Individuální slovník hovorové češtiny
Miloš Weingart
[Články]
-
V soustavném zkoumání novočeského jazyka, které pořádám od roku 1927 ve vyšším oddělení svého semináře na Karlově universitě,[1] náleží významné místo mluvené řeči dnešní doby. Je to důležité doplnění jazykozpytné práce doby Gebaurovy. Jan Gebauer ani v Historické mluvnici ani v Příruční mluvnici jazyka českého (1. vyd. 1900) k hovorové češtině soustavně nepřihlížel; to, co označuje značkou »usus«, bývají doklady funkčně i sociálně dosti rozmanité. V jeho roztřídění jazykových jevů existoval jen jazyk památek, dávající základ historické mluvnice, pak novodobý jazyk spisovný a nářečí. Tato nářečí však byla pro Gebaura, jako pro většinu jazykozpytců jeho doby, jenom dialekty krajové, tedy celky regionální; naproti tomu Gebauer a jeho škola nestačili zkoumati otázku, do jaké míry existují kromě nářečí krajových a v nich také dialekty sociální, rozlišené podle vrstev obyvatelstva, a také zvláštní dialekty stavovské, podle povolání a zvláštních zájmů některých skupin.[2] [335]Jinými slovy, horizontální třídění jazyka bylo třeba doplniti také tříděním vertikálním; zkoumání živého jazyka, etnograficky orientované, bylo třeba doplniti studiem poučeným sociologicky.
Jazykozpyt doby poválečné, který položil zvláštní váhu na poznání nynějšího jazykového stavu, všímá si také soustavněji řeči mluvené, a to nejen po stránce fonetické, nýbrž po všech stránkách jazykové soustavy. Sociologické zřetele vedou k tomu, že se tento jazyk přítomnosti jemněji roztřiďuje funkčně i společensky, a nikoli už jenom regionálně.
Zejména pěkná je mluvnice Henriho Bauche Le langage populaire (Grammaire, syntaxe et dictionnaire du français tel qu’on le parle dans les peuples de Paris, avec tous les termes d’argot usuel, 1. vyd., Paris 1920, 2. vyd. 1928). Pro syntax hovorové řeči obsahuje velmi pěkné postřehy kniha W. Haverse Handbuch der erklärenden Syntax (Heidelberg 1931).[3] Dosud však nynější hovorová řeč není ani zdaleka tak prozkoumána jako jazyk starých památek a venkovské dialekty. V české jazykozpytné literatuře sem hledí některé články V. Mathesia, zejm. ty, které byly uveřejněny v Naší řeči (VII, 1923, 138n.; IX, 1925, 200n.; X, 1926, 39n.; XIV, 1930, 117n.) a v Slovanském sborníku Pastrnkově (1923, 118—121): dále rozpravy K. Rochera — O vývoji české konjugace (Sborník filologický VIII, 1926, 1—38) a Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmených (nákl. Č. akad., v Praze 1934) — a kniha Jos. Chlumského Česká kvantita, melodie a přízvuk (nákl. Čes. akademie, v Praze 1928.[4]). Ale na největší počet otázek dosavadní studium našeho předmětu nedalo odpovědi, a bylo tedy třeba organisovati tento výzkum.
Studium hovorové řeči je také důležitou pomůckou v jazykozpytné výchově, protože vede k přímému pozorování živého jazyka, k výcviku sluchu a pohotovosti v zapisování, k uvědomění rozdílů mezi zvukem, transkripcí a pravopisem, podobně jako zapisování krajových dialektů. Proto každoročně cvičím své žáky v zapisování hovorové řeči. Je ovšem při tom třeba dbáti všech těch pokynů, které se dávají pro správné zachycování dialektu bez deformace materiálu a bez sugesce, kterou by mohl působiti zapisovatel [336]na ty, jejichž řeč zapisuje. Rovněž fonetická transkripce je tu neméně důležitá než v práci dialektologické; na víc však usilujeme o to, aby byly v zápisech zachyceny i zvukové hodnoty souvislé řeči, tedy zvl. melodická linie věty, přízvuky větné, dynamika, tempo a agógika. Zápisy takto pořízené se podrobují rozboru podle mého návodu, při čemž se přihlíží nejen k vlastní mluvnici (hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví, syntaxi), nýbrž i ke stylistice, k slovníku, ke vztahu mluvené řeči a gestikulace, k poměru složek expresivních a intelektuálních, k poměru konkretnosti a abstraktnosti, k rozdílům, jimiž na mluvenou řeč individuí působí pohlaví, věk, způsob života, místo pobytu, povolání, třídní příslušnost a osobní záliby.
Zápisy takto zpracované se ukládají v mém seminárním Archivu hovorové řeči a jsou srovnávány se zápisy dialektologickými, které rovněž každoročně pořizujeme podle stejných zásad. Rozumí se, že všecky zápisy nejsou stejně vydatné ani stejně zdařilé. Ale i ten kusý a cvičný materiál, který byl takto nasbírán, dovolil mi po srovnání s mými vlastními postřehy vyvoditi úsudek o poválečném poargotštění (lidově: zpepičtění) hovorové češtiny, které pokládám za nejcharakterističtější rys, také sociálně příznačný, v poválečných dějinách českého jazyka.[5]
Není zde ani zdaleka místa na to, abych vyčerpal všechen svůj materiál o nynější mluvené češtině. V době, kdy vychází »Příruční slovník jazyka českého«, který obsáhne slovní poklad současného spisovného jazyka, bude snad zajímati nástin lexikologického zkoumání češtiny nespisovné. K organisování slovníkového studia hovorové češtiny vedlo mě několik pohnutek: Za prvé uvědomil jsem si, že vůbec nemáme přesných vědomostí o tom, do jaké míry jsou slova spisovného jazyka rozšířena v řeči mluvené, ku př. otec (vedle fotr — táta — tatínek, tatíček — starej a j.) nebo matka a máti (vedle mutr — máma — maminka, matička, mamička a j.) a do jaké míry jsou zastupována hovorovými synonymy. Za druhé shledal jsem, že jsou v literatuře velmi kolísavé údaje o bohatosti slovní zásoby individuální hovorové řeči. Mimo tyto dvě základní otázky byly ovšem ještě jiné problémy: jaká je míra individuálních rozdílů v lexiku mluvené řeči, jaké jsou rozdíly způsobené věkem, pohlavím, vzděláním a ostatními sociálními činiteli.
