Časopis Naše řeč
en cz

Reflexe činnosti Kanceláře Slovníku jazyka českého v časopise Naše řeč

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

Reflections on the activity of the Czech Dictionary Office in Naše řeč

This article presents a number of historiographic and lexicographic facts in order to recall how the journal Naše řeč (Our Speech) looked during the first half of the 20th century, what was published in it, and, in particular, how closely it was tied to the Czech Dictionary Office during the period when extensive lexical data were collected and the nine-volume Příruční slovník jazyka českého (Desk Dictionary of Czech) was prepared and published.

Key words: Czech Dictionary Office, lexicography, Naše řeč (Our Speech), Příruční slovník jazyka českého (Desk Dictionary of Czech)
Klíčová slova: Kancelář Slovníku jazyka českého, slovníkářství, Naše řeč, Příruční slovník jazyka českého

 

„Slovník národního jazyka náleží mezi první potřebnosti vzdělaného člověka.“
J. Jungmann, Slovník česko-německý (1835–1839), předmluva

 

Tento příspěvek je retrospektivní. Svým tématem se vrací do let 1911–1946, která ohraničují existenci Kanceláře Slovníku jazyka českého a jeho přeměnu v Ústav pro jazyk český. Cílem není resumovat fakta o historii Kanceláře. Ta jsou všeobecně známa: dochoval se archiv Kanceláře, který obsahuje úplné protokoly o schůzích lexikografické komise, doklady o budování a vývoji koncepce pracoviště, první korespondenci Kanceláře, zprávy o prvních mezinárodních kontaktech, spisy personální, písemnosti hospodářského rázu, novinové výstřižky aj.[1] Archiv uspořádal významný český lexikograf a dlouholetý pracovník lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český J. Machač (1928–1990) a podrobně o něm referoval v NŘ při příležitosti 60. výročí založení Kanceláře (Machač, 1971). O dějinách Kanceláře a o významných osobnostech spjatých s její činností psali do NŘ během první i druhé poloviny dvacátého století mnozí další význační lingvisté. Jmenujme například F. Oberpfalcera (1934), K. Hoduru (1935, 1959), B. Havránka (1953), K. Sochora (1956), F. Daneše (1975), J. Filipce (1975, 1981), V. Červenou (1981) a J. Petra (1981).[2]

[2]Spolu s archivem Kanceláře je časopis NŘ hlavním informačním zdrojem, z kterého se může současná intelektuální veřejnost (stejně jako už intelektuální veřejnost minulého století) poučit o tom, jak se zrodila první, ve své době výjimečná jazykovědná instituce u nás a jak se připravoval první jednojazyčný výkladový slovník češtiny, který se stal zároveň nejstarším dokončeným slovníkem tohoto typu v slovanském světě (jak znovu zdůraznila Hladká, 2007, s. 192). Mnohé z toho, o čem se v NŘ tehdy psalo v souvislosti s činností Kanceláře Slovníku, je podnes živé, aktuální, vědecky nadčasové a lidsky moudré. Při vzácné letošní jubilejní příležitosti je proto namístě vrátit se k některým idejím a konceptům.

Více než třicetileté těsné sepětí mezi Kanceláří Slovníku a NŘ bylo dáno od samých počátků už tím, že Kancelář i NŘ byly zastřešeny touž institucí, totiž třetí (filologickou) třídou České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Kancelář i časopis byly touto institucí financovány, byly personálně propojené a po dlouhou dobu sídlily na téže adrese. Od prvního návrhu na započetí přípravných prací na Slovníku jazyka českého, který vypracoval F. Pastrnek v roce 1905,[3] k oficiálnímu zahájení činnosti Kanceláře Slovníku v r. 1911 uplynulo šest let. Ještě dalších šest let pak uběhlo od založení Kanceláře k vydání prvního ročníku NŘ. Druhé šestiletí bylo politicky a společensky mimořádně těžké; události první světové války zbrzdily přípravné práce na Slovníku i na NŘ. Např. v NŘ 1917 se M. Weingart zmiňuje o tom, že jednatel lexikografické komise České akademie a člen redakční rady připravovaného časopisu E. Smetánka byl povolán na frontu a byl „t. č. v poli“ (Weingart, 1917, s. 10). Přestože inter arma silent musae, vyšel první ročník NŘ [3]ještě v roce válečném. Má vročení 1917 a první číslo se podařilo vydat dokonce s předstihem, v prosinci 1916, aby „bylo dosti času na jeho rozšíření i na poznání, jak asi nový časopis bude přijat naší veřejností“ (Zubatý, 1927, s. 26).[4] Čtyřčlennou redakční radu prvního ročníku NŘ tvořili F. Bílý, E. Smetánka, J. Vlček a J. Zubatý, tedy čtyři členové z tehdejší desetičlenné lexikografické komise Kanceláře Slovníku. Od druhého ročníku pak přibyl do redakce NŘ V. Ertl.[5] Od té doby vychází NŘ bez přerušení[6] (letošní svazek je již devadesátý čtvrtý). Z „listů pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“ se v průběhu let stal vědecký časopis splňující striktní mezinárodní kritéria vědecké publikační platformy jednadvacátého století s důrazem na teoretické a metodologické aspekty analýzy a popisu češtiny; od roku 1953 vychází už nikoli v deseti číslech ročně, ale v pěti číslech rozšířeného rozsahu.

