Časopis Naše řeč
en cz

Lačné ženy

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otakar Hanuš: Lačné ženy. Pražský román milostný. Nakladatelství — E. Beaufort, Praha II. — Jungmannova 21. Str. 253.

Jsme rádi, že není naší povinností posuzovati obsah tohoto románu; musili bychom řešiti otázku, ne, má-li spisovatel vůbec právo psáti o »lačných« ženách, nýbrž má-li právo psáti o nich tak, jak píše p. spisovatel. Jsme tomu rádi, protože jsme měli příle[21]žitost slyšeti, jak nestejně na tuto otázku odpovídají i spisovatelé, a to spisovatelé, z jejichž prací samých soudný čtenář dovede vyčísti, jak vážně rozumějí povinnostem a právům spisovatele, jak sami o nich uvažovali. A s radostí píšeme, ať by odpověď na tuto základní otázku vyzněla tak či onak, že v p. H. vidíme silnou individualitu, která nám bohdá ještě ukáže, že se dovede podívati na člověka také s jiné strany, než s které je v něm viděti jen lačného samce, lačnou samici; vzpomínáme si zde na př. na obrázek, kde hrdina románu, bývalý předmět ženské lačnosti, zlomený hrůzami světové války, vystupuje jako dětinsky dobrý strýček dítěte, jehož dušička ještě ani neměla času přenésti se od hračky ke skutečnému životu.

Chceme napsati jen několik slov o jazyce tohoto románu. A budeme ukazovati jen na věci, které se nám na něm nelíbí. Právě proto, že v p. H. tušíme individualitu, od níž lze mnoho očekávati. I po stránce jazykové nebo, chceme-li, slohové. P. H. se dovede na věc podívati a dovede také o ní pověděti způsobem jasným, jadrným a svým; má smysl pro jazyk, pro jeho barvitost, má představovou a slovní fantasii, která mu dovede ukázati věc sklem, v jehož zabarvení její jádro vysvitne čtenáři ostřeji, než kdyby mu ji popsal, jak se jeví pod bezbarvou čočkou skutečnosti. P. H. dovede upoutati čtenáře svými postavami, které si sice vybral, jak jich potřeboval, ale které přece jen jsou lidmi skutečnými z krve, masa a kostí, ne nedomrlými mátohami, od nichž čtenář v duchu stahuje ruku k tělu, protože neví, do čeho by sáhl, kdyby se jich dotekl — a stejně skutečný je jeho jazyk, jeho sloh, který nepotřebuje umělých mlh, aby zakryly jeho neživotnost, jeho ubohost. Ale p. H. je po stránce jazykové dítě své doby. Také on je přesvědčen, že v Čechách je možno býti dobrým spisovatelem, aniž člověk dokonale zná českou mluvnici, český pravopis, také on vidí zvláštní ozdobu českého slohu v tom, je-li přirozený český jazyk polepen módními cáry dnes oblíbenými, jako povrchní »zlatý« mladík od 16 do 60 let dnes vidí vrchol krásy v tom, má-li spodky do půl lýtka a na nohou loďky pod kotník, aby bylo mezi nimi viděti pořádný kus pomorančové ponožky.