Rozumí se, že právě tyto rozdíly nám brání, nechceme-li se pustiti do předčasných generalisací, abychom z materiálu [337]dosud sebraného nevyvozovali obecné úsudky o hovorové řeči vůbec, i o hovorové řeči české. Také slovníky, které jsme dosud sestavili, nepokládám ani za úplný ani za obecně typický slovník hovorové češtiny; k tomu bude potřebí delší a mnohostrannější excerpce, i když ne tak rozsáhlé, jaká předcházela sestavování akademického slovníku spisovné češtiny. Přece však materiál, který dosud máme, dovoluje nám uvésti zajímavé výsledky.
Za základ srovnání individuálních slovníků beru čtyři seminární práce, odevzdané mně v letech 1932 až 1935, a to: sl. Anny Červenkové (odevzdána dne 29. dubna 1932) — značka Č, sl. Marie Vítkové (odevzdána dne 27. ledna 1933) — značka V, sl. H. Formanové (odevzdána dne 23. dubna 1934) — značka F, sl. Marie Schückerové (odevzdána dne 21. června 1935) — značka Sch.
Tyto práce se hodí ke srovnání, protože byly konány stejnou methodou pod mým vedením a obsahují materiál sobě příbuzný. Základní pravidla postupu byla tato:
1. Každá práce musí podávati materiál přísně individuální, t. j. jen řeč jediné osoby, nikoli však autorky práce. Každá autorka musí pracovati úplně samostatně a individuálně, bez zřetele na slovník jiné práce téhož nebo příbuzného thematu.
2. Za předmět pozorování musí býti zvolena osoba z nejbližšího okolí autorčina, s kterou je pozorovatelka denně ve styku, tedy nejlépe člen její rodiny.
3. Autorka práce má za úkol zapisovati co možná denně, tak, aby zachytila co možná všecka slova, jichž pozorovaná slova užívá.
4. Zápis se musí díti vždy ve větách, nikdy v jednotlivých slovech. Heslové slovo tedy musí býti zapsáno vždy v příslušné větě.
5. Zapisováno má býti vždy přímo (současně) s pronášením vět.
6. Zapisuje se na lístky, které v čistopise jsou téže velikosti a téže úpravy jako excerpční lístky pořizované pro Slovník jazyka českého.
7. Na rozdíl od těchto lístků se nesmí psáti normálním pravopisem, nýbrž ve fonetické transkripci stejné, jaké užíváme v semináři pro Archiv hovorové češtiny; též heslová slova se píší foneticky, nikoli pravopisně; interpunkce se vyznačuje jen tam, kde byla vskutku přestávka v řeči.
8. Při každém hesle se poznamenává měsíc a rok, kdy bylo zapsáno; v první práci (Č) se to ještě nedělalo, nyní zapisujeme i den.
9. Práce se skládá ze dvou částí: I. lístkového slovníku [338]se všemi doklady ve zvláštní krabici, II. z lexikologického rozboru, který a) obsahuje charakteristiku pozorované osoby, b) roztřiďuje heslová slova podle druhů (částí řeči) a podle významu, c) podává statistické tabulky.
10. Za dobu pozorování, po kterou se jen zapisuje a nesmějí se činiti lexikologické závěry, bylo ve dvou ze čtyř uvedených případů vymezeno půl roku (sl. Vítková a Formanová), a to u Vítkové od října 1931 do března 1932, u Formanové od března do konce srpna 1933, a ve dvou celý rok (sl. Červenková a Schückerová), a to u Červenkové od října 1930 do září 1931 a u Schückerové od března 1934 do března 1935.
Materiál byl ve všech čtyřech případech sobě příbuzný, protože šlo o řeč osob sociálně shodných. Ve všech čtyřech případech totiž byla zapisována řeč ženská, a to řeč vdaných paní. Jejich věkové rozdíly nebyly velké (označuji práce začátečními písmeny příjmení autorek): Č paní 50letá, V paní 47letá, F paní 55letá, Sch paní 40letá.
Také ostatní sociální momenty, t. j. míra školního vzdělání, třídní (stavovská) příslušnost a místo pobytu jsou příbuzné: ve všech případech jde o paní bez vyšších studií (s měšťanskou školou, u Č kromě toho dvě léta v Ženském výrobním spolku v Praze). Všecky čtyři paní pocházejí z českého venkova a žijí buď v Praze nebo v pražském okolí:
Č nar. v Ústí nad Orlicí, ale většinu života trávila v Praze; posledních 7 let žila v Úvalech;
V nar. v okolí Jihlavy, 20 let žije v Praze;
F nar. v okolí Kutné Hory, pak 12 let byla ve Vídni, nyní přes 20 let žije na Kolínsku;
Sch nar. na Křivoklátě, kde žila do r. 1931, od té doby v Praze.
Ve všech případech jde o paní nižších a nemajetných státních úředníků (u Č choť železničního úředníka), které mají děti a žijí jen pro svou rodinu, při tom však rády čtou noviny i romány a také poslouchají rozhlas. Je až dojemné čísti věty těmito ženami pronášené: kolik drobných starostí, co každodenní péče o blaho muže a dětí a jaké bohatství citu, zvl. pro rodinu, je v nich skryto, i když je tu a tam oděno výrazem úmyslně drsným. Několik ukázek:
Č: abnormalita f. ʔAle tohle je ʔabnormalita, mít ďeťi ʔa nestarat se vo ňe.
ajznboňák f. Teť tam (= v II. třídě na dráze) je jenom ʔajznboňák nebo poslanec.
bačkora f. Ze steku po ňí hoďil bačkorou. — Taki bi ʔasi chťel ʔabi natáhla bačkori.
Betlém m. Sem nahá jako Betlém.
