Lístkové výpisy Gebaurovy a Zubatého
František Oberpfalcer
[Články]
-
Přes 5,300.000 lístků excerpčních shromáždila již Česká akademie pro slovník, který má obsáhnouti veškeré slovní bohatství našeho spisovného jazyka od národního obrození (asi od r. 1770) až po nynější časy. V tomto období prošel slovník českého jazyka pronikavým vývojem. Život národa se neobyčejně rozvinul a tím byly jazyku ukládány nové a nové úkoly. Zrcadlem národní kultury je písemnictví. Z něho bylo vypisováno podle plánu tak, aby se zachytil vývoj každého slova se všemi jeho významovými odstíny i rozmanitými vztahy syntaktickými. Zvláště se mnoho pozornosti věnovalo literatuře z prvních dvou třetin onoho 150letého období, jehož slovník je připravován. Výsledky excerpční práce mají také ukazovati, jak a kdy se slovník měnil, kdy se který výraz po prvé vyskytl nebo kdy se ho přestalo užívati, či zda se po čase znova objevil. Dílo takto historicky založené neobejde se bez hledání souvislostí s dobami staršími. Lexikograf nové češtiny potřebuje znáti i slovník období dřívějších. V letech 1878—1906 vyšlo rozlehlé dílo Kottovo, vyplňující se všemi dodatky a příspěvky 10 svazků (přes 10.000 stran). Je to vlastně 9 zvláštních slovníků a obsahují slova stará i nová, spisovná i nářeční, bez náležité redakce jednotlivých článků. Naproti tomu je slovník Josefa Jungmanna celkem přímo klasickým. Od jeho vyjití nás dělí bezmála již sto let, ale je to dosud nepředstižený zdroj poučení hlavně o jazyku doby obrozenské a věku XVI. a XVII. Chceme-li se informovati o samých počátcích historického vývoje naší zásoby slovní, sáhneme po Slovníku staročeském od Jana Gebaura.
Gebauer určil jako úkol tohoto slovníku, podati všecku slovní látku z památek do r. 1350, a také z druhé polovice XIV. věku chtěl v něm míti téměř vše. Století XV., ano i počátek XVI. měl býti zastoupen jen důležitějšími jevy. [130]Plán slovníku naznačil v dopise morav. dialektologovi Fr. Bartošovi dne 22. května 1879.[1] Tu se dovídáme, že od r. 1878 Gebauer, dělaje si výpisky ze staročeských textů, nepřihlížel už jen k věcem mluvnickým, nýbrž i k významu slov a k jejich fraseologii. »Jak té práci postačím, nevím a upřímně řečeno, bojím se jí! Jest to práce fysicky veliká… Všecek čas, kde ho kousek mohu urvati, musím obraceti na vypisování, přepisování, zapisování… a samé -pisování.« Ale r. 1880 byl při filosofické fakultě zřízen slovanský seminář a Gebauer se stal jeho ředitelem. Mezi členy semináře organisoval vypisování ze staročeských rukopisů a takové úkoly dával i kandidátům, kteří se hlásili k profesorským zkouškám. Posluchači odevzdávali své výpisy na osmerkových lístcích. Gebauer přejímaje excerpta kontroloval podle možnosti jejich správnost. Někdy touž práci ukládal kandidátům několika, a srovnávaje pak elaboráty, zjišťoval jejich přesnost a úplnost. Tak se mu látka k mluvnici i k slovníku rychleji rozmnožovala. Tuto pomoc Gebauer rád i veřejně přiznával. V XI. ročníku Listů filologických (1884, str. 248—261) uveřejnil před článkem o slovesech II. třídy zkratky děl, z nichž citoval příklady, a připojoval potřebná vysvětlení. V ročníku XIV. (1887, str. 361 až 366) a XIX. (1892, str. 452—475) téhož čas. doplňoval seznam pramenů i výklady ke zkratkám a také uváděl jména těch, kteří příslušné texty excerpovali. Odtud víme, že Gebaurovi poskytli výpisy: M. Opatrný z Anon.,[2] Boh., Hořov., Kol., MamAB., Měs., Nom., Práv pr. a j.; V. Flajšhans z Brikc., Hymn., Kosm., MamC-G., Roh., RostlB-E., Sequ., Slov., Veleš., Vocab. Mus., Všeh. a j.; Jos. Hanuš z Brig., Černý Nem., EvOl., Kruml.; K. Novák z HusE., HusPost., HusŠal., Kruml., Ol.; J. V. Novák z Gesta, ProrOl., ROl.; V. J. Dušek z Lún.; V. Voborník z Lact., UrbE.; St. Souček z Comest.; K. Skála z DalC.; J. Satranský z Háj., OtcB.; A. V. Kořínek z Alx., Tkadl., HrubPetr.; F. Frank z Ben., Chir., LékAB., Rhas., Sal., ŠtítVyš.; J. Kašpar z Ben., Kutn., Pernšt., Pražsk.; Jar. Šťastný z Chelč., PoprR., TomZ., Koc., UrbE., Hrad. a j.; Jar. Hruška z ŽKlem.; J. Polívka z Křiž., Prešp.; J. Bidlo z Háj. herb., VelKal.; Č. Zíbrt z Mnich., Třeb.
Od r. 1878, kdy Gebauer počal shromažďovati výpisy pro slovník, uplynulo plných dvacet let, než přistoupil ke konečné práci o něm. Jednotlivé články počal zpracovávati v únoru 1899 a koncem července 1900 dal do tisku první [131]rukopis. Teprve roku následujícího počal Slovník vycházeti v sešitech a 1903 byl sešitem 9. ukončen I. díl, zahrnující slova od A do J (stran 674). Stejnou část české abecedy obsahuje také první svazek pětidílného slovníku Jungmannova. Vyplnila tedy práce jen o prvním dílu Gebaurovi všechen čas, který si v úvodním slově k Časování určil na Slovník celý.[3] Neúnavný pracovník se ani chorobou nedal odvrátiti od pokračování, až mu smrt (25. května 1907) vyrvala pero z ruky. Za jeho života byl Slovník doveden až k článku mořský (II. díl, str. 400). Ještě sešit 15. (do hesla naliti), vyšlý r. 1907, byl do tisku připraven Gebaurem samým. Sešit 16. (nalitý — někaký) byl vydán r. 1909, sešit 17. (někam — netbalivost) vyšel r. 1913, oba péčí E. Smetánky. Úhrnem má II. díl Slovníku staročeského 632 stran. Lístkový materiál ještě nezpracovaný byl z Gebaurovy pozůstalosti odevzdán do kanceláře akademického Slovníku jazyka českého.
Je to více než 70.000 osmerkových lístků, srov. abecedně, od slova orhany po žživý.[4] K tomu jsou připojeny lístky obsahující údaje o textech, z nichž byly citáty vypsány. Také je na nich uvedeno, kdo příslušný pramen excerpoval a kdy se tak stalo. O vlastních výpiscích užívá Gebauer s oblibou latinského perfekta excerpsi ‚vypsal jsem‘ nebo klade před letopočet zkratku abs. Dostal-li excerpta cizí, bývá o tom poznámka obšírnější, na př.: »HymnB. excerpoval pro mne p. V. Flajšhans (odevzdal mi 9. VII. 89). Opraveno podle zvláště vyžádaného vysvětlení p. Flajšhansova 23. XI. 93. Opět excerpoval B. Truhlář 1900«; »Koř. 1884 dal jsem si excerpovati p. K. Novákem a revidoval jsem dílem sám, srovnávaje excerpt Novákův s rukopisem, potom všecko M. Opatrný (poskytl alterum tantum!)