Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Socialistická společnost dává vědeckému bádání nové, dříve netušené možnosti rozvoje. Nejlepším dokladem toho je veliký rozkvět vědecké práce theoretické i praktické v Sovětském svazu. Příčiny jsou jasné: „věda je základem socialismu; socialismus z vědy vyrostl a na vědě uvědoměle staví, aby přetvářel přírodu [20]a společnost pro lepší život člověka,“ bylo výstižně řečeno v odůvodnění zákona o Československé akademii věd, schváleného Národním shromážděním 29. října 1952. Proto také, jak dále pokračuje toto odůvodnění, „lidově demokratický stát, vykonávající moc pracujícího lidu českého i slovenského, chce … umožnit co největší svobodný rozmach naší vědy, aby naše věda pomáhala podle vzoru vědy sovětské výstavbě socialismu v naší vlasti a sloužila tak blahu lidu i míru mezi národy. Základem vědecké činnosti Československé akademie věd je vítězné učení marxismu-leninismu, vědy všech věd, soustavy nauk Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, která má za základ dialektický materialismus jako filosofii, jako metodologii veškeré vědecké práce, jako světový názor. Vybudováním Československé akademie věd se rozžehne veliké světlo vědy, pokroku, vzdělanosti, které našemu pracujícímu lidu ve všech oblastech poznání osvětlí dějinné perspektivy cesty k socialismu a komunismu, po níž vede naše národy Komunistická strana Československa, řídící se příkladem slavné Všesvazové komunistické strany bolševiků a oduševněná geniem učitele veškerého pokrokového lidstva, J. V. Stalina“.

Tím jsou osvětleny základní směrnice vědecké práce nové Akademie. Již z těchto směrnic je zřejmé, že jak theoretické bádání o jazyce českém a slovenském, tak praktická péče o něj zaujme důležité místo mezi jejími pracovními úkoly, protože bez poznání jazyka a péče o něj by ve smyslu epochální práce Stalinovy „O marxismu v jazykovědě“ nebyla možná ani výstavba socialismu u nás, ani poznání vývoje národní společnosti (péče o slovenský jazyk se ovšem soustředí v Slovenské akademii).

Způsob plnění pracovních úkolů je dán pracovním charakterem nové Akademie; jejím jádrem jsou badatelské ústavy a jiná pracoviště menšího rozsahu (kabinety, pro experimentální práci laboratoře a j.) s vlastními vědeckými pracovníky. Na pracích těchto středisek se podílejí i členové Akademie, členové řádní — akademici i členové korespondenti. Práce v těchto střediscích je — stejně jako práce celé Akademie — plánovitá a organisovaná; pomáhají jim vědecké rady příslušného ústavu, kabinetu atd., vedou je sekce a v hlavních směrnicích a plánech je kontroluje presidium a valné shromáždění Akademie. Pro vědeckou práci bude si také sama Akademie vychovávat vědecký dorost, a to tím, že budou její pracovní střediska k tomu způsobilá vychovávat vědecké aspiranty; Akademie pak sama bude — vedle vysokých škol — udílet vědecké hodnosti, hodnost kandidáta věd. a hodnost doktora věd.

Pro začátek má nová Akademie 15 ústavů a 27 kabinetů nebo [21]laboratoří. Nejsou to vesměs pracoviště nová; byly přejaty do Akademie ústřední výzkumné ústavy organisované posud u státního úřadu plánovacího, ústavy dosavadní České akademie věd a umění, pracovní náplň komisí jejích a komisí Královské české společnosti nauk, resortní ústavy ministerstva školství, věd a umění a pod.; ovšem všechny tyto instituce se více nebo méně přebudovávají, nově organisují, rozšiřují a naplňují novými, lépe plánovanými úkoly.

