Časopis Naše řeč
en cz

Ghetto v mešitě

—l. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Henri Serre, Ghetto v mešitě. Román. Přeložil A. P. Knihy dobrých autorů. Str. 63. Za Kč 8.—.

Překladová literatura se stala v poslední době jednou z bolestí a chorob našeho literárního života. Co bývalo ještě před několika desítiletími předmětem pečlivého výběru a ještě pečlivější práce, co působívalo jako neočekávané výhledy do dálky a vhánělo novou mízu do vadnoucí a ovšedňující produkce domácí, stalo se v poslední době obchodním artiklem, výrobkem fabriční práce, závodištěm sensace, myší záplavou, od níž živoří a hyne původní tvorba domácí. Hyne nejen hmotně udušena touto lavinou, ale ztrácí i umělecky, obsahem i formou.

Velkou část viny na této nadprodukci překladové a zvláště i na její formální zchátralosti, která rozrušuje i formu původní a ubíjí formální smysl ve čtenářstvu, má naše literární kritika. Zásada, že i překlad je dílo umělecké, že překladatel musí býti svému autorovi anténou stejně naladěnou a že musí sám býti tvůrčím umělcem aspoň potud, aby pro dílo cizí našel vlastní domácí instrumentaci, zůstává dnes zásadou na papíře, jíž nedbá zpravidla ani překladatel, ani však jeho kritik.

Jaké stanovisko zaujímává naše dnešní literární kritika k přeloženým knihám, jimž se rozhodla věnovati svou pozornost? Zpra[11]vidla se její stanoviště nijak neliší od toho, s něhož posuzuje dílo původní. Přeložené dílo bývá obyčejně kritikovi jen příležitostí, aby se mohl zastkvíti svou bohatou literární erudicí, aby se mohl rozepsati o cizím autorovi, o jeho poměru k dílu a o významu díla v rodné literatuře i na foru světového písemnictví, což vše bývá obyčejně práce víc reproduktivní než produktivní. Tím nebudiž řečeno, že by to vše byla práce zbytečná, třebaže v ní bývá i mnoho ješitnosti a okázalosti; jeť třeba často připraviti půdu přeloženému dílu a jeho pochopení, obrátiti na ně pozornost, ač by to mělo býti, kde je toho třeba, aspoň z části spíš úkolem překladatele než kritika. Ale za hlavní vadu lze kritice vytýkati, že zapomíná zpravidla posuzovati přeložené dílo také jako překlad, že se neúčastní produktivně práce překladatelovy, že nevniká s ním v podstatu originálu a že nehodnotí prostředky, jimiž překladatel přetvořuje kvality díla cizího v rovnocenné hodnoty domácí. To není jen práce filologická, neboť tu jde o víc než o pouhou věrnost a správnost překladu. Příčina, proč se v našich kritikách přeložených autorů, i vynikajících, nedbá této zajisté podstatné stránky překladu, není v tom, že by si této povinnosti kritika nebyla vědoma, jako spíše v nechuti k detailnímu a nákladnému srovnávání překladu s dílem původním. Pro kritika s potřebným vzděláním a rozhledem je zajisté snazší vrhnouti na papír příval skvělých vět na př. o Flaubertově Pokušení než ukázati, jak se překladatel vyrovnal s tímto mistrem formy, co mu zůstal dlužen, a kladně, jak si měl vésti tam, kde ho kritik přistihl bud při neplném pochopení nebo při kusém ovládání prostředků.

Mohlo by se zdáti, že do toho do všeho Naší řeči, která nepěstuje literární kritiku, vlastně nic není. Ale neprávem. Nechává-li kritika při dílech přeložených bez povšimnutí a bez kontroly právě umění překladatelské, stává se překladová literatura její spoluvinou rejdištěm překladatelských nádeníků, kteří se ve službách nakladatelské zištnosti a konkurence vrhají i na vrcholná a vynikající díla světové literatury. Jako houby po dešti rostou překlady, jejichž původci nemají nejen špetky uměleckého citu pro díla původní, ale ani té řemeslné znalosti jazykové, které je třeba jen k správnému pochopení a k správnému tlumočení. Chatrná znalost vlastní řeči bortí se ještě více ve styku s cizím jazykem, a tak se stává tato nekontrolovaná a nekáraná překladová záplava ovzduším přímo otravným i pro cítění jazykové, pařeništěm všech možných zrůd, které se šíří odtud dále. Mluví-li kritika, mluvíc o překladě, jen o přednostech originálu a chatrnosti překladu nedbá, dělá tím vlastně reklamu hanebné barvotiskové kopii [12]anebo vyježděné desce z gramofonu v klamné domněnce, že slouží umění a vychovává vkus. Čím větší a čím oblíbenější dílo je takto překladatelsky zpaskuděno, tím větší je vina kritiky, neboť tím širší je pole formální i jazykové nákazy z ledabylého překladu se šířící.

