Časopis Naše řeč
en cz

Úvod do filosofie, II.

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Oswald Külpe, Úvod do filosofie. Podle dvanáctého vydání, jež upravil August Messer, přeložil Hanuš Sýkora. Předmluvu k českému vydání napsal prof. J. B. Kozák. V Praze 1929. Nakladatelství Melantrich.

Ostatek.

Především sluší vytknouti, že se překladatel nedovedl při své práci vyhnouti jazykovému vlivu německého originálu aspoň do té míry, aby nepřekládal mechanicky a nevnášel tak do svého jazyka způsoby, jež nelze nazvati jinak než otrockým napodobením němčiny a jež se příčí duchu českého jazyka často tolik, že činí nesnadným a namnoze dokonce nemožným pochopiti myšlenku, čteme-li opravdu po česku. Jasně se tím jen dokazuje, že snaha vystihnouti originál co možná nejpřesněji dosahuje pravého opaku, je-li jen mechanická a není-li řízena a oduševňována znalostí jazyka mateřského i citem pro něj a zároveň pečlivou svědomitostí ve volbě výrazů. Chyby, jichž se překladatel takto dopouští, jsou hlavně dvojího druhu: buďto užívá českých slov, která neztratila dosud svůj konkretní význam, ve smyslu otřeném po způsobu jejich německých ekvivalentů, nebo jim dává smysl metaforický, který se vyvinul sice v paralelních výrazích německých, ale v duchu jazyka německého, a je proto v češtině jen umělým, násilným napodobením cizího vzoru a zbytečným novotvarem, protože vytlačuje staré, dobré a mnohem výraznější způsoby české. Vyjadřuje se tedy překladatel česky po německu. Ukáži to na příkladech.