Vraťme se k historii. Hned v prvním a druhém čísle prvního ročníku NŘ vyšel článek s titulem Slovník jazyka českého od M. Weingarta (Weingart, 1917, s. 8–11 a 44–46), v němž autor představil koncepci Slovníku jazyka českého.[7] Stojí za povšimnutí, že úkol seznámit širokou kulturní veřejnost s projektem velkého vědeckého jednojazyčného slovníku, tedy základního lexikografického díla celonárodního významu, největšího od doby Jungmannova slovníku (1835–1839), byl svěřen jedné z nejmladších osobností tehdejšího vědeckého lingvistického společenství, M. Weingartovi, jemuž v roce 1916 bylo dvacet šest let. Slavista M. Weingart byl Pastrnkovým žákem.[8] Lze předpokládat, že tato generační kontinuita sehrála roli již na podzim roku 1915, kdy bylo právě M. Weingartovi svěřeno řízení interní práce Kanceláře.[9] Weingartova programová stať má z historiografického hlediska zásadní význam, nejen pro svou autentičnost, tj. proto, že ji napsal přímý účastník dění, ale i pro všestrannost a přehlednost, s jakou vyjádřil základní teze o připravovaném Slovníku. Kdyby M. Weingart dostal za úkol vytyčit hlavní body projektu Slovníku [4]dnes, pravděpodobně by rezignoval na dobově poplatnou stylovou patetičnost, na vzletně hodnotící metafory a na vlastenecky romantické atributy. Ale po stránce věcné prezentace tehdy neopomněl nic.

Weingartův zasvěcený článek, v němž autor prezentuje výzkumný záměr připravit Slovník jazyka českého a podává zprávu o průběhu prací za první léta jeho realizace, si připomeneme podrobněji. Hlavní myšlenky článku, v němž postupuje od idejí obecných ke konkrétním záležitostem metodickým a rozpočtovým, bychom mohli v terminologii dnes obvyklé shrnout do následujících bodů:

1. Vymezení podstaty a cíle projektu. Tím je vytvoření slovníku ve smyslu tezauru, tj. „shromáždění veškerého pokladu řeči mateřské“. Předmět projektu – dnes bychom řekli spíše výstup projektu – definuje M. Weingart jako sbírku „všech slov a obratů našeho jazyka, s výkladem o jejich významu a životě, shromážděnou z pokladů našeho písemnictví i mluvy prostonárodní a bohatě opřenou o doklady z nich, které ukazují, kterak se kterých slov nebo obratův užívalo a užívá, po případě kterak se jich užívati nemá“.

2. Specifikace projektu, tj. odlišení cíle „ideálního“, tj. „sebrati česká slova všech dob“, od plánu primárního (tj. v daném období reálného), tj. „sbírati látku pro slovník novočeský, od počátkův obrození až po dni naše“.

3. Zdůvodnění projektu společenskou potřebou: „Dnes tedy národ potřebuje slovníku nového, většího, který by plně obsáhl všecko minulé i nynější bohatství našeho jazyka a který by vedle písemnictví staršího vyčerpal i naši nově rozkvetlou literaturu.“

4. Východiska projektu. Zakotvenost projektu v historii českého slovníkářství od středověkých pramenů přes nedochovaný tezaurus Komenského po Jungmannův Slovník česko-německý.

5. Metodologické usouvztažnění se soudobými velkorysými evropskými akademickými lexikografickými aktivitami a vzory, zejména v Bělehradě, Záhřebu, Petrohradě, Varšavě, Berlíně, Göttingenu, Lipsku, Mnichově, Vídni a též ve Švédsku. Záměr vytvořit Slovník jazyka českého dobře zapadal do evropského společenského a jazykovědného kontextu.

6. Detailní popis zásad budování lístkové excerpce, tedy to, co bychom v dnešní terminologii nazvali zásadami budování lexikální databáze (a o čem se dnes můžeme poučit na webové stránce < http://lexiko.ujc.cas.cz >).

7. Předpokládané finanční náklady (na „práce přípravné“): čtvrt milionu korun (3–5 haléřů za jeden excerpční lístek).

8. Časový rozvrh. Ke konci roku 1916 se předpokládalo, že „práce přípravné zaujmou asi ještě čtvrtstoletí“. V souvislosti s následným omezením excerpce na prameny od r. 1880 a se začleněním staršího novočeského materiálu jen tehdy, pokud pocházel z děl klasiků české literatury (šlo tedy vlastně o slovník synchronní [5]češtiny), mohlo být, jak známo, přípravné období zkráceno, a první díl slovníku, nikoli už s původně zamýšleným názvem Slovník jazyka českého, nýbrž s názvem Příruční slovník jazyka českého, mohl začít vycházet roku 1935. Sešity dostávala veřejnost do rukou rychle za sebou, ale jak nedávno zdůraznila Z. Hladká v návaznosti na J. Filipce (Hladká, 2007, s. 189; viz též Filipec, 1958), vzhledem k průběžným změnám v názorech na rozsah excerpce i lexikografickou metodu „pravou podobu slovníku je tedy možno hledat až v posledních šesti svazcích“.

9. Očekávaný přínos díla (snad bychom mohli s P. Karlíkem a J. Pleskalovou, 2010, s. 173, mluvit o „okolnostech teleologických“): „[…] trvalý pomník, znázorňující, jakého stupně bohatství a vyspělosti jazyk národa kdy dosáhl, jak rozvita byla jeho věda a jak vzdělané byly široké vrstvy jeho.“

Právě na takovéto promyšleně progresivní filozofické a metodologické základy mohla pak kontinuálně navázat lexikografie v padesátých letech.[10] I když zajisté dáme za pravdu J. Filipcovi, jednomu z hlavních redaktorů a spoluautorů pozdějšího jednosvazkového Slovníku spisovné češtiny, že „potřebuje každá nová generace svůj slovník, aby v něm našla obraz svého života“ (Slovník spisovné češtiny, předmluva), devítisvazkový Příruční slovník se svými 250 tisíci hesly, v současné době dostupný také v elektronické podobě (< http://bara.ujc.cas.cz/psjc >), stejně jako o sto let starší slovník Jungmannův (< http://www.slovnjk.cz >), bezpochyby oněmi „trvalými pomníky“ české jazykovědy a kultury zůstávají.[11]