Proto aspoň Naše řeč hned od počátku pokládala za svou povinnost státi na stráži a kontrolovati aspoň čas od času tuto překladovou literaturu, byť jen po té stránce formy, která náleží do jejího programu. Referáty v Naší řeči se týkaly ovšem jen překladů, které náhodou zabloudily na její redakční stolek, neboť naši nakladatelé mají většinou příliš špatné svědomí, aby se nadáli do referátů N. Ř. té reklamy, kterou jejich překladům dělá tak často kritika literární, posuzujíc místo překladu originál. Není to výčitka, ač by mohla být, neboť při výchovné tendenci, kterou chtějí mít referáty Naší řeči, nezáleží tak na předmětě posudku a jeho hodnotě literární; i na překladech děl druhého a třetího řádu je možno ukazovati a napravovati dnešní překladatelské hříchy na vlastním jazyce a působiti tak profylakticky proti jejich šíření, třebaže nebezpečenství od nich hrozící není tak vážné a škoda tak pravděpodobná jako při překladech, které jdou z ruky do ruky.

To se týká i překladu, kterému je věnován tento referát. Není to překlad díla, které by soupeřilo s Bratřími Karamazovy nebo s Pickwicky nebo s Pokušením sv. Antonína, a není to ani novinka; také nezabloudila tato knížka na náš redakční stůl, nýbrž byli to někteří čtenáři, kteří si její posudek vyžádali. A protože se má odporovati zlému všude a vždycky, klademe sem tento referát, třeba šlo o knihu snad málo významnou a vydanou již r. 1921.

Podle rozhořčení, s kterým se čtenáři vyslovovali o jazykové stránce tohoto překladu Ghetta v mešitě, byli bychom očekávali, přiznáváme se, výrobek mnohem horší kvality, než je tento překlad v skutečnosti. Tím nepravíme, že je to překlad veskrze dobrý, a budou-li se naše výtky zdáti přece jen na konec někomu velmi závažnými a příliš četnými, ať si vysvětlí naše zklamané očekávání tím, že našima rukama prošly bohužel překlady mnohem horší.

Vmyslíme-li se do situace čtenářů tohoto překladu, nebudeme dlouho na vahách, co je při něm zaráželo; není to vždy, jak uvidíme, ani tak jazyková nesprávnost v běžném slova smyslu, jako spíše rozličné libůstky a maroty překladatelovy, které má z části na svědomí snad jeho originál, z části asi i jeho osobní záliba. [13]To není omluva, neboť i záliby individuální smějí se pohybovati jen v rámci usu, a vybočí-li z něho, jsou stejně chybou a hříchem na jazyku, jako to, čemu říkáme obyčejně chyba. Naopak, je-li řeč o nesprávnosti, mezi libůstky překladatelovy patří i jistá přemrštěnost v snaze po správnosti, která ho ovšem zavádí leckdy k odchylkám od usu, čímž se jeho správnost stává zase nesprávností. A tento trojí způsob jazykových zvláštností tvoří podstatu toho, čím překlad zaráží.

Je to vidět v malých rozměrech už na jeho pravopise, tedy na tom poli mluvnické látky, kde individuálnost jest nejméně na místě a kde platí méně než nic. Píše-li překladatel Východ (= orient), Kabbala a p., budiž; ale píše-li Evangelium 16, Katolicismus 13, Islam 13, Římská Církev 15 (ale Říše osmanská 13), Duch 30, Intelligence 39, Země, Domovina 39, Přístaviště 5, prostírá se na Západ 32 a p., jsou to, i když v souhlase s originálem, v našem pravopise přece jen dětinské hračky a pěstování kuriosit stůj co stůj. Ve psaní cizích slov se nepodrobuje překladatel přizpůsobovací snaze českého pravopisu a píše Albanci 9, sfaera 30, rythmus 28, okkultní 14, akkord 18, illustrovaný 48, bizarrní 26, ale při tom vyvrací sám svůj princip tím, že napíše z ničeho nic na př. majolíkový 43 (m. majolikový), profaní 58 (m. profánní) nebo haerresie 39 (m. haeresie n. heresie). Totéž vidíme leckde i při psaní jmen českých. V domněnce, že píše správněji, napíše překladatel na př. zešlý prorok 26 (m. sešlý), ale vedle toho schátralý 32, skřiviti 61 (m. zchátralý, zkřiviti); napíše pakou 14 (místo obyč. pákou), ale vedle toho zmírňovati 35, přívrženci 47 a zase rozjitřiti 26, a p.

