Úvod do filosofie

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Oswald Külpe, Úvod do filosofie. Podle dvanáctého vydání, jež upravil August Messer, přeložil Hanuš Sýkora. Předmluvu k českému vydání napsal prof. J. B. Kozák. V Praze 1929. Nakladatelství Melantrich.

Vynikající německý učitel filosofie v Marburku O. Külpe napsal opravdu znamenitý úvod do soustavného studia filosofie a jejích dějin a zasloužil si, aby bylo jeho dílo hojně překládáno také do jiných jazyků. Český překlad prof. Lukavského vyšel už r. 1901, a nový překlad Sýkorův je tedy vlastně druhým českým vydáním. O věcné stránce tohoto díla vykládá prof. Kozák v úvodě; zde chci ukázati na jeho stránku jazykovou. Bohužel nelze užíti slov chvály také o ní. Spíše naopak vzniká ve čtenáři, který nepozbyl dosud všeho citu pro svou mateřštinu, trpký údiv, že mohlo toto výborné dílo po česku vyjít v rouše tak chatrném a nedbalém. Nenajdeš stránky, aby na ní nebylo hned několik chyb, a to chyb těžkých a často už důrazně vytýkaných. Není mluvnického oboru, aby v něm překladatel nehřešil, a to leckdy ve věcech, jichž znalost si má každý přinésti už z obecné školy. Ba, neznalost mateřského jazyka jde u překladatele mnohdy tak daleko, že myšlenku neumí vyjádřiti ani do té míry správně, aby mu čtenář rozuměl. Chci ukázati, že nic nenadsazuji.

