Co je zoun?

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Tuto otázku dala r. 1892 redakce »Švandy dudáka«, t. j. Ignát Herrmann, v 2. půlletí onoho ročníku (na str. 48) svým čtenářům. Odpovědí se sešlo dost; Herrmann je předvedl se svými poznámkami na str. 218 n. a 247 n. Podle zprávy Nár. listů ze dne 7. srpna 1912 uvažoval o tomto slově i soud; občan, který ho užil o svém bližním, byl odsouzen pro urážku na cti. Když se r. 1915 Nár. l. ptaly českého spisovatelstva, co dělá za války, vzpomněl si Herrmann v své odpovědi na svou bolest z r. 1892 a postěžoval si v jejich odpoledníku 26. března, že pořád ještě neví, co je zoun. Hned druhého dne potom se sešli na musejní rampě tři mužové v nejlepších letech, jeden filolog, nejmladší z nich (bylo mu teprv 60 let) a dva historikové (jeden z nich je na pravdě boží, druhý právě slavil 80. narozeniny), a rokovali o téže otázce; zápis o této schůzi tiskem vydán nebyl, ale stručná poznámka se o ní zachovala na lístku, který je ve zbrojnici naší redakční rady. Později slyšel onen filolog, že v Nár. pol. r. 1915 vyšel výklad o témže slově; nepodařilo se nám však jej nalézti. R. 1912 konečně uhodil na nás jeden z našich spisovatelů, který také patříval ke kruhu Herrmannových spoluvinníků v »Švandovi dudáku«, přímou otázkou, co je zoun; byl to Karel Mašek (Fa Presto), který bohužel tento svět opustil, nedočkav naší odpovědi. Je to otázka, která, jak viděti, zaměstnávala dost myslí v našem národě, aby si zasluhovala odpovědi i v »Naší řeči«. Předkládáme ji dnes, 30 let po prvním nám známém dotazu. Snad bude náš výklad trošičku obšírnější, než by bylo třeba; laskavý čtenář nám to odpustí, připomeneme-li mu, že slovo »filolog« původně znamenalo člověka, který rád povídá.

Vlastně nepovídáme nic nového, vykládáme-li slovo zoun z pův. rzoun, což je totéž, co dnešní zrzoun; výklad ten prosvítá vlastně [226]na př. již z Rezkovy odpovědi na otázku z r. 1892 a byl prý také v Nár. pol. r. 1915. Ale jde o některé jeho podrobnosti.

Slovo rzoun známe po prvé z r. 1472, z listu, jímž se »Jan řečený Rzoun z Suché« zavazuje, že zaplatí dluh svého otce (Arch. č. 9, 331). Zdá se, že to byla ještě spíše osobní přezdívka než příjmení rodinné; otec tohoto »rzouna« je aspoň v téže listině »panoše Hynek z Suché«, ne Rzoun. V listě z r. 1478 (t. 232) se objevuje »Jan Rzaný z Suché, kterýž sedí v Záboří pod knězem opatem vyšňobrodským« na panství rožmberském; je to patrně táž osoba s jiným tvarem téže přezdívky. R. 1529 čteme o Václavu Rzounovi koželuhu (t. 28, 132); a ještě r. 1910 se objevuje v pražském adresáři příjmení Rzounek. V listech z r. 1472 (t. 8, 80 n.) je zmínka o nějakém služebníku, který se jmenuje jedinou Rzán, po druhé Rzaný. To jsou slova utvořená ze základu, jejž vidíme v slovech rez (pův. vlastně rzě, podle vzoru »duše«, 5, 92), rzavý atd., známými příponami -oun (běhoun, okoun, mlsoun, chrapoun, drzoun a p.), -án (dlouhán, velikán) a -an (škuban, trhan, Šilhan a p.); jednoslab. jména asi měla vždy á, na př. řván (služka z pražského kraje titulovala kanára, když hodně křičel, »ty řváne jeden!«), stč. spán. Přidati bychom mohli ještě slovo rezek (pův. asi rzek, 2. p. rezka). Jsou to slova znamenající ob. »zrzouna«; »rezek« říkají místy také ryzcům. Příbuzná slova jsou ryzí (o ryzím, rudém zlatě, 2, 244), s nímž těsně souvisí ryžovati, t. praním písku hledati ryzí zlato (dnes se psává proti starému a správnému způsobu také rýžovati, jako by to byla nějaká práce o rýži[1], dále rudý, ruda a v jiných jazycích indoevropských hojná slova jiná svědčící o pův. koření rudh-, reudh-, roudh- s významem »rudosti« (něm. rot, lat. ruber atd.). Protože se cítí příbuznost slov rez, rzoun, rzavý, rezek, ryzí, ryzec, ryzák, vyrovnávají se také časem rozdíly jejich začátku; místo rezek (ve významu »ryzec«) někde říkají ryzek, je rezavý m. rzavý, u Rosy je ryzoun m. rzoun, říká se prý také rezoun.

