Historie oboru: jaký má smysl pro současnost?

Petr Karlík, Jana Pleskalová

[Články]

(pdf)

History of the discipline: What is its significance for the present day?

The contribution is based on the authors’ experience gathered during the work on the history of Czech studies from the linguistic point of view that resulted in a book (Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007). The authors point out significant moments to be taken into consideration when the development of Czech studies from the linguistic point of view is considered (extralinguistic, theoretical, teleological circumstances) as well as their consequences. Their considerations lead to the conclusion that to know the history of linguistic thought is important not only in order to understand its development as such, but, based on the connections revealed, also in order to better understand the present-day orientation of Czech studies in the Czech context.

Key words: concepts, Czech studies, history, linguistics, methods
Klíčová slova: koncepce, bohemistika, historie, jazykověda, metody

[1]Když jsme byli redakcí Naší řeči osloveni, abychom se zapojili do diskuse o tom, jak psát dějiny (české) jazykovědy, rádi jsme tuto výzvu přijali. Hlavním důvodem je, že jako dva z autorů a editorů publikace Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky možná máme na tuto otázku jiný názor než lingvisté, kteří dějiny lingvistiky nikdy nepsali. Určitě pak ale můžeme nabídnout zkušenosti, které jsme při promýšlení koncepce naší monografie a při zpracovávání jednotlivých kapitol získali v praxi.

 

1. Už sám fakt, že jen v českém prostředí v poslední době vznikly minimálně tři velké práce,[2] které se zabývají tematikou spadající do sféry dějin jazykovědy, svědčí [172]o tom, že lingvisté patrně pokládají za důležité vývoj lingvistického myšlení sledovat a poznávat. Zřejmě není ani náhodné, že všechny tři práce vznikly „na přelomu tisíciletí“.[3] Poznávat historii poznávání, to však přirozeně není nic specifického pro jazykovědu, nýbrž je to samozřejmou součástí vědeckého myšlení obecně. Připomeňme, že to, co nás vede k poznávání historie oboru, formuloval klasickou už metaforou Isaac Newton ve slavné myšlence o tom, že abychom viděli dál, musíme stát na ramenou těch, kdo poznání rozvíjeli před námi. A my dodáváme, že při sledování dějin oboru jde právě o to, ony obry, na jejichž zádech máme stát, poznat a odlišit od ostatních, najmě od hlasitě řvoucích trpaslíků, a poznat způsob jejich uvažování, poznat zdroje, z nichž toto uvažování krystalizovalo, a kam vědecký obor nasměrovalo. Poznání historie oboru má tedy podle nás za cíl na základě odhalených souvislostí lépe porozumět současné orientaci české bohemistiky jako nikoliv náhodnému fenoménu, ukazujíc češtinu v jazykovědných koncepcích, které při jejím popisu byly (nebo mohly být, ale nebyly) použity.

 

2. Je-li tedy zájem české jazykovědy o poznání své historie nedílnou a nutnou součástí vědeckého přístupu k jazyku jako takovému a českému jazyku speciálně, měly by hlavní úkoly jazykovědce při snaze o zachycení dějin české lingvistiky reflektovat několik relevantních momentů. Tři asi základní jsou: (a) Okolnosti mimojazykové, tj. soubor především historických, kulturních a politických faktorů, které [173]vytvářely vnější rámec, v němž „jazykovědná“ bohemistika po staletí existovala. (b) Okolnosti teoretické, tj. soubor filozofických, obecně vědeckometodologických a obecně jazykověkoncepčních teorií a hypotéz, které vytvářely vědecké paradigma pro reflexi češtiny jako jazyka. (c) Okolnosti teleologické, které představují soubor různých očekávání, jež měla česká společnost od reflexe češtiny jako jazyka užívaného na území Čech, Moravy a Slezska (přesněji řečeno té části Slezska, která je na území ČR) a v historické době majícího různý status.

