Časopis Naše řeč
en cz

Saint Simon a August Comte

Václav Nerad (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. L. Fischer, Saint Simon a August Comte. Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu. Sociologická knihovna. Menší řada II. Nákladem »Orbis«, tiskařské, nakladatelské a novinářské společnosti akciové v Praze. 1925. Str. 175. Za Kč 22.—.

Autor studie o těchto dvou vynikajících předchůdcích moderní vědecké sociologie je stilista, jakých mezi odbornými spisovateli naší doby není právě nadbytek. Není to jen přesnost a jasnost výkladu, co tak příznivě charakterisuje formální stránku jeho knihy, nýbrž hlavně lehkost a elegance výrazu, která se zdá nasvědčovati tomu, že autor rostl jako stilista spíše v tradicích filosofické literatury francouzské než ve škole šroubovaného a těžkého slohu filosofů německých. Některé jeho portrety, které jen načrtl na okraji své studie, na př. Voltairův nebo Napoleonův, jsou v své koncisnosti, výstižnosti a bravurní lehkosti skutečně kabinetní kousky stilistického umění, které by dělaly čest i našim nejlepším kritikům a essayistům literárním i uměleckým.

Pokud jde o češtinu, kterou Fischer píše, možno o ní napsati s uznáním — a za dnešních poměrů v odborné literatuře je tu skutečně možno mluviti o uznání —, že je prosta elementárních chyb, že nezápasí s českou gramatikou a že je si vědoma hranic mezi formami spisovnými a vulgárními. Tvary jako z něj 15, 47 m. z něho, ho 13, 84 m. je, ode mě 67 m. ode mne a p. jsou zcela ojedinělé. Některé jiné odchylky od standardní češtiny, jako: na sebe sama 31 m. samého, jich věrnost 32 a j. m. jejich věrnost, těchže 35 m. týchž, tutéž 114 a hned vedle touž, opomenul 45, 116 m. opominul, uvědoměme si 19 m. uvědomme (jedn. č. uvědom si), želící 48 m. želející, jsou chyby dnes obecně rozšířené a u autora, který jinak píše po této stránce skoro bezvadně a který vedle uvedených nesprávných tvarů užívá na jiných místech [43]i tvarů správných, lze je pokládati spíše za přehlédnutí než za chyby z neznalosti.

Ne tak příznivý obraz se objeví, vnikneme-li pod tento formální povrch jazyka Fischerova, tam, kde začíná vlastní náplň a podstata řeči. Vyniká-li F. jako stilista nad průměr dnešní odborné literatury, nese jeho řeč, posuzujeme-li ji se stanoviště spisovného usu a jeho vývoje, pečeť dnešní značně porušené češtiny, jak se jeví v různých oborech naší literární produkce a v literatuře odborné zvlášť. Nedosti vyvinutý cit pro charakter vlastního jazyka, stálý a snad převážný styk s literaturami cizími a dnešní poměry jazykové vzaly téměř autorovi možnost rozeznávati výraz domácí od ledabylé imitace cizího vzoru a naplnily jeho knihu — ač je skoro všecka založena na pramenech francouzských — takovou záplavou germanismů, že by bylo dost těžko připadnouti mezi germanismy dnes obíhajícími na některý, kterého by nebylo v této knize aspoň jednou užito. Tak čteme na př.: co tvořilo základní předpoklad této sociologie 5 m. co bylo předpokladem; ani Condorcetovo dílo nestalo se mi srozumitelným, dokud se mi neodkrylo jako sociologické vyvrcholení principů osvícenské filosofie 5 m. neobjevilo; tento předpoklad vykazuje povážlivou příbuznost s předpokladem vrozených idejí 12 m. jeví (pod. 75, 112, 116); náboženství přirozené představuje v své podstatě uzpůsobení starého důkazu existence boží novým poznatkům 16 m. je; jako ve všem i zde jest směrodatná úvaha 18 m. určuje směr, rozhoduje; zdůrazňování afektů bylo u Rousseaua podmíněno individuelně-psychicky 20 m. bylo založeno, mělo základ, příčinu, důvod; v nenáročném styku s krásou země 22 m. skromném, pokorném; prvky vysloveně socialistické 24 m. zřejmě; odpadá předem možnost 26 je už předem nemožné; nedocílitelná či zřídka docílitelná jednohlasnost 29 m. nedosažitelná nebo dosažitelná (pod. 65, 115); vzdor společnému zájmu 32 m. přes něj, i při něm; pravdy geom., které nám (Euklid) předal 36 m. odevzdal, zanechal; Turgot je na tolik prost apriorně-dekuktivních sklonů 42 m. do té míry (pod. 80, 119); proti statickému nazírání na společnost vyzdvihl její sepjetí (tak, m. sepětí) s minulostí 42 m. zdůraznil; nesporně je teror průvodním zjevem každé revoluce 45 m. najisto, nade vši pochybnost a p.; těsně před jeho koncem 45 m. před samým koncem; smírně odstraňovali světské spory 51 m. vyrovnávali, odklizovali; Řekové s výjimkou Lakedaimonie nedovedli se sjednotit 52 m. kromě L., vyjma ji; byl v tomto ohledu dokonale důsledný 55 m. po té stránce; chce spolufinancovati stavbu průplavu 56 m. chce se jí finančně účastniti; jemuž nemá v nejmenším chuti vyhověti 57 [44]m. ani dost málo, sebe menší chuti; tajuplná mlhovina 60 m. tajemná; nejsem více mlád 60 m. již (pod. 65); nechť upisuje každý, lhostejno jaký obnos 61 m. nezáleží na tom kolik, ať je to kolik chce atd.; a bude pak lhostejno, řekne-li Saint Simon…, či řekne-li 80 m. bude jedno, vyjde na jedno; přítomný návrh (= ten, o němž je řeč) 65 a č. m. tento; (Comtův spis Du contract[!] social 1822) svým východiskem činí tesi, že přítomný sociální stav je charakterisován atd. 104 m. tehdejší, současný; proces rozpadávající se ve tři údobí 75 m. dělící se; Comte navštěvoval nejprve lyceum 99 m. studoval na něm, chodil na ně; tam, kde se nejednalo než o modifikace starého systému 108 m. kde nešlo, neběželo; oni (vědci) jsou jedinou ze stávajících sociálních sil, mající evropský rozsah 109 m. jsou (toho času, na ten čas) jedinou ze soc. sil; (mluvili jsme o tom) u příležitosti Comtova poměru k náboženství 121 m. při Comtově poměru, při výkladu o něm; vystavuje si vysvědčení 125 m. vydává; během krátkých týdnů (binnen kurzer Wochen) 125 m. za několik (málo) neděl; se všemi cítícími bytostmi, tedy s člověkem v řadě prvé 148 m. především, na prvním místě; prohlásil ji (potřebu analysy) okamžitě za dosti objasněnou, aby bylo nutno zabývati se jí 150 m. na ten čas, zatím; nepoměrně chudší bude výtěžek druhé části 150 m. mnohem chudší; jejich dokonalost spočívá ve specialisaci 151 m. záleží; závěry Comtovy nepodléhaly by žádným pochybám 153 m. nebylo by třeba o nich pochybovati, bráti je v pochybnost; dlužíme stále ještě kritiku sociologického racionalismu (wir schulden) 157 m. jsme dlužni atd.