Soustavně se klade sloveso tvořiti v otřelém smyslu něm. bilden, formen, ač v něm cítíme dosud jeho původní význam »vytvářeti, konati« a ač by na jeho místě stačilo prosté sloveso býti, na př.: jeho (Empirikovy) spisy tvoří nejdůležitější základ pro naše poznání antického skepticismu 161 m. jsou nejdůležitějším základem, a pod. 20, 35, 44 a j. Někdy způsobuje toto nesprávné užití slovesa tvořiti stilistickou nejasnost. Jak máme rozuměti na př. této větě na str. 133: »metody, které filosofie v obecném smyslu slova rozvinula, tvoří jistě zvláštní předmět logického badání«? Teprve když si představíme tuto větu v její německé podobě, porozumíme jí bez pochybností; a kdyby byl překladatel napsal správně česky, že »metody jsou předmětem logického badání,« nebylo by pochybností o smysle jeho věty vůbec. Podobně je tomu na str. 15 ve větě: »jedině (!) čistá filosofie tvoří to, co můžeme v pravém smyslu nazvat filosofií«; vytváří »to« či je »tím« ona [224]sama? A tak často, na př. na str. 15, na str. 20, 39 atd. Německým způsobem se v překladě užívá také slova přirozeně ve smyslu »ovšem, arci, jistě« a pod., na př.: představa vrhá přirozeně světlo zároveň i zpět na to, co… 127, a pod. často, na str. 309 dokonce tautologicky: s metafysikou padá přirozeně ovšem každý teologický názor metafysický, m. prostého ovšem. Slovesu vykazovati se dává smysl něm. aufweisen, na př.: realismus vykazuje bohaté dějiny 178 m. má; materialismus vykazuje první stopy noetického odůvodňování 205 m. jeví, projevuje, ukazuje, a pod. na str. 28, 67, 231 a j. Po německém vzoru zbavuje překladatel také příd. jm. určitý jeho pregnantního významu, užívaje ho zase ve smyslu něm. gewißer, na př.: jednoznačnost určitých projevů 57 m. některých; (noetika) pojednává o určitých zvláštních pojmech a soudech, které jsou společny (!) jen určitým skupinám vědním 42 m. o jistých pojmech a některým skupinám, a pod. velmi často (na př. na str. 1, 9, 10, 11, 23, 30, 53 atd.). Někdy je užito tohoto příd. jm. docela zbytečně, na př.: »nerozumíme tím (principy) určitý smysl, který jednotlivá slova a věty mají«; zde nejde o nějaký vymezený, určitý smysl, nýbrž o jakýkoli smysl, stačilo by tedy prosté substantivum. I tu ovšem často překladatel upadá až k stilistické nejasnosti, na př. mluví-li na str. 95 o »určité době«; má to snad znamenati dobu jen některou, určenou, či jistou, některou dobu, či dokonce každou dobu? Ono místo uvádím za příklad překladatelova umění: Mnohé z toho, co dnes považujeme za mravné nebo záslužné, bylo dříve posuzováno jinak anebo netvořilo (!) vůbec žádného úkolu lidské vůle (?). Ale také v určité době, jako na př. v přítomnosti, rozvíjí se otevřený a nevyrovnatelný spor různých směrů. Zde bychom musili dlouho hledat, abychom se dobrali přesného smyslu tohoto místa a onoho neurčitého »určitého« — anebo bychom musili sáhnout po německém originále. A tak je tomu zase bohužel příliš často, na př. na str. 137 (určité omyly = jisté, zajištěné nebo některé?), 178, 401 (určitá pravda = ?) a j. Správnému jinak českému výrazu svého času, své doby (= za svého času, za své doby, NŘ. II, 213) dává překladatel otřelý význam něm. formálního ‚seinerzeit‘, na př.: empirismus pojednával svého času o problémech 155 m. kdysi, dříve, někdy a pod. Nejasně stilisována je věta (str. 111): faktory, jež pro vznik uměleckého díla své doby mají velkou důležitost; jaký smysl tu má výraz ‚své doby‘? Po vzoru němčiny se stírá význam rčení na jedné na druhé straně a dává se mu smysl spojkového výrazu jednak jednak, na př. (metafysika), která se dělí v kosmologii neboli přírodní filosofii na jedné a v psychologii, resp. filosofii ducha na druhé straně 21 (patrně se [225]tedy její prostředek nedělí vůbec, nýbrž jen dvě krajní strany!), a pod. 50, 53, 79, 175 a j. Výrazu na druhé straně se užívá podle něm. andererseits m. našeho zato, avšak, naproti tomu, na př.: na druhé straně nelze také tvrditi 29; m. naopak, ale zase a pod. stojí poněmčené s druhé strany: s druhé strany mohou však tyto pausy vésti právě k opačnému výsledku 175 (NŘ. X, 16; VIII, 312; VI, 22). Také slovu řada se bere jeho určitý význam v živém, čistém jazyce dosud trvající a užívá se ho zbytečně ve smyslu ‚větší počet, mnoho, několik‘; tak v předmluvě III: (kniha) nebyla již řadu let na knihkupeckém trhu m. několik; nebo na str. 236: řada jiných atributů m. mnoho a pod. Německým způsobem se vyjadřuje čes. především, hlavně, výrazem »v prvé řadě«: Galilei stejně jako Kepler cítili se v prvé řadě filosofy 63, a pod. 24, 43, 81, 95, 401 a mn. j. Též adv. rozhodně má odbarvený význam něm. entschieden ve větě: prostředky vědy prý jí (metafysice) rozhodně nejsou k disposici 24 m. najisto, dojista, nikterak, naprosto a pod. Nečesky nakládá překladatel se slovesem prodělati: změny, které disciplina prodělala 52 m. zažila, kterým byla podrobena, kterými prošla a pod. Německé ‚es handelt sich um etwas‘ je zřídka přeloženo správně českým jde, běží o něco, zpravidla zase otrocky podle němčiny ‚jedná se o něco‘; tak je tomu na str. 2, 17, 25 (jen o takovou metafysiku může se jednat), 35 (noetice nejedná se o to, jakým způsobem…), 195, 189, 157 a tak napořád. Slovesa odpadnouti (o. od někoho = opustiti jej NŘ. VII, 144; VI, 272; V, 283; IV, 143 n. atd.) užívá se ve smyslu otřelého něm. wegfallen: metafysika by odpadla 25 m. metafysiky by nebylo. Příliš časté sloveso sloužiti ukazuje na to, že také v něm našel překladatel pohodlnou, ale často chybnou náhradu za něm. formální ‚dienen‘: neslouží-li (noetika) k použití psychologie 38 m. nemůže-li psychologie užíti noetiky; za základní formu všech kategorických soudů slouží relace 56 m. základní formou jest, a pod. na str. 5, 17, 26, 68, 187 atd. Germánský vliv se jeví také v mechanickém opisování přísl. určení způsobu instrumentálem ‚cestou‘, na př.: jistota (!) poznání dobývá se cestou čistě filosofickou 8 m. čistě filosoficky; vyjádřiti cestou rozumovou 148 m. rozumově, prostředky rozumovými a pod.; cestou čistě logickou odvoditi 198 m. logicky; jeho odvození (t. tvrzení) cestou závěru 54 m. závěrem; metafysika získává cestou tušení mnohé vymoženosti 27 m. tušením. Něm. »ohne weiteres« se překládá dost řídkým, než naprosto nežádoucím otrockým ‚bez dalšího‘: je bez dalšího patrno 28 m. samo sebou; přehled filosofických disciplin potvrdil nepředpojatému čtenáři bez dalšího námitky, které… 134; což zde můžeme bez dalšího učiniti 212 [226](= hned?), a pod. 207, 316 a j. Něm. způsobem se užívá sloves nahlédnouti (nelze nahlédnout, proč 222, 219, 316 a j.) m. uznati n. poznati, pochopiti; spadati (fenomenologie nemůže spadati v jedno s psychologií 44 m. splývati, pod. 64; srov. NŘ. V, 48), nacházeti se (hmota nachází se ve stavu napětí 212 m. jest; vztahy, v nichž se reály mezi sebou nacházejí 217 m. jsou, trvají; v stejné situaci nachází se sociologie 17 m. jest atd.), následovati (z toho následuje, že 215 m. plyne, vyplývá), platiti (platiti zač 15, 30, 58, 81, 92 atd. m. býti považován, pokládán zač a pod.), sestávati a spočívati (svět, sestávající z atomů 62 m. složený n. skládající se; eudaimonie spočívá v pravém užitku 370 m. záleží, a pod. 14, 16 a j.), také slov bezprostřední, bezprostředně a pod. se užívá zbytečně podle něm. vzoru v obroušeném významu (bezprostřední nástupci Kantovi 37 m. přímí; dáti bezprostřední podnět k návratu 38 m. přímý, a pod. 39, 56, 57, 58 a j. velmi často; soud se vztahuje bezprostředně na filosofa samého 57 m. přímo, a pod. 78, 81, 82, 92 atd.); dotyčný a dotčený ve smyslu něm. der betreffende působí zpravidla jenom myšlenkový zmatek (na každém místě země nutno spíš používat jiné geometrie, jež závisí na dotyčném fysikálním stavu 67 m. na fysikálním stavu onoho místa; vedle toho se jím (spiritualismem) podporuje blud, jakoby (!) o reální povaze svého předmětu neměla rozhodující slovo dotčená odborná věda 222 m. příslušná věda, a pod. 138); sloveso postrádati, jež má dosud zvláštní citový obsah (NŘ. V, 129 n.), stává místo prostého nemíti (z prázdných obsahu postrádajících pojmů 22 m. nemajících, nemůžeme postrádat třídění 17 m. býti bez třídění a pod. 198 a j.).

