Přilínati (přilnávati), prolínati

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovesa naší 2. třídy (-nouti) tvoří odvozeniny trvací a opětovací beze znaku -nou-. Obyčejně a původně bez nosovky n vůbec, říkáme míjeti (minouti), ocítati se (octnouti se), odpočívati, usychati, zdvíhati, stíhati atd.; tak také hnouti (pův. g’bnąti) — hýbati. Někdy si jazyk utvořil tyto odvozeniny tak, že n zůstalo. Usnouti (pův. s’pnąti, srv. spáti) mělo v staré době trvací tvar usýpati (jako je hnouti, hýbati), ale dnes říkáme usínati; podobné je zhasínati (uhasínati, dohasínati a j.) vedle zhasnouti. Tyto odchylné tvary vznikly napodobením trvacích a opětovacích sloves k slovesům 1. tř. s kmenem na n; jako je vedle začnu (s lidovým neurč. způs. začnouti m. začíti), napnu (napnouti m. pův. napíti, napieti) atd. začínati, napínati, utvořeny k slovesům usnouti, zhasnouti tvary usínati, zhasínati. Jungmann má ze Stacha a z Vinařického také užasínati jako trvací tvar k dokonavému užasnouti (v starší době, ještě koncem 16. stol., říkalo se ovšem užasnouti se), tvořené stejně jako usínati, zasínati; tohoto novotvaru se však náš jazyk vzdal a říkáme místo toho prostě žasnouti.

Jak mají podle toho v češtině zníti skutečně české trvací a opětovací odvozeniny od slovesa lnouti, (pův. l’pnąti, srv. lpíti) a jeho složenin? Buď (podle hýbati, stč. usýpati) -lípati (tedy přilnouti — přilípati), anebo (podle usínati, zhasínati) -línati (přilínati). Stará čeština měla přilípati (i jiné tvary pod., v. Sborn. fil. 6, 94); ze staré bible má na př. Kott 2, 1046 »přilípal jest jazyk k dásniem v žiezni« (Job 29, 10). Ten tvar se stal nepohodlným, když se starý opětovací tvar slovesa lepiti, totiž lépati, změnil v lípati (nalípati atp.): proto staré přilípati a jiné tvary podobné vyšly z obyčeje (také staré usýpati bylo nahrazeno tvarem usínati, protože -sýpati zní jako opětovací tvar slovesa sypati). A přilípati mohlo zaniknouti tím spíše, že jazyku stačilo obyčejně sloveso lnouti (totéž místo z Joba překládají Bratří »jazyk jejich lnul k dásním jejich«).

[176]Fysika potřebuje na vystižení pojmu, který po latinsku jmenujeme adhaesio, slov určitých a přiléhavých. Z Kottova slovníku vidíme, že kniha Zengrova a Čecháčova (1883) užívá v tomto významě slov přilínati (s netrvalým přilnouti), přilínavý, přilínavost. To jsou slova správně utvořená (podle usínati, zhasínati) a dnes, kdy staré přilípati by bylo nesrozumitelné, asi nezbytná. Tvar přilínavý, přilínavost je lepší než přilnavý, přilnavost, protože není, ani nemůže býti slova přilnati, které by bylo základem těchto druhých tvarů, jichž se přes to, pokud víme, obyčejně užívá. Táž Fysika Zengrova a Čecháčova má již také názvy prolínati (se), prolínání, prolínavý, prolínavost o pronikání jedné hmoty druhou (diffusio, nejčastěji kapaliny kapalinou, také plynu plynem, kapaliny pevným tělesem atd.). I to jsou slova správná, protože lnouti má význam ne pouhého »lnutí«, přilínání, ale vnikání do něčeho, zejména již v stč. velnúti, vlípati. Z toho ze všeho ovšem vidíme, že správný končicí tvar slovesa prolínati není prolinouti, jak se také psává i říkává, nýbrž prolnouti. Sloveso linouti (se), dnes nezbytný kus naší řeči básnické (zvláště paprsky se musí »linouti«), jež by bylo základem složeniny prolinouti, je i jinak slovo ve skutečné češtině a v slovanských jazycích vůbec jen chatrně zajištěné; u nás se ujalo v nové době patrně především vlivem polským (linąć, lunąć »líti, stříkati«).

