Časopis Naše řeč
en cz

Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového

V.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového. Vydala komise pro reformu československého trestního zákona. I. Osnovy, str. 94, II. Odůvodnění osnov, str. 215. Nákladem ministerstva spravedlnosti. Praha 1926.

Zpráva o přípravných osnovách nového trestního zákona je třetí referát, který přináší Naše řeč o mluvě našich zákonodárců. První referát o zákoně o všeobecné dani přepychové atd. (NŘ. 5, 277) vyzněl v protest proti nedbalosti, s jakou je odbývána jazyková forma našich zákonů. V druhém posudku, který se týkal zákona na ochranu republiky a o státním soudě (NŘ. 7, 142) bylo možno referentovi uznati snahu o lepší formu zákona, jevící se i positivními výsledky aspoň v prvé části zákona, a vysloviti naději, že se u našich vysokých úřadů začíná probouzeti svědomí a úcta k jazyku státnímu. Zpracování trestního zákona, jemuž je věnován tento třetí referát, věnovalo ministerstvo spravedlnosti, jak se z předmluvy dovídáme, obzvláštní péči, svěřivši je komisi složené z nejlepších odborníků československých a podrobivši je před definitivním textováním mnohonásobné kritice odborných časopisů, vědeckých institucí, úřadů atd. Od prvních porad o nových osnovách trestního zákona až do jich vydání v té podobě, o níž zde chceme referovati, uplynulo pět let. Snad i to smíme uvésti na doklad péče ministerstva o dokonalost těchto osnov [12]a jeho porozumění pro důležitost i jejich jazykové stránky, že si ministerstvo posudek Naší řeči samo vyžádalo.

O předběžných osnovách tohoto nového, tak pečlivě připraveného zákona bylo by možno opakovati mnoho z toho, co bylo řečeno k chvále zákona na ochranu republiky. Je tu patrný především proti starším zákonům značný pokrok stilistický. Někdejší právnická šroubovanost a zamotanost slohová ustoupila prostotě a jednoduchosti, která i při větných útvarech dosti složitých činí obsah celku snadno přehledným, jasným a srozumitelným i laikovi. Třebaže při stavbě vět rozhoduje dosud jen rozvrhování a uspořádání čistě logické, zasluhuje i tato stránka uznání a je možno se nadíti, že se postupem času dočkáme od příštích autorů našich zákonů i estetických zřetelů při stavbě jednotlivých článků zákonných. Na př. definice nekalé soutěže (§ 289): »Kdo v úmyslu, aby výhodněji udal zboží nebo služby, jim přisuzuje ve veřejném oznámení nebo vyhlášce vlastnosti, jichž nemají, takže to může vzbuditi podstatně nesprávné mínění o jakosti, množství nebo hodnotě zboží nebo služeb, trestá se atd.« není sice stilisticky bezvadná, má místa výrazově přetížená a nevyvážená, dělá v půli dojem nastavenosti, ale je jinak zcela jasná a při vší jasnosti vyčerpávající. Podobných příkladů stejně jasných a průzračných, třeba zase s jinými vadami konstruktivními, dalo by se najíti v těchto předběžných osnovách mnoho.