Vedení všech těchto pracovišť je rozděleno do osmi sekcí Akademie; jsou to tyto sekce: 1. matematicko-fysikální, 2. geologicko-geografická, 3. chemická, 4. biologická, 5. technická, 6. sekce historie a filosofie, 7. ekonomie a práva a 8. jazyka a literatury. V sekci jazyka a literatury jsou pak tato pracoviště: Ustav pro jazyk český a Ústav pro českou literaturu, převzaté z dosavadní České akademie věd a umění, Slovanský ústav a Orientální ústav, vzniklé přeorganisováním z dosavadních ústavů samostatných, a dále nově se tvořící kabinety: kabinet fonetický, přičleněný k Ústavu pro jazyk český, kabinet pro filologickou dokumentaci, v němž se soustředí zejména péče o fotografický archiv památek jazyka a literatury české, o soupis nápisů, rukopisů a starých tisků, práce o překladech biblických a pod., kabinet pro studia řecká a římská, do něhož spadá i starost o latinskou vzdělanost pozdější — středověkou a humanistickou —, zejména v našich zemích, a konečně kabinet pro moderní filologii.

Historie Ústavu pro jazyk český je ze všech těchto pracovišť nejdelší. Jak již připomněl s. ministr Zdeněk Nejedlý ve svém zásadním článku v loňském ročníku Varu (v č. 4), který kriticky zhodnotil vývoj našich vrcholných vědeckých institucí, ukázal nezbytnou potřebu akademie nového typu a určil základní ideovou náplň i organisační strukturu nové Akademie, zárodek našeho ústavu byl prvním a tehdy zcela ojedinělým konkretním plánovaným kolektivním úkolem a vědeckým pracovištěm na půdě České akademie věd a umění, vzniklým ještě za dob starého Rakouska. Když totiž byl r. 1905 z podnětu pokrokových vědců prof. Frant. Pastrnka a Jos. Zubatého přijat v tehdejší III. třídě Akademie plán vypracovat velký akademický slovník spisovné češtiny, ukázala se záhy, r. 1911, potřeba organisovat pro plnění tohoto úkolu konkretní pracoviště, kancelář Slovníka jazyka českého, jejíž práci řídila lexikografická (a dialektologická) komise za předsednictví prof. Pastrnka do r. 1919, pak za předsednictví prof. Zubatého a po jeho smrti prof. Smetánky.

Kancelář měla svou místnost, z počátku jednu, své pracovníky, od r. 1916 dokonce čtyři — po dlouhou dobu, ale ti vykonávali [22]tuto práci mimo svůj plný úvazek na středních školách. Teprve v první Československé republice dostali dva pracovníci úplnou dovolenou na střední škole a ostatní větší nebo menší úlevy. I když později počet sil vzrůstal, stále to byly jen síly vypůjčené, středoškolští učitelé na dovolené úplné nebo částečné, udělované vždy jen na jeden školní rok, a tento stav, že pracoviště nemělo vlastní stálé síly, trval — i když r. 1946 z kanceláře vznikl Ústav pro jazyk český — až do nedávna (do r. 1949). Již z tohoto nedostatku vlastních vědeckých sil a často nadto z jejich dvojího zaměstnání plynuly značné nesnáze pracovní (sám jsem vykonával toto dvojí zaměstnání, na střední škole a v kanceláři — kromě vlastní vědecké práce — čtrnáct let, od r. 1915 do svého odchodu na brněnskou fakultu r. 1929; je výchovně důležité připomínat si podmínky vědecké práce v buržoasní společnosti). Šlo v kanceláři více o plnění daných úkolů než o samostatné vědecké pracovní středisko; také vlastní iniciativa činnosti a rozhodování o ní tkvěla v komisi se všemi obvyklými nedostatky jednání v komisích. Proto práce v kanceláři značně zabíhala v prakticismus, třebaže vlastní theorie lexikografická, podle níž pak postupovalo zpracovávání akademického slovníku, vznikla v kanceláři, hlavně prací dr. Kv. Hodury a dr. Al. Získala, a nikoli v komisi; zisk přinášelo dočasné spojení s redakcí Naší řeči, kterou řídil stejně jako slovníkovou kancelář V. Ertl: vedlo k diskusnímu hledání měřítek pro správnost jazykovou, které pak uzrálo v překonání purismu a v nové hodnocení spisovného jazyka v pracích V. Ertla, prof. Trávníčka, v pracích mých i celé mladší generace.

