Nemravní

Vladimír Sova

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

M. B. Böhnel: Nemravní. Román ze středoškolského prostředí. Nákl. Karla Beníška v Plzni, 1920.

Spisovatel, sám středoškolský učitel, pokusil se románovou formou vylíčiti příčiny, které prý »mládí v rámci dnešního stavu poměrů (!), v nichž zraje, činí krutým«. Mluví-li o životě studentů reálky v Nuslích (které ovšem není), má na mysli znemravňující prostředí každého města. Tendence této knihy, která se dotýká samých kořenů choulostivé otázky pohlavní výchovy, která se snaží »roznítiti plodné pochopení (školy) pro duševní strázeň těch stvoření, která v nejkritičtějším období zrání smyslového jsou šněrována do jednostranné a prkenné školské morálky« (str. 33), je jistě hodna pozornosti; bylo by tu úkolem odborné kritiky pedagogické uvažovati o tom, které z myšlenek prof. dr. Málka — jehož ústy mluví auktor sám — mohly by přivésti nápravu.

O dějovém i myšlenkovém obsahu této nové knihy Böhnelovy bylo ostatně podrobněji psáno již v denní kritice. V Naší Řeči si jí všímáme proto, abychom ukázali, že se i v původních dílech našich spisovatelů — nejen tedy v překladech — pořád opět a opět vracejí hrubé chyby jazykové, jež spisovatelům osvobozeného národa neslouží ke cti.

Nehledíce k hojným nedopatřením pravopisným, jako: způsobem co nejsnažším (m. — snazším, str. 7), líčidlo (m. ličidlo 32), přísahati (m. při — 84), lektira (! 259, lépe četba, čtení), zapomětlivý (m. — mnětlivý 164), »I pro pána Krále!« (! 243), rozjitřený (m. — jítřený 197) — nemůžeme pominouti mlčením hrubých prohřešků tvaroslovných, zvláště u sloves: pokývnul 46, povšimnul si 61 za správné formy bez -nu-; mluví se o bujících zlořádech 45 (m. bujejících), o omluvence od chybícího [183]žáka 54 (m. chybějícího), chybí nám silná srdce jednotlivců 267 (m. chybějí), co hoch prožíval, stavě na odiv svůj cynický posměšek 174 (m. stavěje). Slovesa tvaru šedivěti, odvozená od kmenů jmenných, obyčejně od jmen příd., náleží ke vzoru ‚uměti‘; na str. 206 však čteme: vlhká tráva působí tak, že mu tváře žhaví (m. žhavějí). Nesprávné tvary jsou také: bývalí »dříči« zdůvěrnili mezi sebou 22, rozhovor zdůvěrnil 247 (mi. -něl), poměr jejich zvroucnil 161 (m. -něl).

Spisovatel píše ještě, že oči lhou snivost 28 (m. lžou,), že hoši chodívali obejímajíce se kol boků 22 (m. objímajíce se), že při přednášce o pohlav. výchově nesmí obě pohlaví seděti pohromadě 216 (m. nesmějí) Mluví o vyčistěném skřipci 178 (m. vyčištěném) a naopak zase o napovězeném odhadnutí 10 a zapovězeném zájmu 22 (m. -věděný), důsledně píše beřeme, beřete 171 a jinde (za béřeme nebo bereme). Nelze užívati příčestí trpného usmátý ve smyslu »usmívající se«, na př.: prof. Jandera, rovněž usmátý, řekl 40 (t. j. jenž se také usmíval), vnitřně usmátý a oblažený 165, Koval škaredě usmátý hleděl za Málkem 238, mimo to 244, 269. Prosté sloveso »vršiti«, t. j. denomin. od »vrch«, mělo by, jak je zřejmé ze slož. do-, navršiti, jistě význam přechodný, není tedy lze užíti ho ve větě: vrstvy (školského) prachu vrší na všem s vražednou důsledností 37.

Neprávem je vynechána předložka ve rčeních: citlivostí, jakou sebou neslo mládí 146, doba zrání přináší sebou 157 (m. s sebou), neprávem ponechány jsou neskloněny tvary zájm. její ve výrazech: sklepnice z vinárny, do jejíž sukní se zapletl 15, botka, z jejíž průlin se roztékala sádelnatá nožka 93 (m. jejíchž, 2. p. množ.). Chyba tisková je snad 1. p.: hladoví synkové Rheiny 102 (m. Rheini).

Ale i proti čistotě české skladby a fraseologie je v této knize Böhnelově překvapující množství poklesků. Z věty: čtverhranné plochy (stolů) činily dojem jednotné roviny deset kroků zdélí dlouhého stolu (!) 17 dá se podle zbytečného přívlastku »dlouhého« poznati, že nemá spisovatel o původu a významu příslovečných výrazů typu »zvýši« ani ponětí. Místo: byla slyšeti vždy promyšlená otázka ředitelova, na kterou… odpovídal 8, měla býti věta bezpodmětná: bylo slyšeti… otázku. Vedle obvyklých chyb: náplň duše je závislá od vyžití 34 (m. na vyžití), nevěřím na hlavy bolení a na zkažený žaludek 147 (m. v něco) jsou tu ve výrazech předložkových i omyly méně pochopitelné, srov. jen: naprostá odevzdanost k osudu 50 (m. v osud), aby se ze[184]ptali rodičů, svolují-li s tím 212 (m. k tomu, patrně podle »souhlasiti s něčím«). Záměna pádů je ve větách: cenil si jeho běžných poznámek 33 (m. 4. pádu), nedopustíme hokus-pokusům takových futuristů ve školní výchově 123 (m. 2. p.), až mu musí vzíti za ruku a vzpamatovati ho 43 (m. ho). Nikdo také neřekne v prostém hovoru: mladičká dáma, něco k osmnácti letům, ale vysoce vzdělaná (160). Ve větě: seděl na židli… drže na kolenou sportovní čapku, vyňav ji před tím z kapsy kabátu 8 je přechodník »vyňav« neodůvodněn; podřadný poměr lze tu vyjádřiti jen větou vztažnou: kterou vyňal…

Zastaralé podst. jm. slovesné »příští« znamená »příchod« (příští Kristovo); ve větě: hříchem proti silnému životu v příští je… 225 mělo by tedy býti: v budoucnosti. »Musím-li se učiti s mým (nevlastním!) synem, leccos pochytím —« 263, praví ona »vysoce vzdělaná dáma, něco k 18 letům« (m. se svým).

Kde není přesného myšlení, tam i ve vyjadřování nutně vznikají chyby; srov. na př. větu: že bude nejlépe, aby (matka) dle vlastního úsudku ocenila, je-li dobré, aby syn vyslechl celý kurs či zdali (!) pozná v podniku čirou zbytečnost 213 (p. spis. ovšem není jediný, kdo se domnívá, že lze každé li nahrazovati tázacím zdali, má-li sloh zníti »vybraně«; red.). Nebo: když se ocitli (m. octli) pod stoletou lipou s opředenou (!) legendou o husitech a klášterních mniších (!) 267 (co je tedy opředeno čím? A nejsou mniši vždycky klášterní?). Slova na str. 96, že… prof. Müller klade pravou dlaň hřbetem do levé (!), připomínají skoro jazykové kotrmelce Edschmida-Reynka z 1. seš. Naší Řeči.

Nezbývá než skončiti steskem, že tak mnozí z našich spisovatelů tak neradi sahají po mluvnici své mateřštiny; tvaroslovné správnosti by se z ní přece naučili — a to už by byl pokrok!

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 182-184

Předchozí František Oberpfalcer: Hu nás

Následující Z našich časopisů