Ještě více se projevují ovšem tyto tendence a nesrovnalosti v skutečném jazyce překladatelově. Mluvnických chyb v běžném slova smyslu není v něm mnoho; na to měl překladatel v poměru k jiným překladatelům přece příliš mnoho vzdělání. Ale ty, které jsou, jsou zase skoro stejnou měrou buď z nedostatku nebo z přebytku správnosti. Překladatel píše na př. v přemrštěné korektnosti: za úzkou mřeží 29 (ač v dnešním usu jest jen »mříží«), složil ji na zemi 61 (kdežto v tomto významu bývá jen »na zem«), na dvířcích 54 (ač dvířka jsou jen na pohled a jen v nom. rodu středního, tak jako luka, muka, a mají tedy dat. dvířkám, lok. ve dvířkách atd. jako mukám, mukách atd.), polou zatopená 32 a j. (ač polou- bývá pravidlem jen v složeninách), věžmi 22 (omylem, neboť věž nepatří a nikdy nepatřila ke vzoru kost). Naproti tomu čteme: u kmenu 27 (m, u kmene), v Jerusalemu 47 (m. v Jerusalemě), v Marseillu 63 (m. v Marseilli), Svatého Jiří[14]ho 21 (m. Jiří), vokativy Ochránče, Strážci 58 (m. ochránce, strážce). Překladatel píše po staru nechej býti tělo zemí 30 (dnes obyč. nech), podle napřažen, zapražen, vypřažen tvoří také na pohled správné příč. spřažen 9, ač tu odjakživa bývalo pravidlem spřežen, spřežení; naproti tomu píše: ocitl se 34 (m. octl), slunce žehne 47 (m. žhne), směsoval 19 (m. směšoval), nahražoval 26 (m. nahrazoval); zpěvy se ozývaly v čilém rythmu, náhle přerušeném 28 (m. přerušovaném); (východní hudba je) jediná prodloužená modulace 33 (m. prodlužovaná). Svědectví o tom, že spisovnou řeč konservuje ne vždycky mluvnická teorie, nýbrž často praxe spisovatelská sama, podává záliba překladatelova ve formách, jichž se teorie vzdala anebo jež prohlásila za mrtvé archaismy; to jsou na př. jeho genitivy na -ův, jichž překladatel užívá důsledně k zamezení domnělých hiátů (zákopův a drátu 6 a j.), a jeho plusquamperfekta (jejž jsem byl poznal 8 a j.). Sem patří i důsledné dodržování záporného genitivu (takové noci nemůže ztráviti ve voze 12, jeho dcera nesmí opustiti vozu t., diamant je z těch, kterých nelze koupiti 27, neviděl jsem těchto dveří nikdy otevřených 38 a j.), jež někdy zase vybočuje z míry i nejdůslednější teorií vymezené, na př. v neslovesné větě: »Nikoho kromě tanečnice a hudebníků, žádných jiných diváků vedle nás« 26 (srov. nikoho tam nebylo, ale nikdo tam), anebo ve větě »jako katolík bych toho nemohl« 14. Stejně přestřeluje spisovatel v užívání genitivu i po jiných slovesech, která buď genitivní vazbu měla a jí pozbyla anebo se vůbec nikdy genitivem nedoplňovala; na př.: pozvednouti očí 16, 26 (v. N. Ř. 5, 15), popoháněti svých buvolů 9; a dále přes míru: uchovati si náboženských úkonů 13 a j. (snad omylem podle uchovati se čeho = uvarovati se), zachovali zákonů 14, 20, připomíná si tanců 25 (snad podle »vzpomíná«), vzývali jeho pomoci 35 (snad podle žádali, dovolávali se a p.), a dokonce také: této zemi chybí mramorové květeny 23 (m. chybí jí květena n. nedostává se jí květeny). Ale i extrém opačný, co jste se právě dozvěděl 15, o tom, co se dozvíte t. (m. čeho). Do téže kapitoly patří dále i záliba překladatelova v archaických přívlastcích adjektivních, kde nová čeština vyjadřuje přívlastek pádem podstatného jména (v. N. Ř. 2, 97 a j.); na př. hrot štětcový 9 (m. štětce), knírový štěteček pod nosem t. (m. š. knírů), pozadí vozové 10 (m. vozu), mezi aduláry náhrdelníkovými 10 (m. náhrdelníku), kostra povozová 10, průvodce karavanový 18, řada obozová 19, ohňové odstíny 20, ghettové shromáždění 24 atd. Stejně přestřeluje překladatel i v užívání příd. jména přivlastňovacího; na př.: vrhl na vstupní stránku pohled náruživcův a znalcův 46 (m. pohled náruživce a znalce n. pohled náruživý a [15]znalecký; v. N. Ř. 1, 158 a č.); z toho se mu pak střetnou někdy u téhož substantiva dva přivlastňovací tvary různé platnosti, na př.: jeho horoucí oči jasnovidcovy 26, 56 (m. jasnovidce, jasnovidecké).