Nejpodstatnější změna je, že dnes říkáme ob. zrzavý, zrzoun, zrzavěti m. starého rzavý, rzoun, rzavěti (vl. rzěvěti, se správnou přehláskou, jež zanikla vlivem příd. jm. rzavý). Pramen této změny je složenina slovesa rzavěti s předl. z, pomáhá jí pak ne[227]pohodlnost slov počínajících se hláskovou skupinou rz-. Hláskoslovně správný tvar této složeniny je zerzavěti, protože za r pův. následovala tvrdá polosamohláska (jer); ten se také drží do stol. 17. (čteme-li v Kron. Tur. 2. 377 zbrog… zrzawělau v. zbroge…, kteréž… zerzawěly a ztupěly 2, 354, může to býti snad tisková chyba). Také vid slovesa zerzavěti jako slovesa složeného byl dokonavý (»státi se zrzavým«, ne »stávati se«); na př. epištola sv. Jakuba 5, 3 vyčítá v kralickém překladě boháčům »zboží vaše shnilo a roucho vaše zmolovatělo, zlato vaše a stříbro zerzavělo, a rez jejich bude na svědectví proti vám«. My říkáme zrzavý (ač místy, na př. v jižních Čechách, žije ještě tvar zerzavý), a zrzavěti nám je sloveso nedokonavé. V těchto změnách vidíme výsledek křížení tvarů zerzavěti a zrzavěti, jímž se sloveso složené přiblížilo k nesloženému (nejdříve asi vzniklo tříslab. zrzavěti se souhláskovým r, pak z toho slovo čtyřslab. se samohláskovým r), sloveso nesložené zaniklo a vznikla nová družina slov, jejíž souvislosti s družinou slova rez si již vědomi nejsme. Sloveso zrzavěti tím nabylo rázu slovesa nesloženého a změnilo podle toho svůj vid. Není to doklad jediný toho způsobu. Starý jazyk měl na př. slovesa sobiti, snovati s videm nedokonavým, vedle dokonavých složenin osobiti (sobě), osnovati, ale slovesa nesložená zanikla a složeniny je nahradily s videm nedokonavým. Naše zdáti se je sloveso složené, o jehož souvislosti se slovesem díti se ví jen filolog; v staré češtině jsou ještě ojedinělé doklady rčení »děje mi sě« (= zdá se mi ve snu) a jen jeho zaniknutím nabyla složenina sdieti sě významu nedokonavého a rozličných tvarů nových, které z něho vytvořily sloveso zdánlivě nové. Tato nová slovesa nedokonavá, mají-li se státi dokonavými, znova se skládají s předložkami, a tak vznikají slovesa jako přiosobiti si, zosnovati, uzdáti se, zazdáti se. A tak, kde starý jazyk vystačil dokonavým zerzavěti, my již musíme říkati zezrzavěti, zazrzavěti, ne-uchýlíme-li se k nelidovému zrezavěti.[2]

