Spisovná čeština a jazyková kultura II.
Jiří Haller
[Články]
-
Další příspěvek je článek univ. prof. srovnávací jazykovědy slovanské B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. Kulturou spisovného jazyka rozumí prof. Havránek »především vědomé teoretické pěstění spisovného jazyka, totiž snahu a práci vědy o jazyce, linguistiky, usilující o zdokonalení a prospěch spisovného jazyka«. Cílem této kultury jazyka je »kultivovaný jazyk a jazyková kultura u těch, kteří jazyka spisovného v praxi užívají«. Po této předběžné poznámce následuje podrobný výklad o jazykové normě. Slova norma v této souvislosti užívá prof. Havránek v novém smyslu: je to »soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturálních i mimostrukturálních), pravidelně užívaných« (str. 33).[1] V tomto smyslu pak mluví i o normě jazyka lidového a srovnává s ní normu spisovnou. Rozdíl obou těch norem je v tom, že o normě lidového jazyka rozhoduje jen usus, kdežto na normu spisovného jazyka má vliv také teorie, a to jazyková i mimojazyková. Norma spisovného jazyka je složitější než norma jazyka lidového. Také požadavek stability je při ní důraznější.
Norma spisovného jazyka se vytváří vyrovnáváním různých, zčásti sobě odporujících tendencí. Na jedné straně [78]působí snaha o osobitou odlišnost, na druhé pak požadavek srozumitelnosti, t. j. snaha přiblížit spisovný jazyk jazyku obecnému. Stále vzrůstající potřeba nových nebo dokonalejších prostředků jazykových vede k přetváření spisovného usu, ale požadavek obecné srozumitelnosti vede ke snaze právě opačné, t. k zachovávání usu trvajícího. Zasahování teoretické pak v různých dobách různě uplatňuje tyto tendence; proto norma nikdy není definitivní. Ale i okolnosti mimojazykové se uplatňují při vytváření spisovné normy, na př. poměry politické, národnostní (potřeba bránit národní existenci) atd.
Požadavek závaznosti a stability normy »plyne z úkolu spisovného jazyka spojovati co největší celek a z potřeby úplných a určitých jazykových projevů (na př. zvláště písemných), poněvadž se jimi dosahuje co nejširší srozumitelnosti a určitosti projevu« (str. 40). Proto třeba odsouditi všechny teoretické zásahy, které porušují tuto stabilitu. Prof. Havránek tu opakuje Mathesiovy výtky proti snaze o t. zv. historickou čistotu a přímočarou pravidelnost a připojuje výtku nivelisace, t. j. snahy zbaviti jazyk všeho kolísání, všech dublet a vší synonymity. Tím by byl spisovný jazyk zbaven »prostředků funkčního a stylistického rozlišení, potřebných pro funkční diferenciaci a stylistickou disimilaci« (str. 41). Jazyk spisovný má totiž proti jazyku lidovému mnohem více rozličných funkcí, a aby je všechny zastal, potřebuje četnějších a jiných prostředů vyjadřovacích než jazyk lidový, který má v podstatě jen funkci sdělovací. K funkčnímu a stylistickému rozlišování jazyka se užívá hlavně prostředků lexikálních a syntaktických, méně stránky hláskové a tvarové, ale jde při něm též »o různé způsoby využití jazykových prostředků anebo o speciální jejich adaptaci k rozličným účelům spisovného jazyka« (str. 45). Hlavní ty způsoby jsou intelektualisace, automatisace a aktualisace.