[339]bezednej adj. Taková bába bi sežrala slona, ta je jako bezedná propasť.
blešínáček m. Ale ten blešínáček (= pes) roznáší blechi po svjeťe.
buclík m. Kléma to bil buclík a rozbrečenej.
bumsat nedok. = bouchati. Vono to bumsalo za mnou.
cimračka f. = troška, kapka. Mňe se nesrazí smetana, já ji piju po cimračkách.
cink citosl. Cink, pohátko pocem (= pojď sem)!
citlivej adj. Já sem strašňe citlivá na ten smrat.
čertovajzna f. ʔUš sem řekla ʔa ďi, čertovajzno!
čtenovej adj. Já mislila že je to ňeco čtenovího (= co se hezky čte).
čút citosl. Gdibi tam bila Zajcka (= Zajícová) ňegde skovaná a najednou čút!
degenerovanej adj. Zrovna tak sou (t. Němci) degenerovaní jako vostatňí.
dejteják m. 1. člen DTJ: ʔAsi dvacet dejtejáku tam přišlo. 2. hřiště DTJ.: Že voňi dou do dejtejáku! ʔaspoň se tam skovají.
dišperace f. To já rači mlčím z dišperace.
dolejza m. i f. Von dolejza dolejzavej! — To je taková dolejza.
drška f. Nech si ti vírazi, dršku má kráva.
dřebdoma m. Já nejsem žádnej dřebdoma, ʔabisis mislela.
ekstra neskl. To já vím, ti musíš mít dicki ňeco ekstra.
franílek m. = flanýlek. Gde sou ti franílki?
fraucimór m. Si takovej ucintanej fraucimór.
fujtajflovski adv. Gdiš to tak fujtajflovski vipadá!
groš m. Gdibich mňela posledňí groš dát, tak ťi ho rači dám.
gumovej adj. Ten kluk je jako gumovej.
hacafrak m. = kabát. Do takovího starího hacafraku nepolezu.
hajani m. pomn. To ʔuš je v hajanech, viť?
hopopopó citosl. Hopopopó, ʔuš to hapalo.
chlastoun m. To sou chlastouňi ti muskí.
ijáček m. = osel. ʔAle ten ʔijáček byl heskej.
inteligent m. Sou mezi ňima ʔinteligenťi, ʔale pořádek ti liďi neznaj.
jémine citosl. Jémine, to bich řekla.
jó citosl. Jó Punťíčku (= pes), ʔuš tu ňic neňí pro tebe.
kapinku adv. Musím ji (= židli) dát kapinku dál, táta bi sem nemoch.
[340]klafák m. = velký hrnec. … protože mám dost takovej klafák mlíka.
kór adv. Nojo ʔa kór gdiš vona de vedle ňej, ʔešťe gdiž tak de sám.
koušťínek m. Von̄eňí ťeškej, dik je ho koušťínek.
křepelatej adj. Má zlatá Bohunko křepelatá.
legracovat se nedok. Řekňi acem příde, já bich se s ňím legracovala.
moukatej adj. Zejtra ňeco buťto moukatího nebo nudle.
mrňous m. Ten jejich kluk, to je mrňouz heskej.
muj 1. zájm. Muj ti Tondo kolenatej, kudi von to tam de? 2. masc. (= manžel). Muj nemá co ďelat.
nabrknout si dok. = namluvit si. Vona si tam nabrkne ňákího Francouze ʔa bude to.
nabucnout se dok. Ten pes je nabucnutej ʔa ʔešťe bi žral.
normálňí adj. Já mislím, že von to nahoře nemá f pořátku, von̄eňí normálňí.
ovzduší n. To je tak, gdiš človjek viroste f ʔvzduší kuchiňe.
pinčupajda f. (nadávka). Ta pinčupajda hořejších bi mňe jenom vočumovala.
pišišvor m. Já ležím jako skroucenej pišišvor.
požerátko n. Ti si požerátko, protože fšecko požereš, co najdeš.
připalpeklo m. (přezdívka). Zas ʔuš de ňákej připalpeklo.
pufat nedok. Začíná to pufat, praskat…
rachoťák m. (přezdívka dítěti). Rachoťáku, neďelej rámus!
roščučanej adj. = roztěkaný. To je roščučaná holka ta Mařka, z babou kecat mohla, ʔale vokurki ďelato né.
řís m. = větry. Nepi tolik sodofki, budeš mít řís.
sára f. = židovka. Co ťi je do toho že je tam ta sára.
schovanec m. Pan řiďitel mňel dva schovanci.
skaut m. Já Boho, gdibiste se dali ke skautum, tak vás vihoďím jak fijalu.
skroucnout se dok. = zkroutiti se. Gdibich já se tak mohla skroucnout ňegde.
smrdolína f. (přezdívka). Dej mi sem Pražanku, smrdolíno!
solida m. (přezdívka = nešika). Co to tam leješ, to je͡ale solida!
škrabonosek m. (přezdívka = neobratný). ʔA taťík je taki takovej škrabonosek.
trousil m. Vona mu (= psovi) říká že je trousil bacilú.
umoučňíkovat dok. Teť nás zas ʔumoučňíkuje.
utřinos m. (přezdívka). Jako svatej ʔutřinos, viť?
[341]vajcák m. = veliké vejce. Copak říkali tomu vajcákovi velikímu?
vápeňáckej adj. To je vápeňácká písňička, tu spívají vápeňáci (= dělníci ve vápenných lomech).
vrťvocásek m. = psík. Já mám ňeco dobrího, vrťvocásku.
zahamtat dok. = zašlapati. Vona má špinaví bačkori, celí to tu zahamtala.
zelovka f. = zelná polívka. Zelofku bi chťela.
zvrznout dok. = snísti. Koukej, vona to zvrzla fšecko.
žlap m. (přenes. o nouzi). Fšak ʔaž bude ʔouskej žlap, tak se zaspadne.