Vlivem cizím, u nás především německým, mění se význam některých českých slov a mylnou identifikací se slovy německými, s nimiž se významem neshodují, vtiskuje se jim význam, který jim nenáleží. Toho způsobu je na př. známé příd. jméno sporý (= vydatný), které mylnou kombinací slov spořiti, sparen, spärlich nabylo významu téměř opačného; sporé zprávy 99 m. nemnohé, chudé. I takových slov v nesprávném pojetí významovém užitých je v knize Fischerově několik. Tak slova sled (= stopa; »staré řády soudní se ztratily, nepozůstaviše po sobě jiného sledu nežli dosavadní tituly,« píše Palacký v ČČM. 1835, 408) užívá se tu ve významu něm. Folge (kombinací: folgen, následovati, sledovati), na př.: zbývalo pouze zapnouti ji (genesi věd) do sledu historického dění 73 m. do řetězu, řady, postupu (pod. 85, 129); slova důsledně (příslovce k adj. důsledný = konsekventní, věrný své zásadě) bývá často užito v platnosti něm. folglich na př.: rozumový vývoj podléhá t. zv. zákonu trojího stadia: důsledně stane se tento zákon… 154 (a č.), m. proto (z toho plyne, že…, dů[45]sledek toho bude, že…); slova střízlivý je užito ve významu »skrovný«, na př. Comte žije ze střízlivého platu repetitora 124, patrně kombinací slov mässig (= nüchtern), střízlivý, střídmý, skrovný. Poněkud záhadným způsobem užívá F. slova bezedný, na př.: (Thierry brzdil svou střízlivou konkretností výbušnost Saint-Simonovu), avšak nemusila na druhé straně tato služba vésti k tomu, že odkrývala bezednost St. Simonových rozběhů? 89; všechny reformní konstrukce St.-Simonovy vyplývají právě z této víry a jsou bezedné proto, že tato víra je pochybená 82 a j. Jinak si nelze vyložiti užití slova bezedný v těchto větách než tím způsobem, že autorovi tanulo na mysli něm. slovo grundlos (= 1. bodenlos, 2. ohne festen Grund), které nahradil mechanicky načisto nevhodným výrazem bezedný (= nekonečně hluboký), kdežto podle smyslu jde tu všude o význam ‚nemající pevného základu, jalový, lichý‘ a p.