P. H. píše na př. důsledně rozčíliti 107, 112, 161 a j., ne rozčiliti; víme dobře, že se tak v některých krajích vyslovuje, ale spisovný jazyk má svá práva. Stejně důsledně myslet 34, 44, 59 atd.: přeci 56, 67, 72, 80, někdy ovšem přece 57, 68; slíčný 102, 207; týčili se 222 m. tyčili; sklénka 149; pannenství 78, 80 (tedy pannna s 3 n?), oči zasklenné 47; cigán 16, cigánka 105, 121 (říká se tak někde v Čechách?); šťávnatost 83 m. šťav-; kůžel [22]m. kužel 139, blůzka m. bluzka, foršůsek m. foršusek (anebo leda, má-li býti délka, foršúsek) 231. Hodně archaicky vypadá, píše-li se ještě dvojitými písmeny professor 34, opposice 42, korrektní 149, nebo jalousie m. žaluzie 73. Slovo sadba pochází od slovesa -saditi, sázeti (ne od setí), je tedy chyba psáti satba 217. Předložky p. H. rád proti přirozenému zvyku vokalisuje; píše stále ku (ku konci 28, ku svému a p. 111, 112 atd., ku kterému 68 a p.) m. ke; ve svinstvu, ve svatém žáru 118, 209 m. v, tak také obemykati 52, 164, otevírati 99, odejel 97, rozeběhnouti se 36, 63, 73, když se vlak rozejel 137, m. ob-, ot-, roz, rety m. rty 43, četla 13 m, čtla, ocitl se 222, 228, 231 m. octl se a p., a naproti tomu zase zmdleli 96 m. ze-. Chatrné vědomosti mluvnické poznáváme, čteme-li na př. nemoce 172 m. nemoci, tvé psaní (mn. č.) 63 m. tvá, tímže tajemstvím, tímtéž hlasem 67, 146 m. týmž, jichž m. jejichž 89, cizého, cizé m. -zí- 207, 238, uzavřou 40 m. -vrou, shasli světlo 51 m. zhasili, dej mi napit 147 m. napít, čtěných slov m. čtených 161, přijmul, přijmuté m. přijal, přijaté 172, 212, dojmuta 7 m. dojata, začla, načla a p. 80, 102, 160, 244 m. -čala, nesmí m. nesmějí 172, muži mizí 116 m. mizejí, béřu 237 m. beru, smíseny 210 m. smíšeny, nezodpovězeny 78, vypovězení války 100, nedopovězený 158 m. pověděný a j. Je zajímavé, jak hospodaří p. H. s tvary jeho, ho, jej; není v tom ovšem sám, je to jeden z žalostných dokladů mluvnické nevědomosti dnešních pánů spisovatelů, nevědomosti, která by na př. spisovateli francouzskému zlomila vaz po první knížce, kdyby mu jí vůbec vytiskli. Kde obyčejný Čech říká něj, dnešní český spisovatel píše jen něho: pro něho 26, 42, na něho 46 atd.; není to chyba, ale český spisovatel jistě je přesvědčen, že by byla hrozná chyba, kdyby napsal něj, jak říká. Kde obyčejný Čech říká jeho, ho, něho, český spisovatel píše jej, něj. Někde pochodí dobře, tak na př. kdyby napsal »pošli jej« (t. dopis); ale protože celá jeho učenost je obsažena ve větě »piš, jak nemluvíš«, dělá surové chyby mluvnické jako: váží si jej 20, ona jej potřebuje 25, a kde obecná mluva má oba tvary, vybere si chybný a píše z nějž 38, do něj 44, z něj 62, od něj 78, kde všude by napsal ho, něho, kdyby se byl naučil, co umí prostřední žák obecné školy. A protože se český spisovatel dnes vytrvale chlubí tím, že klade v každé záporné větě genitiv místo akusativu, píše jej, i kde vlastně myslí, že píše genitiv, na př. nenaleznu jej 23, neodešle jej 186. Pravda, pravda, p. H., jak jsme již řekli (a ne po prvé), není v tom mezi českými spisovateli sám; každého dne čítáme věty jako »zbavil se jej, jej mi není líto«.