Intelektualisací (racionalisací) spisovného jazyka se rozumí přizpůsobování jazyka k tomu, aby jeho jazykové projevy mohly býti určité a přesné, podle potřeby abstraktní (,) a aby byly schopné vyjádřiti souvislost a složitost myšlení, tedy zesilování intelektuální stránky řeči«. Nejvyššího stupně dosahuje intelektualisace v jazyce vědeckém. Projevuje se v slovníku i v skladbě jazyka. Slovník jazyka se jednak rozšiřuje o nové termíny s významem abstraktním (na př. poznatek, jsoucno a pod.), jednak se mění jeho struktura, neboť v jazyce vědy, administrativy, obchodu se i o věcech reálného [79]života vyjadřujeme jinak než v obyčejném hovoru; je potřebí jednoznačných slov (na př. živočich místo zvíře, svitidlo místo lampa), speciálního rozlišování (na př. vlastník — držitel — majitel), abstraktních výrazů shrnujících (na př. vozidlo, výrobek). Intelektualisaci spisovného jazyka působí také potřeba vyjadřovati rozličné souvislé a složené pochody myšlenkové; k tomu účelu se tvoří slova jako účel, záměr, důsledek, výsledek, následek, docíliti, sestávati, bezvýsledný, bezpodstatný, následkem, za účelem a pod. a také celé druhy slovních útvarů, na př. podst. jména slovesná, adjektiva na -cí, -telný atd. Ve skladbě se intelektualisace projevuje zvláště tím, že se dává přednost dvoučlenné větě (podmět + přísudek), mnohem více než v jazyce lidovém se užívá passiva a souvětí podřadných, specialisuje se užívání spojek atd.
Automatisací se rozumí »takové užívání jazykových prostředků, a to buď isolovaných anebo vzájemně spojovaných, jaké je obvyklé pro určitý úkol vyjádření, totiž takové, že výraz sám nebudí pozornost, vyjádření po stránce formy jazykové se děje a je přijímáno jako konvenční a chce být srozumitelné již jako součást jazykového systému a nikoli teprve doplněním v konkretním jazykovém projevu ze situace a souvislosti«. Aktualisací naopak se rozumí »užití jazykových prostředků takovým způsobem, že samo budí pozornost a je přijímáno jako neobvyklé, jako zbavené automatisace, disautomatisované, na př. živá básnická metafora« (str. 52 n.). Každé jazykové prostředí má své vlastní automatisace i aktualisace; přenesou-li se do jiného prostředí, buď se jim nerozumí, anebo se mění (třebas i v pravý svůj opak). Tak na př. nelze v populárním poučení užívat automatisací z jazyka vědeckého. Proto je nemožné a nesprávné povyšovati kterýkoli funkční jazyk nebo styl za kriterium ostatních (61), tedy ani jazyk hovorový nemůže být měřítkem správnosti pro jazyky jiných funkcí. Ani přesnost a určitost nelze požadovat na jazyku spisovném vůbec, neboť i nepřesnost nebo neurčitost může být funkčně oprávněna (62). Jazykový projev lze hodnotiti »jedině podle jeho adekvátnosti k účelu, podle toho, zda vhodně plní daný úkol«. Při tom nelze hodnotiti isolovaná slova, oddělená od jejich funkčního využití a automatisovaných spojení, na příd. jméně případný se obšírně dovozuje, »jak slabé a nevědecké jsou základy našeho brusičství« (63 n.).
Funkční rozlišení jazyka znázorňuje prof. Havránek sche[80]matickým přehledem, v němž jsou vypočteny funkce spisovného jazyka (komunikativní, prakticky odborná, teoreticky odborná, estetická), funkční jazyky (hovorový neboli konversační, pracovní neboli věcný, vědecký a básnický), dále funkční styly spisovného jazyka podle konkretního cíle a podle způsobu projevu. Rozdíl mezi funkčním jazykem a funkčním stylem je v tom, že »funkční styl je určen konkretním cílem každého jazykového projevu«, kdežto »funkční jazyk… je funkcí jazyka (langue)« (69).