V pravopise se jeví nedůslednost v tom, jak překladatel píše cizí slova. Přijal zhruba patrně pravidlo, že všechna cizí apelativa třeba psát pravopisem českým, a tak píše na př. hypotésa 168, syntetický 165, teologický 140, panteismus, panenteismus, ateismus 148 a pod. Potom ovšem je záhadné, proč jiná slova píše pravopisem cizím, na př. cartesiánské 127 m. kartesiánské (na str. 29 je zase správně psáno kartesianism), intuitionisté 92 m. intuicionisté, perfektionistický 383, immanentní 32, 41, 107 a j. m. imanentní, irracionalismus 156 m. iracionalismus, immateriální 214, immaterialismus 218 atd. m. ima[206]teriální atd., ba dokonce evolucionnismus 385 a pod. Není možno psát substansionální 74, nýbrž substancionální; kyrenejcká škola 150 má zníti patrně kyrenejská. Německého pravopisu užil autor bez příčiny v řeckém jméně: Theätetovi 7 m. správného Theaitetovi n. Theaetetovi. Německý způsob psaní v originále způsobil také, že překladatel užívá cizích adjektiv na -elní m. správného -ální, a ovšem též jejich odvozenin, na př. individuelní 39, 40, 42, 185 atd., specielní 5, 16, 22, 62, 67 atd., materielní 137 a j., virtuelně 36, parcielní 233, aktuelní 36, principielní 28 a tak zpravidla místo spr. individuální, speciální, materiální, virtuálně, parciální, aktuální, principiální a pod. Jen zřídka se objevuje způsob správný, na př. materiální 42, speciální 69. Slova taková jsou přejímána z latiny, kde jejich přípona zní -alis, a není důvodu, proč je poněmčovati. O tom se psalo v NŘ. v II, 159, IX, 120 a zvláště X, 252. — Nedůslednost se jeví také v autorově psaní velkých písmen. Slovo Bůh je zpravidla psáno správně podle Pravidel s velkým začátečním písmenem, jindy nesprávně s malým, ačkoliv znamená Boha křesťanského, na př. na str. 118. Nedopatřením asi zůstalo malé písmeno v názvu Kantovy knihy kritika čistého rozumu 157 m. Kritika čistého rozumu. Zbytečně píše překladatel velká písmena u apelativ odvozených od jmen vlastních: píšeme podle Pravidel Hus, ale husita, husitismus; Wagner, ale wagnerián atd., a nutno tedy psát s euklidskými axiomaty m. Eu- 67, herbartovec m. Herbartovec 3, novokantovci m. Novokantovci 24, epikurejci m. Epikurejci 7 a j. Zbytečně se píše velké písmeno ve výraze dílo Sv. Augustina 123 m. sv. Augustina. — Ze slov domácích píše překladatel slovo ctnost bez t: cnost 87, 88, 89 a j.; tak se sice vyslovuje, ale Pravidla dosud nedovolují je tak také psáti. Slova činnost, dobročinnost, povinnost píše překladatel soustavně s jedním n, jen zřídka mu uklouzne způsob správný (na př. činnost 325); komparativ jednodušší někdy správně s dvěma š, jindy (na př. na str. 227) s jedním. Ale příd. jm. raný = časný, kde se má psát jen jedno n (na př. rané brambory; ranný = ran se týkající), píše zase se dvěma: nejrannější odborné vědy 131 m. nejranější. Iterativum k nahraditi musí zníti nahrazovati (NŘ. IV, 110, 195; V, 151, 48; VI, 17, 118; VII, 226; VIII, 14), nikoli nahražovati, jak je psáno 29, 222, 228 a j.; podobně je k vyhraditi iterat. vyhrazovati, 3 os. vyhrazuje a nikoli vyhražuje 188 a j. Místo opomenutí 131 má být opominutí (NŘ. I, 55; II, 52; IV, 49, 195; [207]V, 151, 280; VI, 253; VII, 125, 148; VIII, 57, 311; IX, 254 n.; X, 42; XII, 148). Stejně často a stejně nadarmo bylo již opravováno chybné sloveso ocitnouti se (v našem překladě na str. 342, 348 a j.), které jest jen analogickým novotvarem ke správnému octnouti se (NŘ. I, 218; III, 224; IV, 195; V, 76, 81, 184, 304; VI, 45; VII, 22; VIII, 14, 87; X, 77; XI, 232), k němuž iterativum zní ocítati se (NŘ. IV, 116; V, 175; VI, 76; X, 253), nikoli ocitati 211. Chybná záměna předložek je ve rčeních z tohoto hlediska posuzována 58 m. s tohoto hlediska, z počátku, z druhé strany 102 m. s počátku, s druhé. Slovo sprostředkovatel 144 nutno podle Pravidel psáti se z: zprostředkovatel, jak je psáno sloveso zprostředkovati 151. U sloves, která znamenají ‚stávati se, činiti něčím n. nějakým‘, musí být předpona z- (NŘ. IV, 160, 199), tedy zprostiti (= prostým učiniti) m. sprostiti III. Naopak u slovesa shrnouti (= spojiti) je nutná předpona s-, protože právě význam spojování je jí vyjádřen; musí být tedy také psáno