Ústav pro jazyk československý

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

V poslední době došlo redakce Naší řeči od různých pisatelů několik návrhů, které se shodovaly v tom, že jest toho pilná potřeba, aby se péči o pěstování a tříbení českého jazyka, spočívající dosud na bedrech několika jednotlivců, lidí ovšem smrtelných, dostalo pevné organisace, která by jí zajistila nejen pevný základ hmotný i vědecký, ale zabezpečila jí i kontinuitu v budoucnosti a vypěstovala v ní určité tradice. Otázku této organisace řešili naši dopisovatelé způsobem dvojím: jedni navrhovali organisovati péči o pěstování jazyka českého formou spolku, na způsob německého Sprachvereinu anebo polského Towarzystwa miłośnikow języka polskiego, druzí (prof. Č. Stehlík z Nymburka) představovali si tuto instituci, pečující trvale a odpovědně o jazyk mateřský, jako zvláštní ústav pro jazyk československý, zřízený a vydržovaný státem a opírající se o třetí, jazykovědnou třídu České akademie nebo podobnou instituci vědeckou.

Forma spolkové organisace, jakou je u nás na př. Jednota Svatopluka Čecha, je pro úkoly zahrnuté v pojem péče o mateřský jazyk z mnoha příčin nevhodná a neplodná. Neboť péče o mateřský jazyk není jen věcí lásky a úcty k jazyku, k jejímuž šíření organisace spolková může ovšem dobře napomáhati, ale je především a hlavně úkolem vědeckým, nemá-li se zvrhnouti v diletantské brusičství anebo v závodní stíhání cizích slov, do jakého [98]zapadaly časem na př. německé Sprachvereiny. Jazykový spolek, který by se chtěl vyhnouti těmto úskalím, musel by vzíti na sebe nutně nepříliš moderní formu církve, v níž by vědecké vedení spolku jako církevní koncily předkládalo svým údům určité zásady k věření a zachovávání a jejíž údové by měli problematické právo zavazovati se členskými stanovami, ve všem se svému vědeckému výboru podřizovati a jeho pokyny se spravovati. Neboť tolik zajisté jest jasno, že by se spolek takový neskládal jen z filologů a lidí s jazykovým vzděláním, nýbrž naopak hleděl se rozšířiti do vrstev co nejširších, a tolik také už dnes snad je známo, že by se ani o otázkách jazykových ani o složení vůdčího sboru spolku nemohlo rozhodovati hlasováním členstva nebo jeho volených delegátů, jako se to děje o věcech spolkových ve spolcích jiných. Bylo by tedy členstvo takovéhoto jazykového spolku odsouzeno více méně k smutnému postavení mulieris in ecclesia, a k tomu ovšem není třeba spolku; neboť přijímati výsledky vědeckého badání v kterémkoli oboru a užívati jich v praxi lze stejně dobře i mimo stanovy spolkové. Tento rozpor mezi nutným zřetelem na vědecký ráz jazykové péče a mezi tím, co je hybnou silou a vzpruhou spolkového života, způsobuje ovšem v jazykových spolcích nejen u nás, ale i v cizině zřejmou bezradnost, prázdnotu, stagnaci a odumírání, zdržované právě jen vrozenou nebo vypěstovanou láskou k mateřské řeči.

Péče o vzdělávání mateřského jazyka potřebuje však nejen vědeckého tribunálu, ale i jeho kontinuity. To znamená především, že je třeba, aby tento vědecký tribunál byl institucí trvalou, a ne dočasným spolkovým výborem, který trvá jen potud, pokud jeho členové z jakékoli příčiny, ať pro poměry spolkové nebo pro přetížení jinou prací, nesloží svých funkcí, anebo pokud se spolek nerozpadne. A naše poměry nejsou bohužel dosud takové, aby se za jednoho nebo dva jazykové odborníky, kteří by z jazykového spolku odešli, našla hned tak rovnocenná náhrada. Proti takovýmto obdobím interregna musí býti péče o jazyk zabezpečena, nemá-li zabřísti zase do kalných vod diletantství, z něhož v posledních letech vybředla. A s tím ovšem souvisí dále i kontinuita metody, zásad vědeckých, jimiž se pěstování jazyka musí spravovati. Pracovní metoda není věc, která leží před každým na bíle dni, nýbrž získává se z bohatého fondu vědního a zkušeností. »Naše řeč« za své pětileté trvání mohla by o tom vydati průkazné svědectví, že se nelze dopracovati jen tak přes noc pevných a bezpečných zásad, podle nichž lze dospěti k výsledkům trvalým a vědecky správným. Tato vědecká metoda pracovní je velmi [99]cenný majetek, který je třeba chrániti, udržovati, rozmnožovati a zdokonalovati; k tomu je třeba trvalé instituce, v níž by tato tradice žila a štěpovala se s generace na generaci, ne pouhého spolkového výboru nebo komise, která se může dnes nebo zítra rozejíti a nesejíti nikdy víc.

