Časopis Naše řeč
en cz

Z příkazu otcova

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stanislav Kovanda: Z příkazu otcova. Studentské příběhy. V Pacově 1918. Nákladem Přemysla Plačka. (Vydáno ve sbírce jeho: Dobré knihy pro mládež.) Za 9 K.

Kdož by rád nečetl historek ze studentského života? Vždyť student byl odedávna miláčkem obecenstva a zvláště v našem národě, kde význam studenta je mnohonásobně závažnější nežli u národů velkých! Studenti jsou výkvět mládeže; vítá se u nich veselost, humor a promíjí se jim i rozpustilost, pokud v ní je duch a vtip.

[148]Zpravidla však beletrista, humorista i dramatik sahají pro svoje hrdiny do řady studentův universitních neb aspoň vyšších gymnasistů; Kovanda nám předvádí typ méně obvyklý: studentíka první třídy gymnasijní. Ale netřeba se tu lekati už napřed nějaké snad nudy neb aspoň nezajímavosti. Není toho málo v takové malé duši; my jen už jsme zapomněli, co všecko v nás tlelo a vzplálo, dřímalo a se probouzelo, když nás rodiče dali zapsati na střední školu. U Kovandy jest to synek venkovského učitele, jehož nitro se nám tu odhaluje ve všech přehojných hnutích a dějích svých, s opravdovým bohatstvím pocitů, jež namnoze po prvé do srdce zavítaly a je rozvlnily. Má to svůj půvab zvláštní, prožíti znovu, co jsme prožili kdysi sami a co zatlačeno bylo životním vírem do zapomenutého pozadí. Kovanda pak dovedl chytiti věc za pravý konec: milý studentík jest již starší, je mu 13 let, na obecné škole měl učitele, který jej duševně sytil, půjčuje mu dobré knihy a maje ho k tomu, aby si z nich zapisoval obsah, ale i vzdělávaje jej všestranně jinak. Předstihoval tedy náš Stulík spolužáky věděním i chováním, jakousi samostatností a samosvojností. Otec jeho, dumavý a vážný muž, skrývající v prsou jakési veliké tajemství tvrdého osudu, uložil před odjezdem chlapci, aby si psal každodeníček; to že bude míti nejlepšího přítele a také ochránce ode všeho pokušení.

A takto máme v Kovandově povídce následovnici Herrmannovy knihy: »Z notýskův Pavla Čamrdy«. Je to zdárná dcera, forma zápisková je šťastně vystižena. Takto mohl psáti primánek. A přece, co vše jest vloženo do těch zápisek! Pocity nového studenta ve škole i na bytě, při čtení tatínkova a maminčina dopisu, dojmy z první návštěvy koncertu, předsevzetí tu učiněná, jak se rozšiřuje duševní obzor hochův, kritika profesorů, slasti a strasti plynoucí z »hodiny«, udílené bohatému spolužáku, chuť do zpěvu a vděčnost za přijetí mezi zpěváky klášterní, soukromé návštěvy u profesorů, jízda domů a první probuzení doma, pak ty krásné svátky u maminky a u přátel strávené, městské a venkovské zábavy, chytání raků, včelaření, bruslení, procházky, bolest ze zneuznání, mrzutosti na bytě i ve škole, nemoc a pohřeb bytné, hospodářství jejích příbuzných, jak si v životě lidském podává náhoda ruku s přičiněním vlastním — to jsou tak některé z nejpěknějších částí knihy, která jest také obrazem veškerého školského života nynějšího. Všechny jsou zpracovány slohem a postupem živým, bez reflexí a úvah (ač se spisovatel nevyhýbá přemítání hochovu a vyvažuje z něho etické perly), bez popisů a líčení vzletných, prostě, přirozeně, pravdivě a stále poutavě. A v této slohové stránce vi[149]díme hlavní umění Kovandovo, které tu věru bylo plavbou mezi Skyllou a Charybdou. To umění nám dalo opravdu dobrou knihu pro mládež, ceny vzácně výchovné, kterou bychom nejraději viděli v rukou každého studenta, aby mu byla na první cestě studijní průvodcem milým i užitečným.

Škoda jen, že zůstalo v knize něco chyb tiskových a něco chyb jazykových, jakkoliv spisovatel s jazykem zachází jemně, dbá jeho uhlazenosti a vytříbenosti i jeho lahody a krásy. Protože najisto u knihy té dojde brzy na druhé vydání, uvádíme zde úplněji, co by bylo v něm opraviti. Za tiskové chyby lze pokládati: byl jsem málo vyvolán (m. vyvoláván, str. 11), poprvé (m. po prvé, 13), prosvitalo (m. -í-, 16), noty ku zpěvu (m. ke zp., 39), příhody se mihaly na mysli (m. míhaly, 48), řiditel kůru (m. ředitel, 56), zpod popele (m. popela, 107), k rýči hrobníkově (m. hrobníkovu, 151), na stůl mě připravili večeři (m. mně, 163).

Tato poslední chyba nás vede k poznámce, že p. spisovatel vůbec rád užívá tvaru »mně« i tam, kde by měl spíše míti místo tvar mi jakožto tvar méně důrazný a méně vytýkající; na př.: zdálo se mně (15), dva profesoři mně vytkli (11), poprosil, aby mně je půjčili (9), a mnohde jinde.

Že se dostala do knihy některá slova nově, ale nikoliv šťastně utvořená, nic se nedivíme. Právě chybné tvary a vazby si u nás získávají rychle oblibu i obranu. Tak slovo listovati v přírodopisu bylo by raději nahraditi starým poctivým probírati se, čísti v přírodopise, nemíní-li se pouhé obracení listů; německý původ ze slovesa blättern je zřejmý. Podobně slovo zazlívati lépe nahraditi slovem míti za zlé, vykládati ve zlé. Přišla řada na mne jest násilný obrat, konkrétně nepředstavitelný (spr. došlo na mne). Oblíbené slovo rozhodně mívalo význam jiný, dokud se mu nepropůjčil význam německého entschieden. Nám stačí naprosto, najisto a p. (pro školu je ho najisto škoda, 32). Ani nešťastné předati tu nechybí (předal hospodářství synu m. odevzdal, předáme ti sólo v sopránech m. svěříme). Místo zacílil tam, vítali bychom raději staré zamířil tam, místo otázky zodpověděl: na otázky odpověděl. Béřu je naprosto nesprávné m. beru. Seřazovali nás, dámy stály seřazeny jest najisto nelibozvučné, a jak v »Naší Řeči« již ukázáno, také nesprávné m. seřaďovali, seřaděny.

Není tedy výtek mnoho a týkají se vesměs věcí hojně rozšířených. Ale bez nich bude kniha i po této stránce dokonalá.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 147-149

Předchozí J. L.: Pod křídly

Následující Divoké kvítí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1