shrnutím všech spojů m. zhrnutím 107. Místo vjem 40, 76 je lépe říkati a psáti vněm (srov. sloveso vnímati; o tom v NŘ. V. 108). Tiskařské chyby snad jsou ve výrazech podle jeho 323 m. podle něho, lidé tvořily 369 m. tvořili. Místo správného jediné (= jen, jenom; NŘ. IV, 271) je pravidelně psáno nesprávně jedině. Zhusta chybuje překladatel ve vokalisaci předložek a předpon: přidává zbytečné e u sloves rozebírati 3, 98, otevírati 190 m. rozbírati, otvírati, a jindy zase obráceně vynechává e tam, kde by být mělo, na př. z všeobecné literatury 145 m. ze, s všeobecnou platností 95 m. se, k všeobecným disciplinám 18 m. ke, přes vše 37 m. přese vše, od všech 55 m. ode všech, před vší 139 m. přede vší a j. Úplně nesprávně užívá labialisovaného tvaru předložky k: ku cnosti 7 m. ke ctnosti, ku zvláštnímu určování 143 m. ke, ku dvěma druhům 152 m. ke dvěma, ku svému Já 174 m. k svému, ku konci 206 m. ke konci atd. (NŘ. I, 278, 309 atd.). Anarchie je také ve způsobu, jak překladatel píše složená příslovce. Kde Pravidla radí psáti dohromady, píše zvlášť, na př. z pravidla (= pravidelně) 42 a j. m. zpravidla, do předu 50 m. dopředu, za to však 67 m. zatovšak, na to 92 m. nato nebo správněji potom, poté, ne zřídka (= často) 124 m. nezřídka, ne méně (= stejně, rovněž) 177 m. neméně, ne jen 199 m. nejen, bez pochyby (= patrně) 220 m. bezpochyby atd.; kde Pravidla doporučují dělit, píše náš překladatel dohromady, na př. jakoby byly (věci) realitami 21 a vždycky tak m. jako by, dokonce i jakobychom 232 m. jako bychom (by se od[208]děluje od jako vždycky, je-li jako spojkou, t. j. je-li za ním ještě určité sloveso; dohromady se píše jakoby, je-li příslovcem = jako, na př. tamhle se svítí jakoby zlato, ale: tamhle jako by se svítilo něco a pod.; srov. NŘ. I, 55; III, 278, 141; IV, 252; V, 254; X, 239, 78; XI, 14, 231), poprvé 68 a vždy tak m. po prvé, podruhé 120 a j. m. po druhé (píšeme po třetí, po páté, po desáté a pod., tedy také po prvé, po druhé), přesto 249 m. přes to (cítíme tu ještě zřetelně původní význam ukazovacího zájm. to) atd. Zvláště si libuje překladatel v podivných spřežkách, tvořených ad hoc z trochu přemrštěného úsilí nahraditi každé německé složené slovo přesným ekvivalentem českým. Ale to je věc nemožná, neboť právě v tvoření složených jmen je zásadní rozdíl mezi češtinou a němčinou. Němec může říci »das Naturgesetz«, ale správně česky možno to přeložiti jen přírodní zákon. Od tohoto svého složeného podstatného jména může ovšem Němec zase v duchu svého jazyka utvořiti ještě přídavné jméno »naturgesetzlich« (či »naturgesetzmäßig«?), to však nelze do češtiny překládati přírodně-zákonitý (běh dění), jak náš překladatel činí na str. 195; takovému spojení přirozený Čech ani dobře nerozumí a může se leda dohadovat jeho pojmového obsahu — anebo si je musí přeložiti do němčiny, aby se ujistil o jeho přesném smyslu. A přece by nebylo o mnoho delší ani obtížnější napsati správně po česku a hlavně srozumitelně: běh dění podle přírodních zákonů nebo běh dění řízený přírodními zákony. Stejně neurčitý smysl má výraz odůvodnění spiritualismu na přírodně-filosofické basi 223 m. na půdě přírodní filosofie n. v duchu přírodní filosofie a pod. A tak by bylo třeba opraviti i jiná spojení tohoto druhu, na př. eticky-positivní význam 365 m. správnějšího a zřetelnějšího eticky oprávněný, psychicky-reálné a fysicky-reálné 220 m. duševní (psychické) reálno a hmotné (fysické) reálno, aprioristicky-intuitivní etika 96 m. aprioristická intuitivní etika, odborně-vědecké badání 158 m. odborné vědecké badání, vědomí individuálně-osobní 180 (není to snad příbuzný onoho »historicko-dějinného« z NŘ. IV, 14?) m. individuální vědomí osobní atd. Záliba autorova v těchto spřežkách s pomlčkou a s mlhavým významem je tak velká, že jich užívá i tam, kde jsou docela zjevně zbytečné, na př. vědomě-existující 181, přirozeno-právní snahy 102 m. vědomě existující, přirozenoprávní (nehezké slovo, ale právníci se ho již nevzdají) atd. A také zde se projevuje jeho pravopisná nedůslednost: na jedné [209]stránce (191) hned vedle sebe dovede napsat reálně vědecká metafysika i odborně-vědecké badání, a tak je tomu i jinde.