Druhá část Havránkova článku se obírá úlohou jazykových teoretiků při vytváření normy spisovného jazyka. Linguista tu může pomáhati několikerým způsobem: při tvoření odborné terminologie, při propracování funkčního a stylistického využití jazykových prostředků tím, že upozorňuje rozborem na takové možnosti, a konečně i kritikou konkretních jazykových projevů se stanoviska funkčního (71). Takovéto aktivní zasahování na prospěch spisovnému jazyku je kultura spisovného jazyka. Ale stejně je »snahou o kulturu jazyka« též dobrá znalost spisovného jazyka u těch, kteří ho užívají, a vědomé funkční využití jazykových prostředků. Jazykovou kulturu a kultivovaný jazyk realisují jen ti, kdož spisovným jazykem mluví a píší, teoretik jazyka ji může jen podporovat (84).
Článek prof. Havránka je vlastním jádrem celé publikace. Je důležitý už proto, že se v něm soustavně vykládá funkční pojetí jazyka a jeho struktury a že lze na něm dobře měřiti kladné i stinné stránky této nové teorie jazykové. Nepochybnou její zásluhou je zajisté bystrý rozbor pojmů a jejich vztahů, zato ku podivu nedůsledná je při praktické aplikaci teoretických poznatků. Tak na př. je tu vskutku poučný výklad o tom, že norma spisovného jazyka vzniká vyrovnáváním různých tendencí v jazyce (t. j. potřeb individuálních a kolektivních), ale místo logického závěru, aby tedy i linguistická teorie hleděla objektivně k oběma těm činitelům jazykového vývoje, tu čteme, že se má podporovat jenom tendence jedna. Anebo správně se na konci výkladu připomíná, že se nesmí zapomínat na ty, kteří spisovného jazyka užívají, ale v celém článku není o nich takřka ani slova. Je to týž nedostatek, na který jsme upozornili při rozboru výkladu Mathesiova. Stejně byla odbyta i jiná důležitá podmínka, t. j. dobrá znalost normy u těch, kdož jazyka užívají; také o ní je jen zběžná zmínka až na samém konci článku, a přece, [81]aspoň po našem soudu, je to podmínka, bez které nelze úspěšně uvažovat ani o »jazykové kultuře«, ani o »kultuře jazyka«. I způsob Havránkova podání, které chce být populární a každému jasně srozumitelné, ukazuje, jak je prof. Havránek přese všechno své úsilí vzdálen praktických zřetelů, jmenovitě zřetele na čtenáře. To vše budí ovšem pochyby o praktické ceně této nové teorie, třebas sama o sobě vypadá slibně. Havránkovy these o jazykové kritice vrcholí v tomto požadavku (str. 63): »Hodnotiti lze jazykový projev jedině podle jeho adekvátnosti k účelu, podle toho, zda vhodně plní daný úkol.« Na první pohled je vidět, že je tato zásada formulována tak široce, že ve skutečnosti téměř vylučuje možnost jazykové chyby; forma projevu je tu zcela podřízena jeho obsahu, neboť účelem a daným úkolem jazykového projevu může býti jen věc mimojazyková, nikoli na př. shoda se stanovenou jazykovou normou. Pro obchodníka, který píše obchodní dopis svému zákazníku, je daným úkolem toliko vyjádřiti se určitě a srozumitelně (podle Havránkovy poznámky na str. 62 ovšem někdy i neurčitě a nepřesně); mate-li při tom y a i, mě a mně, spojuje-li mimo s 2. pádem, píše-li nabízí místo nabízejí, poslati obratně místo poslati obratem, rozhodopádně m. najisto atd., nejsou to podle Havránka patrně chyby, jestliže tím vším není dotčen účel projevu. Schází tedy v uvedeném předpisu pro jazykovou kritiku vytčení poměru jazykového projevu k normě spisovného jazyka. Je to podivné, neboť jinde (na př. na str. 35 a 40) prof. Havránek sám upozorňuje na závaznost této normy a na str. 71 připouští v jazykové kritice také zřetel ke struktuře jazyka. Se zásadou tak široce a jednostranně vyslovenou nemůžeme souhlasit. V referátech Naší řeči se doposud hledělo právě k těm dvěma požadavkům jazykové kritiky, které prof. Havránek opomíjí, t. j. ke znalosti normy spisovného jazyka a k její závaznosti; připouštíme, že i tento způsob je možno pokládati za neúplný a že by jazykovým referátům prospělo, kdyby vedle popisného srovnání s normou obsahovaly také funkční rozbor odchylek a rozlišení jich na odchylky odůvodněné účelem a strukturou díla a na pouhé jazykové chyby. Ale bylo by na místě, kdyby se o takový referát pokusil nejprve některý z autorů »Spisovné češtiny« a podal tak vzor pracovníkům dalším. Toto praktické dovršení všech těch čistě teoretických výkladů a naveskrz negativního oceňování způsobů dosavadních očekáváme jistě plným právem; NŘ. takový referát jen uvítá a ochotně jej otiskne.