Není divu, že spisovatel takto založený propadl také svodu rozličných brusičských strojeností, třebaže se jejich domnělá cena ukázala lichou. Na jejich vrub spadá na př. nahrazování předložky s předložkou o (v. N. Ř. 2, 188 a j.): Pelion, Ossa o vrcholcích zasažených již jinovatkou 5, umouněnci o černých očích 19, 21, chatrče o zdech z bláta 25, vousisko (!) o ryšavých chlupech 27, zdi o studených stínech a p., a vytlačování předložky při předložkou za, na př.: zadržovala za každého mrknutí slzu 10, stává se plachou za nejmenší přesné otázky 40, (cikánka se blížila) pružnou chůzí, za níž vystupovaly její boky 33 a j. Daň módě u některých dnešních spisovatelů a spisovatelek velmi rozšířené splácí překladatel ve formě strojeného příslovkového určování, kde není logické a často ani stilisticky vhodné; na př. oblouk, jejž zdobí chocholovitě palma 21 (m. jako chochol); svítilna hvězdně ozářila temnou loď 61 (m. jako hvězda); její slabý svit zburcoval sinavě okenní tabule t. (m. zburcoval tabule, jež zsinaly); z toho pak stilistické tvrdosti: obchodníci vás tahají patolízavě a hlučně naléhavě 24. Do podobných slohových neobratností strhuje překladatele někdy také přílišné, snad zněním originálu zaviněné lpění na instrumentálu, kde by se právě ze stylistických důvodů doporučovala vazba jiná. Jistě málo půvabu je ve větě »vytáhl jsem ji (ruku) vlhkou lepkavou tekutinou« 60 (m. od lepkavé tekutiny) anebo v nakupených instrumentálech: úzkým dvorem odděleným od zahrady zdí prolomenou vrátky 38 (m. do níž byla prolomena). Jiná módní strojenost, podobná malbě příslovcem, je popisování t. zv. genitivem jakosti přes míru v jazyce ustálenou; na př. po zahradách divokých travin a cyprišů 5 (možný, ale ovšem jiný je gen. ve výrazech »zahrada kvetoucích broskví, pole brambor« a p.); nemůžete si představiti, jaké mohutné licoměrnosti jsou ti lidé 38 (m. jaká je v nich licoměrnost, jak jsou licoměrní).

Někdy je těžko rozhodnouti, kde končí strojenost a začíná neumělost. Tak bývá kladen širší tvar os. zájmena bez důrazu: nemůžeš-li kráčeti, ponesu tebe 61 (m. tě; pod. 43, 60 a j.); osobní zájmeno schází při střídání podmětů: (Raissa) shýbla se, aby čelem nenarazila, a vnikl jsem za ní do tajuplné mešity 43 (m. a jsem vnikl); z téhož asi důvodu (t. j. ze strachu před germanismem) potlačeno ukazovací zájmeno ve větě: (zeď), již [16]slunce zlatí měrou, jakou se sklání 32 (m. tou měrou, jak); ba riskován i nesmysl: co sejde! 36 (m. co na tom sejde); relativní zájmeno bývá často odtrženo od jména, na něž se vztahuje: majíc poprsí vzpřímeno, jež podpíraly podušky 10; moje kštice nebudou lahodnější, za jejichž doteku se tetelíš 35; ba i: to je váš otec, jenž vás provází? 11 (m. ten, jenž vás provází, je váš otec, anebo: to je váš otec, ten [člověk], jenž vás provází?); zvratné formy slovesné bývá užito způsobem nepřesným nebo nemožným: ráno se tam zastihly pouze oddíly kuchtilů 9 (m. bylo tam lze zastihnouti, v. N. Ř. 5, 73), anebo: zvuk zlata, kterým se přehrabává 24 (m. kterým se někdo přehrabává n. které se přehrabává); přechodník místo slovesa určitého je položen nelogicky ve větě: strčila do kamene, který se otočil, odkryv jakousi skrýši 44 (m. který se otočil a odkryl n. otočiv se odkryl).

