Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka

Josef Chlumský

[Články]

(pdf)

-

Byl jsem požádán redakcí Naší řeči, abych o podnětech vyslovených v článku W-ově[1] řekl svoje mínění. Rád vyhovuji, jak pro věc samu, tak také proto, že článek ten zasahuje do mého oboru a že sám důležitost příslušné otázky už dávno uznávám.[2] »Zvukovou kulturou« rozumí Weingart pěstění zvukové stránky českého jazyka, jmenovitě při čtení, při přednášení, při řečnění, na divadle a i v mluvícím filmu, v rozhlase a na gramofonu, a právem tu zdůrazňuje potřebu lepšího a dokonalejšího pěstění než dosud. Nestačí, jak už dobře upozorňoval Durdík, aby jazyk spisovný byl správný, je potřeba, aby také náležitě zněl. Že se toho nedbá, tím do jisté míry je podle W. vinna škola, a dodejme, zvláště universita, jak jsem už před delší dobou vytýkal v NŘ. IV, 1920, str. 161 a n. Znám z dlouholetého pobytu ve Francii, jaká péče se tam věnuje jazyku mateřskému také po zvukové stránce, a bylo by žádoucí, aby francouzský příklad došel u nás náležitého povšimnutí a napodobení.

Vzorem spisovné výslovnosti by mělo být divadlo (s. 165) a také částečně bylo a částečně je dodnes. W. právem tu připomíná »oba nezapomenutelné mistry českého jazyka, Vojana a paní Hübnerovou«, a práci paní Laudové na konservatoři[3] a myslí — zase právem —, že dřívější pokolení našich [162]herců také po zvukové stránce vynikalo nad pokolením dnešním.

Po tomto úvodu následuje vymezení pojmu »zvuková kultura« (= 1. správná výslovnost; 2. tříbení a zušlechťování zvukové stránky tak, aby řeč byla libozvučná, odklízením prvků rušivých, jako je zbytečné hromadění souhlásek, vedle toho také výběrem a střídáním zvuků atd.; 3. pěstování hlasu a umění přednesu). A k tomu je přidán přehled, co pro toto šlechtění bylo vykonáno v minulosti počínajíc Husem až do dneška. W. při tom právem oceňuje záslužnou práci Durdíkovu, jmenovitě jeho Kallilogii, jako první soustavnou vědeckou rukověť pro zvukové pěstění č. jazyka, rukověť mající ještě tu přednost, že myšlenky Durdíkovy v ní vyslovené jsou dodnes živé (na př. umírněnost v brusičských požadavcích, správné posouzení poměru dnešního jazyka k jazyku veleslavínskému, jeho rada, »kdo chce poslechnout pěknou češtinu, nechť jde tam, kde prosté ženy… rozprávějí, ano, v Praze třeba na trh«, s případným dodatkem a spolu požadavkem Durdíkovým »způsob jich zušlechtěný uvádět výše — idealisovat mluvu lidu,« atd.[4]

Zato nezdá se mi úplně správnou zmínka o Gebaurovi, že »i on byl zvyklý vnímati očima a nikoli sluchem; současný, živý spisovný jazyk byl mu, jak ukazuje Příruční mluvnice 1900, polem vzdálenějším«. To je omyl, vysvětlitelný tím, že W. Gebaura neznal. Jestliže Gebauer o této otázce nepsal, to neznamená, že pro ni neměl smyslu. A že skutečně Gebauer měl živý smysl pro krásu jazyka, o tom svědčí už zajisté i jeho překlady písní bulharských (v Lumíru 1863), překlady národ. písní ruských (v Květech 1867 a 1868), dále překlady básní staroindických, které ho zlákaly hloubkou [163]a krásou podání (otištěny v Květech 1868 a 1869, viz M. Gebaurové Rodinné vzpomínky na J. Gebauera 1926, s. 97), o tom svědčí také příležitostné zmínky Gebaurovy o krásném jazyce Boženy Němcové, Gebaurova péče o krásnou formu (M. Gebaurové Rod. vzpom. 201) a jeho jadrný, vytříbený sloh, který je vidět v jeho dopisech i v pracích odborných; tak psát mohl jen, kdo také zvukově krásu řeči cítil. Omyl je také, že živá spisovná řeč mu byla polem vzdálenějším. Pravda je jen tolik, že neměl kdy o všech těch věcech psát: musil se soustředit, aby položil pro svou historickou mluvnici náležité základy.

Zato pěkně jsou oceněny zásluhy prof. Krále a Zubatého. Přehled končí rozborem Frintova článku O správné výslovnosti češtiny a slovenštiny. W. právem neschvaluje Frintovu zásadu většiny (= Frinta je si dobře vědom, že při správné výslovnosti jde o zvyklosti školené inteligence, tedy menšiny národa, ale přes to myslí, že by se mělo přihlížet k velikosti území a měla se dáti přednost té výslovnosti, která je rozšířenější, na př. bláto, nikoli blato a p.).

Naproti tomu výrok Frintův »U nás (pro správnou výslovnost) je primát Prahy nepopiratelný« (i s Frintovým odůvodněním: »neboť má nejdelší tradici divadelní i universitní a vyrovnává se tu výslovnost přistěhovalců ze všech krajů Čech i Moravy«) nedá se jen tak beze všeho zamítat. Přes to, že v soukromém rozhovoru Pražané mluví obyčejně nářečím[5] a že Moravané se více snaží mluvit spisovně, stačí mluvená řeč spisovná ve škole, v úřadech, v divadle atd. pro důkaz, že Frinta má pravdu. Praha je rozhodující i svou výslovností spisovnou i lidovou, pokud z ní spisovná výslovnost čerpat může i čerpá. Ostatní příslušníci čs. národa, když mají mluvit spisovně, se pražské výslovnosti přizpůsobují buď mimovolně anebo vědomě, aby se vyhnuli výsměchu. Tuto zkušenost jsme prožili všichni, kdo jsme z venkova. Tento mocný vliv (mohl bych říci přímo tlak) starého našeho velkoměstského střediska si rodilí Pražané zpravidla ani neuvědomují.

