Časopis Naše řeč
en cz

Pouze — jen, jediné

Josef Zubatý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vedle prosté číslovky jeden má čeština ještě zesílené jediný, přídavné jméno, které s důrazem vyznačuje jedinost předmětu na rozdíl od mnohosti, již bychom snad spíše očekávali, jí si přáli nebo nepřáli a pod. To je věc každému známá. Střední tvar těchto slov nabyl významu příslovečného, na vystižení toho, co Němec naznačuje svým nur, při čemž mezi jedno a jediné zase byl rozdíl menšího nebo většího důrazu (tento rozdíl zde ovšem vyniká ne[271]patrnou měrou). Jedno i jediné bylo tedy asi naše jen; i tvar jedné se vyskýtá. Říkalo se na př. »mně jedno té čsti (= cti) přejte, bych jedno slul vaším králem«; »VMti já prosím, že tu víru mám, že to pro mě ráčíte učiniti a… puojčiti mi 3 kopy gr. jedný (m. jedné = jen) za tři neděle« Arch. č. 21, 26 (1514); »což na světě, všecko mine, kromě božích slov jediné«; i »pól třetieho léta panoval jedinké«. Atd.; všude, kde my říkáme (ale již nepíšeme) jen, lze nalézti v staré době jedno, jediné a pod., i na př. kde naše jen je časovou spojkou (jen přišel, musí člověka rozhněvat), jedno (jediné) že… se říkalo, jako my říkáme jen že atd. Byl také tvar jednom, nejen místy na Moravě (Blahoslav 135), nýbrž i v Čechách; nechceme rozhodovati, je-li to jen pozdější zkaženina z jedno, či starý 6. p. bez předložky jako srb. jednom (jednou).

Jediné zná ještě na př. Veleslavín a Kralická bible. Později toto slovo vyšlo z obyčeje. A tu se shledáváme od 18. stol. také s tvarem jedině, který vznikl u spisovatelů méně dbalých povrchním napodobením příslovcí na . Tento tvar káral na př. matiční Brus v 1. i 2. vydání, kdežto vyd. 3. o něm i o jediné mlčí. Ani jediné ani jedině dnes nežije v mluvě živé, a zdá se i nám, chce-li kdo vůbec užívati slova zastaralého, jemuž se učí jako slovu vlastně cizímu, že by si měl osvojiti tvar správný, ne tvar nesprávný, který nemá ani té omluvy, že by byl vznikl v živé mluvě lidové. Nestačí-li nám prosté jen (jenom), pišme, jako psali Bratří, na př. »o tom pak dni a hodině té žádný neví, ani andělé nebeští, jediné sám Otec můj«, Mat. 24, 36.

Tvary jedno, jednom se mění již v době staré. Vznikala snad výslovnost jedne i jedn (jednoslabičně), odtud pak jen, a n místo dn se vtíralo i v tvar jednom, jenž (mnohem později, jak se zdá) změnil se v jenom. V nářečích lidových, zvláště moravských a slovenských, je takových zkomolenin více; nalézáme tvary jako eno, jene, ene, jenom, jenem, enom, enem (slovn. len vzniklo asi dávno podle leč), a zase edem. Takové změny, vymykající se přísnějším pravidlům jazykovým, nalézáme u slov, jejichž význam se nějak zeslabil, která klesla v pouhé částice, jejichž souvislost se slovy původně příbuznými se necítí. Říkáme již asi od sklonku 15. stol. hle místo hleď, kde si nejsme vědomi, že vlastně vybízíme posluchače, aby »hleděl« (ještě Blahoslavovi se zdá r. 1571, že »to adverbium ecce velí [Philomathes] do češtiny vykládati tím slovcem hle náramně nezpůsobně: dosti toho, kdyby i s těmi svými tovaryši nikdý neslýchal jiných Čechův mluviti, než pastevce a hnojokydy, kteříž sobě tam po polích helekají etc.« Gram. č. [272]116), říkáme v mluvě obecné dycky, dyť, protože necítíme, že jsou to slova příbuzná se slovesem hleděti, se slovy všechen, všudy atd., protože jsou to slova často velmi málo významná a protože je proto často vyslovujeme jen ledabylo, bez náležitého úsilí mysli i mluvidel. A tak si vykládáme i změny, jež se udály na původním jedno (jednom); a vzpomínáme si při tom bezděky, že i něm. nur vzniklo způsobem podobně nepravidelným ze stněm. niwâri, ni wâri (= »[kdyby] nebylo«, wäre nicht), a že i toto slovo v některých dobách a krajích dostává přívěsky, nad nimiž učený filolog snad hlavou zakroutí (niurt, nürt, nurt, nurrendt a pod.). A tyto změny samy jsou nám důkazem, že nás jazyk na vyjádření toho, co vyjadřuje slůvkem jen, jenom, potřebuje slova co možná lehkého a poddajného.