Nečeské myšlení se jeví i v konstrukcích syntaktických, ve stavbě vět atd. Na př. F. píše, že osvícenští myslitelé nechali mravní zásady vyrůst z altruismu 18 m. že je vyvozovali; že Voltaire nechal každého hráti různou roli na společenské scéně 24 m. že každému přidělil jinou úlohu a p. a často ovšem, že se někdo nechal budit 54, nechal prohlásit 54, nechal rozvést 57 a j. m. dal. Německé vazby českými slovy (m. vazbami) vyjádřené jsou dále: vázán na souhlas společnosti 30 m. souhlasem; nezávisle od úkolů 152 m. na úkolech; (přirozené náboženství) děkuje svůj vznik Herbertu z Cherbury 16 anebo ještě častěji: svůj vznik vděčí tato tese nedovolené kontaminaci atd. 11 (13, 17, 23, 28, 47, 89 atd.) m. děkuje za svůj vznik (anebo i bez děkování lze říci, že někdo něco vytvořil, dal základ k něčemu, že něco vzniklo kontaminací atd.); začal s nimi (zjevy astronomickými) proto, že jsou nejjednodušší 64 (106) m. jimi (předl. s může tu míti jen význam sociativní); evropská krise, nazíraná v roztříštěném spektru 85 (70, 145) m. pozorovaná, viděná a p. (neboť sloveso nazírati, které je novější, problematickou náhradou za odsuzované nahlížeti nač, musilo by míti vazbu předložkovou, ne pouhý 4. p.); žádná z obou představ nezískává na jasnosti 34 m. nestává se jasnější (získati na něčem je sice vazba česká, ale předložkou na se tu vyjadřuje tak jako u synonym vydělati, vyhráti a opos. ztratiti, prodělati prostředek, pramen zisku, na př. získati na zboží, na obilí, na dobytku n. na někom a p.); reorganisace duchovní má předcházeti reoganisaci světské 116 m. reorganisaci světskou; činil je poslušnými vlastním cílům 46 m. [46]vlastních cílů (jemandem folgen = poslouchati někoho).[1] Podle německé šablony jsou dále konstruovány i věty: domnění, že hledaná nová syntesa věr, jednou ustavena, učiní konec krisi 53, že positivní poznatky politické, jednou formulovány, projeví touž autoritativnost (= einmal kostituiert, formuliert) 115 m. jakmile bude ustavena, jakmile budou formulovány; pokoušel se o nejlepší možné kombinace (= möglich beste) 64 m. o komb. co možná nejlepší (žádný Čech neřekne: nejlepší možný kabát a p.); pro svou osobu bych řekl (ich für meine Person) 157 m. já bych řekl; byl příliš málo jednostranný, než aby mohl podlehnouti (zu wenig einseitig … als dass) 44 (22, 58, 124) m. příliš málo jednostranný (na to), aby…; a podle toho šablonovitě i dále: prohlásil ji za dosti objasněnou, než aby bylo nutno zabývati se jí 150, forma nemožná i v němčině.

Návyk mysliti ve formách německého vyjadřování vede autora studie o St. Simonovi k zálibě ve vyjadřování jmenném, a to i tam, kde tento způsob abstraktnějšího vyjadřování nemá příčiny v povaze obsahu samého. Z toho plyne záliba ve verbálních substantivech, adjektivech a podobných výrazech nominálních, kde by spisovatel vychovaný na výrazových formách domácích užil jistě slovesa. Na př.: stanovení tohoto cíle činnosti je tudíž první podmínkou soc. řádu 107 m. stanoviti tento cíl (neboť zde běží o děj determinovaný, individuální, ne o abstraktní vyjádření děje jako na př. ve větě »kouření je škodlivé«); Turgot učil chápání dějinného vývoje jako rozvíjení se jednoty lidského rodu 44 m. učil chápati dějinný vývoj (z téže příčiny); umožní revoluci pokus o nastolení suverenity lidu 35 (39, 46, 64, 84 a č.) m. pokus nastoliti. Tak bývá užito i adjektiv; na př.: každá moc a každý zákon jsou jí (společností) kdykoliv odvolatelné (28 a j.) m. každou moc může kdykoliv odvolati; není myslitelné, že lidé by se vzdávali svých přirozených práv 27 m. nelze si pomysliti, představiti atd. Tento sklon k vyjadřování jmennému má na svědomí některé obraty připomínající šroubovanost slohu kancelářského; na př.: za předpokladu rozumnosti obou (individua a společnosti) 26 m. předpokládáme-li u obou r. (že jsou…); osvícenští myslitelé — v příklonu k anglické morálce sympatie — nechali tytéž zásady vyrůst z altruismu 19 a j. m. přiklonivše se, kloníce se a p.; v případě porušení ústavních zákonů 30 m. kdyby [47]byly porušeny; v důsledcích utváření našeho ducha musí atd. 109 m. náš duch je tak utvářen, že… a p. Vyjadřování verbální v takovýchto a podobných případech nejen odpovídá specifickému významovému rozdílu mezi slovesem a jménem, který je v češtině dosud mnohem živější než v jiných jazycích, ale je i stilisticky výhodnější, protože umožňuje střídati způsob členění představ a brání jednotvárnosti plynoucí z jednostejného způsobu závislosti nominální. Je opravdu s podivením, jak stilistovi jinak tak vynikajícímu jako F. mohly vyplynouti z pera genitivní seriály toho druhu jako: k nemožnosti pochopení posledního stupně složitosti biologických jevů 138 (m. pochopiti poslední stupeň); prvá řada má cílem rozvinutí základní ideje plánu a vytvoření systému obecných idejí 106 (m. rozvinouti ideje a vytvořiti systém), anebo dokonce: za to vděčíme historickému promítnutí tohoto pojetí rozlišení dvojího způsobu nabývání hospodářských statků 93 s pěti genitivy skoro vesměs téhož způsobu.

