Loutková princezna

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Quido Maria Vyskočil: Loutková princezna. Filmový románek. Románová příloha »Národní politiky«. V Praze. Knihtiskárna »Politiky«. Nákladem vlastním, 1923. 192 str.

Proč spis. nazval svou knížku »filmovým románkem«, není snadno říci. Snad proto, že děj z doby dnešní (jeho hrdina jezdí v automobilu) v první části je protkán pohádkovým motivem čarodějnice, která jezdí na pometle k čarodějnickým sněmům a na konec přijde do chudobince, či že jednotlivé postavy jsou načrtnuty jen zběžnými rysy, které by teprv film doplnil v životnější obraz? Ale nejde nám o obsah, jde nám o jazykovou formu.

P. Vyskočil je po této stránce synem své doby: píše způsobem, v jakém si libují dnes z velké části zástupci naší povídky, našeho románu, slohem, který se leda v řečech osob ve vypravování vy[54]stupujících nebo v přírodních popisech povznáší nad tón prostě registrující, co se stalo. Jako by se vyhýbali všemu, co by svědčilo, že osoby a děje, o nichž vypravují, v nich samých budí nějaké city, které by si přáli přenésti i na čtenáře, od nichž přece očekávají více než pouhou zvědavost, jak dopadlo to všecko, o čem se jim vypravuje. K tomu přistupuje, že nejen naše denní novinářská čeština, nýbrž naše próza vůbec ztrácí svou bývalou jadrnost, spokojuje se obecnými slovy, stírá barvy a lesk (v. 7, 259). A přidejme, že to, čeho se vzdává, hledí nahrazovati slovy, rčeními, vazbami ne méně obecnými, nýbrž neobyčejnými, nestarajíc se, kde se vzaly, jaký je jejich přesný význam, příčí-li se duchu našeho jazyka či nic, a jaké ještě otázky si dává jazyka dbalý spisovatel jinde a dávali si jindy i spisovatelé naši. A tak se náš spisovný jazyk dnes často stává divnou směsicí všednosti a nepřirozené dělanosti.

Co se děje ráno, nám Čechům již dávno je ranní; máme ranní červánky, ranní noviny, ranní mrzutosti a co všecko. P. V. místo toho říká jitřní (j. rosa 22, práce 34, vzpomínky 36, zkušenost 36, radost 80). Pravda, místo ráno říkáme a ještě více píšeme jitro, ještě před 300 lety se psávalo na př. o jitřní době, o jitřním čase a p. (také jitrní se říkalo); ale od té doby toto příd. jm. skoro zaniklo, zbylo jako živé slovo jen, kde znamená jitřní mši vánoční, a jako archaismus ve výraze »hvězda jitřní« v loretánské litanii (a tento výraz má oporu v známém slově jitřenka). Nač vnucovati jazyku, čeho se dávno vzdal v životě i v písemnictví? Zbytečné archaismy, neologismy a provincialismy se jinde pokládají a pokládávaly i u nás za slohové chyby, dnes u nás vše posvěcuje neobyčejnost slova.

Říkáme chtěj nechtěj, volky nevolky; chutě, kde slovo to žije, znamená »rychle« (na př. na Chodsku) nebo »skoro« (na Budějovsku, Kott 6, 448), ale p. V. říká »tak nucena byla chutě nechutě započíti s vykázanou prací« 36. Nelidové »ozdoby« naší spisovné češtiny, jako pouze m. jen, náhle m. pojednou, najednou, posléze m. konečně, jich, jichž m. jejich, jejichž atd., zdobí ovšem i sloh p. V-ův, a rád v nich překonává i jiné. Již jsme ukazovali na zálibu dnešních spisovatelů v slovesných složeninách s předložkami roz- a za-, jež u nich rodívá slova v češtině neslýchaná, často beze zření k jemným významovým odstínům, jaké se jeví v češtině skutečné; p. V. dospěl v této zálibě na př. k větám »neboť se upřímný smutek rozkraloval už zatím po všem jeho nitru 60 (kdyby někdo napsal o císaři Františku Josefovi, že se rozpanoval r. 1848, měl by aspoň omluvu, že jeho panování opravdu trvalo velice dlouho), venku se zatím jaro plně rozkouzlilo 40, vyběhl rychle [55]z okolí, aby zapátral po okolí 59, vyběhla na ulici, zavlněnou dosud předjitřním soumrakem« 135 a p. Jak viděti, tento způsob obohacovati češtinu je velmi úrodný; a má tu vzácnou vlastnost, že nenamáhá zbytečně ducha spisovatelova. A slova neobyčejná bychom našli i jinde, kdybychom se chtěli zdržovati, na př. čile… pomoz mi 37, pro hostinskou (= hospodskou) šarvátku 51, mladostná tvář 88, mluvčí (o ženě 153), snadno doufající a vždy znovu se odůvěřující 81, odmlkl 54, to vše se … odzrcadlilo v mysli 52, pocel 91, zabloudilé děti s dušičkami vybázlivělými 62, vykleslý kmen 65 atd.