 

3. Velmi důležitým předpokladem zkoumání dějin české jazykovědné bohemistiky je už samo vymezení toho, co to česká jazykovědná bohemistika je. Potíže s jejím vymezením souvisejí zvl. s momentem (a) a do určité míry s momentem (b). Přívlastek česká znamená podle nás závazek zahrnout do výzkumu jak české lingvisty domácí, kteří žili a pracovali v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, tak české lingvisty, kteří z nejrůznějších důvodů (zvl. politických) žili a pracovali mimo takto vymezené území. Tento postulát dává, soudíme, jasnou instrukci, které lingvisty do výzkumu zahrnout jak pro období po vzniku samostatného československého státu, tak pro období předcházející. Pro ilustraci ukážeme jen to, jak vypadá z tohoto hlediska situace po komunistickém převratu v r. 1948. Výzkum češtiny se, jak známo, v důsledku politické situace rozštěpil na badatele působící v Československu a badatele, kteří emigrovali na Západ, a to mělo velmi závažné důsledky. Prvně jmenovaní měli politickou mocí do značné míry vymezen teoreticko-metodologický rámec výzkumu a vědecký kontakt (izolace a omezení na země komunistického bloku), emigrovavší lingvisté měli samozřejmě svobodu ve výběru vědecké metody a mohli tak zůstat součástí mezinárodní lingvistické komunity a dialogu v ní probíhajícího, bez závazku apriorně zastávat nějaké pozice očekávané od ideologů. Tuto skutečnost je třeba vzít v úvahu, protože možná nabízí cestu k vysvětlení ve vědě dosti zvláštní situace, která u nás v období 1948–1989 v jazykovědné bohemistice byla. Totiž k tomu, proč teorii pražského funkčního strukturalismu chápala domácí lingvistika jako vlastně jedinou vědeckou metodu popisu jazyka (dodejme, že ideologům se nikdy nepodařilo strukturalismus jakožto údajnou „buržoazní pavědu“ vytěsnit a proklamovaná představa tzv. marxistické jazykovědy nikdy nenašla ani

minimální podporu u předních jazykovědců). Historie nabízí úvahu, že možná k lpění na strukturalismu měla lingvistika nejen důvody z roviny vědecké metodologie, ale i jiné. Podporu pro tuto hypotézu poskytuje právě srovnání s bohemisty působícími na Západě, kteří se přihlásili k metodám jiným, jakmile poznali jejich poznávací sílu (větší než měl strukturalismus) a metodologickou spolehlivost opřenou o testovatelnost principem predikcí (z mezinárodně uznávaných Čechů jmenujme např. z oblasti synchronní lingvistiky H. Kučeru, J. Tomana, P. Kostu, E. Eckertovou a H. Filipovou). A další podpora vychází z faktu, že po r. 1989 má sice strukturalismus v domácí bohemistice stále silnou pozici, ale už ani zdaleka ne dominantní [174](existují alternativy v podobě konstrukční gramatiky, minimalismu, HPSG a koneckonců i v části komputační lingvistiky).

Jsme hluboce přesvědčeni, že ač přívlastek česká ve spojení se jménem bohemistika implikuje jednoznačně české autory, do dějin české jazykovědné bohemistiky bezpochyby patří rovněž bohemisté nečeského původu. Pro poznání historie oboru mají velký význam proto, že nezřídka (a z anglosaského prostředí pravidlem) do výzkumu češtiny přinášeli teoretické a metodologické postuláty jiné než funkčněstrukturalistické, které umožňují popis jevů klasickým strukturalismem neuchopitelných. Jako příklad z nové doby uvedeme světového fonologa T. Scheera, přední korpusové lingvisty N. Bermela a F. Esvana, významného bohemistu synchronní i diachronní orientace T. Bergera a mezinárodně uznávané představitele generativní gramatiky U. Junghannse a R. Meyera ad.

