Jiří Haller se vrací do české jazykové kultury

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Jiří Haller is getting back to the Czech language culture

Dva mladí jazykovědci – Jan Chromý a František Martínek – rozhodli se k činu, který je nesporně chvályhodný: shromáždili deset nejlepších statí lingvisty Jiřího Hallera z let 1929 až 1947. O zařazení do výboru rozhodl stupeň teoretičnosti textu. Vydavatelé ponechali stranou hlavně drobnější články tištěné kdysi v Naší řeči, v Naší úřední češtině, v Listech filologických, v Časopise pro moderní filologii, ve Věstníku československých novinářů a v jiných časopisech a novinách. K výboru, který dostal titul Dar jazyka, je připojena Hallerova Souborná bibliografie, která čtenářům umožňuje učinit si přehled o tom, čím vším se Haller zabýval.

Autor bibliografického přehledu J. Chromý upozorňuje na to, že sestavování Hallerovy bibliografie naráželo na překážky: nebyla k dispozici autorova pozůstalost, poměrně velké množství drobnějších článků v Naší řeči buď nebylo podepsáno vůbec, nebo bylo označeno zkratkou r. Jako redaktor NŘ Haller zasahoval do řady textů cizích, ale změny, které provedl, nevymezil, a proto je těžké určit jeho účast na konečném znění textů. Jinak ovšem souhlasíme s Chromým, že se Haller podílel na úpravě velkého počtu uveřejněných textů a že se asi už nedozvíme, které texty se měnily pod jeho redaktorskou rukou.

Do bibliografie jsou právem pojaty texty NŘ, které jsou podepsány pseudonymem Říha a J. Schwarz. O tom, že tyto pseudonymy používal Haller, vědělo se už od třicátých let a ostatní redaktoři NŘ proti této praxi neprotestovali. Bylo také známo, že Haller je autorem řady anonymních poznámek a komentářů, které byly otištěny v NŘ v rubrice Z našich časopisů.

Editoři Chromý a Martínek si úvodem položili otázku, proč má být vydán výbor textů právě z prací Hallerových. Proti edici mluví zjištění, které formulují sami vydavatelé: „Čteme-li základní díla české jazykové kultury, na Hallerovo jméno buď nenarazíme vůbec, nebo se vyskytne v dosti negativním kontextu“ (s. 7). O Hallerových lingvistických pracích se obyčejně mlčelo, nebo se jeho texty odmítaly jako projevy „nacionálního purismu“, „rasistické jazykové politiky“, „praxe jazykově konfiskační“ apod. Negativní hodnocení Hallerových zásahů do spisovného jazyka pak zůstávalo nejen součástí kritického postoje k NŘ, ale i k odsuzování J. Hallera jako jazykovědce odpovědného za prodlužování období, kdy spisovný jazyk trpěl pod náporem puristů.

Vydavatelé právem poznamenávají, že podíl na vyostřování vztahů nepřátelských vůči Hallerovi měly dobové polemiky, v nichž šlo často o protiklad historického a synchronního posuzování spisovného jazyka, o nedbání nebo naopak o přeceňování komunikativních funkcí a ovšem i o protiklad teorie a praxe při řešení otázek jazykové správnosti. Obyčejně se dnes vina na ostrých sporech mezi pražskými strukturalisty a Hallerem přisuzuje Havránkovi. Také Haller měl však na nedobrých vztazích k vůdčím osobnostem Pražské školy svůj podíl. Cítil se příliš vázán tradiční jazykovědou, než aby mohl přijmout nové principy jazykové kultury.

Nevím, zdali ostré polemiky mezi strukturalisty a lingvisty hallerovského ražení je možné vysvětlovat hledáním dominantních pozic u obou táborů. Dnes už můžeme převahu strukturalistů nad [97]tradicionalisty dobře posoudit, protože nás od té „jazykovědné patálie“ dělí takřka osmdesát let. Mimo jiné šlo o kodifikaci spisovné normy a výsledek polemiky ovlivnil postoj několika generací uživatelů spisovné češtiny. Většinou se přiklonili k liberalismu strukturalistů, neboť ten zajišťoval při užívání spisovného jazyka nejen větší výrazovou přesnost, ale také stylistickou rozmanitost.

Haller svou při prohrál, ale byla to prohra, která prospěla vývoji spisovného jazyka a dalšímu rozvoji jeho komunikačních funkcí. Vlekoucí se polemiky přetvořily do značné míry i samého Hallera. Ten postupně odkládal historické dědictví při určování spisovné normy, přijímal stále víc strukturalistických myšlenek a jejich uváděním do výrazové praxe sloužil modernizaci našeho spisovného jazyka. Proces odpoutávání od historismu mohl být u Hallera rychlejší a důslednější, kdyby se byla druhá strana zbavila oné ostrosti, s jakou posuzovala Hallerovy zásahy do spisovné češtiny.