K tomu přistupuje dále i požadavek autority. U nás nestačí dobrovolné podřizování autoritě, jaké by mohl a musil mezi členstvem vypěstovati jazykový spolek, ovšem jen potud, pokud by v jeho vedení rozhodovala autorita vědecky imponující, které by se podřizovali dobrovolně nejen členové spolku, nýbrž ovšem i lidé stojící mimo spolek, vahou této autority, nikoli zásluhou spolkového zřízení. Při naší národní povaze, klonící se k individualismu stůj co stůj, k umíněnosti až do malicherností, k »liberum veto«, kde to jen trochu jde, a při našich názorech, že o věcech jazykových může rozumovati a rozhodovati aspoň pro sebe každý, kdo se naučil česky mluvit, nestačí jen autorita imponující. U nás je třeba i autority připuzující, t. j. autority, která, jsouc založena na pevných základech a zásadách vědeckých, měla by zároveň i tolik moci, aby mohla staviti hrubé kažení jazyka, ať už pochází z lehkomyslnosti a z nevážnosti k mateřské řeči anebo z neznalosti a nevědomosti na místech takových, kde by znalost jazyka měla býti podstatnou součástí kvalifikace a vzdělání.

Že nemluvíme do větru, bylo by lze dokázati i z historie posledních let na nejednom makavém příkladě. Pravopis je jistě věc, o níž možno míti velmi různá mínění, ale o níž všichni víme, že je to konec konců v dané chvíli jedno, píšeme-li tak či onak. Je pravda, že může býti pravopis těžší a lehčí a že může býti rozličným způsobem usnadňován, ale víme také, že hlavním požadavkem při každé soustavě pravopisné není jeho jakost, nýbrž jeho jednota, vědomí, že pravopisné zásady takové nebo makové mají jen tehdy smysl, když se jim podřídíme všichni bez rozdílu. Každé liberum veto v otázkách pravopisných je nesmysl, neboť vedle tradice je základní podmínkou každého pravopisu konvence, dohoda, právě tak jako v oblékání, společenském mravu atd. Je-li tedy kde dobrovolné podřizování autoritě na místě, je to právě ve věci pravopisu. A přece jsme byli při předposledním vydání pravopisných Pravidel (1913) svědky toho, že si dokonce jedna část naší vědecké obce postavila hlavu a této úpravy (ne opravy) pravopisu neuznala, ačkoli tato Pravidla z r. 1913 nic podstatného v pravopise neměnila, nýbrž jen stabilisovala podle potřeb časových to, k čemu se již v Pravopise z r. 1904 jevil sklon, a ačkoliv se opírala o autoritu k tomu zajisté přede všemi povola[100]nou, jakou je profesor českého jazyka na české universitě. A když se toto děje na dřevě zeleném, co bude na dřevě suchém? Je pak možno míti za zlé »silné individualitě«, jako je na př. Holeček, vysměje-li se Pravidlům z r. 1904 jako Pravidlům z r. 1913 a všem Pravidlům vůbec a píše-li skouška, zbírka, radosť, pastýrský, získaní, zabití a p., anebo usmyslí-li si jedna filosofická revue, že bude psáti všechny zdvojené souhlásky jednoduše a píše-li jednoduše nejen nešťastného »profesora«, pro kterého se česká obec vědecká rozštěpila ve dva tábory jako v dobách ypsilonu, ale i slova česká, dení, vyší atd.? Může se ovšem namítnouti, že opravy pravopisu nemají po sobě následovati v krátkých lhůtách, nýbrž že se má vyčkati, až by se oprava vžila, ačkoliv si změny v pravopise často diktuje doba a ač se opravovati dá vždycky spíše věc nevžitá než vžitá. Ale ani s tou zásadou bychom u nás nepochodili a máme ještě v čerstvé paměti hrozbu, kterou si skupina reformistů chtěla před nedávnem vynutiti provedení svých reformních návrhů, prohlašujíc, že si v svém tisku provede reformu pravopisu via facti. A tak věci chodí u nás; mění-li se pravopis (třeba jen o tečku nad i), revoluce zprava, nemění-li se pravopis, revoluce zleva, a nekázeň a malichernost na všech stranách.

A jde-li o jazyk sám, není to o nic lepší. Protože naši brusičští diletanti — blahé paměti —, nemajíce potřebné průpravy vědecké, vodili českou veřejnost a české spisovatele jednou sem a po druhé tam, zdiskreditovali to, co se u každého kulturního národa rozumí samo sebou, t. j. péči aspoň o správnost jazykovou, do té míry, že naši spisovatelé mohou volati »timeo philologos«, křivdíce ovšem nevědomky skutečným filologům, jako by křivdil lékařům ten, kdo by volal »timeo medicos« proto, že se před ním nepohodly dvě báby kořenářky. Tato zakořeněná v dnešní generaci nedůvěra, která, jak viděti, není ovšem bez předchozích důvodů, přichází dále vhod i naší pohodlnosti a stává se zároveň širokou zástěrou všeliké polovzdělanosti a ignoranci. Když se Gebauer zdvihl proti diletantství starší generace brusičské, která v každé shodě s němčinou větřila germanismus a vytlačovala jej nejnemožnějšími výrazy, a ukazoval na to, že přemnohé z jejích domnělých germanismů jsou poctivé výrazy české, ba všejazykové, dostalo se tím našim ledabylcům a nedoukům nové posily; prohlásilo se, že podle Gebauera není germanismů, germanismus se stal čímsi pro smích jako strašidlo z Podskalí a psalo se nyní vesele a beze strachu, jak kdo právě dovedl, a dospělo se v tom směru takové dokonalosti, že podle slov známého polského filologa po[101]rozumí jiný Slovan českému textu teprve tehdy, když si jej přeloží do němčiny.