V našich dějinách české jazykovědné bohemistiky jsme šli ještě o jeden krok dál a považovali jsme za bezpodmínečně nutné do nich začlenit i lingvisty-nebohemisty, ať už české, nebo zahraniční. Jednu kategorii tvoří přitom lingvisté, kteří zcela zásadním způsobem ovlivnili jazykovědné myšlení v celosvětovém měřítku (např. z novější doby přední představitele mladogramatiků, strukturalistů a vlivných směrů poststrukturalistických). Je tomu tak proto, že pouze na pozadí vývoje obecné jazykovědné teorie a metodologie lze objektivně postihnout vývojové tendence v myšlení o českém jazyce, poznat, jak bohemistika dokázala vstřebávat impulzy z obecné jazykovědy, anebo naopak zda česká jazykověda nabízela světové lingvistice nové pohledy a nová řešení a zda a jak byla ve světě přijímána. Druhou kategorii lingvistů-nebohemistů tvoří čeští i zahraniční badatelé, kteří se jako slavisté, germanisté, anglisté, romanisté apod. věnovali češtině z hlediska konfrontačního nebo kontrastivního. Speciální skupinu tu nutně představují lingvisté slovenští, a to nejen proto, že čeština a slovenština jsou jazyky geneticky i typologicky nejvíc příbuzné, ale především proto, že až do rozdělení Československa čeští a slovenští lingvisté měli velmi podobná východiska teoreticko-metodologická (Slováci byli členové Pražského lingvistického kroužku) i organizační struktury. Promyslíme-li hierarchii reflektující sílu vlivu jednotlivých kategorií těchto lingvistů na vývoj jazykovědné bohemistiky, je naděje, že budeme moci lépe postihnout místo bohemistiky mezi lingvistikami jiných jazyků, vycházejíce z triviálně logického předpokladu, že česká bohemistika by měla představovat v bohemistice světovou špičku podle principu „češtinu za nás nikdo nebude popisovat“, kdežto lingvistiky ostatních jazyků budou u nás asi vždy nutně konstruovány jako partner bohemistiky, ať už orientovány prakticisticky se zaměřením na výuku Čechů cizímu jazyku, nebo na poznávání cizího jazyka na pozadí poznání češtiny (tedy kontrastivně). To, co jsme v této oblasti v našich Kapitolách mohli poznat, je přirozeně jen začátek, a navíc prezentuje stav, jak se jeví při pozorování „zevnitř“. Objektivní postižení procesů utvářejících v různých časových obdobích české jazykovědné prostředí bude napříště už [175]nezbytně nutné usouvztažňovat s dějinami jazykovědy, aspoň jazykovědy západní. Naštěstí tu máme už zmiňovanou první českou syntézu Dějiny lingvistiky (1996) od J. Černého a ve fázi přípravy je projekt, který si klade za cíl dát dějiny české jazykovědné bohemistiky do souvislosti s dějinami české jazykovědy a hlavně s dějinami jazykovědy západní, jež jsou nově dobře zpracovány např. v pracích V. Law: The History of Linguistics in Europe: From Plato to 1600 (2003), A. Morpurgo-Davies: History of Linguistics IV: Nineteenth Century (1998) a P. Seuren: Western Linguistics: An Historical Introduction (1998) a mnoha jiných.

Daleko složitější je řešení otázky, nakolik do dějin české jazykovědné bohemistiky patří aspekt interdisciplinární, tj. přihlížení k vývoji např. literární vědy, sémiotiky, logiky, filozofie, matematiky aj. Podle našich zkušeností by to bylo zcela nutné, a to nejen proto, že až od jisté doby se, jak víme, jazykovědná bohemistika vyčlenila jako samostatná věda z původní bohemistické filologie, ale hlavně proto, že jazykovědná bohemistika skrze obecnou jazykovědnou teorii a metodologii získávala podněty také právě z těchto vědních disciplín (klasický je vliv sémiotiky, statistiky aj.), nebo naopak podněty některým disciplínám nabízela (klasický je vliv strukturalismu na literární vědu). To je jedno z mank, která zatím naše Kapitoly vůči dějinám jazykovědné bohemistiky mají. Už třeba sledování vlivu sémiotiky na tvorbu jazykové teorie a její reflexi v české jazykovědě (zvl. v prostředí pražské školy a jejích pokračovatelů), vycházející z prací typu P. Michaloviče a V. Zusky: Znaky, obrazy a stíny slov: Úvod do (jedné) filozofie a sémiologie obrazů (2009), může vnést do chápání dynamiky bohemistického myšlení nové impulsy a vést k pochopení některých momentů, jimž dosud nerozumíme, nebo myslíme, že rozumíme, ale můžeme se mýlit.

