Časopis Naše řeč
en cz

Zákon ze dne 12. srpna 1921 o všeobecné dani z obratu a z pracovních výkonů a o dani přepychové. Č. 321 Sbírky zák. a nařízení

E. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pátráme-li po příčinách, které nejen způsobují, nýbrž i udržují a utvrzují dnešní úpadkový stav českého jazyka, nebudeme dlouho v pochybnostech, kde hledati hlavní vinníky. V tomto časopise bylo již mnohokrát na to ukázáno, jakou neblahou zásluhu ve vymýšlení nejrozmanitějších jazykových zrůdností, v zavádění tvarových i jiných nedbalostí a v neúnavném importování rčení a výrazů nečeských mají především ledabylé, řemeslné překlady a denní tisk. Naši novináři rádi ovšem svalují se sebe vinu, vymlouvajíce se na chvalně známý novinářský chvat, ale je jisto, že se ani touto kouzelnou formulí všecko nevyloží a že víc viny je na nich samých. Dnes by se snad už stěží našel žurnalista, který by i při největším chvatu napsal, že ruské děti trpějí hlad, že mřou hladem, že bolševici nechali postříleti tisíce lidí, protože i nejzapadlejší žurnalista , že jsou to výrazy nesprávné. Ale za to opět a opět čítáme, že noviny o tom přináší zprávy, jak díky komplikacím se záněty plic rozmnožily se (při chřipce) případy úmrtí (děkujeme pěkně) a pod., protože nesprávnosti těchto výrazů necítí, protože ho při psaní sebe chvatnějším nezarazí tak, jako by ho zarazil tvar trpějí nebo mřou. A tak i novinářský chvat je ve valné většině případů jen pláštíkem kusého a povrchního vzdělání jazykového. Že je to pověra čistě česká, vidíme na novinářích cizích, německých, francouzských a j., a aspoň na některých žurnalistech našich.

Ale jazykový plevel, který denní tisk, špatné překlady a podobná literatura produkuje a šíří, nalézá další pěstitele, kteří útlé sazeničky rozsazují z novinových sloupců do malých lidských zahrádek a tam je opatrují, zalévají a o to pečují, aby zapustily pevné kořeny v půdu na škodu ušlechtilých rostlin domácích. Mají-li noviny, překlady atd. v dnešním jazykovém úpadku úkol iniciativní, jest zase literatura, která jej pomáhá utvrzovati, která má o to zásluhu, aby se staré chyby nezapomínaly a nově narozené nezanikaly hned po porodu. Je to literatura, která není určena jen k rychlému a zběžnému přečtení jako noviny, nýbrž k tomu, aby se její obsah vtiskoval pevně a trvale v paměť čtenářů, aby se přeměňoval takřka v nové závity jejich mozků, literatura studovaná od odstavce k odstavci, rozbíraná slovo za slovem, memorovaná a citovaná slovem i písmem. S jejím obsahem, výklady, poučkami a paragrafy, se vrývá přirozeně v paměť i forma, v niž [278]jsou oděny; každý obrat, byť byl sebe chybnější, stává se pevnou složkou jazykové zásoby generací a vrstev těmi spisy odchovaných, pevně zaklenutým svorníkem, který se dá mnohem lehčeji zasaditi než vypáčiti. Tuto literaturu jest zvláště dobře míti na zřeteli, pátráme-li po příčinách houževnatosti rozličných jazykových nešvarů, neboť jako může formální a jazykové výchově velmi prospívati, tak jí může ještě více škoditi.