K tomu ke všemu přistupuje i povýšené přezírání a podceňování jazykové formy u našich, zvláště vyšších úřadů a u t. zv. světové anebo aspoň na světovost aspirující vědy. Naši úředníci, kteří v době německého úřadování měli na svých stolích německé slovníky a podobné pomůcky, aby si nepoškodili kvalifikaci sebe menší chybou v německém konceptu, neostýchají se, píšíce nyní v svém mateřském a státním jazyce, ani chyb velmi hrubých, o nichž by se poučili z každé elementární mluvnice, a odmítají se suverénní povýšeností každé poučení, domnívajíce se, že českému člověku stačí, jen když je tomu rozumět, ač ani toho vždycky nebývá. A to je i stanoviště mnohých našich učenců, když píší česky. Píší-li pro cizinu (a není-li to zrovna Německo), velice jim na tom záleží, aby v jejich francouzském nebo anglickém pojednání nebylo jazykových chyb, neboť jazykové nesprávnosti se pokládají v cizině za kulturní i společenskou zanedbanost, ba neostýchají se ani dožadovati se revise svých konceptů na lidech jazyka toho dokonale znalých; ale odkládají ihned ostýchavost, jakmile začnou psáti po česku. Tu se jim jazyková přesnost (o eleganci ani nemluvím) zdá věcí tak vedlejší a zbytečnou, jako slepému nauka o barvách nebo hluchému vyslechnutí deváté symfonie. Proti vší této naší anarchii v názorech na jazykovou formu, která má své kořeny v povrchnosti, v kusém vzdělání, v umíněnosti a domýšlivosti, je dobrovolná kázeň spolkové organisace prostředkem nedostatečným, právě proto, že není u nás v té věci dobrovolné kázně; nestačí na ni z týchž důvodů ani samozřejmý jinde vliv vědecké autority, nýbrž je k tomu třeba skutečně instituce, která by s autoritativností vědy spojovala i tolik veřejného vlivu, aby její hlas musil býti respektován. Rozumí se samo sebou, že nám netane na mysli nějaká směšná instituce jazykové policie, nýbrž takové zřízení, které by, opírajíc se o autoritu vědeckou i státní, mohlo pracovati preventivně, profylakticky proti šíření nynější zkázy jazykové, proti nekulturní nedbalosti v jazykové formě a pro povinnou úctu k řeči mateřské. Prostředků kladných našlo by se pro to dost, že by na záporné ani nebylo třeba pomýšleti.

Proti organisaci spolkové mluví u nás konečně i důvody finanční. Péče o jazyk, která se nezasvěcenci jeví jako věc velmi prostá, vidí-li v ní pouhé brusičství, je v své podstatě úkol velmi složitý a předpokládá mnoho podmínek, jichž splnění se vymyká možnostem organisace spolkové.

[102]Již dnes vidíme, jak všechna práce o tříbení jazyka je ztěžována naší nedostatečnou znalostí vývoje spisovné řeči za posledních sto padesát let, jak naléhavě se pociťuje potřeba slovníku novočeského spisovného jazyka a jeho podrobné, až statisticky přesné historické mluvnice. Namítne se ovšem, že k takovým úkolům jsou povolány vědecké instituce, Akademie atd.; ale na takovýchto vědeckých institucích, které ovšem mají i mnoho jiných úkolů, není možno žádati, aby samy podnikaly dlouholetou, mravenčí a v podstatě nekonečnou práci sběrací a přípravnou. A tak vidíme, že tyto instituce všude zřizují na tuto práci zvláštní trvalé ústavy a kanceláře, jimž práci tuto odevzdávají, ponechávajíce si jen vědecké zpracovávání materiálu rok za rokem se hromadícího, který se nepřestane hromaditi nikdy. Tak vznikla i při naší Akademii slovníková kancelář, jejíž náklad začíná už dnes přerůstati Akademii přes hlavu. Je se možno nadíti, že by se v jazykovém spolku, který by skutečně chtěl vzíti na sebe péči o pěstování jazyka, našlo porozumění i pro takové úkoly, z nichž aspoň jeden byl tu uveden za příklad, je možno, že by spolek žijící z příspěvků svých členů na takové úkoly stačil finančně? Jistě by neviděl jiné pomoci, když už by se podjal takového úkolu, než se dožadovati státu o finanční podporu svých snah věnovaných jazyku státnímu. V tom případě by bylo ovšem mnohem účelnější a prospěšnější sáhnouti k druhé formě organisované péče o jazyk, totiž k formě jazykového ústavu zřízeného z důchodů státních.

Těmito zřeteli a důvody jsouc vedena, vypracovala redakční rada Naší řeči již v prvních měsících po říjnovém převratu návrh státního ústavu pro jazyk československý, který předložila ministerstvu školství a národní osvěty a který byl pak v červnu roku 1919 schválen poradním sborem filologickým, při ministerstvu školství a nár. osvěty zřízeným.

Podle tohoto návrhu měl býti úkol jazykového ústavu československého v podstatě dvojí: jednak opatřovati a opatrovati materiál k vědeckému prozkoumání jazyka československého, jednak pečovati prakticky o šíření a prohlubování znalosti řeči mateřské na všech polích našeho života.

