Na prahu druhého desítiletí, II.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Na půdu pevnou dostal se úmysl založiti zvláštní časopis, určený širším kruhům českého obecenstva a sloužící vzdělávání jazyka českého, když se dostal do České akademie, do níž především patřil. Jakousi předehrou byl návrh spisovatele a od r. 1899 člena České akademie Františka Ad. Šubrta, přijatý valným shromážděním České akademie dne 24. června 1915: »Na pětistyletou paměť mistra Jana Husi, zakladatele novodobého jazyka českého, počniž Česká akademie společně s jinými vědeckými a literárními společnostmi činnost k tomu čelící, aby ve vědecké, krásné a veškeré jiné literatuře, v časopisech a všelikých tiskových projevech slovesných vůbec dbalo se bedlivě a ve všech případech přesné ryzosti a krásy jazyka českého a tím aby se stala náprava a, možno-li, učinila úplná přítrž jeho nynějšímu nešvaření úžasně se vzmáhajícímu. Podáním návrhu na provedení té činnosti pověřuje Česká akademie svou třetí (filologickou) třídu«.

Tento návrh byl výsledkem jednání v Jednotě Svatopluka Čecha, jehož předsedou byl Šubert; ale on sám se nedočkal ani prvních kroků k jeho uskutečňování, zemřel 8. září téhož roku. Třetí třída zvolila v první schůzi po prázdninách (27. října) ze svých členů komisi († Bílý, Flajšhans, Hanuš, Jakubec, Máchal, Pastrnek, Polívka, Smetánka, Vlček, Zubatý), která si měla přibrati zástupce našich vynikajících sdružení vědeckých a spisovatelských a svým časem podati návrhy, kterak by ve věci té slušelo postupovati. O poradách té komise zápisů není, ale stačí, [26]uvedu-li zprávy o nich ze zápisů třídních. 26. ledna 1916 vzat na vědomí výsledek jejího posavadního jednání, aby se totiž uvažovalo o vydání praktické rukověti správné češtiny a o vydávání časopisu, který by stejné snahy popularisoval v obecenstvu, denním tisku a literatuře. 23. února přijata zpráva, podle níž se komise v dosavadním přípravném složení rozešla a zůstavila další práci průpravnou i organisační tříčlenné komisi užší († Bílý, Pastrnek, Zubatý), 29. března jsem já podával zprávu, že bude vydáván měsíčník »Naše řeč, Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého« (jméno »Naše řeč« vzato na návrh prof. Flajšhanse ze známé básně Čechovy), o 10 číslech ročně redakcí Frant. Bílého, Em. Smetánky (který ovšem té doby byl ve službách světové války v Dalmácii), Jar. Vlčka a Jos. Zubatého; redakci dáno právo kooptace členů dalších. Již ve schůzi březnové oznámeno, že »Naše řeč« počne vycházeti rokem 1917, č. 1. že však vyjde již v prosinci, aby bylo dosti času na jeho rozšíření i na poznání, jak asi nový časopis bude přijat naší veřejností. Ve schůzích dne 3. května a 25. října podávány zprávy významu méně důležitého (o volbě nakladatele, o místnosti redakce, o spolupracovnících a p.), 20. prosince mohlo býti předloženo 1. číslo.