Je to především literatura učebnicová všech stupňů a oborů, od školních slabikářů až do universitních přednášek a kompendií! To jsou knihy, které by i po stránce formální měly býti nejen bezvadné, ale přímo skvělé, a neměl by se k jich skládání odhodlati žádný sebe znamenitější odborník, ani učitel, který není zároveň dobrým znalcem jazyka a dokonalým stilistou. Co zmůže formálně dokonalá učebnice a kniha vědecká, toho svědectvím je na př. skvělý sloh našich dnešních literárních historiků, odchovaných Dějinami Vlčkovými; jak chatrná proti tomu byla do nedávna a jest namnoze dosud jazyková a slohová forma mnohých našich spisovatelů odborných, lékařských, chemických a j., kteří své vzdělání čerpali z učebnic formálně chatrných nebo i nečeských! Tuto zkušenost potvrdí i mnohý středoškolský učitel češtiny, kterého někdy napadlo promísiti literární a p. themata českých úloh thematem odborným, z chemie, z fysiky atd.; učinil velmi často neradostný objev, že jeho žáci vyjadřují své odborné vědomosti docela zvláštním jazykem, jiným než v thematech literárních, jazykem, nad nímž by byl zplakal. Naše školské úřady nevěnovaly a nevěnují dosud, jak při příležitosti ukážeme, této stránce učebných knih odborných tolik pozornosti, kolik by se slušelo; učebná kniha, byť věcně sebe dokonalejší, ale při tom jazykově vadná a slohově řemeslná, je stejně škodlivá jako kniha nemravná. Ať píše jen ten, kdo to umí.

A stejnou péči by měla věnovati naše veřejná správa i jazykové a slohové formě našich zákonů. I to jsou slovesné výkony, jejichž forma má z týchž příčin pronikavý a trvalý vliv na současný i příští jazyk nejen odborný, ale i na jazyk vůbec. Až jednou bude možno zúčtovati s prameny, z nichž se obohacoval novočeský poklad lexikální, budeme překvapeni, co slov a obratů, dobrých i špatných, přešlo v obecné užívání právě z našich zákonů. A proto, i když nepřipomínáme, že vážnost a úcta k zákonům sama toho žádá, měla by býti jazyková forma našich zákonů dokonalá, jazykově neposkvrněná, stilisticky virtuosní. Náš starý jazyk právnický, od knihy Rožmberské až po Obnovené zřízení zemské, je vedle jazyka biblického chloubou naší minulosti, vzorem jadrnosti [279]a svým časem i uhlazenosti dosud nedostiženým. I ke cti starých rakouských vlád, kterým sice nezáleželo na českém jazyce, ale záleželo aspoň na vážnosti zákonů, musí býti konstatováno, že se staraly časem o správnou jazykovou formu českého znění zákonů; jména skoro všech vynikajících znalců české řeči od Jana Nejedlého až do Gebaura vydávají o tom svědectví. A my, kteří přes tu chvíli opakujeme prorocká slova Kšaftu, že se vláda věcí našich k nám zase navrátila, jak jsme naplnili vlastní obsah bolestného odkazu? Jak projevila vláda věcí našich »snažnost v pulerování, vyčišťování a vzdělání našeho a milostného otcovského jazyka«? Nestala se i věštecká slova učitele národa a národů v ústech našich zase jen prázdným heslem jako mnohá hesla jiná stále opakovaná a nikdy neplněná?

Jakou řečí mluví vláda věcí našich k národu Komenského? Jak zní v jejích zákonech jeho milostný jazyk otcovský? Není možno v rozměrech pouhého časopiseckého referátu odpověděti na tuto otázku generálním posudkem všech našich zákonů a nařízení a není také účelem těchto řádků podávati jich definitivní kritiku. Ale i na ukázce zkusmo a náhodně volené lze pozorovati a konstatovati, jakými vadami jazyk našich zákonů trpí, zjišťovati, je-li příčina hříchů proti mateřskému jazyku v obecné, nezaviněné nevědomosti či v pouhé nedbalosti a ledabylosti, a činiti z těchto pozorování i závěry obecné. Zákon o dani z obratu a přepychu, o němž chceme uvažovati, nebyl vybrán k tomu vědomě a úmyslně proto, že by byl snad tuze špatný nebo tuze dobrý, nýbrž jen tak, jako když lékař vyřezává libovolný kousek tkáně, aby mohl posouditi strukturu celého novotvaru. Je to zákon právě časový, vyšel v několika populárních vydáních a bude zajisté hojně a pozorně čten i ve vrstvách mimoprávnických; není sice obsáhlý (má všeho všudy 50 paragrafů a seznam přepychových předmětů), ale přece poskytuje dost látky, aby se mohlo říci, že jazyk našich zákonů, podle něho soudíc, je stále ještě mnohem blíže pověstné kancelářské češtině pod panstvím německým, než jazyku Všehrdovu.