Pokud se v dějinách české bohemistiky nepromítnou všechny tyto (a určitě i některé další, zatím méně nápadné a prozkoumané) momenty, je velké nebezpečí, že půjde jen o komentovanou bibliografii (ať už je deklarovaná jako relativně úplná, nebo výběrová) prací, která vyhoví zadání, že jde o dějiny, jen tím, že díla budou uspořádána chronologicky.

 

4. V českém historicko-politicko-kulturním kontextu je nesmírně důležité při poznávání dějin jazykovědného myšlení o češtině vzít v potaz moment (c), tj. okolnosti, které představují soubor očekávání, jež měla česká společnost od reflexe češtiny jako jazyka užívaného na území Čech, Moravy a české části Slezska. Je totiž už dostatečně známým faktem, že rodilí mluvčí jazyků tzv. malých národů inklinují k postojům ke svému mateřskému jazyku, které ho mají chránit před údajným nebezpečím zániku nebo úpadku hrozícímu mu jako důsledek kontaktu s tzv. jazykem velkým. Je také dobře známo, že tento obranný postoj se prakticky po celou historickou dobu promítal i do vědomého poznávání češtiny v názorech na jazykovou správnost vnímanou jako čistota češtiny (klasické postoje jako purismus, brusičství [176]v gramatice i ve slovní zásobě). Druhý, stejně závažný postoj (kulturních) českých rodilých mluvčích je dán vědomím o stratifikaci češtiny, neboť s ním souvisí pocit bohemistů (dříve prakticky všech, dnes velké části), že je potřebné (zcela nutné / vhodné atd. / společností od bohemistů očekávané) češtinu vědecky reflektovat se snahou o kodifikování jedné její varianty, která je pociťována jako závazná ve veřejné oficiální komunikaci (říká se jí spisovná čeština), tedy s prakticistickými cíli danými pohledem na češtinu jako na úřední jazyk České republiky. Dějiny české jazykovědné bohemistiky jsou totiž do značné míry ovlivněny právě uvedenými postoji, pocitem „služebnosti“ bohemistiky vůči společnosti, a to prakticky po celou její historii.[4] Když si to uvědomíme, snadněji pochopíme mnoho faktů týkajících se roviny stylu bádání o češtině, tj. že právě uvedené faktory determinovaly zvláště „gramatologii“[5] a „lexikologii“[6], a pokud se nabízela volba z více způsobů popisu češtiny, vždy se v gramatografii a lexikografii prosadily ty, které nejlépe vyhovovaly objednávce motivované uvedenými faktory. Ve světle, které vrhá z tohoto hlediska na české bohemistické myšlení pohled do minulosti, ostře vynikne jako unikátní počin např. teorie funkčního generativního popisu (FGP) P. Sgalla a jeho spolupracovníků a teorie dvourovinné valenční syntaxe (DVS) F. Daneše, protože podle našich analýz jsou to první české gramatické koncepce, které jsou konstruovány ryze vědecky, bez pocitu povinnosti nějak plnit očekávání spojená s momentem (c).[7] [177]Je-li tomu tak, snadno pak pochopíme, že jsou to současně jediné v českém prostředí vzniklé modely gramatiky, které mohly komunikovat s vlivnými modely uznávanými v měřítku celosvětovém. Podobné závěry by bylo možné uvést i pro oblast korpusové lingvistiky díky Čermákově projektu Českého národního korpusu, ale i jinde, viz např. Šrámkův osobitý přínos v teorii onomastiky.

Jsme hluboce přesvědčeni i o tom, že do dějin české jazykovědné bohemistiky patří také popularizační aktivity našich bohemistů, ať už publikované v časopisech a denících, nebo vysílané v televizi či rozhlase.