Dědicem starého slova rzoun se tedy stalo slovo zrzoun (vedle pobočních dědiců ryzoun a rezoun, s kterými se aspoň dnes mimo slovníky nesetkáme). »Zrzoun« je nadávka, ale každý jí rozumí, protože její smysl je zřejmý z příbuzných slov zrzavý, zrzavěti, zrzek. Ale jsou v každém jazyce i nadávky, jimž rozumí leda filolog; jsou to slova osiřelá, která se nějak odloučila od svého příbuzenstva, jejichž příbuzenstvo v jazyce snad vyhynulo, anebo [228]slova přejatá z cizího jazyka. Taková slova žijí prostě jako nadávky; kdo cítí potřebu někomu vynadat, ani se hrubě nestará o smysl slova, po němž sáhne. Kdo ví, co vlastně říká, řekne-li někomu »holomku«? Musíme se teprv ze Slovn. stč. poučiti, že bývalo prastaré příd. jm. holemý s význ. »veliký« a od něho že pochází slovo holomek (asi spodobením m. holemek), které znamenalo »velikého«, t. j. dospělého, ale neženatého mladíka a také na př. sluhu, i třebas ženatého (býval »holomek zemský«, služebník zemského soudu, i na př. katův holomek a p.; podobný postup významový bychom našli na př. i na slově pacholek, které pův. také znamenalo vyrostlého mladíka a nám se také měnívá v pouhou nadávku). A Němec, chce-li věděti, co je jeho nadávka »Halunke«, podívá se na př. do Weigandova slovníku, kde se dočte, že to je náš »holomek«, který se jako Holunck, Hollunk, Halluck, Halunck, Hollunke, Halunke potlouká od r. 1527 i německým písemnictvím. Hůře je ovšem, mlčí-li slovníky o dějinách slova, o něž jde. A takové slovo je zoun; kdyby nebylo Herrmannovy ankety z r. 1892, o níž krátkou zprávu napsal Kott (7, 1152), snad by »zoun« byl žil a na konec zanikl jen v živé mluvě bez památky v našem písemnictví.

Řekli jsme ji, že předka tohoto slova i my vidíme v slově rzoun; vzniklo z něho podle našeho soudu v živé mluvě lidové způsobem, který v jazykových dějinách leccos vysvětluje a jehož znalost dnes jest podstatnou částí výzbroje jazykozpytcovy. Slova, z nichž se naše věty skládají, nejsou ve skutečnosti, v živé řeči tím, čím se nám zdají na papíře, částmi vždy od sebe oddělenými; slova věty krátké vyslovujeme obyčejně jedním proudem, nedělíce jich ve výslovnosti, ve větě delší spojujeme v jedno aspoň slova těsně k sobě patřící. Tím se ovšem časem stává, že se konec slova prvního nebo začátek slova druhého mění, někdy více, jindy méně, podle toho, do jakého sousedství se ve větě jejích hlásky dostaly. Kdyby čtenář na př. vyslovoval jedním dechem, neděle slov, výrazy »pan Tatar, pan Čejka, pan Karhan, pan Vojan, pan Faltys, pan Bavor, pan Pánek« a p. a pozoroval při tom pohyby jazyku, poznal by, že jsou ve chvíli, kdy vyslovuje koncovou nosovku prvního slova, rozličné, že vlastně vyslovuje nosovky rozličné (vyslovujeme na př. pambavor, pampánek; ležatým písmem zde naznačujeme hlavní přízvuk). Fran-couz větu »il a« ([on] má, z lat. ille habet) vyslovuje ila, otázku »a-t-il« (má [on]? z lat. habet ille) však atil; t. j., koncové t tvaru původního, které v první větě na konci zaniklo, zachovalo se před samohláskou druhého z obou slov spolu těsně spojených. Sem patří t. zv. franc. liaison (spojování slov spolu souvislých vyslo[229]vováním koncové souhlásky prvního slova před samohláskou slova druhého); les frères (bratří) se vysloví lefrér, les amis (přátelé) lezamí. Naše slovo vejce znělo v době praslov. aje nebo zdrobnělým tvarem aj’ce (tříslab., s polosamohláskou, jeřem, za j); ale ve větném spojení za slovem končícím se nějakou samohláskou temnou (u, y, tvrdým jerem, snad i o) vyvíjela se před a hláska v, za samohláskami i, měkkým jeřem, snad i za e, ě, ę naproti tomu hláska j, ve větách jako »dam’ ti aje, dam’ jemu aje« se vyslovovalo tijaje, jemuvaje. Tak vlastně totéž slovo za rozličných okolností mohlo zníti trojím způsobem: aje (na př. na začátku věty), jaje, vaje, a jazyky slovanské si tuto nestejnost pak upravily tak, že si vybíraly z těchto různých tvarů jeden, kterého pak užívají všude (v círk. slov. je aj’ce, vedle něhož snad bylo i jaj’ce, Rusové říkají jajcó, Srbové jáje, jájce, Slovinci jájce, Poláci jaje, Lužičané jéjo, jajo, my vajce, vejce). V svých. Čechách, kde se samohláska s násl. v před souhláskami mění v dvojhlásku (rovný — rouný a p.), »to všecko (všeno)« vyslovují toušecko (toušeno), »von všecko« — vonšecko; tak totéž slovo má dvoje znění, ušecko (dvouslab., s neslabičným a nepřízvučným u) a šecko. Tím vznikají v jazycích t. zv. větné dvoj tvary (franc. doublettes syntactiques), v nichž dnešní jazykozpyt hledá a nalézá vysvětlení rozličných hláskových růzností, jichž by jinak vyložiti nedovedl.