Pak teprve, po tomto přehledu, v němž pohřešuji zmínku o Vorovkově Krasočtení a přednášení 1890, přichází podrob[164]ný výklad o vyjmenovaných složkách zvukového šlechtění řeči. Zvláště podrobně jsou tu probrány základy správné české výslovnosti (s. 190), tak 1. poměr správné výslovnosti k výslovnosti jazyka t. zv. obecného, 2. poměr správné výslovnosti k výslovnosti místního nářečí,[6] 3. poměr k vyslov. nejnižší, k řeči společenské spodiny, 4. poměr k pravopisu. W. s. 192 tu vyslovuje požadavek naznačený už na str. 187, »aby orthofonická (správná) výslovnost byla prosta jakéhokoli zabarvení místního dialektu«, a odůvodňuje jej podstatou spisovného jazyka: »Žádný jazyk spisovný se nekryje a nemůže krýti s určitým lokálním nářečím a jestliže se ještě u nás někdy opakuje, že spisovný jazyk je nářečí středočeské…, je to tím, že v principiálních otázkách jazykozpytných je rozšířena veliká nepřesnost.« Toto odůvodnění vysloveného požadavku není úplně správné. Především je potřeba rozlišovat spisovný jazyk jako celek a pak jeho jednu stránku, jeho výslovnost. W. sám uznává s. 183 a 192/3, že byla přece jednou doba, kdy spisovný jazyk a jeho výslovnost se kryla s mluveným jazykem politického a kulturního centra. Jestliže později se spisovný jazyk a jeho výslovnost odlišují od místa svého původu, jak se stalo pro českou výslovnost jmenovitě vyloučením výslovnosti dvojhláskové pro ý a pro začáteční ú, vyloučením tvarů zúžených okýnko místo okénko a p., to odlišení ještě neznamená úplné přerušení souvislosti a postavení spisovného jazyka a jeho výslovnosti do vzduchu. Český jazyk nejen povstal, ale i nadále svým jádrem i svou výslovností se opírá o nářečí středočeské. Tento závěr není nijaká nepřesnost, nýbrž skutečný stav.[7] A co se týče výslovnosti, o niž nám tady především jde, její dnešní skutečnou souvislost s výslovností pražskou dotvrzuje nepřímo W. sám ukázkami správné výslovnosti: tak na s. 194 správným vyloučením východočeského u místo pražského v v pravda[8] a p.; vyloučením jihočeských měk[165]kých retnic místo pražských tvrdých; vyloučením moravského šč místo pražského šť; vyloučením moravské výslovnosti g Moravě místo pražského k Moravě a p.; vylučováním moravského úzkého e místo širšího pražského; konečně doporučováním pražské výslovnosti začátečních samohlásek s explosivou hlasivkovou.

Proto myslím bude potřeba vyslovený požadavek pozměnit přizpůsobením ke skutečnému stavu a říci: Správná česká výslovnost se opírá o spisovnou výslovnost pražskou, anebo můžeme říci: o výslovnost pražskou vůbec (vyjímajíc ovšem dvojhláskovou výslovnost dlouhého ý a začátečního ú a zúžené tvary okýnko m. okénko a p.); s ní se musí shodovat čs. venkov (podobně jako s výslovností pařížskou se hledí shodnout celá Francie) a hledět být prost jakéhokoli zabarvení venkovským nářečím.

Otázkou spisovného jazyka a vzorné výslovnosti se obíral už Jespersen v Grundfragen 1904 (Die beste Aussprache). J. vychází ze svého rodného jazyka dánského. Podle Jespersenových zkušeností s dánštinou povstala společná řeč z praktické potřeby, stykem, a z toho přirozeným vyrovnáním a stíráním nářečních zvláštností. Nejživější styk a s ním souvisící vyrovnávání jazykové je v hlavním městě, kde obyvatelstvo je nejméně stálé: tak skoro polovička Kodaně r. 1890 byli přistěhovalci. V tom vidí Jespersen příčinu, proč společná (říšská) řeč dánská není prostě místní nářečí hlavního města, přijaté, tak jak je, obyvatelstvem přistěhovalým z jiných končin Dánska. Tyto svoje zkušenosti z dánštiny Jespersen zevšeobecňuje a přenáší na jazyky ostatní, ale opravdového přesvědčujícího důkazu nepodává. Pro odstrčené trochu nářečí velkoměstské připouští pak J. na konec aspoň tolik, že hlavní město »mělo přece význam potud, že od začátku více lidí mělo tamní nářečí (= nářečí hlavního města) (spíše) než nářečí jiné, pročež mohlo mít poměrně velký vliv (na vytvoření společného jazyka i výslovnosti) a nemusilo obětovat (ze svého velkoměstského nářečí) tolik zvláštností«. Není v tomto J-ově závěru přece jen skrytý primát hlavního města?

Neznám dostatečně dánštinu, zato mám dosti zkušeností o franštině a o svém vlastním jazyku. Franština však nepotvrzuje Jespersenovu domněnku o vzniku spisovného jazyka a vzorné francouzské výslovnosti vzájemným vyrovnáváním pařížského nářečí s nářečími venkovskými. Všecky doklady, na které se Jespersen odvolává ve prospěch svého [166]mínění, potvrzují prostě známou věc, že domovem francouzského jazyka spisovného a jeho vzorné výslovnosti je Paříž, a to dobrá společnost pařížská, a té že se venkov prostě přizpůsobuje. Tak říká-li Palsgrave (1530), že nejen Pařížané, nýbrž vyšší úředníci mluví výbornou franštinou, to je tím, že vyšší úředníci přicházeli z Paříže anebo že se své výborné franštině naučili v Paříži. Také svědectví Hindretovo (1687), že se na pařížském dvoře shromažďují nejvznešenější osoby z venkova a že jejich řeč je čistší než jejich (bližších) krajanů (venkovských) a že si navzájem (na dvoře) řeč obrušují, znamená prostě obrušování ve prospěch toho, kdo je silnější, t. j. ve prospěch výslovnosti pařížské. Podobně je tomu se všemi ostatními doklady. Krom toho Jespersen zapomněl, že obrušování nebylo vždy ani dobrovolné. Tak francouzský král František I. nevyslechl poselstvo přišlé z jižní Francie, dokud se nenaučilo mluvit jako v Paříži. Byl zde tedy vedle mimovolného tlaku mocného francouzského střediska také tlak nucený.