 

5. Podle našich zkušeností je zatím velmi obtížně rozhodnutelné, jakým způsobem výsledky analýzy historického vývoje jazykového myšlení jakožto součásti vědecké reflexe světa uspořádat tak, aby „byly vidět stromy a současně i celý les“. Připomeneme-li teď slova zakladatele moderní etologie Konráda Lorenze o tom, že „části nějakého systému lze pochopit buď v jejich celkové souvislosti, nebo vůbec ne“, a vezmeme-li v úvahu, že jazyk (a tedy i čeština jako jeho konkrétní instance) je multidimenzionální fenomén, musíme se rozhodnout, na jakých dimenzích jazyka budou dějiny jazykovědy založeny. V našich Kapitolách jsme pro řešení tohoto problému hledali oporu právě v historii. Základní ideje myšlení o jazyce se podle našich výzkumů (a vyplývá to i z toho, co jsme v tomto článku řekli) u nás rodily v bohemistické gramatologii nebo právě do ní byly prvně adoptovány z jiných vědních disciplín. Proto páteř celé výkladové linie našich dějin české jazykovědné bohemistiky tvoří kapitola o mluvnictví; popis jeho vývoje je nejvíc ze všech disciplín zasazen do širšího proudu evropského a později už hlavně amerického lingvistického myšlení vůbec, ale i do obecnějšího filozofického, kulturněantropologického apod. kontextu doby. Studie o dějinách dalších vědních disciplín jsou pak zaměřeny speciálněji, tj. záměrně orientovány tak, aby v nich dominoval právě aspekt bohemistický. Přitom se při výkladu jednotlivých fází vývoje těchto jazykovědných disciplín odvoláváme na jejich myšlenkové a teoreticko-metodologické zdroje uvedené v kapitole o mluvnictví. Takový přístup umožňuje, soudíme, postihnout, nakolik byly s to jednotlivé disciplíny vstřebat obecnělingvistické poznatky a promítnout je v popisech té dimenze češtiny, kterou jako obor chtějí poznávat. Tak se např. ukazuje nejen to, že česká fonologie, morfologie i syntax jsou stále především fonologií, morfologií i syntaxí strukturalistickou a že tuto metodologii využívá i popis jevů spadajících v daném modelu do kompetence toho kterého „plánu“ v rámci např. dia[178]lektologie, ale třeba i to, že nové teorie (zvl. z prostředí generativní gramatiky nebo HPSG) nacházejí u nás odezvu nejdřív právě v modelech gramatických a na přejetí do speciálních disciplín většinou teprve čekají, přesněji řečeno: čekají na ověření, zda v těchto speciálních disciplínách nabízejí odpovědi na otázky, které stávající metodologie buď vůbec neumožňuje položit, nebo na ně nedokáže dát odpověď.

 

Závěr

Naše zpráva o zkušenostech, které jsme získali při zpracovávání Kapitol z dějin české jazykovědné bohemistiky, musela respektovat požadavek redakce Naší řeči na její rozsah. Proto jsme se museli omezit pouze na deskriptivní pohled na některé, podle našeho názoru důležité momenty, které je potřeba při reflexi vývoje této vědní disciplíny vzít v úvahu, nemohli jsme ovšem při tom opírat naše závěry ani o prezentaci empirických výzkumů ať už vlastních, nebo jiných jazykovědců a nemohli jsme ani polemizovat s názory jiných, které jsou odlišné od našich. Co jsme udělat chtěli a taky mohli, bylo, že jsme nepřímo sice, ale nad vši pochybnost jednoznačně ukázali, že zajímat se o dějiny oboru je jednou z povinností jeho reprezentantů a že naše Kapitoly mohou být prvním pokusem tuto povinnost plnit. A úplně na závěr ještě zopakujeme naše přesvědčení, že debata o dějinách jazykovědné bohemistiky musí překročit hranice bohemistiky a lingvistiky a asi ještě dlouho nebude uzavřena (a jak bývá v poctivé vědě spíše obvyklé, možná ani nikdy ukončena nebude).

 

LITERATURA

ČECHOVÁ, M., a kol. (1996): Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV.

ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.

DERRIDA, J. (1999): Gramatológia. Bratislava: Archa.

DOBROVSKÝ, J. (1809): Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen. Prag: Herrl.

DOČEKAL, M. – KARLÍK, P. – ZMRZLÍKOVÁ, J. (eds.) (2007): Czech in Generative Grammar. München: Lincom Europa.

HUBÁČEK, J. – JANDOVÁ, E. – SVOBODOVÁ, J. (2002): Čeština pro učitele. Opava: Vademecum Bohemiae.

JAKLOVÁ, A. – JANEČKOVÁ, M. – JUNKOVÁ, B. (1997): Praktická mluvnice češtiny. České Budějovice: Jihočeská univerzita.