Tato jistá nechuť k slovesnému vyjadřování mstí se na slohu Fischerovu i některými násilnostmi, které se jeví zvláště ve způsobu, jak užívá někdy určování atributivního. Atributivní výraz jmenný vyjadřuje zpravidla vlastnost, která v době urč. slovesem vyjádřené tkví na předmětu atributivně určeném. Mohu říci: »X. píše knihu věnovanou sociální otázce«, ale není možno říci: »X. píše knihu, vydanou později v Unii«, protože tu jde o vlastnost, která v době urč. slovesa nenáležela předmětu určenému ani nebyla jeho vlastností obecně mu příslušející; v takových případech je nutno sáhnouti místo přívlastku k slovesu urč. a říci: »knihu, která vyjde«. Takovým násilným způsobem je užito přívlastku na př. v těchto větách Fischerových: vše (u prvotních lidí) mělo svého boha, z bázně či naděje vbrzku uctívaného kultem 43 m. který měl býti v brzku, který pak byl brzo uctíván a p.; Napoleon neučinil Francii středem světa s papežem do Paříže přesídlivším 48 m. s papežem, který se měl přesídliti, který by se byl přesídlil a p. Jiného způsobu násilnost spáchaná na atributu z téže verbofobie jsou výrazy jako: omamné vzpomínky na dny Francie z nejkrásnějších 48 na dny, jež F. počítá k svým nejkrásnějším n. které patří mezi nejkrásnější dni Francie atd.; bude až povážlivě blízko Josefu de Maistre, autoru ze svých nejoblíbenějších 119 m. který byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů atd. Někdy přispívá k zálibě v přívlastku adjektivním na ujmu slovesného výrazu zase přímo vzor cizí. To se týká zvláště t. zv. přívlastku přísudkového (doplňku). Je to způsob, který není jen individuální vlastností slohu Fischerova, nýbrž stává se dnes jaksi obecnou módou, ač se jím jazyk (aspoň spisovný) [48]ochuzuje o výrazový prostředek ne právě bezcenný. Jde o věty, kde doplněk může býti vyjádřen buď prostým adjektivem (zvl. trp. příčestím) anebo přechodníkovou vazbou. I dnes, ač smysl pro přechodníkové vazby je dost už otupělý, cítíme přece významový rozdíl mezi větami »vrátil se ochuzen (= chudší) o své ideály« a »vrátil se, jsa ochuzen o své ideály«; v případě prvém má doplněk platnost adjektiva a nevyjadřuje nic víc než stav podmětu (v jakém stavu, jak se vrátil?), v druhém případě cítíme však v doplňku platnost dějovou, doplněk vyjadřuje faktum, které je v nějakém kausálním vztahu k ději vyjádřenému slovesem určitým (proč se vrátil?). Tento rozdíl se napodobením jiných jazyků, které pozbyly schopnosti rozlišovati formálně české ochuzen a jsa (byv) ochuzen stírá, a tento dvojí způsob se redukuje na jediný, totiž čistě nominální (adjektivní). S tím se shledáváme i v knize Fischerově. Napíše-li na př.: jeho dny poplynou nevzrušeně, čeřeny jen drobnými episodami 126, nepříčí se nám adjektivní doplněk čeřeny, protože tu jde jen o stav (jak poplynou), který by mohl býti harmonicky s výrazem nevzrušeně vyjádřen i adverbiálně, kdyby jazyk takový výraz měl k disposici. Čteme-li však větu »příliš zaujat látkou, nemá času mysliti na výraz« 126, cítíme zcela jasně dějovost a tím i větší samostatnost přísudkového doplňku v jeho poměru k slovesu určitému (zajímá ho látka, a proto nemá času mysliti na výraz) a z té příčiny cítíme i potřebu výrazu, který by odpovídal více této představě, t. j. buď určitého slovesa (protože je zaujat), anebo aspoň přechodníkové vazby (jsa příliš zaujat látkou, nemá času atd). Tak bývá i jindy; na př.: silně pudově založen, nesnášel (Comte) představu, že by se o ženu měl děliti s druhými 125 m. jsa založen (= protože byl založen); povoláni k tomu, aby modifikovali a kritisovali, modifikovali a kritisovali 108 m. jsouce povoláni, protože byli povoláni; z velké blízkosti pozorována, jeví se skutečnost tím zkreslenější 49 m. jsouc pozorována, je-li pozorována atd. Uznávám, že ve velmi mnohých případech nezpůsobí tato záměna nominálního doplňku za verbální nejasnosti smyslu, který vysvitne prostě ze vzájemného logického poměru obou představ i bez formálního vyjádření, ale odvykneme-li si šetřiti rozdílu mezi nominálností a verbálností v takovýchto případech, nedovedeme pak z něho těžiti vůbec a zejména pak ani tam, kde bychom tohoto formálního rozlišení skutečně potřebovali.