Při přípravě Slovníku zastával M. Weingart velmi významnou pozici. Byl jedním ze tří hlavních redaktorů a spolu s O. Hujerem a E. Smetánkou provedl konečnou redakci prvního, druhého a částečně i třetího dílu. Ale protože byl po celá léta dvacátá a třicátá vědecky soustředěn v prvé řadě na slavistiku, do NŘ pak už napsal jen jediný článek, a to až v roce 1935; referoval v něm o výsledcích lexikologického zkoumání nespisovné češtiny na základě zápisů spontánní mluvené řeči, které pořídili studenti jeho univerzitního semináře v letech 1932–1935, a o tom, že v té době založil též Archiv hovorové řeči. M. Weingart byl čelný představitel meziválečné slavistiky a přes krátkost svého života (1890–1939) zanechal rozsáhlé dílo paleoslavistické, bohemistické, slovakistické, bulharistické a slovanskobalkanistické.[12] Byl to člověk širokých vědeckých zájmů, originálních tvůrčích počinů, organizačních [6]iniciativ (mj. byl – spolu s J. Hallerem – zakladatelem pražské jazykové poradny[13]), byl znám jako neobyčejně výkonný badatel a vynikající pedagog.[14] Zasáhl i do dalších oblastí. Zajímal se např. o hudební stránku mluvené řeči. Stojí za zmínku, že jedna z jeho dvou přednášek v Pražském lingvistickém kroužku byla věnována L. Janáčkovi jako fonetikovi (přednesl ji v r. 1930; viz Vachek, 1999, s. 101).

Vraťme se ještě jednou do r. 1919. Ředitelem Kanceláře byl v r. 1919 ustanoven V. Ertl, skvělý teoretik i organizátor.[15] Díky jeho promyšlenému a cílevědomému vedení Kanceláře postupovala práce na Slovníku rychlým tempem. Současně V. Ertl vykonával (až do r. 1929) funkci odpovědného redaktora NŘ.[16] Ertlovou osobností byla tedy Kancelář velmi úzce svázána s NŘ. Právě z pera Ertlova (Ertl, 1922) máme v NŘ k dispozici druhý velice důležitý historiografický dokument, a to podrobnou zprávu o tom, že redakční rada NŘ již v prvních měsících roku 1918 vypracovala návrh na vytvoření „státního ústavu pro jazyk československý“ (Ertl, 1922, s. 97), který předložila ministerstvu školství a národní osvěty. Návrh vycházel ze základní teze, že „péče o mateřský jazyk […] je především a hlavně úkolem vědeckým“ (Ertl, 1922, s. 97). Vytyčeny byly dva hlavní směry vědeckého bádání ústavu, a to směr lexikografický, tj. „příprava, zpracování a vydání velkého slovníku národního“, a směr dialektologický. Vedle obou těchto směrů měla být druhým hlavním úkolem jazykovědného ústavu péče o „praktické šíření a zdokonalování mateřského jazyka“ (Ertl, 1922, s. 106). V. Ertl zdůraznil, že „jde však o to, aby zásady jazykové správnosti byly založeny na celé šíři a hloubce vědeckého poznání“. Dnes by V. Ertl pravděpodobně neužil termínu jazyková správnost, ale samy zásady platné zůstávají. Vědecké úkoly razantně formulované a přesvědčivě zdůvodněné v Ertlově článku o potřebnosti jazykovědného ústavu však dlouho zůstávaly „nevyřízeným aktem“ (NŘ 1927, s. 66), až teprve v roce 1946 založený Ústav pro jazyk český je začal plnit v jednotlivých svých odděleních, a to na všech hlavních úsecích studia češtiny.[17] Naplněn je i další Ertlův požadavek: „Jazykový ústav převzal by na sebe z povinnosti i úkoly, které z dobré vůle koná dosud redakce Naší řeči, totiž povinnost poskyto[7]vati všem vrstvám naší veřejnosti, jednotlivcům i korporacím, poučení ve věcech jazykových […]“ (Ertl, 1922, s. 109). Také tuto povinnost dnešní Ústav převzal a významně ji rozvinul; činnost jazykověporadenská dosáhla v posledních letech ročního objemu několika tisíc odpovědí na e-maily a telefonické dotazy (dopisová agenda je menšího rozsahu). Internetová jazyková příručka (< http://prirucka.ujc.cas.cz >) funguje od počátku roku 2009; obsahuje 61 500 hesel v slovníkové části a 158 položek v části výkladové.[18] Dotazy jazykové poradně se týkají všech otázek jazyka a jeho užívání, nicméně poměrně značný počet dotazů se týká jevů pravopisných. Pravopis byl a je přeceňován. Proto neškodí připomenout, co o pravopise moudře napsal V. Ertl v již citovaném článku, tedy před devíti desetiletími: „Pravopis je jistě věc, o níž možno míti velmi různá mínění, ale o níž všichni víme, že je to konec konců v dané chvíli jedno, píšeme-li tak či onak. […] hlavním požadavkem při každé soustavě pravopisné není jeho jakost, nýbrž jeho jednota, vědomí, že pravopisné zásady takové nebo makové mají jen tehdy smysl, když se jim podřídíme všichni bez rozdílu. Každé liberum veto v otázkách pravopisných je nesmysl, neboť vedle tradice je základní podmínkou pravopisu konvence, dohoda, právě tak jako v oblékání, společenském mravu atd.“ (Ertl, 1922, s. 99).