Naši dnešní spisovatelé rádi užívají přechodníků. To by konečně nebyl hřích, protože předchodníky, třebas v dnešní živé mluvě žijí leda jen ve zbytcích všelijak pozměněných, v písemnictví mají nepřetržitou tradici od dob, kdy žily i v denním hovoru. Ale právě proto, že přechodníky v živé mluvě již nežijí a nemají tedy opory v našem dnešním mluvnickém citu, kdo jich chce užívati, musí si ten cit uměle vypěstovati; a zvláště mladším spisovatelům a novinářům se to namnoze nedařívá v míře, jaké by bylo třeba. Pravda, skoro všichni se učili zacházeti s přechodníky v střední škole (o základech, jež si přinesli všichni ze školy obecné, ani nemluvíc); ale všichni víme, jak bývá nutno vědomosti nasbírané ve škole občerstvovati a prohlubovati, naskytne-li se v životě potřeba jich užívati. Spisovatelé doby probuzenské, nehledíme-li k některým spíše diletantům než skutečným spisovatelům, dovedli skoro vesměs přechodníků užívati dobře, ač se na školách češtině učili málo nebo nic; ale měli blíže k starším památkám českým z dob, kdy přechodníky ještě žily, potřeba čísti v nich se pociťovala tak mocně, že se staré památky otiskovaly věrně nebo v povrchní jazykové úpravě ku podivu často, také znalost latiny, v níž naše přechodníky nalézají obdobu, byla rozšířenější a po stránce praktické větší než dnes. A na spisech našich buditelů vyrůstali i pozdější spisovatelé minulého století. Toho všeho bývá u členů nového našeho spisovatelského pokolení poskrovnu; a tak ani není divu, nalézáme-li doklady svědčící, že citu pro správné užívání přechodníků ubývá. Důsledek toho by měl býti, jak jsme již také naznačili, že by neměl přechodníků užívati, kdo nemá dosti citu pro ně; ale k tomu se naši spisovatelé posud neradi odhodlávají, ač se bez přechodníků dovedeme obejíti, ač k tomu dříve nebo později i náš spisovný jazyk dospěje a ač přece je lepší správný sloh bez přechodníků než sloh s chybnými přechodníky.