Malá útěcha, ale přece útěcha, je v tom, že v něm není aspoň hrubých chyb tvarových. Upozorniti by bylo jen na to, že není správný tvar související (7, t. j. paragraf, jako i dále), nýbrž souvisící a že mezi tvary jich(ž) a jejich(ž) je rozdíl, který už byl v N. Ř. (II, 89 a j.) vyložen; tedy v jejich podnicích, jejichž cena, jejich činnost, a nikoli v jichž podnicích (5), jichž cena (7), jich činnost (17), jichž nesprávnost (19) atp. a obráceně: k jich používání, nikoli k jejich. Chybně vokalisované předložky jsou ve výrazech: ve stanovené (13, 14) m. v stanovené, ke druhému [280](17) m. k druhému, ve kterém (16, 21, 45) m. v kterém, ve drobném (38) m. v drobném, ve dřevě (sezn. D III.) m. v dřevě, ku holení (tamt.) m. k holení, ku náhradě (t. D X) m. k náhradě. Nesprávné jsou dále složeniny opomene (8, 13, 19), opomenutí (45), opomenul (45) i opomněla (45) m. opomine, opominutí, opominul (v. N. Ř. I, 55 a č.), jak zřetelně ukazuje trvací tvar tohoto slovesa, který je »opomíjeti«, nikoli opomínati (jako zapomínati k zapomenu, napomínati k napomenu atd.). Nesprávně je užito adjektivního tvaru ve výrazech daňové zvýšení (12) m. zvýšení daně (v. N. Ř. II, 101 aj.), osvobození daňové (42) m. od daně, srážka daňová (49) m. z daně; správnější by byl nedokonavý tvar slovesa ve větách: finanční orgány jsou oprávněny vstoupiti do provozoven (16), lépe vstupovati (t. j. kdykoli); podnikatelé jsou povinni jim podati všechna vysvětlení (tamt., lépe podávati, t. j. každý z nich a kdykoli); úřady jsou povinny poskytnouti státním úřadům každou pomoc (46), lépe poskytovati (a s genitivem, v NŘ. II, 52 a j.).

Těžce snáší filolog obeznámený s přirozenou tvůrčí činností jazyka a s jejími zákony mnohá slova, která už asi náleží k stálému inventáři právnické terminologie, tu pro jejich tvar, tu pro jejich význam. Nad některými z nich už asi nezbude než udělati kříž, nad jinými by se snad přece mohli naši právníci zamysliti a rozloučiti se s nimi, zvláště když se jich vzdal i ostatní jazyk spisovný. Obludná slova tuzemský, tuzemsko a p. (1, 4, 8) bude už asi musit genius české řeči spolknouti jako hořkou pilulku, protože se našim juristům tak dobře hodí k slovu »cizozemský«, ačkoliv se naše zákony do 19. stol. bez nich obešly. Ani držby (1) se už asi nezbavíme; za to ražby peněz (3) bychom mohli zůstati ušetřeni, máme-li ještě staré a dobré ražení. Bez milosti by však měla zmizeti z českých zákonů slova dotyčný (2) m. ten, onen, řečený, toho se týkající a p. (v. NŘ. I, 216), majitel (8) m. majetník, vlastník (NŘ. II, 50 a j.), neodvratitelný (38) m. neodvratný, spolupůsobiti (41) m. účastniti se, pomáhati, také pracovati (NŘ. III, 257); staré a dobré slovo »plátce«, obnovené Šemberou právě v terminologii právnické (NŘ. III, 36, 92), nenašlo zalíbení v očích zákonodárců, kteří se rozhodli pro platitele (12 a j.).