[82]Jiná věc, v níž prof. Havránek zcela jistě nadsazuje, jsou důsledky, které vyvozuje z funkčního rozvrstvení spisovného jazyka. Mluví o funkcích jazyka jako o zvláštních jazycích, jako by to, co je jim společné, bylo méně závažné než to, čím se různí. To přece není možné. Příklady, které prof. Havránek uvádí z odborných děl, neukazují nic jiného, než že jazykové prostředky jsou pro každou funkci tytéž a že se jich jen různým způsobem užívá.[2] Ale jsou to prostředky téhož jazyka, a proto je nevhodné, mluví-li se hned o zvláštních funkčních jazycích. Když už nelze přestat na názvu »funkční styl«, který prof. Havránek právem ponechává pro individuální stránku jazykových projevů, bylo by lépe mluvit jen o různých funkcích jazyka. Označení »funkční jazyk« svádí k mylným představám. Zároveň však třeba zdůraznit, že způsob využití jazykových prostředků je věc autora projevu, nikoli věc jazyka. Jazyk má nevyčerpané možnosti, aby mohl vyhověti všem úkolům, které mu ukládá lidské myšlení, a každý obor a každý jednotlivec si obstarává své potřeby sám podle toho, jak tyto možnosti zná. Aktivní účast linguisty při tom je nepatrná. Tu dáváme spíše za pravdu F. X. Šaldovi (Zápisník IV, 1931, 123: »Za prvé: aby se filologové nedomnívali, že tvoří jazyk; nikoli, jazyk tvoří lid, doba, život a do jakési neveliké míry i básníci. Filologové jej jen popisují a vykládají a do jakési nepatrné míry i regulují«), a to už proto, že není a nemůže být na světě linguisty, který by znal terminologii a frazeologii všech oborů lidského konání a myšlení do té míry, aby ji mohl náležitě posuzovat se stránky funkční a dokonce v ní sám nově tvořit.[3] V té věci je odkázán na iniciativu odborníka, sám může předložené výrazy posuzovat toliko po stránce jazykové, schvalovat je nebo zavrhovat, podávat návrhy oprav a chtěj nechtěj i ustupovat, ukáže-li se naprostá nezbytnost výrazu třebas jazykově nesprávného. Prof. Havránek jistě všechny tyto zkušenosti zažil v praxi, na př. při své činnosti v Elektrotechnickém svazu českoslo[83]venském,[4] a je ku podivu, že se tak málo obrážejí v tomto jeho výkladě. A zase je svrchovaně potřebí upozornit tu na jednu stránku praktickou, o které se prof. Havránek vůbec nezmiňuje: že se na potřeby funkčního rozlišování často hřeší, a tím se zbytečně ruší jednota a stabilita spisovného jazyka. Tu tedy nastává linguistovi úloha chránit a udržovat ji, kde se udržet dá, a upozorňovat na zbytečné výstřelky jazykové specialisace. Jednota a stabilita spisovného jazyka je požadavek funkčně oprávněný, jak prof. Havránek sám praví na str. 37, 40 a j. A tu zajisté právem se opíráme o jazykovou tradici a o jazyk lidový. Není ovšem pravda, že NŘ. nebo některý z jejích spolupracovníků chce místo odborného nebo básnického jazyka zavádět jazyk »babek z trhu«; nikoli, zavádět jejich jazyk nechce nikdo, ale učit se od nich a ukazovat, že umějí lépe česky bohužel než někteří čeští spisovatelé, učenci a překladatelé.