Na školách se žáci učívají, jak se přechodníkem zkracují věty se stejným podmětem sloučené spojkou a: šel a zpíval = šel zpívaje = jda zpíval (někdy se žáci ani dosti neupozorňují, že v pře[56]chodníku má býti jen děj podřízený ději druhému, podávající nějaké příslovečné určení děje druhého, že tedy není správné, zkracuje-li se tak na př. věta se dvěma stejně samostatnými ději). Toto mechanické učení bývá pramenem všelijakých chyb; aspoň často nabude věta s přechodníkem srozumitelného smyslu, rozvedeme-li ji ve dvě věty (anebo ve staženou větu o dvou slovesech) a přidáme-li spojku a. P. V. na př. píše: »sezvaní hosté sjížděli se již, shromažďujíce se v elegantním salonu« 106; to má znamenati »sjížděli se a shromažďovali se« a mělo tak také býti řečeno, protože ani sjíždění ani shromažďování v saloně není podružným dějem děje druhého a poněvadž oba děje ani nejsou současné (nejdříve přece jednotliví hosté přijeli a pak šli do salonu). Anebo: »starý kocour skočil Lence na rameno, zaťav jí své ostré drápy do masa« m. »skočil a zaťal« (srv. na př. 6 118); co p. V. napsal, je vyložený nesmysl (podle jeho slov by byl kocour zaťal Lence drápy do masa a pak jí skočil na ramena). »Plavovláska nenamítala již nic, sklonivši pouze hlavu na znamení souhlasu« 90 je chyba podobná (leda že bychom zde snad nepřidali a); kdyby to mělo znamenati, že dívka sklonila hlavu a (pak) již nic nenamítala, přece by přechodníková část stála napřed? »Pomohl jí do vozu, sám se ujav jeho řízení … vůz se rozběhl šílenou rychlostí; opouštěje po krátké jízdě hostinný bor« 68: to znamená podle slov, že když se hrdina ujal řízení vozu, pomohl dívce do něho, a když vůz po krátké jízdě opouštěl bor, rozběhl se…, ale má patrně znamenati, že hrdina pomohl dívce do vozu a pak se ujal jeho řízení a že se vůz rozběhl a po krátké jízdě opouštěl bor. Pěkná věta je na téže str.: »domnívala se patrně (Lenka), kdyby je (oči) otevřela, že by viděla nad sebou ne hvězdy, ale odpornou tvář ježibaby, pronásledující odvážnou uprchlici na dlouhém pometle, oči majíc divoce vykuleny…«. To znamená asi, že ježibaba Lenku pronásledovala, majíc…, tedy přechodník v nominativě doplňuje příčestí, které je v genitivě; tak se chvála Bohu v Čechách nikdy nemluvilo. Říká se, že lepší něco než nic; ale často bývá tisíckrát lepší nic než něco, a tak je tomu s našimi ubohými přechodníky.

Jsou u p. V-a i chyby jiné. Do pravopisu patří, píší-li se složité výrazy příslovečné proti bývalému zvyku dohromady, i kde nemají významu jediného slova. Tak na př. polibosti 93, přečetla dopis dokonce 125; je-li zde na místě psáti dohromady, opravdu nevíme, které předložkové výrazy by se měly děliti. »Položertem, polovážně pronesla slečna Váhalová« 100: zde i význam i přízvuk žádá, aby se psalo polo ž., polo v. (přece se nemá rozuměti, že se slečna ptala nějakým polovičním žertem, s poloviční vážností, [57]přízvuk hlavní je na 1. slabice slov žertem, vážně). Že moderní spisovatel zbytečně vokalisuje předložky (ve městě 90, 120 a p.), že píše ku svému 134 rozumí se samo sebou. O jich, jichž m. jejich, jejichž jsme se jíž zmínili; při dokladě »jichž bezpodmínečná poslušnost rodičů je také nejlepší zárukou štěstí« 93 zvláště cítíme, jak by se stala zřetelnější věta s neobratným slohově spojením genitivu podmětového a předmětového, kdyby m. genitivu jichž stál tvar jejichž, který cítíme spíše jako přivlastňovací zájmeno než jako genitiv. Také p. V. píše opomenouti m. opominouti (109, 106) a opomněl (vedle opomenul) m. opominul 64, překážky stavící se v cestu m. stavějící 65. Dnes je móda psáti předmětové genitivy m. akusativů, p. V. se jí svědomitě drží, píše na př. střežila se prozraditi toho 78, což je v tomto praktickém světě ještě místa pro pohádku? 76, získal jejího srdce 88, nevím, čím jsem si získala vaší přízně 120 atd. I dávno známé germanismy snese, na př. o to šlo vpravdě v prvé řadě 95, příliš … než aby m. aby (znáte ještě příliš často muže, než abyste se jich mohla zastávati 115 a j.). Zkrátka, po stránce jazykové je p. V. moderním českým spisovatelem.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 2, s. 53-57

Předchozí »Skončiti s něčím«

Následující Zdravotní a jazyková kontrola