Ještě více bude možno opakovati z posudku o zákonu na ochranu republiky, obrátíme-li nyní zřetel k vlastnímu předmětu svého referátu, t. j. k jazykové stránce předběžných osnov trestního zákona. Jako v onom, tak ani v tomto zákoně není chyb tvaroslovných; to v nás budí naději, že se aspoň tato stránka mateřské řeči začíná i v úředních spisech konečně standardisovat a že se v chybách toho druhu začíná spatřovati právem defekt, který není ve shodě s vážností a důstojností zákona. Ve vlastních osnovách zákona (str. 9—94) jsou jen tyto tvarové odchylky: jejíž účelem 41[1] m. jejímž; sebe sama 87 m. samého; rozumí se (penězi v této hlavě rozumí se peníze kovové atd.) 59 m. rozumějí se; ohražený 77 m. ohrazený; uvědoměn 9 m. uvědomen; dva roky 33, ač jinde bývá správněji »pět let« 35 a j. Místo »šest týdnů« 21 řekl by Čech spíše »šest neděl«, ale tu snad rozhodovala při volbě výrazu dvojvýznamnost slova neděle (zostření lze uložiti nejdéle na šest týdnů). Nejednou se objevuje v osnovách příd. jméno s příponou -ší, i když není překážky užíti věty relativní (tato ustanovení platí o nezletilých dokonavších osmnáctý rok a marno[13]tratnících, jen když atd.); horší chyba však je, že příd. jména tvaru dokonavší je užito i ve významu budoucím (souvisí to s obecnou nejistotou v užívání perfekta a futura v zákoně, o níž dále), na př. úkolem dozorčí rady je upozorňovati na vyskytnuvší se nedostatky 31, t. j. na nedostatky, které se vyskytnou ve věznicích. Častá tvarová chyba je nesprávné vokalisování předložek; na př. ve kterém 11 m. v kterém, ve svém 21 m. v svém, ve druhé, ve třetí 35 m. v druhé (v jedné ruce kalamář, v druhé ruce pero Erb.), v třetí, od dne 12 m. ode dne (den ode dne ap.), sepisovati 89 m. spisovati atd.

Také v tvoření slov má zákon leckteré zvláštnosti. Tak na př.: nově (a ne právě správně) utvořeno tu příslovce výběrmo[2] (čin, na který je stanoven výběrmo žalář a jiný trest 12, je-li na čin trestný stanoveno několik trestních sazeb výběrmo 28), zbytečné, neboť lze tu vystačiti s výrazy jinými »na vybranou, buď — anebo« a p.; místo ob. spřeženec užito 69 slova souspřežník (cituje je Kott ze Sušila, který si libovával v takových podivnůstkách), ač význam »spolu« cítíme v předponě s- (oni se spřáhli) dosud tak jasně, že další předpona sou-, téhož významu co s-, je tu zbytečná; místo »hodnověrný« bývá (na př. 56, 62) věrohodný (glaubenswürdig); m. zkušebný (na př. zkušebná doba a p.) 18, 28 je správnější zkušební, m. reálný 23 reální. Titěrnost zákona nedůstojná je železniční jízdenka 61 m. jízdní lístek, lístek na dráhu (není to arci Eisenbahnfahrkarte, ale proč stačí Francouzům billet [de voyage n. de chemin de fer]?); stejně nepěkně působí v ústech zákonodárců, od nichž očekáváme výraz klasický, oblíbené slovo dnešní obchodní hantýrky provoz, a to i na takových místech, kde jest možno se mu vyhnouti (krádež na věci sloužící k provozu podniku 78 m. »na věci k podniku potřebné, k chodu podniku« anebo aspoň »k provozování podniku nezbytné« a p.); také úplata uznána již patrně za nezbytný výraz právní češtiny, ač bylo v NŘ. již při dřívějších kritikách našich zákonů (5, 281) vyloženo, že slovo úplata (uplatiti, úplatný a p.) může Čechovi znamenati jen to, co něm. Bestechung, a ač na místě, kde ho bylo v tomto zákoně užito (konati práci, jež mu byla za úplatu přikázána 91), s výrazem »za plat, za peníze« zcela se vystačí. Také slovo obžaloba, kterého ani Jungmann ještě nezná, úplně vytisklo starší slovo žaloba, s nímž naši starší právníci také úplně vystačili; bylo-li důvodem slova obžaloba sloveso obžalovati, je s podivem, proč také na př. slova žalobce (žalobník), žalobný nebyla [14]změněna v obžalobce (obžalobník) a obžalobný (spis a p.). Připočteme-li k těmto tvarovým odchylkám a zvláštnostem ještě několik málo pravopisných chyb, na př. na jevo 19 m. najevo, jakoby čin byl dokonán 13 m. jako by, pěti léty 39 m. lety, stíhatelný 51, 52 m. stihatelný, ukrývačství 94 m. ukryvačství, bylo by to asi všechno, co bychom z této nejelementárnější partie české mluvnice mohli předloze nového zákona vytýkati.

