Časopis Naše řeč
en cz

Držeti

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Dvojím směrem se musí bráti u nás práce na obranu jazyka; nejen ho hájiti proti znešvařování, plnícímu jeho pokladnici výrazy nesprávnými a nečeskými, nýbrž brániti ho také proti ochuzování, omezujícímu bohatství a výběr jeho výrazových prostředků. K této chybě zaváděla velmi často přílišná horlivost očistná, která v každé shodě mezi jazykem naším a němčinou větřila nebo i nacházela germanismus a mohouc voliti mezi dvěma způsoby souznačnými, odsuzovala velmi často způsob, připomínající podobné rčení německé, bez váhání jako rčení nečeské a zavržení hodné. Tato úzkostlivost, opírající se zpravidla jen o podobnosti nalezené v nynějším stavu obou jazyků a neohlédající se na vývoj dějinný, nejen vylučovala z jazyka rčení odedávna ustálená a samostatně vyrostlá, nýbrž zaváděla za ně nezřídka i výrazy na oko sice češtější nebo správnější, ve skutečnosti však leckdy nesprávné, strojené, neživé nebo nespisovné.

Výraz »slovo (= slib) držeti« pokládá a prohlašuje valná většina našich brusů a oprávců za vazbu nečeskou, za napodobeninu německého »Wort halten«, »Versprechen halten«. Matiční Brus (z r. 1877) učí (str. 81): »Držeti slovo, lépe: dostáti slovu, v slově státi«, a po něm opakují tuto výstrahu, nahrazujíce opatrné »lépe« důraznějším »správně«, nejen další vydání Brusu matičního (3. z r. 1894), nýbrž i oprávci jiní, Bartoš (v Nové Rukověti na str. 183), Zenkl (v Rádci spr. češtiny na str. 91) i Mašín (v Slovníku čes. vazeb na str. 45). Že rčení »dostáti slovu«, které se [165]ve všech těchto brusech a oprávcích nabízí v náhradu za vadné rčení »držeti slovo«, není rčení dobré, ukázal v loňském ročníku »Naší Řeči« (I, 263) J. Zubatý. A naopak lze toho dovésti, že rčení »držeti slib n. slovo« jest poctivá a stará vazba česká. Sloveso držeti, jak z dokladů starých (snesených v Slovníku Gebauerově) poznáváme, vyvinulo svůj význam hmotný (na př. držeti v ruce hůl) ve smysl přenesený tak, že se ho mohlo užívati v jistých případech buď ve významu prostého míti, na př. místo (= místo i úřad) držeti, podobenství něčeho držeti (= podobnost s něčím míti), míru držeti (na př. deska držela půl druhého lokte šířky), držeti stráž, držeti radu (na př. o to dlouho radu drželi), držeti zboží (statek), dvůr a p., anebo ve významu zesíleném, něco pevně držeti, zachovávati (neporušovati toho), na př. držeti půst, mlčení, čistotu (panenskou), manželství, přikázání, nález (= usnesení), obyčej,[1] strana držící a strana nedržící (Archiv č. I, 244), t. j. zachovávající a nezachovávající výrok rozhodčího atd. Zcela obdobný vývoj významový jeví i polské souznačné sloveso trzymać (i dzieržeć), jehož vazby, snesené v slovníku Lindově, poskytly by zajímavého poučení i pro jiná naše rčení se slovesem držeti, namnoze káraná a úzkostlivě pomíjená (na př. někoho zkrátka držeti, a j.).

Do téže skupiny významové co »držeti přikázání« a p., náleží i rčení »smlouvu, víru, slib, slovo držeti« (= zachovávati, plniti), jehož doklady nalézáme rovněž již v dobrých památkách z doby staré. Na př.: (Bořivoj) slibu zemanóm nedržieše = nedržel (Dalimil C, 63); neb ta jest každé duši položena úmluva, aby slib svój Bohu držěla (Hus, Sebr. spisy české 3, 107); drží svá slova jako pes póst (Flajšhans, Česká přísloví 1, 130 z r. 1582) a j. K tomu tvar dokonavý (perfektivní) byl zdržeti (slib, víru a p.); na př. v Písni o Štemberkovi: »A hleďte, páni, byste mu zdržali« (t. j. přípověď před tím danou) a j.; v nové češtině je za to »slib, slovo dodržeti« (t. j. do konce). Rčení téhož způsobu, jako jest naše české »slovo, slib držeti (zdržeti, dodržeti)« mají také Poláci; na př. dzieržeć komu danego słowa (Lindův Slownik 1, 608); dałem słowo, i muszę go dotrzymać (t. 5, 327); zdzieržeć, dozieržeć, dotrzymać, dochować słowa, wiery Wort halten (t. 6, 998) a j.

Bylo by tedy správnější výstrahy brusů takto obrátiti: dostáti slovu, lépe: slovo, slib zdržeti, dodržeti.