A k tomu tedy přistupují ještě nesprávné metafory, na př.: přehnaně užívati něčeho 124 m. přes míru, nemírně; doporučuje se, abychom různé jeho (materialismu) formy přehledně uspořádali a z nich ony vyzdvihli, jež mají metafysický význam 222 a pod. 225, 170 m. všimli si oněch, upozornili na ně a pod.; (filosofická psychologie) navazuje na psychologii odbornou 83 m. rozvíjí ji, je jejím pokračováním n. opírá se o ni (co z toho měl překladatel na mysli, nelze z jeho stylisace ani z kontextu dobře poznat), a pod. 88, 97, 110, 147 (kde se k ní [hrubé moci] nepřipojí vedoucí a navazující myšlení = ?). Správně je užito tohoto slovesa jen v jediném případě: navážeme tedy v dalším (!) nit opět tam, kde jsme ji při posuzování psychologických směrů pustili 78, jen tímto způsobem lze metaforou užíti slovesa navázati; v duševním životě poznávajícího se odehrávajících aktů (!) 154 m. aktů, jež se dějí n. uskutečňují; změny, které se uvnitř jednotlivých věd odehrávají 27 a pod. 20, 153 m. dějí; dění ode[227]hrává se v jedné substanci 236 m. koná se, uskutečňuje se atd.; vedle toho hrál větší úlohu spor 49 m. byl významnější, důležitější, účinnější a pod., subjekt hraje úlohu lhostejného místa (?) 54 (jaký je smysl?) a pod. 50, 386, 175, 81 atd.; může potom (to), co jsme řekli, přicházeti v úvahu pro vznik dějů 230 m. míti význam 174; vzíti zřetel k obtíži 183, 154 m. hleděti; vyvolati odezvu 155 m. vzbuditi, způsobiti odpor.