Podobné pohrdání výrazovými prostředky, které si jazyk vytvořil z potřeby míti pro každou funkci co možná i zvláštní výraz, pohrdání, které nemá často jiné příčiny než strojenost a hle[49]danost výrazu, jeví se také ve zvláštní, v češtině načisto nezvyklé formě doplňku substantivního. Mám na mysli věty, jako je tato: (Napoleon snil), jak v orientálním kroji, nový hlasatel nového koranu, nový prorok a velký dobyvatel, projde vítězně celým východem a pán Orientu, jak vrací se zpět 47. Vytvořil-li si jazyk právě pro rozlišování funkce doplňku od funkce podmětu pro doplněk i zvláštní formy (instr., spojky jako, jakožto a p.), proč se jich máme vzdávati a přestávati na formálním označení celkem tak málo výrazném, jako je pausa (v řeči) nebo čárka (v písmě)? Příčí-li se takovéto novoty českému uchu v řeči básnické, působí tím strojeněji v próze sebe víc nakadeřené.

Tím se obrací naše pozornost k druhé tváři Fischerovy češtiny, k té, která nese na sobě známky jiného druhu chorob, jimiž stůně dnešní knižní čeština a jež lze nazvati chorobami endemickými. Jsou to anomalie, které mají příčinu jednak v nedostatečné znalosti spisovné tradice, jednak v nepatrném kontaktu s řečí živou. Jeví se buď jako nejistota v užívání výrazových prostředků, ať jde o jednotlivá slova či o jich spojování, buď jako samovolné vybočování z hranic určených spisovným usem, upřilišování spisovnosti a škrobená strojenost výrazu.

F. užívá především (shodně arci s dnešní zpovrchnělou praxí knižní) mnohých slov ve významech, kterých se jim dostalo většinou setřením významového odstínu, jímž se lišila od slov jiných významem podobných. Tak bývá napořád současně m. zároveň i v takových případech, kde jde o víc než o pouhou existenci v téže době, na př. ve větě: těmito poznámkami by současně byla dána odpověď na otázku, je-li St. Simon socialistou 95, kde běží o věcnější pojítko, než je nahodilá současnost, neboť poznámky autorovy, jimiž charakterisoval jeho industrialismus, jsou i (= zároveň) odpovědí na otázku, byl-li socialistou (a tak je i jinde, na př. 22, 23, 35, 37, 38, 53, 70, 95, 96 atd.); m. na újmu bývá na úkor: růst sociálních instinktů na úkor egoistických 155 a j.; m. vespolek vzájemně: v řadu nezávislých, vzájemně se svářících republik 52; m. zase (adversativního) — opět (= znovu, po druhé): vojenská vláda spočívá na teologickém posvěcení, stejně jako vědecký duch opět je blízký duchu industrielnímu 155 (a j.); předl. vůči bývá v oslabeném významu = k: odpor osvícenství vůči Hobbesovi 34 (a č.); m. makavý (makavá lež, makavý omyl atd.) bývá hmatatelný: nikde není styk osvícenství a jeho determinovanost současným společenským stavem hmatatelnější (24). F. píše, že Rousseau zlyričtěl i náboženství 23 m. zlyričtil (zlyričtěti = státi se lyrickým); že St. S. prožil všechny prohlubně mikrokosmu, t. j. lidský život ve všech jeho vrstvách a po všech [50]jeho stránkách 59 m. hlubiny, hloubky (prohlubeň není víc než místo prohloubené, hlubší o něco než ostatní niveau); že Turgotovy názory zůstaly ve stadiu fragmentů a tříští rozsáhle myšlených koncepcí 42 m. tříště (neboť tříšť v tomto významu je jméno kolektivní); že St. Simonovy názory, které by bylo lze prohlásiti za jeho výlučné vlastnictví, jsou málo početné 122 m. nemnohé (početný je výraz arch., ale znamená ‚počtem vynikající‘; málo početný je tedy contradictio in adiecto). I ve volbě slov jeví se F. do značné míry odchovancem dnešní papírové češtiny. Na př. tato aplikace bude bezoporná 39 m. bez opory, vrátká; císařství zaniklo nenávratně 48 m. nadobro, navždy; ždaná reorganisace 79 (a j.) m. žádaná, žádoucí; autorita a tradice byly zneceněny ve jménu rozumu 10 m. zneváženy (slovo Čelakovského), zlehčeny; obhajoba majetkové nerovnosti 29 m. obrana; nápor revoluce 63 m. tlak, útok; dlužno nazývati 65 a j. m. třeba, sluší a p.; charakterisovati sociální stav jednotlivých údobí 74 a č., m. dob, období; kýžená reorganisace 84 m. žádoucí; budoucí výstavba sociologie 150 m. vytvoření, vybudování, vybavení. Se zvláštní zálibou užívá F. slova otazník ve smyslu ‚otázka‘: studium Comta rozptýlilo velkou část těchto otazníků 5, problémy, jež tvoří nejožehavější otazníky dnešní sociální skutečnosti 6, abychom mohli zodpověděti tyto otazníky 80 a j. Do arsenálu papírové češtiny patří i velmi oblíbené Fischerovo tudíž (32, 35, 26 atd.), kdyžtě, spojované nejen s indikativy nejrůznějších sloves, na př.: kdyžtě rozum i zkušenost se spojují 50 (a č.), nýbrž i s kondicionálem, na př. kdyžtě by objevilo v něm nejexpansivnějšího činitele 155 (138), nezbytný moravismus tož, jehož F. velmi často užívá, ovšem tak, jak se ho v skutečné řeči neužívá, na př.: aby poznal nejen teorii makrokosmu — tož systém věd, ale prožil i prohlubně mikrokosmu — tož lidský život 59 (67, 72, 80, 91 atd.), doplněný moravismem dalším: St. Simon je sám plán a slib 55 (124) m. samý plán (spis. čeština liší výrazy »sám plán« a »samý plán«, čehož v některých nář. moravských nebývá).