[5] Program Naší řeči proto je, udržovat jednotu a stabilitu spisovného jazyka i při jeho tříbení se zřetelem na jeho rozličné funkce, a to s pomocí jazyka lidového a poznáváním jazykové tradice. Tohoto programu se NŘ. vzdát nemůže; byl jí ostatně přímo předepsán třetí třídou České akademie věd a umění (»Později se ustavila tříčlenná komise, složená z pp. Pastrnka, Zubatého a Bílého, která navrhla třídě, aby byl vydáván časopis »Naše řeč«…; základem pro úvahy aby byla stará čeština a mluva lidová.« Věstník Čes. ak. XXVII, 1918, 190—191). Tím se nechce snad říci, že by si NŘ. neměla hledět studia spisovného jazyka současného, vždyť i dosavadní její činnost sama ukazuje, že je nezanedbává; ale nevzdáváme se ani oněch dvou věčně živých pramenů poučení.
Za teoretický výklad o typech využití jazykových prostředků ve spisovném jazyce, t. j. o intelektualisaci, aktualisaci a automatisaci, jsme prof. Havránkovi vděčni. Ale ani zde nerozlišil podle našeho mínění dobře teorii od skutečné praxe, a proto došel k závěrům, které nelze přijmout v celém jejich rozsahu. Především je jisté, že intelektualisace jazyka, [84]stejně jako jeho aktualisace, vychází z individuálních vyjadřovacích potřeb píšící osoby. Kdo myslí konkretně, nenutí svůj slovní výraz do abstraktních formulek a nepotřebuje jazyka intelektualisovaného stůj co stůj. Máme-li na zřeteli čtenáře, je tato vlastnost dokonce velkou předností každého jazykového projevu, vědeckého i praktického, neboť zaručuje lepší srozumitelnost textu. Prof. Havránek ovšem vyžaduje na vědeckém díle toliko přesnost (50 n.); ale domníváme se, že snaha o přesnost výrazu, nedoprovázená zároveň snahou o srozumitelnost, nemůže prospět žádnému jazykovému projevu. Nezáleží tu arci jen na volbě termínů (odborných názvů, kterých nezasvěcenec nezná), nýbrž na způsobu podání vůbec. Ani s funkčního hlediska tedy nelze mluvit o intelektualisaci jazyka bez výhrady.[6] A zase jen můžeme opakovati, že psát vědecky přesně a při tom srozumitelně je umění, dar a osobní přednost, tedy věc lidí, nikoli věc jazyka. Jazyk nabízí každému stejné služby a záleží jen na tom, jak jich kdo užívá. Pro příklad takové rozdílné praxe jazykové nemusíme chodit daleko: stačí srovnat na př. vyjadřovací způsob zesnulého prof. Jos. Zubatého a prof. Havránka. Zubatý měl ve velké míře dar a umění vyjadřovat se přesně, každému srozumitelně a pro každého poutavě a při tom v intelektualisaci svého jazyka nepřekračoval průměr vůbec běžný. Prof. Havránek naopak si libuje v jazyce zintelektualisovaném co nejdůsledněji. Vyjadřuje-li se při tom přesněji než prof. Zubatý, je otázka, kterou nehodláme řešit, ale i kdyby tomu tak bylo, jaký je z toho prospěch, když ani odborným čtenářům není leckdy ta přesnost nic platna a Havránkovu výkladu prostě ani neporozumějí? Víme, že by se přihlásilo velmi málo svědků, kteří by byli ochotni veřejně se přiznat, že ani populárnímu Havránkovu výkladu v této knížce nerozuměli, a to nikoli pro obtíž předmětu samého, nýbrž pro přílišné zkomplikování slovního výrazu, ale našli jsme jich dost i mezi odborníky.