Jinou skupinou jsou germanismy, které vznikly tím, že německé výrazy byly nahrazeny mechanickými napodobeninami českými, často nesprávně, ale vždy zbytečně utvořenými, protože bylo možno užít místo nich starých a dobrých slov českých. Tak čteme v překladě Sýkorově stále o výlučné službě, výlučném směřování 352 a j. m. výhradní, naprostý, adv. výlučně 161 a j. m. výhradně, jen a pod. (správně je psáno výhradně na str. 208); docíliti 24, 80, 122, 174 a j. m. dosáhnouti, dosíci; v ohavných nestvůrách typu spolupůsobiti a znovubudovati je tu bohatý výběr: spolupůsobiti 122, 146, 218 a často m. pomáhati, přispívati, spolupracovati 125, spolutvořiti 190, spolustavěti názory na jeden stupeň 159. Stejně mechanicky si utvořil překladatel podle něm. originálu složeniny všeoduševnění přírody 69 m. oduševnění celé, veškeré přírody, samovývoj Boha 123, 199 a j. samostatný, z něho samého vycházející vývoj, a podobně samopohyb 51 a j. m. samostatný pohyb, protiobraz 51 m. odraz, odlesk, trojdělení 14, 61 m. trojí dělení atd. V záplavě germanismů nechybí ani samozřejmě 4, 91, 134 m. ovšem, arci a pod. (NŘ. VII, 24), očividný v předml. III, 138 a j. m. zřejmý, patrný, očividně 17, 22, 127, 217 atd. m. zřejmě, ovšem a pod.; nechybějí ani líbezné nesmysly »z německého vzaté«, jako je zapříčiniti něco 231, zapříčiňovati 36 m. způsobiti, působiti, ovlivniti, ovlivněný, ovlivnění, ovlivňovati a pod. 29, 65, 117, 175, 178, 398 atd. m. říditi něco, působiti na něco svým vlivem, předšetření 15, 180 a j. m. předběžné badání, zkoumání, předvědomosti 5 m. předběžné, předchozí vědomosti, v logickém ohledu platné podmínky 41 m. s logického stanoviště, a pod. 211, v tomto ohledu je poučno (!) srovnávat 28 m. po té stránce, děliti směry ohledně otázky po zdroji 142 se zřetelem na otázku nebo docela prostě podle otázky atd. Německý vliv se jeví i v rozličných obratech jiných: předpoklady nesmějí doznat žádné změny nebo přetvoření 43 m. nesmějí být podrobeny změně anebo ještě prostěji: nesmějí být změněny, 64, 117, 219 a často, na str. 179 dokonce doznati rozhodného výrazu a na str. 235 nedoznati důkladnějšího zpracování m. dojíti, nedojíti; chybné je toto sloveso i ve větě: to nám nezaručuje, jak doznáváme, realitu 297 m. přiznáváme; nevýrazné sloveso odstra[228]niti vytlačuje často výrazy mnohem přesnější, na př. odstraniti nedostatky 384 m. nahraditi, napraviti, odstraniti pojem hmotné substance 150 m. zrušiti, zavrhnouti, a pod. 42, 137, 144, 215 a j. velmi často; také slovo záležitost lze často nahraditi českým slovem věc (na př. pravda je záležitost čistě individuální 160 m. věc a pod. j.). Se zálibou užívá překladatel přísloveč. určení v celku m. celkem, nejsa si vědom toho, že oba tyto výrazy zaměňovati nelze, protože každý z nich vyjadřuje něco docela jiného (NŘ. VIII, 17, 186; I, 314) — byl patrně zase veden svým německým vzorem (in ganzem); tak píše na př. v celku shodné vjemy (!) 177 m. celkem (či snad opravdu ve svých částech shodné nejsou?), možno v celku říci 141 a pod. 4, 142, 177 a j. Podezřelým z něm. vlivu činí i svá přehojná rčení v každém případě a v žádném případě; nejsou to rčení chybná, ale jsou na svém místě jen tam, kde je třeba vyjádřit naprostou nemožnost výjimek, tedy v případech zvláštních; užívá-li se jich však téměř na každé stránce mechanicky jako otřepaného refrénu, stávají se zase germanismem, neboť se jim dává význam formálního něm. jedenfalls, keinesfalls, které česky vyjadřujeme prostým vždycky, nikdy a pod., tak je tomu na str. 26, 73, 78, 98, 134, 174 a mn. j. Vůbec nerozumí překladatel českému slovu »většina«, neboť jím překládá něm. Mehrzahl i tam, kde nejde o větší díl něčeho, nýbrž prostě o množství, mnohost, a tak svým překladem myšlenku zatemňuje až do nesmyslnosti. Na př.: kdo mluví o mnohosti jsoucna, nemíní tím veškerenstvo, nýbrž jeho části, a nepůsobí žádné logické těžkosti klást vedle jedinosti celku většinu jeho částí 197; zřejmě je tu většina popletena s mnohostí, zase ovšem jen proto, že překladatel tlumočí svou předlohu s hříšnou bezmyšlenkovostí. A podobně o dvě stránky dále: Jedinost krásy snáší se právě tak s mnohostí krás, jako jedinost pravdy s mnohostí pravd. Volba superlativu na tom ničeho (!) nemění, protože není odporu v tom, mluvíme-li o většině nejkrásnějších a nejlepších bytostí 199 m. o několika bytostech, o větším počtu jejich, o mnoha a pod.