Zkrátka: vyrovnávání zde bylo odedávna, ale ne nazdařbůh, jak by se mohlo zdát podle slov Jespersenových, nýbrž, jako je všude v životě, vyrovnávání ve prospěch toho, kdo je silnější. A to platí dodnes. Paříž je vzorem nejen v módě, nýbrž i pro řeč i výslovnost: nikdo nechce vypadat jako venkovan. A ježto nejnápadnějším znakem venkovanů je přední r, hledí se každý tohoto venkovského r zbavit a nahradit je zadním r pařížským (srov. Revue de Phonétique 1913, s. 196); další věc, kterou si hledí venkované osvojit, je barva samohlásek výslovně pařížská; čisté pařížské nosovky bez souhláskového pazvuku (= bez koncového m nebo n); pařížské j místo měkkého l; přesné rozlišování s a š atd. Nerozhodují tedy o řeči a správné výslovnosti francouzské venkované, nýbrž o tom rozhoduje jenom Paříž, vzdělané vrstvy pařížské.

Celkem podobně je tomu se vzornou výslovností českou, jak jsem krátce už pověděl nahoře.

Zato správná je myšlenka i požadavek s. 196/7: očistit řeč i výslovnost spisovnou od řeči velkoměstské spodiny, t. j. očistit ji od hrubosti; rovněž správné je zdůraznění povinnosti, kterou tu má divadlo.[9] Zvukově zejména vytýká W. [167](s. 199) šíření nosové výslovnosti a porušování základní barvy samohlásek, změny v délce (zkracování a protahování), komolení slov (jako čéče)[10] a odlišnou melodii z řeči pražské spodiny. Jsou to většinou jistě nepříjemné odchylky. Přes to myslím, že je to jen chvilkový nezpůsob, který nebude mít dlouhého trvání. Vážnější je užívání hrubých výrazů, souvisící s nedostatkem výchovy. Tu je kořen zla. Tomu nutno čeliti především.

Rozdíl mezi správnou výslovností a pravopisem osvětluje W. s. 202 na slovech se zdvojenou souhláskou, jako kamenný, rozzlobit, kde vyslovovat podle pravopisu dvě n nebo dvě z by byla chyba.[11] Z těchto a podobných případů W. usuzuje, že se »nemají vnucovat taková pravopisná pravidla, která jsou v odporu k nynější spisovné výslovnosti a vyžadovala by jejích násilných změn.«

Ani nauka o správné výslovnosti nemá nařizovati výslovnost, která nyní neexistuje. Úkolem této nauky je »ustálit nynější skutečnou výslovnost intelektuálních vrstev v případech, kde mluví spisovným jazykem«.

Po vyložení těchto obecných zásad pro správnou českou výslovnost probírá W. případy jednotlivé, buď sporné nebo chyby (s. 203).[12] Zdůrazňuje šetření správné délky, poněvadž slouží k rozlišování slov,[13] zachovávání správné barvy samohlásek (s. 206) (zde bych dodal: v té podobě, jakou ty samohlásky mají v Praze) a jmenovitě nutnost, »vyloučit ze správné výslovnosti o e širší než normální…«. Co se však týče výslovnosti dlouhého e, myslím, že je zbytečné zveličování potíží tvrzením s. 206, že »zvláštní péče vyžaduje kvalita dlouhého e«. Dlouhé e není cizí ani lidové výslovnosti pražské, ani českým nářečím, v Praze se vyslovuje na př. ve [168]slovech Béda, Jéžiš atd. — W. se ostatně o té výslovnosti sám také zmiňuje —, proto bez obtíží se to é vyslovuje i tam, kde bylo provedeno zúžení, tedy v slovech jako lépe (lidové líp) a p. — Stran i je pravda, že a) nemůžeme křísit staré y z doby Husovy (podle popisu znělo asi jako ruské y, tedy byla to samohláska střední, nikoli vysoká, jak je — asi nedopatřením — u W.); b) rovněž je pravda, že máme jen dvě i, i krátké a í dlouhé, a že i krátké je otevřenější (popis Trávníčkův, na který se odvolává W. s. 207, je však pochybený, srov. LF. LIX, 296); c) že je potřeba varovati před přílišnou otevřeností našeho i krátkého.

Hlas u souhlásek na s. 207/208. Tím není potřebí herce trápit, leda by byli rodem Němci. U Čechů je hlasnost souhlásek zpravidla náležitá. Objeví-li se při důraze zeslabení hlasu, není to chyba, nýbrž docela přirozený následek větší síly a tím většího sevření hlasivek, zeslabujícího jejich kmitání. O tomto zeslabování hlasu důrazem v řeči divadelní je zmínka již u Sieverse, Grundzüge der Phonetik, 1901, s. 290, spolu s pěkným výkladem. Ale nejen na divadle, také v obyčejné řeči silnější přízvuk zeslabuje hlas; proto na př. anglické souhlásky hlasné mají méně hlasu než francouzské vlivem silnějšího anglického přízvuku. Důkaz u Rousselota, Précis de prononciation fr., s. 49, 52, a pro češtinu v mém Pokuse z 1911, obr. 7: ž v slově žehnaná. Proto chtít snad zakazovat zeslabení hlasu u souhlásek při důraze bylo by bojovat proti přirozenosti. Kdyby však někde to zeslabování opravdu působilo rušivě, nejjednodušší rada je: zmírnit sílu.

