Časopis Naše řeč
en cz

Méně známá kapitola z historie pražské jazykové poradny

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]O jazykové poradně se v Naší řeči píše pravidelně od doby, kdy začala fungovat jako telefonická a dopisová služba veřejnosti na půdě akademického Ústavu pro jazyk český.[2] Její činnost započala současně se založením Ústavu v roce 1946 (brněnská pobočka se k ní připojila v roce 1952) a od toho roku je k dispozici veřejnosti bez přestávky ― tedy již celých šest desítek let. Za tu dobu si získala velkou autoritu i popularitu. Nejenže si laická i odborná veřejnost již dávno zvykla spoléhat se na její jazykové rady a doporučení, ale zájem o ni během posledního desetiletí natolik vzrostl, že bylo nezbytné zahájit ― za podpory několika grantů ― výraznou modernizaci poradenské činnosti s využitím počítačů[3], zejména pak podstatným způsobem služby rozšířit o poradenství internetové; informace o právě řešeném projektu internetové příručky pro tazatele jazykové poradny najdou čtenáři rovněž na stránkách Naší řeči.[4]

Mnohem méně se ví o tom, že ústavní poradna měla již od r. 1936 svou přímou předchůdkyni ― jazykovou poradnu sídlící na stejné adrese jako poradna dnešní, tj. na Malé Straně v Letenské ulici, v místnostech tehdejší kanceláře Slovníku jazyka českého a redakce Naší řeči, a že tato poradna byla personálně velmi těsně spjata jak s kanceláří Slovníku, tak s redakcí časopisu. O zřízení předválečné jazykové poradny se dozvídáme ze dvou rukopisných dokumentů uložených v Archivu Akademie věd ČR[5], dále z dvacetiřádkového oznámení v Naší řeči z r. 1936[6] a ze stručné zmínky v článku J. Hallera z ročníku následujícího.[7] Prvním z archivních dokumentů je dopis, jímž [261]Společnost pro slovanský jazykozpyt v Praze[8] žádá III. (filologickou) třídu České akademie věd a umění o dovolení zřídit jazykovou poradnu, též pod záštitou Naší řeči. Žádost s datem 21. března 1936 podepsali tehdejší předseda Společnosti Miloš Weingart, jednatel Společnosti Ján Stanislav a odpovědný redaktor Naší řeči Jiří Haller. Úplný název poradny uvedený v textu žádosti zněl Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči. V žádosti bylo oznámeno, že předsedou byl již zvolen Emil Smetánka a místopředsedou Miloš Weingart. Hlavními spolupracovníky jazykové poradny, jak byli vyjmenováni (v abecedním pořadí) v žádosti i ve výše zmíněném oznámení v Naší řeči, byli Přemysl Hájek, Jiří Haller, Jan Kubišta a František Oberpfalcer; v archivním listu je navíc uveden ještě Jiří Bečka.[9] Již o čtyři dny později, 25. března 1936, bylo na schůzi III. třídy České akademie založení jazykové poradny schváleno. V Protokolu č. 263, bod 2/b ― to je druhý z dokumentů uchovávaných v Archivu Akademie věd ― se uvádí: „… Vysloven souhlas, ovšem s předpokladem, že tím nijak nebudou trpěti práce slovníkové.“ Slib, že zřízení poradny „nepovede k jakékoli újmě na pracích slovníkových“, byl ovšem formulován už v žádosti samé. Tehdejším předsedou III. třídy České akademie věd a umění byl František Pastrnek, jednatelem Oldřich Hujer. Ten také stylizoval text schvalovací odpovědi; je napsán perem na rubu žádosti ― máme tak zároveň k dispozici ukázku úhledného Hujerova písma. Odpověď byla pak odeslána Společnosti, kopie kanceláři Slovníku. Tímto aktem poradna získala oficiální statut samostatné sekce Společnosti.

Posláním tehdejší poradny bylo ― stejně jako dnes ― „napomáhati zvýšení jazykové kultury“ (citováno z žádosti o zřízení poradny). Rozsah její činnosti byl však širší. V oznámení o zřízení poradny v Naší řeči se píše, že jazyková poradna „poskytuje rady a vysvětlení v rozmanitých otázkách jazykových a reviduje jazykovou stránku textů všech druhů (beletrie, odborných spisů, obchodní korespondence, inzertů, reklamních prospektů, letáků apod.)“. Radu a pomoc nabízela jazyková poradna „za mírný poplatek“.