Německým vlivem jsou porušeny i některé vazby: zodpověděti otázku 133 m. odpověděti k otázce a pod. 164, 196, 402 a j.; všem konstrukcím musí předcházeti šetření 23 m. všechny konstrukce, a pod. jinde; odpověď na otázku děkujeme kriticismu 151 a pod. 34, 399 a j. m. děkujeme za odpověď; odvislost jazykovědy od psychologie 134 a pod. 43, 134, 172 a j. m. závislost na psychologii (jindy správně: na činitelích nezávislé poznání 152, pod. 181 a j.); jednoduchost přinesla sebou (!) násilnost v pořádku 123 m. způsobila. Nesprávně se užívá slova vzdor ve smyslu před[229]ložky přes n. proti: vzdor výsledkům odborných věd 29; zbytečně se píše ‚učiniti při příležitosti rozboru‘ 54 m. při rozboru; věda pracující pomocí bezvadné metody 26 a pod 97, 190, 219 a j. m. správnou metodou; až na málo výjimek 141 m. kromě; dogmatismus už víc nevystoupil 159 m. už nevystoupil nebo více nevystoupil; z něho (prajsoucna) vzniká následkem sebepoznání protiva 237 m. poznáním sebe; a sice 8 m. a to; na to 30 a j. m. potom a pod. Germánskému vlivu třeba přičísti také oblíbené a prázdné rčení překladatelovo ‚jako takový‘: praktická metafysika je etický směr a jako takový náleží k pojmům 202 m. a touto svou vlastností, pro tuto svou vlastnost, anebo prostě bez jakéhokoliv zvláštního spojování: je etický směr a náleží atd., pod. 99, 112, 109, 218, 229 atd. velmi často, obyčejně úplně zbytečně; zbytečně se klade podle němčiny osobní zájmeno on a zvratné svůj; (Hegel) líčí růst poznání, až ono najde své dovršení 15 (pod. 9, 10, 25, 148, 181 atd.) m. až do chvíle, kdy dosáhne vrcholu a pod. Zájmena tento se velmi často užívá něm. způsobem, na př. na str. 44 (učebnice Melanchtonovy, jež tento sepsal), 68, 113 atd. Nepěknými germanismy jsou též nesmírně hojná příd. jména na -telný v přísudku: vědecká metafysika je myslitelná 43 m. lze si ji myslit, nejsou-li vnímatelny atomy 316 m. nelze-li je vnímat, toto hledisko je neudržitelné 220 m. nelze je udržeti, duše není odvoditelná ze hmoty 211 m. nelze duši odvodit a podobně na každé stránce. K nim se druží neméně hojná podstatná jména slovesná, jež jsou překladateli zase mechanickou náhradou za něm. zpodstatnělé infinitivy, na př.: logika nedává nám možnost k naznačení rozdílů 138 m. možnost naznačiti, neschopnost rozeznávání barev 177 m. neschopnost rozeznávati, a tak velmi a velmi často na újmu zřetelnosti, neboť se těmito podst. jmény slovesnými zvětšuje ještě abstraktnost spisu. Na vrub německé předlohy patrně třeba klásti také překladatelovu nemírnou zálibu v bublinovém slovíčku kdyžtě. O něm už bylo mnoho napsáno v NŘ., prvním ročníkem počínajíc, takže bych jen dříví do lesa nosil, kdybych se o něm znova rozpisoval. Chci jen upozorniti na to, jak i tato »perla« je příznačná pro způsob Sýkorovy mechanické práce: klade spojku kdyžtě obyčejně m. příčinného protože, neboť (131, 190, 195 atd.), ale často také tam, kde se vůbec nelze dobrati jejího pravého smyslu a kde si patrně ani překladatel nedal práci, aby si jasně rozvážil logickou souvislost vět, na př.: navazujeme tu potud na empirickou skutečnost, kdyžtě chceme dospěti k jasné podstatě 112 (kdyžtě = protože či pokud?); ještě více se doporučuje postavit ji (teorii hodnocení) vedle noetiky, kdyžtě nejen poznání hodnot, [230]nýbrž tyto samy (!) mají býti zkoumány 98 (= protože n. jestliže?); přísné vědecké poznání všech takových skutečností je možné, kdyžtě se všechny pojmy dají na nich přezkoušeti 44 (= neboť? jestliže? když?), a pod. 123, 179 a j. — Také souvětí podmínkové, připouštěcí i příčinné si upravil překladatel podle něm. originálu tím, že zpravidla vkládal do věty řídící nějaké opěrné slůvko (pak, tu, tedy, tož, potom a pod., něm. so, dann, NŘ. VII, 242; VI, 272; V, 77 a j.); tak je tomu na př. na str. 29, 42, 78, 79 a j. (-li…, tož), 82, 88, 92, 95 a j. (-li…, pak), 211 a j. (-li…, tedy), 28, 43, 149 a j. (kdyby…, pak), 228 a j. (kdybychom…, tu), 209 a j. (kdyby…, tedy; kdyby…, tož), 163 a j. (jestliže…, tedy), 49, 223 a j. (i když…, tož), 210 a j. (ať…, tož), 43, 107, 109, 212 a j. (jelikož…, tedy, tož, tu) atd. A také zde se setkáváme s frázovitými, nepromyšlenými konstrukcemi větnými, jež mají docela jinou logickou souvislost, než ukazuje forma, kterou jim dal překladatel. Zvláště si oblíbil spojku -li pro tuto papírovou funkci. Tak stává -li místo spojky příčinné, na př.: Kant se mýlil, domníval-li se, že metafysika byla by možná jen jako věda a priori 24 m. když, protože se domníval (nejde zde o podmínku: Kant se tak opravdu domníval a překladatel to ví; tedy nikoli, že se K. mýlil v tom případě, jestliže se domníval, nýbrž protože se domníval); a podobně: je nesprávné, považuje-li Kant metafysiku za učení o transcendentnu 28 m. když, že; definuje-li Hobbes filosofii jako poznání příčinné souvislosti, tož zdá se tu působiti ještě nazírání středověké 8 m. v tom, že H. definuje n. když H. definuje; a podobně na str. 17, 155, 754, 73 atd. (NŘ. IX, 215). Jindy jde o jinou záměnu, na př. se spojením relativním: odvážila-li se psychologie pokusu o důkaz…, tož bylo jí nyní dokázáno, že… 22 m. psychologii, která se odvážila, bylo nyní dokázáno, a pod. ještě dvakrát na str. 22, potom 150, 162, 186 a často; se spojením způsobovým n. účinkovým: nezná-li dogmatismus žádných hranic vědění, není naopak pro skepticismus žádných hranic nevědění 159 m. jako nezná dogmatismus…, tak není atd., a pod. na str. 163; a jestliže už dříve vyslovili Schelling a Schopenhauer zásadu…, tedy tím dali výraz nazírání kritickému 153 m. tím, že vyslovili, dali atd.