[7] Kolik čtenářů na př. vystihlo v Havránkově podání rozdíl výrazů »kultura jazyka« a [85]»jazyková kultura«, kolik z nich se vyzná ve větě, že »funkční jazyk… je funkcí jazyka«, atd.? A to všechno je v stati úmyslně psané populárně; v textu určeném jen odborníkům by se intelektualisační úsilí Havránkovo patrně ještě zvýšilo, ale zároveň by se zvětšily také potíže čtenářské. Jsou tedy i pro intelektualisaci jazyka jisté meze a nelze jen v ní hledat neomylný prostředek vědeckého podání; jako všude jinde se i zde uplatňuje individuální schopnost a rozvaha. Jazykový kritik pak, nechce-li být jednostranný na škodu vlastní funkce jazyka, má povinnost nejen podporovat jeho intelektualisaci, nýbrž v čas potřeby ji také brzdit.
S výhradou musíme přijímat i Havránkův výklad o aktualisaci a automatisaci jazyka. Také v něm je podstata jevu vystižena nepochybně správně, ale v praktické aplikaci není zachována náležitá míra. Především nelze zpravidla aktualisovat výraz užitím jazykové chyby; i aktualisace se může a má díti v hranicích spisovné normy. Záleží v hledání nových prostředků výrazových, nových jejich kombinací a nového jejich využití ve směru, kterým jde tradiční vývoj jazyka, tedy nikoli v překračování platné normy jazykové, jak by se mohlo podle některých výkladů Havránkových zdát.[8] Je tedy i zde nezbytná podmínka, aby každý, kdo spisovného jazyka užívá, dokonale znal jeho současný stav.
A to je další věc, kterou prof. Havránek ocenil příliš lehce. Jsme přesvědčeni, že by bylo u nás mnohem méně nářků na jazykovou policii, kdyby lidé píšící česky lépe znali jazykové prostředky zahrnuté v dnešní normě anebo kdyby aspoň měli víc chuti obeznámiti se s nimi. Vždyť brusičství není v podstatě nic jiného než snaha o zachovávání současné normy jazykové a upozorňování na odchylky od ní; norma sama pak je obsažena dnes v Pravidlech českého pravopisu, v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české (z r. 1926) a v Gebaurově-Trávníčkově mluvnici (z r. 1930). Odpor proti těm, kdo kárají chyby proti jazyku, vzniká obyčejně z pohnutky čistě lidské: z uražené samolibosti osoby kritikou postižené. A tato okolnost ovšem zase naopak zajišťuje každé kritice brusičství už napřed sympatie široké veřejnosti. Přes to však je nutno vytrvati v činnosti brusičské tak dlouho, dokud [86]u nás nevymizejí spisovatelé špatně umějící česky. U nás je stále ještě příliš málo znalosti jazykové normy spisovné (uznává to na př. i prof. Weingart, jeden z autorů »Spisovné češtiny«, srov. NŘ. XVI, 1932, 217 n.), mnohem méně než u jiných národů. Příčiny tohoto stavu rozbírala NŘ. už mnohokrát a není třeba šířit se o nich (máme na mysli především nedostatky školní přípravy jazykové, nechuť ke studiu české mluvnice, jednostrannou zálibu ve čtení spisů jen nejmladších autorů a zanedbávání velkých děl od klasických spisovatelů období starších atd.). Proto by za tohoto stavu sotva bylo na prospěch jazyku, kdyby se ustavičně nezdůrazňovala potřeba dokonalé znalosti jazyka, třebas je to požadavek samozřejmý, a kdyby se péče o jazykovou správnost ponechávala korektorům v tiskárnách (»Ale myslím, že výčet takových chyb [t. j. mluvnických] je úkolem korektora, nikoli odborného časopisu.« Jakobson na str. 88). A o prospěch jazyka jde jistě nám stejně jako našim kritikům, i když se s nimi zatím nemůžeme shodnout v metodě.