Práce a porad s chystaným časopisem a s jeho počátky bylo ovšem dost. V prvních letech se scházívala redakce — v letech válečných a nějaký čas po nich bez kol. Smetánky, vzdáleného daleko na jihu — v semináři tehdejšího odpovědného redaktora, kol. Vlčka, v Kaulichově domě na Karlově náměstí, vždy v neděli dopoledne. Čítaly se tam rukopisy naše a zvláště cizí, dopisy čtenářů a odběratelů, hovořilo se o věcech týkajících se »Naší řeči« přímo nebo nepřímo, otištěných nebo vyšlých jinde, a ovšem také o válce a jiných časových otázkách. Z dopisů nás těšívaly zvláště lístky zalétající k nám občas z bojiště, dokazující, že ani v hrůzách války aspoň někteří naši krajané neztráceli lásky a smyslu pro rodný jazyk; velice nás potěšil z jiných projevů souhlasných na př. list † Frant. Vymazala, jenž m. j. nám poslal dosti obsáhlý seznam otázek, jež by rád byl viděl zpracovány v našem časopise. Chodívaly i listy nesouhlasící s námi, i listy upozorňující nás na naše vlastní jazykové pohřešky, i na chyby tiskové, jakých ovšem ani »Naše řeč« nebyla prosta, na některé naše vlastní nedůslednosti atd. A chodívaly již od prvního čísla počínajíc četné dotazy o věcech jazykových, týkající se brzy správnosti jednotlivých slov, tvarů nebo rčení a vazeb, brzy výkladu některých jazykových zjevů. A vše to poskytovalo nám na našich schůzkách hojně látky k hovoru a k úvahám, jichž brzy, již během r. 1917, se jako hospitant počal účastniti kol. Ertl, [27]později náš spolučlen a na konec odpovědný a vedoucí redaktor. Ty hovory nebývaly pouhou zábavou, měly úrodný vliv zejména na ujasnění stanoviska v některých sporných otázkách, jež se nám hlásívaly dosti často a bývaly původem i dosti obsáhlých výkladů, otištěných v »Naší řeči«. Abych se vyjádřil určitěji, docházívalo ke sporům, vedeným ovšem vždy při vší rozhodnosti docela po přátelsku, o věcech, v nichž »Naše řeč« na konec se odchylovala od mínění starších brusičů, zejména Brusu matičního a výkladů Bartošových. Již v přípravných poradách před počátkem »Naší řeči« jsem prohlásil, že podle mého mínění se budeme leckdy musiti postaviti i proti brusům, a stávalo se to pak ovšem mým podnětem. Mimo redakci jsem měl oporu v † kol. Králi, jenž v lednové schůzi třídní r. 1917 v rozpravě o vydaném našem 1. čísle výslovně si přál, »aby nadobro puštěno bylo stanovisko starobrusičské, které hájí starých tvarů správných proti tvarům novým, jež se už vžily, nebo zamítá tvary jakožto nesprávné, které se vyskytují už u spisovatelů nejstarších«; je to stanovisko, které starší naši čtenáři znají i z příspěvků Králových v prvních ročnících »Naší řeči«. V redakci jsem stál na levém křídle já, na pravém † Bílý, a bojoval jsem důvody, jež pak nalézaly místo na stránkách našeho časopisu, čerpanými podle zásad »Naší řeči« především z dějin jazyka českého a z živé mluvy lidové. Někdy ovšem zůstávaly stopy našich vnitřních růzností i v čísle tištěném, to proto, že z příčin technických nebývalo vždy možno vyrovnati je mezi tiskem v korekturách. Zvláště mou vinou (nebo zásluhou — podle toho, s které strany se na to podíváme) dělo se také, že jsme mimo otázky, na něž odpověď byla předem docela jasná, své mínění vždy hleděli podrobně odůvodňovati. Měli jsme při tom tajné přání, zvykati i čtenáře nefilology, aby se o otázkách jazykových učili sami uvažovati; proto v některých našich výkladech část čistě praktická, poučení o správnosti nebo nesprávnosti něčeho sporného, dostávala se dosti daleko do pozadí, ba někdy vypadá, jako by byla přidána jen na ospravedlnění, proč ten výklad vůbec do »Naší řeči« byl pojat (na př. v článku »Ondati, vyndati, sundati, atd.« ve 4. ročn., psaném v rektorské kanceláři Karlovy university a vzniklém na dotaz † Karla Klostermanna, smí-li se psáti sundati, vyndati a pod., ve skutečnosti však řešícím otázku, která jeho původce již léta před tím jako neodbytná moucha pronásledovala), a časem jsme si troufali i na výklady, které se otázek správnosti nebo nesprávnosti ani povrchně nedotýkaly. A s radostí přidávám, že tato se samým brusičstvím přímo nesouvisící stránka našich výkladů se veliké většině našich čtenářů, pokud jsme měli příle[28]žitost jejich mínění z projevů ústních nebo psaných poznati, právě líbívala, a již proto hodláme jí dbáti, dá-li Pán Bůh zdraví, i nadále. Pravda, nezalíbili jsme se tím (jako ani jinými věcmi) čtenářům všem; jeden nám na př. vypočítal asi při 2. nebo 3. č. prvního ročníku, co si z nás posud vypsal do zápisníčku, jak se nemá a má psáti, a shledal, že je toho i za to málo, co tenkrát »Naše řeč« stála, málo.