Ale i mimo německý vliv hřešil překladatel v mnoha věcech proti českému jazyku. Rád užívá šablonovitých výrazů z »papírové« češtiny, na př. patřičný 67 a j. m. náležitý, ozřejmiti úvahy 57, 80, 141 a j. m. objasniti, vysvětliti a pod., opodstatněný 127, 189 m. odůvodněný, usoustavnění 54 m. uspořádání, uvedení v soustavu a pod., porovnávat navzájem hypotésy 168 [231](a pod. 108) m. srovnávat; v té které době 95 (a často) m. v té neb oné době (NŘ. XII, 233; VIII, 244; VII, 133 n.). Téhož původu jsou hojné složeniny s bez-: bezdůvodně jednati 325 m. bez příčiny, bez důvodu; bezúspěšná hra 160 m. neúspěšná, marná; bezesporný 91 a často m. jasný, určitý, jistý, bezpečný a pod.; adv. bezesporně 10 a j.; bezesporu 52 (jindy psáno odděleně beze sporu 40 a j.) m. jistě, najisto; bezpočetné atomy 199 m. nesčetné, nesčíslné atd. Řeč periferie připomíná věta: metafysika si musí dát líbit, bude-li odstrčena 29 m. musí strpět.

Velmi překvapuje u překladatele filosofického díla, že si leckdy není ani vědom smyslu slov, jichž užívá. Proto se mu stává, že užije výrazu nenáležitého, který nevyjadřuje to, co má překladatel na mysli, a tak ovšem často se musíme teprve dohadovat smyslu některých míst, tím spíše, když překladatel je značně neobratný také ve spojování slov ve větné celky. Tak na př. místo výrazu ‚nevědomá činnost‘ 216 (číhá-li dravec na svou kořist, má percepci, zážitek, nikoli však apercepci, pokud o této činnosti neví, ji nevnímá, pokud mu tedy zůstává nevědomou) má být patrně neuvědomená; a podobně je ‚dočasný závěr z nich (výsledků) odvozený‘ 29 m. zatímní, prozatímní; bytování 196 ve význ. ‚existence‘ m. bytí; činění 21 (metafysika jedná o povaze bytí, dění a činění) m. jednání, konání; snaživá a působící síla 217 m. činná, snahu projevující a pod. Není uhlazené, píše-li se ‚úloha, kterou si metafysika na sebe béře‘ (!) 25, neboť »bráti si něco na sebe« říkáme jen o oblékání. Zaměňovány bývají také spojky. Tak m. nebo, neboli zpravidla stává či (praktická filosofie či estetika 9, a pod. často; tak jako tak m. třebas přece a pod. (tak jako pro následující přehled dnes platných filosofických disciplin uspokojující definice pojmu filosofie nepotřebujeme, tak nemůžeme postrádat třídění, jež by našim potřebám vyhovovalo 17); nejdříve než m. dříve než (samozřejmě (!) musejí býti materiální předpoklady nejdříve získány, než mohou býti systematicky uspořádány 42) a pod. K tomu přistupují rozmanitá jiná slova pochybného charakteru, na př. nerozporné představy 46 m. představy, jež nechovají rozporu, vnitřního sporu; zračitá věc 224 m. viditelná; věc myslivá 215 za lat. res cogitans m. myslící; myslivý akt 210 m. akt myšlení; mezerovité zprávy 125; mezerovitý děj 237 a j. m. kusý, neúplný; odezva 155 m. odpor (‚vyvolati odezvu‘ m. vzbuditi, způsobiti odpor); prožitek 186, 190 m. zážitek; bytnost 215, 217, 218 a j. (na př. reály, netělesné bytnosti a pod.) m. bytost atd. Není tedy divu, že najdeme v této lexikálně rozdivočilé řeči i místa, která připomínají svou nejasností věštby pythické, na př.: a priori znamená proň (Kanta) [232]často ještě (i když jen zárodečně) vrozenou duchovní državu 36 m. jen v zárodku, jako zárodek; hopkavě-aforistická forma náhodných myšlenek 26 (= ?); nejedná se (!) při proměnlivosti rozsahu filosofie o nános látky 17 m. hromadění, rozmnožení? (stilisace tohoto místa je vůbec záhadná); obory, v nichž jsme zvídavě činni 157 (= ?) atd. O jiných nejasnostech podobného druhu bude řeč ještě dále. — Tato významová neurčitost překladatelova slovníku vedla patrně také k některým zbytečným tautologiím, na př.: máme co činiti pouze jen s jednou maximou 200 a pod. 206 a j., stejně shodně posuzovati 312, návrat zpět 222, aby byly (bytosti) schopny a s to, nésti 316 a j.

