Vývoj českého jazyka

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. M. Weingart: Vývoj českého jazyka. Za vzděláním. Knížky pro každého. Za účasti Osvětového svazu pořádá Dr. Petr Zenkl. Sv. 109. Nákladem Jos. R. Vilímka v Praze. [1918.] Stran 48, za 90 h.

Kdo hledá krátkého a dobrého poučení o dějinách českého jazyka, s prospěchem si přečte tuto knížku. Obsahem jest jaksi pokračováním Hujerova »Úvodu do dějin jazyka českého« (v Praze 1914); liší se ovšem od spisu tohoto jednak rázem (podle sbírky, v níž vyšla) lidovějším, zvláště však tím, že se skoro naskrze obírá historickými dobami vývoje našeho jazyka, kdežto Hujerův »Úvod« vlastně neopouští dob předhistorických. S tím ovšem je v nejtěsnější souvislosti konkrétnější, makavější ráz výkladů Weingartových.

Weingart vypisuje dějiny českého jazyka v době staré, t. j. (mimo zběžný úvodní výhled do minulosti starší) v době od po[237]čátků křesťanství v našich zemích do Husa, v době střední, t. j. odtud až do největšího úpadku jazykového v 18. stol., a v době nové, t. j. od prvních počátků našeho obrození podnes. V stručných rysech nastiňuje podklad dějin jazykových v životě národním, ukazuje v jednotlivých dobách změny na jazyce samém i v jeho osudech vnějších a vykládá zvláště o oné stránce života národního, jež s jazykem je v nejjednotnějším spojení, o našem písemnictví v rozličných dobách. V závěrku přehlíží spis. snahy po poznání a povznesení jazyka českého i neutěšený stav, v jakém jej nalézáme dnes v písemnictví i v denním životě městském co do čistoty a správnosti. Stejně vyčítá našim spisovatelům a novinářům, jak málo si bývají vědomi povinností, dbáti ve všem jazykové správnosti, jako kritikům a brusičům, že ve své horlivosti leckdy přestřelovali a »nemívali vždy dosti pochopení pro tvůrčí práci básníkovu«. Čteme zde slib, jehož splnění by věru bylo činem zvláště záslužným: »Ve druhé části tohoto spisku se pokusíme se stanoviska co možná nestranného přehlédnouti tento nový rozvoj naší řeči a oceniti, pokud k němu přispěli jednotliví zástupci nové poesie, beletrie a básnictví dramatického, tito skuteční spolutvůrci jazykového pokroku«; zdá se nám ovšem, že teprv monografické zpracování aspoň nejdůležitějších postav našeho písemnictví po stránce jazykové poskytne látky k takovémuto jich ocenění.

V posledním odstavci srovnává Weingart »nynější mluvenou řeč průměrného Čecha s jazykem, jímž se mluvilo v dobách obrození«. Vidí pokrok v tom, že jsme se zbavili množství zkomolených cizích slov, zejména německých, jímž naše mluva bývala znešvařena. »Ale jinak je tomu v ostatních rysech jazyka. O ušlechtilou výslovnost se nedbá ve společnosti, ba namnoze ani na divadle. Přízvuk jednoslabičných předložek se zanedbává v hovorech i v řečnictví. Tvaroslovné správnosti nepřibylo; naopak chyby proti skloňování šíří se nebezpečnou měrou zejména v posledních letech. Ztrácí se také vlivem německým cit pro nejsvéráznější a nejpůvabnější rys českého slovesa, pro rozmanitost vidovou (nejdi tam! m. nechoď tam!). Zejména pak duše jazyka, skladba, jest — jak ukazuje odraz a zároveň ukazatel mluvy širokých vrstev, totiž tisk novinový — mnohem více nasáklá živly cizími, zejména německými, než kterákoli skladba jiného jazyka slovanského. A tak vynikající polský jazykozpytec Alex. Brückner, výborný znalec slovanských jazyků a upřímný přítel českých snah kulturních, prohlásil, že je třeba Polákovi, aby si dnešní češtinu novinářskou přeložil napřed do němčiny, chce-li rozuměti, oč vlastně jde (Dzieje jęz. polsk. 1907, str. 161). To je hlas svrchovaně výstražný, neboť ztráta svéráznosti skladbové značí i ztrátu národně svérázného my[238]šlení a je tedy přesto, že je méně patrná, škodlivější než nějaký počet cizích slov a třeba i německých, která tak často vytýkáme Polákům«.