Stejnou nejednotnost, nejistotu, individuální vybočování ze spisovné tradice a jiné hříchy proti ní jeví jazyk Fischerův i po stránce syntaktické. Ze syntaktických zvláštností zajímavější jsou po této stránce na př. tyto: rozpomenouti se jeho postulátu 91 m. rozpomenouti se naň nebo (po staru) vzpomenouti ho; s jeho originalitou má se tomu tak 122 m. je tomu tak (splichtěním s vazbou: věc má se tak); nic není St. Simonovi vzdálenější nad soustavnost 55 m. St. Simona (to je mne daleko = vzdáleno, to je mi cizí); postuláty, které sdílí osvícenství s ním 35 a j. m. které má s ním společné (správná — dnes ovšem zastaralá — [51]vazba je »sdíleti se s kým o něco« a znamená ‚děliti se s kým‘); ujednocuje, aniž by ztrácel svého vědeckého rázu 82 m. vědecký ráz (= pozbýval vědeckého rázu); výrazy, jež ničeho nevykládaly 43 a j. m. nic (i jindy bývá záporový genitiv přes míru, na př.: nemají názorů jiných než osvícenských 15 m. než osvícenské a p.); spokojiti se s pouhou většinou 33 (85, 87) m. pouhou většinou (ale také: majetní se spokojovali tím, že 63); St. Simon koketoval se studiem fysiky a biologie 57 m. studiem (ale: koketovati s někým). Místo kondicionálu minulého bývá přítomný; na př.: St. Simon byl nucen více se zabývati názory jeho minulosti, než by činil bez jeho vlivu 98 a j. m. než by byl činil. Místo který bývá jenž, na př. Rousseauovi nezbývalo než nedovoliti tvoření se zájmových skupin, jež by uplatňovaly vůli částečnou 33, t. j. takových, které by…

Čistě svým způsobem užívá F. — a jistě ne na prospěch zřetelnosti — spojovacích partikulí kde ve významu odporovacím (= kdežto) a kdy v platnosti spojky kopulativní, blízké významem výrazu a při tom (= při čemž). Na př.: kde osvícenství byl středověk vrcholem nerozumu, despotismu atd., je de Maistrovi vrcholným jasem atd. 51 (tu není smysl ‚tam kde‘, nýbrž obsahy obou vět jako celky jsou v poměru adversativním), pod. 114, 117; vývoj společnosti dlužno si představovati (s Comtem) jako probíhající od počátečního stadia teologického přes metafysické k positivnímu, kdy stadium prvé rozpadá se Comtovi ve tři oddělení: fetišistické atd. 154 m. při tom pak, při čemž atd. (nejde tu o časové určení, nýbrž o pouhé doplnění), pod. 157 a j.

Strojenou a místy i nezřetelnou stává se Fischerova čeština i jeho nemírnou zálibou v instrumentálu, která ovšem do jisté míry má také základy v dnešní zvůli jazykové. Tak bývá instrumentál m. nominativu, na př.: podmínky jsou stejnými pro všechny m. stejné (pod. 66, 93, 146); svoboda je právem činiti vše atd. 25 m. právo; jsem člověkem 34 m. člověk a p. O takové instrumentály není ovšem dnes nouze. Strojeněji už působí instr. tam, kde se v spis. jazyce odedávna ustálil v té funkci předložkový pád nebo výraz jiný. Na př.: psychologii považuje pouze fysiologickou psychologii 72 m. za psychologii; uvádí důvodem k tomuto svazku, že… 125 m. za důvod; sociální konsens prohlašuje C. základním poznatkem 136 (163) m. za poznatek; odměnou bude smět vcházeti do všech rad 68 m. za odměnu; C. určil předmětem sociologie dějiny vývoje atd. 44 m. za předmět; vlastním úkolem vidí výstavbu sociální dynamiky 147 (112) m. vlastní úkol vidí ve vybudování (za vlastní úkol pokládá vybudování). Je-li sloveso v tvaru trpném, vzniká tím možnost [52]kolise s instrumentálem, kterým bývá v rodě trpném vyjadřován logický podmět (původce); na př.: Napoleon, sám sobě heros a polobůh, trpce želí, že nemůže býti uctíván bohem 48 m. zřetelnějšího »jako bůh, za boha«. Nejstrojenější jsou instrumentály, kterými zase F. při své náklonnosti k vyjadřování jmennému uhýbá slovesu. Na př.: problémy, jež — odkazem osvícenství — tvoří nejožehavější otazníky dnešní sociální skutečnosti 6 (a j.) m. problémy, které byvše odkázány, zanechány, zůstaveny naší době osvícenstvím a p.