S ní souvisí zároveň nejistota o kmenoslovné stránce mnoha slov. Tak se střídají často v stejném významu tvary: hodnotný soud a hodnotní soud 98 a j., reální vědy a reálné vědy 172 a j., mravní chování a mravné chování 87 a j., ideální a ideálný 181 a j., výhradní a výhradný 8, fenomenální a fenomenálný 30, vnitřní a vnitrný 93, 200 a j., transcendentní 190 a j. a transcendentální 152, konsciencionalismus, konsciencionalistický a konsciencialismus, konsciencialistický 173 atd.

Mnohdy se zbytečně užívá cizích slov: akceptovati názor 140 m. přijmouti, totální n. částečná neschopnost 177 m. úplná, konsekventně 68 m. důsledně, nejsme žádné mašiny 26 m. nejsme stroje, separátně pojednávati 131 m. odděleně, zvlášť a pod.

Po stránce syntaktické třeba vytknouti, že překladatel píše ‚materialismus pozbyl jakýkoli význam‘ 312 m. pozbyl významu. Přestřelující snaha vyhověti spisovnému usu a neznalost pravidel zároveň způsobily, že překladatel klade gen. záporový přes míru, na př. volba superlativu na tom ničeho nemění 199 m. nic, a pod. 56, 188, 218, 219 a j.; neexistuje samostatné oblasti filosofie a její kritické práce 169 m. samostatná oblast a kritická práce; pojmů květin a zvířat naproti sobě lze těžko ohraničiti 56 m. pojmy; abychom jich (t. předměty) vůbec pozorovali 178 m. je. Stejně přes míru se klade gen. m. ak. i jinde: (idea) nalezla všeobecného uznání 66, pod. 133; (směr) může jeden druhého doplňovat 53; vysvětlovat jednotlivých svalových kontrakcí a motorických nervových záchvěvů 258 a pod.

Také v užívání zájmen se projevuje často nejistota. Na vrub nepochopených brusičských předpisů třeba patrně klásti vynechání ukazovacího zájmena ve spojení: Herbert je názoru, že 92 a 93 m. je toho názoru. Zájmena jenž se užívá často m. relat. věcného co, na př. něco cizího, k němuž máme přístup 219 m. k čemu, to, jehož přirozenost 196, a pod. 215 a j. Někdy bývá zá[233]jmeno 1. os. m. zvratného zájm. (po způsobu německém?), na př. podle mého jazykového citu rozdělil bych 163 m. podle svého, pokládáme náš vnitřní život za ovládaný 221, a pod. 79, 185, 230 a j., m. svůj. Mnoho rozmanitých nesprávností je ve vazbách předložkových. Mechanicky se klade předl. vůči místo vhodnějších výrazů, na př. stanovisko vůči přirozenému právu 101 (pod. 23, 24, 43, 49, 54 a j.) m. k; užití metody vůči pochodům myšlenkovým 81 (pod. 141 a j.) m. na; B. ho (směr!) zastupoval vůči vnějšímu světu 179 (a pod. 29 a j.) m. vzhledem k, pro.

Místo předl. podle bývá zpravidla dle: rozděliti (směry) dle šesti hledisek 139 a pod. na každé stránce. Nevhodně se užívá předložky k vůli (dobro, po kterém toužíme k vůli němu samému 88 m. pro ně samé), z (z tohoto hlediska 222 m. s).

Zajímavým reflexem neumělé snahy po charakteristické spisovné vazbě jsou věty: třetí (člověk) se bude cítit hluboce dotčenu 346 m. dotčen; (dva názory), jež se snaží býti právu významu vlastností reálna 224 m. snaží se vyhověti, učiniti zadost. Nepřirozeně zní příslovce m. instrum. ve větě: shledávati jej (předmět) světle nebo tmavě, slyšitelně nebo tiše, tvrdě n. měkce, sladce n. hořce 177. Docela libovolně a bez pravidla se střídá jmenný a složený tvar příd. jmen v doplňku: náboženství je oprávněné 118 m. oprávněno, a pod. často; předpoklady jsou vědám společny 4 m. společné, a tak často.

U slovesa bývá často v trpné přechodníkové vazbě vynecháno sloveso pomocné, na př. dospíváme k »duševědné« psychologii, která, hlásaná již Diltheyem, je nyní… 82 m. byla hlásána… a je nyní, a pod. 43, 58, 168 atd. Někdy bývají bez potřeby zaměňovány slovesné časy, na př.: chceme se vrátiti k těmto otázkám až na konec, když jsme podali přehled vší filosofie 134 m. až podáme.

