Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických (49, 288) navazuje O. Hujer na výklad Zubatého (NŘ. 5, 257) o rodinných jménech tvarů Novákovi — Novákovic a vykládá, že v Podkrkonoší a v Podještědí a pravděpodobně i na celém českém východě žije toliko tvar »Novákovi«. Stanoviti jeho západní hranice je ovšem při dnešním stavu naší dialektologie věc nemožná. V genitivě, po předložkách významu místního anebo čistě hmotného, a v dativě má označení »Novákovi« ve vých. nářečích tvary dvoje s dvojím různým významem: »u Nováku« je v domě Novákově, v rodině Novákově, »u Novákovejch« je poblíž domu Novákova (pod. od Nováku, od Novákovejch); v dat. »řekni to Novákom, šel k Novákom« (= rodině, k rodině, do jejich domu) a »šel k Novákovejm« (= tím směrem, kde bydlí). Jinak je genitiv »Novákovejch« (kromě Novákovejch, těch Novákovejch si ani neušim). Protože tvar »Novákovic« je ve vých. Čechách neznám, neříká se ovšem ani »Frantík Novákovic«, nýbrž »František Nováku, Novákova Mařka«. Ve 4. pádě je tvar »Novákovy« (jsme potkali), v 6. p. »o Novákovejch« (poudáme), v 7. p. »s Novákovejma« (sme byli na pouti). Tvar »za Novákovy« jako označení tratí, polí ap. na otázku kde, dosti hojné ve vých. Čechách, vykládá Hujer tím způsobem, že je to buď záměna označení na otázku kam s určením na otázku kde (jako bývá často — ovšem obráceně — kde jdeš? m. kam jdeš?) anebo přenesení tvaru akusativního do platnosti instrumentální podle případů, kdy byly oba tvary shodné (za rybníky — kam? i za rybníky — kde? a podle toho také za zahrady — kam? i za zahrady — kde? m. za zahradami). Že tvar »za Novákovy« (kde?) není možno bráti prostě za instrumentál, tomu nasvědčují souznačné tvary podobné jako mor. »stáli jsme před Fojtíkova, před naša« a p.

*

V Národních listech (4. března t. r. ve vzdělávací příloze) vykládá J. Volf, badatel o dějinách zednářství, o historii slova »svobodný zednář«. Prapůvod toho slova jest hledati v kamenických hutích anglických, kde se již v 13. stol. činil rozdíl mezi prostými kameníky »rough masons« a umělci kamenickými »free masons«, z jejichž sdružení se vyvinuly časem lóže zednářské. Na anglickém »free mason« se zakládá i franc. »franc maçon« i něm. »freimaurer«. Zednářství neproniklo sice do Čech z Německa, nýbrž z Anglie přes Holandsko, ale pro nejstarší jeho dějiny na půdě české a tím i pro nejstarší označení nedostává se zpráv. Teprve od r. 1750, kdy se začínají množiti styky zednářů českých s německými, objevuje se v češtině název »frajmaur« (s lidovou obměnou »frýmar«), který se v kruzích mimozednářských stává označením lidí názorů kacířských, revolucionářských nebo jinak nebezpečných. Vedle názvu frajmaur se užívá v literatuře zednářské také jmen »přátelé lidští (z něm. Menschensfreunde), křesťanští přátelé lidští, šlechetní přátelé«, později po zákazu zednářství r. 1795 také »lidumilná společnost, [124]lidomil, přátelé pravdy« ap. První, kdo nahradil slovo »frajmaur« slovem českým, byl K. H. Thám, který v 2. vyd. svého slovníku z r. 1799 utvořil názvy »zednictví (svobodné) n. svobodozednictví« a »zedníček (svobody) n. svobodozedník«; tohoto názvu užívá ještě kapesní vyd. jeho slovníku z r. 1837. Nový překlad utvořil v svém slovníku (1802, 1821) Dobrovský, a to slovo »svobodný zedník«, které přejal i slovník Jungmannův. Třetí překlad vznikl asi r. 1848/9, kdy se začíná objevovati porůznu a ojediněle název »svobodný zednář«. Přes to, že byl nazván »nestvůrným« a na řadu let zapadl, vytlačil v letech osmdesátých »svobodného zedníka« a zobecněl. Zásluhu o to měly hlavně studie a romány Svátkovy. Jméno »frajmaur« žilo ovšem stále vedle »svobodného zedníka« v písemnictví a bylo vytlačeno teprve »svobodným zednářem«; v lidovém slovníku bychom je však našli možná dosud. Ojediněle se objevuje (u Amerlinga, 1877) pojmenování »svobodní stavitelé babylonské věže« (spíše jen čistě osobní označení s kritickým nádechem) a od let padesátých také (literárně) název angl.-franc. mason. — Dodatkem k článku Volfovu upozornil v N. L. V. Flajšhans, že název »zednář« (vlastně »zedňář, zedňárství, zedňárstvo«) utvořil J. Franta-Šumavský v I. díle svého německo-českého slovníku, vydaném r. 1844.