[23]»Piš, jak nemluvíš«. Také p. H. myslí, že by chyboval, kdyby nepsal pouze (někdy se ovšem zmýlí a napíše jen, jenom 23, 25); náhle, kde říká takto najednou; posléze, kde by řekl konečně; mně je to lhostejno, ač říká mně je to jedno (204). Dovede napsati »rozplakala se, ale nějak zdravě a posilujícně« 236, píše kdosi, kdesi, cosi, kdysi, kde by tak nikdo neřekl (Broj se snaží našlapovat lehce a elegantně jako kdysi 183, t. jindy, odrhovačky, které kdysi tak rád zpívával 218, kde by prostý Čech stačil slovesem bez příslovce; Nár. l. 5. list. 1922 dovedly již o neznámé budoucnosti napsati větu »kdysi za padesát let budou se naši vnukové… otřásati záchvaty smíchu«). Již Bratří nahrazovali rádi vymírající jenž zájmenem který; našim spisovatelům je vyhynulé slovo tak vzácné, že je kladou, kde by ho ani naši předkové nebyli dovedli užíti (žurnalista, jenž to zví nejdříve, bude mít více o jednu lokálku 104). »Trpěl sebou samotným« 46: proč ne sám sebou nebo aspoň sebou samým? Chraň Bůh, aby kdo napsal člověk, kde tak říká: »byl večer ponurý…, před nímž se rád schováš do kavárny« 248 a j. To se rozumí, poctivý slovník český módnímu spisovateli nestačí; musí psáti »čar (lásky)« 36, »tak asi prožíhla radost Faustovými zraky« 115, »chtěně a rozmyslně, vědomě a chtěně« 34, 147; zná kapesník černě ovroubený m. obroubeného 48; i hnusné novinářské slovo obhospodařit mu je dobré 91. Také pěkná nová slova tvoří p. H.; jistě najdou napodobitele, protože módní spisovatel český nečerpá z mluvnic, slovníků, ze starších spisů, nebo dokonce z bible jako Havlíček, ani z jadrné mluvy českého lidu, nýbrž z novin, z módních knih. Tak na př. nitro milující ženy »radostní a pučí« 25, kdosi říká »nežalostnil bych« 24; »jak vám sedne pětadvacítka na hřbet, začnete cnostnět« 71. Oblíbené módní slovesné složeniny s předložkami z, za čteme zde přes tu chvíli: zbezohledněl 39, hlasy zdůvěrní (snad aspoň zdůvěrnějí?) 132, syn zpokorní 42, Mája zpokorněla 42, zpřísněla 116, zraky lékařsky zpřísněly 216, Emma zrozpačitěla 33 (111, 190), Hammr zvýbojněl 59; oči se zadivily 110, zachtěl ranit 65 (proč ne po staru »zachtělo se mu«?), naivka zainteresovala referenta 26, zalitovala své prudkosti 112 (191), pokoj na ni zapůsobil 57, zapřemítal 221, oči zaprosily 58, Brojovi se chtělo trochu zaprovokovat 123, chce se mu zautíkat, poskočit 132, zaváhati 25, 30, 111, 228, Milča zazáviděla 116, v tom se mu zazdálo 53 (86), uši se zazmítají 125 atd. Víme, co nám asi někdo namítne: že se tím vystihuje krátce vidový rozdíl, kterého jiné jazyky tak lehce vyjádřiti nedovedou. Nám se zdá, že si zde naši dnešní spisovatelé tvoří šablonu, která jim snad ulehčuje slohovou práci, jaká čeká na spisovatele vážnějšího, že však [24]za tímto ulehčením v zápětí kráčí trest slohové jednotvárnosti a dělanosti, čtenáři nezkaženému se protivící. Zvláště povedená slova vznikají, když spisovatel neslýchanou složeninu vyrobí k slovesu rovněž neslýchanému. Tak na př. 230 »zanedůvěřila znovu… dáma (t. j. pojala ji nedůvěra a nedůvěřivě promluvila); důvěřit nic není, nedůvěřit zase nic, a co je zanedůvěřit? Anebo na str. 246 zaúlisnil znovu pán (t. j. promluvil úlisně). Všude povolaní spisovatelé pomáhají rozhojňovati jazyk, ale spisovatelé vzdělaných národů jsou k tomu vyzbrojeni znalostí svého jazyka a úctou k němu.