Chtěli bychom se zmíniti ještě o mnoha jiných věcech, ale ponecháváme si to k pozdějším příležitostem; NŘ. se jistě bude k podnětnému článku prof. Havránka častěji vracet. Jen na některé výtky jednotlivé je třeba ještě odpovědět. Prof. Havránek rád pronáší výtku nevědeckosti, a není tedy divu, že jí neušly ani brusičské referáty v NŘ.; důvodem k té výtce je prof. Havránkovi také způsob, jakým se NŘ. vyslovila o příd. jméně případný. Ale jazykové brusičství samo, pokud se tím myslí referáty o jazyce literárních děl, není činnost vědecká, nýbrž čistě praktická, jak jsme právě pověděli; záleží v srovnání posuzovaného textu s jazykovou normou. Vědecká činnost je zjišťování a kodifikování jazykové normy, a to je docela něco jiného než brusičství, je tedy třeba obě ty věci dobře rozlišovat. A dále, výklad o adj. případný, kterým prof. Havránek svou výtku nevědeckosti opírá, není správný, neboť Havránkova interpretace dokladů je velmi nejistá, jak ukážeme ve zvláštním článku ještě před ukončením této serie odpovědí.[9] Rovněž nesprávný je Havránkův [87]názor, že se záměna příd. jmen různý a rozličný vytýká v NŘ. za chybu bez příčiny (str. 78). NŘ. činí tuto výtku jen v jistých případech, kde opravdu jde o záměnu dvou různých významů (tedy nikoli všude), a opírá se při tom o kodifikovanou normu současné češtiny. V Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 146 je významový rozdíl mezi příd. jmény různý — rozličný — rozmanitý výslovně uveden vedle příkladů tak určitých, jako je na př. umělecký — umělý, malý — drobný, planý — divoký — jalový — neplodný — hluchý, úzký — těsný, dávno — dlouho atd. Je tedy ten rozdíl pro každého závazný, neboť »pokud norma platí, má býti důsledně zachována«, a NŘ. činí jen svou povinnost, když upozorňuje, kde v této věci norma zachována nebyla. Nesouhlasí-li prof. Havránek s tímto významovým rozlišováním, musí své výtky adresovati nynější normě jazykové, nikoli autorům jazykových referátů, kteří jsou pouhými jejími strážci. Výrok o snaze »dosáhnouti úplné jednotnosti… tím, že by se odstranilo všechno kolísání a všechny dublety, všechna synonymita gramatická a lexikální« (str. 40 n.), nemůže se týkati Naší řeči. Není třeba snad odpovídat obšírně také na některé jiné výtky, na př. na výtku frázovitosti, neznalosti atd., které nesouvisí s podstatou věci.
Schází tedy velmi užitečnému a plodnému výkladu prof. Havránka konfrontace a praktická zkouška se skutečností. Jsme přesvědčeni, že by leccos v svých názorech změnil a leckterou příliš zahrocenou pointu zmírnil, kdyby takovou zkoušku podnikl. My sami si nic jiného víc nepřejeme než to, neboť konec konců nám všem musí stejně jít o to, aby se shodla teorie s praxí.
[1] Ještě r. 1929 vkládal sám prof. H. do tohoto slova jiný obsah, jak ukazuje jeho francouzská věta: »la nouvelle norme de la langue littéraire les (participes absolus) a complètement rejetés, en particulier Dobrovský, et les a balayés de la langue littéraire« (Travaux du Cercle lingu. de Prague 1, 116). Také od obecně běžného významu slova norma (asi ‚předpis, pravidlo‘) se liší toto jeho nové užití u prof. Havránka, srov. na př. Kott s. v.
