Nauka o lékařském poklepu a poslechu
S. (= Emil Smetánka)
[Posudky a zprávy]
-
Lad. Syllaba, Nauka o lékařském poklepu a poslechu. Díl prvý: Nauka o poklepu. Nákladem Bursíka a Kohouta v Praze, 1918. Stran XX + 472.
Napsati dobrou vysokoškolskou učebnici — jako ostatně do jisté míry učebnici jakoukoli — je nemalé umění. Běží nejen o to, aby poučení, jehož student v knize hledá, bylo správné; nejen o to, aby se výkladů nepodávalo ani příliš mnoho ani příliš málo; nejen o to, aby bylo upozorněno na otázky posud nedost prozkoumané; nejen o to, aby rozvrh byl souměrný, důležitějším věcem popřával místa víc, podružnějším méně: nýbrž i o to, aby dílo bylo jasné, aby mělo průhlednou disposici, aby přiléhavé výrazy, vhodný slovosled, náležitě volená znaménka rozdělovací (čárky, tečky, pomlčky a hlavně středníky), rozmanité druhy písma a účelně článkované odstavce nahrazovaly výhody řeči mluvené: rozmanitě vysoký i silný hlas, nestejné tempo, pausy, mimiku.
[110]A běží ještě o něco: o to, aby učebnice učily studenty o novém pro ně oboru správně mluvit. Jsou-li všeliké ty »brusy« medikamenty na mluvnické a slovníkové choroby už propuklé, patří dobré učebnice všeho druhu k jazykovým opatřením hygienickým, zabraňujícím vznik chorob.
Nuže, pro tuto jazykovou stránku se zde o knize Syllabově zmiňujeme. Jiné její vlastnosti — vlastnosti vynikající, neboť je to plod ducha nejen učeného, nýbrž i filosofujícího a uměleckého — posoudili jiní jinde.
Už z předmluvy je vidět, že autor — z jehož pera nedávno vyšel v Časopise českých lékařů lexikograficko-medicinský článek o termínu »chropy« — má pro jazykovou čistotu vyvinutý smysl. »Jazykové úpravě … byla věnována všechna láska a péče,« píše a poznamenává, že si dal knihu přečísti od filologa a sháněl hlubší poučení o jednotlivých jazykových otázkách, které ho při psaní knihy zajímaly.[1] Na knize je tuto starostlivost znát. Najdeme málo vysokoškolských učebnic, které by byly psány tak dobrou češtinou jako kniha Syllabova. Některé nedostatky však uvázly přec, a na ty chceme zde zevrubně upozorniti.
V oboru hláskoslovném se objevuje několikrát pohybné e jinak, než žádá etymologie i nemistrovaná mluva lidová: ve hloubce str. 324; ke hranicím 423; ke hřebenu 265; ve kterém 21, 87, 99, 223, ve které 28, 167, se kterých 17, ve kterých 356, vůbec před kter- důsledně ve, se; ke přední stěně 424 (m. k přední nebo ku přední); ve stáří 194; beze ztemnění XIII, 200, ke ztemnění 438; — naopak je zde: k všeobecným zásadám 232 (m. ke všeobecným), nad všechen spor 346; — místo destičky 40, 41, destičku 42, destičkovité plesimetry 131 lépe by bylo dešt-; — nahražuje 126, 147 je chyba m. nahrazuje.
Místo »půl druha«, jak je v knize důsledně tištěno (41, 125, 225, 256, 272, 437), správnější je psáti »půl druhého«, jak se říkalo v starším jazyce a dosud říká většinou také v mluvě lidové; m. röntgenogram výdutě (438) má státi »výduti«, jak tištěno správně na str. 438 (tlakem výduti) a 443; m. na tomtéž místě (378), na tomtéž těle (52) správněji »témž«, m. tutéž představu (53) »touž«; věta »z něho (fysikálního stavu orgánů) sama o [111]sobě nemůže ještě býti vždycky poznána nemoc« (20) by byla zřetelnější, kdyby se m. tvaru »sama«, jinak správného, řeklo »samého«.
V časování proklouzly chybné tvary zduří m. zduřejí (zduří-li žlázy, 441), související m. souvisící (poznámky související s věcí, 26), staví m. stavějí (jedni, klinikové, se k ní, k snaze, staví příznivě, 210).