Velmi nejistý je překladatel také v české kvantitě. Proti Pravidlům píše přívrženci 36, 314 a j. m. přivrženci, blížní 90, spolublížní 174 m. bližní, klíma 123 m. klima, líší se 166 m. liší se, na úzdě 188 m. na uzdě, vytýčiti 8, 189, vytýčením 8 m. vytyčiti, vytyčením, zúžoval 61 m. zužoval, po létech 175 m. po letech, prozatimní 208 m. prozatímní, skytá 108 m. skýtá. U některých slov se vyskytuje obojí kvantita: kopernikovský 191 a koperníkovský 240, bádání 158 a j. i badání 158, 186 a j. Zvláště silně se kolísá kvantita překladatelova u příd. jmen na -cí, utvořených ze sloves, a u jmen na -telný, -telnost. Píše poznavací 33, 24 a j., srovnavací 118, 119 a j. vedle správného poznávací 33, 62 a j., srovnávací 120 atd.; místo dělící základ 12 má být dělicí; slovo nepostradatelný (= nutný a pod.) se píše někdy tak (na př. 401), jindy s dlouhým a (na př. str. 40, 320 a j.); u jiných slov tohoto druhu zvítězila délka: nepopíratelný 162 m. správného nepopiratelný, vyjádřitelný 226 m. vyjadřitelný, počítatelnost 131 m. počitatelnost atd. — Pro úplnost dodávám ještě, že dělení slabik není ve shodě s Pravidly. Tak se rozděluje neodvi-slost 97, závi-slosti 182 a pod. m. -vis-lost atd., rozle-hlost 225 m. rozleh-lost, pře-sný 166 m. přes-ný atd.