Kancelář měla potíže s místnostmi (čtyřikrát se stěhovala), byl nedostatek a nejistota finančních prostředků. („Slovník“ záhy dostával z Akademie jen podporu z t. zv. Hlávkova nadání, ale po nevhodných připomínkách prof. Pekaře zaujatých proti kolektivní práci vzdal se prof. Zubatý toho podílu a činnost slovníkové kanceláře měla příjmy pouze z pramenů mimo Akademii, převážně od ministerstva školství a osvěty.) Dlouho se v první republice vyjednávalo o zřízení Ústavu jazyka českého, ale bezvýsledně, což je nám dnes zcela pochopitelné.

Přes všechny tyto nesnáze postupně vzrůstal rozsáhlý lexikální archiv, značně úplný zejména pro dobu obrozenskou, protože podle plánu prof. Hujera z r. 1919 se soustavně zakládal pro písemnictví od r. 1770; do r. 1946 vzrostl zhruba na 7 milionů lístkových excerpt (nyní má zhruba 8 milionů).

S jistou nesrovnalostí s tímto postupem, podle něhož se shromažďoval lexikální archiv, přikročilo se r. 1934 za vedení tehdejšího ředitele slovníkové kanceláře dr. Kv. Hodury k přípravě k vydá[23]vání slovníku jen současné spisovné češtiny — Příručního slovníku jazyka českého; začal vycházet r. 1935, v jubilejním roce slovníku Jungmannova, za redakce prof. Hujera, Smetánky a Weingarta a blíží se nyní — přes zdržení v době okupace — k dokončení (vychází 7. díl, písmeno U) za redakce B. Havránka, V. Šmilauera a Al. Získala.

Hůře než o práci lexikografickou bylo postaráno o zachycení a zkoumání nářečí; dialektologická komise České akademie (samostatná od r. 1919, dříve spojená) — přes některé pokusy o organisování širší práce — omezila se na udílení podpor na prázdninovou práci v terénu; bez jednotného vedení, organisace a kontroly práce byl však získaný materiál příliš různorodý a rozdílné ceny a až na nepatrné výjimky nebylo možno jej uveřejňovat; ukládal se jen do archivu a zčásti je dnes nezvěstný. — Snaha prof. Trávníčka utvořit na Moravě pracovní a ediční středisko pro systematický výzkum moravských a slezských nářečí ztroskotala o otázky úhrady; osobně prof. Trávníčkovi slíbený podíl z Masarykova fondu na tuto práci nebyl realisován. Teprve značně později podařilo se zajistit skromné ediční možnosti při Matici moravské (vzniklá u ní dialektologická komise vydávala od r. 1936 sbírku monografických prací „Moravská a slezská nářečí“), ale jen jedenkrát bylo možno na delší dobu poslat vědeckého pracovníka (A. Kellnera) do terénu.

Péče o spisovný jazyk se projevovala roztříštěně: jednak prací pravopisné komise, která z rakouského Státního knihoskladu přešla v první republice k České akademii, ale zůstala i zde komisí různorodou a samostatnou, oddělenou od ostatních středisek a dosti exklusivní (na př. do r. 1945 nebyli jsme jejími členy ani prof. Trávníček, ani já), jednak vydáváním Naší řeči od r. 1917. Protože však redakce Naší řeči byla zcela autonomní, snadno zasahoval do časopisu i diletantský purismus Fr. Bílého, člena redakce, v období nejstarším a pak po smrti Ertla a Zubatého stala se doménou reakčního brusičství pod vedením Jiřího Hallera a tímto svým zaměřením se hluboce rozcházela s prací samé slovníkové kanceláře, která ve vycházejícím akademickém slovníku purismus záhy překonala.

Takový byl zhruba stav kolektivních prací o českém jazyce do r. 1945; byl to neutěšený obraz příkladné nejednotnosti věcné a rozptýlenosti organisační, charakteristických pro buržoasní vědu.