Že by také souhláska h mezi samohláskami v málo energické výslovnosti měla sklon ke ztrátě hlasu, to je omyl přejatý z Brochovy fonetiky. Jak poslouchání, tak i zápisy řeči strojem potvrzují, že české h mezi samohláskami je plně hlasné (srovn. LF. LIX, 1932, s. 298 a LX, 1933, s. 76).[14] Rovněž myslím, že není potřebí Čechům připomínat, aby šetřili rozdílu mezi ř hlasným a nehlasným (s. 210), protože proti tomu žádný Čech nechybí.

Trvání souhlásek, s. 208. Je pravda, že české souhlásky jsou pro sluch krátké, ale je upřílišené tvrzení, že rozdíly [169]v jejich trvání, zjišťované experimentální[15] fonetikou, nemají linguistického významu: vždyť právě těmi rozdíly v trvání se osvětlují rozdíly v síle zvuku (tak p je delší než b a zároveň je silnější atd.), některé změny zvukové atd. Tedy taková zjištění skutečné artikulační délky souhlásek pro jazykozpyt význam mají, třebaže sluchem se artikulační délka vždycky necítí.

Zajímavý je výklad o českém r na str. 209. W. sice uznává, že obvyklé české r je r přední, tvořené konečkem jazyka, ale přes to myslí, že lze připustiti také r zadní (čípkové) jako osobní zvláštnost, poněvadž prý toto r zadní je dosti rozšířeno hlavně u příslušníků městské inteligence (a můžeme dodat ještě jeden důvod, který W. výslovně neříká, že totiž on sám podobné r vyslovuje). Takové odůvodnění pro správnou výslovnost však nestačí. Vím ze své vlastní zkušenosti, že r zadní je v češtině dosud jen výjimkou a že se tato výjimka cítí jako vada,[16] a proto bývá předmětem posměchu. A připouštěti vadu řeči do vzorné výslovnosti, třeba jen jako osobní zvláštnost, je proti pojmu výslovnosti vzorné neboli prostě chyba. Z téhož důvodu není možno souhlasit s tvrzením, že u českého r je kmitání důležitější než místo artikulace, protože obě ty věci jsou pro české r charakteristické a stejně důležité. A konečně, poněvadž není pochybnosti, že české r přední zůstane i nadále jediným r doporučení hodným pro výslovnost vzornou, není potřebí zvlášť vyžadovat, »aby r bylo rychle kmitavé tam, kde je slabikotvorné«, neboť u správného českého r se dostaví potřebné kmity samy. Dále nejde tu vlastně o rychlost kmitání, nýbrž jen o počet kmitů; a tu je dobře vědět, že pro obyčejné r přízvučné v řeči souvislé stačí dva až tři kmity a při slabší výslovnosti jen jeden v souvislosti s mírnou silou českého přízvuku (srovn. v mé Kvantitě na str. 131 a n.); teprve při větší síle je počet kmitů větší (Pokus, 1911, s. 62, a Revue de Phonétique, 1911).

Při výslovnosti slov jako brada, s. 210, je jisté, že nemá být nápadně slyšet přechodní zvuk mezi b a r, jak bývá u ně[170]kterých lidí s výslovností loudavou. Ale při důraze je těžko takové výslovnosti se vyhnout, poněvadž důrazem se mimovolně prodlužuje nejen souhláska, nýbrž i ten přechodní zvuk (pazvuk) mezi b a r, a to často dosti značně, takže může dosáhnout i délky obyčejné samohlásky (viz míry v mém Pokuse, s. 49, pro slovo břehy). Přes tuto mimořádnou délku nikdo, kdo zvlášť na tento přechodní zvuk nebyl upozorněn, si ho ani nevšimne, poněvadž právě ten přechod není totožný, ani artikulací ani zvukem, se zvukem skutečné samohlásky a tím se vnímá jako součást explose příslušné souhlásky stojící před r, a to tím spíše, že je to zvuk nikoli chtěný, nýbrž jen mimovolně vzniklý. Proto takový mimovolný zvuk, který uniká obyčejnému pozorovateli a který vycítí jen odborník, nelze kárat.

U číslovek sedm, osm, str. 211, bylo by přece jen dobře přijmout návrh Durdíkův a vyslovovat sedum, osum z obou důvodů udaných Durdíkem, že je to výslovnost lidu a že je to libozvučnější. Pro tuto výslovnost s u byl také profesor Zubatý.

Sykavky, s. 211. W. správně upozorňuje na důležitost výslovnosti sykavek (a spolu na význam zubů). Co se týče místa artikulačního, podle mých zkušeností nejpraktičtější a nejsprávnější rada je: při š ž č jazyk více dozadu než při s z c.[17] O tuto znalost se opírá způsob, jímž se napravuje chybná výslovnost š ž č (Rousselot, Principes, s. 1115, a Gutzmann, Sprachheilkunde3, s. 186). Naproti tomu šířka štěrbiny a postavení konečku jazyka jsou věci podružné; při š ž bývá sice šířka štěrbiny větší než při s z, ale také být nemusí. A podobně je to s konečkem; ten může mít sice různé postavení pro obě skupiny sykavek: může být dole při s z c, naproti tomu nahoře, za horními řezáky, při š ž č (t. j. nazdvižen ústupem jazyka dozadu, ale tak, že koneček svým ostřím ukazuje dolů a artikulaci provádí svou plochou); vedle toho je však možné pro všecky sykavky postavení konečku stejné, t. j. za dolními zuby, nejen pro s z c, nýbrž i pro š ž č, a to bez jakéhokoli rozdílu v síle i bez jakéhokoli rozdílu v dojmu sluchovém. Z toho je vidět, že skutečně na postavení konečku nahoru nebo dolů pranic nezáleží, že roz[171]hodující je utvoření větší resonanční dutiny při š ž č ústupem jazyka dozadu. Jak se ten ústup provede, je vedlejší (srovn. Revue de Phonétique, 1913, s. 197).