A tak si představujeme také vznik znění zoun vedle rzoun. Výraz »toho rzouna« vyslovujeme, mluvíme-li jedním proudem, tohorzouna, čtyřslabičně, or tvoří dvojhlásku jako ou v krkonošském toušecko. Máme-li však vysloviti »ten rzoun«, »takovej rzoun« a p., působí nám skupiny souhlásek jako nrz, jrz obtíže, a v takových obtížích často ve všech jazycích některá hláska zaniká (vyslovujeme tříška, deška m. tříšťka, dešťka, Karštejn, Kařtejn m. Karlštejn a p.); i na začátku věty snad se nepohodlná skupina rz zjednodušovala v z. Připomínáme, že v lašském nářečí je za vedle rza (stč. rzě, rez), kde r zaniklo asi ze stejných příčin a za stejných okolností jako v slově rzoun (Gebauer, Hist. ml. 1, 353). Tak vznikaly dvojtvary rzoun — zoun, které se nejprve střídaly podle větných okolností, v nichž se ocítaly, ale pak se osamostatňovaly, až vznikala slova dvě. Je docela možno, že v některých místech říkali rzoun, v jiných zoun, že snad i jednotlivé osoby říkaly tak nebo onak; bývají takové různosti v témže místě, i v téže rodině. A když se tvar rzoun s ostatními příbuznými slovy změnil v zrzoun atd., tvar zoun stál v lidové mluvě beze všeho zřejmého příbuzenstva; a to ovšem působilo i na jeho stránku významovou.