Zajímavý a pro jazykovou stránku Fischerovy řeči dosti charakteristický je způsob, jakým užívá futura. Je to futurum, které neznamená děj budoucí a tedy vlastně neskutečný (irreální), nýbrž děj skutečný, a to minulý, který je v časovém pořádku k jinému ději minulému v témž poměru jako obyčejné futurum k présentu, tedy vlastně děj (nehledíme-li k jeho reálnosti) relativně budoucí. Na př.: velikášský sen St. Simonův přejal mladý Comte; stal se následovníkem mistra, kterého zapře 121, t. j. kterého zapřel skutečně, ale později, tedy se stanoviska slovesa stal se v době příští; pod.: (snahy reakční byly) tak beznadějné, že Ludvík XVIII. musil proti royalistické sněmovně hájit dílo revoluce a že pokus zvrátit je bude jeho nástupce Karla X. státi trůn 52. Je to sice způsob užívání futura v češtině dost nezvyklý, ale stilisticky konečně zcela možný, ba snad i účinný, neužívá-li se ho (jako u F.) příliš často, tak často, že působí pak jako stilistická marota, a může-li autor spoléhat na čtenáře s fakty tak obeznámené, že nebudou pokládati tato futura za výraz dějů toliko potenciálních, předpokládaných nebo předvídaných, nýbrž že v nich budou viděti, jak si přeje autor, fakta jen určitým směrem v průběhu dějů lokalisovaná (na př. to je nedůslednost, které se Comte nutně bude musit zhostit, jakmile bude před sebou míti své teoretické dílo hotové 120; ten, komu není známo, že k tomu skutečně došlo, mohl by arci rozuměti této větě i ve smyslu kondicionálním, čehož by při vyjádření perfektovém nebylo). Ale F. se při tom dopouští po mém soudu dvojí chyby, jednak stilistické, jednak formální, obojí tím, že vypadá z plánu. Dost často se totiž přihází, že autor zapomínaje, že promítl počáteční děj ze dvou nebo z řady dějů do budoucnosti, vrací se při dalším nebo dalších dějích z úlohy věštce do úlohy historika. Na př.: později bude St. Simon ujišťovat, le se neobohacoval pro bohatství samo, což bude lež, protože St. Simon neříká pravdu celou: miloval bohatství atd. 56 (to, co bude ujišťovat, bude lež, neboť to nebude pravda celá); každé další dílo (Comtovo) bude opakovati dílo předchozí, rozmno[53]žujíc a doplňujíc je; a vždy — píše je — Comte na mysli celek 126 a j. Velmi často svádí autora k tomuto přeskakování dvojznačnost českého présenta perfektivních sloves. Začav řadu dějů do budoucnosti promítnutých zřetelným futurem opisným (bude se musit protloukat 58), pokračuje autor řadou futur vyjádřených perfektivním présentem (zajistí, obrátí se, nezbude mu atd.); jejím průběhem však zapomene, že jde o futura, začne je pokládati za t. zv. historické présenty, přejde z nich k historickému présentu tvarem už zcela jasnému (čeká na úspěch, nedostavuje se, domnívá se atd.) a skončí zase normálním vyprávěcím perfektem (utrpení ho musilo očistit, dodalo jim vážnosti atd.). Má-li užití futura v tomto relativním významu na některých místech svůj stilistický účinek, oživujíc jednotvárný tok forem vyprávěcích, působí toto přeskakování z minulosti do budoucnosti a z budoucnosti do přítomnosti dojmem rozkolísanosti a spíše desorientuje, než aby dosahovalo chtěné větší reliefnosti.

Formálně porušuje tuto jednotu plánu autor tím, že, necítě (přirozeně) v svém futuru skutečného futura, zapomíná transponovati do téhož plánu i všechny průvodní děje vpletené do vět formou nominálních výrazů, ať participií či adjektiv slovesných. Odtud věty tohoto způsobu: něco však si Comte přece osvojí ze St. Simonova industrialismu: rozdělení společnosti v bojovné a pracovní, mající u Comta stejně jako u St. S. povahu vývojového kriteria 122; mající znamená »které má«, ale smysl žádá »které bude míti«, výraz, pro který v češtině ovšem není adjektiva toho způsobu, jako je slovo mající. Odtud i poruchy ve vazbách přechodníkových; na př.: zachytnuvše se v myslích, budou hnány dále (25) m. zachytnouce se; bude údělem Comtovým, aby vyhnav ji (tuto víru) do extremních důsledků, ukázal její absurdnost 83 m. vyžena a pod.