V tvoření slov je ne sic nesprávné, ale neobvyklé příd. jméno normálný (150, 151, 152, 153) m. normální (přídavná jména z cizích slov končí se v češtině dnešní zpravidla na -ní, srov. humánní, gymnasijní, kompensační atd. atd.); m. patřičný (440) lépe je náležitý. Z dobrého úmyslu, snahy po zřetelnosti, vznikla chybná přídavná jména Groccoův (VIII, 339, 401 a jinde), Leubeův (na Leubeově klinice 271), Tilleův (v Tilleově životopise 29), Traubeův (XV, 41, 43, 311, 318, 329) m. správných Groccův, Leubův, Tillův, Traubův; na jménech správně tvořených není ovšem znáti, jak vypadá základní jméno podstatné (Grocco či Grocca? Tille či Till? a pod.), ale takové nejasnosti vznikají i při základních podstatných jménech českých (je příd. jm. Zítkův z podst. Zítek, Zítka či Zítko?) a obtíži této lze snadno odpomoci tím, že se podstatné jméno, na němž záleží, uvede v souvislosti, v které je viděti tvar 1. pádu. Místo »věrohodnost« (XIV, 183, 254, 261, 263, 281, 288, 363) je správněji »hodnověrnost«, m. »protivývody« (21) lépe »námitky« nebo »vývody opačné«, m. »spolupůsobiti« (zda resonance dutiny ústní přece jenom nespolupůsobí při vzniku změny Wintrichovy, 108; při vzniku změny může spolupůsobiti změněné napětí, 379, podobná věta 109; při počínající pleuritidě spolupůsobí k úbytu posunlivosti plicní vedle slepenin pleurálních jistě také bolest při dýchání, 322) správně »býti účastnu«, »také působiti« nebo pouhé »působiti«.
Mnohé poznámky jsou žádoucí k syntaktické stránce knihy. »Plíce« je v slovanštině jméno pomnožné. Jak zváti jednotlivé jejich strany? Syllaba mluvívá o levých nebo pravých plících, což je správné. Najdeme však u něho také spojení »obě plíce« (207, 327; obou plic, 154, 158), čímž se předpokládá jméno »plíce« v čísle jednotném (sic by se musilo říci »oboje plíce«), a to je vadné; svádělo-li by spojení »obojí plíce« snad k nějakému nedorozumění, nezbude než mluviti o obou křídlech plic. — Místo s písmenou A (209) je lépe s písmenem (starší břímě — mladší břemeno, st. písmě — ml. písmeno). — Nezvykle působí v knize hojné starožitné užívání přídavného jména místo 2. pádu jmen podstatných. Čteme zde spojení jako: nástěnnou částí jaterní 261, nejvýš polo[112]žená část hrudníková 340, v které části osrdečníkové 409; aby se měřila délka srdeční 212; při hypertrofii a dilataci srdeční 389 (ale: při zvětšení objemu jater 447, se zvětšením objemu jater 449); (pařížská škola) uvedla je (poklep a poslech) v obecný majetek lékařský 16; objem srdeční 202; podoba osrdečníková je kulovitá 415; na polohu a velikost srdeční má mrtvolná ztuhlost určitý vliv 142; hledě k nestálosti anatomické polohy žlučníkové 266, v nějakém vztahu k velikosti a k poloze žaludeční 302 (na téže straně: o velikosti a poloze orgánu), svislá poloha srdeční 384, při šikmé srdeční poloze 393; pasivní posunlivost srdeční na mrtvém těle 142; při perkusi povrchu tělesného 90; průmět srdeční na přední stěně tělesné 202; v sousedství srdečním 248 (ale: v sousedství perforace 460); o stavu srdečním 385; stěna tělesná (XIV, 51, 90, 123, 127 a jinde); po celé jedné straně hrudníkové 365; stanoviti šířku slezinnou 284, ani k délce ani k šířce srdeční 224 (ale: celou šířkou těla 53); zakulacený tvar hrudníkový 229; velikost srdeční (201, 213, 225 a jinde); při normální velikosti slezinné 272 (ale: o velikosti srdce 237). Spojení tato nejsou chybná, starší čeština v nich měla dokonce zálibu (tesač kamenný = otesavač kamene, rúbanie drevné = kácení dříví), ale u slov významu abstraktního a kvantitativního, jako je část, délka, objem atp., jsou našemu jazykovému cítění přece jen cizí; představme si, že by někdo říkal část polní m. část pole, délka provázková m. provázku, podoba obličejová m. obličeje, průmět hranolový m. hranolu a podobně! — U přídavných jmen shledáváme v knize Syllabově ještě jednu zbytečnou