Díváme-li se na prahu druhého desítiletí zpět do chodby, kterou jsme prošli za deset let minulých, měli bychom se také ptáti, co jsme za těch prvních deset let vlastně pořídili. To by znamenalo, rozložiti si po stole na př. novoroční čísla našich novin z r. 1917 s novoročními čísly letošními a srovnati obojí. To srovnání by pro nás příliš lichotivě nedopadlo: »Naše řeč« se čte, dost často se i pochválí, ale mnoho zdárných výsledků jejího působení neviděti. Snad se podařilo vymýtiti — či »vymítiti«, jak se přes naše výtky stále častěji píše a v tiskárnách sází — některou drobotinku (na př. šosácký tvar »úřadní« m. úřední, který jsme několik let utloukali), ale celkem se píše stejně, jako se psávalo před 10 lety. Spíše bychom shledali, že chyby, které bývaly před 10 lety dosti řídké, dnes se staly již skoro pravidlem. Tak na př. tvary »z něj, do něj« a pod. místo správného z něho, do něho píše dnes snad většina našich novinářů a spisovatelů, ačkoliv se učívali již v obecné škole, co je správné. Proč? Protože u nás je ku podivu vypěstován zvyk honem napodobovati, co koho napadlo v dobré nebo špatné chvíli učiniti. Nejen v mluvení a psaní, i v obchodě, v průmyslu, ve spolcích, v politice a zkrátka v celém našem životě stále vidíme, jak dobrá věc napodobením se šíří přes prospěšnou míru a napodobí se i věc zlá, jež by byla měla zapadnouti hned při prvním pokuse. Stačí, je-li to něco nového, anebo aspoň tak vypadá; jen probůh nezůstati za jiným! Mluviti a psáti se tak učíme jeden od druhého i věci, jež jistě naponejprv nám znějí nemožně. Znám překladatele, který krásu jazyka vidí v tom, že se, pokud může, vyhýbá slovům, kterých jistě užívá doma denně sám; nic v jeho překladech není červené, všecko je rudé, lidé mají v nich tvářnosti, ne tváře, cesty v zahradách jsou vysypány štěrkem, ne pískem, každý, kdo odchází, dveře za sebou zamkne, ne prostě zavře atd., a p. překladatel nevidí, že si vede jako sadař, který pod sebou řeže větev, na níž sedí, nepomyslí, že snad někdy opravdu bude musit psáti o štěrku, o zamčeném pokoji, a že nebude věděti, jak by se měl vyjádřit, na štěstí se však jeho novoty málo šíří, protože překládá romány trochu staromódní a od našich spisovatelů málo čtené. Ale na př. někde někomu se uzdálo, [29]napsati »pronajmouti« (anebo »pronajati«, jak naši spisovatelé dnes raději píší) místo najmouti; každý ví, jaký podstatný významový rozdíl je mezi oběma slovy, snad každý toho rozdílu v hovoru šetří, již proto, aby osoba, s níž mluví, věděla, o čem je řeč, ale skoro denně se dočítáme v novinách, jak si někdo tam a tam »pronajal« krásný byt nebo něco podobného. Slova básníkova »jen zevšednět mi nedej, Bože« vykládáme si tak, že se musíme chrániti, abychom nepsali nebo ve »společnosti« nemluvili, jak jsme zvyklí mluviti doma. Tajemství úspěchu našich brusů, podle nichž jsme se učívali psáti a z veliké části podnes píšeme, bylo v tom, že tak často učívaly psáti, jak nikdo nemluví (a přidávám: často i jak u nás nikdo ani nemluvíval); proto se na př. naši spisovatelé stále ostýchají psáti, jak naši předkové skoro stále psávali a jak my doma stále mluvíme, že X. a Y. se dívali jeden druhému do očí, musí se u nich dívati do očí druh druhu, a Šmilovský, který brusičskou strojeností jazyka daleko předstihl své současníky i generace pozdější, překonal ještě brusy a dovedl dokonce psáti věty »za jedním citem, za jednou myšlenkou na sta se hrne jiných, druh družce šlapajíce na paty«, »jedna (bota) má příštipek vpravo, družka vlevo«, jak se u nás nikdy před tím nemluvívalo ani nepsávalo. Brusy ovšem měly mimo častou neobvyklost výrazů, jimž učily, ještě jinou výhodu před námi: byly sestaveny v podobě pohodlných rukovětí s hesly obyčejně podle abecedy srovnanými. To je výhoda, jíž dovedou podnes užívati epigoni starých brusičů, přelévající časem starou moudrost do nových desk, dost nepřístupná nám, sbírajícím zatím látku, z níž by mohla vyrůsti rukověť nová.