A slova, jež si nás jazyk k této potřebě vytvořil, se náš dnešní knižní jazyk lehkomyslně vzdává. Který spisovatel si troufá dnes ještě u nás napsati jen? Toto slůvko se objeví před očima sazečovýma snad již jen (prosíme za odpuštění: pouze!), kde se spisovatel pozapomene. Dnes se všecko děje jen »pouze« (či, račte odpustiti: pouze »pouze«). Také Němec má vedle lehkého »nur«, chce-li mluviti trochu »s pomazáním« (jak nebožtík Josef Bojislav Pichl překládával něm. »salbungsvoll«), ctihodné »lediglich«; ale slyšeli či čtli jste již Němce, který by se oháněl tímto »lediglich«, chce-li na př. říci, že mu zbývá »pouze« na sklenici piva, že si skočí »pouze« vedle do výčepu? Každý by se mu vysmál. U nás je ovšem jinak; u nás mluví krásně, kdo mluví, jak nikdo nemluví. A tak se dovídáme na př., že zavražděný car Mikuláš »psal Rasputinovi pouze jeden list«, anebo čteme tuto slohovou perlu, jíž si dopřál překladatel zprávy o vyvraždění carské rodiny v Nár. listech: »Ale jeho (carovo) zavraždění bylo nicméně omylem, neboť byl pouze nevědomým nástrojem, a okolnosti a nezákonná radost, jež jimi byla vyvolána, pouze pomohly revolucionářům. Od té chvíle bylo pouze jméno carevny na pranýři a pro cara byla pouze jediná naděje na spásu — odděliti se od své ženy.«

Co je toto krásné pouze? Příslovce přídavného jména pouhý. Pouhé bylo našim předkům, co mělo nějakou vlastnost v plné čistotě, neporušenou a nezmenšenou vlastnostmi jinými. »Púhý blázen« byl, v kom nebylo kusa rozumu; Štítný, Chelčický a j. mluví o »púhých lidech« na rozdíl od Krista, který je Bůh i člověk; »pouhý Čech, Němec« je něm. Stockböhme, Stockdeutsche; atd. Slovo to tak nabývá významu našeho »čirý« (pouhá noc, pouhá poušť, pouhá lež), v starší době znamenává i »upřímný, [273]prostý vší falše« (na př. překlad Kroniky trojánské píše o púhém srdci, o púhé lásce, Medea slíbila Jasonovi »nepohnuté viery púhost věčnú«). A k tomu přídavnému pouhý je příslovce pouze, které v starší době (a známe z ní vlastně jediný Jungmannův doklad z výkladu Kralické bible na Jud. 20, 14) zase se týká vlastnosti: rozdíl mezi pouhý a pouze je ten, že se přídavným jménem vystihuje »pouhost« u jména podstatného, příslovcem u jména přídavného nebo u jiného příslovce. Pouhý Čech je Stockböhme, pouze český lid das stockböhmische Volk; pouhý pyšník by byl člověk, který je jen samá pýcha, pouze pyšná a zlostí oslepená mysl u Bratří je mysl plná pouhé pýchy. I Jungmannovým dokladům z Rosy a ze Sychrovy Fraseologie tak jest rozuměti: »pouze jako blázen sobě počíná« je totéž, jako bychom řekli »jako pouhý blázen, bláznivě« (»jako blázen« je výraz příslovečného významu), »pouze pro pohoršení povyk dělá« znamená »pro pouhé pohoršení«. Jungmann má jediný doklad (ze Zlobického), kde pouze znamená totéž co jen, kde pouze určuje děj, ne nějakou vlastnost, a je zajímavé, že tam čteme »jen pouze«: on to jen pouze z toho dělá, aby… Užíváme-li dnes tohoto slova jako pouhé náhrady za »jen«, užíváme ho ve významě, který mu původně neslušel (na př. říkáme-li »ne pouze… nýbrž i…«, je to podle vlastního významu slova »pouze« nesmysl). Vytvořil-li se tento význam v mluvě lidové či jen v hlavě některého spisovatele, nevíme; ale víme, že vytlačuje-li slovo pouze poctivé české jen z našeho písemnictví, děje se to proti potřebě našeho jazyka. Snad není neštěstí, napíše-li či řekne-li kdo »pouze«, jak se dnes děje; ale šetřme tohoto slova, abychom pro týž úkol vedle těžkého a důrazného »pouze« měli i nadále lehké a pružné »jen«.

Se stejným významem míval starý jazyk také slovo toliko, které žilo i v novém jazyce, dokud nebylo vypuzeno novomódním »pouze«; časem je čítáme i dnes. Je to totéž slovo co ukazovací zájmeno množství tolik, jež vzniklo odsunutím koncového o z toliko, jako kolik, jak, sem, tam a j. z koliko atd.; teprv v 16. stol. se ustálil rozdíl mezi oběma tvary tak, že »tolik« znamená množství, toliko pak »jen« (ač na př. na Táborsku časem slýchati ještě »toliko« s významem »tolik«). Význam »jen« vznikl z významu »tolik«; toliko, tolik zde bývala původně samostatná věta bez slovesa, jejímž výkladem byla slova další (»toliko dva lidé« znamenalo asi »tolik [bylo]: dva lidé«). I toliko je na místě jen, kde se mluví s jakýmsi důrazem; na př. v 1. Sam. [274](= 1. Král.) 1, 13 »Anna mluvila v srdci svém; toliko rtové její se hýbali, hlasu pak jejího nebylo slyšeti« Kral.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 9, s. 270-274

Předchozí Josef Zubatý: Člověk

Následující Obdivujícně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1