Po přečtení Daru jazyka bude mít každý, kdo se zabývá zvláště vývojem české jazykové kultury, možnost seznámit se s Hallerovými texty. Ať už tyto texty byly publikovány v Naší řeči nebo kdekoliv jinde, byly donedávna těžko přístupné, a tak byli zájemci o českou jazykovou kulturu často odkázáni na texty, které s Hallerem polemizovaly a nezřídka stavěly tohoto dobrého znalce spisového jazyka do světla autora podléhajícího puristickým pověrám. Je dobré, že takových výborů nebo dokonce souborů vychází v poslední době více a že se tak umožňuje srovnávat texty pocházející z minulých let s obrazem, jaký si učinili o příslušném autorovi čtenáři na základě různých kritických postojů.

Sám vzpomínám na potíže, na které jsem narážel, když jsem si chtěl přečíst Hallerův Problém jazykové správnosti I, II (z let 1930 a 1931). Práce, která byla nesporně důležitá pro vytvoření základů české jazykové kultury, zůstávala v podstatě nepřístupná ve Výročních zprávách Českého státního reformního reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Stejně tak poměrně rozsáhlá stať o novodobém vývoji spisovné češtiny, kterou Haller uveřejnil ve sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné (1937), dostávala se ke čtenářům jen s velkými obtížemi. Přitom šlo o Hallerovy sondy, které už byly značně ovlivněny strukturalistickými názory oponentů Hallerovy teorie.

S těmito obecněji zaměřenými statěmi úzce souvisí dva články konkrétnější, v nichž se Haller vypořádává s českým purismem: Strach před germanismy (1931) a O jazykovém brusičství (1947). K nim by bylo možné přiřadit několik desítek konkrétních rozborů různých českých textů a také mnoho analýz jednotlivých jazykových prostředků, které Haller buď považoval na nepřípustné napodobování prvků cizích, nebo které naopak hájil proti puristům. Budiž řečeno, že od strukturalistické diskuse z r. 1932, kde byl právě Haller podroben ostré kritice a vlastně představen jako čelný představitel puristických zásahů do spisovného jazyka, došlo u něho ke zřetelnému zmírnění puristických postojů.

Vůbec můžeme konstatovat, že od uvedeného roku byl poměrně velký počet vymycovaných jazykových prostředků vzat na milost. Není ani náhodné, že v r. 1933 přestal vycházet brusičský časopis Naše úřední čeština. Příčinou jeho zániku nebyl jen nedostatek peněz, ale i změna ovzduší v jazykové kultuře, podnícená strukturalismem. Nic na věci nemění, že Haller strukturalistickou teorii nepřijal, třebaže sledoval její vývoj a v lecčems opravoval své názory podle jejích tezí. O tom, že se před novými myšlenkami v jazykovědě neuzavíral, svědčí jeho kladný vztah k teorii Viléma Mathesia (např. v článku O jazykové správnosti v Přehledu, 1911–1912) a ke stejnojmenné studii Bohumila Trnky (v ČMF 13, 1927).

[98]Co je třeba zvlášť vyzvednout, je skutečnost, že Haller neodmítal stanoviska členů Pražského lingvistického kroužku, jen se k nim stavěl kriticky. Chceme-li hledat jazykovědce, kteří nejvíce ovlivnili Hallerovy názory na jazykovou správnost, musíme jmenovat jeho kolegy z redakce Naší řeči, a to především Josefa Zubatého a Václava Ertla.

Hallerova studie Problém jazykové správnosti zasluhuje obdiv jak pro systematický výklad pojmů, tak i pro přesvědčující argumentaci a exemplifikaci. Autor ji psal jako středoškolský profesor v Ústí nad Labem a v té době ještě neměl zkušenosti s vědeckým textem. Pravda, podrobíme-li text kritice z hlediska funkční a strukturální teorie jazyka, najdeme v něm řadu tvrzení, o jejichž správnosti můžeme pochybovat. Zvláště nelze přijmout puristické odmítání řady jazykových prostředků, bez nichž by spisovný jazyk nebyl schopen pojmenovat a usouvztažnit nové pojmy. V každém případě stojí Hallerovy texty věnované otázkám jazykové správnosti a purismu za pročtení a za srovnání s teoriemi publikovanými po druhé světové válce.