Stejně zjevné a četné jsou překladatelovy nedostatky v českém tvarosloví. Nesprávně skloňuje podst. jm. účel: 2. p. j. č., l., 4. p. m. č. účele 369, 352, 162, 143 a j. m. účelu, účely, 3. p. j. č. účeli 2 a j. m. účelu; slovo idea má 2. p. j. č., 1., 4. p. m. č. idey n. ideje, nikoli idee (16, 34, 37 atd.); gen. od jména Schopenhauer m. Schopenhauera 100 je lépe Schopenhaura, stejně jako od Laichter zní správně příd. jm. přivlastňovací Laichtrův, nikoli Laichterův III. V gen. sg. Ibna Khalduna není třeba oddělovati příponu ohýbací -a pomlčkou, jak činí překladatel na str. 123. U jména síla je 7. p. j. č. silou, nikoli sílou 221. Hrubá chyba je, napíše-li se po těchto tří hlavních pojetích m. třech. Chybné je pojetí životné ve větě když jeden z nich (zjevů) druhého (t. zjev!) předchází (!) 226 m. druhý. Při skloňování zájmen hřeší autor záměnou 4. pádu za 2. při předložkách s genitivem, na př. do něj 216 m. do něho, od něj 81 m. od něho, z něj 197 m. z něho. Plete akusativní tvary ho (jeho) a jej, na př. povaha jeho (pojmu) v myšlenkovém aktu, který ho (pojem!) uzavírá 41, podob. 173, 179, 187 a j. Mužského ak. tvaru jej užívá m. neut. je, na př. určování, jak jej (!) pěstují vědy a pod. 139, 147, 154 a j. Dokonce i životné [210]ho je místo je ve větě: formy našeho poznání… vykonávají nepříznivý vliv na poznání reálna tím, že ho (reálno!) zakrývají 190. Matou se tvary jenž a jež: pojem energie, jež by obojí zahrnoval 210, někdy dokonce na újmu srozumitelnosti, na př.: dospějeme k prázdnému, ztrnulému pojmu všejedinosti, jež (kdo? všejedinost?) znemožňuje porozumět rozmanitosti všeho daného 201 (patrně pojem všejedinosti brání porozumět, tedy jenž). Zbytečně klade překladatel delší tvar akus. mne m. mě: pozdravují mne hory 175, překvapuje mne velikými změnami 176 m. mě (NŘ. I, 55; II, 147, 149, 239, 288 atd.). Ale naopak zase nelze užít kratšího tvaru osob. zájmena on v postavení důrazovém: byť se mu samému nebylo podařilo 38, správně jemu samému. Nezvyklé je také psáti na základě níž 215 m. lepšího na jejímž základě n. podle níž a pod. Zájmeno náš má v dat. sg. f. naší: naší mozkové duši, ne naši 310, zájm. jejich má ve spojení se všemi pády krátké i, tedy energie a jejich souhrn, nikoliv jejích 230. Toto zájmeno nelze zkrátiti, má-li význam přivlastňovací (NŘ. I, 39, 89, 150, 236 a později často), nutno tedy psát m. vypočítávání událostí k odůvodnění jich souvislosti 122, 48 a j. správně jejich; stejně je tomu u vztažného zájm. jejichž: místo zásady, jichž platnost sahá 42 (podob. 44, 57, 139 a často) je třeba psáti jejichž. Vůbec neumí překladatel skloňovat zájmeno její: píše důsledně o její cílech 400, mnohost její stavů 216, podle její účinků 80 a pod. m. jejích; věda, jejíž předmětem jsou… 123 m. jejímž, a jen tu a tam mu proklouzne správný tvar, na př. jejího objektu 73, v jejím významu 110. O této věci se píše v NŘ. v každém ročníku několikrát (I, 55, 192; II, 39, 52, 90, 273 atd.), ale zdá se, že její redakce bude musit ještě mnoho papíru popsat, než se stane správné skloňování zájmena její obecnou ctností. V časování sloves se dopouští překladatel rovněž mnoha elementárních chyb. Tak píše inf. pojati 12, zaujati 111, 258, 400 a j. m. pojmouti, zaujmouti. V 3. os. pl. nesprávně užívá tvarů na -í a -ejí: myšlenky a vjemy (!) se snáší 308 m. snášejí, chybí dějiny 3 m. chybějí, metafysika a vědosloví vrací se 128 m. vracejí se, racionalismus a kriticismus rozumí zdrojem předpoklady 153 m. rozumějí, dojmy mizí 213 m. mizejí, souvisejí 232, 126 m. souvisí; také v přechod. přít.: související 4, 200, 125 a j. m. souvisící, bující 156 m. bujející. Hojně chyb je v příčestích minulých a podst. jm. slovesných: mísiti má podst. jm. slov. míšení, nikoli mísení 225; příč. slovesa (z)odpověděti nemůže zníti zodpovězena 96, nýbrž (z)odpověděna; sloveso hraditi [211]má příčestí hrazen, tedy nikoli vyhraženo 20, 72 a j., nahraženo 257 a j., nýbrž vyhrazeno, nahrazeno.

Myslím, že tento nebezpečně dlouhý seznam chyb ukazuje jasně, že jsem nezveličoval v úvodě nedostatečnost mluvnických vědomostí, velmi ošemetnou právě u překladatele filosofického díla. Než rád bych mu všechny ty mluvnické chyby, i ty veliké, odpustil — vždyť nejsou u nás tak neobyčejné! —, kdyby byly v knize jen ony. Ale jazyk páně překladatelův se hemží také chybami jinými, které smutně dokazují hluboký úpadek jeho jazykového citu, totiž nesprávnými a nečeskými slovy a vazbami. A to je kapitola mnohem bolestnější.

Příště ostatek.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 9, s. 205-211

Předchozí Václav Machek, Z. (= Josef Zubatý): Vzteknouti se

Následující Kvido Hodura: Z našich časopisů