Víc námětů k výtkám se objeví, obrátí-li kritik jazykovou stránku této předlohy rozbírající zřetel na vlastní a podstatnou stránku řeči, t. j. na způsob, jakým autoři zákona těchto celkem správně tvořených forem, slov, pádů, slovesných tvarů atd., v své praxi užívali. A tu je dost co vytýkati. Na př., chceme-li postupovati soustavně, hned při užívání pádů: čteme na př. pokus činu 13 m. o čin (pokusiti se oč, jako »spor o pozemek« = příti se o pozemek atd.); náklady výkonu trestů 32 m. na výkon (podle vazby nakládati nač; spr. ovšem »náklad masa« podle v. »nakládati co«); odsoudí-li soud vinníka k trestu žaláře nejméně jednoho roku 21 m. odsoudí-li ho do žaláře nejméně na rok (jinak lze říkati častěji: dvouletý atd. žalář); obchod ženami 10, 69 a j., otroky 76 m. s ženami, s otroky (námitka, že by se tu mohl rozuměti obchod, při němž jsou ženy n. otroci spoluobchodníky, je v zákoně trestním absurdní; ostatně této správné české vazby šetří dokonce vídeňskou vládou vydaná Juridisch-politische Terminologie für die slav. Sprachen Oesterreichs z r. 1850); říditi své jednání podle správného rozpoznání 14 m. správným rozpoznáním; možnost naložiti věcí 54 m. s věcí; přivtěliti území republiky cizímu státu 40 m. k cizímu; stěžuje-li si vězeň do kárného trestu atd. 34 m. na kárný trest (ale spr. stěžuje-li si do ředitele věznice a p.). Stejně nepochopeným archaismem jako toto rčení je i vazba: chrániti jej (chráněnce) nových trestných činů 38, neboť genitivem u slovesa chrániti (a hájiti) vyjadřoval se zpravidla předmět ochrany (chrániti lidu svého), kdežto věc chráněnce ohrožující se vyjadřovala zpravidla pádem předložkovým, obyč. před něčím, tedy v našem příkladě: chrániti ho před tresty, v nářečích východních od trestů; i tento moravismus se tu vyskytuje, na př.: přechovatelny mají chrániti od zločinců 38 m. před zločinci. Archaismus v celém zákoně důsledně provedený je genitiv u komparativu, na př. zkušebná doba kratší osmi let 18 a č., kde dnešní jazyk užívá už jen spojky než (NŘ. 7, 24), kratší než osm let atp. Brusičská strojenost (i věcně nesprávná) je užití předložky za, mluví-li se o loupeži spáchané za jízdy drahou 80 a míní-li se tím: při jízdě, mezi jízdou (t. j. ve vlaku); neboť čin spáchaný za jízdy drahou znamená prostě v tu dobu, když vlak jel (třeba [15]mimo vlak). Podobná strojenost v užití předložky za je ve větě »odsouzený byl zatčen za výkonem trestu« 18, kde předložka za má míti význam kausální (zatčen za tím účelem, aby byl trest na něm vykonán), neboť předložky za v tomto významu se v nové češtině užívá jen v určitých rčeních ustálených (jíti za obchodem, za chlebem, za výdělkem, ne však pracovati za pochvalou a p.).

Na některých místech (na př. při výčtech) bývá předložka položena jen jednou, ač usus vyžaduje opakování předložky; na př.: podněcoval-li vinník k úkladům o republiku, přípravě úkladů o republiku, válečnému škůdnictví, vyzvědačství atd. 56 m. k přípravě úkladů, k válečnému škůdnictví atd., neboť tu jde o řadu pojmů samostatných, nikoli o členy představy kumulativní (přes hory a doly a p.).