«; »Kruml. dal jsem si excerpovati 1886a (K. Novákem) a revidovati táž excerpta i doplniti 1886a (Jos. Hanušem).[5] Má některé části stejné s Alb., Krist., ML., Štít., Zrc. (udávám zde pro toho, kdo by obsah obojích chtěl ohledati)«; »HrubLobk. označil jsem excerpenda, vypsal etc. p. Fr. Černý«; »EvSeitst., EvVíd. 1895 já jsem excerpenda označil, p. Smetánka vnesl«; atd. Starší excerptory (do r. 1892), kteří mu pomáhali při shledávání látky, jmenoval Gebauer v Listech filologických, [132]v uvedených už dvou seznamech. K těm odkazuje v úvodě Slovníku a dodává, že doplňky k tomu ještě vyjdou. Také v posledním dílu Historické mluvnice mělo býti pověděno, »kdo zejména a čím přispěl«, jak ohlásil Gebauer v Hláskosloví (1894), str. X, pozn. 2. Je to tedy ve smyslu vlastních slov Gebaurových, budeme-li v této zprávě o jeho slovníkovém materiálu jmenovati další jeho přispěvatele. Výpisky mu poskytli:
Fr. Černý z Aug., BřezSnář., Cath., ComestC., EvBočk., Hilar., Jeron., KorMan., KřižB., Orl., Puch.; Boh. Truhlář z Confirm., HomMak., HusKáz., Lekc., Nekr., Poenit., PoprR., Sequ.; E. Smetánka také ještě z Modl., NeubgA. a j.; O. Hujer z ChelčPař., ChelčRepl., Lucid.; K. I. Černý ze ŠtítMus., KorMan. a j.; J. Pelikán z VelKal.; V. Ertl z BarlAB., EvTřeb.; Ig. Hošek z Drn.; J. Chlumský z MudrC.; P. M. Haškovec z RokycEvJan.; F. Žákavec z RešSir.; O. Stehlík z Hilar., HusKázD., LekcB.; J. Holý z Pernšt.; Fr. Spal z RVodň.; O. Wagner ze ŠtítV.; B. Jiránková ze SequOpav.; O. Janovský z Baw.; Kostlivý z ČelMěst., ČelNál.; A. Profous z LupPost.; Fr. Šimek z Mand.
Na posledním lístku zařaděném za výklady zkratek napsal Gebauer 1896 tuto »k pramenům poznámku«: »Na některé doklady pro Slovník a zvláště pro mluvnici byl jsem upozorněn čtením písemných prací kandidátských a seminárních. Pro práce seminární jsem četl některé texty sám, sám jsem v nich vyznačil excerpenda a to dával jsem pak zpracovati soustavně. Při excerptech přejímaných nahlédal jsem podle možnosti do orginálu, ale mnohdy musil jsem spoléhati na toho, kdo je zpracoval.«
Těchto okolností si musí být vědom, kdo užívá staročeských materiálií Gebaurových. Je to dílo většího počtu pracovníků. Přesnost citátů není vždy stejná. O úplnosti nemůže též být řeči, už proto, že ani nebyla v plánu Slovníku staročeského. V nové době byl nejeden důležitý text, excerpovaný pro Slovník z rukopisu, vydán tiskem, mnohdy také s dobrým slovníkem. Citáty z textů, které jsou posud v rukopise, je dobře ověřovati si nahlížením do originálu. Na př. z Comest. 82a uvádí Gebauer (v Hist. mluvnici III 1, str. 323) slova Aron vze vuol i obětoval, ale rukopis má čtení: (Aron) vze od nich pět obětí, tele za lidský hřiech, kozla za kniežecí hřiech, …, vuol v obětopal.[6] Comestor tu líčí Aronovu oběť podle 9. kapitoly III. knihy Mojžíšovy a český [133]překladatel tlumočil slovem obětopal řeckolatinský název holocaustum ‚zápalná oběť.