Značný pokrok k lepšímu soustředění práce o všech úkolech bohemistiky byl učiněn teprve s nástupem ke změně společenského řádu — po našem osvobození r. 1945. V rámci příprav k reorganisaci dosavadní České akademie v instituci pracovní, jak to progra[24]mově žádal ministr Zdeněk Nejedlý ihned po svém zvolení za presidenta Akademie, byla v r. 1946 změněna kancelář Slovníku jazyka českého v Ústav pro jazyk český, a vznikl tak první badatelský ústav akademický. V něm se postupně soustřeďovaly dosud rozptýlené úkoly bohemistické a přibývaly nové. Vznikají tak vedle převzatého úkolu lexikografického pracovní úseky nové: soustavná práce o poznání normy spisovné češtiny a praktická péče o ni, která se projevila v zavedených denních relacích československého rozhlasu, v jazykové poradně a po vítězném Únoru převzetím časopisu Naše řeč a jeho osvobozením od přežilého šovinistického brusičství, jazykovou úpravou mnoha nových zákonů socialistické výstavby a intensivní spoluprací na nových učebnicích češtiny pro školy II. a III. stupně a přípravou nových pravidel pravopisu; nově byl organisován systematický výzkum českých nářečí písemnou anketou i prací v terénu (navázána zde spolupráce s brněnským střediskem dialektologického výzkumu, přenesených z Matice moravské do slovanského semináře university), pasivní shromažďování odborné terminologie proměňováno v středisko aktivní práce na jejím tvoření, přetváření a normování; konečně vznikají jako poslední i oddělení pro bádání o vývoji jazyka s prvním úkolem připravovat slovník staročeský, jehož vydávání uvázlo r. 1912, a oddělení pro soustavnou odbornou bibliografii české jazykovědy. Všechna oddělení Ústavu navázala v posledních dvou letech velmi těsné a plodné styky s Ústavem slovenského jazyka Slovenské akademie věd.

Tento slibný rozmach brzdily značné nesnáze organisační i vědecké. Organisační nesnáze plynuly z toho, že Ústav předbíhal přebudování dosavadní akademie v akademii nového typu, teprve nyní zřizovanou. Stal se tím institucí organisačně dvoukolejnou, spravovanou i Českou akademií, i ministerstvem školství, věd a umění, které zajišťovalo stránku finanční a osobní; přes pochopení a dobrou snahu příslušných referentů nemohlo MŠVU až do r. 1949 zajistit Ústavu vlastní vědecké síly a i potom museli být jeho vědečtí pracovníci zařazeni jako zaměstnanci správní, takže k jejich vědecké kvalifikaci a odborné práci se vůbec nepřihlíželo; také jejich počet byl značně omezený a práce na nových úsecích, v terminologii, dialektologii, v oddělení historickém a bibliografickém mohla být vykonávána jen nepostačujícími silami, pouze jedním nebo dvěma pracovníky. — Vědecky nemohla Ústav již vésti lexikografická komise sama; byly proto všechny komise, jichž se úkoly Ústavu dotýkaly, spojeny v t. zv. „širší bohemistickou komisi“; ta však byla příliš velká a různorodá, a nemohla se proto častěji scházet a na nové práci Ústavu inten[25]sivněji podílet; stálou spojkou mezi Akademií a Ústavem, která měla zaručovat vědecké vedení, byl akademický vědecký referent (byl jím autor této zprávy). Vlastní vedení Ústavu při rychlém jeho růstu bylo přetíženo pracemi administrativními a hospodářskými. — Nesnáze spojené s vědeckým vedením Ústavu byly zvyšovány celkovou neujasněnou situací naší jazykovědy; upřímná snaha překonat idealistickou jazykovědu a propracovat se k jazykovědě marxistické byla ochromována pseudomarxistickou školou Marrovou, dokud po této stránce nezjednaly jasno geniální práce Stalinovy r. 1950.