starožitnost, nadměrné užívání jmenných (neurčitých) tvarů v přísudku: diagnosa jest možna 455 (m. možná), snadna 378, je-li tekutina zjevna 462, dilatace je vzácna 390, (spolehlivost) není všude stejna 262, tím by byla řada svrchních tónů přibližně nepřetržita 72, všem je společna okolnost 1, zvětšení není totožno 449 (m. totožné), není nemístno 188, některé (metody) jsou společny všem lékařským oborům 1 (m. společné), fysikální základy nejsou dosti jasny 55, (termíny) jsou přiléhavy 64, plíce nevisí tak volny 92, pokusy nejsou přesvědčivy 135. Naopak zase tu a tam nebývá tvar jmenný, kde bychom ho čekali: poklep je méně důležitý 469 (m. důležit), dolní kraj je poklepu přístupný 166, části, které jsou nejsnáze přístupné topografickému výzkumu 166 (m. přístupny). — V oboru zájmen se projevuje na dvou místech zbytečný strach z ten: úhrnem lze zaznamenati ve věci stálý pokrok (49, m. v té věci); úkaz se vysvětluje tím, že… (109, m. úkaz tento). Několikrát se čte »samotný« m. »sám«: až k hluboké [113]části vyšetřovacího orgánu, k samotným hlubokým jeho hranicím 129, chvěním plic jako celku, t. j. substance plicní samotné i vzduchu v ní uzavřeného 55, jiné případy na str. 198, 218. — Číslovka jeden stojí nadbytečně u slova udávajícího míru ve větách: o půl centimetru až o jeden centimetr výše 157 (m. o půl cm až o centimetr), více než jeden centimetr 160. Naopak zase jí pohřešujeme ve frázi: (to a ono) je z častých chyb začátečníkových 100 (m. jedna z chyb). Nečesky zní: plesimetr přilne těsněji k tělu, mezi oběma vzduch nezůstává, i nevzniká rušivý přízvuk 48 (m. nezůstává mezi nimi vzduch). Nesprávné není, ale je v novém jazyce neobvyklé počítati: do dvacetišesti centimetrů 187 (m. šestadvacíti), za 24 hodiny 350, ve věku padesáti a jednoho roku 8 (m. jednapadesáti let), maje třicet a jeden rok 8. Ve výčtech bývá psáno způsobem kdysi v brusech doporučovaným: předem, nejprve, po prvé — po druhé — po třetí atd. (114, 83, 453, 194, 188, 409, 380, 85 atd.); lidová mluva dnešní vypočítává slovy předně — za druhé… a není proč se od tohoto způsobu odchylovati, zejména když způsob jinaký nemá opory v jazyce starším a když »po druhé« znamená v jazyce živém »zum zweitenmal«.
V skladbě pádů jest vytknouti tyto vazby: (Eiselt) nastoupil lékařská studia 28 (m. začal studia, nastoupil na studia, vstoupil do studií); někdy mu (zvuku) nasloucháme uchem přiloženým bezprostředně na tělo 35 (m. jej posloucháme); otázku tuto vyslovili a kladně zodpověděli 434 (m. kladně na ni odpověděli), z otázek nezodpověděných 212 (m. nevyřízených); genitiv záporový »ničeho« m. »nic« (není slyšeti ničeho 52; co následuje, nemění ničeho na základní konstrukci 22; podobně 16, 190, 327, 139, 89, 70); kde má poklep určiti nikoli hranic vzdušného prostoru proti svalstvu, nýbrž 127 (m. 4. p. hranice); zviklal tímto všeobecným úsudkem 51 (m. tento úsudek); častý je 7. p. přídavného jména v doplňku (nástěnnou jest ona část velké kurvatury žaludeční, která jest nekryta plícemi, játry a slezinou 300, m. nástěnná; obnaženou zůstává také část aorty za kostí hrudní 188; lampa Röntgenova je pohyblivou v jedné rovině všemi směry 153; obvyklým je tvar sifonový 297; (tón) přestává býti uchu snadno přístupným 70, m. přístupen; tím přístupnějším jest (žlučník) i pohmatu 266; nikdy by srovnání toto nemohlo býti tak poučným, jako… 281; a na jiných ještě místech), a naopak zase (u slovesa značícího změnu stavu) 1. pád místo 7. ve větě »…. stává se poklep nad hořejší částí hrudníku zřejmě bubínkový« 80, m. bubínkovým. Někde závisí na sobě zbytečně několik genitivů: podrobnostem tvaru horní hraničné čáry ztemnění nebylo věnováno [114]tolik pozornosti 330 (m. podrobnostem tvaru, jaký má horní čára…); za důkaz souvislosti uzlíkové formy plicní tuberkulosy s plicní fthisou 12 (m. za důkaz, že souvisí uzlíková forma).