[2] Prof. H. ovšem vykládá své příklady jinak, než bychom učinili my. Věty »kráva je užitečná« a »kráva má hodnotu užitkovou« pokládá za funkční varianty téže myšlenky, my však v nich nevidíme toliko rozdíl funkční, nýbrž i rozdíl významový. Obou by mohl užít i odborník v projevu odborném i laik v jazyce hovorovém podle toho, co by chtěl vyjádřit. Stejně je tomu i s ostatními Havránkovými příklady; žádný z nich nepřesvědčuje o tom, co jimi chce prof. H. dokázat.
[3] Proto je Havránkův požadavek znalosti spisovné češtiny ve všech jejích funkcích (str. 71) velmi ideální.
[4] Srov. k tomu zprávu o Elektrotechnickém slovníku v NŘ. XVII, 1933, 56 n.
[5] Také F. X. Šalda v Zápisníku V, 1932, 86 schvaluje odmítavou kritiku oněch »babek«. Připomínáme k tomu jen, že F. X. Šalda sám napsal v Zápisníku IV, 1931, 126: »Racan v svém »Životě Malherbově« napsal: „Když se ho tázali na jeho mínění o některém slově francouzském, posílal je k nosičům u Brány senné a pravíval, to že jsou mistři jazyka." Platí až podnes a jest následování hodno i dnes.«
[6] Smysl Havránkovy definice intelektualisace (45) není dost jasný po této stránce: má se výrazu »podle potřeby abstraktní« rozumět jako omezení?
[7] Také některé časopisecké referáty o této publikaci jsou velmi výmluvným svědectvím, jak se jí nerozumělo, ačkoli je to publikace populární. Naopak se ovšem zase může stát, že člověk jednostranně intelektuálně založený nesnadno chápe výraz neintelektualisovaný; ale to je případ výjimečný a není možno chtít podle něho posuzovat zbývající většinu lidstva.
[8] F. X. Šalda v Zápisníku IV, 1932, 126 by byl ochoten promíjeti chyby jazykové jen největším mistrům literárního umění, v jejichž díle jsou řídké chyby jazykové vyváženy mnohými jinými vynikajícími vlastnostmi, nikdy však by jich nepromíjel spisovatelům, kteří se nedoučili mluvnici.
[9] Stejně bychom měli odpovědět na Havránkův výklad o slově logický, k němuž se prof. H. v této knížce vrací už po třetí. Ale připomínáme jen, že v témž smyslu, který prof. H. tak ostře vytýká, užívají příd. jména logický také Němci (na př. Havers v Hdch der erklärenden Syntax 1931, 17, 19 a j.) a Francouzi (na př. Bally, La crise du fr. 24; citujeme jen zcela namátkou), o českých spisovatelích ni nemluvíc. Adj. logický má také zcela nepochybně význam ‚důsledný‘ (užívá se ho tak obecně, srov. na př.: Jakmile česká politika se postaví na historický základ, musí logicky odepříti Slovákům v Uhrách právo na nejelementárnější samostatnost. Čas XVII, č. 124, str. 2, srov. též Kottův slovník s. v.); prof. H. si zužuje význam tohoto slova z příčin vědeckých, to je zajisté možné, ale neplyne z toho ještě, že by se slova logický nesmělo jinak užít vůbec. Kárá-li prof. H. spojení »logická uniformita« (str. 46) a navrhuje-li místo toho spojení »gramatická« nebo »tvarová uniformita«, činí totéž, co tak přísně odsuzuje: brousí bez příčiny, neboť »tvarová uniformita« nebo »gramatická uniformita« není totéž co »uniformita logická« (t. j. důsledná).
Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 3, s. 77-87
Předchozí František Oberpfalcer: O ženských jménech přechylovaných příponou -ová
Následující Několik slov o posledních českých překladech Cervantesova »Dona Quijota«
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1