Časopis Naše řeč
en cz

Pod křídly

J. L.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marie Hennerová: Pod křídly. »Kniha domova«. Nákladem Fr. Borového. Knihtiskárna »Politiky« v Praze 1917. Stran 183. Za K 4·80.

Kniha pí. Hennerové, jež vypravuje o strastech i radostech šestileté hrdinky Irénky Ronové, jest s jedné stránky tak milá, jímavá a do budoucnosti tak mnohoslibná, s druhé stránky se vyznačuje [143]takovými jazykovými a slohovými zvláštnostmi, že jí »N. Ř.« nemůže pominouti mlčením.

Tyto zvláštnosti a zvláštnůstky přiměly člena nejmladší generace literární Ant. Veselého, aby (ve 2. seš. »Června«) položil své veto proti autorčině »překotné« honbě »za honosnou, vyšperkovanou mluvou, která na mnohých místech odstává od obsahu jako naškrobený šat od těla«.

Nuže, podívejme se zajímavé knize do útrob. Poznáme z ní, že se autorka vážně zabývala studiem českého jazyka, ale jednak touha po novotě, jednak touha po výraze nejstručnějším a nejhutnějším ji svedly k lecčemus, čeho opravdový milovník jazyka českého nemůže schváliti.

Touha po novotě a po hutnosti výrazu svedla autorku k novotvarům, z nichž některé jsou zbrusu nové: manželskou jistotu těchto paní zapříčiňovala i jejich krev (srv. verursachen, způsobovati, podmiňovati, manželská jistota těchto paní měla svou příčinu i v jejich krvi) 9; prsty Tereziny odřetězovaly závoru 19, 144; strhla zařetězenou závoru 57; záře ozřejmila vznášející se prach 21; vyšívala o dvacetičtyřosobním ubruse 21; hraní na šťastné shledání, kterým jsem se právě nyní zajímavěla (!) v duchu i já 60; modloslužebničila 66; to jest moudrost vaše, že si obtíže přeusmíváte 99; otec ztajemněl a zopojněl mi představu o něm (ztajemněti by značilo státi se tajemným, obdobně zopojněti = státi se opojným) 106; znepochopila jsem jej 108; ustranila-li (!) se v nadšení 109; krásně obhořelí od slunce (abgebrannt!) 109; chtěla jim zesvátečnit pout 125; v tom se mi pekelně zabarevnila lepenková kulička 139; krasavice zazávojovaná 158; promluvil, zpřízvučňuje (!) tuto zdrobnělinku 171. Atd.

Zejména mnoho příd. jmen autorka utvořila sama, nebo starším příd. jménům dala zcela nový význam. Tak jedním slovem (adjektivem) nahrazuje složitější výraz substantivní nebo verbální: opájela jsem se touto okličnou (t. oklikou konanou) poutí 14; nadpodlažní štěrbina 102; úsvitné proroctví o těch, kdož mají přijíti (proroctví hlásající úsvit těch...) 7; po mezichodníkové dráze 14; usmíval se do svého lesního (t. jako les hustého) vousu (sic) 27; kněz se modlil průčelný před vozem (t. čelem k němu obrácen) 177, srv. 28, 136, 7; barvínkově dojemnýma očima 145, srv. 50, 97, 57; bylo radno prchnouti za jeho kružný dosah (za kruh jeho dosahu) 55; změteně zábranný výjek zděšení (jako na obranu pronesený) 56; do naslouchavého ticha 58; prošla mimo mne hněvně naspěchaná 60; vyťala Pepíkovi mydlinnou rukou facku 60; vrátenní okénko (ve vratech) 60; zjevoval nám zatra[144]cenecká nebezpečí 69; štvi citlivé klapky tisícibodnou metelicí 70; vysmykla jsem se z přetvářlivého váhání 73; po jídelnovém koberci 76; smutek zalil mne hladinným (!) mírem (jako hladinou vody?) 115; tma zahalovala mne ve svůj podhladinný, nepřiznaný pohyb 95; víčka olesněná temnými brvami 102; milovala jsem obdivným vytržením všechny nevěsty 113; vnímala jsem kadidelnou vůni chrámovou jakýmsi zbarevnělým vnímáním 117; zeď, jejíž kostná (!) vybělená nahota civěla okny 157, srv. na kostně (jako kost) holou dlažbu 13; sjela jsem nervným zděšením 158; na návratné (zpáteční) cestě 166; polituje mého nepřebojovatelného ostychu 67 a mn. j.