K některým nesprávnostem anebo tvrdostem formálním zavedla Fischera jeho snaha o sloh co možná hutný, sytý a koncisní, který je sice najisto jednou z nejpozoruhodnějších formálních předností jeho knihy, ale k němuž spisovatel dospívá leckdy nešetřením forem v spis. jazyce ustálených. Jedním z prostředků k vyjadřování pevně vázanému a kompresnímu je mu přechodník, jehož užívá často a správně, ale někdy i přes míru a nepřesně. To bývá zejména, stlačí-li v poměr prostě určovacího přechodníku děj, který je k jinému ději v poměru adversativním a je tedy s ním stejné váhy; na př. »liaison funeste«, která zabrzdila jeho spontánní vývoj, nemohouc však jej ani uvést na scestí ani zadržet 123 = která sice zabrzdila jeho vývoj, přece však nemohla atd.; vědecký duch nesnáší se s duchem vojenským, jsa [54]svou positivností blízký duchu industrielnímu 155 m. nýbrž je; zákonodárná moc je omezována král. vetem, nemajíc proti tomu práva zásahu do kompetence moci výkonné 30 m. a nemá.

Pro úspornost výrazu varuje se spisovatel co možná každého opakování téhož výrazu, i když jeho vynechání cítíme zřetelně jako násilnost, někdy i nečeskost. Na př.: pojem sluneční soustavy je nejsložitější, který si můžeme představiti 137 m. nejsložitější pojem (neboť čeština, nemajíc členu, musí tu opakovati substantivum, o něž by se následující relativum opřelo); nechávaje vedle sebe státi jako téhož druhu zákon přírodní i mravní 37 m. jako zákony téhož druhu (věta je myšlena patrně německy »als gleichartig«, ale v češtině potřebuje genitivní výraz »téhož druhu« zase opěrného substantiva); liší-li se čím od něho, tedy pouze vírou 119 m. liší se toliko vírou (podmíněná forma prvního slovesa brání neopakování téhož slovesa indikativní platnosti ve větě příští, na př. mám-li z čeho radost, mám ji z toho, že… a p.). Proti spisovné praxi vyhýbá se spisovatel také opakování předložek i v takových případech, kde si jistá samostatnost dalšího členu anebo jeho závažnost opakování žádá. Na př.: všechny narážely na dvojí potíž. Nejprve tu, jež znepokojovala zejména Voltaira 12 m. nejprve na tu; nazírá na běh lidské civilisace jako podrobený neměnnému zákona 111 m. jako na běh (zjev) podrobený (s opakováním předložky je arci nutno doplniti i vhodné subst.); ani ve svém myšlení ani činech 22 m. ani v činech; s takovým zápalem, takovou vytrvalostí a takovým sebevědomím 8 m. s takovou vytrvalostí a s takovým sebevědomím.

Z téhož popudu vznikají snad i některé násilné kopulace výrazů, které se takovému svazku vší silou vzpírají a které by bylo možno plným právem pokládati za stilistickou neobratnost, kdyby nešlo o spisovatele stilisticky tak vynikajícího. Takováto násilná zeugmatická spojení jsou na př. ve větách: může míti jako člověk zvláštní vůli odpovídající nebo neshodující se s vůli všech 32 (odpovídati čemu, shodovati se s čím), spr. vůli všech odpovídající nebo s ní se neshodující; nikde není styk osvícenství a jeho determinovanost současným stavem větší 24 m. styk se současným stavem a jeho determinovanost jím. Zvláštního poněkud způsobu zeugma je ve větě: Paříž a celá Francie lomcovány revoluční horečkou a zachváceny občanskou válkou 45; potřeba formální shody mezi oběma přísudky vnutila (anticipando) slovesu první věty konstrukci, které není schopno (lomcovati kým). Bez újmy jazykové správnosti nemohla by tato věta býti konstruována jinak, leč aktivně, na př.: Paříží a celou Francií lom[55]covala revoluční horečka a zachvátila je občanská válka. Někdy vzniká zeugma tím, že sloveso býti funguje ve dvou větách po sobě jdoucích, jednou jako plné sloveso (sponové), po druhé jako sloveso pomocné; na př.: sociologický racionalismus je čistokrevným důsledkem osvícenství a obsažen v jeho základních principech 38 m. a je obsažen; tento systém bude vždy ve shodě se současným stavem věd a — důsledně — podléhati témuž vývojovému zákonu atd. 116 m. a proto bude podléhati.

Fischerova kniha o Saint. Simonovi a Comtovi je, jak poznamenává autor v předmluvě, jakousi úvodní kapitolou k jeho hlavnímu dílu »Základům obecné sociologie«, která má zanedlouho vyjíti. Doufáme, že pozornost a péči, kterou věnoval autor v tomto spisku o předchůdcích sociologie jasnosti, přesnosti a svěžesti svých výkladů, obrátí v svém příštím díle také na čistotu a přesnost svého jazyka.


[1] Vazba »poslušen někomu« se vyskytuje (vedle vazby »poslúchati někoho«, a »poslušen někoho«) i v textech stč. buď vlivem příd. jm. podroben anebo působením latiny (budeš poslušen lidu = oboedieris populo). Vazba dativní však časem zaniká (v Kral. je při adj. poslušen jen 2. p.), a vyskytne-li se v nč., není možno v ní viděti leda germanismus.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 2, s. 42-55

Předchozí Přechodníky

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1