Zbytečně často se klade rod trpný m. činného (media): bylo mluveno 149 m. mluvilo se, stejným směrem jsou neseny úvahy 123 m. nesou se. Zvratné zájmeno je vynecháno ve výrazích: Fechner kolísá mezi tímto stanoviskem 237 m. kolísá se a pod. 44, náboženství koření v myšlence 117 m. koření se. Kondicionál m. indikativu bývá často při spojce aniž (definice… omezuje tedy jen východisko psychologického badání, aniž by předbíhalo výsledkům 80 a pod. velmi často). —

Mnohá chyba a nejasnost byla způsobena přemrštěnou snahou po stručnosti. Někdy bývá vynechána předložka tam, kde jí vyžaduje větné spojení, na př.: optimismus prohlašuje jej (svět) buď za nejlepší ze všech možných světů nebo aspoň schopný pokroku 140 m. za schopný, pod. 236. Podst. jméno mělo být [234]opakováno ve větě: pojem poměru závislosti je daleko obecnější nežli poměru kausálního 211 m. nežli pojem poměru kausálního. Nevhodná brachylogie je, řekne-li se: pojednáme o pojmu a úvodu do filosofie 5 m. o pojmu filosofie a úvodu do ní; v jeho (Hobbesových), jakož i v úvahách jeho nástupců 50 m. v jeho úvahách, jakož i v úvahách jeho nástupců. Nemožný způsob v češtině je spojovati dvě předložky u jednoho jména, dokonce pak předložky s různým pádem (vedle a před čistě teoretickým úkolem 7 m. vedle čistě teoret. úkolu a před ním; mimo a za poznáním člověčenstva 168 m. mimo poznání a za ním atd.). Nesprávná zeugmata vznikají spřežením sloves, majících různou pádovou vazbu, k jednomu předmětu, na př.: Herbart považuje a používá za základ také metafysiku 77 m. považuje metaf. za základ a používá jí za základ; předmět, jemuž se lze naučiti a nacvičiti 30 m. jemuž se lze naučiti a jejž lze nacvičiti; sofisté učili a drželi moudrost 7 m. učili moudrosti a drželi ji, a pod. 141 a j. K tomu se pojí také časté anakoluty, které vznikly spíše snad z roztržitosti než z neumělosti, na př.: dílem, kterou 35 m. kterým atp.

Toto velké množství chyb ukazuje na to, že se překladatel opravdu málo vyzná v svém jazyce a že má daleko do obratnosti ve vyjadřování, kterou bychom mohli očekávati u překladatele troufajícího si na obtížné filosofické dílo. Není tedy divu, že často narážíme na místa, jež jsou stilisována tak nevhodně, nedbale nebo neobratně, že jim ani nerozumíme. Na př. na str. 165: Podle svých směrnic vyskytuje se positivní způsob myšlení v Anglii od Fr. Bacona; nebo na str. 303: dle toho (!) je pojem náboženství, to, co je všem jeho formám společné, znakem jeho pravdy; na str. 228: budeme tudíž nuceni jej (názor) prolomit, resp. doplnit a tím k přijetí psychologické kausality oprávněni; nebo na str. 203: lze ve starověku mluviti ještě o materialismu stoickém, pokud tito (kdo?) prohlašovali vše existující za tělesné 203 atd.

Takových nejasností by bylo lze citovati z celé knihy nesmírně mnoho, na př. na str. 6, ř. 21 n.; 12, ř. 31—24; 16, ř. 2—4, 20, ř. 12—16; 39, ř. 25; 44, ř. 21—24; 78, ř. 14—16 atd. Také hromadění stejných pádů různě navzájem závislých způsobuje často myšlenkové rebusy, na př.: samostatného zkoumání poznávací mohutnosti a kritiky její výkonnosti 165, určení pojmu obsahu vědění 41, směrnice metafysických rozborů podstaty věci 30 a pod. K tomu ke všemu ještě přistupuje úplná bezradnost v interpunkci, anarchie v pořádku slov a více než průměrné množství tiskařských chyb. Je to tedy velmi smutný obraz, který nám podává tento český překlad po jazykové stránce. Maně se ptáme [235]při četbě, kde jsou příčiny tohoto chatrného jazykového vzdělání u našich odborných pracovníků, a vnucuje se nám odpověď, že velkou vinu v tom má naše střední škola. Vždyť v praxi náš student od IV. třídy neslyší už nic o české mluvnici a jen tu a tam něco o správné frazeologii. Potom ovšem lze pochopiti, že je u nás bílou vranou spisovatel nebo překladatel píšící dobře česky. Ale to je jiná věc, snad se k ní ještě někdy vrátíme. Těším se, že nebude tento obšírný referát o Sýkorově překladě bez užitku, protože je docela možné, že se bude chystat jeho druhé vydání, a potom snad by bylo lze mnoho z jeho vad napravit.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 10, s. 223-235

Předchozí Josef Zubatý: Jsme v úzkých

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1