Již na těchto ukázkách, které jsou pranepatrným zlomkem ze slovníku jedné osoby, je viděti, jak je tento slovník složitý. Obsahuje dílem slova obecně česká, dílem čistě knižní (v tom i některé cizí termíny), dílem slova z řeči dětské, dílem výrazy argotické, přejaté patrně z řeči studentek. Lokálních (neříkám ani nářečních) výrazů je málo. Řeč je silně citová, proto je tu nemálo slov expresivních, z nichž některá jsou asi vlastní útvary; charakteristickou známkou jsou expresivní komposita. Slova přejatá z němčiny se tu vyskytují jako v městské mluvené češtině vůbec; mívají však funkci expresivní.
Podobný ráz — až na onu zálibu v kompositech — má řeč druhé osoby z práce V. Několik ukázek:
V: aluminiják m. = al. hrnec. Tak vem aluminiják, přikrej to poličkou! ú. 32.
auf adv. Celá kolónije je ʔauf s Vlasťiním místem (= závidí). bř. 32.
bagounář m. Vipadá jako starej bagounář, malej tlustej. l. 32.
balamuta m. To je balamuta jeden… l. 31.
cerka f. Tak cerko, vipadňi z vlni (= odstup), já tadi potřebuju místo. ú. 32.
čert m. čerta starího citosl. I čerta starího, dej mi sťim pokoj! ř. 31.
čupřinatej adj. Ešťe jí tu čupřinatou hlavu strčit do pece. pr. 31.
defakto adv. Ten človjek to bil hosťinckej defakto. bř. 32.
drápáňí n. = psaní. To je vot toho tvího drápáňí furt. ř. 31.
eksponovat se nedok. To já se nemúžu tak ʔeksponovat kór moc. l. 32.
ercvošklivej adj. Vostatňí Kchódlové bili ʔercvoškliví, ta jeďiná bila heská. l. 32.
fasáda f. (přen.) Voblízali sme jí celou fasádu… (= při líbání setřeli pudr a barvičky). bř. 32.
[342]grejcariříček m. (zdrobně od grejcar). ʔAle diš nejsou grejcariříčki! ú. 32.
helovat nedok. = koukati. Co heluješ? ř. 31.
hubertusek m. = plášť do deště. Hubertusek má ʔunterhunt. pr. 31.
chúmelit nedok. (s emfatickým dloužením). To taki chúmelilo, zrovna jako takle ʔa bilo to jedenáctího dubna! bř. 32.
išijas m. = ischias. Má išijas.pr. 31.
jedenácka f. = noha. Furt taki ťema jedenáckama cábrnuješ! ř. 31.
just adv. = zrovna. A just tam nepudu! l. 31.
kaktousek m. Ten kaktousek nám schne jako suchá šveska. ú. 32
kamiňíčka pomn. = malá kamna. Uš to začíná dejchat, ti kamiňíčka, l. 31. (Též kamňíčka.)
kristovanoho citosl. To je peňes, kristovanoho! ú. 32.
krkoun m. = lakomec. Von je velkej krkoun, babičce že je to líto. bř. 32.
kvokanda f. = kvočna. Musím jít najít tu kvokandu. bř. 32.
léga f. = legitimace. Máš légu, ne? l. 31.
lepanec m. = skvrna z přilepeného bláta. Máš nasukňi takoví dva lepance. l. 31.
litřík m. = 1 l piva. Skoč strejčkovi pro litřík! ú. 32.
majiňinkej adj. Mají kaktouski ftakovím majiňinkím kvjeťiňíčku. l. 31.
majlant m. = množství peněz. Co pak mám majlant? l. 31.
menťina f. Musíš to sňíst do menťini! (= všecko). bř. 32.
naven adv. = na venkov. Žena že šla k přátelúm naven. bř. 32.
ouchcapki pomn. = posměch. Neďelej si zňej ouchcapki! bř. 32.
pjeťikačka f. = pětikoruna. No kup toho zapjeťikačku. (Vedle toho též pjeťikoruna). pr. 31.
pometlo n. (přen. o hubené osobě). Vono prejeto ňákí strašní pometlo, ta holka. ú. 32.
portvíšek m. = malé koště. Ftakoví tajuplní noci bimňe portvíšek taki ʔunes. l. 32.
pracant m. To je kus pracanta! (iron.: = líná). ř. 31.
prachbanda f. Voňi mito zarazili (= překazili), ta prachbanda. bř. 32.
prachvobičejnskej adj. Takoví prachvobičejnskí šati mněla (nikoli -ejnckí). bř. 32.
prďouch m. (nadávka: povaleč). Že ten její starej prďouch nevitáhne pati zdomu. ú. 32.
ruml m. = shon. No já vím, to bil ruml! ú. 32.
[343]sakumperdek adv. Bila to ʔúplňe vobraná husa, sakumperdek. l. 31.
semletudle adv. = trochu (výdělku). To semletudle je nemúže vitrhnout! ř. 31.
smrkulínek n. = něco malého. ʔEšťe tohodle smrkulínka bich chťela ʔudělat (= vyšít růžičku). l. 31.
svrťet se nedok. Tobje se svrťelo pane! (= máš se nyní dobře). bř. 32.
šátkářka f. = prodavačka šátků. Že si stará šátkářka povídala se Sobotkovou. pr. 31.
šoprtejska f. = stará bota. Taťínek mi spálil šoprtejski ʔa já teť nemám fčem choďit. bř. 32.
trampíček m. = tramp. Tak von ďelal trampíčka? ú. 32.
uculovat se nedok. = usmívati se. Sobíšek se ʔuculoval moc šťastňe tedi. l. 31.
voblemtanej adj. = opilý. Gdo je voblemtanej jednou, je podruhí zas. ú. 32.
zdeformovat se dok. Vona se chuďinka takle zdeformovala (= rozbila si nos). l. 31.
žmach m. = něco zmačkaného. Musíš to (šaty) dát usušit, diď bi to bilo ráno jako žmach. l. 31.
Rozumí se, že tento slovníkový materiál poskytuje mnoho poznatků též pro mluvnici.