Povrchní znalost jazyka se jeví a mstí leckdy v nepřesném významovém pojetí některých slov českých. Souvislé podniky a závody téhož majitele (1, 4, 49) mohou býti podle významu slova »souvislý« (ostatně nestarého) jen závody spojené v nepřetržitou řadu, neboť význam českého slova »souvislý« je užší než něm. zusammen[281]hängend, které asi německy myslícímu stilisátorovi tanulo na mysli; mluvíme o souvislé řadě hor (v níž není přestávek, mezer), o souvislé řeči (v níž není mezer fysických ani skoků myšlenkových). Zde by nejvýše mohlo běžeti — správně-li chápeme věc — o závody spolu nějak souvisící (smiřujeme-li se už s tímto novočeským odvarem německého slova), spojené, vzájemně se doplňující atp. (je rozdíl mezi slovy souvisícími a souvislými, mezi souvislou řadou domů a řadou domů souvisících atp.). Nepřesný je význam, v němž se začíná užívati v posledním čase, zvláště také v slohu právnickém, slova »domácký« jako oposita k slovu »tovární«, na př. domácký dělník (4), domácký průmysl (25), kde dříve jazyk vystačil se slovem »domácí«, domácí tkadlec, domácí výroba. Přídavné jméno »domácký« známe vlastně jen z příslovečných výrazů »po domácku, domácky«, které však neznamenají doma, nýbrž tak jako doma, familiariter, jak vykládá správně Jungmann. Kdybychom tedy chtěli užívati přídavného jména »domácký« ve významu, který mu sluší podle těchto příslovečných výrazů v jazyce živých a běžných, musilo by znamenati »takový jako doma« a mohli bychom mluviti na př. o domáckém šatě (t. j. takovém, v jakém se chodí doma), o domáckém chování (sans gêne) atp.; v tom smyslu také užil přídavného jména »domácký« Žerotín (v dokladě u Kotta): »Z tohoto mého velmi prostého a právě domáckého psaní budeš moci rozuměti…«, omlouvaje se patrně, že píše jen tak, jak se doma mluví, po prostu. Podle toho »domácký průmysl« neznamená výrobu domácí (proti tovární), nýbrž průmysl pracující tak jako doma, po domácku (třeba v továrně), a stejně i »domácký dělník«. Slyším již ovšem námitku, že by se slovu »domácí« (průmysl, dělník) mohlo rozuměti také ve smyslu protilehlém slovům »cizí, cizozemský«. Ovšem, ale to bylo odevždy (od toho je pak kontext), a pak, nač mají právníci ono krásné slovo »tuzemský«, které by si asi stěží dali vzít? Ale slovo, nad nímž by se dnešní prostý Čech v našem zákoně (a snad i v jiných) asi nejvíce zarazil, je slovo úplatný; všude samá úplatnost: úplata za dodávku (9), úplata za stravu a posluhu (27), úplata za zpracování (t. a j.), úplatné dodávky a výkony (1), všechno se dělá úplatně (8, 17, 27 a j.), zřídka bezúplatně (8). Kam to spějeme? Ale není třeba se mravně rozhořčovati; touto »úplatností« nemíní naši zákonodárci podplácení, jak se domnívá prostý Čech, nýbrž jen řádné placení; »úplata« za stravu, posluhu atd. je to, čemu my ostatní Čechové říkáme »plat« za stravu, »úplatný« výkon je výkon »za plat« neboli »placený«, »úplatně« něco vykonati je vykonati to »za plat«. Naši právníci zavedli do [282]svého názvosloví a oblíbili si tato slova »úplata, úplatný« atd., nic se neohlížejíce na jejich význam dnes ustálený a vyhraněný. Jak je možno a nutno rozuměti dnes slovům »úplata, úplatný, úplatně«? Jejich význam jest určen významem slovesa uplatiti, z něhož jsou tvořena tak jako »pochvala, pochvalný« z »pochváliti« a p.; uplatiti (s trvacím tvarem upláceti) znamená nám buď po částech vyrovnati (dluh) anebo placením (někoho) porušiti, podplatiti, (někomu, ne někoho) podmazati (t. j. palce). Podle toho by úplata (nomen actionis jako »výplata, odplata« a pod.) znamenala buď splácení (dluhu) nebo podplácení (někoho), úplatný by byl buď dluh, který lze po částech splatiti, nebo člověk, kterého lze podplatiti; k těmto slovům by pak náleželo ještě slovo úplatek buď ve významu splátka (na dluh), nebo peníze na podplacení někoho; bezúplatný (-ě) je jazyková nestvůra jako »bezúnavný, bezúmorný, bezústupný« a p. Poněvadž slov »úplata, úplatný« atd. o dluhu a jeho uplácení neužíváme (ač by byla tvořena zcela správně), zbývá slovům »úplata, úplatný, úplatek«, která patří k sobě, jen význam druhý, vztahující se na podplácení, a tak také těm slovům bude dnes rozuměti každý Čech. Tím ovšem nepravím, že by sloveso uplatiti (upláceti) nebylo mohlo míti dříve význam širší (je to vlastně jen perfektivum slovesa platiti a znamená dovršení té činnosti, jako »uzráti, upéci« a p.), a autoři slov »úplata, úplatný« ve smyslu zde vytýkaném mohli by se dovolávati slova »úplatek«, které mělo dříve význam indiferentní (plat, odměna, mzda, poplatek a p.). V naší dnešní terminologii právnické jest mnoho slov takových, která ze staršího jazyka byla vzkříšena k novému životu, i takových, jimž byl vrácen význam odborný, dávno z užívání vyšlý; tento způsob rozmnožování pokladu slovního má dobrou tradici v dějinách novočeské řeči spisovné a bylo by zajisté jen ku prospěchu našeho právnického názvosloví, kdyby z tohoto pramene čerpalo co nejhojněji. Ale je k tomu třeba jisté míry a opatrnosti, neboť ne každé slovo staré jest stejně schopno nového života. To platí zejména o slovech, jejichž význam se časem velmi ostře vyhrotil a zároveň se značně odchýlil od významu staršího. Naše stará terminologie právnická měla na př. slovo holomek, které znamenalo člověka svobodného, neženatého; měla slovo poprava s významem stejně indiferentním = konání práva, spravedlnosti vůbec; ale význam těchto slov se časem tak zúžil a vyhranil, že by se právě pro tento úzký, pejorativní význam stěží kdo dnes odvážil pokusu restaurovati třebas i v odborné terminologii tato slova ve významu kdysi bývalém. Proto za pokus stejně odvážný — byť v zásadě ne nedovolený — po[283]kládáme i pokus vrátiti slovu »úplatný«, v němž každý dnešní Čech cítí jen a jen smysl hanlivý, jeho význam kdysi nevinný, a to tím spíše, že i právnická terminologie sama vedle slova »úplatný« ve významu »placený, za plat konaný« užívá slov »úplatek, úplatnost« v témže smyslu hanlivém jako ostatní jazyk (v. Kadlec-Heller, Terminologie úřední a právnická s. v. Bestechung).

