Časopis Naše řeč
en cz

K prvním dvěma sešitům Příručního slovníku jazyka českého

J. H. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

»Společnost pro slovanský jazykozpyt z Praze«, nový vědecký spolek, který byl založen z popudu profesora Karlovy university M. Weingarta a soustředil k vědecké práci přední pracovníky o slovanském a jmenovitě českém jazykozpytu u nás, uspořádala dne 19. března t. r. v zasedací síni Městské knihovny v Praze diskusní večer o Příručním slovníku jazyka českého. Dva důvody nás vedou k tomu, abychom podali čtenářům zprávu [118]o tomto večeru. Především je to přesvědčení, že Příruční slovník, který začala vydávat Česká akademie věd a umění, je dílo tak důležité, že se k němu v Naší řeči musíme ustavičně a při každé příležitosti obracet. Druhý důvod je v tom, že diskusní večer Společnosti pro slovanský jazykozpyt ukázal velmi jasně, kolik zásadních otázek bylo a je třeba při vydávání tohoto díla řešit.

V obsáhlém úvodě probral všechny tyto problémy univ. doc. J. M. Kořínek.[1] Poznamenal hned napřed, že o otázkách, které se budou v diskusi probírat, rozhodovala redakce Přír. slovníku zajisté po bedlivých úvahách. Přes to však je zjev zcela přirozený, že s nejedním stanoviskem redakce a zvláště s jeho praktickou aplikací v slovníku samém nebude v podrobnostech každý souhlasit. Slovníku může jen prospěti, bude-li se zkoumati stupeň oprávněnosti příslušných desiderát, ať už je pronášejí odborníci linguisté a filologové, či kdokoli z těch, jimž je mateřský jazyk něčím víc než každodenním prostředkem dorozumívacím, zejména spisovatelé, a to ovšem i odborní. Jeden ze základních problémů, na který se musilo odpověděti před zahájením práce, je rozsah látky, kterou má Přír. slovník podávati, a to rozsah ve smyslu časovém i s hlediska funkčního rozvrstvení jazyka. Co do času chce Přír. slovník obsáhnout období zhruba od roku 1870 do roku 1934, co do druhého hlediska veškerý standard knižní a běžný hovorový. K dosažení tohoto cíle je potřebí vyčerpat především českou slovesnost uvedeného období co možná úplně a rovnoměrně. Zároveň je třeba určit, do jaké míry má takový slovník podávat slovní poklad rozličných oblastí sociálních a pracovních, a to jak z odborné literatury, tak z odborného jazyka hovorového a stavovských slangů. Dále se naskýtá otázka, do jaké míry má takový slovník zachycovat individuální mluvu básníků a rozmanitá knižní hapax gegrammena, a to jak v písemnictví krásném, tak i naukovém, filosofickém a vůbec odborném. A poslední otázka, do jaké míry se má přihlížet k obcovacímu jazyku prostého lidu, k výrazům familiárním a vulgárním, k provincialismům a argotismům, a zvláště k autorům, jejichž jazyk je zabarven nářečím nebo kteří píší jen nářečím.