V hláskosloví třeba zaznamenati, kromě zjevů známých ze středočeských nářečí, ku př. z Hallerova Popisu a rozboru lidové mluvy v pěti podřipských obcích I. (v Praze, Č. akad. 1932) a z mých seminárních prací o středočeských dialektech (o nichž podám zprávu při jiné příležitosti), zejména hojnost dokladů pro rozšíření hlasivkové nehlasné explosivy ʔ (t. zv. rázu), pro dloužení zdvojené souhlásky, která se vyslovuje splývavě (voneňí = von neňí), pro emfatické dloužení samohlásek (chúmelilo) a zejména pro užívání některých souhlásek v odstínu expresivním. Nejvíce dokladů tohoto zjevu podala práce Č; je tu: 1. afektivní nasalisace, hl. v slovech zvukomalebných a v slovech s citovým přízvukem, při čemž někdy bývají vedle sebe varianty s nasalisací a bez ní, jako čmárat, čmáral — čára, drcánek — drncínek, pokankávat se — pokakat, vichlamstat — vichlastat, kdežto většinou bývají expresivní slova jen ve formě s nasalisací: křamp, pocmrndat, trumbadúr, zinknout se; 2. ch s významem peiorativním, kde totéž slovo bez ch významu peiorativního nemá: chcíplák — cípláček, chcípnout — cípnout, 3. expresivní sykavky, zvl. š, a affrikaty č a též c: šláhnout n. šáhnout — neexpres. sáhnout, šmaťcha (a odvo[344]zeniny), zaškňořit; pocmrndat, roscáplej; čaňčanina, čulifínek, roščučanej.[6]
Kromě známějších zjevů z kmenosloví a tvarosloví je tu však velmi bohatý materiál syntaktický, zvláště z větosloví. Jsou tu hojně doloženy syntaktické znaky důvěrné hovorové řeči, známé z Haverse: převaha emočního myšlení nad logickým; anticipace a prolepse; přenášení rodu mužského a ženského; sukcesivní vyjadřování, patrné v parataxi, parenthese a v slovosledu; egocentrismus, zřejmý v epexegesi a v eliptickém mluvení; asociační stavba řeči s anakoluty.
Rovněž ze stylistiky hovorové řeči jsou v těchto slovníkových dokladech pěkné příklady. Uveďme jen z řeči F stupňování výrazu opakováním slov (ku př. To je ďivní, to je ďivní, Micko! — Poslouchej, nelži, nelži! — Zavři, zavři, zavři támle! — Ten přece vodjagživa jen slibuje. Jen slibuje ʔa jen slibuje. — Voňi dicki řeknou: Matka je rozechvjená, matka je rozechvjená), zálibu v hyperbolách (př. Leze to strašňe do peňes. — To je taková rovina ʔukrutná. — To je hrozná víhoda) a zálibu v užívání přísloví a pořekadel.
Ale to jen mimochodem. Po lexikologické stránce je slovní inventář charakteristický pro mluvící individua a jejich sociální prostředí. Srovnejme oba slovníky celoroční (Č a Sch), které jsou ovšem úplnější.
V substantivech konkretních je ovšem množství termínů označujících člověka vůbec a termínů z nomenklatury rodinné, při čemž je zejména zajímavé pozorovati funkční a emoční odstíny synonym. Ku př. pro pojem »otec«: u Č je otec jen v přeneseném významu pan otec = mlynář; táta: Ešťe přinesu vot táti jednu (sklenici); taťík: Gdiš potkáš taťíka tak mu řekňi ʔabi přišel dříf; taťíček: Tadi bude mít̄aťíček ešťe na kitku (květiny); taťínek: Gdepak náš taťínek, ten bi ňic takovího neřek; fotr: Kam de fotr, zeptej se ho; fotrlínek: Fotrlínku jak se máš? Podobné jsou rozdíly v užívání slov máma, mamička, mamka, maminka; u Sch také maminka a matka. Rovněž hojný je slovní inventář ve skupině »tělo lidské« s častým odstiňováním citovým: Č ústa — pusa — huba — drška; líce — vobličej — ksicht; Sch hlava — hlavička — palička.
Z povahy ženské rodinné řeči plyne, že mezi nejbohatější skupiny konkret náleží »potrava«, zvl. moučníky, maso, zelenina a ovoce, dále »byt a bytové zařízení«, »nářadí a nádobí« [345]a názvosloví týkající se »odívání«. V oddíle názvosloví přírodopisného je charakteristická chudoba výrazů ve skupině »nerosty« i v oboru »rostliny« (zde jsou hojněji zastoupeny jen ty, které souvisí s domácností), kdežto oddíl zoologický je zřejmě vydatnější.
V oddílu substantiv abstraktních jsou zejména rozvity skupiny »řeč« a »čas«. Ve všech pozorovaných osobních slovnících je velmi bohatý oddíl nadávek, přezdívek a slov lichotných.