Z vazeb předložkových jsou nesprávné: hraničiti na něco (kde hraničí jejich (plicní) jasný poklep na temný poklep svalstva šíjového 127, m. s temným poklepem; táž vazba v jiných větách na str. 200, 312, 314, 316, 340, 403); »na to« ve významu »potom, pak« (tři čtyři dny…, potom…, na to 105); proto si na ně (kolísání) záhy navykáme 73 (m. proto mu brzy zvykáme); zde jest nejlépe na tom ten, kdo 44 (m. zde je nejlépe tomu, kdo); anglická škola pracovala na poznání vzniku zvuků srdečních 18 (m. pracovala o otázce, jak poznati vznik); také na theoretické, fysikální stránce jevů poklepových se badá 24 (m. o theoretické stránce); byli účastni na therapeutickém indiferentismu 28 (m. účastni čeho), že se na osvětovém pokroku účastnili nejen národové velcí VIII; »nad to« m. »mimo to« (často ve výčtech, na př. 107, 135, 241); nález se neřídí vždycky podle tohoto schematu 438 (m. tímto schematem); zájem pro fysikální vyšetřování 24 (m. o vyšetřování); uvedeným schematem se vystačí 392 (m. s uvedeným schematem); čísla s orthodiagramu 192 (m. z; neběží o to, že byla na diagramu, nýbrž o jejich původ, srov. člověk z Moravy).
Na několika místech stojí sloveso dokonavé místo nedokonavého: podle toho (co vykládá o perkusi hmatové Moritz) by si perkutující lékař podle různého zvuku poklepového různý pocit odporu úplně vsugeroval 119 (m. vsugerovával, sugeroval); vlny zvukové se tlumí … utlumující účinek jest způsoben jednak tím, že… 92 (m. působen nebo způsobován), kdyby tento zvuk byl způsoben hlavně příčným chvěním stěny, zvyšoval by se tím více, čím více bychom míč nadouvali 18, pokusem bylo tedy dokázáno, že poklep kovový je způsoben hlavně podélným chvěním vzduchu v míči 98 (jiné případy u téhož slovesa na str. 93, 197, 314, 406); zářez se začínal … a pokračoval … kdež zase dostihl dolního okraje plicního 159 (m. dostihoval); je zbytečno vyjmenovati všechny známé plesimetry 40 (m. jmenovati, vypočítávati); změněnou polohou se umístění tekutého obsahu v doupěti mění a tím se maximální průměr zbývající vzdušné části kaverny různě prodlouží 109 (m. prodlužuje); jiné případy na str. 113 (stekl m. stékal nebo byl steklý), 336 a 337 (objeví), 251 (sestoupí, zúží, rozšíří), 407 (zploští vedle vyklenuje), 101 (zvíří). — Jiné drobné nesprávnosti souvisící se skladbou slovesa: levé hranice končí v hrotu srdečním 219 (m. končí se); aby zvuk po[115]klepový zesílil 48 (m. aby se zesílil); pleura ztluštělá 388, ztluštělá pohrudnice 323 (m. ztluštěná nebo ztlustělá); sroštěniny pleurální 265 (m. strosteniny); m. archaistického okraj ztenčelý 250 bylo by snad lépe ztenčený; ve větě »této rady následoval Schott, vypěstiv metodu, kterou nazval…« 199 není na místě přechodník vyjadřující děj minulý předčasný (tedy raději: a vypěstil).
Ze spojek pohřešujeme v knize Syllabově či v druhém členu otázek disjunktivních (nemýlíme-li se, je všude jen spojení zda, -li v prvém členu a neb(o), aneb v druhém) a přáli bychom si rozmanitějších spojek příčinných (čteme skoro veskrze samé jelikož). Nesprávné je než ve větě: chyby jsou příliš veliké, než aby… 214 (m. příliš veliké, aby).
V slovosledu bylo by lze vytýkati jen maličkosti (se někde po slovese m. hned po prvním slově věty; věty jako: největšího rozsahu ztemnění v krajině jaterní nabývá u velkých nádorů 450, m. největšího rozsahu nabývá ztemnění…).
