Náboženské názvosloví československé

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. A. Frinta: Náboženské názvosloví československé. Jazykozpytný rozbor s doklady z naší reformační literatury. V Praze l. P. 1918. Nákladem Comenia. Stran XXX a 80.

Knížka tato chce čtenáře poučiti o původě a dějinách slov, jimiž se u nás jmenují nejdůležitější pojmy života náboženského. U spisovatele, který jednak jest filolog, jednak si živě všímá otázek týkajících se našich dějin náboženských, rozumí se samo sebou, že poučení, jehož se čtenáři dostává, jest hojné i dobré. A dostává se mu ho způsobem poutavým i snadně přístupným; spisovatel se obrací ke kruhům nejširším a podává spíše výsledky prací posavadních než dílo obsahem samostatné, jež ovšem i odborník přečte s velikým účastenstvím pro hojnost podrobností, osvětlujících stále živým světlem věci, které by snad dovedl shledati i sám ze slovníků a odjinud, ale v tomto spise Frintově nalézá v hotovém a přehledném souboru.

Po předmluvě, v níž jest řeč zejména o účelu spisu a o podobných pracích starších, následuje »Úvod historický« v němž se rysy krátkými, ale velmi zřetelnými předvádějí dějiny, zvláště počátky křesťanství u nás, půda, na níž se rodila slova, o nichž vykládá jádro knížky. Výmluvně se tu popisuje zejména touha našich slovenských a českých předků, slýchati slovo boží i z úst kněžských jazykem svým, jejímž ovocem měla býti slovanská církev (katolická) v krajích československých; vypisuje se odpor mocí, jimž touha ta se zdála pouhou »pošetilostí«, vypisuje se, jak tímto odporem byly zmařeny slibné zárodky onoho ovoce, tak vysoce důležité ve vývoji křesťanství u národů slovanských. Stručněji, ale měrou dostatečnou se vykládá o dobách pozdějších.

Spisovatel liší v dějinách názvosloví křesťanského u nás patero vrstev podle doby, v níž vznikla slova jednotlivá. Nejstarší je vrstva »praslovanská«, t. j. slova, která žila již v době pohanské, ale jichž bylo užito v počátcích slovanského křesťanství na označení pojmů nových (na p:. běs, blud, bůh, čert, duch, duše, hřích atd.). Vrstvu »církevněslovanskou« tvoří slova, vzniklá pro nové [235]potřeby v 9. stol. buď z prvků domácích anebo přenesením slova cizího (latinského nebo původně řeckého, často prostředím německým, někdy slova německého; na př. blahoslaviti, bližní, mučeník, učeník; anděl, kmotr, biskup, papež, pohan; kněz, půst); jsou to slova, jež se šířila z krajů západních se slovanskými překlady evangelií atd. po jiných krajích slovanských. Ostatní vrstvy jsou již čistě české: »staročeská« slova asi z let 900—1400 (domácí jako náboženství, očistec, osud, pokušení, poustevník, i cizí jako biřmovati, biskup, jáhen, kacíř), »středočeská«, z let 1400 až 1800, slova »novočeská«. Rozumí se samo sebou, že nelze vždy rozhodovati, ke které vrstvě které slovo patří: jsou na př. slova jako oběť, hospodin, bližní praslovanská či pozdější?

Slova, o nichž jest řeč, jsou srovnána podle abecedy, ovšem tak, že odvozeniny a slova složená jsou pod slovem základním (i na př. lidé pod heslem člověk); na svých místech jsou podle potřeby odkazy. Dějiny jednotlivých slov jsou stručné, ale výstižné; zejména jest s povděkem vytknouti poučné doklady ze staršího náboženského našeho písemnictví. Zbytečnými se mi za to zdají reprodukce výkladů Matouše Benešovského Philonoma z r. 1587. Jsou to výklady buď docela samozřejmé, anebo často nesmysly (na př. oběť od »oběd«; víra od »víru«, t. j. věci kolem běžící), které čtenáře světa méně znalého jen pletou; p. spis. sám o etymologickém jeho umění valného uznání nemá (v. str. 71), a Philonomus sám snad není osobou tak příliš významnou, aby nepostačovalo, že jeho »Knížka slov českých« byla otištěna v Č. Lidu, ročn. XVI.

O volbě slov, o nichž Frinta vykládá, někdy lze býti i jiného mínění. Vykládá se na př. obšírně o slově člověk, lidé: nepopírám, že pojem »člověk« v názorech náboženských je velmi důležitý, ale snad bychom přece čekali, že v knížce o náboženském názvosloví československém bude řeč i na př. o názvech českých církví a pojmů v našich dějinách náboženských důležitých, že se dočteme na př. o slovech jako bratří, podobojí, beránková víra, způsoba? Je-li řeč o »písmě«, proč není o »čtení«? I o slovech jako otčenáš, víra (s významem »credo, věřím v Boha«), čistec (= očistec) a j. bychom byli rádi něco slyšeli; je-li řeč o neděli, pondělí a sobotě, měla býti i o jménech jiných dnů a o otázce, jsou-li původu křesťanského. Přiznávám se, že úplnost po této stránce by mi byla milejší než některé etymologie pochybné a neznalci nic nepovídající, a zejména než některé etymologie nesprávné (jako svatý z indoevr. svęt — srv. lat. sanctus, zendské spenta 59, nebo ráj, srv. stind. rájas, t. j. radžas 54; srovnává-li se slovo přísaha s lit. siekti, je to výklad, který by měl býti teprv doplněn výkladem, jest-li [236]vůbec možno obojí tato slova srovnávati). I výklady nevystupující z mezí jazykozpytu českého jsou někde aspoň pochybné. Máme-li tvar archanděl vedle arcibiskup atp., je to jen odlesk poměru lat. archangelus vedle archiepiscopus; kdo vykládá slovo rozhřešiti z rozřešiti, musí si býti vědom, jakou měrou je slovo řešiti v češtině doma (mimochodem: rozhříšení je tvar v době starší dosti rozšířený); slovo nemilostivý, jímž staré žaltáře překládají lat. impius, vykládá se (43) jako »v nemilosti boží postavený«, což je tuším výklad možný spíše u theologa než u filologa (nemilostivý jest zde asi tolik, co nemilující, nenávistivý, zlý); naděje původně není »na co skládáme své doufání« (46), nýbrž čeho se nadějeme (v jazyce starším je »nadějí« i očekávání věcí bezvýznamných nebo i nemilých); slov orudí a oruží nelze vyslovovati filologu jedním dechem; a tak ještě ledacos by bylo lze vytknouti, čeho bychom v knížce Frintově raději neviděli.

Jazykem je knížka Frintova psána v celku správným. Neradi čteme v knize filologově oproti (36); zbytečná starobylost je přivlastňovací jichž místo jejichž (VI, 33); zbytečnými se nám zdají i časté vykřičníky, kterými Frinta všude rád upozorňuje na věci, jež pokládá za významnější. Fonetik Frinta píše foneticky i v případech, v nichž to zvykem nebývá: mluví na př. o falzech, o dualizmu, o neologizmech atp.; to jsou věci, o nichž bude třeba také se nějak rozhodovati. Tiskárna neměla znaku na vyjádření zadopatrového n: nebylo by bývalo lepší a zřetelnější, kdyby se bylo vysázelo prostě evangelium (22), pragerm. kuningaz (32), než vysázeno-li místo n řecké éta, kterému zde porozumí jen odborník?

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 234-236

Předchozí Václav Ertl: Máte čas?

Následující Z. (= Josef Zubatý): Vývoj českého jazyka