V Problému kladně oceníme úplnost výčtu pramenů, z nichž lze čerpat při rozhodování o správnosti jazykových prostředků. Přijmeme asi varování před jednostrannostmi hlediska historického, před nekritickým uplatňováním úzu dobrého autora a před subjektivností principu estetického. O jiných kritériích se Haller právem zmiňuje s pochybnostmi, především odmítá kritérium nutnosti nebo zbytečnosti jazykového prostředku.

Každé z těchto kritérií by si vyžadovalo speciální studii, všude cítíme nepřesnosti. Zvláště vadí příklady vzaté z repertoáru purismu. Přitom Hallerovy stati o jazykové správnosti nelze šmahem odmítat, zvlášť Spisovný jazyk český (ve sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, 1937) obsahuje mnoho nových údajů o vývoji spisovné češtiny a upozorňuje na slabší místa českého slovníku a gramatiky. Haller si za tuto syntézu zasluhuje pochvalu, i když řadu údajů ve stati bude třeba opravit a doplnit. Neobstojí zvláště rozbory puristických zásahů do spisovného jazyka. Zdá se, jako by autor byl puristickou tematikou přímo fascinován a nevnímal, že po zřízení samostatného státu šlo často o něco jiného.

K prvnímu oddílu, nazvanému K teorii jazykové kultury, připojili vydavatelé oddíl Z jazykových rozborů literárních děl. Obsadili ho dvěma statěmi – analýzou románu Vítězslava Nezvala Kronika z konce tisíciletí a rozborem Jungmannova překladu Ataly. Oba texty pocházejí z počátků Hallerovy filologické činnosti a byly dobře vybrány, aby představily v prvním případě Hallerovu stylistickou kritiku, v druhém pak analýzu Jungmannova překladu, který sehrál důležitou úlohu při konstituování obrozenské češtiny. Škoda, že zůstalo jen u dvou kritických článků, zdá se, že vydavatelé byli zřejmě vázáni smluveným rozsahem textů.

Pokud jde o text Nezvalův, editoři si vybrali román, na němž mohl Haller právem prokázat ledabylost Nezvalova prozaického stylu. I když odečteme Hallerovy výtky puristického charakteru a škrtneme stylistické lapálie, zůstává v Nezvalově textu dost jazykových a stylistických kazů, které lze sotva obhájit.

Hallerova analýza Jungmannova překladu Chateaubriandovy Ataly patří zřejmě k textům, které podávají svědectví o Hallerově širokém vzdělání a o jeho stylistické dovednosti. Zároveň můžeme vysoce hodnotit výkon Jungmannův a také romanistické znalosti Hallerovy. Je zřejmé, že si Haller vybral Jungmannův překlad k analýze proto, aby prokázal mimořádné výrazové schopnosti češtiny už v rané době obrozenské. Zase tu musíme poznamenat, že bychom uvítali ještě jinou Hallerovu analýzu literárního překladu, v níž by posuzovatel nebyl ovlivněn vysokou autoritou překladatelovou.

[99]Třetí oddíl knihy je věnován jevům gramatickým. Vydavatelé si vybrali text fonetický (O vokalizaci předložek v nové češtině, NŘ 18, 1934), slovotvorný (Ses, sis, NŘ 21, 1937) a syntakticko-stylistický (Řeč přímá, nepřímá a polopřímá, NŘ 13, 1929). Nejsem přesvědčen o tom, že editoři zvolili – kromě článku o řeči přímé, nepřímé a polopřímé – témata, jejichž zpracováním mohl Haller prokázat své široké vzdělání a analytické schopnosti. Na druhé straně ovšem články o vokalizaci předložek a o spojení reflexiv s koncovkou 2. osoby singuláru prokázaly, jak přesně se Haller dovedl o jazykových jevech vyjadřovat.

Jinak je třeba vyslovit lítost nad tím, jak silně jsme při edici textů omezováni finančními podmínkami. Jestliže se už našli lingvisté, kteří se rozhodli pro reedici textů významného lingvisty, měli být vybaveni možností zahrnout do výběru nejcennějších prací všechno, co si zachovalo hodnotu do dnešní doby. V daném případě jde zároveň o jazykovědce, který odkázal budoucnosti texty s mnoha hodnotnými informacemi a soudy. Nic na věci nemění, že v posuzování jazykových jevů byl pod vlivem purismu. Přes výhrady, které jsem vyjádřil, chtěl bych zdůraznit, že Chromému a Martínkovi patří dík za zpřístupnění lingvistických textů, které má badatel v oblasti jazykové kultury a stylistiky znát. Vyzvedněme také přesnost reedice a důmyslnou úpravu tiskařskou.

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 2, s. 96-99

Předchozí Naděžda Stašková: Zpětné tvoření v češtině a paralelní postupy v angličtině

Následující Jana Zmrzlíková: Monografie o masmédiích a reklamě