[230]Zrzoun je nadávka (nikdo bez příhany neřekne o někom, kdo má zrzavé vlasy, že je zrzoun), stejně jako zrzka, zrzek nebo jak kde říkají, na př. zrzán, zrzaň (tak u Uh. Hradiště, Kott 5, 671); říkají-li někde na Moravě zrzavému kocourovi zrzoch (t. 672), je to také nadávka, snad s lidí přenesená na zvíře. I příd. jm. zrzavý, užijeme-li ho o vlasech nebo o vousech, má příchuť nelibosti; dnes jsou sice v módě některé odstíny, které se jindy zahrnovaly pod pojem »zrzavosti«, ale dáma, která má takové módní vlasy od narození nebo od obarvení, divně by se podívala na člověka, který by řekl, že je zrzavá. To proto, že zrzavé vlasy vůbec, ve všech odstínech, ještě za naší pamětí byly pokládány za nepěkné, a líbilo-li se někomu rudovlasé děvče, dívali se mnozí na něj jako na člověka zvráceného vkusu. Ale zrzoun je nadávka, jejímuž vlastnímu významu každý dobře rozumí, protože je v družině podobných slov, jejichž význam je nám dobře známý; starší tvar rzoun (se svým blížencem zoun) takové spojitosti s tvary příbuznými pozbyl, a proto se jeho význam za temnil. A zvláště se tak stalo s tvarem zoun, který stál mimo proud, jímž vznikaly tvary zrzoun, zrzavý atd.; osamotněl, stal se slovem etymologicky nezřetelným, a proto, i také že to byla nadávka a přesného významu nadávky si často ani neuvědomujeme, jeho význam se zatemňoval dále a klesal v mlhavou představu něčeho červeného. Snad byly počátky tohoto vývoje již v době, kdy i tvar rzoun ještě žil; dovedeme si představiti, že byla doba, kdy vedle sebe stály tvary zrzoun s plným významem, v jakém ho užíváme my, a rzoun, přežitek z minulosti, jehož význam pozbýval pevné určitosti. Tehdy asi vznikal způsob, jakým podnes lidová mluva užívá slova zoun, vznikala přirovnání, že někdo, jenž se uřítil nebo dobře najedl a napil, rozzlobil, anebo jenž je stále rudý, je »jako zoun«. Kdo tak říká, není si obyčejně ani vědom, co je ten »zoun«, s nímž někoho srovnává, ani necítí potřeby, si to uvědomovati; stačí mu vědomí, že tím vyjadřuje nadbytek červenosti. Tak užíváme časem i slov, jejichž významu bychom si vědomi býti mohli. Víme na př., co je »všivák«, a dovedeme to říci i o člověku sebe čistotnějším, vzbudil-li nějak naši nelibost; tím spíše se tak může státi u slova jinak neobvyklého, zatemnělého, zkomoleného, kterého užíváme jen nějakým typickým způsobem.

Kolik lidí říká u nás o stejných nebo podobných věcech, také o lidech stejné povahy, že jsou »na jedno brdo«, a kolik z nich ví, že brdo je jisté zařízení tkalcovského stavu, jímž vzniká látka stejného způsobu? A »brdo« je slovo žijící v svém významu u tkalců, zapsané s tímto významem i v slovnících; jsou však i slova [231]vlastně nikomu ne dosti zřetelná, jejichž významu se musíme dohledávati teprv domněnkami o jejich původu.

Proto je snadno ptáti se, co je zoun, ale těžko, ne-li nemožno na to odpovídati. A proto dostal Herrmann r. 1892 tolik odpovědí různých, sobě i odporujících. A kdo by tyto odpovědi měl posuzovati, měl by věděti, které z nich mají základ ve skutečné mluvě lidové, které významy se zrodily a žily jen v mysli některého jednotlivce. I slovo žijící se svým tvarem a významem v lidu, v kraji sebe menším a v okruhu osob sebe skrovnějším, třebas se zrodilo v mysli jediné osoby, může býti předmětem mluvnických úvah; ale útvary, které jsou a zůstaly majetkem jednotlivcovým, mají pro filologa jen asi takový význam, jaký mají pro přírodopisce odrůdy rostlin nebo zvířat vypěstované nějakým umělým křížením nebo živením (leda že by měl zkoušeti jejich správnost a schopnost života). A zvláště, mají-li základ ve výkladě nesprávném. Ale chceme se domnívati, že výklady, jež Herrmannovi byly posílány, jsou vzaty opravdu ze skutečné mluvy lidové.