Jak rozsáhlá byla agenda jazykové poradny druhé poloviny třicátých a první poloviny čtyřicátých let dvacátého století, se už asi nedozvíme ― písemnosti o tom se dohledat nedaří. Mnoho však vypovídají příspěvky v rubrice Drobnosti v příslušných ročnících Naší řeči, jejichž úvodní formulace jako „naše odpověď paní R. S.“ nebo „dostali jsme tento dotaz/dopis“ či citace pisatelovy žádosti „byl bych Naší řeči povděčen, kdyby vyslovila svůj názor“ apod. svědčí o čilé korespondenci s tazateli. Čtenáři kladli jazykové dotazy, někteří též zasílali redakci doklady různých „neohrabaných“ či „nesprávných“ výrazů či formulací, s nimiž se setkali ve své jazykové praxi, a poskytovali tak náměty či návrhy k diskusi, popř. k jazykové kritice. Tázali se však i jazykovědci svých čtenářů, např. na (krajové) užívání určitých slov či frází, na jejich význam, jindy na hláskovou [262]podobu. Rozsah drobností se pohyboval zpravidla od několika řádků po jednu petitovou stránku, jen výjimečně šlo o text delší. V každém ročníku bylo uveřejněno kolem čtyřiceti až padesáti drobností. Příspěvky nebyly podepisovány autorem ― vyjadřovaly stanovisko redakce.

Nutno ovšem dodat, že na jazykové dotazy odpovídala Naše řeč už od svého založení, a to v pravidelné rubrice Hovorna. Oddíl Drobnosti měla Naše řeč také už od prvního ročníku, ale do něj byly zařazovány „drobnější“ články. Ty byly mnohdy rovněž inspirovány čtenářským dotazem, ale výklad byl uveden do širších jazykově systémových souvislostí a řešení bylo zobecněno. Mezi drobnostmi najdeme například známý Mathesiův článek Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině[10]. Od dvanáctého ročníku pak obě rubriky splynuly v jedinou, která pod názvem Drobnosti odpovídala svou náplní už rubrice dnešní.

Byl to právě velice živý kontakt mezi redakcí časopisu a čtenářskou obcí, který vedl ke zřízení jazykové poradny a časem pak i k tomu, že konzultace veřejnosti s jazykovědci se soustřeďovaly hlavně do poradny. Dnes přicházejí dopisy do redakce už ojediněle. Naše řeč sice obnovila od ročníku 81 rubriku nazvanou Z dopisů jazykové poradně, ale v ní jsou otiskovány odpovědi na zajímavé dotazy, které byly adresovány přímo poradně. Dřívější intenzity v přímých kontaktech s širší veřejností časopis nedosahuje. Odborné dialogy a diskuse vedou na stránkách Naší řeči dnes hlavně lingvisté mezi sebou; citelně mezi nimi chybějí příspěvky z kruhů učitelských.

Na co se čtenáři předválečné doby ptali redaktorů Naší řeči? Jejich jazykové dotazy byly ― stejně jako dnes ― motivovány konkrétními problémy a potřebami jazykové praxe. Proto mohl napsat jeden z autorů o žánru drobností toto: „Nebývá [sice] v takových odpovědích na dotazy naším cílem vyčerpati celou látku a uváděti veškerou důležitější literaturu, nýbrž přestáváme zpravidla jen na látce vyznačené dotazem a na odkazech k soustavným mluvnicím.“[11] To platí ve vztahu tazatel ― odpovídající v jazykové poradně dodnes.

Mnohé náměty dotazů tehdy aktuálních již odvál čas, ale je až překvapivě mnoho takových, s nimiž se v poradně setkáváme dodnes a kdy nahlédnutí do starších ročníků Naší řeči může být pro řešení inspirující.

K těm prvním patří ― uveďme pro zajímavost ― např. diskuse o substantivu refuge, psaném „někdy také už refýž (1937, s. 208), a o potenciálních českých ekvivalentech, jak je navrhovali čtenáři, např. výstupek, úchraň, bezpeč, ostrov, chodníček, ostrůvek. Autor drobnosti uzavřel diskusi tím, že „k definitivnímu zavedení může ovšem českému názvu napomoci toliko jazykový úzus (s možným zásahem vlivu příslušných úřadů nebo denního tisku)“. Úzus dal ovšem za pravdu nástupnímu ostrůvku (viz Slovník spisovné češtiny).