Po Gebaurovi se stal vůdcem bohemistiky Josef Zubatý, srovnávací jazykozpytec a sanskrtista pražské university. Čím byl přiveden k soustavnému a pronikavému badání o českém jazyce, naznačil sám v článku »Na prahu druhého desítiletí« (NŘ. 11, 1927, str. 1—7, 25—31). Přemýšleje o vývoji indoevropské věty, všímal si větných útvarů dnešních také v svém mateřském jazyce. Od r. 1905 četl české spisovatele »s perem v ruce«. Všecko, co ho při čtení zaujalo, vypisoval si na drobné lístky formátu šestnácterkového. Pracoval o četných otázkách týkajících se češtiny, neboť poznával, že přes velikou práci Gebaurovu ještě velmi mnoho věcí zbývá, o nichž by naše vědomosti měly být prohloubeny. Tím se mu nahromadily »výpisy z literatury staré i nové, české i slovenské, které si s rozhledem zralého linguisty a s divinací geniálního umělce v posledních 18 letech pořizoval každodenní trpělivou četbou, výpisy svého druhu jediné.«[7] Jejich počet vzrostl snad na 100.000. Po smrti prof. Zubatého r. 1931 dostaly se také do kanceláře akad. Slovníku. Práce tak rozsáhlá a významná zasluhuje, abychom o ní podali podrobnější zprávu.
Výpisy Zubatého jsou hlavně z textů vyšlých tiskem.[8] Jeho vědecký zájem obsáhal český jazyk v celém vývoji. Při soustavnosti slovníkových excerpt Gebaurových je přirozené, že některé staré památky jsou zastoupeny v obojím materiále. Jsou to zvláště DalC., ŠtítE., HusKázD., Chelč., PoprR., Kar., Pass., Let., Troj., TomZ., ComestC., VšehJir., RokPost., Alxp., Hrub., Lobk., Hád., Háj., Solf. Zubatého velice zaujaly po jazykové stránce texty otištěné v Archivu českém (zkracuje ArchČ.). Pestrý obsah tohoto rozlehlého díla, kde se střídají dopisy, právní památky, sněmovní zápisy a j., poskytl mu neobyčejně bohatou žeň lexikální. Také vypisoval z některých svazků Historického archivu (HistArch.), vydávaného Českou akademií, a z časopisu Památky archeologické a místopisné (PamArch.). Pozorně si všímal i drobnějších textů ze starší doby, které byly uveřejňovány ve Věstníku Král. české společnosti nauk (VěstSpN.) od r. 1878.
[134]Značné místo zaujímají mezi excerpty Zubatého památky ze století XVI. a XVII. Mimo díla již uvedená jsou to hlavně tyto texty (v časovém pořadí jejich vzniku): Řehoře Hrubého z Jelení překlad Petrarkových knih o lékařství proti štěstí a neštěstí, 1501 (HrubPetr.); Šest tisků Mikuláše Konáče z Hodištkova a Jana Wolffa, 1057—1511 (Tobolkova Monumenta Bohemiae typographica V, 1928); V. Píseckého překlad řeči Isokratovy (vytištěn 1512, nově vydán ve Výboru II. a v Rozumově Staročes. bibliotéce I.); Jana Černého Knieha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář, 1517 (ČernHerb. nebo KlaudHerb.); Frantovy práva, 1518 (vyd. Č. Zíbrt 1904); Velmi pěkná nová kronika aneb hitoria vo veliké milosti kniežete a krále Floria z Hispaní a jeho milé panně Biancefoře, 1519 (Bianc.); Sixta z Ottersdorfu Akta aneb Knihy památné o nepokojných letech 1546 a 1547 (Ottersd.; vyd. J. Teige ve Světové knihovně 1918); výbor ze spisů D. A. z Veleslavína (VelRoz.; vyd. J. V. Rozum v Staročes. bibliot. II a IV); Kronika nová o národu tureckém, 1594 (KronTur.; z J. Löwenklaua zpracovali Kocín a Veleslavín); Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, 1599 (Vratislav.; vyd. V. Ertl 1906); Xenofonta Cyropaedie s přídavky od Abrahama z Gynterrodu, 1605 (GyntRoz.; vyd. J. V. Rozum v Staroč. bibl. V—VII); výklady připojované překladateli k textu Kralické bible, 1579—1593 (Br. na…); Pavla Skály ze Zhoře Historie česká (část Historie církevní, o letech 1602—1623; vyd. K. Tieftrunk 1865—1870); spisy J. A. Komenského z vydání České akademie v Praze (KomČAk.) i z vydání Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě (KomBrn.); Zuzanka Černínova z Harasova, dopisy české šlechtičny z pol. XVII. stol. (ZuzČern.; vyd. Fr. Dvorský 1886); Rakovnická vánoční hra (z r. 1684) od St. Součka, Brno 1929; a j. — Výpisy z těchto památek doplňují látku Gebaurovu, neboť v plánu Slovníku staroč. byl jen počátek XVI. věku a z něho jen věci důležitější. Je to cenné obohacení i látky Jungmannova slovníku, který věnoval jazyku středověké literatury větší pozornost, ale některé památky byly za Jungmanna jen v nekritických vydáních nebo v rukopisech.