Jaké vazby by slovesa přilnouti, přilínati a prolnouti, prolínati měla míti, jest jasné. Přilínavost ve fysice je molekulární síla, kterou k sobě lnou svými povrchy hmoty dostatečně k sobě přiblížené; rtuťový sloupec lne, přilíná, přilnul ke stěně skleněné roury, v níž jest, jako v našem příkladě z bible jazyk lne nebo po stáru »přilípá« k dásním. Prolínání nastává, proniká-li hmota do hmoty, na př. kapalina do kapaliny. Prolnouti, prolínati nejsou slova stará, abychom jejich vazbu mohli poznávati na starých příkladech, ale stačí nám obdoba sloves, jako procházeti, pronikati; kapalina tedy prolíná do jiné kapaliny přímo nebo pórovitou stěnou (skrze pórovitou stěnu), jež obě kapaliny od sebe dělí (diosmosa), prolíná druhou kapalinou (skrze druhou kapalinu), prolíná ji, obě kapaliny se prolínají, prolnuly se. Ani nemusíme naznačovati jemné významové odstíny, jimiž se tyto rozličné vazby od sebe liší.

Je-li potřeba slov přilínati, prolínati atd. i mimo vědecké názvosloví, ukáže přirozený vývoj našeho jazyka sám. Vlastně cítíme již dnes, že na př. sloveso lnouti, jímž ještě Bratří mohli vystihovati i hmotné přilínání, nám je již spíše slovem obrazným, nám znamená větším dílem již jen přilínání duševní (lneme k do[177]movu, přátelé k sobě lnou). Někdy stačí ve smysle hmotném nějaké slovo jiné (tlačiti se, tisknouti se, lepiti se a pod.), ale ne všude. A o »prolínání« všelijakých věcí čítáme i mluvíváme již dnes i mimo výklady z fysiky; v hudební skladbě se prolínají melodické prvky, v osvětovém rozvoji národa různé živly atd. Je-li těchto slov potřeba i v písemnictví ne vědeckém, není, proč by jich nemělo býti užito; přilínati, prolnouti, prolínati jsou svým původem slova z názvosloví vědeckého, ani nevíme, kdo je vlastně utvořil, ale jsou utvořena správně, způsobem, jakým si jinde živý jazyk sám utvořil slova podobná. Proto nás neuráží, popisuje-li Rais (15, 53) popíjení kořalky slovy »bylo slyšeti mlaskot a zvláštní zvuk, jak rety (= rty) mlaskavě přilínaly ke skleničkám«. Ale chraňme se novotvarů, kterých nelze hájiti. Ve vědeckém názvosloví se nám nelíbí tvary přilnavý, přilnavost, prolinouti, chceme místo nich raději přilínavý, přilínavost, prolnouti; ony tvary by se nám nelíbily ani mimo vědu, jako se nám nelíbí, čteme-li, zase u Raise (14, 456), že »již celým libočanským dolem prolinula vůně pokosené trávy«. Letos jsme čtli (27. února v Nár. l.) ukázku z románu K. Štorcha, který má vyjíti na jaře. O práci dělníků v továrně tam byla věta: »Všechna srdce se popletou dohromady, přilnávají prsty k šroubům a k pákám strojů…« Přilnávati je jako trvací tvar slovesa přilnouti stejně nemožné, jako kdyby někdo psal, že dítě »usnává« nebo lampa »zhasnává«. Není v češtině slovesa na -ávati, které by nemělo základu v nějakém slovese na -ati (nebo -áti), ani všechna slovesa na -ati (-áti) netvoří odvozenin na -ávati (říkáme na př. vybírati, usmívati se, ohřívati atd.). Přilnati nic není, a proto není nic ani přilnávati; nelze-li se v oné větě Štorchově vyjádřiti jinak než trvací odvozeninou slovesa přilnouti, nemůže tato odvozenina, má-li býti slovem českým, dnes zníti jinak než přilínati.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 175-177

Předchozí Jindy

Následující Zítra, zejtra