Může vzniknout otázka, zdali v době, kdy se materiál sbíraný a zpracovávaný skoro čtvrt století mravenčí pílí mnoha spolupracovníků pro velký slovník akademický začal zpracovávat pro Př. sl., byla excerpce období 1870 až 1934 s dostatek úplná a náležitě úměrná všem oborům a oblastem psaného jazyka, próze krásné i odborné, knihám i časopisům, jazyku umělců i žurnalistů. Některé pochybnosti o tom se ozvaly už před vyjitím 1. sešitu Přír. slovníku. Ve výčtu autorů zastoupených v materiálu, jehož se užije pro tento slovník (NŘ. XIX, 1935, 1 n.), pohřešil Pavel Jesen (LN. 3. III. 1935) několik jmen z krásné literatury, literaturu odbornou a většinu časopisů odborných a zejména politických. B. Mathesius ve zprávě o 1. sešitě [119]Přír. slovníku (Lit. noviny VII, č. 8, str. 1) pokládá za povážlivé zužování pojmu českého jazyka to, že jsou silně zanedbáni autoři bohatí výrazy argotickými a slangovými, a to, že je zanedbána literatura překladová. A Arne Novák (LN. 11. III. 1935) se pozastavuje nad tím, že Přír. sl. zanedbal některé autory, kteří »vydatně těžili látku nářeční«, a přál by si mimo to větší zřetel k literatuře před rokem 1870, aby bylo zachráněno »z Jungmanna, Kollára, Palackého, Havlíčka, Tyla, Klicpery proti hovorovému usu, ale pro potřebu spisovnou, co se jen dá.« Tyto poznámky jsou v některých věcech unáhlené. Odborné a denní časopisy, které jsou v cit. výčtu, obsahují přece značný počet prací z většiny pohřešovaných oborů a od většiny pohřešovaných autorů, a ovšem i od jiných, v onom výčtu neuvedených. Kromě toho nutno konstatovati, že výčet tento není docela úplný, jak je zřejmé každému, kdo si jej sám srovnal s citátovým aparátem hned 1. sešitu Přír. slovníku.[2] To ovšem neznamená, že netřeba dále uvažovati o obavách těch, kdo z prvních archů Příručního slovníku vyciťují nedostatečný zřetel předně k literatuře odborné, dále k autorům argotisujícím a dialektisujícím a konečně k literatuře před r. 1870. Redakce Přír. slovníku má na obálce 1. sešitu tyto směrnice: »Slova odborná, nářeční i slova jazyků zvláštních (slangu, argotu a j.) se uvádějí jen tehdy, překročila-li meze své zvláštnosti a zobecněla-li aspoň do jisté míry v jazyce spisovném. Také archaismy jsou uvedeny jen tehdy, žijí-li jako archaismy i v jazyce dnešním.« Tu ovšem mnoho záleží na tom, jak rozumíme slovům »překročiti meze své zvláštnosti« a zvláště slovům »zobecněti aspoň do jisté míry«. Není pochyby o tom, že mezery v materiálu získaném excerpcí lze vyplnit materiálem z jiných slovníků, jazykových i naučných, — ale ovšem při stanovení stupně, do jakého zobecněly jednotlivé výrazy odborné, familiární atd. ve spisovné češtině, lze se těžko vyhnouti rozhodování více nebo méně subjektivnímu, není-li k němu dán základ právě excerpcí děl příslušné literární oblasti, a to excerpcí co možná úplnou. Budou tedy aspoň některé z mezer v excerpovaném materiálu nevýhodou pro Přír. slovník. Avšak třeba zdůraznit, že proti bohatství excerpt již pořízených — bohatství opravdu jedinečnému — jsou ony mezery, aspoň pokud se týkají krásné literatury, celkem nepatrné; ostatně lecco z toho, co v materiálu slovníku včera nebylo, lze dnes a zítra doplnit.[3]

Dále posuzuje doc. Kořínek požadavek, aby se v Příručním slovníku přihlíželo více k literatuře před r. 1870. Takovýto zřetel k excerpci z literatury před r. 1870, má-li se týkat jen slov a odstínů, jejichž běžnost trvá až na naše časy, není nutný; jde tu vlastně o součást lexikálního standardu češtiny dnešní, obsaženou také v materiálu z dob mladších a nejmladších. [120]Při otázce pak, je-li radno zachraňovat v Přír. slovníku archaismy z této doby pro spisovný standard novočeský proti současnému usu, nebude asi těžko sjednotiti se na stanovisku odmítavém. Archaismy nezachraňuje slovník, nýbrž usus spisovatelů.

Ke konci první části tohoto svého úvodu obíral se doc. Kořínek ještě otázkou, do jaké míry má Přír. slovník podávat slova odvozená, na př. příslovce (andělsky k příd. jménu andělský), slovesa opětovací (dělávati k dělati), feminina (absolventka k absolvent) atd., a jména vlastní, a potom se obrací ke vnitřnímu zpracování vymezené látky. Hlavním problémem tu je podání významu slov. Není sporu o tom, že jazykový výklad významu slova nemá býti směšován s logickým výměrem příslušného pojmu; je však otázka, do jaké míry má Přír. slovník podávat vědeckou definici termínů odborných. K výkladům významu slov vůbec naskýtají se rozličné prostředky. Především lze podávati výklad překladem, t. j. výklad domácího slova ekvivalentem cizojazyčným nebo cizího slova ekvivalentem domácím. To se v našem případě týká hlavně terminologie odborné; tu je třeba zejména rozhodnouti, je-li vhodný takový postup, že se význam cizího termínu vysvětluje jenom ekvivalentem domácím a tento ekvivalent na svém místě zas naopak jen oním termínem cizím. Dále je otázka, do jaké míry je účelné podávati význam slov přejatých a cizích výkladem významu těch slov v jazyce, z něhož byla přejata. Někteří kritikové tento — ne dost přesně říkají »etymologický« — způsob výkladu v Přír. slovníku postrádají, ale nutno zdůraznit, že je velkou většinou méně výhodný než způsoby jiné. Přejatá a cizí slova mají významový okruh zpravidla více nebo méně pozměněný proti významovému okruhu těch slov v jazyce, z něhož pocházejí, takže sám takový výklad nestačí a může naopak čtenáře sváděti k mylným představám. Rozhodně pak třeba odmítnouti poznámku P. Jesena (v citovaném posudku v LN.), že si vynecháním těchto »etymologických« výkladů ušetřili vydavatelé Přír. slovníku hodně práce a že u slovníku, který má akademickou značku, právě tento nedostatek překvapuje. Každý lexikolog ví, že dá mnohem více práce vystihnouti náležitě skutečný významový okruh takových slov než připsati k nim pohodlně příslušný originál. P. Jesen tvrdí: »Na příklad praví P. S. (= Příruční slovník), že adut = trumf v kartách; avšak zjištění, že adut, atut (toto znění v P. S. chybí) je z franc. à tout = na všecko, jak vykládá Slovník Vášův-Trávníčkův, je teprve vlastní vysvětlení.« To je lexikologicky zcela pochybené; vlastní vysvětlení je tu jen »trumf v kartách«, naprosto ne udání francouzského pramene. Podobně třeba posuzovat tvrzení Mathesiovo, že opomíjení etymologického výkladu v Přír. sl. je »druhdy tuze neúsporné«. Mathesius napsal doslova: »Uvést etymologii u takového slůvka ambažúra (z embouchure) znamená ušetřit si několik řádek výkladu semantického pochodu.« Ale uvedením francouzského slova embouchure se tu nemůže nic ušetřit, neboť odlišný význam českého slova ambažúra by se musil vyložiti tak jako tak ještě vedle toho; ostatně ani nelze nahraditi výklad českého slova ambažúra uvedením francouzského [121]výrazu embouchure. Obdobně třeba hleděti na otázku, je-li v takovém slovníku vhodné pomáhati si při výkladu slov domácích udáváním významu staršího a líčením cest, po kterých se význam dnešní vyvinul, i na to, je-li na místě zatěžovati lexikologický výklad rozmanitými jinými přídavky povahy etymologické a historické vůbec.