Se souhláskou j při řeči o správné výslovnosti není potřebí se dlouho zdržovat,[18] protože tu Čech nechybí. (To jinými slovy říká W., s. 213, tím, že odstínům j nepřikládá »významu orthofonického«). Jsou tu jen dvě otázky: a) jak se vyslovuje objedu a obědu, a b) co s výslovností -ij v pij a p. Stran první otázky myslí W., že ve správné výslovnosti obě slova od sebe lišíme: že totiž v objedu je zřetelné j, naproti tomu v obědu je příslušný zvuk slabší. Ano, to je domněnka, ke které svádí písmo. Ve skutečnosti není mezi výslovností obou slov v této věci žádného rozdílu. Potvrzuje to nejenom sluch, ale také pokusy s umělým patrem; ty dávají za stejných podmínek (při stejné síle výslovnosti obou slov) stejný obraz. (Obr. 1., 2. a 3.) Rozpaky může působit otázka druhá. Jisté je, že se pij obecně vyslovuje nebo pi a že výslovnost podle písma s i + j je strojená. Ale tato nesnáz je, myslím, jen u tohoto slova, častým užíváním opotřebovaného; jinde, v jiných případech, strojenosti necítíme [172]anebo ji cítíme jen v menší, snesitelnější míře: tak vyslovujeme bez nesnází a bez odporu slova vyjma, října.

 

Obraz l.

 

j
ve skupinách a obědu (čára plná) a a objedu (tečkovaná) podle výslovnosti p. J. Straky z Tábora.

 

Obraz 2.

 

d
ve skupině a vedu podle výslovnosti p. J. Straky z Tábora.

 

Explosiva hlasivková je, s. 213—215, probrána zvláště podrobně. Pro její užívání dává W. toto pravidlo: »Všecka slova, která se ve psaném jazyce počínají samohláskou, ve skutečnosti před touto samohláskou mají ráz [= explosivu hlasivkovou],[19] vznikající rozražením sevřených vazů hlasových«. Také uvnitř slov složených, kde druhý člen začíná samohláskou, má se podle W. vyslovovat tato explosiva: nau||čný, pra||otec. To je ovšem přísnější pravidlo, než jaké má němčina, z níž pravděpodobně ve většině případů pražská výslovnost tento zvuk má.[20] Německé pravidlo, podobné Weingartovu, je totiž zmírněno výjimkami, odů[173]vodněnými změnami síly německého přízvuku v řeči souvislé; začáteční německá samohláska ztrácí uvnitř věty explosivu hlasivkovou, když nemá přízvuk; platí to zejména pro enklitika ich, er, es, und, na př. will ich, Speis und Trank a p., kde ich a und jsou bez explosivy hlasivkové.[21] V jižní němčině je to pravidlo ještě mírnější (srovn. Viëtor, Elemente der Phonetik, 1904, s. 28).

 

Obraz 3.

 

j
ve skupinách a obě (čára plná) a a objem (tečkovaná) podle výslovnosti p. J. Straky z Tábora.

 

Podle mých zkušeností z poslouchání výslovnosti pražské i nářečí, ze sluchových cvičení laboratorních, konaných pro tuto otázku r. 1920, a podle zápisů řeči strojem (viz mou Kvantitu, s. 144 a n.) došel jsem k výsledkům o něco mírnějším: 1. Především je důležité, že explosiva hlasivková je nejvíce rozšířena v Praze, věc ostatně známá i z jiných prací. 2. Zde je nejnápadnější po předložkách, jako z, v, s, k; tu je pravidlem veskrze, na př. z Italie [s||itálije], z Ameriky [s||ameriki] a p. Výjimky jsou řídké: tak Pražan Hála, který tolik byl přesvědčen, že v tomto případě všude vyslovuje začátek úsečný s explosivou hlasivkovou, skupinu z Ouval vyslovil [zouval] k velikému veselí posluchačstva. Zato skutečné kolísání jsem našel po předložce do: ve větě »z učení do učení« část Pražanů vyslovila skupinu do učení se závěrem hlasivkovým [do||učeňí], část vázala [do-učení]. 3. Veskrze bývá explosiva hlasivková na začátku věty nebo po přestávce uvnitř věty, ať je slovo přízvučné či nepřízvučné: ||On to vede (Kvantita, s. 145). Přirozeně; začínáme s větší zásobou dechu a tím s větší silou; zvětšení síly podporuje přivírání hlasivek a tím vznik explosivy hlasivkové. 4. Uvnitř věty, v souvislém jejím toku, je už větší rozmanitost, podobně jako v jižní němčině, v souvislosti s rozmanitou silou přízvuku: a) Pod přízvukem. Zde stačí jedna ukázka, vybraná z mé Kvantity. Tak ve větě To mě ani nenapadne, vyslovené dvakrát Pražanem Husníkem, byla po prvé explosiva hlasivková před ani; při opakování téže věty však nikoli, právě poněvadž opakování bylo mírnější; zmírněním přízvuku zmizela také explosiva a nastalo spojení plynulé. Podobný byl výsledek při cvičeních s posluchači Pražany: při silnější výslovnosti byla explosiva hlasivková, při slabší explosiva hlasivková slábla nebo úplně zmizela. Tak v oslovení Pane||adjunkt byla explosiva hlasivková veskrze. Ale ve větě Jeho ucho dobře slyší se objevilo už kolísání; část Pražanů [174]měla před u explosivu hlasivkovou, část vázala, bez explosivy. Ve větě Tam se nevyhraje, kde se utíká, v níž koncové utíká bylo slabé, všichni posluchači vázali, kromě jednoho (sl. Hlouškové), poněvadž koncové utíká bylo už slabé. —

b) Mimo přízvuk. I tu bývá explosiva hlasivková ve výslovnosti volné a výrazné, zvláště v deklamaci. Příklady ze zápisů řeči: Větu To je bába a bída vyslovil prof. Zubatý dvakrát a po každé s explosivou hlasivkovou (zde nejenom zřetelnou výslovnosti, ale také styk dvou a podporuje explosivu hlasivkovou). Naproti tomu bez explosivy vyslovil Zubatý skupiny voják a, sedlák a (ostatní příklady v mé Kvantitě, s. 146). Tyto a podobné doklady ukazují, že výslovnost káranou W-em na s. 215 couvali-a není možno vykládat jako chybu, nýbrž jako přirozený důsledek oslabení a tím zániku (nebo spíše nemožnosti vzniku) explosivy hlasivkové. —

c) Uvnitř slov složených. Doklady z cvičení sluchových: Ve větě Kdo se neučí, také nic neumí slova neučí a neumí vyslovili všichni Pražané bez explosivy hlasivkové. Rovněž tak ve větě Ten tomu neujde; zde jen při prvním, důraznějším vyslovení oddělil Hála slabiku ne od u explosivou hlasivkovou. Rovněž tak při výslovnosti slova neuctivý; tu vázali všichni, jen Hála měl dvojí výslovnost: jednou s explosivou hlasivkovou, po druhé bez ní. Ostatní příklady v mé Kvantitě.