Mezi adjektivy nejčetnější skupinou bývají přídavná jména charakterisující osoby po stránce povahy a duševní činnosti. Srovnejme tyto seznamy:
Č
bescitnej, blázňivej, blbej, bojechťivej, bujnej, citlivej, čestnej, čistotnej, ďivnej, ďivokej, dobrej, dobročinej, dolejzavej, doťernej, drškatej, energickej, fajnovej, fťipnej, herojckej, hrubej, chitrej, krkavej, lakomej, lhavej, línej, lítej, mazanej, milej, moudrej, mrzutej, naškareďenej, nečestnej, neduvjeřivej, nenáročnej, nepořádnej, nepříjemnej, neslušnej, nevinej, nevjernej, nevotesanej, nezdárnej, normálňí, ňežnej, pitomej, poctivej, pořádnej, posedlej, potrhlej, potřešťenej, poťachtanej, poťouchlej, povedenej, pracovitej, přemršťenej, příjemnej, ochotnej, roskvičenej, rozbřečenej, rozhořčenej, rozradostňenej, rutinovanej, skromnej, simpatickej, slabomislnej, smutnej, sprostej, slastnej, šetrnej, šmajchlovnej, toužebnej, trhlej, ubohej, upřimnej, ušlechťilej, veselej, víbušnej, vibíravej, vinej, vjernej, vopatrnej, vzďelanej, vzdorovitej, zvjedavej
Sch
arogantňí, bezohlednej, blázňivej, bouřlivej, bujnej, cudnej, čilej, čipernej, ďivnej, domejšlivej, emancipovanej, falešnej, fťipnej, galantňí, gemítlich, hajklich, hloupej, hodnej, horší, hrdej, hrubej, hubatej, humoristickej, chibující, chitrej, chladnej, inteligentňí, jadrnej, jemnej, klackovitej, klidnej, konsekventňí, krotkej, kštelt, lakomej, legračňí, litej, mazanej, milej, načenej, nafoukanej, ne͡omilnej, nepříjemnej, nesamostatnej, nesimpatickej, nešikovnej, netečnej, nevispitatelnej, nezáživnej, nóbl, normálňí, oblíbenej, opťížnej, pálenej, pocťivej, podebranej, podezřelej, podňikatelskej, pohnutej, pohodlnej, pomatenej, popudlivej, potrhlej, povedenej, povjedomej, prchlej, prostej, proťivnej, prozajickej, přemršťenej, přestrašenej, přezrálej, příjemnej, příkrej, přirozenej, reelňí, rosptílenej, rošafnej, roščílenej, rozhejčkanej, rozhodnutej (= rozhodný), rozívenej, rozrobe[346]benej, rozrušenej, rozvážnej, samostatnej, senzacechťivej, serijózňí, skromnej, smutnej, spokojenej, společenskej, sportovňí, spravedlivej, steklej, stidlavej, střešťenej, surovej, svéhlavej, svornej, šaramantňí, šetrnej, šikovnej, šlákfertik, špásovitej, šťedrej, tvrdosrcatej, ťeškopádnej, ubohej, upejpavej, úspornej, vážnej, velkolepej, veselej, vicválanej, vichloubačnej, vijukanej, vikřičenej, vilekanej, vilhanej, vopatrnej, vostrej, vrtkavej, zajímavej, zamilovanej, zaraženej, zaslepenej, zdrcenej, zdvořilej, zlomislnej, znervózňelej zviklej, zvjedavej.
Jak viděti, slovní zásoba Sch je hojnější než Č. Tím nemůže býti řečeno, že všechna slova Sch, která u Č chybějí, jsou cizí slovníku Č. I tehdy, jestliže je úplnost materiálu v obojích zápisech stejná, lze připustiti, že některá slova u Č chybějící by se vyskytla, kdyby byla zapisována delší dobu než jeden rok. Ale i po odečtení těchto nahodilých mezer jest již z tohoto jediného srovnání viděti, že tu máme co činiti vskutku s jazykem individuálním a že nesmíme závěry z něho čerpané zevšeobecňovati o řeči hovorové vůbec.
V oddíle sloves jsou — ve shodě se substantivy a adjektivy — nejhojnější skupiny týkající se péče o tělo, mluvy, pohybu a klidu (viz u jmen oddíl »čas«) a zvláště domácí práce.
Z příslovcí jsou daleko nejhojnější příslovce způsobová.
V zájmenech je u všech pozorovaných osob malý výběr, zato velmi hojná frekvence demonstrativ.
U číslovek mají rozhodnou převahu základní nad řadovými, druhovými i násobnými.
Citoslovce jsou ovšem hojná i častá a vynikají v hojnosti i ve frekvenci nad předložky.
Tolik po stránce sémantické. Ještě zajímavější jsou výsledky po stránce kvantitativní.
Zde především je třeba rozeznávati sčítání slov, druhů slovních a významových skupin od počítání frekvence jed[347]notlivých slov. Udati, jak často bylo každého ze zapsaných slov užito od pozorovaných osob, nebylo v uvedených případech technicky možné, protože nebylo lze postihnouti obojí: slova sama a jejich význam i jejich opakování. Frekvenci jednotlivých slov jsme dosud v semináři stačili měřiti jen na kratších zápisech mluvené řeči. Počet přírůstků zapsaného inventáře je měsíčně přibližně stejný, což ovšem závisí spíše na tom, co stačí zachytiti zapisovatelka, než na tom, kolik nových slov pronáší pozorovaná osoba. Tak F uvádí, že zapsala v březnu 787 slov, v dubnu 743, v květnu 727, v červnu 762, v červenci 668 a v srpnu 527, ačkoli zapisovala ve všech měsících přibližně stejně intensivně. Klesání v II. a III. měsíci je srozumitelné; stoupnutí přírůstků v červnu se vysvětluje novými dojmy a starostmi (odjezd na letní byt), v obou měsících prázdninového klidu počet přírůstků silně klesá; srpen je i v tomto oboru činnosti nejklidnější měsíc jako v oborech jiných.
A nyní úhrnné výsledky. Nemůžeme tvrditi, že by slovník nasbíraný za jeden rok i při pilném a svědomitém zapisování byl úplným seznamem všech slov, kterých pozorovaná osoba užívá. Nejde však o úplnou sbírku slov za celý život jedné osoby: je patrné, že jako se s věkem mění všecky stránky individuálního jazyka, tak se mění i jeho slovník. Rozhoduje tu vliv školy, zaměstnání, životní starosti a zábavy, též vliv měnícího se okolí, na př. přechod sňatkem z jedné rodiny do druhé, nemluvě ani o vlivu místním, vznikajícím při přestěhování do vzdálené krajiny, při přechodu z města na vesnici nebo naopak. Ani individuální řeč tedy není veličina stálá, nýbrž každý z nás má v časovém průseku několik svých individuálních jazyků, které však do sebe přecházejí z dřívější do pozdější vrstvy většinou nenáhle a nepozorovaně; vědomé a úmyslné přechody jsou řidší.
