Zapomenouti, zapomněl atd.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Prastarý indoevropský kořen men-, kterým se vyjadřovaly rozličné jevy duševní činnosti (myšlení, paměť, i hněv a p.), měl v době praslov. mimo odvozená slovesa (jako -po-minati) najisto dvojí časování v slovesech m’nją, m’něti (stč. mňu n. mni, později mním, mnieti, nč. mním, mníti) a męną, męnąti (s předl. po-, stč. zapomanu, zapomanúti a j.). Snad bylo ještě časování třetí s přít. č. meną, na které nutně ukazují pol. présentní tvary -pomionę a které by nejsnadněji vyložily naše tvary -pomenu, -pomeneš atd., jež by jinak přehláskou měly míti -mě-, ne -me-; ale nemůže býti úkolem naším zde, řešiti záhady praslovanského tvarosloví. Všecky tyto prés. tvary i s předpokládaným třetím mají obdoby v jaz. staroindickém, tvar první a třetí v litevštině, první v řečtině, nebyly by tedy v jazycích slov. ničím nepochopitelným.

Tato rozličná slovesa se asi lišívala významovými podrobnostmi, ale jejich příbuznost se jistě jevívala i ve významu; a přirozený následek byl, že slovesa podobného znění i podobného významu na sebe mohla působit, t. mohla se měrou větší nebo menší směšovati. Kdo věří, že se v češtině zachoval zbytek praslov. slovesa meną, meneši atd., musí věřiti také, že se v češtině v době velmi dávné křížila a splývala slovesa dvě, která by v češtině po přehlásce měla zníti -menu, -meneš atd. a -manu, -měneš atd.; již od nejstarších dob našeho písemnictví nalézáme kolísání mezi obojími těmito tvary, až na konec zvítězilo zapomenu, vzpomenu, připomenu, upomenu, napomenu, rozpomenu s nezměnným e ve všech tvarech. Ale boj mezi obojími tvary, byl-li vůbec jaký, byl vybojován již v době staré a může míti dnes jen význam historický; nás zde zajímá boj jiný.

[146]Vedle sloves zapomenouti, vzpomenouti, upomenouti, napomenouti, připomenouti, rozpomenouti (stč. také zapomanúti atd.) bylo také sloveso stč. pomňu (pomni, pomním), pomnieti (i pomněti). Bylo to v starší době sloveso nedokonavé s významem »pamatovati«, jak vidíme zvláště zřetelně z bud. č. budu pomnieti (pomni, aby[s] den sváteční světil, memento, ut diem sabbati sanctifices, znamenalo »pamatuj…«, ne »vzpomeň si…«); nedokonavé je také pol. pomnieć podnes. A stalo se, že se ty oboje slovesné tvary začaly směšovati. Nejen v češtině, nýbrž i v polštině; a v polštině toto směšování bylo tak důkladné, že — vyjmouc skrovné stopy časování původního — slovesa typu zapomenouti přijala časování slovesa pomnieć, že v polštině tak nalézáme dnes tvary zapomnieć, wspomnieć, napomnieć, przypomnieć atd. (ještě do 16. st. se však objevují tvary jako wspomionąć = vzpomenouti, wspomionę, wspomienę = vzpomenu).

V češtině starší nalézáme toto směšování v míře velmi skrovné. Vlastně známe jen u jediného ze sloves, o nichž mluvíme, z doby staré doklady tohoto zmatku, totiž u slovesa zapomenouti, a i u toho skoro jen v l-ovém min. příčestí zapomněl vedle mnohem častějšího zapomenul. Jungmann má doklady novotvaru zapomněl z Veleslavína, z Kralické bible a z Komenského, pozapomněl z románu o Solfernovi a zase z Veleslavína; mimo něco jiných dokladů z bible Kral. (v níž však převládá tvar starý, zapomenul) známe ještě zapomněl z Arch. č. 19, 95 (1512), z Hájka 90a, pozapomněl z Arch. č. 11, 218 (1518). Tvary jiné než l-ové příčestí jsou velice řídké: z Jungmanna známe neroď (= nechtěj) zapomněti z nějakého rukopisného žaltáře (102, 2) a týž tvar infinitivu ve dvou dokladech z Veleslavína, z tohoto také zapoměvše (m. zapomněvše). Tento obraz se časem změní poněkud doklady novými, i snad nějakým dokladem jiné složeniny, ale sotva tou měrou, aby přestalo býti pravdou, že novotvary byly v staré době skoro jen u složeniny zapomenouti a i u ní skoro jen v příč. zapomněl. Ani není těžko poznati, proč právě staré sloveso zapomanúti — zapomenúti především podléhalo vlivu slovesa pomnieti — pomněti: význam obou těchto sloves byl zvláště podobný; zapomenouti vypadá jako dokonavá složenina nedokonavého pomněti s předložkou za-, jež zde má podobný význam jako v slovesech zajíti, zaběhnouti, zaniknouti, zahoditi a p. Proto by nás také nikterak nepřekvapilo, kdyby se našly zejména staré doklady tvaru vzpomněl; také vzpomenouti je významem velmi blízko slovesa pomněti.