JUNGMANN, J. (1834–1839): Slovník česko-německý. Praha: Fetterle.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny.

KOŘENSKÝ, J. (2007): Jaké gramatiky češtiny dnes i zítra? Naše řeč, 90, s. 169–193.

KOUPIL, O. (2007): Grammatykáři. Praha: Karolinum.

LAW, V. (2003): The History of Linguistics in Europe: From Plato to 1600. Cambridge: CUP.

LEBEDA, J. (2009): Nedostižitelný Josef Jungmann. Lidové noviny, 31. 10., s. 24.

[179]MICHALOVIČ, P. – ZUSKA, V. (2009): Znaky, obrazy a stíny slov: Úvod do (jedné) filozofie a sémiologie obrazů. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze.

MORPURGO-DAVIES, A. (1998): History of Linguistics IV: Nineteenth Century. London: Longman.

PLESKALOVÁ, J. – KRČMOVÁ, M. – VEČERKA, R. – KARLÍK, P. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

SEUREN, P. (1998): Western Linguistics: An Historical Introduction. Oxford: Blackwell.

STYBLÍK, V. – ČECHOVÁ, M. – HAUSER, P. – HOŠNOVÁ, E. (2004): Základní mluvnice českého jazyka. Praha: SPN.

SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A. (1997): Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves. Praha: Academia.

SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A. (2006): Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. Praha: Academia.

ŠAUR, V. (2005): Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství.

---

[1] Studie vznikla jako výsledek nového promýšlení významu historie pro poznání současnosti v jazykovědě, které probíhá jako součást projektu MSM 0021622435 Střediska pro interdisciplinární výzkum  starých jazyků a starších fází jazyků moderních na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

[2] Výhodou je to, že shodou okolností každá z těchto prací svůj úkol a své zaměření definuje jinak. Dějiny lingvistiky J. Černého (1996) jsou, jak napovídá sám název knihy, pohledem na vývoj myšlení o jazyce „od předhistorického období“ (Mezopotámie, Kréta atd.) po současnost (generativní gramatika, kvantitativní lingvistika, ale ještě bez komputační lingvistiky) v horizontu celosvětovém, zatímco Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007) kolektivu autorů vedeného J. Pleskalovou sledují vývoj myšlení o českém jazyce od jeho začátků až do počátku 21. stol., reflektujíce při tom v pojetí klasické jazykovědné teorie „základní“ jazykovědné disciplíny (fonetiku a fonologii, gramatiku, lexikografii, etymologii, dialektologii atd.) i disciplíny nově vznikající, totiž právě korpusovou lingvistiku. Monografie O. Koupila Grammatykáři (2007) představuje zcela detailní analýzu „gramatografické a kulturní reflexe češtiny“ z historického hlediska v krátkém období, totiž v letech 1533–1672, a o to může být taková analýza kompletnější a komplexnější.

[3] Protože ve stejné době vznikají i nové mluvnice češtiny, „větší“ brněnská Příruční mluvnice češtiny (1995), pražská Čeština – řeč a jazyk (1996) a dílo spojující pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice v havránkovsko-jedličkovském duchu Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice (2005) V. Šaura a množství „menších“, jako např. českobudějovická Praktická mluvnice češtiny (1997) od A. Jaklové, M. Janečkové a B. Junkové nebo ostravská Čeština pro učitele (2002) J. Hubáčka, E. Jandové a J. Svobodové nebo Základní mluvnice českého jazyka (2004) V. Styblíka, M. Čechové, P. Hausera a E. Hošnové, zdá se, že česká lingvistika, přesněji řečeno její možná nejdůležitější složka, gramatologie a gramatografie, (možná zpočátku intuitivně) cítí, že se na přelomu tisíciletí ocitá na křižovatce, a hledá na bázi analýzy historie jazykovědného myšlení cesty dalšího vývoje, respektujíc při tom tradici i nové trendy: proto současně vznikají kompendia založená na tradičním přístupu i studie zakotvené v nových teoretických rámcích, v domácí bohemistice do té doby neuplatňovaných (např. dnes už rozsáhlá série tematicky různých studií založených na datech z Českého národního korpusu vycházející v Nakladatelství Lidové noviny nebo práce z okruhu generativní gramatiky (jeden příklad za všechny: Czech in Generative Grammar /Dočekal-Karlík-Zmrzlíková, 2007/). Druhá, stejně důležitá složka jazykovědy, lexikologie a lexikografie, zatím na podobný proces, který by byl tak komplexní, čeká; srov. analýzu stavu z historické perspektivy od J. Lebedy v článku Nedostižitelný Josef Jungmann (2009, s. 24). Co mají obě hlavní disciplíny společné, je to, že v české jazykovědné obci panuje přesvědčení, že – viděno prizmatem historického vývoje – každá příští referenční gramatika a každý nový slovník češtiny bude muset být empiricky založen na datech z Českého národního korpusu. Jak budou taková gramatika a slovník konstruovány, o tom se zatím diskutuje (srov. např. Kořenský, 2007, s. 169–173).