Nalézáme u p. H. také germanismy, staré i nové; a sice 4, padne do oka 4, jinak se plachtili neznámými moři (zbytečná napodobenina něm. segeln) 89, slibovala mu (matka), že mu (m. ho) na vojně přejdou všechna uličnictví 105, ačkoliv se zdálo, že mrazení předchází vždy stupňovaným záchvatům úzkosti 56, není to (drama) děláno na studené cestě 250. Nový kavárenský germanismus je »samozřejmě, že odpoví kladně« 115 (selbstverständlich, dass…). I hrubé skladebné chyby jsou tu; na př. mimo jiných lékařů 192, pod. vyjma sestry 182, pod. 242; srdce mi bolí 137 (m. mne); zemřel Trifon, aniž by kdo co věděl 171 (m. aniž věděl n. a nikdo nic nevěděl). Zbytečné doplňkové instrumentály čteme na př. 114 »účinkující jsou vesměs akademiky«, 117 »co je do toho vám, jakou jsem byla«.

Zato si ovšem, jako jiní módní spisovatelé, p. H. libuje v genitivech, kde znějí nepředpojatému českému sluchu již naprosto cize. Taková učenost snad má snímati jiné hříchy světa. Tak jsou na př. dnes velice oblíbeny 2. p. u komparativu místo vazby s než, kde jich dnes v živé mluvě nikde neuslyšíme; na př. »jsi ještě lepší Hammra, zdánlivě vyrovnanější Broje« 45, 68 (v Nár. pol. jsme čtli 27. září 1922 v odpol. rebus »toto palivo jest lacinější uhlí«). Říká dnes ještě někdo »Broj nenáviděl maďarštiny« 105? Zvláště rád hýří p. H. genitivy u záporu. Na př. píše rád toho, kde již každý říká to (milovat, toho jste neměla 24), ještě raději ničeho místo správného nic (nevybrala bych si ničeho 24 a p. j., nestalo se ničeho 100, nepocítil ničeho tísnivého 138 ač. j., vraždou se ničeho nevybuduje 225). Píše také na př. neměla sestry (j. č.) ráda 59, něhy jsi neměla 68, jak bez násilí nikdo neříká (čím individuálnější pojem je předmětem, tím spíše se čeština genitivu vyhne). Anebo: nepíšeme si vůbec, není čeho 165, nemáme si čeho vyčítat 204, kde čeština nikdy genitivu vůbec nemívala. Je viděti, že p. H. (a není ani v tom sám) 2. p. u záporu klade jen, protože se tomu mechanicky učil ve škole a protože to vidí u spisovatelů jiných, nevede ho k tomu cit, [25]ani vrozený ani vypěstovaný, tvar genitivní jeho citu je tvar stejného mluvnického významu s akusativem. Proto, samou snahou, aby psal krásně, plete se mu genitiv i do vět kladných, jsou-li jen v sousedství nějakého záporu. Píše na př.: nechci, abyste jich (mých dopisů) měl 65; (Hammr) zanechal v tvé duši stopy, kterých nelehce setřu 68. Anebo píše gen. m. ak. i bez takového sousedství, na př.: (ženy), které myslely na zachování všeho, čeho získaly 214. Takové doklady se nám hromadí i odjinud; na př. nebylo by možno, aby svých nových spoluobčanů ovládli Venk. 6. ř., kdyby bylo v Rakousku důvěry v úspěch jeho reforem, stačily by zástavy N. listy 1. ř., ba v N. pol. jsme čtli 4. list. 1922 dokonce větu: mladé děvče nedostane v Londýně jiné místo než bezplatného. To jsou doklady, nad kterými se přítel skutečné správnosti jazykové musí zamysliti a ptáti se, nebylo-li by prospěšnější chrániti genitivy jen, kde ještě v jazyce skutečně žijí, a vzdáti se jich, kde se nám již příčí, než stále na nich lpíti a dovolovati jim, aby náš jazyk otravovaly jinde.