Vzhledem k tomu, že časopis NŘ byl „jakýmsi oficiálním časopisem redakční kanceláře chystaného Slovníku“, jak píše K. Hodura (1959, s. 8), byly v něm pravidelně od r. 1927 zveřejňovány detailní zprávy o postupu excerpčních prací. Čtenáři byli informováni o tom, které knihy byly excerpovány a kterým z postupů (excerpčních postupů se v průběhu let vyvinulo několik), byla uváděna jména excerptorů spolu s jejich profesemi a s přesným údajem o počtu odevzdaných excerpčních lístků.[19] Souhrnně pak podal vysvětlení o „vzniku a povaze těchto sbírek, posouzení jejich hodnoty pro úkol normativního slovníku současné češtiny spisovné“ K. Hodura (1935). I pro dnešního lingvistu, který má k dispozici obrovské objemy dat na internetu a zejména v anotovaném Českém národním korpusu (< http//ucnk.ff.cuni.cz >), je to čtení navýsost poučné, zejména v tom, jak veliká musela být starost o reprezentativnost lístkového archivu, tedy o jeho stránku kvalitativní, při tehdejších kvantitativních omezeních daných výlučně manuální technikou filologické práce. Od roku 1935, kdy začal vycházet Příruční slovník jazyka českého, byly pak pravi[8]delně po několik let sledovány nejdůležitější novinky, které slovník vnesl do spisovné normy (Haller, 1935a, s. 108). Autorem rubriky byl hned od roku 1935 J. Haller, v průběhu roku 1939 jej vystřídal E. Knap.[20] I když se jednalo o rubriku v podstatě jen přehledovou, stálo by za to zhodnotit, kterých změn si J. Haller a E. Knap všímali, protože je považovali pro prosazování lexikální normy za důležité, a které ponechávali stranou – kritické zhodnocení obsahu této rubriky by mohlo být určitým, i když asi jen doplňujícím pohledem na dobové pojetí spisovné normy, resp. na to, co J. Haller označil za „průměr spisovného usu dobrých českých autorů“ (Haller, 1935a, s. 108).[21]

Všímali-li jsme si dosud toho, jak bylo v NŘ referováno o projektu Slovníku, o postupu přípravných prací k němu, o snahách, aby se Kancelář transformovala ve vědecký ústav, a posléze o prvních vydaných sešitech, sledovali jsme tím hledisko v širším smyslu historiografické. Spolu s tím, a měli bychom napsat především, je třeba sledovat vlastní hledisko lexikografické. Je přirozené, že v době, kdy byl intenzivně shromažďován jazykový materiál pro Slovník, bylo velmi mnoho článků i příspěvků ostatních žánrů v NŘ věnováno právě slovní zásobě, v prvé řadě zevrubným významovým analýzám jednotlivých slov, skupin slov a slovních spojení. Publikované rozbory přinesly velké množství nových, důležitých poznatků o mnoha jevech v slovní zásobě, které do té doby nebyly vůbec zaznamenány, natož analyzovány, a které se pak uplatnily při zpracování příslušných hesel v Příručním slovníku. Přesvědčíme se o tom, zalistujeme-li kterýmkoli předválečným ročníkem časopisu. V tom byla NŘ nezastupitelná a její přínos obrovský.

Viděno z dnešního hlediska, V. Ertl nevytyčil „dvojí směr na obranu jazyka“ možná právě nejšťastněji, když tyto směry v NŘ (1918, s. 164) formuloval jakoby negativně. Napsal, že je třeba jazyk „hájiti proti znešvařování, plnícímu jeho pokladnici výrazy nesprávnými a nečeskými“ a zároveň „brániti ho také proti ochuzování, omezujícímu bohatství a výběr jeho výrazových prostředků“, ke kterému vede „přílišná horlivost očistná“. Možná i tato formulace s dvojím „proti“ přispěla (vedle dalších důvodů) k tomu, že M. Weingart (1934, s. 28) kritizoval NŘ za to, že „postupuje spíše negativně než positivně“. Nutno však podotknout, že toto napsal M. Weingart [9]v r. 1934, tedy v době, kdy v čele redakce NŘ už stál J. Haller, a poté, co rok předtím vyšla v NŘ Hallerova obsáhlá polemika s autory slavného sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Haller, 1933),[22] a v neposlední řadě poté, co se M. Weingart, jeden za zakládajících členů Pražského lingvistického kroužku, v roce 1934 s Kroužkem rozešel.[23] Pravdu má ovšem M. Weingart v tom, že NŘ „nevypracovala soustavných thesí pro jazykovou kulturu“ (Weingart, 1934, s. 25–28). Tyto zásady vypracoval Pražský lingvistický kroužek, který nadřadil pojem jazykové vytříbenosti či kultivovanosti pojmu jazykové správnosti a dal nový základ teorii jazykové kultury.