Především se měl jazykový ústav československý starati o to, aby se našim vědomostem o nynějším jazyce spisovném dostalo pevného vědeckého základu vydáním velkého slovníku národního, který by rozvinul před našimi zraky celý ten zajímavý, bohatý a obdivuhodně rychlý vývoj novočeské řeči spisovné od jejích prvních nesmělých kroků v době obrození až do smělého roz[103]machu v literatuře současné. K této práci položila základ již Česká akademie věd a umění, zřídivši zvláštní přípravnou kancelář, která za deset let svého trvání nashromáždila přes milion dvakrát sto tisíc výpisků ze spisovatelů starších i současných, materiál ceny statisícové. Úkolem jazykového ústavu čsl. bylo by tedy sejmouti s beder České akademie tento nákladný podnik, na nějž stejně stát přispívá značnými částkami, a pokračovati v těchto přípravných pracích až do té doby, kdy by se nashromážděný materiál objevil dostatečně bohatým pro vědecké zpracování.

Vydáním tohoto velkolepého díla české vědy, při němž by se ústav jazykový účastnil prací vědecké redakce hlavně po technické stránce zpracovávání a tisku, by jeho úkol na tomto poli daleko ovšem nebyl ještě vyčerpán, neboť úkol ten nebude vyčerpán nikdy. Živý jazyk jest v neustálém a nepřetržitém vývoji a zvláště bohatství jeho slov se s kulturním životem národa ustavičně mění; slova se stále rodí, mění v své podstatě, stárnou a umírají. A tak i po vydání velkého slovníku novočeské spisovné řeči, v němž lexikální vývoj jazyka bude zachycen ovšem do určité časové meze, kdy přípravné práce budou ukončeny, bylo by úkolem jazykového ústavu, týmž způsobem, jakým probíral literaturu národa do vydání slovníku, sledovati i další vývoj literární, zaznamenávati slova novorozená a významově obměňovaná, konstatovati jejich zanikání a připravovati tak materiál pro občasné doplňky vydaného slovníku a tím i pro příští nové vydání slovníku celého, k němuž se snad zase po stu letech odhodlá některá z generací příštích. Neboť zachycovati rodící se materiál lexikální je vždy úkolem mnohem snazším generaci současné než zjišťovati jeho zrození a stáří retrospektivně.

Pro praktickou potřebu bylo by dále třeba z úplného a zevrubného slovníku novočeské spisovné řeči opatřiti výtah, menší vydaní o 1—2 dílech asi v rozměrech malého slovníku francouzské Akademie, Laroussova nebo aspoň Hatzfeldova-Darmstetterova, které by obsahovalo vše, co by inteligentní Čech měl a chtěl věděti o slovním pokladu svého mateřského jazyka: tedy hlavně způsob psaní a snad i přesnou výslovnost slova (orthografii a orthoepii), jeho mluvnickou příslušnost (vzor atd.) a podle potřeby i tvary, v nichž může vzniknouti nejistota v praxi (na př. v rybníce či v rybníku, snadnější či snazší, prospěšen či prospěšný, dada či daje atd.), jeho stáří a etymologii nebo aspoň etymologickou souvislost se slovy domácími, vymezení jeho významového obsahu se všemi odstíny, vazby a ustálená spojení, slova souznačná a slova [104]opačného významu atd. Slovníky takovéto, menšího rozsahu a méně nákladné, mohl by jazykový ústav vydávati v kratších intervalech časových a zužitkovati v nich i materiál shromažďovaný pro doplňky velkého slovníku novočeského i nové pokroky vědecké. Všemi takovýmito lexikálními pracemi a pomůckami jsou jiní kulturní národové, na př. Němci, Francouzi, již dávno a hojně zásobeni a těží z nich vydatně nejen ve vědeckém badání, ale hlavně také v jazykové praxi.

Úkoly úplně analogické na tomto poli ukládala by ústavu jazykovému i stejná péče o poznání a povznesení spisovné slovenštiny. Také Matice slovenská v Turčanském Sv. Martině usnesla se v létě loňského roku zahájiti přípravy k vydání velkého slovníku spisovné slovenštiny, jehož potřeba je na Slovensku ještě naléhavější než u nás, a je ovšem zcela přirozené, že se tyto přípravy dějí v ustavičném dorozumívání s lexikografickou kanceláří České akademie a za její účasti, k níž je kvalifikována zvláště cennými desítiletými zkušenostmi a zapracováním v práci lexikografické. Nebude-li námitek se strany slovenské, mohla by se i tato práce soustřediti úplně v navrženém ústavu jazykovém, a to nejen v svém prospěchu vlastním, ale i vzhledem k dalším velikým úkolům lexikografickým, které nás očekávají.