Ale kromě těchto podstatných rozdílů jsou v každém individuálním slovníku také drobné, nepodstatné a nahodilé změny, že totiž do něho na čas vstoupí — buď jako nový prvek nebo jako náhrada dřívějšího synonyma — některá slova jako ohlas četby, rozhlasu, divadla nebo jako slova módní. — Slova módní se vyskytují ovšem i v jazyce spisovném: před válkou to bylo ku př. temeniti, vyvrcholiti, přes to či právě proto (fráze původně asi od Jar. Vlčka), nyní pak je módním výrazem záměrný, záměrně, jehož se zbytečně užívá při všech vhodných i nevhodných příležitostech. Slova módní ovšem nenáleží do soustavy individuální řeči; ale jejich procento, a rovněž procento slov nahodile přejatých, je pro daný časový úsek — rok nebo půl roku — [348]tak nepatrné a při tom ve všech pozorovaných případech přibližně stejné, že lze podávati výpočty i s tímto přírůstkem.
S důrazem připomínám, že statistiky jazykozpytné, které se konají v pracích mnou uvedených, zakládají se na úplném vyčerpání sebraného materiálu, a tedy pro tento materiál jsou spolehlivé, a že nejsou to jenom kusé výpočty z nepatrných útržků materiálu, jaké čteme ve III. díle Čsl. vlastivědy ve stati o novočeském verši.
Z těchto statistik jsou nejzajímavější úhrnná čísla. Za jeden rok obsahuje individuální slovník u Č 5.046 slov, u Sch 5.192 slov. Neveliký rozdíl lze vysvětliti tak, že u Č bylo zapisováno úplně a denně vlastně jen po 11 měsíců, a že u Sch jde o paní intelektuálnější, z učitelské rodiny. Roční průměr by tedy byl asi 5.120 slov.
Za půl roku bylo zapsáno u V 4.181 slov, u F 4.213 slov, tedy průměrně asi 4.200 slov. Z toho je viděti, že podstata individuálního slovníku se vyčerpá za půl roku a v druhé polovině se slovní zásoba většinou opakuje. Z toho zase plyne, že jeden rok je dostatečná doba, za kterou se vystřídá asi celý nebo skoro celý slovní poklad mluvícího individua.
Lze tedy přibližně říci, že slovní zásoba osoby vybavené povinným školním vzděláním, žijící skromným životem středního stavu a nevyznačující se vyšším stupněm intelektuálnosti ani odborného vzdělání, je něco málo přes pět tisíc slov, asi 5.200. Je to ovšem o hodně více, než jak uvádějí rozličné jazykové učebnice, které mluví o 1.000 nebo 1.100 slovech. To je ovšem — opakuji — jen slovní zásoba jednotlivcova, nikoli všechna slovní zásoba pražské a maloměstské hovorové češtiny. Tato kolektivní slovní zásoba je, rozumí se, větší, podobně jako tomu je v slovnících venkovských dialektů. I po té stránce mám materiál ve svých pracích dialektologických. Kolektivní slovní zásoba podřečí podkrkonošského, hornojizerského, z okolí Jilemnice (sestavil můj žák M. Havel), je přes 9.000 slov. Úplný slovník nářečí hanáckého ze tří vesnic okresu litovelského (sestavil můj žák J. Kocvrlich) obsahuje dokonce ještě více slov.
Bohatství lidové řeči měřili v Německu (srov. zprávu Vl. Šmilaura v Bratislavě IV, 1930, 196).
Roku 1902 ve Vogelsbergu bylo zjištěno 5.500 slov, r. 1926 v dolnohesské vsi Oberellenbachu 7.700 slov. Naše čísla s tím tedy přibližně souhlasí.
Nyní statistiku vnitřního složení individuálního slovníku:
Poměr druhů slov:
| Subst. | Adj. | Zájm. | Čísl. | Slovesa | Přísl. | Předl. | Spoj | Citosl. | |
| Č (1 r.) | 2.592 | 519 | 33 | 31 | 1.603 | 160 | 22 | 15 | 71 |
| Sch (1 r.) | 2.651 | 763 | 22 | 41 | 1.367 | 282 | 26 | 15 | 25 |
| V ( ½ r.) | 2.114 | 591 | 26 | 20 | 1.122 | 235 | 18 | 29 | 26 |
| F (½ r.) | 1.842 | 414 | 33 | 28 | 1.508 | 309 | 24 | 25 | 30 |
Srovnejme s tím statistiky německé, sdělené Vl. Šmilaurem: r. 1902 substantiv 3.300 (60 %), adj. 420 (7.6 %), sloves 1.230 (22.4 %), adv. 110 (2 %), r. 1926 substantiv 4.300 (56 %), adj. 730 (9.5 %), sloves 2.200 (28 %), adv. 280 (3.6 %).
Tato německá čísla jsou zřejmě jen přibližná; v podstatě se však shodují se statistikou českou: je tu rovněž převaha substantiv, která sama tvoří většinu vší slovní zásoby, přesila substantiv nad slovesy a mnohem méně příslovcí než adjektiv, neboť adverbií jest jen třetina nebo něco málo nad třetinu počtu adjektiv.
Jsou tedy vždy substantiva složkou daleko nejčetnější.
Slova ohebná mají velikou převahu nad neohebnými, jejichž počet kolísá mezi 6—9%.
V substantivech připadá ovšem většina konkretům nad abstrakty:
| Č (1 r.) | 2.088 konkret, | 329 abstrakt |
| % | 80.55 | 12.69 (mimo vl. jm.), |
| Sch (1 r.) | 2.044 » | 607 » |
| % | 77.10 | 22.90 |
| V (½ r.) | 1.467 | 647 » |
| % | 69 | 31 |
| F (½ r.) | 1.471 » | 371 » |
| % | 79.9 | 20.1 |
Mezi slovesy mají zřetelnou převahu dokonavá nad nedokonavými, ku př. u V. 601 perf., 521 impf., u F 919 perf., 589 impf., u Sch 751 perf., 616 impf.