Pohlédneme-li na obecný jazyk nový, zejména jak jej nalézáme v lidové mluvě středních Čech v nejširším slova toho [147]smyslu, vidíme, že se novotvar v l-ovém příčestí rozhojnil u slovesa zapomenouti (tvar zapomenul dnes je mnohem řidší než zapomněl, skoro zastaralý) a že přešel i ke složeninám jiným, k těm, v jejichž významu více vyniká pojem vzpomínání. Říkáme obyčejně vzpomněl, ač i vzpomenul snad spíše je ještě slýchati než zapomenul; kdyby byla možná statistika tvarů obvyklých v mluvě živé, snad bychom našli, že se říká asi stejně často připomněl i připomenul a že častěji se říká rozpomenul se než rozpomněl se. Nikdo snad v Čechách neříká upomněl, napomněl m. upomenul, napomenul; když jsme ukázali Čechovi, který sice dávno žije v Praze, ale pochází z východních Čech a v mládí žil v západní Moravě, tištěný doklad tvaru napomněl, dal se nad ním do hlasitého smíchu, ač je takto podivným mluvnickým tvarům starým i novým dosti zvyklý. Menší je rozšíření tvarů podle 3. tř. dnes, než snad bývalo v staré době, mimo l-ové příčestí; snad nikde v Čechách nežijí tvary zapomnět, zapomněný, zapomnění vedle zapomenout, zapomenutý, zapomenutí, vzpomnět atd. Ale tyto tvary jsou řídké i v starší době a k tomu ani nevíme, nejsou-li doklady tvarů takových u Veleslavína spíše důkazy jeho mluvnického vzdělání než svědectvím, že se tak v jeho době v středních Čechách opravdu říkalo; že k tvaru zapomněl náležitým infinitivem je vlastně zapomněti, dovedl Veleslavín poznati právě tak jako Jungmann nebo Kott (jeden z jeho dvou dokladů tvaru zapomněti je z jeho slovníku, v němž klade slovesa v neurčitém způsobu, a zde výslovně praví, že sloveso zní »zapomenouti a zapomněti«). Rozumí se samo sebou, že nemusí ani nemusívalo býti v těchto věcech stejně po celém území českém; kdo na př. trochu zná československá nářečí, skoro najisto může v laštině předpokládati tvary podobné polským, a opravdu se dočte u Loriše (Rozpr. III. tř. Č. ak. 7, 1, 58), že západnímu vzpomněl, zapomněl odpovídá lašské zpumnił, ale západnímu vzpomenout, vzpomenu atd. lašské zpumnić, zapumnić, zpumnim, zapumnim atd.

Nový spisovný jazyk celkem zachovává tvary středočeské, tedy zapomněl, řidčeji zapomenul, vzpomněl i vzpomenul atd., jen upomenul, napomenul, jinak jen tvary podle 2. tř., zapomenouti, zapomenutý, zapomenutí, zapomenuv atd. V dobách probuzenských snad se najdou doklady tvarů podle 3. tř. přes míru v obecné mluvě středočeské obvyklou; tak na př. uvádí Jungmann z Hlasatele jsouc zapomněna. Při tom ovšem nesmíme zapomínati, že když se rodil nový spisovný jazyk český, na jeho obohacení rádo se sahalo k slovům i tvarům polským; slovník Jungmannův stále — ne na pouhé srovnání — uvádí slova polská, [148]hláskami přizpůsobená češtině, i u slov českých významy polské a rčení polská (obyčejně se poznají po zkratce L. znamenající Lindův slovník), ze slov, o něž nám jde, tak pod samostatným heslem uvádí připomněti výslovně jako slovo polské, a uvádí-li na př. zapomnění bez této poznámky (a také bez dokladů), není to proto ještě důkazem, že by to bylo slovo české.