*

Naše úřední čeština (seš. 3.) přináší tyto další příspěvky k pathologii úřední češtiny. Z min. výnosu: »Větší částky došlé ještě po denní uzávěrce odvedou … pokladny jako splátky na účet příští denní uzávěrky, nejsou-li dotyčné pokladny zabezpečeny proti vyloupení podle předpisu.« Podepsaný úřad potvrzuje, že »má vědomost o tom, že X. Y., skladní dělník z jedné jizby a jedné komory pozůstávající domek a krom toho maštal pro sebe a pro rodinu stavěti hodlá.« Stanice X. hlásí: »Dnešního dne při nastupování do vlaku č… spadlo s police pro zavazadla ve voze III. tř. cestujícím J. W. z B. tam uložené zavazadlo na hlavu sedící pod policí na lavici cestující Veroniky, roz. K., zam. (?) B. Po zjištění případu a jeho svědků uražená poslána k železničnímu lékaři.« Staniční řád stanice R. praví: »Na stanici koná službu jen přednosta stanice, kterého služba na celou stanici účinkuje.« Z vyhlášky: »Požívání čekárenského zařízení dovoleno není bez ředitelského povolení.« Poučení dané straně: »Zemřelý zřízenec dostane vyplacené úmrtné, ale musí vystaviti kvitanci.« Kontrolor referuje o své jízdě na lokomotivě: »Strážní domek číslo 220 nebyl na svém místě.« Stanice L. hlásí noční kontrolu takto: »Hlásim, že dnes o 3 h. 50 m. konal som kontrolu a konštatoval som následujúce závady a síce: Všetko bolo v poriadku.« O naší úřední češtině se to bohužel říci nemůže.

*

V Lidových novinách (z 8. března, str. 7) píše p. Miloš Noha v referátě o Weingartově stati »Problémy a methody české literární historie«, [125]»že se u nás často opomíná stránka formální«. Vykládali jsme svým čtenářům, že se správně říká opominouti, nikoli opomenouti, protože trvacího tvaru opomínati (jako zapomínati k zapomenu) není. Ejhle, tu je. Pan Noha vyplnil »citelnou mezeru« a udělal je. Budiž mu za to čest a chvála na věky. — V olomouckém »Pozoru« (č. 53) vzpomínali na provedení Dvořákova Requiem v Olomouci r. 1892 a napsali: »Tehdy byl to svátek celé Moravy a ze všech koutů vlasti dostavili se přední representanti a hudební vřelci«. Štěstí ještě, že nám náš čtenář poslal toto nové slovo i s kontextem; byli bychom možná myslili, že »vřelec« je nový název z olomouckého žargonu pro horký párek.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 4, s. 123-125

Předchozí Jan Menšík: Snobizm i Postęp

Následující Bzenec