I když V. Ertl, J. Zubatý a spolu s nimi i další autoři ve svých příspěvcích v NŘ rázně vystupovali proti „přísnějším“ puristům, leccos z toho, co i oni ve dvacátých letech minulého století odmítali jako lexikální germanismy, je dnes běžnou součástí spisovné normy a leccos z toho, co označili jako „kazimluv“, jako „nesmyslné“, „prazbytečné“, „zhola nečeské“, či dokonce jako „ohavné“, se dostalo už do příslušných hesel v Příručním slovníku. Redakce NŘ dvacátých let se „mírnému purismu“[24] nevyhnula. Odmítáno bylo například sloveso patřit ve významu přeneseném: ta kniha patří mně (doporučeno bylo ta kniha jest má), dále například sloveso vykolejit ve spojeních jako vlak vykolejil (doporučeno: vlak vyjel z kolejí), sloveso předhazovat (doporučeno: vytýkat, vyčítat), dostát závazkům (doporučeno: plnit závazky), vyhlížet špatně (doporučeno: vypadat); odmítána byla slovesa s první částí spolu-, např. spolurozhodovat, spoluúčinkovat, ale substantiva verbální typu spoluúčinkování byla považována za „správná“. Odmítáno bylo substantivum obhajoba (doporučeno: obrana, hájení, obhajovací řeč), substantivum obnos (doporučeno: částka, peníz), složeniny typu železobeton (doporučeno: železový beton), předponové předstupeň a předporada, dále adjektiva dotyčný (přijímáno pouze ve významu dotyčný bod = ‚bod dotyku‘) a kýžený (doporučeno: žádoucí). V příkladech by bylo možno – ale nikoli užitečno – pokračovat. Důležité je, že sám vývoj spisovné normy v desetiletích bezprostředně následujících, a tedy i v textaci hesel v Příručním slovníku, přinesl korekce: Potvrdil například vývoj a obohacování slovesných významů, zejména významů abstraktních, přenesených, prokázal velmi produktivní nárůst počtu sloves odvozených různými předponami, doložil tendenci k prepozicionalizaci adverbií [10]a jejich šíření z knižního, „kancelářského“, „papírového“ a obchodního slangu do běžného úzu (včetně + genitiv), prokázal zřetelný nárůst akuzativních slovesných vazeb na úkor vazeb s genitivem (hledat, dostat, potřebovat, žádat, chránit aj.) a v neposlední řadě to, že nemá naději na úspěch doporučení oživit slovo staré, z úzu již vyšlé (staré čistec vedle novějšího cín[25]). Ačkoliv v třicátých letech bylo různých „zákazů“ a negací v NŘ poněkud více než v desetiletí předešlém, kdy vůdčími vědeckými osobnostmi NŘ byli V. Ertl (zemřel 1929) a J. Zubatý (zemřel 1931), názory v příspěvcích o jednotlivých slovech, jejich významech a původu, o tvarech, o slovních spojeních, o formulacích částí vět i celých vět, o slovosledu, publikované v NŘ, nebyly nikdy v předválečném období zcela jednotné, diskuse a polemiky se přenášely z čísla do čísla, někdy z jednoho ročníku do ročníků dalších. Příkladem (jedním za mnohé) může být diskuse o slovese zodpovídat; ještě v r. 1917 bylo toto sloveso odmítnuto jako germanismus (podle beantworten), ale o čtyři roky později se k němu vrátil F. Trávníček (1921), který dovodil, že jde o sloveso staré a předpona z- vznikla čistě domácím vývojem. K Trávníčkovu článku bylo však připojeno nesouhlasné stanovisko, podepsané zkratkou Z, jíž se podepisoval J. Zubatý.

Jak silně byl v jazykovém povědomí některých laických uživatelů zakořeněn purismus z brusů poslední třetiny 19. století, dosvědčuje např. to, že ještě v roce 1923 byla redakce NŘ nucena ujistit jistého čtenáře, že „slovo kapesník není utvořeno proti duchu jazyka.“ Je škoda, že Weingartův slovník slov a rčení, sestavený v jeho univerzitním semináři ze všech brusů konce 19. století, o kterém referoval ve stati z r. 1934 (Weingart, 1934, s. 27), zůstal jen v rukopise (není mi známo, zda se rukopis zachoval). Ani pozdější záměr M. Jelínka zpracovat do podoby slovníku rozsáhlý materiál čítající přibližně pět tisíc jazykových jevů (slov, idiomů a syntaktických konstrukcí), jež puristé zakazovali, který autor shromažďuje od počátku šedesátých let, zatím realizován není (Jelínek, 2007, s. 541).

Vedle článků měla předválečná NŘ několik pravidelných „drobných“ rubrik a podrubrik různého rozsahu.[26] Rubriky plnily dvojí úlohu. Zaprvé měly úlohu fóra [11]osvětového, poradního, „tříbícího“, „očistného“, kriticky namířeného proti „prohřeškům proti správnosti jazykové“, s poučeními „zušlechťujícími“ jazykové vyjadřování. Zadruhé, ať už byly z pera Zubatého, Ertlova, dalších autorů, nebo to byly příspěvky autorem nepodepsané (tudíž reprezentující názor redakce), byly poměrně hustým sítem, kterým procházely výrazy a slova či jejich jednotlivé tvary, jež byly historicky spolehlivě doložené, náležitě utvořené a v úzu vžité – a tedy správné, a při zpracování hesel do Příručního slovníku přijatelné – a přijaté. Drobné žánrové útvary zabíraly spolu s rubrikou Posudků a zpráv někdy až polovinu rozsahu čísla (ba někdy i více) a jejich podrobný rozbor, který však přesahuje možnosti tohoto příspěvku, by byl pro poznání jazykové politiky tehdejší redakce časopisu velmi užitečný. Dnešní NŘ zachovala rubriku Drobnosti (na jedno číslo připadá obvykle jedna až dvě drobnosti). Je však zřetelný rozdíl mezi tehdejšími a dnešními drobnostmi. I dnešní drobnosti se sice týkají jednotlivého slova nebo velmi malého souboru výrazů, ale neomezují se jen na popis slov a na konstatování jejich správnosti či nesprávnosti. Důraz se v nich klade na původní, o argumentaci se opírající vysvětlení a vyřešení jazykového jevu či problému a délkou, kompozicí a formálními náležitostmi mají charakter krátké odborné stati; v předválečných ročnících bývaly takové konkrétní analýzy řazeny mezi články, delší rozbory vycházely i na pokračování.

Historického materiálu, který poskytuje NŘ, je mnohem víc, než bylo možno obsáhnout v jediném příspěvku. Vedle NŘ by bylo možno citovat také početné další zdroje, starší i současné, související bezprostředně s osobnostmi NŘ a Kanceláře Slovníku.[27] Připomeňme v této souvislosti alespoň jeden záslužný editorský čin, a to vydání vzácných deseti Hallerových statí o češtině (Haller, 2007). J. Haller, jazykovědec tolik v minulosti kritizovaný a odsuzovaný, je tímto způsobem do určité míry vědecky rehabilitován (viz i příznivé přijetí knihy M. Jelínkem, 2008). A konečně, přeneseme-li se s časopisem NŘ od retrospektivy do doby nejsoučasnější, pak je třeba připomenout, že NŘ ani dnes neponechává téma dějin české lingvistiky stranou. Svědčí o tom tematické dvojčíslo 4–5 ročníku 93 (2010), věnované diskusi o tom, jak tyto dějiny nahlížet, jak k psaní dějin přistupovat, jak je uchopovat. Dějiny zkoumání jazyka, vývoj lingvistického myšlení je téma trvale aktuální už proto, že bez povědomí historické souvztažnosti nelze dost dobře postupovat kupředu. To ostatně platí o každém vědeckém oboru.