Jediný způsob, kterým se se slova zoun častěji užívá a který asi bude také šíře znám, je v přirovnáních. Především říkáme o někom, je-li z jakékoli příčiny nějak zvláště zrudlý, že je »jako zoun«. Někde se tak asi říká i o věcech; sám jsem tak mluviti nikdy neslyšel. Z výkladů, jež byly r. 1892 poslány Herrmannovi, musíme vyloučiti některé očividně nesprávné. Tak, že by zoun bylo slovo německé, Sonne »slunce«, v severočeské výslovnosti prý zoun. Anebo že by pův. tvar byl ocoun (»jako zoun« z »jak ocoun«). Jména nějaké cibulovité, rudě kvetoucí rostliny, u Presla prý zoun, zovn, u Presla podle Kotta není; zdá se, že základem tohoto výkladu je jméno zovnice, kterým Presl po česku označuje známou Amaryllis, jméno, kterého vyložiti nedovedeme, které však jistě se slovem zoun nemá žádného příbuzenství.

V Praze se prý říká »zoun« i rozžhavenému želízku do žehličky. Dovedeme si představiti, že snad někdo o rozžhaveném železe říká nebo říkal, že je červené »jako zoun«, třeba snad také, že by řekl »s takovým zounem není možná žehliti«, že musí trochu vychladnouti (a poněvadž se nadávkou — jako vlastním jménem — neživý předmět jaksi zosobňuje, v 4. p. by asi užil tvaru životného: »podej mi toho zouna!«), ale z takového nahodilého výrazu by nebylo lze ještě souditi, že to slovo samo znamená rozpálené želízko; stejně by se mohlo říci podle možných výroků, v nichž by byl nějaký hodnostář nazván na př. »holomkem«, že slovo samo »holomek« znamená také tolik co »starosta obce« nebo »ministr« atd. Ale za nemožnou takovou ustálenou změnu významu přece jen prohlásiti nesmíme: pojmenujeme-li něco ne pravým [232]jménem, nýbrž slovem vyjadřujícím vlastně představu nějak podobnou představě, kterou chceme naznačiti (na př. řekneme-li o někom, plném bujného zdraví, že »kvete«), vzniká t. zv. metafora, a slov s významem přeneseným, který pův. byl jen nahodilou metaforou, v každém jazyce je plno. »Zoun« prý je i jméno nějaké červené ryby. Je možno, že někdo, jenž chytil rybu červenou »jako zoun«, vypravuje pak, jak chytil »takového zouna«, a že toto slovo se pak ujalo někde, na př. v rybářském cechu, jako stálé označení takové a takové ryby. A stejně bychom pochopili také, že totéž slovo se někde jinde ustálilo jako jméno zakrnělého, napouchlého švestkového plodu, který mívá také všelijak zarudlou barvu; s tímto významem poznal Herrmann slovo »zoun« od Herbena, a je možno, že tento »zoun« vězí v zpotvořeném znění zboun, zbon, jež nalézáme mezi hojnými synonymy téhož pojmu pod heslem »pucher« u Kotta.[3]

Někdy by se mohlo také státi, že byl nedorozuměním slovu »zoun«, jehož skutečný význam dávno upadl v zapomenutí, podkládán i význam docela jiný. O člověku, který na př. zlostí zrudl, říká se, že byl »jako zoun«. Říká se však také, že byl »jako krocan«. Je jediný krok ke zdání, že nezřetelné slovo »zoun« zde znamená totéž co v podobném přirovnání zřetelné slovo »krocan«; a tak bychom porozuměli i zprávě od Strakonic, že o děvčeti vyšňořeném křiklavě červenou stuhou se říká na př. »mělo pentli kolem pasu jako zouna vole«, kde »zounem« se patrně míní krocan. A (zase u Strakonic) si třebas někdo splete přirovnání »jako zoun« s přirovnáním »jako tele na nová vrata« a řekne o někom, že na něco koukal »jako zoun«; u slov neznámého významu (na př. u slov cizích v řeči lidí, kteří se jimi rádi blýskají) i taková nedorozumění se vyskytují. O někom, kdo se dobře najedl a napil, lze říci, že je »jako zoun« (tak červený), ale také, že je »jako měch« (tak nafouklý), a odtud bychom si dovedli vyložiti, že prý u Polničky slovo »zoun« znamenávalo i kovářské měchy v hamrech (mlýnech na železnou rudu), jakých tam bývalo hojně (»tahali, šlapali jsme zouny; spali jsme v hamrech u zounů«). Ale opakujeme, že o všem tom by bylo dobře věděti, jsou-li to způsoby mluvení skutečně v lidu rozšířené; vždyť každý ví ze zkušenosti, jak často chvilkovým sdružením představ, podporovaným [233]nepozorností, spleteme v řeči nejpodivnější věci, které nám samým jsou pak k smíchu, a to i kde jde o slova docela běžná a zřetelná.