Jiných, drobnějších a nesporných nepřesností nebo nedbalostí lexikálních i skladebních je v našem zákoně ještě více, a to vesměs zbytečných, neboť skoro o všech bylo už psáno v N. Ř. nebo i jinde. Na př.: jestliže (list tento) neobsahuje jiných dat než shora uvedených (13) m. než shora uvedená (v. N. Ř. III, 242); kožešiny vyjma obyčejných ovčích, králičích a kočičích (sezn. B) m. vyjímajíc obyčejné, kromě obyčejných (N. Ř. IV, 54, 200 a j.); součástky mimo motorových, dresin a lokomotiv (sezn. D, ač jinde správně) m. mimo dreziny, kromě drezin; výkony podniků hotelových včetně podnikatelského pronajímání bytů (3), včetně Hlučínska, Vitorazska a Valčicka (21) m. počítaje, počítajíc v to, i s tím (N. Ř. v každém roč.); příjemce jest oprávněn žádati poměrnou srážku daňovou z úplaty za dodávku nebo výkon vůči svému dodavateli (49) m. žádati na svém dodavateli, od svého dodavatele (N. Ř. v každém roč.); má příjemce nárok na vrácení daně vůči státu (49) m. aby mu stát daň vrátil, n. má právo žádati na státu atd.; pořad instanční končí v II. stolici (21), jindy správně: lhůta se končí a p. (21 a j.); promlčení počíná (45) m. se počíná; vyvezl-li podnikatel předmět, aniž by jej zpracoval (22) m. nezpracovav ho, nezpracovaný (N. Ř. v každém roč.); předměty, které podle své povahy, aniž by potřebovaly dalšího zpracování, slouží přímému používání (25) m. nepotřebujíce dalšího zpracování, bez něho; kteří těmito předměty toliko obchodují (34), spr. s těmito (N. Ř. II, 62 a j.); v posléze uvedeném případě (38), spr. v případě na konec, na posledním místě uvedeném (N. Ř. III, 230 a j.); nepodnikati ničeho (41), spr. nic (N. Ř. v každém roč.); strana dostála své povinnosti (45), spr. v své povinnosti, splnila svou povinnost (N. Ř. I, 263 a j.).