Zubatý nevypisoval jazykové jevy pro soustavný slovník. Vedl jej zpravidla zájem o význam slov, o jejich věcný podklad. Proto rád volil texty obsahu pestrého. Taková je i Správovna Pavla Žídka (1471; vyd. Z. Tobolka 1908), o níž Zubatý psal ve Věstníku Čes. akademie 1909, str. 162—174. Také si excerpoval Právo královské horničie (podle rukop. [135]z 1528 vyd. H. Jireček, Codex iuris bohemici I)[9] a Práva Maytburská (z r. 1481/2; vyd. V. Prasek v Časop. mor. muz. zem. XII, 124—157). K hornictví se vztahují výpisky z knihy E. Lemingra, Král. mincovna v Kutné hoře (1912) a z »Kutnohorských příspěvků k dějinám vzdělanosti české«. Podle vydání Ig. Tkáče (1882) pořídil si Zubatý výpisy z Liber informationum et sententiarum čili Naučení brněnská hradištské městské radě (LibInf.; z let 1447—1540). Citáty se zkratkou SmolnRok. jsou z Knihy černé nebo smolné kr. svobod. města Rokycan z let 1573—1630, vydané od J. Pohla (1911). Zubatého zaujaly též některé práce Jana Chadta z dějin lesnictví a lovectví. Vypsal si leccos i z Wintrova spisu Český průmysl a obchod v XVI. věku (1913), z Pekařovy Knihy o Kosti (I, 1910) a ze Šimákovy Knihy o Housce (1930). Od J. V. Šimáka a Aug. Sedláčka dostal Zubatý také některé jejich výpisky z archivů. V excerptech jsou konečně zastoupena dvě starší díla mluvnická: Gramatika česká od J. Blahoslava (1571; vyd. I. Hradil a J. Jireček 1857) a Čechořečnost od V. Rosy (1672). Z literatury memoárové excerpoval Zubatý Paměti Mikuláše Dačického z Heslova (z doby od 1575 do 1626; vyd. A. Rezek 1878 a 1880), Paměti Františka Vaváka (z let 1770—1816; vyd. J. Skopec 1907—1916) a Paměti babičky Kavalírové (z první polovice min. století; vyd. J. J. Frič 1929).
Nový spisovný jazyk český je ve výpiscích zastoupen těmito autory: F. J. Rubeš, J. K. Tyl a V. Hálek jsou citováni podle lidových vydání u Kočího. Něco je tu z A. Jiráska, probráno je několik dílů Holečkových Našich[10] a soustavněji vypisoval Zubatý ze sebraných spisů K. V. Raise a J. Š. Baara. Výběr spisovatelů ukazuje, že zakladatel Naší řeči rád čítal díla psaná jazykem, jehož kořeny tkví pevně v domácí půdě. Výpisy měl dále z Jahodova Našeho dědečka, z Těsnohlídkovy Kolonie Kutejsík a z Posejdona, z Rónovy knížky Za člověkem, z Mariova Panstva v taláru, částečně též z Böhnelova Rašení. Denní tisk je zastoupen Národními listy a Národní politikou.