Stopy strojenosti nebo zastaralých brusičských domněnek nese na sobě tu a tam i slovosled; na př.: roku 1915 námořníci byli posláni, aby… (m. byli posláni námořníci; v. N. Ř. 1, 33 n.); z bar (!) Leicester pokřik se ozýval, patrně na poctu Rosetty 49 (m. z baru se ozýval pokřik) a j. Odchylky od správného usu napravo i nalevo jeví se i v kladení příklonných slov; tak čteme často správně: každého dne jsem se ubíral 20 a j.; dost často nesprávně: kterého Král by ti byl vybral 41 a j. (m. kterého by ti byl), za přechodu přes Strumu jim se dostalo ochrany 12 (m. se jim); a zase až přes míru žádoucí: ve vestách z kozí srsti, s přílbami na hlavách a nesouce zbraně a nářadí se podobali Brennům 6 (m. podobali se); stařena, jdouc přede mnou, vedla belhavým krokem 34 (m. vedla mě, v. N. Ř. 1, 199 a j.).

V ničem jiném však není tolik strojenosti a vyumělkovanosti někdy až groteskní jako v zásobě slovní. Mnohou podivnůstku, která zarazí i čtenáře dobře obeznámeného se spisovným slovníkem, je jistě možno přičísti na vrub originálu, jehož výrazová vybranost a snad i hledanost proráží na povrch i českým překladem, ale při tom při všem přece jen jako hlavní a převládající důvod této výrazové strojenosti proniká všude patrný sklon překladatelův k výrazu nevšednímu a originálnímu, záliba v slovech málo běžných, a to záliba velmi často zbytečná, bez jakéhokoliv účinu stilistického, ba často i rušící a ztěžující porozumění. Připočteme-li k této slabůstce překladatelově i jistou skutečnou slabost v ovládání slovníku, vliv francouzské předlohy i dnešní ledabylé češtiny, dostaneme hlavní složky určující jeho individuální slovník, v němž se v pestré směsici proplétají galicismy s germanismy, rusismy s výrazy provinciálními, slova zastaralá s výrazy ad hoc [17]utvořenými, termíny čistě odborné s vulgarismy, stará diletantská monstra uchovávaná v slovnících s novotvary včerejšího data, výrazy správné a přiléhavé se zjevnými chybami v tvaru i v pojetí.

Nesrovnávali jsme překladu s jeho francouzským originálem, neboť to není naší věcí, ale mnohé nezvyklé české výrazy, jichž překladatel užívá, jsou toho způsobu, že je nelze jinak vyložiti než zkusmo zpětným překladem do franštiny. Na př. stěží by kdo řekl česky, že lehký oblak napodobil purpurovou plachtu a zmizel 15, ale nezvyklé užití slovesa »napodobiti« stane se pochopitelným, jakmile si uvědomíme, že franc. imiter znamená nejen napodobiti, nýbrž i připodobniti se něčemu, vzíti na sebe podobu něčeho. Takovýchto galicismů (pravých i nepravých) je možno dohadem rozluštit celou hromádku; na př. slečinka vyráží veliké stony 17 (pousse de grands gémissements m. hlasitě stená); kolony sestupovaly se srbských hor mizejících tam dole v oblacích 6 (là — bas, tam dole, ale také tam vzadu, tam v dáli); zoře nechává pršeti svůj šedý popel na naše víčka 7 (fait pleuvoir, dští, sype); pro tuto chvíli byl kapitánem přiděleným štábu divise 8 (pour le moment, tehdy právě); kolem hubeného ohně 10 (maigre, hubený, ale též slabý, málo vydatný); toto datum se nemůže vymazati z mé paměti 8 (s’effacer, vymizeti, vytratiti se); vůz se vydal na cestu pomalým krokem svých buvolů 18, vozy jely nehlučně tlumeným krokem svých koňů 19 (snad za »à pas lents«, za volného kroku, vydaly se na cestu taženy zvolna kráčejícími buvoly); sloup s rohem kabřince 23 (un coin, s cípem, s kusem); dívky nechaly sesypati se do mis hrozny 54 (firent glisser n. pod., sesypaly, vysypaly); našli vás (raněného) nataženého v ladech 62 (étendu, ležícího) atd. Za galicismus by bylo možno pokládati zde i zálibu v slovese odkrývati (odkryl světnici 24, čingenská tulačka vás odkryla 62, t. j. objevila, našla) i výraz v naději (nadzvedl jsem těžkou závěsu v naději, že… 24 m. doufaje), nechceme-li v nich viděti velmi běžné germanismy, jichž překladatel také není zcela čist.