Pořádek slov je velmi rozkolísaný. Zájmenné přívlastky, které stávají v češtině zpravidla před určeným substantivem (v. N. Ř. V, 309), bývají zde někdy před ním, někdy za ním, a to bez příčiny; dovážejí-li se předměty tyto (25), obchodní případy tyto (28 a j.) m. tyto předměty, tyto obchodní případy; obsah a forma jejich (49) m. jejich obsah a p. Také v umisťování nepřízvučných slov, zvláště zájmena se, je dokonalý zmatek, ač je pravidlo, v N. Ř. několikráte vyložené, zcela prosté; tak čteme spr.: pokud se [284]prodávají (2), daň se vyměřuje (9) a p., a zase opět a opět: daň vyměřuje se (15), dovolení toto může se dáti (17), daň platí se (31 a j.); a podobně: dani jsou podrobeny dodávky a výkony (1), a jinde zase: dani podrobeny jsou dodávky (2, 3); odepříti výpovědi na takové otázky, jichž zodpověděním jim neb osobě, ku které jsou v některém z uvedených poměrů, by byla způsobena… škoda (46) m. odepříti, jsouce tázány, takové výpovědi, jimiž by byla jim neb osobě atd. Mnoho nesprávností a nečeskostí v pořádku slov způsobuje u autorů našeho zákona okolnost, že jakmile se přestanou míti na pozoru, strhne je hluboce vžitý rytmický spád německého slohu a určitá slovesa, infinitivy, participia se jim sesouvají jako po nakloněné rovině na konec vět, i když k tomu není příčiny, ba i když jsou důvody proti tomu. Není možná ze šetrnosti místem vypočítávati zde všechny případy, ale čtenář, jehož ucho není pokaženo německou kadencí větnou, sám si jich najde dost. Jen na ukázku: podnikům, které jen přechodně po dobu kratší jednoho roku v tuzemsku činnost provozují (15, 17, 20, 23), kde se věta končí slovesem bezobsažným; jest v tomto případě povinen zvýšení to zvláště účtovati (12 a j.), kde nečeský slovosled porušuje pro Čecha i smysl, protože tu běží o vydání zvláštního účtu, o to, že jest povinen účtovati zvláště (= separatim) a nikoli o zdůraznění pojmu účtovati (= praecipue); byla-li nevyměřená daň omylem zaplacena (22) m. zaplacena omylem, neboť hlavní věc, o niž tu jde, není, že byla zaplacena, nýbrž že plátce byl k zaplacení sveden omylem (pod. 11, 22, 23, 37, 38, 45 a j.); nečeský slovosled je také ve výraze: za předem ujednanou cenu (9) m. za cenu již napřed nebo předem ujednanou.