Avšak spisovnou podobou češtiny se zájem Zubatého nevyčerpával. Sám sice byl rodák pražský a v Praze ztrávil [136]celý svůj život, ale jeho rodiče pocházeli z venkova; otec truhlář byl z Dymokur, matka z Čes. Brodu. Vždycky měl živou vnímavost pro mluvu prostého lidu. Stýkaje se o prázdninách přímo s venkovany, zapisoval si také zajímavé provincialismy. V jeho lístcích jsou takové záznamy na př. z Plané n. Luž. a z Kvasin v Orlických horách. R. 1917 mu dal Jak. Šebesta lístky s dialektickými zápisy z Klatovska. Mimo to si Zubatý excerpoval knihy: J. F. Hruška, Na hyjtě (1923) a Z pamětí děrečka včalaře (1926); L. N. Tolstoj, Poudačky. Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František, 1902; J. Kubín, Lidové povídky z českého Podkrkonoší. Podhoří západní, 1922; J. Kobzáň, O zbojníkoch a pokladoch, 1927; Slovenské písně z Uherskobrodska. Sebral F. Tomek, vysvětlivkami opatřil J. Horák, 1928. — Rozepsal si i argot brněnských plotňáků z knížky O. Nováčka, Brněnská plotna, 1929.
Po válce zaujala Zubatého slovenština. S těmi, kdo ve dvojí spisovné podobě našeho jazyka vidí jen obtížné komplikování veřejného života, nesouhlasil. Z četby literárních děl slovenských poznal, jak slovenština obohacuje naše jazykové vědomosti. V dopise tajemníku Matice slovenské F. Heřmanskému napsal 1922: »Jsou věci, které zrovna volají po své jazykové formě; čím intimnější věc, tím cizeji zní v rouše nesvém; Hviezdoslav, Kukučín by daleko nebyli tím, čím jsou, kdyby Hájnikova žena nebo Kukučínovy obrázky nebyly psány slovensky« (Sborník Matice slovenskej I, 1922, str. 38). Kukučína si Zubatý excerpoval ze všech slovenských spisovatelů nejvíce. Něco výpisků má z Hviezdoslava a z Timravy, jiní spisovatelé jsou zastoupeni obyčejně jen jedním dílem, na př. E. Maróthy Šoltésová, Moje deti, 1923 (III. sv. sebraných spisů); P. Kompiš, Sokyne, 1925; Jégé (= L. Nadáši), Cesta životom. Nářeční materiál slovenský má Zubatý z A. P. Zátureckého, Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví (1896) a z Polívkova Súpisu slovenských rozprávok (PolSúp.; sv. I.—IV., 1923—1930). Excerpoval také některé časopisy, jako Slovenské pohlady, Živenu a Sborník Matice slovenskej.