Je to vyplnění odkazu Komenského, který sám čtyřicet let svého života věnoval přípravám k tomuto dílu, než hořící trosky jeho lešenského domu pohřbily navždy tento velkolepý pomník jeho lásky k mateřskému jazyku — Thesaurus linguae bohemicae, Poklad jazyka československého. Tento ohromný slovník, jehož vybudování bylo také původním plánem České akademie, než ji naléhavá potřeba aspoň důkladného slovníku novočeského přiměla odsunouti tento rozsáhlý a na dlouhá léta rozpočtený podnik na dobu pozdější, obsáhl by celé bohatství jazyka československého v celém jeho historickém vývoji, od jeho prvních stop v textech cizojazyčných, ve jménech vlastních atd. až po dobu nejnovější, a na celé jeho oblasti, se vším tím barvitým a nepřebraným bohatstvím slov uloženým i v nářečích československých od Šumavy až k Užhorodu, rozvinul by před našimi zraky v jednotlivých článcích slovníku nejen teprve úplnou biografii našich slov od kolébky až do hrobu, ale zjistil by i jejich domov, jejich sídla a krajové rozšíření. Do této kolosální konstrukce by zapadla jako integrující součást její přirozeně a s absolutní nutností i slovenština v svém spisovném vývoji a se všemi svými dialekty; a tak by se tento Thesaurus stal nejen jedním z největších pomníků české vědy a nevyčerpatelným zdro[105]jem poučení, nýbrž zároveň i nejzřejmějším a nejvýmluvnějším důkazem jednoty národa československého. K takovýmto slovníkům se dějí přípravy i u jiných národů a berlínská Deutsche Kommission nahromadila již zásoby lexikálního materiálu jdoucí do milionů. Na takové dílo musíme zavčas pomýšleti i my, jimž jazyk byl odevždy paladiem národní existence, a musíme se na ně připravovati co nejdříve, neboť jazyk neustává nikdy v svých proměnách, a co nebylo z něho písmem zachyceno dnes, propadává nezadržitelně v černou noc minulosti, v níž pak jediným vodítkem je jen matné světlo vědeckých dohadů a kombinací. Přípravy, zpracování a vydání tohoto Thesauru československého jazyka byly by největším a nejdůležitějším úkolem ústavu jazykového na tomto poli a zaměstnaly by jeho síly na dlouhou řadu let.

Materiál nashromážděný na tato lexikální díla a stále doplňovaný sbírkami vlastními i cizími zůstával by pohromadě i po vydání děl, na něž byl určen, a jsa účelně uspořádán, tvořil by v jazykovém ústavě jakýsi archiv lexikální, stále připravený a přístupný všem badatelům a milovníkům jazyka československého.

S těmito pracemi lexikografickými, k nimž základ je už položen, souvisí těsně další úkol, jímž jsme povinni svému jazyku z důvodů vědeckých i praktických a který by byl dalším předmětem péče a práce ústavu jazykového. Je to probádání nářečí československých. Není zde místa na to, vykládati, jaký význam vědecký má studium dialektů pro poznání vývojových zákonů jazyka v přítomnosti i minulosti, stačí ukázati jen na to, nač v N. Ř. již mnohokrát bylo upozorňováno, jakou důležitost má poznávání lidové řeči i pro praxi jazykovou, jakého osvěžování a oživování se může dostávati spisovnému jazyku, svým knižním rázem přirozeně tuhnoucímu, nejen ze slovníku, ale hlavně též ze skladby lidové. A přece jak málo u nás proti jiným národům je na tomto tak důležitém poli vykonáno! V Čechách kromě několika monografií větších i menších a zastaralého, jen v nejhrubších rysech načrtnutého díla Šemberova leží práce dialektologická ladem a o nářečí středočeském, z něhož se zrodil a jímž především se oživuje jazyk spisovný, nevíme skoro nic; na Slovensku se studium nářečí začíná organisovati teprve v posledních dvou letech; nejšťastnější po té stránce zásluhou Bartošovou byla Morava, ale i tu dialektologické práce pobartošovské ukazují, jaké poklady lidové řeči čekají ještě na svého dobyvatele. A je tu škoda dne i hodiny. Zvláštnosti nářeční rychle mizejí s po[106]kroky vzdělanosti jako všechny jiné znaky kmenových a místních osobitostí a po utvoření českého státu, jenž všechny kmenové jednotky těsněji spjal v celistvý národ a končiny dosud odlehlé vespolek sblížil, bude i jazykové vyrovnání a nivelisování pokračovati tím rychleji. Akademie a podobné instituce vědecké mohou sběratelskou práci a studium dialektů podporovati a také je podporují hmotně i mravně; ale vždycky jsou odkázány jen na ochotu dobrovolných pracovníků, jimž hlavním podnětem ovšem je vlastní zájem. A proto, není-li jich, leží celé pole ladem, jak to vidíme u nás v době právě přítomné, zatím co se rysy nářeční rozplývají v pokračující všeobecnosti spisovného jazyka.

A proto právě by bylo potřeba instituce, která by podobným způsobem jako Památkový úřad s jeho místními konservátory rozestřela po celé oblasti československé síť svých spolupracovníků, aby pod jejím vedením zachraňovali z tohoto hynoucího bohatství lidové řeči, co se zachrániti ještě dá. Tato práce by byla tedy dalším úkolem navrženého ústavu jazykového, když by byl pro ni náležitě vypraven. První částí tohoto úkolu bylo by poříditi nezbytný bibliografický soupis a přehled naší literatury dialektologické, jak pojednání, tak textů, a podle možnosti i shromážditi všecky tyto porůznu otištěné příspěvky v řádně roztříděnou sbírku, která by se stala základem archivu dialektologického. Dalším úkolem jazykového ústavu by bylo zjednati si potřebný počet spolupracovníků po celé oblasti, na niž by se vztahovala jeho práce, vychovati je k této práci, opatřiti je návody a vzory, kontrolovati jejich práci vlastními členy anebo duplikáty a ukládati jejich elaboráty, vhodně roztříděné a katalogisované, v archiv stále doplňovaný a vždycky připravený pro vědecké pracovníky k soustavnému filologickému zpracování. Jak viděti, nekřížil by se úkol jazykového ústavu právě tak jako při pracích lexikografických s úkoly našich vědeckých institucí, naopak byl by vydatnou podporou a značným ulehčením vědecké práce, zbavuje jí namáhavého, dlouhého a v podstatě přece jen mechanického hromadění materiálu a připravuje jí látku dostatečně bohatou a bezpečně ověřenou k vědeckému zužitkování.