Podle těchto zkušeností myslím, že bude potřebí zmírnit požadavky stran výslovnosti explosivy hlasivkové, t. j. žádat explosivu hlasivkovou jen v případech nejnápadnějších (jen v č. 2), všude jinde dovolit obé. Rozšiřovat a vnucovat explosivu hlasivkovou mimo její skutečnou míru, kterou má v oblasti pražské, nelze schvalovat, také proto ne, že to není zvuk zrovna pohodlný a neškodný. To dobře vědí zpěváci, že užívání explosivy hlasivkové příliš častým srážením a rozrážením jemných rtů hlasových škodí hlasivkám (srovn. Gutzmann, Stimmbildung, 1912, s. 51), a proto první věc, jíž se musí odnaučit německý zpěvák, je zrovna explosiva hlasivková.

Skupiny souhláskové, str. 215. Že je potřebí pečlivé výslovnosti skupin souhláskových, s tím nutno souhlasit krom výslovnosti snasší (za psané snazší), poněvadž je to výslovnost příliš nepřirozená; zde, myslím, by se doporučovalo vyslovovat snašší se dvěma š, podobně jako nižší. Zato proti výslovnosti v rozšafný nebude námitek; je tu předpona [175]roz, která se zde jako předpona dobře cítí a tím usnadňuje výslovnost ros-.

Souhlásky psané zdvojeně, s. 218 a 219. S prvním návrhem, týkajícím se výslovnosti dvou stejných souhlásek uvnitř slova, jako měkký, možno souhlasit. Zde se skutečně vyslovuje zpravidla jen souhláska jedna, vyjma případy, kde smysl udržuje vědomí dvou zvuků, jako v dative pecce (od pecka) a p. Sem by se mohlo přidat i slovo cenný, které se vyslovuje se dvěma n (Zubatý, Naše řeč 3, 1919, 135 n.), dále nižší (nišší) a snad také slovo oddech a p. Méně uspokojující jsou návrhy další (b i c). Tak v složeninách nejjasnější, čtyrruký žádá W. vyslovovat zdloužené souhlásky, tedy zdloužené j a zdloužené r. Podobně na rozhraní dvou slov, jako ve skupině nadto, prý vyslovujeme dlouhé t na rozlišení od slova nato a p.; jen ve skupině čč (nač čekáme) a pak vůbec na rozhraní slov, kde toho vyžaduje zřetelnost, myslí W., že vyslovujeme »dvojí souhlásku«. Zatím ve skutečnosti ve všech těchto případech tu bývá slyšet souhlásky dvě, a tuto výslovnost nutno doporučit. W. se tu asi dal zmýlit pochybeným výkladem Trávníčkova Úvodu do čes. fonetiky (viz LF., LIX, 305) a také asi podobností, kterou má tvoření dvou sousedních t s tvořením t jednoduchého. V řeči však rozhoduje nikoli přibližná podoba artikulace,[22] nýbrž dojem sluchový, a ten udává ve všech těchto případech souhlásky dvě.

Co se týče slova matčin na str. 219, tu je sice možná výslovnost mačin, ale vedle toho je tu také výslovnost matčin, s t, udržovaná tvary jako matka atd., a tuto druhou výslovnost bude asi dohře doporučit. Je to případ podobný s dativem pecce, kde první c se udržuje a brání před splynutím a zjednodušením zase jen základním tvarem pecka.

V slovech zvetšelý, nadšení, předzpěv, na str. 219, se vyslovuje nikoli prodloužené nebo ts, nýbrž obyčejné t, š a t, s.

Přízvuk, na str. 212—222. S výkladem možno v celku souhlasit, vyjímajíc dvě věci. Především je to zmínka o přízvuku citovém v slovech jako ukrutně, náramně a p. Podle W. zůstal zde citový přízvuk na slabice první, ale druhá [176]slabika je melodicky vytčena. Ve skutečnosti při takové důrazné výslovnosti jsou tu přízvuky dva vedle sebe, jeden na první slabice, druhý na slabice druhé, a ta druhá slabika je při tom vytčena nejen melodicky, nýbrž také silou, čímž se takové důrazné slovo rozděluje na dva takty. Odtud to zvolnění výslovnosti, nápadné zvláště, když první slabika je krátká, zvolnění vysvětlitelné prací svalů dýchacích, které dávají takt a které potřebují pro své přizvukování (= taktování) jistou dobu. To jsem vysvětlil ve své Kvantitě, s. 115 a XV a pak znovu v kritice Trávníčkova Úvodu do č. fonetiky, LF. LIX, s. 303.

Druhá věc, která se dá vyložit jinak, je chybné přizvukování skupin začínajících se předložkou. To je prostě výslovnost papírová, vznikající váháním při čtení a řečnění a z toho mimovolným oddělováním slov, oddělených v písmě i tisku. Důkaz je v tom, že se to chybné přizvukování vyskýtá jen při čtení ve škole a při našem papírovém řečnění (a to zase při váhání), kdežto v plynné řeči, v rozhovoru, nikdy jsem podobné odchylky neslyšel, přes to, že léta už se tou otázkou obírám (vyňaty jsou ovšem případy, kde odchylné přizvukování slova — a nikoli jeho předložky — je odůvodněno smyslem, jako v mé Kvantitě, s. 230).