Zvláštní úlohu má příslovce, jímž autorka nahrazuje prosté přídavné jméno nebo výraz substantivní, řidčeji verbální. Tím její sloh většinou získává na stručnosti výrazu, ale ztrácí na konkrétnosti a kráse. I ve spoustě těchto příslovcí vyskytují se mnohé nebývalé a nemožné novotvary: s květinovým stolkem, plným zvonečkově (= květnými zvonečky) ověšených fuksií 14; prošly jsme rozléhavě prostrannou kuchyní (prostrannou kuchyní, v níž se rozléhaly naše kroky) 14; minuly jsme ovocně (!) chladnou spižírnu 15; věnec růžově smědých cibulí visel oble, hojně a těžce u dveří 15; chodbička ústila v mlčelivě (mlčelivou) světlou síňku 16; z kostelně zamyšlených pokojů 16; obě nadlehčivě pozdvižené paže 17; na totéž místo je doskočně (na doskok) blízko a poutnicky daleko 18; Julius sebou uhýbavě mrskl 19; bylo to cosi řinčivě oslepujícího 19; vstoupit do tanečně prostorné jídelny 20; těžké vrápy dobrého plátna, splývajíce tuze, zatížily pomníkově (?) její pilný klid 21; její krásnou, tiše plavou hlavu 21; látky praskavě hroutícího se ubrusu 23; usadila míčkově drobného Julia 23; vrhla jsem se do vzduchu povzlétavě vonného hyacintovou blažeností 26; nedbaje naší usmátě (!) bezmocné vzpoury 26; zeptala se ho jakýmsi zásobně horlivým přízvukem 28; babička, trestavě mlčíc, dýchala vzrušeně ke dveřím 31; mihl se na chodbě kdosi malinký a potichu neobratný 32; strýc se tváří odsuzovačně (!) 33, 135; byla postavičky přítulně nizounké 33; tatínek odešel barevně modrýma (blaufarbig?) očima do dálky 46; předpotopně tvůrčí hyb 47; chopil se oběma rukama její hovorně (v hovoru) odvrácené hlavy 49; otřela mu fialkově vonným šátečkem uřícenou tvář 52; mračna čekají přebitě nachystána 56; skácela jsem se se schodů průjezdem na ulici, polétavě prostovlasá 57; balvanně těžké i listově prchavé, bědné, provinělé (sic) bytí 57; do hnědě umírajícího sněhu 57; zachumlaná v řeznicky červeně a modře kostkovaný šátek 59; slzy jí vhrknou do očí, zkrášlujíce je vy[145]poukle do věštkynního vytržení 59; bylo mi přikrčeně útulno 63; jak je uschovaně dobře nedutající dušičce, rozdují-li se pokoje ve stoupavě řvoucí moře! 70; napřáhla rozkazně paži 73; vyptával se opakovaně 78; novinový list, plize (plihý a) veliký 85; zvuky z mého snově proměněného světa 87; oči, uložené hluboko pod velce sklenutými brvami, postavenými římsově 91; její hlas osvobozeně zazvučel 92; já jsem dospěle neusínala 95; byly to zvuky čistotně známé 95; zaměstnaně (tvrdě?) spící hlavičkou 100; chytila jsem se majetnicky samozřejmě jeho kapsy 102; kulička klepla skořepinně o dřevěnou podlahu 104; paničky je vrabečkově obskakují 114; zapamatovala jsem si po mamince okouzleně 115; důkladné řezy, do kterých se mohu dužnatě na plno zakousnout, jsou neradně rudé 118; mandle prokládají zebrovaně cukr pálený 118; zeptal se Julius příkazně hračkářky 119; člověk moudrý, po Nýritzovsku čítankově moudrý 126; pramen smolně slepených vlasů 129; postavila jsem se zpomínavě k oknu 140; důležitě zaměstnaným hlasem 147; s pekelně barevnou kuličkou (byli totiž na ní namalováni čertíci) 153; na zeleném tichu jezerně rozlehlých luk 163; míjel, černě se smršťuje, neklidný vlak 163; odsunula jsem bosou nohu záchranně od kraje nádržkového 166; za mými zády kostlivě zachřestí růženec 172; položila šátek před sebe přípravně na okenní rám 176 a j. velmi často.