 

[12]LITERATURA

 

Akademický slovník (1939). Naše řeč, 23, s. 178–185.

ČERVENÁ, V. (1981): O lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV. Naše řeč, 64, s. 14–22.

DANEŠ, F. (1975): Sto let od narození Václava Ertla. Naše řeč, 58, s. 249–255.

ERTL, V. (1918): Držeti. Naše řeč, 2, s. 164–166.

ERTL, V. (1922): Ústav pro jazyk československý. Naše řeč, 6, s. 97–112.

FILIPEC, J. (1958): Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen. Slovo a slovesnost, 19, s. 211–224.

FILIPEC, J. (1975): Cesta k českému jednosvazkovému slovníku. Naše řeč, 58, s. 225–233.

FILIPEC, J. (1981): Z prehistorie a historie Ústavu pro jazyk český ČSAV. Naše řeč, 64, s. 225–232.

HALLER, J. (1933): Spisovná čeština a jazyková kultura. Naše řeč, 17, s. 11–20, 50–55, 77–87, 105–112, 138–147.

HALLER, J. (1935a): Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého. Naše řeč, 19, s. 108–112.

HALLER, J. (1935b): K prvním dvěma sešitům Příručního slovníku jazyka českého. Naše řeč, 19, s. 117–123.

HALLER, J. (1945): Kruh přátel českého jazyka za války. Naše řeč, 29, s. 89–95.

HALLER, J. (2007): Dar jazyka. Deset statí o češtině. Vybrali a k vydání připravili J. Chromý a F. Martínek. Praha: Herrmann a synové.

HAVRÁNEK, B. (1953): Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český. Naše řeč, 36, s. 19–27.

HAVRÁNKOVÁ, M. (2008): Pražský lingvistický kroužek v korespondenci. Praha: Academia.

HELCL, M. (1951): Z Ústavu pro jazyk český. Naše řeč, 35, s. 75–77.

HELCL, M. (1953): Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka. Naše řeč, 36, s. 309–311.

HELCL, M. (1958): Nový slovník spisovné češtiny. Naše řeč, 41, s. 45–48.

HLADKÁ, Z. (2007): Lexikografie. In: J. Pleskalová et al. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 164–198.

HODURA, K. (1935): Lístkové výpisky k českému slovníku. Naše řeč, 19, s. 1–6.

HODURA, K. (1959): Z dějin akademického slovníku jazyka českého. Naše řeč, 42, s. 6–14.

HODURA, Q. (1931): Jos. Zubatý a slovník jazyka českého. Naše řeč, 15, s. 92–94.

CHLUMSKÝ, J. (1933): Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka. Naše řeč, 17, s. 161–178.

JELÍNEK, M. (2004): Jan Gebauer a česká jazyková kultura. In: P. Karlík – J. Pleskalová (eds.), Život s morfémy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 161–171.

JELÍNEK, M. (2007): Purismus. In: J. Pleskalová et al. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 540–572.

JELÍNEK, M. (2008): Jiří Haller se vrací do české jazykové kultury. Naše řeč, 91, s. 96–99.

KARLÍK, P. – PLESKALOVÁ, J. (2010): Historie oboru: jaký má smysl pro současnost? Naše řeč, 93, s. 171–179.

KUDĚLKA, M. (1981): Miloš Weingart jako ideolog slovanství. Slovanský přehled, 67, s. 519–528.

[13]KURZ, J. (1939): Práce prof. M. Weingarta z církevní slovanštiny a ze slovanského jazykozpytu. Časopis pro moderní filologii, 23, s. 225–249.

MACHAČ, J. (1971): Vznik a vývoj prvního českého jazykovědného pracoviště. Naše řeč, 54, s. 190–200.

OBERPFALCER, F. (1934): Lístkové výpisy Gebaurovy a Zubatého. Naše řeč, 18, s. 129–139.

PETR, J. (1981): Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV. Naše řeč, 64, s. 1–14.

PLESKALOVÁ, J., et al. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

SOCHOR, K. (1956): Čtyřicet let slovnikářské činnosti Dr Aloise Získala v Ústavu pro jazyk český. Naše řeč, 39, s. 298–299.

TRÁVNÍČEK, F. (1921): Zodpověděti, zodpovídati. Naše řeč, 5, s. 65–68.

UHLÍŘOVÁ, L. (2006): Méně známá kapitola z historie pražské jazykové poradny. Naše řeč, 89, s. 260–263.

VACHEK, J. (1994): Vzpomínky českého anglisty. Jinočany: H & H.

VACHEK, J. (1999): Prolegomena k dějinám Pražské školy jazykovědné. Jinočany: H & H.

VEČERKA, R. (2008): Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Linguistica online [online]. Brno: Ústav baltistiky a jazykovědy FF MU. Cit. 2010–12–20. < http://www.phil.muni.czu/linguistica/art/vecerka/vec-medailonky2.pdf >.

WEINGART, M. (1917): Slovník jazyka českého. Naše řeč, 1, s. 8–11 a 44–46.

WEINGART, M. (1934): Český jazyk v přítomnosti. Úvahy a podněty z jazykové terapie a kultury. Praha: Československá grafická unie.

WEINGART, M. (1935): Individuální slovník hovorové češtiny. Naše řeč, 19, s. 334–351.

ZOUBEK, O. (2006): Bezová duše. Galerie Bayer & Bayer, IX, č. 37, s. 2 [online]. Cit. 2010–12–20. < http://www.galerie-bayer.cz/noviny/37.PDF >.

ZUBATÝ, J. (1927): Na prahu druhého desítiletí. Naše řeč, 11, s. 1–7, 25–31.


[1] Archivní materiály jsou uloženy v Archivu AV ČR, viz < www.mua.cas.cz >.

[2] Pro podrobnější odkazy viz elektronický archiv NŘ na webu Ústavu pro jazyk český, < http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php >.