Při zmínce o melodii, s. 223, se mi zdá přílišným tvrzení, že »hudební stránka věty se daleko méně řídí pevnými pravidly nežli složky dosud probrané…« Je pravda, že nemáme mnoho prací o melodii řeči, ale z toho, co bylo už podáno, je vidět, že i zde jsou pevná pravidla, jimiž se melodie řídí v souvislosti s obsahem i průvodními city.

V poslední kapitole, 5., probírá W. ostatní složky zvukové stránky naší řeči, totiž pěstění hlasu, a s tím souvisící potřebu správného dýchání (s. 226), upozorňuje na důležitost hudby a zpěvu pro pěstění a zušlechťování řeči (s. 232), jedná o libozvuku (eufonii) a co s tím souvisí, a má tu mnoho dobrých pozorování jednak Durdíkových, jednak také svých vlastních.

Výklad zakončují obecné zásady pro zušlechťování jazyka teoretickou prací jazykozpytnou. První podmínkou je »teoretické poznání existující normy současného spisovného jazyka« (s. 245). Pramenem pro toto poznání nemůže být podle W. ani dřívější jazyk spisovný, ani jazyk lidový, ať současný, ať minulý, jak by prý plynulo z některých projevů NŘ. Pramenem prý je především průměrný způsob psaní a [177]užívání jazyka spisovného za posledních padesát let, tedy tak, jak to vyměřuje prof. Mathesius (Spisovná čeština, s. 23). To je ovšem doba příliš úzká. To cítil také W., neboť ji rozšiřuje ještě o starší literaturu krásnou a odbornou, na níž se v 19. stol. dnešní ustálení spisovného jazyka připravovalo, výslovně jmenuje Palackého, Havlíčka, Němcovou, Tyla, ovšem s vynecháním všeho, co už zastaralo. S tím už spíše možno souhlasit.

Dalším pramenem pro toto poznání je W-ovi také »jazykové povědomí, které existuje dnes v intelektuálních vrstvách pro spisovný jazyk, a jejich jazyková praxe ústní, ovšem bez osobního zabarvení lokálního anebo argotického« (s. 247). To je zřejmě náhrada za vyloučení řeči lidové, náhrada, která v jiné podobě, oklikou, přivádí řeč lidovou zase k platnosti. Neboť co je ono jazykové povědomí? To je povědomí, dané a udržované ne tak jazykem spisovným, jako spíše jazykem lidu. V rozhovoru nejen lidu, nýbrž i osob vzdělaných převládá přece řeč lidová, ta se cítí jako řeč domácí, rodinná, tu také matky vštěpují svým dětem, a z této řeči rodinné, domácí, se tvoří jazykové cítění a jazykové povědomí, které je pak oporou pro jazyk spisovný. Tedy vylučovat jazyk lidový z pramenů nutných pro poznání jazyka spisovného prostě nelze. To dobře cítil Zubatý a měl pravdu.

Další otázka je, jak může teoretická práce jazykovědná spisovnému jazyku prospět, aby nejlépe vyhovoval svým úkolům? To se může státi podle W., s. 248, podporou ustalování spisovného jazyka v pravopise, který nemá udržovat věci zastaralé, ale má být ve shodě se skutečným stavem soudobého spisovného jazyka,[23] dále péčí o ustálení spisovné výslovnosti,[24] podporou ustalování gramatické stavby spisovného jazyka (práce linguistická nemá násilně zadržovat [178]vývoj starobylými tvary jako dada, jediné a p.),[25] podporou ustálení slovníku. Práce jazykovědná může také podporovat rozlišení funkční a stylistickou bohatost spisovného jazyka. Článek tedy zajímavý přes různost názorů a některá nedopatření. Jest si jen přát, aby svým dobrým jádrem působil a prospěl.


[1] Je otištěn ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932) na str. 157 n. (R.)

[2] Srov. v mé práci Verš francouzský a německý po stránce aesthetické, 1900, str. 23, pozn.

[3] Paní Laudová cítila také potřebu vzorné výslovnosti a o ní psala ve Venkově z 29. listopadu 1930, 3., 11. a 25. dubna 1931 (srovn. ČMF. XVIII, s. 78).

[4] Podle W. nesmí se tomu však rozumět tak, »že Durdík nerozeznával úkoly českého jazyka spisovného a lidového a že i on propadal omylu tak častému v předválečné české linguistice a dosud u jejího epigona, redaktora Naší řeči dra Hallera, že totiž totéž, co je možné v lidové řeči, je na místě také ve spisovném jazyce…«. Formálně nesouhlasím s takovýmto způsobem psaní. Nač urážet pro různost názorů? Věcně, byl to opravdu nějaký omyl, když Zubatý radil opírat řeč spisovnou o zdravou řeč lidu? Tím Zubatý nerozuměl přejímat hrubosti nářečí, nýbrž v nejistotě pro spisovný jazyk mít oporu, která jistě je pevnější v řeči lidové než v řeči učenců a vzdělanců vůbec, čerpajících většinou z němčiny a stojících pod jejím vlivem. Řeč spisovná není ve vzduchu mimo živý jazyk lidu; z něho vzešla a z něho stále čerpá; a právem.

W. mluví také o linguistech starších směrů, kteří nepřejí zvukové kultuře českého jazyka. Není to nadsazování? Neznám nikoho, který by nepřál zvukovému pěstění jazyka. Zná-li W., bylo by dobře jmenovat.

[5] Užívání nářečí v soukromém rozhovoru není také neštěstí: dělají to Vídeňané ve Vídni a Berlíňané v Berlíně, a neubližují tím své vzorné Bühnendeutsch. Také Gebauer byl toho názoru, srov. M. Gebaurové Rod. vzpom. 200 a odtud zvláště Gebaurův výrok: »Psát, to jsou sváteční šaty, mluvit, to jsou všední šaty.«

[6] V Praze se mi toto dvojí rozlišování zdá zbytečné, protože v Praze v obou případech (1. i 2.) jde o místní nářečí, t. j. když se nemluví spisovně, mluví se nářečím. A tak je to také v českých venkovských městech a podobně snad i jinde.