Do slovníka se vloudily tyto omyly: baselským názvoslovím anatomickým 185 (m. basilejským); provedl jsem kontrolu svého nálezu poklepového cestou orthodiagrafickou 213 (m. orthodiagraficky); doznal, že se v Paříži za osm měsíců naučil více než v Londýně za tolik let 18 (m. přiznal), třeba doznati, že… 79, doznáváme možnost chyb 214; prvou (perkusí hmatovou) jsme se zabývali v kapitole navazující na pocit odporu při poklepu 137 (m. v kapitole, která se dotýká pocitu); nechávám výsledky získané perkusí na plesimetr kontrolovati perkusí na prst 44 (m. dávám); Eiselt se neobmezil pouze na přednášky 30 (m. nepřestal na přednáškách; jiné případy téhož slova 44, VI); (o tom rozhoduje) stupeň vzdušnosti, ten pak pochopitelně pouze tehdy, jde-li o útvar ne bezevzdušný 91 (ten pak arci); procento posléze uvedené 287 (m. na posledním místě), posléze můžeme … sledovati významný úkaz 100 (m. konečně … pozorovati); znaky názoru přístupné, které jsou koreláty poklepových příznaků předem uvedených 467 (m. vpředu, výše); než v ní (v ztluštěné pohrudnici) vlny nárazové doniknou vzdušné tkáně plicní, zeslábnou, přirozeně pak vzniknou také vlny zvukové slabší 92 (m. ovšem pak), u menších plesimetrů pozorovací chyba je přirozeně menší 125 (m. arci); rozdíl jest přivoděn růzností poklepové techniky 183 (m. působen); dislokační příznaky nejsou pro poklepový důkaz dostatečně vyvinuty, rozhodně ne tolik, jako u… 371 (m. dojista; totéž »rozhodně« též na str. 142, 458, [116]463); (Geigel) mluví jen o ryzím samostatném poklepu kovovém 98 (m. jen o čistém), v takové ryzosti a síle jako nad sudovitou dutinou kovový poklep nebývá na lidském těle pozorován snad nikdy 94, ryze osobní zkušenosti VI; studiemi Goldscheiderovými již dříve sdělenými theorie Weilova padla 136 (m. připomenutými); soudobě (85), současně (112, 184, 195, 446, 450) m. zároveň; souvěkovci 12 (m. vrstevníci); u srovnání s nimi 190 (m. naproti nim), u srovnání s hrotem zdravým 364; obvod bubínkového poklepu se rozšíří na úkor poklepu temného neb jasného 123 (m. na újmu; totéž »na úkor« ještě 383, 456); (útvary) zaujímají jen určitou část této šířky 91 (m. nějakou; totéž »určitý« 241, 243, 264)); v úvahu tu přicházejí: objem … stupeň… 84 (m. rozhodují; táž fráze 74); jak vidno 98, 108, 212, 219, 239, 355, 388 (m. jak viděti); vykazovati velmi často jako něm. aufweisen (šířka sterna vykazuje individuální rozdíly 187, má, projevuje; lalok vykazuje poklepový zvuk odchylný od okolí 179, vydává; atp.); záhy ve smyslu brzo 73, 165; ani poloha ani tvar srdeční nejsou žádnou konstantou 192 (m. nejsou konstantou).
Chybami tisku jsou některé velmi vzácné věci pravopisné, jako nezúžovala 95 (m. nezužovala), plícnice XVIII, poplícnice 350 (ač je všude přídavné jméno plicní), ocitá se 126 (m. ocítá se), zdvihavý 12 (m. zdvíhavý), naplnily se dnové 9 (m. naplnili), šplýchavý 104 (m. šplíchavý) nebo sem tam opominutá interpunkční čárka. —
Náš referát vzrostl tak, že se až obáváme, aby si čtenář z něho neodnesl o jazykové stránce Syllabovy knihy dojem nepříznivý. Nic by nebylo nad takový dojem nesprávnějšího. Mohli bychom popsati mnoho stran, kdybychom chtěli vypočítávati kameny mluvnických a slovníkových úrazů, o které zakopnouti byla v knize příležitost, kterým se mnoho vědeckých spisovatelů nevyhýbá a jichž se náš autor uvaroval. Nesmí se také zapomínati, že, je-li našich poznámek mnoho, jsou to poznámky ke knize rozsáhlé; že se leckterý z předmětů našich výtek dostal do knihy jen z příliš dobré snahy o jazykovou správnost (na př. archaismy); a že na nejednu věc, u které jsme se zde pozastavili, bylo v jazykovědných publikacích upozorněno až po vyjití Syllabovy knihy.
Přejeme Poklepu brzkého pokračování v Poslechu a — je-li možno več takového dnes vůbec doufat — i brzkého druhého vydání.
[1] Jazykové tříbení vědeckých spisů i s odbornou pomocí linguistickou není tak jednoduché, jak by se snad na první pohled zdálo. Linguista často opravuje chybné názvy, chybné vazby nepřesně, totiž tak, že se opravou nevystihuje plně nebo poněkud posouvá smysl; nejednou stojí to mnoho přemýšlení, než se spojenými silami znalostí jazykových i věcných přijde na pravé, vysvobozující slovo.
Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 4, s. 109-116
Předchozí Moniha
Následující B.: Návštěvou u novin
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1