[4] Připomínáme na tomto místě, že i syntetická mluvnice Dobrovského, pokládaná všeobecně za dílo vysoké vědecké úrovně, byla alespoň v 1. vydání z roku 1809 autorem míněna jako učebnicový text, soudě tak aspoň podle úplného názvu Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen. Praktické cíle nepochybně sledoval i Slovník česko-německý Josefa Jungmanna (1834–1839), což je na rozdíl od práce Dobrovského všeobecně známo.

[5] Děkujeme anonymnímu recenzentovi za velmi podstatnou připomínku k první verzi článku. Má pravdu, když nám vytýká, že naše užívání pojmu gramatologie vzbuzuje očekávání, že jako centrální zorný úhel, z něhož budeme dějiny české jazykovědné bohemistiky analyzovat, volíme známou myšlenku J. Derridy ze studie De la grammatologie (1967), slovenské vydání Gramatológia (1999), v níž vlivný francouzský filozof polemizuje se znakovou teorií klasického strukturalismu. (Velmi zjednodušeně řečeno, Derrida vnímá vztah mezi „významem/smyslem“ a „písmem“ tak, že primární je písmo /gramatologie je míněna jako obecná věda o psaní/ a význam/smysl je něco druhotného, zatímco podle de Saussura písmo existuje jen proto, aby reprezentovalo jazyk. – Z toho pak pramení možnost interpretace znaku dovolující buď jeho pojímání jakožto neoddělitelné jednoty dvou „stránek“, nebo jako fenomén sice duální, ale s možností nezávislé existence každé z obou „stránek“.) Nic takového nemáme v úmyslu. – V Kapitolách i v tomto článku užíváme pojmu gramatologie v nederridovském smyslu, a to jako členu dichotomie gramatologie × gramatografie, což nám umožňuje reflektovat rozdíl mezi „obecnou teorií gramatiky/jazyka“ (gramatologie) a „teorií a/nebo praxí zpracování popisu gramatiky konkrétního jazyka, v našem případě češtiny“ (gramatografie). A můžeme teď výhodně dodat, že v českém jazykovědném strukturalismu se, pokud víme, derridovské sémiotické myšlení v gramatologii ani v gramatografii neprojevilo.

[6] Výrazy dáváme do uvozovek proto, že jimi nemíníme vědecký přístup k dvěma hlavním složkám jazyka, nýbrž orientaci/zaměření na tyto složky.

[7] Jiná věc je, že oba modely našly uplatnění jako teoretický rámec pro práce orientované prakticisticky, a to nejen jakožto „věda sloužící vědě“: FGP komunikuje s Pražským závislostním korpusem, DVS se stala základem jak pro učebnice, tak pro příručky nabízené širší kulturní veřejnosti, viz např. zvláště morfosyntaktické pasáže praktických mluvnic (např. mluvnice brněnské) a slovníky N. Svozilové, H. Prouzové a A. Jirsové Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves (1997) a Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (2006).

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
pkarlik@phil.muni.cz
pleskalo@phil.muni.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 171-179

Předchozí Jan Chromý: Jak psát dějiny (české) lingvistiky? Slovo úvodem

Následující Jiří Černý: Jak se mi psaly a jak (možná) psát dějiny lingvistiky