[3] V NŘ 1927, s. 66, se referuje o zprávě, kterou podal na slavnostním shromáždění České akademie věd a umění její generální tajemník K. Kadlec. Píše se v ní: „O Slovníku jazyka českého, největším vědeckém podniku III. třídy České akademie, začalo se uvažovati na podnět prof. dr. Pastrnka r. 1905. […] K vědeckému řízení přípravných prací určena Lexikografická a dialektologická komise, jejímž předsedou byl až do rozloučení této komise prof. dr. Pastrnek, po rozloučení se stal předsedou komise dialektologické prof. dr. Pastrnek, lexikografické prof. dr. Zubatý.“ – (Komise byly rozděleny v r. 1920.)

J. Machač (1971, s. 192) píše: „Návrh na ‚zahájení přípravných prací k sepsání a vydání soustavného Slovníku jazyka českého‘ vypracoval prof. František Pastrnek a jako referent jej dne 6. února 1906 na schůzi III. třídy České akademie podal spolu s ostatními dvěma členy lexikografické a dialektologické komise – Františkem Š. Kottem (tehdy předsedou komise) a prof. Josefem Zubatým. Předložený návrh, v roce předcházejícím zevrubně projednaný v kruhu odborníků, obsahoval nejen v obecných rysech naznačenou koncepci slovníku, a to typu thesauru objímajícího celou slovní zásobu češtiny, ale i podrobný nástin způsobu provedení a postupu práce s vytčením konkrétních úkolů pro přípravné období i s návrhy na jejich finanční zajištění formou subvencí. K vlastní realizaci schváleného návrhu přistoupila pak lexikografická a dialektologická komise ČA, již za vedení F. Pastrnka, v r. 1911.“ – J. Filipec (1981, s. 226) zmiňuje k tomu ještě dvě významná data související s projednáváním návrhu na přípravu Slovníku: „Lexikografická a dialektologická komise předložila 27. 10. 1905 Třetí třídě České akademie pro vědy, slovesnost a umění návrh na přípravné práce k vydávání Slovníku jazyka českého, přednesený 19. 3. 1905 Fr. Pastrnkem.“ Srov. též Předmluvu k Příručnímu slovníku jazyka českého, v níž je F. Pastrnek jako jediný výslovně uveden jako iniciátor myšlenky vytvořit „Thesaurus českého jazyka“.

[4] Velkou zásluhu na tom, že NŘ začala vycházet, měl právě J. Zubatý. Píše o tom podrobně ve stati v r. 1927, kterou uvádí slovy: „Zajímalo by prý leckterého z našich čtenářů, jak se stalo, že před 10 lety počala vycházeti Naše řeč, a měl bych to prý napsati já, hlavní původce toho“ (Zubatý, 1927, s. 1).

[5] Od třetího do třináctého ročníku (tj. až do Ertlova úmrtí v r. 1929) pak redakce pracovala ve složení V. Ertl, E. Smetánka, J. Vlček a J. Zubatý. Odpovědným redaktorem po celé toto období byl V. Ertl. Změnu personální i ideovou přinesl pak ročník patnáctý (1931) a ročníky následující; redakční radu od tohoto ročníku tvořili J. Haller, O. Hujer, V. Machek a E. Smetánka.

[6] Jedinou výjimkou, kdy NŘ nevyšla, byl rok 1952; na ročník 35 z roku 1951 navázal ročník 36 v roce 1953.

[7] Zřejmě vůbec poprvé M. Weingart představil Slovník jazyka českého v stejně nazvané přednášce na schůzi českých filologů již 15. ledna 1916.

[8] F. Pastrnek (1853–1940), absolvent Vídeňské univerzity (žák Miklošičův a Jagićův), byl povolán do Prahy v r. 1895 jako mimořádný profesor slovanské filologie, v letech 1902–1926 působil pak jako řádný profesor. M. Weingart, zprvu Pastrnkův asistent, působil na Karlově univerzitě jako profesor slovanské filologie a staroslověnštiny od r. 1926 (předtím, v letech 1921–1926, působil jako profesor na nově založené Komenského univerzitě v Bratislavě). F. Pastrnek svého žáka o rok přežil.

[9] Tuto pozici zastával M. Weingart až do r. 1918. Podrobněji viz Večerka (2008).

[10] O koncepci čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého psal do NŘ M. Helcl (1953 a 1958); slovník byl původně projektován nejprve jako „praktický slovník rozpočtený na dva svazky formátu Příručního slovníku“ (Helcl, 1951, s. 75), o málo později pak jako „třísvazkový“; takto o něm píše M. Helcl (1953 a 1958) a stejně ho uvádí také B. Havránek v předmluvě k prvnímu svazku.

[11] Všestranné zhodnocení Příručního slovníku jazyka českého podal J. Filipec (1958).

[12] O úctyhodném vědeckém díle M. Weingarta, tohoto „všeslovanského filologa“, který se snažil „pěstovati filologii slovanskou v celém jejím rozsahu“, psal v roce jeho úmrtí podrobně J. Kurz (1939). O Weingartových názorech na etnickou jednotu nebo příbuznost slovanských národů a na československou jazykovou jednotu viz Kudělka (1981).

[13] Jazyková poradna byla zřízena v r. 1936. Její oficiální název zněl Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči. Podrobněji viz Uhlířová (2006).

[14] J. Vachek (1994) připomíná Weingartův „strhující učitelský temperament“.

[15] F. Daneš u příležitosti stého výročí Ertlova narození píše: „[…] ve Václavu Ertlovi našla naše jazykověda pracovníka s neobyčejně širokým rozhledem a hlubokými znalostmi, všestranně vzdělaného a moderně orientovaného; zanechal po sobě vynikající dílo, a jenom předčasný jeho odchod způsobil, že mu zůstala jen úloha „magni parentis“. (Daneš, 1975, s. 254). – Podrobně o J. Zubatém viz Q. Hodura (1931).