Příběhy, o nichž p. H. vypravuje, neudávají se vždycky ve společnosti dbalé nejuhlazenějších forem; hrdina jejich, spisovatel Broj, dostane se také do války, která sama se přičinila, aby na formy zapomínali i lidé, kteří je aspoň do jisté míry mívali. To se obráží ovšem i v řečech, jaké vedou, a p. H. je hledí také zachycovati co možná věrně; »Lačné ženy« podávají dost látky ku poznání způsobu, jak se vyjadřuje pražská spodina, jak se vyjadřovalo c. a k. vojsko vůbec a v světové vojně zvláště. Čtenář v nich najde hodně květů jako »zatraceně sakramentský život« 107, »a člověče, to mi dej pokoj« (s tím pražským a) 120, pozdrav »Bůh tě natřes« 127, vojáckých výrazů jako ulejvák, ulil se z vojny, dostat se do vaty, do kornoutu (do zajetí), cizích slov vojenských jako cimra, urlaub, mundúr, cuksfíra, pucflek atd. Bez takových věcí by nebylo možno vystihnouti, co spisovatel vystihnouti chtěl, a nikdo mu jich nebude vyčítati. Spíše snad se najde, kdo by si přál časem větší věrnosti; abychom jediný příklad uvedli, odhodlá-li se kdo vložiti některé ze svých postav do úst vulgární tvar infinitivu, má napsati bez rozpaku říct, ne říc (119, 202 a j.), moct, utýct, ne moc 122, utéc 220. Buď tvar spisovný, anebo tvar vulgární; tvar, který není ani to ani ono, není nic. Do jiné kapitoly patří, mate-li se rod cizích slov. Snad bychom se dovedli smířiti s tím, najdeme-li slovo jako Quarnero, scirocco (179) v češtině s rodem středním; vzpomněli bychom si na obdoby jako depo (= frc. dépôt), kde si lidový jazyk změnil rod cizího slova podle svých vzorů; tak bychom dovedli konec konců pochopiti i »moskevský lues«, ačkoliv bychom [26]sami v slově, které přece nežije v ústech našeho lidu, původní rod sotva měnili. Ale čteme-li větu »bylo v ní (v té zpovědi) více nářku nežli v nejkrásnějším básnickém nénie« 191, marně se ohlížíme po nějaké omluvě; kdo cizího slova chce užíti, má věděti, anebo neví-li, má si někde vyhledati, že lat. slovo naenia, nênia (pohřební žalozpěv) je r. žen. A když jsme již v rodě, ještě poznámku zase z kapitoly docela jiné (která se netýká p. H. samého). Kdybychom psali o »děvčeti« nebo o »děvčátku«, nikdy bychom se dlouho netahali s jeho mluvnickým rodem středním, nebáli bychom se vrátiti mu co možná brzy jeho rod přirozený; nový jazyk, spisovný i lidový, při takových rozporech mezi rodem mluvnickým a přirozeným (na rozdíl od jazyků starších, které rády »vazbou podle smyslu« dávaly rodu přirozenému, což jeho jest) rád dbává spíše rodu mluvnického, ale snad nikdo by ani dnes neřekl na př. »viděla malé děvčátko… zvoucí sousedova Pepka, aby si šel s ním (= s ní) zahrát divadlo« 74, a je docela zbytečné, aby se do něčeho takového nutil spisovatel.[1]

Ale jest čas, abychom se dostali ke konci. Pan Hanuš je typický doklad dnešního českého spisovatele. Po stránce jazykové jede nejraději kolejemi, které si naši noví spisovatelé vyjezdili, ať jdou po zdravé půdě, ať bahnem; a to bahno páchne zvláště silně na pracích spisovatelů, kteří by jinak měli dosti síly, aby se mu při dobré vůli dovedli vyhnouti.


[1] A ještě poznámku týkající se rodu. Dvakrát čteme větu »září zmíralo a zima nakukovala do města« 11, 248. V mluvnicích i v slovnících čítáme, že září je r. muž.; s tím se srovnává i původ toho slova (srov. 6, 262). Není časté příležitosti říci nebo napsati větu, z níž by byl jasný rod tohoto slova; ale snad každý by řekl např. »ten září utekl jako voda«. Či se snad někde opravdu říká »to září«? Bylo by to tím, že koncovku -í mívají obyčejně slova r. stř. (vzor znamení), a rod by se byl změnil z muž. v stř., jako pondělí také podobně měnívá rod.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 1, s. 20-26

Předchozí Troja, Julia

Následující S.: Návštěvou u novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1