Jest jasno, že autorka na rozvíjecí člen, vyjádřený příslovcem, kladla zvláštní váhu, že jí na tom záleželo, aby mezi ostatními členy rozvíjecími vynikl. Proto ten zvláštní tvar jeho. Jenže se tu zvolil nevhodný prostředek, výraz příslovečný, tedy abstraktní, místo výrazů substantivních a verbálních, jež jediné jsou nositeli konkrétního slohu. Prostředek autorčin jest neslohový: důležité představy vynikají násilným slovním tvarem, nikoli slohovým prostředkem, čímž se účin umělecký ruší a ničí.

Sloh pí. Hennerové jest mimo to, jako každá manýra, jednotvárný. Valná většina sousloví uvedených je totiž tak uspořádána, že určené podstatné jméno jest na konci, před ním stojí určovací jméno přídavné a na začátku příslovce. Tam pak, kde podstatné jméno má při sobě předložku, jsou určovací členy mezi ní a jménem podstatným. Na nečeskost takového pořádku slov »N. Ř.« již ukázala. Příklady: v rheumou zkřivených prstech 70; zahleděla jsem se jí do rozhořčením uřícené tváře 36; vypukla jsem z přemíry (!) vzteklé lítosti (t. j. z lítosti z přemíry vzteklé) v náruživý pláč 36; v mukami zocelené duši 131; jakoby mincí o mrazy okovanou půdu hodil 60 a j.

Autorka tedy z úmysla tvoří nebývalé tvary a neobyčejné vazby, [146]aby podala něco nového, svérázného. Z téhož důvodu užívá často tvarův a vazeb velmi řídkých a zastaralých, jako: stanuli jsme před dveřmi o mosazném zvonku (m. s mosazným zvonkem) 19; paní Nováková vyběhla z prádelny o kouřících se vlasech 60. Vazba tato se opakuje často. Sluší uvésti také: z byvšího života, z nenavrátima vrzala harmonika 133, 103; po srnímu plaché oči 67; potajemku 34, 103; po ptačímu 174. Sem lze také počítati hojné užívání prostého instrumentálu srovnávacího: mne strýcova výmluvnost unesla epopejnou řekou 47; jeho slova vyletěla by lasturným střípkem po vysokozpěvné vlně 70; on otrocky, nástrojem poslouchal 79; lukem vzepiatá vůle ke štěstí 117; kde se shluklo nejčernější množství namačkaným hroznem za planetami 120; ustupovala jsem vyloučenou (!), pariem (pariou?), zatracencem 126; zatěkala jsem tu z kouta do kouta štvanou zvěří 138; očekávala jsem slavnostně připravená malinkým Borkmanem každou vteřinu 156; oblohou, jež tuhla nade mnou doznělým zvonem 166 a j.

Nesprávný jest prostý instrumentál na hojných místech, jako: přijme fialky náměsíčnou poslušností 59; pohlédla na mne. Nikoli už hořkým posměchem, ani trestající přísností 67; pomyslila jsem si zpěvnou důvěrou 73; hrála si s námi neúnavnou svěžestí 75; pošeptala jsem mu bezděčnou vypočítavostí 149 a j.

Sem také kladu gallicismy, v novém písemnictví arci již zdomácnělé, kde podst. jméno v prostém akkusativě, mající při sobě nějaký přívlastek, je doplňkem určitého slovesa, táhnoucím se ku podmětu: podívej se, jak tě ústa dokořán poslouchá 142; tatínek, hlavu obnaženou, vedl maminku 177.