Že by oba tyto směry práce dosud uvedené, lexikografický a dialektologický, těsně souvisely i s druhým hlavním úkolem jazykového ústavu, t. j. s péčí o praktické šíření a zdokonalování mateřského jazyka, že by k jeho plnění podstatně přispívaly, ba že jsou nezbytnou podmínkou k jeho řádnému, na pevných vědeckých základech založenému vykonávání, jest jasně viděti již [107]z předešlého výkladu. Neboť ten, kdo mistruje jazyk, nemaje důkladných a bezpečných vědomostí o jeho podstatě, stává se při nejhoroucnější lásce k jazyku z jeho ochránce jeho škůdcem, otřásá důvěrou v zásady jazykové správnosti a zavaluje příštím generacím práci s odklízením vzbuzené nedůvěry i nahromaděných bludů. Bylo by ovšem naivností žádati od zákonů jazykových dogmatickou neomylnost a nezměnitelnost, neboť i v poznávání jazyka jako ve všech oborech lidského vědění věříme v pokrok a usilujeme o něj a také vývoj jazyka se ani na okamžik nezastavuje; jde však o to, aby zásady jazykové správnosti byly založeny na celé šíři a hloubce vědeckého poznání, v němž ovšem není nikdy tak překotných a náhodných přesunů, jaké se jevívaly v názorech našich brusičů.

Úkolem jazykového ústavu po této stránce bylo by ovšem především postarati se o to, aby požadavek správnosti, rozšířený na všechny vrstvy a složky národa československého, bylo také lze plniti. Jazykový ústav musil by tedy opatřiti praktické, laciné a snadno srozumitelné pomůcky, z nichž by každému Čechu i Slováku bylo zjevno, kterých chyb se má v své řeči varovati a kterým správným výrazem je nahrazovati. Úkol ten, aspoň pokud jde o jazyk český, nebyl by při praxi, kterou získala Naše řeč za pět let své práce na tomto poli, a při materiálu, který nashromáždila v svých pěti ročnících, hned v prvních dobách trvání ústavu věcí tak nesnadnou. Tento materiál, který má tu přednost, že je založen na skutečném pozorování dnešního jazyka a jeho nedostatků a že je už vědecky ověřen, zpracoval by jazykový ústav ve vhodné formě slovníkové nebo jiné a vydal jej knižně, na způsob známého Sandersova díla Wörterbuch der Hauptschwierigkeiten in der deutschen Sprache nebo spisů podobných. Tento slovník, účelně zhuštěný, doplňoval by se příručním, malým slovníkem novočeské spisovné řeči, o němž se výše už stala zmínka, jako kladná stránka se zápornou; obě dvě knihy pospolu poskytovaly by každému dostatečného a přesného poučení pro prakticky správné užívání jazyka, měly by platnost autoritativní a závaznou právě tak, jako nynější Pravidla čes. pravopisu ve věcech pravopisných.

Vydáním takovéhoto slovníku nesprávností a nepřesností jazykových nebyl by ovšem ukončen na tomto poli úkol jazykového ústavu, který si navrhovatelé představovali jako instituci bdící trvale nad čistotou a ušlechtilostí mateřské řeči. Neboť i po této stránce se jazyk stále vyvíjí a mění; chyby dnešní budou, jak doufáme, působením těchto pomůcek a jejich autoritativní vahou [108]v jazyce ponenáhlu vymírati, ale budou se roditi nové z týchž podmínek trvalých, z jakých se zrodily staré, z cizího vlivu, z neumělých analogií, z nespisovných provincialismů, z lexikálního novotvoření a p., chyby snad už ne tak vážné, ne tak časté a hlavně ne tak nebezpečné, když budou přistiženy při prvých svých krocích do života, ale přece chyby. A také vědecké poznávání jazyka bude pokračovati. A v té věci bylo by tedy úkolem jazykového ústavu býti stále na stráži a stále au fait, pozorovati bez přetržení vývoj a poměry jazyka v literatuře, v novinách, v úřadech atd., sledovati pozorně i pokroky české vědy jazykové a zužitkovávati všecko to v nových vydáních slovníku jazykových nesprávností, která by vycházela v pravidelných časových intervalech (ne příliš ovšem krátkých), jsouce rozmnožována o výsledky nového pozorování a badání a zbavována přítěže věcí nadobro odbytých. Stejnou pozorovací a kontrolní stanicí byl by jazykový ústav i v otázkách pravopisných. V té věci ovšem je nejlepší zásadou quieta non movere, nehýbati tím, co se už usadilo, ale k drobnějším opravám, jichž si vyžádá doba nebo poměry, dochází ve všech soustavách pravopisných a bude k nim čas od času docházeti i u nás. Příčiny k tomu bývají buď v jazyce samém (na př. ve změnách výslovnosti, osídlo — osidlo a p.), nebo ve změněných poměrech kulturních (na př. úpadku klasického vzdělání), anebo i v poměrech zevních; dnes na př. zmatek způsobovaný dvojím různým pravopisem v českých a slovenských článcích našich čítanek přímo volá po úpravě českého a slovenského pravopisu na týchž zásadách. I tento materiál by se shromažďoval v archivu jazykového ústavu, aby byl pohotově, když by vědecké vedení ústavu ve shodě s úředními instancemi uznalo potřebu nového vydání Pravidel. Úkol dosavadních pravopisných komisí, ministerstvem k tomu účelu zvláště jmenovaných, převzal by tedy na svá bedra ústav jazykový.