Tak píše na př., že účastníků bylo třináct v celku 24 (m. celkem, ale ovšem třináct v celku a pět rozbitých), že naslouchal mladé ženě zpívající (m. že ji poslouchal, jak zpívá), že měl podíl na nočních bohoslužbách 37 (m. že měl v nich účast, že se jich účastnil), že jeho úsilí v tom směru ztroskotalo 40 (m. se ztroskotalo), že se zdá následkem toho svěžejší 41 (m. proto, od toho, tím), že znovuzřízený Sion bude zářiti 55 (m. obnovený, vzkříšený). Nečeský je způsob, jak překladatel užívá českého slo[18]vesa připadati; na př.: její oči připadaly rozšířenějšími 11 a j. (m. zdály se, vypadaly), Naim připadal živoucím plamenem 54, jejich dým stoupal, jak připadalo, z měsíce 15 a j., připadalo, že tím není potěšen 26 a j. Naopak zase ze strachu před germanismem zkomolil dobré české rčení napsav: co sejde Jehovovi po vítězství, co mu sejde po bouři národů? 56 (m. co mu na tom sejde n. co je mu po tom?).

Zdá se však, že při těchto obou posledních germanismech působila už také výrazová hledanost překladatelova, která jej přiměla užíti těchto násilných obratů, jen aby se vyhnul výrazům v jazyce obvyklým, a jak se mu asi zdálo, všedním. Tato snaha je význačnou vlastností a v mnohých případech i hlavní chybou jeho slovníka. Plyne z ní především bezstarostné a velmi často bezdůvodné přejímání slov ze sfér, které jsou mimo rámec spisovné řeči, a to leckdy až z druhé ruky a nepřesně. Tak nahrazuje obvyklé slovo fronta nedávno přineseným rusismem front 8, 63; mluví o sněhových poryvech 12 (podle rus. poryv) m. o nárazech sněhové bouře n. metelice; pod vlivem rus. ponimať tvoří adj. nepojatelný 58 m. nepochopitelný, nadsmyslný; obvyklé a zdomácnělé sloveso ciselovati nahrazuje rus. čekaniť (skřínku opatřenou čekaněnými nárožníky 44), sotva pro lepší pochopení; po ruském způsobu píše, že kabala a gnose neměly, pokud toho možno uspěti, pro něho tajemství 8, vtiskuje rus. slovesu význam i vazbu čes. dospěti, dosíci; podobně mění význam slova čupřina, užívaje ho o vlasech na šíji (vítr cuchal nespoutané čupřinky na její šíji 30 m. kadeře), kdežto malorus. (i pol.) čupryna znamená vlasy na temeni. Každý spisovatel má právo obohacovati slovník vlastního jazyka, třeba i přejímáním, ale jen ze skutečné potřeby a ne z rozmaru. To platí i o zbytečných provincialismech, jako jsou moravské tož (tož jsem dával přednost skromnějším kostelům 21, čes. a tak, proto), nebo slovakismy výpach 62 (m. zápach; psi přivábeni výpachem, t. j. z mrtvoly), adj. zlatistý[1] (k zlatistému nebi 30) m. zlatý, zlatem zářící nebo sloveso žířiti (denní paprsky žířily na jeho fezu 27) m. pláti, hořeti, obměněné ze slov. žiariť.