Nejčastější a nejvýhodnější způsob výkladu významového je opis a synonymum, resp. několik synonym, a kde se toho cítí potřeba, též udání příslušných antonym nebo opposit. Zde třeba zkoumat zejména správnost opisu s hlediska věcného i formálního; ideální požadavek je zajisté výklad co možná výstižný, podaný formou co možná obecně srozumitelnou a při tom co možná nejstručnější. První dva sešity Přír. slovníku zavdaly po té stránce příčinu k rozmanitým kritickým připomínkám. Musíme je vítat a musíme se z nich učit, hlavně v oblasti odborné terminologie.

Jedním z nejvýznačnějších požadavků při výkladu významu je náležité odlišení skutečných odstínů významových od pouhého okasionálního zabarvení významového, stylistických odstínů a metafor, více nebo méně individuálních, a významového zabarvení plynoucího toliko z kontextu nebo z vazby. Objektivní rozhodování po té stránce není všude stejně snadné a musí se opírat o materiál co možná hojný a všestranný. Týká se to všech slovních oblastí, ale zvláštní potíže vznikají u slov povahy formální, na př. při výkladu významové sféry spojek. Zde nutno také rozřešiti poměr mezi stránkou čistě semantickou a stránkou syntaktickou. V Přír. slovníku se kombinují při výkladu významu formálních slov obě tato hlediska (na př. při spojce aby), stejně jako se tu setkáváme často s kombinací také oněch čistě semantických prostředků při výkladu slov ostatních.

Další důležitý problém je, jak k výkladu významu a významových odstínů užívati citátů z literatury. Jde tu hlavně o dvě věci: v kterých případech je citátů vůbec zapotřebí, a jestliže se cituje, aby byl citát vhodně vybrán a upraven. Lecco si tu zaslouží zásadní úvahy, na př. má-li se v té věci postupovat stejně u citátů z nějakého odborného díla přírodovědného jako u citátů z Raise, Herrmanna, Šaldy atd.

Důležitá a značně choulostivá je otázka, do jaké míry má náš slovník podávat jazykovou normu. Názor, který v posudku už uvedeném připomenul Mathesius, že totiž »slovník má být objektivním popisem jazyka, nikoli jeho kritikou«, platí o lexikálních pracích čistě vědeckých, ale od díla toho druhu, jako je Příruční slovník, bude se asi velkou většinou žádati normativní vyjádření, a to především s hlediska čistě lexikálního, t. j. vyjádření o oprávněnosti nebo neoprávněnosti jednotlivých slov, jejich významu a vazeb v dnešní spisovné češtině, a dále o jejich pravopisu a tvarosloví. Příruční slovník chce být normativní; podle redakčních poznámek poučují v něm o správnosti pravopisné a jazykové předně slova heslová, dále významové výklady k nim, spojení heslových slov výslovně uváděná a konečně zvláštní pokyny o správnosti nebo nesprávnosti. Rozumí se, že je tu potřebí postupu úzkostlivě opatrného a že se musí rozhodovat podle materiálu i měřítek zaručujících nejvyšší stupeň objektivity. Nedo[122]statek rozvahy se tu mstí víc než kde jinde. Proti normě dosud platné přináší Přír. slovník — jak je vidět z prvních dvou sešitů — konečně úlevu od leckterého přepjatého příkazu nebo zákazu puristického, s kterým se obecný usus již dávno rozcházel; tuto úlevu právem uvítala i Naše řeč (XIX, 18n.; výčet hesel, kterých se tato poznámka týče, viz na jiném místě tohoto sešitu). K tvaroslovné stránce normy však třeba zvláště poznamenati, že materiál, o který se Příruční slovník opírá, je velkou většinou excerpce lexikologická, nikoli morfologická, a že tedy neposkytuje tolik materiálu ke stanovení normy tvaroslovné jako ke stanovení normy lexikální.