K těm druhým, které se po léta vracejí a na něž dnešní tazatelé najdou odpovědi v internetové rubrice často kladených otázek (www.ujc.cas.cz/poradna), popř. v jejich knižním vydání[12], patří například psaní velkých písmen (v akademických titulech, v názvech svátků,…), shoda přísudku s podmětem, zejména s ohledem na pravopisnou podobu příčestí (Jiráskovi Psohlavci vyšli u Ottů), [263]skloňování zeměpisných jmen (např. typ Bistrica, Marica) a přejatých osobních jmen a příjmení (Maria, ž. i m.), slovesné vazby (obchodovat s něčím a odtud obchod s něčím) aj. Příkladů by bylo možno uvést dlouhou řadu.

Porovnání obsahové struktury dotazů i odpovědí na ně v časovém průřezu by mohlo být zajímavým předmětem samostatného rozboru.[13]


[1] Napsáno s podporou projektu 1ET200610406 Jazyková poradna na internetu.

[2] Z. Hrušková, Okénko z naší poradny, NŘ 40, 1957, s. 309. ― A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27―32. A. Polívková ― I. Svobodová, Současný stav a úkoly jazykové poradny, NŘ 70, 1987, s. 9―10.

[3] L. Uhlířová, Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český ― u příležitosti půlstoletí její činnosti), NŘ 79, 1996, s. 171―186, 225―237. ― L. Uhlířová, Jazyková poradna v měnící se komunikační situaci u nás. Sociologický časopis 38, 2002, s. 443―455.

[4] L. Uhlířová, I. Svobodová, M. Pravdová, Současný stav a perspektivy jazykové poradny, NŘ 88, 2005, s. 113―127.

[5] Za možnost nahlédnout do obou dokumentů děkuji pracovníkům Archivu.

[6] Jazyková poradna, NŘ 20, 1936, s. 119.

[7] J. Haller, Dvacet let Naší řeči, NŘ 11, 1927, s. 1―10 a 33―46.

[8] Podle rejstříkového záznamu IX/0898 v Archivu hlavního města Prahy (http://www.ahmp.cz) byla Společnost pro slovanský jazykozpyt se sídlem v Praze založena r. 1935; zanikla v r. 1955, kdy se včlenila do Jazykovědného sdružení při ČSAV. Za zmínku stojí, že Společnost v r. 1938 založila jako svůj zvláštní odbor také Kruh přátel českého jazyka; jeho prvním předsedou byl spisovatel Jaroslav Kvapil, první místopředsedkyní Marie Pujmanová, druhým místopředsedou František Oberpfalcer a prvním jednatelem Jiří Haller. Podrobněji viz zprávu Kruh přátel českého jazyka, NŘ 22, 1938, s. 157―8.

[9] Redakční radu Naší řeči, jejímž vydavatelem byla tehdy III. třída České akademie věd a umění, tvořili v r. 1936 Jiří Haller, Kvido Hodura, Oldřich Hujer, František Oberpfalcer a Emil Smetánka.

[10] NŘ 10, 1926, s. 39—41. — Naše řeč měla původně čtyři pravidelné oddíly, a to oddíl článků, po nich následovaly drobnosti, pak recenze a zprávy a nakonec příspěvky v hovorně.

[11] NŘ 30, 1936, s. 245.

[12] A. Černá, J. Šimandl, I. Svobodová, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte. Praha 2002. Viz recenzi T. Bergera, Knížka z pražské jazykové poradny, NŘ 86, 2003, s. 38—40.

[13] Časový odstup by zajisté dovolil též znovu zvážit, kdy stanovisko redakce k určitému jazykovému problému bylo skutečně puristické, tj. kdy (popř. v jaké míře) při posuzování jazykové „správnosti“ převážilo hledisko historické „čistoty“ nad hlediskem funkčním. Historický přínos osobností české lingvistiky kolem předválečné Naší řeči stále ještě na své zhodnocení čeká. Jedním z významných kroků k tomu je stať J. Chromého v tomto čísle věnovaná J. Hallerovi a připravovaný výbor z Hallerova díla.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 5, s. 260-263

Předchozí Ludmila Uhlířová: Devadesáté narozeniny Naší řeči

Následující Hana Mžourková: Oratio et ratio (Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1