Sloveso držeti, které se ve výrazech »jméno, podobenství atd. držeti« srovnalo významem skoro úplně se slovesem míti, sblížilo se [166]s tímto slovesem také ve významu mníti, mysliti, za to míti (v. o tom článek Zubatého v Časopise pro moderní filologii I, 1). Jako se říkalo v jazyce starším »mám, že…« ve významu domnívám se, mám za to, že… (na př. druzí majíce, že s nebe ta moc jest sě stala…, žádali sú divu s nebe, Hus, Sebr. spisy české 2, 102), říkalo se také s významem poněkud zesíleným »držím, že… (na př. někteří byli sú, jenž sú drželi, že nebe i země a tak svět nenie stvořen a učiněn, jakož Aristotileš a jeho následovníci v tom drželi sú, Hus, Sebr. spisy české 1, 47). Odtud se vazby obou sloves, míti a držeti, jak ukázal Zubatý ve jmenovaném článku, navzájem splétají a směšují. Jako se říkalo »mám víru« (= věřím), říkalo se v témže významu i »držím víru; podle vazby »mám za to« (= myslím) vznikla také vazba »držím za to« atd. A touž cestou se vyvinula již v staré češtině podle starší vazby »mám tě za šťastného« (na př. ten sě za sčastného jmějieše = měl, Passionál 332) také vazba (poněkud důraznější) »držím tě za šťastného«. Příklad této vazby čteme již v Knihách trojích o sv. Jeronymovi (z let 1365 — 1385, vyd. Paterova str. 116), kde kacíř, probodnuv obraz sv. Jeronyma, z něhož potom jako z živého tekla krev, »klektáše (blekotal), že Jeronyma za živa držeti nemohl«, t. j. za živého ho pokládati. A podobně: nenie povinen křesťan za wieru držeti, by ten dvór papežóv byl pravá cierkev (Viklefův Dialog z první třetiny 15. stol., 191b); nic nechtiece držeti za wieru, což jim on nerozkázal za vieru mieti (Chelčický, Siet, vyd. Smetánkova str. 15); takéž bývá pohaněna viera božie od toho, ktož držie za vieru věci cizie, vieře božie odporné (tamtéž str. 16); a jáť to pravi (= pravím), že v Paříži a v Bruku, v Englantě a jinde od ctnostných rytieřóv tyto knihy (t. j. Mandevillovy) za pravdu drženy jsú (Cestopis t. ř. Mandevilla 157 b 2, z doby okolo r. 1400); (Němci) aby za hosti (= za cizince) držieni byli (Práva pražská 242, ze sklonku 15. stol.), v pozdějších pak dobách častěji.

Při vzniku této vazby se připouští obecně spolupůsobení obdobné vazby německé »jem. für etwas halten« a naše novodobé brusy nejsou ani dost málo v pochybnostech, že vazba »držím tě za šťastného« jest i u starších spisovatelů germanismus. A přece aspoň pro dobu starší a zejména pro výklad původu této vazby jest odmítnouti vliv jazyka německého, neboť němčina té doby vazby »für etwas halten« nemá. Podle výkladů v slovníce Grimmově (IV, 1; 1. Hälfte S. 628) užívalo se v staré a střední horní němčině a ještě dále do doby nové pouze vazby »für etwas haben« (= za něco míti) a vazba »für etwas halten« vynořuje se teprve na sklonku doby střední (mittelhochdeutsch) a na počátku nové horní něm[167]činy, u Luthera a d. Ujala-li se tedy německá vazba »für etwas halten« kolem r. a po r. 1500, nemohla ovšem působiti na vznik české vazby »někoho za šťastného držeti«, která se objevuje byť ojediněle již ve stol. 14. a 15., a nezbývá tedy leč připustiti, že se vazba ta vyvinula v češtině zcela samostatně, analogií podle vazby »někoho za šťastného míti«, kterou měla stará čeština zrovna tak jako stará němčina. Že se i v jiných slovanských jazycích vyskytly rozběhy k této vazbě, toho svědectvím jest srbský doklad Miklosichův (ve Vergleich. Grammatik 4, 409) z Evangelia Matoušova »jer ga držahu za proroka« (Mat. 21, 46; »neb ho měli za proroka« v překladu kralickém) a polský doklad Lindův (Słownik 5, 735) »wielki głupiec, co się sam za mądrego trzyma«. Vazba »držím tě za šťastného« není, jak se podobá z dokladů Bernolákových (já ťa držím za múdrého, za blázna, za neprátela ho držím, Slovár slov. 1, 507) a Hattalových (ja som sa za múdru držala, u Kotta 6, 161), neznáma ani nářečí slovenskému. Ve spisovné češtině se rozšířila ve stol. 16. a 17. a slovníky Jungmannův i Kottův snesly dost dokladů z Pernštejna, ze Všehrda, z Veleslavína, z Bratří, z Komenského; nepronikla však, jsouc zatlačována starší a rozšířenější vazbou »někoho za šťastného míti«. Není účelem tohoto výkladu doporučovati vazbu »držím tě za šťastného«. I když vznikla bez cizího vlivu a z půdy domácí, není dnes již živá v jazyce spisovném, a užije-li jí kdo za našich časů, nemůžeme v tom viděti spojitosti s jazykem starším, nýbrž najisto jen odlesk a překlad vazby německé. Ve výkladě tomto šlo jen o to: ukázati, jak se táž změna významu i vazby může vykonati v různých jazycích bez jakékoli vzájemné závislosti a jak nespolehlivým vodítkem při zjišťování germanismů a vlivů cizích je pouhá, byť sebe okatější shoda dvou vazeb, nebéře-li se při tom v potaz minulost jazyka.

[1] I z těchto rčení mnohá bývají v brusech kárána jako nečeská.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 6, s. 164-167

Předchozí Bohumil Havránek (= Bohuslav Havránek): Topivo a palivo

Následující Josef Zubatý: Jeden