Na konec bych rád uvedl ještě jeden pramen žalostného upadání našeho spisovného jazyka: je to nedostatek průpravy, jaké by se mělo budoucím učitelům češtiny dostávati na ústavech, na nichž se vzdělávají k svému úřadu, také pro správnost jazyka, jímž se tvoří a tvořiti má naše písemnictví. Kdo mě zná, uvěří, že já jsem poslední, který by neuznával plné potřeby, aby učitel češtiny na střední škole znal dokonale dějiny jazyka, jemuž má učiti, kdyby pro nic jiného, již proto, aby dovedl chápati jazyk dnešní. Ale nejpřednější jeho úkol jest, aby vychovával vzdělané lidi, kteří dovedou správně užívati toho, co tak rádi nazýváme nejvzácnějším dědictvím po našich otcích; a proto má se mu dostati v době jeho přípravy k tomu potřebných vědomostí. Má slova nejsou výčitkou našim profesorům češtiny na universitě, kteří mají plné ruce práce, aby v duších svých žáků výklady o dějinách jazyka vybudovali základy vědeckého poznání jazyka českého; ale jsou výčitkou našim universitám, že se pro příští [30]učitele češtiny posud nepostaraly aspoň o takové poučení o správném spisovném jazyce českém, jakého jim poskytují o některých jazycích cizích. A ten nedostatek se hlásí jak na žácích dnešních, tak z veliké části na jejich dnešních učitelích. My staří jsme měli ještě učitele češtiny, kteří nebyli tak vzdáleni dob buditelských, jako jsou učitelé dnešní; ti neměli na universitě toho, čeho bych přál dnešním posluchačům češtiny, ale znali češtinu ze spisů aspoň buditelských, které snad také mívaly leckterý jazykový kaz, ale přece po stránce jazykové pevněji byly zakořeněny v krásném jazyce starém a v mluvě lidové, tehdy namnoze i v městech přes některá slova původu cizího, zvláště německého, a přes některé barbarismy, zvláště germanismy, mnohem zachovalejší, než je dnes. Ale dnešním posluchačům a budoucím učitelům češtiny je nejdůležitějším pramenem poznání češtiny spisovné dnešní písemnictví s dnešními časopisy; svědomitější k nim přidá brusy se všemi jejich zastaralostmi a nesprávnostmi a podle toho pak učí své žáky na škole střední. Jsou jistě i výminky lepšího druhu, zejména hoši, v kterých zdravé jádro venkovské nedovedla udusiti plevel češtiny módní, snad těch výminek je i mnoho, snad většina; ale buď tomu jak buď, všichni budoucí učitelé by měli býti stejně dobrými učiteli správné češtiny spisovné, jako musí býti na př. ze všech posluchačů fakulty filosofické a přírodovědecké dobří učitelé předmětů jiných. A potřebnou soustavnou průpravu by jim k tomu měla dávati universita, ne soukromá píle nikým nevedená, jen doplňovaná příležitostnými pokyny profesora dějin jazyka českého.

Pod rakouskou vládou něco podobného na jediné tehdejší universitě pražské žádati by bylo bývalo šílenstvím již proto, že nic takového nebylo na universitách německých (aspoň ne na německé universitě pražské), při čemž nesmíme zapomínati, že němčina neutrpěla tolik pohrom jako jazyk náš, stísněný se všech stran cizotou. Ale není tak všude. Do 4. ročn. nám na př. napsal prof. dr. René Lote článek »Vyučování jazyku mateřskému ve Francii«; staral jsem se o něj prostřednictvím a s pomocí kol. Chlumského tenkrát právě proto, že jsem cítil potřebu péče o jazyk mateřský aspoň takové, jaké se mu dostává ve Francii, kde jí přece jen tolik není třeba jako u nás, ale zdá se, že článek ten vzbudil více pozornosti zajímavostí svého obsahu než příkladem, který jsme si z něho měli vybrati my. Mluvil jsem o tom, že by naše university měly míti podobné stolice jazyka mateřského, jaké mají university francouzské, s několika osobami, i s osobami povolanými k podobným úvahám svým úřadem jako instance administrativní, ale nedošel jsem mnoho souhlasu, nej[31]výš se zdálo dostatečným, odbýti tu potřebu soukromou docenturou. Vím dobře, že by šlo o věc, která by musila býti dobře promyšlena, než by se počala uskutečňovati, že by osoby, jimž by se na našich universitách mohly svěřovati stolice, jaké mám na mysli, musili býti lidé, kteří svou znalost základů vývoje a potřeb našeho nového spisovného jazyka již nepochybným způsobem prokázali a kterým by nebyly neznámy nové proudy badání jazykozpytného, hledající poučení nejen v mluvnicích a slovnících a v jazykových památkách dob zašlých, nýbrž i v živé mluvě dnešní. Ale jest mým plným přesvědčením, že k odčinění tohoto nedostatku našeho školství jednou dojíti musí, a že čím dříve se to stane, tím bude lépe; a má zmínka o tom snad aspoň tolik způsobí, aby se o potřebě nebo aspoň o možnosti takových stolic u nás uvažovalo.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 2, s. 25-31

Předchozí Velniště a j.

Následující Václav Nerad (= Václav Ertl): Alše či Aleše?