Jazykový ústav by byl povinen usilovati i všemi jinými kladnými prostředky o šíření a upevňování přesnosti jazykové. Maje ku pomoci bohaté sbírky materiálu lexikálního, nového i staršího, spisovného i lidového, a pracovníky filologicky dobře vzdělané, pečoval by v dohodě s odborníky právními, administrativními a j. o vytvoření jednotné a jazykově správné terminologie a řeči úřední, která zůstává stále jednou z nejbolavějších stránek našeho veřejného života, ač za dávných časů bývala naší chloubou; stejnou službu by prokazoval jazykový ústav při tvoření jak české, tak slovenské terminologie i ve všech jiných oborech vědy a práce a bez jeho schválení by se nedostalo sankce žádné nomenklatuře, [109]která by se ucházela o úřední, autoritativní uznání. Jazykový ústav převzal by na sebe z povinnosti i úkoly, které z dobré vůle koná dosud redakce Naší řeči, totiž povinnost poskytovati všem vrstvám naší veřejnosti, jednotlivcům i korporacím, poučení ve věcech jazykových, a to zvláště takových, o nichž by tištěné pomůcky vydávané ústavem nepodávaly na ten čas potřebných informací. Nesrovnávalo by se ovšem s úkoly ústavu, aby prohlížel a revidoval jednotlivcům hotové koncepty, protože by jeho úkolem musilo býti povznášeti znalost mateřské řeči, a nikoli podporovati pohodlnost a ledabylost spoléhající na cizí přispění.

Zato však by náležela plným právem a z vážných důvodů v obor jeho působnosti revise textů, knih a publikací, které svým veřejným a úředním rázem mají široký a trvalý vliv na stav jazyka — revise zákonů a učebnic. O důležitosti této literatury po jazykové stránce jsme vykládali příležitostně v minulém ročníku Naší řeči a není tedy třeba se zde k tomu vraceti; o potřebě pak jazykové revise v těchto věcech svědčí nejen naše referáty, nýbrž i okolnost, že si některé úřady naší republiky — jim ke cti budiž to řečeno — jazykové revise buď vyžadují na redakci N. Ř. anebo si ji obstarávají doma odborníky-filology zvláště k tomu do úřadu povolanými. Pečlivé revise jazykové by zasluhovaly zvláště školní knihy, české i slovenské, jimž je třeba úřední aprobace, a zejména takové, které se schvalují jen se stanoviště čistě odborného a při jichž aprobaci se k jazykové a formální stránce hledí bud málo nebo nic; v té věci by náleželo jazykovému ústavu aspoň právo veta, aby se učebnici jazykově chatrné nedostalo úředního schválení potud, pokud by její autor svou knihu jazykových chyb nezbavil. Také na denní tisk, jehož vliv není o nic menší, mohl by působiti jazykový ústav ne-li z moci úřední, aspoň morálně, ve formě upozornění zasílaných redakcím novin, důsledným vytýkáním chyb, jak to činí občas Naše řeč v svých Návštěvách u novin, anebo i jinými prostředky, jež by ministerstvo národní osvěty uznalo za vhodné.

Ústav pro jazyk československý mohl by ještě po mnohých a mnohých jiných stránkách prospívati v své úřední funkci povznášení jazyka českého i slovenského: účastí při praktických zkouškách státních zaměstnanců z jazyka státního, dozorem nad praktickým užíváním mateřské řeči na školách, podněty ke zlepšování způsobů, jak učiti jazyku mateřskému, ve sporných otázkách názvů místopisných a jmen rodových a p. Úkolem tohoto článku, více informativního než programového, není vypočítávati [110]a vyčerpávati všechny možnosti jeho působení, neboť mnohé jiné úkoly vynořily by se zajisté v budoucnosti ze současných poměrů, jak to před nedávnem bylo viděti na př. na zakročení ministerstva školství a národní osvěty proti hanobení češtiny na filmových nápisech. Také by nebylo třeba, aby jazykový ústav zasahoval svým vlivem na všechna pole, kde by čeština nebo slovenština brala úhonu, neboť jeho působením, jak se lze nadíti, zjemnil by se jazykový cit a posílilo jazykové vědomí aspoň v tak širokých kruzích naší veřejnosti, že by se spisovatel, žurnalista, řečník nebo kazatel urážející své čtenáře a posluchače i drobnějšími chybami jazykovými stal i u nás člověkem nejen literárně, politicky atd., ale i společensky nemožným. S rozšířením a prohlubováním jazykového vzdělání přiostřuje se i měřítko pro posuzování chyb a mnohý z těch jazykových prohřešků, nad kterým bychom snad za dnešního úpadku jazyka přimhouřili oko, stane se, až dnešní t. zv. hrubé chyby z jazyka vymizejí, chybou právě tak zarážející a hrubou, jako byly naší generaci jejich nynější předchůdci. Tak bude lze dosíci v jazyce oné přesnosti a citlivosti, jakou je nadán na př. i průměrný francouzský inteligent a která je pak nejbezpečnější, ale zároveň i nejnebezpečnější zbraní proti každé ledabylosti a zanedbanosti v jazyce.

