Časopis Naše řeč
en cz

Sudba

V. Švarc

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Viktor Novák: Sudba. Volné verše. (1919—1920.) V Praze 1920. Nákladem vlastním. Str. 38. Cena Kč 7.—.

Nevelká tato sbírka 13 básní o osudu, kosmu, lidstvu, přírodě a nekonečnu byla přijata literární kritikou, pokud si jí referent všímal, celkem příznivě a konstatován i vzestup a pokrok básníkův proti jeho sbírkám mladším. Zdokonalil-li se mladý básník také ve svém jazyce, je těžko říci; jen tolik je jisto, že i tento miláček mus, který se na křídlech svého básnického genia rozletuje do závratných výšek nekonečnosti, klopýtne v rozletu někdy velmi pozemsky o bariéry obyčejného, všedního jazyka. Básníci starší generace svádívali aspoň své konflikty s gramatikou a jazykem na obtíže, které jim působil pravidelný rytmus a rým, ale básníci současní, kteří odhodili balast rýmu a uvolnili rytmicky pravidelnou kadenci svých veršů, nevyprostili se tím z chyb svých předchůdců. Patrně tkví tedy příčina hlouběji a jinde. Je jen s podivem, že špatná znalost jazyka, pro niž by francouzský nebo německý básník byl zakřiknut při prvním otevření svých posvěce[251]ných úst, bude v naší poesii pomalu ustáleným karakteristickým rysem. Potřebuje český básník, který píše o hvězd zlatě rozžatém květu (18), věděti, jaké jsou správné tvary slovesa »rozžíci«? Je třeba dnes, aby se zarděl nad tím, že neumí časovati slovesa »voněti« a že píše o květech, které rostou, kvetou a voní (36) m. vonějí, nebo o vonící trávě (8) m. o vonějící? Co mu záleží na tom, že už dobrá tři čtyři století nepíšeme a nemluvíme jinak než jejíhož, jejímuž atd.; on bude dále pěti o zahradě, na jejíž záhonech neroste jediný sen (36). Snad řekne, že je mu to lhostejno, jak to sedmkrát opakuje ve své apostrofě Absolutna (36), neboť je to patrně jedno (= lhostejno), píše-li český básník jazykem lokálkáře, smolícího z německého deníku svůj český článeček. A protože je to všecko lhostejno, bude i dále psáti o dobrodruzích, jichž duse hoří (m. jejichž), a o věštcích, v jichž srdcích plál omamný jas (16), bude dále vykládati, v čem spočívá (m. záleží) tragika jeho bytí (29), bude dále hlásati, že nemá ničeho zbytečného (14), a ani mluvnice, ani brusy, ani večerní kursy, ani deset ročníků Naší Řeči nesvedou tu nic, pokud neznalost vlastní řeči nebude v očích čtenářstva a kritiky na básníkově štítě aspoň takovou skvrnou jako rýmy slasti — vlasti — masti a pod.

Po té stránce neskládá referent do našich básníků — aspoň do velmi mnohých — valné naděje; zato nepochybuje, že budou dále pěstovati svou »měsíční češtinu«, že budou dále vyprávěti své zkazky o nezměrném bolu, že budou dále zírati zvídavým hledem v žeh slunce, jež plá na obzoru, a poslouchati v marné touze činu stony větru, leda že »v posled« své měsíční češtině sami přestanou rozuměti. Mluví-li náš básník o rozkoši, jež nitrem jeho hárá (27), chápeme smysl tohoto slovesa z básnického slovníku 19. stol., ale byl si básník ještě vědom jeho významu, když napsal, že dětským jeho (srdce) okem hárá stesk (20)? Jaký pak div, když básníci pozbývají smyslu i pro slova skutečného jazyka a jejich významové odstíny? Píše-li náš básník o slunečné záři (24) m. o sluneční, není si jistě vědom, že je v jazyce jistý jemný rozdíl, který by právě básník měl vyciťovati, mezi slovy »sluneční« a »slunečný« a že není to docela jedno, mluvíme-li na př. o slunečním dni či o dni slunečném.

A byla-li stížnost na starší básníky, že si své hexametry a později blankversy usnadňovali porušováním přirozeného pořádku a rytmu řeči, mladší básníci, kteří rozbili pouta pravidelného rytmu, aby uvolnili právě přirozenou hudbu a rytmus slov, nevrátili jazyku, což jeho jest. A tak i u našeho básníka čteme verše, v nichž české [252]ucho urážejí prohřešky proti přirozenému rytmu řeči: vstříc plane mi (17), ona šklebí se (10), co již lidských paží vztahovalo se k tobě (22), my tážeme se udiveně (35), v němž vlní se (36) a pod.

Že píšeme někdy jakoby a jindy (s jistým rozdílem) jako by (7), že neříkáme už mučenník (16), nýbrž mučedník, že činíme rozdíl mezi mně a mi (vln příboje mně doléhají k sluchu 25, a srdce mně zas poklidněji bije 27 a j.), to už jsou snad maličkosti, kterých si skoro ani netroufáme připomínati.

Nebylo by dobře, kdyby ministerstvo národní osvěty rozepsalo každý rok aspoň pro mladší básníky cenu za dobrou knihu básní, v níž by nebylo žádné zjevné chyby mluvnické? Nic by to nestálo.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 8, s. 250-252

Předchozí V. Suchý: Učebnice jazyka českého s cvičebnicí pro školy občanské

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1