Ke zřetelům pro lexikologa podružným náleží orthoepie. Příruční slovník přestává — aspoň prozatím — na udávání výslovnosti slov přejatých a cizích a právem ji udává tak, jak zdomácněla v ústech Čechů. P. Eisner v posudku 1. sešitu Přír. slovníku to v Prager Presse vytýká; přál by si výslovnost přesně takovou, jakou ta slova mají v jazycích, z kterých pocházejí, tedy na př. ve francouzských slovech s nosovkovými vokály výslovnost nosovkovou atd. To není správné; třeba kodifikovati výslovnost českých slov cizího původu takovou, jaká se u nich přirozeně ujala podle hláskové struktury slov domácích.

Po tomto úvodním výkladě poukázal předseda diskuse prof. Weingart na to, že česká lexikografie byla dosud chudá; jediné dílo, jež obstojí i pod měřítkem vědeckým, je sto let starý slovník Jungmannův. Právě po stu letech se činí velký pokus shrnouti veškerý slovní materiál spisovné češtiny. O Příručním slovníku se už psalo dost, ale nikdo posud nepostihl věc nejpodstatnější: že je od doby slovníku Klaretova akademický Příruční slovník první dílo, které podává výklad slov jazykem českým a spojuje jej s výčtem synonym a antonym.[4] Prof. Weingart srovnal pak tento nový podnik lexikologický s obdobnými díly všech slovanských národů i s jinými díly českými a ukázal, v čem záleží přednosti Přír. slovníku: ve vymezování významů a odstínů významových, v citátech s označováním autorů atd. a hlavně v tom, že se může opírat o jazykový materiál opravdu jedinečný, který zaručuje objektivnost zvláště i při posuzování stránky normativní. O tom, jak účelné a vhodné jsou citáty, jimiž se hesla dokládají, může být mínění různé. Ale jisté je, že by nebylo vůbec možné citáty úplně nahraditi výklady theoretickými. Citáty vyznačují názorně významové odstíny, často ukazují i syntaktické spojení, a co je činí zvláště cennými, slovník se jimi oživuje a stává se jimi i školou syntaktickou. O termínech odborných, v Přír. slovníku obsažených, poznamenal prof. Weingart, že se jejich přesný význam zjišťuje dotazy přímo u odborníků, což je nutné často zvláště i proto, že naše naučné slovníky zřídka podávají význam odborných slov tak, aby z nich bylo možno výklad [123]přejmouti do Přír. slovníku. To všechno ovšem práci redakce neobyčejně ztěžuje a zdržuje a zaviňuje mezery v slovníku. Doc. dr. Šmilauer ukázal na veliký význam nového slovníku pro školu a podal několik návrhů, jak by bylo možno doplnit a revidovat odbornou terminologii v Příručním slovníku. Do debaty zasáhli ještě prof. dr. F. Oberpfalcer, profesor práv. fakulty dr. M. Boháček, docent dr. Heidenreich, prof. dr. Siebenschein a j.


[1] Podáváme hlavní kusy Kořínkových výkladů podle autorova rukopisu, většinou zkráceně; vynecháváme velkou většinu příkladů, jimiž K. svůj výklad doprovázel.

[2] Srov. také zprávu kanceláře Slovníku jaz. českého v tomto sešitě.

[3] K tomu sluší připomenout, že mnohých těch mezer by ani dnes už nebylo, kdyby byl mohl Slovník jaz. českého postupovati nerušeně v svém programu a tempem, které si určil: avšak do jeho práce zasáhla velmi rušivě finanční krise a v některých věcech ji úplně zastavila. A odkládat Přír. slovník až do doby, kdy se tyto poměry zlepší, nebylo už lze.

[4] Prohlášení P. Váši a Fr. Trávníčka v Lidových novinách ze dne 26. března t. r., namířené proti tomuto výkladu prof. Weingarta, osobuje prvenství v té věci pro slovník vycházející v nákl. Borového. Prof. Weingart nám oznámil, že o řečeném prohlášení promluví obšírněji na jiném místě.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 117-123

Předchozí Z našich časopisů

Následující Zpráva z kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1