Podpisujeme tato slova i poslední větu Weingartovu: »Jen pilné čtení dobrých vzorů poctivé češtiny, jak jsme jich i v tomto kratičkém nástinu mohli hojně jmenovati, posílilo by oslabený cit jazykový a učinilo potomky hodny posvátného odkazu předků!« Přidali bychom však ještě několik slov jiných (a ve větě poslední bychom škrtli první slůvko). Weingart správně liší povrchní smeti jednotlivých cizích slov, znešvařujících jazyk, od skutečných kazů, sahajících hluboko do jeho jádra. Ale co je »průměrný Čech«? Jazykové správnosti nelze vypočítávati jako snad léta života nebo roční příjem: a přece jaký je rozdíl mezi Čechem z většího průmyslového města a mezi rolníkem ze Zapadlé Lhoty! Poctivý venkovan český mluví — mimo nepatrné stopy cizího vlivu, bez jakých není snad žádný jazyk na světě — správně po česku, ovšem s krajovými svými zvláštnostmi, které nečiní jeho mluvu nečeskou, třebas se jim vyhýbá mluva spisovná, žádající jazyka jednotného. Jazykem v celku neporušeným mluví i Pařížan, Krakovan, Berlíňan a zkrátka městský příslušník kteréhokoli národa, ušetřeného silného vlivu národa cizího; města česká, aspoň větší, rázu opravdu městského, bojují již od dob Přemyslovců s vlivem německým, který se v našich dobách ještě prohlubuje velikým vzrůstem počtu a síly styčných bodů mezinárodních v životě všedním i osvětovém. Proto jest jazyk našich velikých středišť obchodních a průmyslových tak nečistý, zvláště dnes, kdežto sice naši otcové a dědové na př. v Praze »pucovali štábrlí kérok na konku« nebo povídali si »přes pana souseda, že by jeden ani nevěřil, jak se mu zvedl jeho kšeft«, ale mimo takovéto hrubosti jazykové nemluvívali ještě tak, jak mluvíme dnes my.

Proč to vše vykládáme? Abychom mohli říci, že mimo dobré spisy starší jest ještě druhý pramen jazykové čistoty, jehož se málo u nás dbává. Je to jazyk nezkaženého lidu. Naši buditelé pocházeli z něho; procházeli školami německými, ale stýkali se i v městech s lidem českým, jehož jazykové hříchy byly příliš makavé, aby samy neodstrašovaly od sebe mladých spisovatelů. Anebo čteme u Zeleného v kapitolách ze života Havlíčkova, jak se tento mistr živého slova českého v mladých letech mimo spisy staré k dráze spisovatelské připravoval studiem mluvy lidové, čtením národních písní atd. Dnešní spisovatel buď je sám z průmyslového města anebo se do něho dostal na školy z venkova v letech, kdy je ještě přístupný porušujícím vlivům života městského; čte noviny, do nichž dnes nepíší samí Havlíčkové, poslouchá po kavárnách i po ulicích ho[239]vory, jež nezvyklostí výrazů a vazeb na mladou mysl tím mocněji působí, a mimoděk se učí mysliti, mluviti a psáti stejně. Slyší-li na venkově doma nebo na letním bytě jinde mluviti jadrným slovem selským, zdá se mu hrubým, nevkusným. A najde-li se spisovatel, který z domova má tolik pravé českosti v sobě, že dovede psáti duchem opravdu českým a lidovým, zní to dnešnímu »průměrnému« Čechu skoro již tak cize, že si troufá jeho jazyk a sloh pojmenovati snad i nečeským.

Jinak by bylo, kdyby každý »vzdělaný« Čech mimo dobré spisy staré čítal i plody lidové, písně, pohádky, »lidové dokumenty« a podobné věci jiné, které dnes čítá skoro jen filolog: a našel by v nich více, než pouhou látku jazykovou. Kde je příležitost, hleďme poslouchati živé slovo lidové v hovoru samém: to ovšem bude bez prospěchu měšťákovi, který si z něho dovede vybrati jen tolik, že na př. tam a tam vstávají »v půl paty«, nebo mívají v rodině třebas »deset hošů«. Kdo cítí v sobě povolání, státi se rádcem a učitelem svého lidu, čiň vše to po příkladě Havlíčkově měrou vrchovatou a doplňuj i učením se jinému jazyku slovanskému: hleď ovšem vniknouti do jeho jádra, nespokojuj se pouhou možností, překládati z něho s pomocí překladu německého. Přidali bychom ještě, aby i český spisovatel hleděl vniknouti v ducha jazyka svého, aby hleděl poznati jeho stavbu, nespokojoval se tím, že měl z češtiny na školách známky dobré a že má na stolku nějaký ten Brus, nějakého toho rádce, do něhož občas i nahlédne; ale to snad jsou věci, o kterých se smí mluviti jen jinde, ne v Čechách. —

Knížka Weingartova je psána jazykem a slohem velmi pečlivým. Nedopatřením napsáno »marné byly matiční Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka« (43) m. marní byli. Jména na -ík zkracují í v odvozeninách (soukenický, soukenictví, rybnikář, pilnikář), podle toho by se mělo říkati i denikář, ne deníkář (44). Správný tvar jest Írán, Íránec, ne Iránec (3). V tiskové úpravě působí nepříjemně některé odstavce, tištěné drobnějším písmem: omlouvá je válečná bída. Také jsme našli tiskové chyby; z nich uvádíme (na str. 11) »zmizela jotace po i« místo po l, kterou neodborník sotva pozná. Věcně nesprávný je snad výklad (víme, že to není výklad Weingartův), že tvary ho, mu vznikly z tvarů jeho, jemu vlivem přízvučné poslední jejich slabiky (to se uvádí na str. 7 za doklad, že v češtině býval přízvuk jiný, než je v době dějinné): tvary ho, mu (stč. jho, jmu) jsou jako mi, mě, ti, tě (a někdy nás, nám, vás, vám, je, jim) nepřízvučné a vznikly asi pro nepřízvučnost tvarů jeho, jemu a také tím, že jazyk potřeboval tvarů jednoslabičných, jako v podobném významě je jednoslabičné mi, mě atd. Ale nejde nám zde o posudek odborný.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 236-239

Předchozí Z. (= Josef Zubatý): Náboženské názvosloví československé

Následující Gilbert C. Křikava, Red. (= Redakce): »Ale zbav nás od zlého«