[16] Pravidelná petitová formulace na poslední stránce každého čísla Z redakce odpovídá spolu se jménem příslušné osoby vypovídá o tom, že funkce hlavního a výkonného redaktora nebyly v té době personálně rozděleny.

[17] O dějinách Ústavu pro jazyk český i o jeho přítomnosti, o jeho organizační struktuře, výzkumných projektech a publikacích viz < http://www.ujc.cas.cz >.

[18] Za první dva roky provozu (od 14. 1. 2009) bylo zaznamenáno přes 10 000 000 přístupů z více než 480 000 unikátních adres. Průměrná denní návštěvnost je 14 736 přístupů (ve školních dnech 18 102 přístupů).

[19] Pro příklad: V roce 1926 přibylo 279 317 lístků. Excerptory byli většinou středoškolští profesoři a profesorky češtiny, ale okruh spolupracovníků byl širší, byli mezi nimi například poštovní inspektor, státní úředník, asistent drah, zástupce přednosty zemské rady, lékárník, ředitel cukrovaru, redaktorka Ottova slovníku či choť odborného učitele – a jiní. Zprávy z Kanceláře o pokračující excerpci byly v NŘ zveřejňovány i po roce 1935; poslední byla zpráva za rok 1943, která vyšla v NŘ 1944, a to s tradičním titulkem Zpráva ze Slovníku jazyka českého za rok 1943.

[20] Eugen Knap (1890–1968), rodák z Libáně, byl středoškolský profesor češtiny a francouzštiny; mimo jiné působil na reálném gymnáziu v Praze na Sladkovského náměstí; vděčně na svého učitele vzpomíná sochař O. Zoubek (2006). Do NŘ psal v letech 1939–1942 celkem dvacetkrát, ale kromě pravidelných Poznámek k Příručnímu slovníku jazyka českého žádné jiné jeho články v NŘ nevyšly. Přednášel také v Kruhu přátel českého jazyka, jak zmiňuje J. Haller (1945).

[21] J. Haller (tamtéž) dále píše: „To znamená, že se všude tam, kde se mluvnická teorie odchylovala od stavu, v kterém se dnešní jazyk spisovný octl, obnovuje shoda a tím se přirozeně vytváří norma živá [proloženo Hallerem], aby co nejlépe vyhovovala potřebám jazykové praxe.“ Důležitý je k tomu také Hallerův podrobný referát o diskusním večeru konaném u příležitosti vydání prvních dvou čísel Příručního slovníku, který uspořádala Společnost pro slovanský jazykozpyt v Praze v čele s předsedou Společnosti M. Weingartem (Haller, 1935).

[22] Hallerova ostrá kritika byla namířena proti čtyřem autorům sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura – proti V. Mathesiovi, B. Havránkovi, R. Jakobsonovi a J. Mukařovskému. O komentář k článku pátého autora, M. Weingarta, požádala redakce NŘ fonetika J. Chlumského. Jeho recenze byla sice kritická, ale nikoli tak ostře polemická a závěr byl v podstatě příznivý: „Článek tedy zajímavý přes různost názorů a některá nedopatření. Jest si jen přát, aby svým dobrým jádrem působil a prospěl“ (Chlumský, 1933, s. 177).

[23] M. Havránková (2008, s. 16) píše, že se tak stalo „pro názorové neshody, především s Mukařovským a Havránkem“. M. Weingart pak založil Společnost pro slovanský jazykozpyt; členem této společnosti se stal rovněž J. Haller.

[24] Viz podrobnou analýzu purismu ve statích M. Jelínka, zejména 2004 a 2007 (v obou statích viz odkazy na další autorovy práce o purismu).

[25] Viz k tomu výstižně např. Haller, 1935, s. 120: „Archaismy nezachraňuje slovník, nýbrž usus spisovatelů.“

[26] Vedle rubriky Drobnosti s relativně pravidelnou kritickou podrubrikou Divoké květy z novinářských luhů to byly rubriky Hovorna, Listárna apod. Rubriky byly zařazovány podle aktuální potřeby a podle rozsahových možností v jednotlivých číslech a proměňovaly se také jejich názvy, např. v čísle 6–7 v ročníku čtvrtém (1920, s. 193–194) se setkáváme s titulem kritického Klasobraní z novinářské češtiny za květen 1920. Odpovědi na jazykové dotazy čtenářů v Hovorně či Listárně byly sice zpravidla jen několikařádkové, ale jejich počet rozhodně nebyl zanedbatelný; např. v deseti číslech ročníku čtvrtého (1920) jich vyšlo dohromady 135, přičemž pod jedním titulkem mohlo být i několik odpovědí, pokud dotazy položil týž tazatel. Někdy (často např. při kritice překladů uměleckých děl do češtiny v rubrice Posudky a zprávy) se však autoři kritik omezovali na dichotomické třídění jazykových jevů na „správné“ a „nesprávné“ a na výčet chyb. Stranou kritiky nezůstali ani vědci, např. drobnost Kterak píší naši vědci v NŘ 1, 1917, s. 150, přinesla kritiku popularizačního stylu. V třicátých letech byly drobné žánry sloučeny do jediné rubriky Drobnosti; stojí za pozornost, že v letech 1921–1927 byla rubrika Drobnosti řazena hned za rubrikou Články (recenzní rubrika následovala až za nimi), což svědčí o tom, že příspěvky v ní byly považovány za obsahově blízké článkům. Jako s články se s drobnostmi zachází v NŘ i dnes (mají své anglické resumé).

[27] Zcela stranou bylo nutno ponechat např. souvislosti Pravidel českého pravopisu z r. 1941 s formulacemi hesel v jednotlivých dílech Příručního slovníku.

Nýřanská 12, 153 00 Praha 5
lidauhlirova@seznam.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 1, s. 1-13

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Světla Čmejrková, František Daneš: O dvou (a více) typech parataktického spojení vztažných vět