Pestrost slovníku zvyšují dále rozličné archaismy oživené vědomě i snad bezděčně, nezdařené výtvory starších spisovatelů [19]vyhrabané k nové slávě, odborné výrazy málo známé, puristické druhotvary atd. Tak čteme na př. zvěří výpach (m. zvířecí), vedle rozkazu 13 (m. podle), snová podoba 58 (m. výtvor snu), paprslek 62 (m. paprsek), kdyžtě 44 (a to nespr.: kdyžtě ti náležím, v. N. Ř. 1, 58 a d.) m. když, protože; sem patří i zapadlé opáčiti (opač talismanovou formuli 58 m. opakuj), Markova nepřijatá závěsa (řemeny, které uzavíraly závěsu 17) m. závěs, Šafaříkovo sotvy 26 m. sotva, nestvůrné slovo Franty Šumavského usebranost (jakési rozjímavé usebranosti 16) m. soustředění, Kollárova odlika (kozel jako zvířecí odlika rozzuřeného velekněze 56) m. kopie, obraz, Hankovo (z RK.) ozvučeti (loď ozvučuje starými koledami 17, 37) s pozměněným významem »zaznívati, rozléhati se«, učený pustoryl 28 m. obyčejného jasmínu, výřel 45, který znamená podle Kotta dýni, vodní meloun, málokomu známý náboj 58 Nabe (ve větě »kola plná až po náboj«, kde bez újmy věcné správnosti mohlo býti srozumitelnější »po nápravu«), brusičský novotvar pohoz 25 (setřás kučery pohozem své hlavy) m. nemilého brusičům podst. jm. slovesného pohození, zdokonalená rukojeť 9 m. staré a správné rukověti, puristický milovník 8 (zabýval se jako milovník tajemnými filosofiemi a vědami asijskými) m. diletanta n. amatéra atd.

Bohatým zdrojem výrazů, které zesilují strojenost a vyumělkovaný ráz překladu, byla knižní, básnická čeština, z níž překladatel přejal řadu slov snesitelných a snad i vhodných ve verších, ale nepřirozených a nevkusných v próze. Na př.: hudební sbory vynášely k slávě nebes čary Východu 5 m. kouzla; co jste se dozvěděl, stře na naše dnešní setkání tajemství 15 m. rozestírá; v horách jsem mněla, že zemru 11 m. jsem se domnívala; (otec) přibyl, aby mě odvedl 11 m. přijel; vozy, které by se mohly šinouti kupředu 12 m. pohybovati se; dívka se piala na popruhovém lůžku 17 m. se zdvíhala; truhla byla přisunuta ke zdi 34 m. přistrčena; z podpalubí stoupá báječný pach (citronů) 50 m. vůně; vzkřik zanikl v ječivosti nářků 59 m. výkřik, vykřiknutí; Naim se bral ve svém černém hávu 63 m. ubíral se, šel atd.

Z úporné snahy překladatelovy vyjadřovat se stůj co stůj jinak, než se mluví, vyplynuly i jiné podivnůstky. Protože všichni říkají terasa, terasovitě a vedle toho starším tvarem téhož slova, ale s jiným odstínem významovým taras, píše překladatel: jak mě cestou volají kamarádi s tarasu Floca (v Soluni), kde si pochutnávali na sorbetech 45; (náměstí) prostírá se tarasovitě na Západ 32 m. s terasy, terasovitě. Místo »klid, klidný« musí napsati aspoň poklidný (obličej) 10, poklidnost 12, m. čin — po[20]čin (pohněvána mým počinem 11, ač počin je spíše popud), m. označiti — poznačiti (místo, které poznačuji křížkem na tomto náčrtku 30), m. déšť přestal — déšť ustal 6 (ač ustati znamená vlastně umdlíti, z únavy přestati), m. úšklebek — úškleb 60, m. úpadek — úpad (urychluje hnilobu národů v úpadu 14), m. obtížen — obtěžkán 62 atd.