Důsledky, jež plynou z těchto všech fakt pro jazyk spisovný, všude jinde by se rozuměly samy sebou: tvary jako zapomněti, zapomněn, zapomnění nemají skoro nijaké opory v minulosti našeho jazyka spisovného, živý jazyk na největší části našeho jazykového území a zejména na té jeho části, která je základem jazyka spisovného, tvarů těch nezná, nemají tedy práva stávati se částmi jazyka spisovného. Nehledíc ani k tomu, že to jsou nepochybné novotvary, které by si teprv musily dobýti a uhájiti místa v jazyce živém, než by mohly býti vnášeny do jazyka spisovného na újmu tvarů původních. U nás ovšem je jinak; zvrácením vkusu mnohých našich spisovatelů neobvyklost slova nebo tvaru je jeho nejlepším doporučením. »Naše řeč« již nejednou se ozvala proti těmto vetřelcům: 1, 236 a 284 Flajšhans tvar zapomněn uvádí mezi příslušenstvím »měsíčné« češtiny, 6, 53 jsme pokárali inf. připomněti m. připomenouti, 6, 240 zapomnít (!) m. zapomenout. Ale nebude snad na škodu, posvítili-li jsme dnes na tyto tvary trochu důkladněji.

Tvary l-ové zapomněl, vzpomněl, i připomněl, rozpomněl mají ovšem právo, jehož jim nikdo upírati nesmí, třebas i původnější tvary zapomenul atd. proto nemusí býti počítány mezi jazykové mrtvoly. Ale z toho neplyne právo uváděti podobné tvary do spisovného jazyka i u sloves, jež si jich v jazyce skutečném ještě nevytvořila. Brněnská »Hlídka« bývala přece dbalá čistoty spisovného jazyka; proto jsme sotva svým zrakům věřili, když jsme v ní nedávno (40, 559) čtli větu »biskupové… napomněli své svěřence«. Že sloveso opomenouti je chyba m. opominouti, hlásaly snad všechny brusy a po nich i my několikrát. Již nedokonavý tvar opomíjeti dokazuje, že opominouti nepatří do rodiny sloves zapomenouti atd., lidové slovo to není, aby si bylo v živé mluvě vybojovalo znění opomenouti, v němž se tak mnohým našim spisovatelům zalíbilo; to vše jim ovšem pranic nevadí, aby v posledních letech nezaváděli tvar opomněl, který nemá ani tolik oprávnění aspoň zdánlivého jako napomněl (v. na př. 5, 280).

Na konec ještě poznámku k osudům sloves, o nichž jsme zde vykládali, poznámku, která se ovšem již netýká jazyka spisovného. Tvary zapomenu, zapomenouti, zapomenutý vedle zapomněl mají tu nepravidelnost, že nejsou podle jediného slovesného vzoru: [149]zapomněl je tvar podle 3., ostatní tvary jsou podle 2. tř. To je ovšem věc, která může překážeti cizinci, který by se učil češtině z mluvnic, anebo učenému Čechovi, který by v živém jazyce měl rád všecko přistřiženo podle pravítka jako v nějakém papírovém esperantu; přirozeným Čechům to nevadilo po celá století, jako nám nevadí, říkáme-li na př. vedle chci, chceš atd. v 3. os. mn. č. najednou chtí nebo chtějí místo očekávaného chcí. Živému jazykovému cítění spíše může překážeti, jestliže »kořen« slovesa, který aspoň svými počátečnými hláskami znívá stejně, někdy má hlásky nestejné. I přes takové věci se jazyk často přenese; nám v Čechách na př. není na obtíž říkati chtějí vedle chci, ale na Moravě si v některých krajích tuto nesrovnalost přece vyrovnali a říkají chcú, chcou, chcejí a j. (Gebauer, Hist. ml. 3, 2, 283). Taková nesrovnalost je také v časování sloves zapomenouti atd. tím, že proti kořennému m v tvarech zapomenu atd. v minulém příčestí zapomněl je mň; pomáhá i nedokonavý tvar zapomínati, v němž zase je m, nikoli mň. Větším dílem nám to nevadí; ale jsou kraje, kde si příslušníci našeho jazyka tyto nestejnosti vyrovnali. Na Chodsku by našemu zapomněl mělo odpovídati zapomníl (ze zapomniel), poněvadž tam v tomto tvaru samohláska před -l bývá dlouhá (dál m. dal, ohnoul z ohnúl a p.), ale říká se tam zapomíl, zapomíla, [v]zpomíl a p., a odtud i v prés. zapomím, zapomíš atd.; není to podle našeho soudu změna čistě hláskoslovná, jak se zdá Gebaurovi, nýbrž jazyk si tak vyrovnal rozdíl mezi tvary zapomníl a zapomínat atd. A stejně chápeme, objevuje-li se na Valašsku zapom’él (se změkčeným m) místo očekávaného zapomňél (v. Gebauer t. 286 n.).

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 7, s. 145-149

Předchozí Truhlář

Následující Přímének — deputát