Někdy i vědomě užijeme slova s významem, který mu vlastně nepřísluší. Raisův farář v »Zapadlých vlastencích«, měl-li koho rád, říkal mu »Františku«, ať se jmenoval jak chtěl, a slýchal jsem tak říkati i sám. Říkáme »Matěji« člověku, o kterém také dobře víme, jak se jmenuje, s ustáleným významem, který snad má základ jen v hlásce ť tohoto českého tvaru jména apoštola a evangelisty, o jehož moudrosti jistě žádný Čech nikdy nepochyboval. Můj nebožtík otec se někdy po r. 1860 zúčastnil jako člen zpěváckého spolku slavnosti v Kroměříži a přinesl odtamtud trochu dialektologie, m. j., že tam říkají »včil, včilka, včílko« m. »teď«. Naši učedníci (otec byl truhlář) dělávali po večerech a po nedělích malé skřínečky s přihrádkami, jak tenkrát byly v obyčeji, a prodávali je po okolních domech (pan mistr o tom věděl, i o tom, že padne nějaké to prkénko, nějaký ten zbytek dyhy a trochu politury, a občas se na učednické dílo i podíval, a dlouholetý starší tovaryš »pan Khódl«, podle matriky Karel Biedermann, přidal, bylo-li třeba, i nějaký pohlavek; byl tenkrát na řemesle jiný život než dnes); nové slovo jim znělo tak lákavě, že začali posavadním »šatulím« říkati »včílko«. To slovo se drželo u nás v rodině i v dílně ještě mnoho let, za něž se tovaryši i učedníci několikrát vystřídali, a »včílka« si u učedníků objednávali i paničky a kuchařky z okolních domů, ač již málokdo věděl, kde se toto jejich jméno vzalo. Kdyby tenkrát již byla vycházela »Naše řeč« a některý Smíchovák jí byl poslal dotaz, co vlastně včílko je, byla by tehdejší redakční rada také měla co se ošívat. Proto je důležité u takových slov věděti aspoň, jsou-li to slova opravdu lidová či majetek jen jednotlivce nebo jeho nejbližšího okolí.

»Švanda dudák« také má zprávu, že je i příjmení Zounek (jako jsme viděli příjm. Rzounek). Příjmení se v dřívějších dobách měnívala i v matrikách; snad se ještě někde najde doklad, že dnešní Zounkové (nebo Zounové, jsou-li kde) bývali původně Rzounkové (Rzounové)?