Je přirozené, že při této snaze nemohla zaháleti ani tvořivost vlastní. Dovedeme si představiti, že k mnohým novotám přiměla překladatele francouzská předloha. Ale víme také, že není povinností překladatele tlumočiti vždy slovo slovem, naopak že jest jeho povinností vystačiti s daným a živým materiálem vlastní řeči až do úplného vyčerpání jeho prostředků. Proto nelze schvalovati překladatelských novot, kde jich není nezbytně třeba, a zvláště když nejsou tuze šťastné; neboť vestigia terrent. Proč na př. tvořiti nové adj. sametný a psáti o sametných růžích 25, o sametných kouřích 58, když dovedeme říci »sametová pleť, sametový dotyk, ba i sametový úsměv«? Jakou zvláštní nuanci máme viděti v složenině žlutozlatý (žlutozlaté tečky zřítelnic 27), která není než nelogickou obměnou obvyklého zlatožlutý (= žlutý jako zlato, žlutozlatý = žlutě zlatý?). Proč psáti o temnotných kšticích 17, o temnotných klenbách 54, když tu vystačíme všude s adj. tmavý, temný a když subst. temnota, z něhož je novota odvozena, je jen zpodstatnělé adj. temný? Proč místo vinných hroznů zaváděti nesmyslné hrozny viničné 55, když přece podstatnou známkou pojmu je, že jsou to hrozny vína a ne hrozny z vinice; viničné bývaly hory, úřady, práva, knihy atd., ne však hrozny. A takového zbytečného, strojeného a zpravidla neobratného novotaření je tu dost; na př.: svity jasné zoře zabarvovaly změtené úbělnosti krajiny 8 (snad úbělové plochy); s přízvukem cizinky sotva počitelným 11 (m. slyšitelným, patrným); aby se stali činnostní pakou v říši sultanů 14 (m. pákou činnosti); pustoryly střásaly svou zchabující vůni 28 a j. (m. omamnou, únavnou, vysilující atd.); prohlížel jsem si tváře ženských chodců 29 (m. kráčejících žen); odlesky zbarvují její obličej úkradmými odstíny 36 (m. nesmělými, prchavými); (procházel se) ve starých čtvrtích v provonělosti bezem 32 (m. ve vzduchu, v ovzduší provoněném bezem) atd.

Vyjadřovati se slovním materiálem, který není dosti běžný anebo je ad hoc vytvořen, je věc, která nejen ztěžuje porozumění čtenářům, ale která se velmi často mstí zpět na svém původci tím, že významu svých hledaných výrazů on sám dobře nechápe a tím pochopení jiným dvojnásob ztěžuje. Některé příklady toho byly už při různých příležitostech připomenuty výše, ale je toho [21]ovšem víc a netýká se tato nepřesnost v užívání tohoto slovního aparátu jen významu, nýbrž někdy i formy. Tak se dočítáme o zimní mlhovině (zahalující Stambul) 5, o loupeživé hlavě 9 (m. lupičské), o zvířecích srstích, které zakrývaly zbraně (m. o kožich, neboť srst jsou chlupy), o jaré poklidnosti 12 (ač jarý = prudký, bujný, tedy opak klidu); čteme, že pahorky přečnívají nad Vardar 6 (m. čnějí, strmí), že se Sabetar měl vzdáliti své víry 13 (m. vzdáti), že ostré oblásky v uličkách východních jsou uzpůsobeny pro kozí kopyta 20 (m. vhod, jako stvořeny), že dech prolínal rty 60 (m. prodíral se, neboť prolínání se děje hmotou), že dveře byly uzamčeny 61 (m. zamčeny, neboť uzamčeno je to, co je za zamčenými dveřmi); že bědní chodci (na ulicích soluňských) se šňoří nádherně mezi ženami černě oděnými 20 (m. vypadají vyšňořeni), že mozaiky oživily 53 (m. ožily, oživly), že zvonek klimbá 16 (t. j. klímá, dříme, m. klinká n. bimbá) atp. Překladatel píše o růžových jesepech 15 m. jespech (jako náspech a p.), o vonných kšticích Raissy 17, 35 (m. o vonné kštici), o raněné Niobovně 60, jako by šlo o dceru Niobovu, a ne Niobinu, atd.

Překladatel zapomněl zkrátka na staré »méden agan«, neboli po česku »všeho moc škodí«. Ze samé horlivosti a rafinovanosti svůj překlad přesladil, přepepřil a při tom nedosolil. Jaký div, že to pak jeho čtenářům nechutnalo!


[1] Heyduk dobře cítil, že slov. příponě -istý odpovídá v této platnosti čes. -itý (stříbřitý, vejčitý), a proto u něho v Cymbálu a huslích 204 čteme: a tam osm paryp (= krásných koní) Kovlad k voji točí, by přivezl ženu na zlatitém koči. Heydukova obměna se neujala, za to bylo převzato později nezměněné zlatistý, stříbřistý (Čech), s nestejným ovšem zdarem.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 1, s. 10-21

Předchozí K. Rocher: Veřejný list, pojištěný dopis

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1