Touto retrospektivou, která nezatajuje stíny minulosti již z výchovných důvodů, aby si mladá generace uvědomila hluboké rozdíly, nechceme nijak podceňovat dosavadní práci i starší kanceláře Slovníku jazyka českého (1911—1945) i Ústavu pro jazyk český (1945—1952); prostá fakta, že akademický slovník spisovné češtiny (Příruční slovník jazyka českého), začatý 1935, je v 7. dílu u písmene U a blíží se dokončení, že úspěšně probíhá rozsáhlá dotazníková akce kontrolovaná výzkumem terénním, která zajišťuje urychlené poznání zbytků českých nářečí a jejich přeměn, a že po Únoru počínajíc roč. 1949 Ústav převzal a přebudoval Naši řeč, v r. 1951 převzal i časopis Slovo a slovesnost jako ústavní časopis vědecký, že se rozběhla rozsáhlá spoluúčast při tvoření a normování odborného názvosloví na úsecích naší výroby, že se přikročilo k systematickému sbírání materiálu pro zjištění vývoje naší slovní zásoby od nejstarších dob, a uvedené již úkoly oddělení pro spisovnou češtinu ukazují zjevně, že byl vykonán kus dobré práce. Také by bylo nespravedlivé nevidět, že obě instituce přispěly svým podílem i k výchově vědeckých našich kádrů: z vědeckých pracovníků slovníkové kanceláře a Ústavu přešli na vysoké školy postupně prof. Fr. Trávníček, zesnulý prof. M. Weingart a podepsaný autor této zprávy, později pak dr. Václav Machek a zesnulý dr. J. M. Kořínek, profesoři srovnávacího jazykozpytu v Brně a v Bratislavě, dále dr. Josef Kurz a dr. Karel Horálek, profesoři srovnávací jazykovědy slovanské v Brně a v Praze, a bohemisté prof. dr. Kv. Hodura, prof. dr. Al. Jedlička a prof. dr. Fr. Jílek, působící na pedagogické a filologické fakultě Karlovy university, a prof. dr. Jar. Bělič a dr. Fr. Kopečný, přednášející na universitě Palackého v Olomouci.

Přesto však jak nástup nové opravdu marxistické jazykovědy podnícený prací Stalinovou znamená novou etapu i pro veškerou vědeckou práci našeho jazykovědného Ústavu, tak i založení nové Československé akademie věd a začlenění Ústavu pro jazyk český do ní je důležitým mezníkem v jeho rozvoji a poskytuje [26]nové možnosti pro rozvinutí veškeré jeho práce jak po stránce vědecké, tak organisační tím, že umožňuje vědeckému řediteli bezprostřední pracovní styk s Ústavem, dává Ústavu vědeckou radu práce a kritiky schopnou, podstatně rozmnoží pracovní síly vědecké i ostatní, ulehčí Ústavu v starostech hospodářských a administrativních.

Nová práce Ústavu se soustřeďuje do dvou základních úseků, vzájemně se doplňujících a podmiňujících; jde:

1. o theoretické úsilí o dokonalé poznání národního jazyka českého, které se ve smyslu thesí Stalinových musí opírat obecně o prohloubené intensivní studium marxismu-leninismu a zásad marxistické jazykovědy a speciálně o prohloubené bádání o vývoji jazyka ve vztahu k dějinám národa,

2. o praktickou péči o to, aby národní jazyk plně vyhovoval potřebám, které na něj klade výstavba socialistické společnosti jako na nástroj myšlení a dorozumívání i jako na prostředek společenského boje.

K dokonalému poznání českého jazyka je třeba: a) studia jeho slovní zásoby (a jejího zachycení v lexikálním archivu a zpracování a zpřístupnění v slovnících), b) revise dosavadního poznání mluvnické stavby na podkladě theoretickém i praktickém, a zejména c) studia postupného vzniku jazyka národního a vztahů spisovné češtiny k češtině obecné i k místním nářečím, a to studia opřeného jak o materiál historický, tak o naléhavý průzkum mizejících českých nářečí a o studium odrazu přeměny společenského řádu ve všech složkách jazyka.