Výpisy Zubatého jsou velmi poučné i pro poznání jeho osobnosti. Některé slovo nebo jeho vazbu si osvětluje se všech stran, hromadí pro ně doklady, aby se dobral správného vysvětlení. Je tu na př. pro příslovce náhle 14 lístků, pro náhlý 19, pod heslem nic se nakupilo 63 lístků atd. Mnoho z těch materiálií Zubatý zpracoval sám a výsledky ukládal do četných prací, které v posledních asi 25 letech svého života uveřejňoval o rozmanitých otázkách české mluvnice [137]a českého slovníku. K tomu, co četl nebo slyšel, připojoval mnohdy na lístcích své poznámky. Citáty na slovo nátcha doplnil osobní vzpomínkou: »Maminka říkala nátka. Ale bylo to spíše slovo zastaralé, jehož významu vlastního si nebyla vědoma. ‚To je taková nemoc‘, vysvětlovala mi jednou. Říkala časem ‚z toho by člověk dostal nátku, moh(l) dostat nátku‘, z leknutí a p., jinak skoro ne. Leda ‚dej pozor, abys nedostal nátku!‘« K slovu nátepničky Zubatý připsal: »My tomu říkali štuclíky; když já byl hoch, jen nejchudší chodili v zimě bez toho. Jako bez šály na krku.« U výrazu nástavba má poznámku: »Vylíhlo a ujalo se 1923, když se po Praze začalo stavět tolik nových pater na starších domech. Jako přístavba.« Rád dává takovým poznámkám podobu hovorovou, na př.: »V noci ze dne 11. na 12. dubna 1930 mne napadlo, že nadržovati je z naddržovati = držeti (ruku) nad někým, někomu. Snad to napíšu do Naší řeči. — A radši ne; pilní čtenáři by myslili, že tak mají psát, a není to nepochybné.« — »Liška je svým š tuze divné slovo. Ten odvozený tvar s ch mi nevoní. Rád bych se tak dostal k liščka, lišťka (jako deška z deščka).« — »O básníku Schillerovi nemohu říci nějaký Schiller, ale mohu mluviti o nějakém Schillerovi, kterého jsem poznal někde v Prčicích.« — R. 1912 nasbíral Zubatý v Plané doklady na slovo voblak ‚obloha‘ (dnes je voblak jako sklo, tak je ten voblak plnej mraků! a pod.) a přidal k určení doby: »O prázdninách vynikajících nestydatou deštivostí, ale i blahobytem hub.« Při úsloví pro pána krále! čteme: »Není von v tom vopravdickej král (monarcha)?« Některá jména ilustroval Zubatý názornými kresbami příslušných věcí, na př. kalvas, nos (u saní), necht (u čepice), obloučnatý atd. — Všecko to zvyšuje nejen odbornou hodnotu excerpt, nýbrž také je velmi oživuje. Promlouvá tím k nám moudře a vlídně veliký badatel o našem mateřském jazyce.
Podaná charakteristika rukopisných excerpt Gebaurových a Zubatého ukazuje, jak významně se jimi doplňuje, co bylo více než dvacítiletým excerpováním přichystáno pro Slovník jazyka českého. Bez látky sebrané soustavnou a vědomou prací tolika let neobejde se žádné badání o českém jazyce. To jsem napsal v předmluvě k svému »Rodu jmen v češtině«, z něhož jsem v předchozích dvou ročnících »Naší řeči« uveřejňoval ukázky o přechylování jmen. Shromažďuje si materiál o českém nominálním rodě, užil jsem publikovaných textů staročeských a nenechal jsem bez povšimnutí žádné z našich nářečí. Látka ta by sama stačila k vyplnění monografie o zvoleném thematu. Ale pokládal jsem za svou povin[138]nost, doplniti ji z obojích výpisků uložených v kanceláři Slovníku, jehož redakce jsem členem. Měl jsem při tom na zřeteli, co soudil Gebauer o dokladech: »Sbírka dokladů jest mi sbírkou positivních fakt a svědkův; výklady a rozklady mohou býti trefné i netrefné, mohou se líbiti dnes a nelíbiti se zítra; cena dokladových sbírek se nemění, a proto zasluhují toho před ledajakýms plaušem, aby byly vytištěny.«[11] »Chceme-li jíti cestou bezpečnou, musíme především co nejvíce obmeziti předsudné stanovení apriorní, a naproti tomu tím více ceniti svědectví dokladův.