Prostý genitiv se pojí nejen se slovesem litovati, nýbrž archaisticky také se slovesy plakati, chvěti se, třásti se: budou plakat ženy neštěstí Juliova 58; že mne ušetří otázky, které jsem se chvěla 148; třásla jsem se jejího hněvu 171.

Autorka usiluje o gramatickou správnost jazykovou. Přes to přece jí proklouzlo dosti chyb, z nichž vytýkáme nejzávažnější. Můžeme říci: zub mě bolí, bratrova neláska mě bolí (věcné podměty), ale nemůžeme říci bratr mě bolí (osobní podmět). Proto je chybná věta: abychom jí nezaboleli 28; své tělo vzdát uslzeným vánkům, aby mne roztály (roztavily, rozmočily) 57; za chvíli v pokoji shasnou (zhasnouti je sloveso podmětné: svíčka hasne, ale svíčku hasíme, zhasíme) 88; vítr pošílel (?) vzduch a zhasil slunce 160; několik krůpějí krve zmokvalo (zmáčelo) makově černé vlasy Juliovy 56; velmi jsem mu v duchu zazlívala (měla za zlé) 37; to mne udivovalo (tomu jsem se divila, to mne zaráželo) 177.

[147]Nečeské jsou vazby s předložkou k: nebylo s ní k snešení 76; zazdila jsem svou bolestnou lásku do mstivého vzdoru k nedobytí 138; podobiznu vymalovanou mně k nepoznání 71.

Z jednotlivostí vytýkám: V roce 18** (v roce značí tolik co do roka, během roku; zde: roku 18**) 12; býval na faru zván o zasvěcený svátek patronův (srv. o sv. Havle; tedy o zasvěceném svátku, nebo na zasvěcený svátek) 12; vlasy zatím jí zbělí (zbělejí) 30; zlobou kamenící slzy (kamenějící) 54; mizící vločkou (mizející) 57; mladý pán napomněl (napomenul) holčičku 125; před otevíranými (otvíranými) dveřmi 32; hlavu vepředenou (vpředenou, zapředenou) 163; rozeplouvajíce se (rozplývajíce se) 163; když jsme vejali nedomyslitelné (vňali, pojali, postřehli) 169; rozeběhla se (rozběhla) 182; Pepík hrál v kopanou 60; hráli v Černého Petra (černého Petra) 97; mladé dívce zrazoval, aby mne podarovala (aby mne nepodarovala) 141; předešla jsem jejímu rozkazu (její rozkaz — srv. jemandem zuvorkommen) 147; jasným znepochopením mé zášti (mého záští) 54; když jí bylo dvacet čtyři roků (roky, nebo čtyři a dvacet let) 39. V dativě čísla jednotného zájmena já zná skoro vždy jen širší tvar: slovo znělo mně knižně 107; můžeš mně ji zase vrátit 104; ani Bůh by mně byl tehdy nevysvětlil 108; maminka mně pověděla 112 atd.

Pravopisných a tiskových chyb jsem našel málo: allej (alej) 25; havranní zvěsti (havraní) 17; ssundej toho kluka (sundej, lépe snes) 53; u babiččina kolene (kolena) 70; rozlobil 66, 130; krmě památná (plurál žen. r., spr. krmě památné) 117.

Bylo by také pořádku slov leccos vytknouti, ale již končíme. Věnovali jsme knize pí. Hennerové více místa než rozborům knih obyčejně věnujeme. Z toho ať spisovatelka posoudí, jak nás její kniha zaujala. Ale čím větší nadání před sebou vidíme, tím přísnější měřítko přikládáme. Na konec upřímně vyznáváme, že se těšíme na nové dílo autorčino, v němž se bohdá již zbaví zvláštnůstek, které jsou uměleckému účinu prvního díla na ujmu.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 142-147

Předchozí E.: Vybrané básně

Následující B.: Z příkazu otcova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1