Praktická péče se uskutečňuje spoluúčastí na vytváření, přetváření a normalisování odborného názvosloví, zejména na úsecích nejvíce zasažených výstavbou socialistické společnosti, studiem a kritikou nových složek slovní zásoby, dále úsilím o to, aby mluvnická norma současného jazyka spisovného byla správně theoreticky zachycena a prakticky tak zpřístupněna, aby mohla být zachovávána, a konečně péčí theoretickou i praktickou o vhodné stylistické využívání jazykových prostředků ve všech daných úkolech a začasté i přímou účastí na jazykové i stylové úpravě základních textů formujících právně novou výstavbu.

Z těchto základních směrnic vyplývají pak zhruba tyto nejbližší hlavní pracovní úkoly Ústavu: 1. promýšlet zásady marxistické theorie jazykovědné a její důsledky pro naši jazykovědnou práci; 2. dokončit vydávání Příručního slovníku jazyka českého (celkem bude 9 dílů; rukopis celého slovníku — bez konečné redakce — je už zpracován) a vypracovat základnu pro jeho přepracované vydání; 3. připravit dvousvazkový (až třísvazkový) normativní, [27]synonymický a frazeologický slovník pro praktickou potřebu; 4. účastnit se normalisace odborného názvosloví a spolupracovat na jeho novém vytváření a přetváření; 5. připravit nové vydání Pravidel českého pravopisu, v nichž by zejména psaní přejatých slov cizích bylo upraveno podle dnešních potřeb; 6. studovat mluvnickou normu současného spisovného jazyka, aby byla správně vystižena v mluvnicích školských i normativních příručkách; 7. provésti průzkum místních nářečí českých i moravskoslezských, který je naléhavý v době hlubokého společenskohospodářského přelomu, a to jak nářečních jevů mizejících, tak všech jevů spojených s vytvářením nového stavu; 8. soustavně studovat vývoj Českého jazyka a zejména jeho slovní zásoby, a to jednak získáváním rozsáhlého materiálu, jednak postupným připravováním slovníku staré češtiny; 9. sestavovat odbornou bibliografii české jazykovědy.

Tyto úkoly jsou plněny jednak v osmi odděleních našeho Ústavu, a to: 1. v oddělení redakce Příručního slovníku, 2. v oddělení pro přípravu druhého jeho vydání, 3. v oddělení normativního slovníku, 4. v oddělení terminologickém, 5. v oddělení pro theorii jazykovědnou a pro současný spisovný jazyk, 6. v oddělení dialektologickém, 7. v oddělení pro studium vývoje jazyka, 8. v oddělení bibliografickém, jednak v jeho pobočce v Brně, kde k soustavnému výzkumu nářečí moravských a slezských se připojí i jazyková poradna a časem i pobočka oddělení historického. K Ústavu je připojen vznikající fonetický kabinet, o jehož úkolech bude referovat v příštím čísle prof. Bohuslav Hála.

Tak se rozvíjejí předpoklady dnešní práce Ústavu pro jazyk český. Jako však nelze přestávat na pouhém deklarativním uznávání zásad marxistické jazykovědy, ale je nutno si plně uvědomovat a domýšlet při každé dílčí práci všechny důsledky plynoucí z nového chápání jazyka, z jeho poměru k myšlení a k společnosti a z jeho úkolů pro výstavbu socialismu, rovněž tak ani sama nová struktura Akademie neuskuteční sama předpokládané dílo; i zde záleží na dobré realisaci, která je v rukou všech pracovníků Ústavu: u nich je dnes nový pracovní elán a plná důvěra, že jsouce vedeni učením marxismu-leninismu a vzorem vědy sovětské a pokračujíce v dobré tradici našeho Ústavu, dokáží tyto úkoly plnit úspěšně a dobře.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 1-2, s. 19-27

Předchozí Alois Jedlička: Akademik Bohuslav Havránek šedesátiletý

Následující František Trávníček: Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových jazykových statí