[7] Jak to je se spisovným jazykem slovenským, který je teprve v začátcích, o tom nemám dost svého vlastního pozorování, a proto o této druhé otázce nechci rozhodovat.

[8] Pro východočeskou výslovnost prauda, stouka m. pravda, stovka je správnější mluvit nikoli o w bilabiálním, nýbirž prostě o u : ou ve stovka se vyslovuje stejně jako ou v louka; nikdo mezi obojím ou tu nijakého rozdílu necítí, a proto není příčiny ten zvuk jmenovat jinak, než se skutečně cítí.

[9] Zato se mi nezdá správné tvrzení s. 197, že by Burian vítězil »především tou hrubou mluvou pražské spodiny«. To je člověk mimořádného nadání pro komiku, ovšem pravda je, že zrovna mnoho náležité výslovnosti nedbá, ani tam, kde nepředvádí hrubých typů.

[10] Co se týče výslovnosti já pám (obyčejně já poam s kratinkým o) m. já povídám, to není význačný rys řeči pražské spodiny, nýbrž v rychlé řeči mimovolný zjev i u tříd vzdělaných, vzniklý podobným způsobem jako výslovnost prej z praví, tedy bez jakéhokoli vlivu pražské spodiny. Srov. Horn, Sprachkörper u. Sprachfunktion a mou Kvantitu s. 25.

[11] Naproti tomu výslovnost nižší (= nišší) dá se hájit (viz později).

[12] Stran Trávníčkova Úvodu do č. fonetiky, o němž se W. str. 203 zmiňuje, odkazuji na svůj posudek v LF. LIX, 1932, 287 n.

[13] Podle W. »úloha kvantity v slovinštině a srbocharvátštině je jiná«. Ano, v těchto dvou jazycích je proti češtině o něco víc, totiž o zvláštní melodii slabik přízvučných, která slouží k rozlišování slov, ale společně s kvantitou; kvantita působí spolu s melodií. A může-li se mluvit o »středoevropském bloku« na základě kvantity, patří k němu daleko spíše slovinština a srbocharvátština než maďarština.

[14] Omyl je také zmínka o předložce přes před h, s. 194; výslovnost obecná, pražská i venkovská, je nikoli přes hory, nýbrž přez hory se z. (Odchylka je možná při silnější výslovnosti předložky, způsobující uvolnění styku mezi s a h, nebo vlivem německým.)

[15] W. užívá názvu instrumentální, patrně omylem (srov. heslo Fonetika v Ottově slovníku n.). Dokud odborníci užívají názvu experimentální, zůstává ten název v platnosti. Či je možné, aby názvy oborů vědních diktovali neodborníci?

[16] Vším právem, poněvadž je to — v českých rodinách — chybné napodobení správného r, vzniklé nedostatečností sluchu nebo oslabením sluchu dětskými nemocmi anebo nepečlivostí rodičů.

[17] Proč nazývat c (č) »splynulinou«, když se ten zvuk cítí jako jednoduchý u všech osob, které jej mají v své jazykové soustavě? Jestliže Passy, který tu »splynulinu« má na svědomí, tu cítil t + s (t + š), je to tím, že je rodem z okolí Paříže, kde c (č) je neznámé; odtud to mylné slyšení i mylný výklad.

[18] Popis výslovnosti j podán v LF. LIX, 1932, str. 298.

[19] Pro mnohovýznamnost a tím neurčitost slova ráz je lépe užívat starého a zřetelného názvu explosiva hlasivková (viz mou Kvantitu, str. 144).

[20] Explosiva hlasivková je vlastně vetřelec, který vnikl do výslovnosti pražské za německé nadvlády dvojjazyčností obyvatelstva, zvláště vrstev studovaných, ale vetřelec už v Praze dobře zdomácnělý, s nímž se musí počítat. Mohl vniknout tím snadněji, že je to zvuk, který se ani jako zvuk necítí, nýbrž jen jako úsečný začátek (někdy také konec) samohláskový. Podobné vnikání cizího zvuku možno pozorovat i dnes při výslovnosti ch po předních samohláskách u Čechů, kteří měli německé vychování.

[21] Druhý případ je zvláště zajímavý, poněvadž je podobný skupině couvali a, jejíž vázanou výslovnost W. s. 215 kárá.

[22] Poměr jednoduchých souhlásek ke zdvojeným pěkně vyložil Rousselot v Revue de Phonétique, 1913, s. 52, a znovu Grammont v Traité de phonétique, 1933, s. 52.

[23] Ale nač takové zabalené věty, jako na str. 249 dole: »Soustava pravopisná má ideálně vystihovati fonologickou soustavu jazyka, nikoli její fonetickou realisaci, a nemá zapomínati ani na její differenční využití morfologické ani na visuální funkci způsobu psaní…«? Nač to neříci srozumitelněji i češtěji, zvláště když potřebu »snadnější srozumitelnosti« W. str. 203 sám uznává? Dále proč říkat »tradovat normu« (str. 255), »emocionální« (str. 256), »adequatnost« (str. 257) atd., když místo všech těch zbytečných cizích slov máme dobrá a srozumitelná slova česká? Základem pěstění jazyka musí přece být, abychom si co nejsnáze rozuměli.

[24] Co je základem spisovné výslovnosti, o níž zde, na str. 251, znovu je řeč, o tom jsme už mluvili.

[25] Co se týče nesprávného genitivu něj, tím kritisovaná gramatika doporučováním tvaru jej není vinna. Soudím ze své osobní zkušenosti: tvaru ňej místo správného (do) něho lidé užívají dříve, než se pořádně s gramatikou seznámí.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 161-178

Předchozí Lidová rčení

Následující Jan V. Sedlák: Epitheton u Petra Bezruče

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1