Předkládajíc tento návrh ve zhuštěné formě ministerstvu školství a národní osvěty, upozornila je redakční rada Naší řeči i na to, že by se za základ tohoto ústavu pro jazyk československý hodila nejlépe nynější slovníková kancelář, zřízená třetí třídou České akademie pro práce lexikografické, byla-li by pro další úkoly jazykového ústavu náležitě vypravena, a navrhla ministerstvu školství, aby se dotázalo třetí třídy České akademie, za jakých podmínek by byla ochotna přenechati tuto kancelář se vším inventářem a hlavně s milionovou zásobou lexikálních výpisů ministerstvu na zřízení ústavu pro jazyk československý. Ministerstvo školství a nár. osvěty uznalo skutečně pilnou potřebu jazykového ústavu a dotázalo se dopisem ze dne 21. února 1920 třetí třídy České akademie na její podmínky. Třetí třída České akademie projevila ochotu postoupiti ministerstvu svou slovníkovou kancelář, do níž vložila značnou část svých příjmů, bez jakékoliv náhrady; vymínila si do budoucnosti v zájmu jazykového ústavu samého trvalý dozor a účast při všem jeho podnikání po stránce vědecké, tak aby jazykový ústav, jsa ústavem státním, podřízeným ministerstvu školství a nár. osvěty, zůstával přece ve spojení s třetí, jazykovědnou třídou České akademie jakožto nejvyšší vědeckou instancí ve věcech jazykových. Tento vliv [111]na řízení jazykového ústavu představovala si třetí třída České akademie po stránce osobní v té formě, že by ředitel ústavu jazykového byl jmenován ministerstvem školství a nár. osvěty z návrhu, který by na vyzvání ministerstva sestavila III. třída České akademie, a že by jím měl býti podle možnosti člen této třídy, aby mezi jazykovým ústavem a Českou akademií mohl býti stálý a intimní styk. Při sestavování návrhů na jmenování ostatních členů jazykového ústavu byl by ředitel ústavu povinen, než by předložil své návrhy ministerstvu, vyžádati si úsudek III. třídy České akademie nebo její příslušné komise o vědecké schopnosti navrhovaných uchazečů. Po věcné stránce by zůstával státní ústav jazykový podle trojího směru své působnosti ve spojitosti s příslušnými komisemi III. třídy České akademie, lexikografickou, dialektologickou a s komisí, která řídí vydávání Naší řeči a která by i po zániku tohoto časopisu zůstala v své činnosti jako tribunál v otázkách praxe a správnosti jazykové. Tato trojí komise by měla při vědeckých podnicích jazykového ústavu právo iniciativní, t. j. právo určovati v souhlase s ministerstvem školství podle potřeby vědecké i podle potřeb jazykové praxe úkoly ústavu a uvažovati s téhož stanoviska i o iniciativních podnětech vycházejících buď z ministerstva anebo z ústavu samého; měla by také právo stanoviti nebo voliti metodické zásady při vykonávání těchto úkolů. Ústav sám by byl povinen vedle svých úředních zpráv ministerstvu podávaných referovati o postupu svých prací zasahujících na pole vědecké buď jednotlivým komisím nebo plenu III. třídy České akademie ústně, písemně nebo v periodických publikacích České akademie. S tím se ovšem zavázala III. třída České akademie a její komise zároveň k tomu, že bude poskytovati jazykovému ústavu stálé a účinné podpory ve všech otázkách vědeckých i v otázkách jazykové praxe a že bude míti spoluodpovědnost za vědecký ráz všech jeho podniků a projevů, vymiňujíc si toliko, aby na jeho publikacích tato vědecká podpora České akademie byla vyznačena.

Je na bíle dni, že by toto těsné spojení jazykového ústavu s jazykovědnou třídou České akademie, která by byla bez nejmenší ujmy jeho úředního postavení jeho stálým jakýmsi kuratoriem dozorčím a poradním zároveň, bylo velikým ziskem a výhodou ústavu, podpírajíc jeho úřední autoritu autoritou vědeckou. I ten zisk by z toho plynul, že by jazykový ústav zůstal ve spojení s Naší řečí, která je orgánem III. třídy České akademie, a že by měl literární forum, kde by se rozličné otázky jazykové praxe mohly řešiti způsobem, jakým se to děje v Naší řeči dosud.

[112]Tolik jsme pokládali za povinnost oznámiti svým čtenářům na informaci, co redakce Naší řeči a třetí třída České akademie podnikly na organisování péče o pěstování a tříbení českého jazyka. Dále historie ústavu pro jazyk československý nesahá. Ministerstvo školství a nár. osvěty učinilo sice pokus pojmouti do svého rozpočtu na r. 1920 podle návrhů v Akademii vypracovaných i příslušný náklad na zřízení ústavu, ale z důvodů finančních bylo nutno odložiti tuto věc na dobu pozdější. Ale ačkoli od té doby zřízena byla již řada různých ústavů státních, chvíle ústavu jazykového dosud nepřišla. Není dost peněz v republice československé na jazyk československý.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 4, s. 97-112

Předchozí Železničář

Následující Fasáda, fačáda