Také v užívání zájmen je v zákoně nejedna nepřesnost; na př. vedle spr. jejich vážnost 59 bývá často nespr. jich obsah 24, v jich snahách 42 (a pod. 47, 56, 70) m. jejich; často bývá užito místo zájmena který zájmena jenž, ač se v zákoně zpravidla míní představa, o níž je řeč (na př. osoba, čin), genericky (obecně), ne individuálně, na př. člen zákonodárného sboru, jenž poruší povinnosti svého úřadu 47, t. j. každý člen sboru, a tedy který (pod. 48, 79 a j.). Proti právu bývá vynecháno zájmeno ten; na př. čin (o němž byla dříve řeč, t. j. hraničný (!) pych) se stíhá jen na soukromou žalobu 91 m. ten čin. Naproti tomu nemístně je užito zájmena ten v článku: vězňové nemají býti podrobeni větším omezením, než toho vyžaduje účel přechovatelny 38 m. než vyžaduje účel (anebo: než takovým, jakých vyžaduje atd.).

Již zpředu se stala zmínka o tom, že bývá v osnovách trestního zákona užito tvaru minulého m. budoucího (vyskytnuvší se nedostatky m. které se vyskytnou). O tom ještě několiv slov. Slovesný čas, který se hodí nejlépe k povaze zákona vztahujícího se skoro vždycky jen do budoucnosti, je čas budoucí jako forma předvídací a přikazovací (v nejširším smyslu slova, tedy nejen futurum, nýbrž i imperativ, přít. kondicionál, chci, mám a p. s inf.), na př.: »kto po provolání (odúmrti)[3] otpor učiní po poslu, se k tomu otporu přiznati sám; pakli se nepřizná, ztratí při svú, a přizná-li se, má každé suché dni k súdu stávati dotud, dokudž rozsúzen o ten spor nebude« Všehrd Jir. 25. Vedle futura bývá častý i čas přítomný (obyč. slovesa nedokonavého), který (nehledě k definicím a t. zv. présentu relativnímu) přenáší bu[16]doucí příkaz do přítomnosti formou popisu usu právního a který jsa platnosti obecné neboli gnómické zahrnuje do zákona děje přítomné i budoucí (ne však minulé); na př.: »ktož béře pro viece, než má bráti, (t. j. kdokoli a kdykoli béře a tedy i bráti bude), též kto na český groš béře, nemaje než na míšeňský bráti, i tento i onenno zmatečně béře« t. 245. Jde-li o děje podřízené, předcházející děj hlavní jako předpoklad, je v zákoně na místě především futurum, zvl. slovesa dokonavého (zastupující t. zv. futurum exaktní); »pakli se nepřizná (dříve), ztratí (potom) při svú« atd. Minulý čas (praeteritum) mívá v zákonech a právních spisech českých platnost omezenou a bývá zpravidla jen v případech, které se vztahují na dobu před vydáním zákona (na př. kdo byl před vydáním zákona vlastníkem něčeho) anebo má platnost relativní, t. j. znamená děj, který vzhledem k jinému ději třeba pokládati za stalý. »A toho (komorníka, posla soudního) když přivedeš na miesto (loupeže), svolaje ty súsedy a lidi, kterýmžs již to prvé oznamoval (relativní minulost k podřízenému ději svolaje), při jich přítomnosti komorníka všudy zvoď a tu jemu dveře vyražené atd. ukaž, a všecko, kdežť se jest a na čem škoda stala, nic neobmeškávaje 6, 153. Takové relativní perfektum je na př. ve větě: »kdo způsobí, že taková opatření se stanou známými cizí moci, ačkoli mu povinnost uchovávati je byla výslovně uložena (perf. vzhledem k slovesu stanou se), trestá se atd. 41 (volně). V takovýchto případech, ač jde o děj předcházející a o zákon, futura užíti nelze. Těchto zásad souslednosti časové se v našem zákoně většinou dbá, protože jsou logické; jen v takových případech, kde se od této české souslednosti časů liší němčina, nahrazujíc t. zv. futurum exaktní perfektem (ich werde froh sein, wenn die Hochzeit stattgefunden hat, srov. NŘ. 10, 314), bývají i v zákoně odchylky podle vzoru německého. Na př.: vyšlo-li po povolení výmazu najevo, že se odsouzený dopustil trestného činu, zruší soud výmaz 19 m. vyjde-li najevo (fut. ex.), že se dopustil (relativní minulost), zruší (fut. základní); upustí-li vinník od trestné činnosti dříve, než ji ukončil 13 m. ukončí;[4] nesmí odsouzený býti podmínečně propuštěn dříve, než si odbyl tři čtvrtiny trestu žaláře 39 m. než si odbude; soud může trest zmírniti, jestliže vinník dobrovolně a ne proto, že jeho čin vyšel (spr.) najevo, vyjeví pravdu prve, než z činu vzešla závažná [17]škoda nebo když další škoda tím může býti zamezena 57 spr. než vzejde škoda; forma spr. i nespr. pospolu: totéž právo má soud, jestliže vinník vyjeví pravdu prve, než z činu vzešla závažná škoda (nespr. m. vzejde), jakož i když odvolá nabídku ke křivému svědectví prve, než se doví (spr.), že byla přijata (relativní minulost) a p. Odtud pak také nejistota v užívání přechodníků tvaru vyslechna (bud.) a vyslechnuv (min.); na př.: výši peněžitého trestu ustanoví soud, vyšetře průměr příjmů odsouzeného 20, spr.; ale nespr.: ministerstvo může, vyslechnuvši ústřední radu, stanoviti výjimky 20 m. vyslechnouc (může s tou podmínkou, že vyslechne; děj toliko myšlený a tedy budoucí). Přechodník sice tvarem správný, ale nemístně užitý, je ve větě »kdo rozhodna se spáchati trestný čin, jej podnikne, trestá se, nebyl-li čin dokonán, podle téhož ustanovení, jako by čin byl dokonán 13, neboť přechodníkem rozhodna není tu vyjádřena pouhá průvodní okolnost, nýbrž děj stejně závažný jako děj slovesa podnikne (obé rozhoduje o trestnosti), a proto tu mělo býti užito indikativu (kdo se rozhodne … a také jej podnikne); pod. § 58.