Nahoře jsme našli jako patrně soujmenné přezdívky slova rzoun a rzán. S tvarem rzán je asi pův. totožné příjmení Hrzán (byl na př. rod Hrzánů z Harasova, o němž píše Sedláček v Ottově Sl. n. 11, 812) a ovšem také nadávka zrzán. Jak srovnati tvary rzán a zrzán, nemusíme již vykládati; ale i tvary s h bez obtíží pochopíme. Vyslovujeme-li slova s počátečným r před souhláskou (zvl. před souhláskou znělou, jako je d, z) s větší energií, zúžením průliny v štěrbině hlasivkové a v hrdle vzniká před r hláska h, místo rzán vyslovíme hrzán. Tato změna výslovnosti u nás sku[234]tečně v podobných slovech místy nastávala, při čemž r původně zůstávalo souhláskou: na př. slovo rzán zůstalo nějaký čas i pak jednoslabičným a znělo hrzán, s přízvukem na á. Teprv později se stávalo r samohláskou a tvar hrzán tedy slovem dvojslabičným s přízvukem na slabice první, jako se staly samohláskami na př. pův. souhlásky r, l, m v slovech jako stč. trváti (2 sl.) — trvati, krve, plváti — plvati, osm; není nemožno, že stará výslovnost se souhláskovým r právě v podobných slovech někde ještě žije (na př. dvouslabičné hrdousit). Tvar hrzán v. rzán není jediný tohoto způsobu; vedle ržu, rzáti[4] je stč. hrzati, vedle stč. rdesen (rdesno, jméno rostliny pojmenované tak po zarudlé barvě, z téhož kořene, který je v slovech rdíti se, rudý, rez, rzoun atd.) stč. hrdesen, vedle rdousiti nářeční hrdousit, vedle č. rez (pův. rzě, před přehláskou rza) sloven. hrdza a p., vedle rváti mor. nář. hrvat (2 sl.); v. Gebauer, Hist. ml. 1, 464; r. 1487 čteme o nějakém Hrzkovi (Arch. č. 8, 447), kteréž příjmení, Hrzek, mohlo by býti podobnou obměnou tvaru rzek (2. p. rezka), jejž jsme nahoře uvedli jako domnělý starší tvar pozdějšího jména rezek (sklonění Hrzek, 2. p. Hrzka atd. by bylo pochopitelnou záměnou původního Hrzek, Rezka). Vedle příjmení Hrzán je také tvar Herzán (i Hrzánové z Harasova se také psávali Herzan); ten asi vyložíme nejspíše tak, že vznikl z tvaru Hrzán napodobením slov zerzavěti, zerzavý, zerzán atd. v době, kdy se význam tohoto příjmení ještě cítil. A nikterak by nás nepřekvapilo, kdybychom se dověděli, že je někde české příjmení Zán nebo Zánek; vyložili bychom si je zase z pův. rzán, rzánek.

---

[1] Hláska i v těchto slovech je z pův. -dj-; proto bychom v odvozenině od slova ryzí čekali spíše ryzovati než ryžovati, protože již slovo základní má souhlásku změkčenou. Ale ž m. z mohlo vzniknouti podle tvarů, v nichž ž je správné (jako hroziti, -hrážeti, -hrožovati); tak vzniklo již dávno nahražen, nahražovati, proti němuž mluvnice ještě hájí správného nahrazen, nahrazovati, anebo pohlížeti ap. m. pohlízeti, s nímž se mluvnice již musila smířiti.

[2] Více dokladů podobných změn vidových na naších slovesech by čtenář našel na rozličných místech Trávníčkovy »Studie o českém vidu slovesném« v Rozpravách 3. tř. České akad. č. 53 (1923).

[3] P. senátor dr. Jan Herben mi ústně potvrdil, že švestkovým »pouchlatům« v jeho kraji (pochází z Brumovic v hejtm. hustopečském na Moravě) opravdu říkají »zún«. Na rybu »zouna« jsem se ptal několika zoologů, ale neznají jí; ani není u nás — mimo ozdobné ryby cizího původu — ryb červených.

[4] Náš nový spisovný jazyk ze správného ržu, rži, ržeš, rzáti, rzal (s krátkým a!) si udělal ržáti, ržál. Těchto tvarů bychom se měli vzdáti na prospěch tvarů starých a správných. A mohli bychom se jich vzdáti, protože tvarů ržáti, ržál v mluvě lidové, pokud vidíme, nikde není.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 8, s. 225-234

Předchozí Poznámka redakční

Následující Na dranc, drancovati