Tímto poloněmeckým slovosledem se dostáváme k nejbolestnější stránce našeho zákona, k jeho četným germanismům a k celému v podstatě nečeskému a neslovanskému způsobu vyjadřování. Je to kletba dlouholeté rakouské otročiny našich úřadů, z níž se dosud nedovedly vymaniti z velké části pro svou vlastní pohodlnost a netečnost k vlastnímu, nyní státnímu jazyku. Dnes už není výmluvy na závislost na textu německých zákonů a nařízení, neboť se dnes koncipují česky, není ani výmluvy na neinformovanost, neboť i germanismy, o nichž bude řeč, byly — ne-li jinde — jistě v N. Ř. většinou už souzeny, odpraveny a opraveny. Takovým přežitkem neodněmčených kancelářských šimlů je nesmyslná floskule pokud se týče, případně, po případě, i v našem zákoně do omrzení se opakující (1, 4, 17, 19, 20 atd.), dokonce i ve spojení »v přihlášce uvedené v §u 14, pokud se týče, není-li takové přihlášky potřebí, ve zvláštním podání (32), kde všude by stačilo prosté »nebo, anebo, [285]třeba-li, je-li toho třeba« a p. (v. N. Ř. II, 179 a j.), a užívání spojky pokud v platnosti spojky čistě podmiňovací, kdežto jí sluší v češtině jen význam kvantitativně omezovací (= co, kolik, do které míry, jak daleko), na př.: daň podle druhé hlavy tohoto zákona… z dodávek nepodnikatelů činí 10 proc. úplaty; pokud se vybírá tato daň u výrobců nebo při dovozu, činí 12 proc. úplaty (30 a j.), spr. vybírá-li se (však), když se vybírá a p. Zbytečnými germanismy jsou dále výrazy: platí-li (dodávky, výkony) podle zákona za uskutečněny (1, 14, 27), m. pokládají-li se (N. Ř. III, 33 aj.); dobrovolně anebo na základě nařízení (1) m. z nařízení, podle nařízení (N. Ř. III, 53, 273 a j.); uskutečniti výkon, dodávku (1, verwirklichen) m. vykonati, provésti, splniti a p.; dodávka na shora zmíněné osoby (1) m. dodávka osobám shora uvedeným, jmenovaným (v čl. 4 správně: dodávka členům); kterážto poslednější dodávka (1) m. tato (N. Ř. III, 177); s vyloučením nemovitostí (2 a j., mit Ausschluss) m. kromě, vyjma, vyjímajíc; doprava (vklady a p.) všeho druhu (3 a j., aller Art), neboť i když pomineme, že je nejlépe říkati s Bartošem a se starými Čechy »všeliká« doprava, »všeliké« vklady, měli bychom říkati aspoň »doprava všech druhů«, jako říkáme »všecky druhy dopravy« (gen. kvalitativní je jen obrácený poměr possessivní) a »lidé všech tříd, všech vrstev, knihy všech oborů, dělníci všech odvětví, psi všech odrůd« atd. (všechen druh značí tolik co celý druh); převzetí léčení na místo nemocenské pokladny (4, anstatt), spr. místo ní, za ni; za poměrů vyvolaných válkou (4), spr. způsobených (N. Ř. v každém roč.); do rámce podniku nespadají (5), spr. nenáleží v jeho obor; podniky výlučně dobročinné (7, ausschliesslich) m. čistě, pouze (zvláště kdyby naši spisovatelé uposlechli Zubatého IV, 273 a dbali rozdílu mezi »pouze« v tomuto významu a »jen«); více osob a p. (8, 27, mehrere) m. několik; cena skutečně placená tvoří vyměřovací základ (7), výlohy tvoří součást úplaty (t.), seznam přepychových předmětů tvoří jeho podstatnou součástku (26), všude m. jest (N. Ř. I, 213; II, 57 atd.); výlohy obalu (9) m. za obal (či platí obal ty výlohy?); v jehož obvodu bydlí nebo se zdržuje (13, 14, sich aufhalten) m. žije, pobývá, mešká (N. Ř. V, 21); v jehož obvodu se podnik nebo provozovna nalézají (14) m. jest, jsou (N. Ř. v každém ročníku); doručiti, doručení atd. (21, 23, 43, 45 atd., einhändigen) m. dodati, odevzdati (v. N. Ř. IV, 214); kdy byla strana o vrácení vyrozuměna (21, verständigen) m. zpravena, kdy jí bylo vrácení oznámeno atp. (neboť »vyrozuměti« znamená rozumem vystihnouti, pochopiti, poznati a pod.); za přechodný pobyt [286]se považuje (27, 23, podle betrachten) m. se pokládá (N. Ř. II, 151; III, 118, 127); při pronájmu jest lhostejno, děje-li se tak (27, gleichgültig), spr. je jedno, nezáleží na tom a p. (N. Ř. II, 134, kde vyloženo také, že »lhostejný« je člověk, který o nic nedbá, o nic se nestará); za jakých podmínek jsou přípustny úlevy (28, zulässig), spr. jsou dovoleny, jsou možné, lze je dovoliti, lze poskytnouti úlev a pod. (Slovník Jungmannův má pro slovo »přípustný« doklady jen ve smyslu veterinářském, admissarius i. e. bos, »přípustné« Hengstgeld); je k vedení zápisů povinen (34 a j.), spr. je povinen vedením zápisů, je povinen vésti zápisy; pokuty odpadnou, jestliže (43, 44, wegfallen), spr. se neuloží, nevyměří, poplatníka nelze pokutovati a p. (N. Ř. IV, 143); při přestupcích spočívajících v opomenutí (45, beruhen), spr. které záleží v opominutí, které byly spáchány opominutím (N. Ř. v každém roč.); jiné osoby mohou odepříti výpovědi jen na takové otázky, jichž zodpověděním by byla způsobena… škoda (46, verantworten), spr. mohou odepříti, jsouc tázány (na otázky jim činěné, při výslechu) takové odpovědi (výpovědi), jimiž by atd. (N. Ř. v každém roč.); bezprostřední škoda (46, unmittelbar) m. přímá (N. Ř. I-III); nejedná-li se o zboží zdaňované v drobném prodeji (49, sich handelt), spr. nejde-li, neběží-li o ně (N. Ř. I, 186, 211; II, 51, 57 a j.) atd.