Slova cizí jsou asi z poloviny přejata z němčiny. Podle mých jiných měření slova cizí nepřekračují 10% vší slovní zásoby. Slova německého původu se ovšem drží více — kromě krajů pohraničních a jazykově smíšených — právě v řeči pražské a městské vůbec; zde patrně rodinnou tradicí. V pří[350]padech zde probíraných je slov cizích a zvl. německých o něco více, protože jde o zvláštní případy silnějšího německého vlivu. Bylo totiž napočítáno u Č slov cizích 659, t. j. 13%, u F slov cizích 352, t. j. 12% (přibližně), pod. u Sch. Paní F žila 12 let ve Vídni a pak blízko prostředí německého, totiž v Sušici; paní Sch chodila do německé měšťanské školy v Litoměřicích; u pí. Č slova z němčiny přejatá a slova od nich odvozená jsou expresivní, a to ve významu peiorativním, což pisatelka práce vysvětluje její silnou antipatií k Němcům; odtud slova jako fujtajbl, hajzlík (ošklivý domek), ksift (proti obličej), kór (silnější než teprf), kšeft, kumšt, mišmaš, pajšl (proti: osrdí), piglpret (proti: prkno), plavajzňík, prubírovat (neutrálně: prubovat), přivandrovat, rink (proti: námňestí; Je tam jak na rinku = hlučné, neklidné), sajrajt, šmajchlovnej, šnuptichl (špinavý š.), špumprnágle, štajfovat se, zafajrovat, zasajrajťit. Také ovšem jiná slova cizí bývají peiorativní: kapižón (ošklivý kabát), krejatúra, nóbl a noblesa (ironicky), pakáš, prezent (ironicky, někdy nadávka), pugét (»nehezká kytice nebo kytice od protivného člověka«), trancparent (iron.: Von [pes] dicki řekne že chce jít ven, gdiš ʔuš uďelá trancparent [loužičku]). Řidčeji mívají slova cizího původu, zvl. z němčiny, libý citový přízvuk: sicuňk, sicuňeček.
Bez citového přízvuku jsou slova cizí, opět zvl. německá, mají-li funkci termínu, ku př. bádemantl, bichršrank, cukrpiksla, gábl, hausʔarest, intráda, kanape, lauftébich, mašina, oficína, platforma, ruksak, sichrhajt, šláfrok, šuple, švajnfest, vechtr a j. (z řeči Sch).
Pro citový ráz ženské řeči pozorovaných osob jsou charakteristická deminutiva. Překvapí snad na první pohled, že číselně se nejeví slova zdrobnělá skupinou obzvláště vydatnou; bývá jich kolem 6%: u Č 349, t. j. 6.9%, u V 206, t. j. 5%, u F 279, t. j. 6.62%. Tato neveliká čísla jsou však v souhlase s funkcí deminutiv, neboť jejich expresivní síla proniká jen potud, pokud se deminutivní tvoření nezmechanisovalo a nezachvátilo větší počet slov, neboť pak zdrobňující přípony klesají prostě na slovotvornou, tedy formální funkci a ztrácejí citové zabarvení; tak je tomu do jisté míry v litevštině, v lidové ukrajinštině a částečně i v slovenštině. Ostatně v slovanských jazycích vůbec vymizel citový přízvuk i deminutivní význam v těch případech, kde deminutivum nahradilo původní výraz nezdrobnělý, jako je tomu u slov otec, matka, srdce.[7]
[351]Stejně lze vysvětliti, že expresivní komposita, která jsme našli jako zvláště charakteristický znak řeči Č, jsou nečetná: tím jsou nápadnější. Jest jich 118, t. j. 2.33%.
Konečně v době, kdy vychází Slovník jazyka českého, bude snad zajímati, která písmena v abecedě hovorové řeči obsahují nejvíce slov. Bylo to sčítáno v práci F, tedy v excerpci za půl roku (celkový počet slov 4.213). Daleko nejvíce slov začíná v-: 422. Následují sestupnou řadou do 200 tato písmena: s 378, p 373, k 368, n (a ň) 316, m 240, z 238, d (a ď) 234, b 219, h 203. Nejméně početná písmena jsou (pod 50): a 49, o 28, g 23, ř 20, e 13, i 7. K tomu jest ovšem třeba připomenouti, že počet slov s o- je proto tak malý, že slova s prothetickým v- jsou zařaděna pod v. Tím vzrostl počet slov u v-; ale naproti tomu zase slova, na jejichž začátku je skupina »v + neznělá souhláska«, jako fťipnej, byla zařaděna pod f. Lze tedy říci, že přece slov, která se začínají hláskou v-, je nejvíce.
Podle toho bude lze aspoň přibližně odhadnouti vzájemný poměr hojnosti slov podle české abecedy vůbec.
[1] Srov. předmluvu k I. sv. »Prací o českém jazyce doby nové«, který vyšel jako sv. XXXVIII. Prací z vědeckých ústavů filosofické fakulty Karlovy university v Praze 1935; předmluva vyšla též ve zvl. otisku »O pracích mého semináře«.
[2] Charakteristický je tento odstavec z Přír. mluv., str. 438: »Nářečí možno napočítati více nebo méně podle toho, volí-li se k rozeznávání jich více nebo méně známek rozeznávacích. Vskutku lišíme se poněkud každý jednotlivec od soukmenovců nejpříbuznějších, a máme tedy každý nářečí svoje; ale rozdíly jsou zde málo patrné a nehledí se k nim. Patrnější jsou rozdíly v jazyku jednotlivých území menších i větších; nářečí která se tu nalézají, dostávají pak podle těchto území i svá jména, na př. hanácké, domažlické« atd.
[3] Jinou literaturu uvádím v »Bibliografických pokynech pro členy mého semináře« (v Praze 1934).
[4] Stručný výklad o řeči hovorové srov. u Fr. Oberpfalcra Jazykozpyt (v Praze 1932, 43n.).
[5] Psal jsem o tom několikráte, zvl. r. 1932 ve »Zvukové kultuře čes. jaz.« a r. 1934 v knize »Český jazyk v přítomnosti«.
[6] O expresivní symbolice hlásek srov. u J. M. Kořínka, Studie z oblasti onomatopoje, v Praze 1934, s. 36n.
[7] Více o tom viz v knize Jos. Dvořáka Deminutiva v jazycích románských I, v Praze 1932, s. 16n.
Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 334-351
Předchozí Pavel Váša: Tři osobnosti
Následující F. Zábranský: Jak jsme prožívali snahy o čistotu jazyka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1