Jako stereotypní formule výhružné užívá zákon zpravidla formy trestá se. V starších památkách právních bývá spíše forma pasivní, buď potrestán, budiž potrestán, a to trvám větším právem. Neboť nehledíc k tomu, že u slovesa trestati je možnost (obecně ovšem) pojetí zvratného (ty se potrestáš), jsou v zákoně splněny v tomto případě hlavní podmínky k užití pasiva, které bývá zvl. na místě, je-li v popředí zájmu subjekt pasivní a neběží-li tak o průběh děje, jako spíše o resultující stav blízký adjektivu (proto i v řeči lidové bývá: budeš za to trestanej, byli za to všichni tuze trestaní, dokonce častěji než s perfektivem potrestanej). Tedy: kdo se toho neb onoho činu dopustí, bude trestán n. potrestán (vězením).

Ostatek příště.[5]


[1] Kde není znaménko §, je citována stránka.

[2] Příponou -mo se tvořila příslovce od kmenů slovesných (mer-mo, seč-mo a p.); dnes se jí však příslovce vůbec už netvoří.

[3] Umřel-li kdo bez dědiců, padl jeho majetek po jisté době — vyhrazené dědicům a p., aby se o ně hlásili — jako odúmrt na krále a král jej mohl děti někomu, kdo si jej na něm vyprosil (odtud výprosa, výprosník).

[4] Při spojce než je ovšem poměr obou budoucích časů (ve větě hlavní a vedlejší) obrácený; futurum ve větě vedlejší neznamená futurum exactum, futur antérieur, nýbrž futur postérieur (before-futur podle Jespersena): upuštění se stane, musí se státi před dokonáním. Je to typ: oblecte se, než přijdu (obráceně: oblecte se, až přijdu).

[5] Zbytek referátu bylo nezbytno vzhledem k nynějšímu rozsahu čísla odložiti do sešitu příštího. Výminečně. Příště se redakce bude snažiti, aby všechny články a referáty byly vždycky v témže sešitě ukončeny. R.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 1, s. 11-17

Předchozí František Oberpfalcer: Přípony -iště, -isko v českých nářečích

Následující H.: Z našich časopisů