Nečeský a neslovanský jest i celkový ráz, formulace, vyjadřování a stilisování tohoto zákona, onen význačně germánský sklon k vyjadřování nominálnímu na újmu slovesného (tak typický zvláště na př. pro moderní angličinu), který stlačuje sloveso finitní na pouhou formální výplň větného schematu. Odtud záliba našich právnických spisovatelů v slově předmět: nic se už skoro nevyrábí, neprodává, nezapisuje atd., nýbrž stává se předmětem výroby, prodeje nebo trhu, zápisu do knih atd.; odtud záliba v slovesech formálních, bezobsažných, při nichž se vlastní obsah významu přesouvá na doplňovací substantivum: určení daňového základu odhadem děje se (36) m. daňový základ se určuje; vláda se zmocňuje, aby provedla úpravu seznamu přepychových předmětů (26 a j.) m. aby jej upravila; předměty, které slouží přímému používání (25) m. jichž se používá; finanční úřad nabyl vědomosti o dodávce (45) m. dozvěděl se, zvěděl; přikročí se k vyměření daně bez jeho dalšího spolupůsobení (19) m. vyměří se daň atd. Tato jmenná horečka, která není zaviněna jen abstraktním rázem obsahu, způsobuje často, že se substantiva a adjektiva hromadí na některých místech a zadrhují v stilistické uzly, které nepřispívají ani ke kráse, ani k českosti slohu našeho zákona. Na př.: Mini[287]sterstvo financí stanoví pro některá odvětví průmyslu nebo obchodu po dohodě s ústředními sdruženími zájemníků odchylný způsob pro určení daňového základu, jakož i pro vyměření a odvádění daně, objeví-li se toho potřeba vzhledem k zájmu státu nebo poplatnictva (19). V této celé několikařádkové periodě jest — odečteme-li formální a prázdné sloveso »objeví se« (potřeba) — mezi 24 jmennými výrazy jediné pořádné sloveso. Což pak by bez újmy smyslu nebylo lze říci, že ministerstvo může ustanoviti, dohodnouc se s ústřed. sdruženími, i jiný způsob, jak určovati základ daně, jak ji vyměřovati a platiti, bude-li toho žádati prospěch státu nebo poplatnictva? A takových a podobných příkladů by se našlo v našem několikastránkovém zákoně (a v jiných asi také) ještě víc.

Z toho ze všeho je viděti, že náš přepychový zákon je tuze dalek toho, aby byl naší pýchou, a že by mohlo ještě mnoho vody uběhnouti, než bychom si mohli dovoliti přepych zákonů vpravdě českých, kdyby se jejich formě věnovala taková péče jako dosud. Naše veřejná správa by si tedy měla opravdu uvědomiti, že s návratem vlády věcí našich v ruce její nastala jí i povinnost pečovati o pulerování, vyčišťování a vzdělávání našeho jazyka, a to zvláště tam, kde slovy svých zákonů promlouvá k celému národu, k jeho dnešní i příštím generacím. Uznává-li za svou povinnost starati se o jazykovou správnost filmových nápisů v biografech, měla by tím spíše a tím více dbáti o jazykovou dokonalost svých zákonů, aby se snad vážnost k jejich obsahu neobrátila v posměch z jejich formy. Bude-li výsledek příštího rozboru naší zákonové češtiny v N. Ř. lepší než tento, budeme to s radostí kvitovati; neboť ani N. Ř. není milo, musí-li se dostati — do konfliktu se zákonem.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 9, s. 277-287

Předchozí Literární neštovice

Následující Ano — hano a j.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1