«[12] Historická mluvnice Gebaurova má k stručným poměrně výkladům teoretickým zpravidla veliký počet příkladů. Proto jsem soustavně probral, co zůstavil Gebauer jako látku slovníkovou, a mám odtud citáty zvláště z Comest., EvSeit., Háj. herb., Hořov., z Husa, Hymn., Chir., JeronMus., KázLeg., Kladr., Kol., Koř., Krist., Kruml., Lék., Let., Lit., KancLomn., Lún., ML., Modl., Mus., Nekr., Ol., OpMus., Pass., Pernšt., Pražs., Práva pr., Pref., Prov., Puch., Pulk., RešSir., ROl., RVodň., SequE., Štít., TomZ., Urb., WintObr. V předmluvě své knihy jsem obecnými slovy uvedl, že jsem tohoto materiálu použil spolu s excerpty prof. Zubatého. Zubatý již za svého života půjčoval své lístky s ochotou spontánní.[13] Smysl mé poznámky o jich použití je určován už tím, co jsem výše napsal o obsahu a způsobu rukopisných těch výpisů. Jejich první část jsem prohlédl podrobně, ostatku jsem užíval hlavně k doplňování látky snesené odjinud. Excerpta Zubatého mi poskytla příklady především z ArchČ., ComestC., ČerHerb., z Dačického, z Frant. pr., GyntRoz., HistArch., HrubPetr., Chelč., Kab., KomBrn., KorMan., KronTur., Lobk., PamArch., z Rosy, Skály, ŠtítE., TomZ., Troj., VSpN., WintPrůmObch., ZuzČern., Žíd. Také jsem v nich našel několik dokladů z Tyla a Baara a slovenské příklady hlavně z Kukučína, Timravy a PolSúp. Když psal o zájmenech jenž, který, kdo, co, dotkl se Zubatý (NŘ. 2, 1918, str. 40n.) toho, že se lišívá zájm. která o ženách od zájm. kdo kladeného bez rodového rozdílu. V jeho lístcích je k této věci poukaz na místo ŠtítE. 102 a připojeny jsou otázky kdo z vás půjde se mnou? proti která se to tak směje?, což jsem uvedl na 10. str. svého Rodu. Podobně jsem na str. 107n. přejal Zubatého příklady na ne[139]osobní co, které připojil k citátu z Lomnického Kupidovy střely. Některé jevy jsem si ovšem ověřoval též z novočeského materiálu k akad. Slovníku (zvláště z Němcové a z Nerudy).
[1] Citoval jej F. Bílý v Naší řeči 4, 1920, str. 235.
[2] Zkratky najde čtenář vyloženy také na úvodních stránkách (IX—XIX) I. dílu Staročes. slovníku.
[3] »Nyní chci přistoupiti k vydání staročes. slovníku a potom, bohdá asi po čtyřech letech, vrátiti se zase k Historické mluvnici a vydati díly její ostatní, II. Kmenosloví a IV. Skladbu« (psáno 7. srpna 1898).
[4] Hesla netbalivý až ořěšie jsou toho času v slovanském semináři Karlovy university.
[5] Připojováním písmen a, b označuje Gebauer asi první a druhou polovici roku.
[6] Srov. můj »Rod jmen v češtině«, str. 97; stejné znění sporného místa má ComestC. 85b 2 (ve vydání J. V. Nováka, díl I, str. 206).
[8] Z rukopisu excerpoval Zubatý »O rozličném stromóv štěpování« z r. 1447 (sign. mus. IV D 68), což označuje ŠtěpMus.; dále »Statuta pro sororibus S. Clarae Monasterii Znoymensis« (StatClar.) z r. 1436 (podle opisu z františk. archivu v Praze).
[9] Podle rukopisu z r. 1469 vydal je také J. Čelakovský ve Sbírce pramenů práv městských II.
[10] O J. Holečkovi si Zubatý poznamenal: »Mám ho v podezření, že časem jazykem švindluje; zdokonaluje jej ze slovníku, jako ty Kojany«. Také u F. Klácela, jehož »Ferinu lišáka« četl v Kabelíkově vydání (ze Svět. knihovny), čte se poznámka: »Pozor! Dost často nalézám divná a vzácná slova (somnost, chloudí), která jsou v Jg. a mohou býti z něho. Jako u Holečka z Kotta nebo z Jg., ne z Vodňanska.«
[11] Z dopisu Fr. Bartošovi v únoru 1878; v. NŘ. 4, 1920, str. 99.
[12] Staročeské sklonění zájmenné (Pojednání Král. čes. společnosti nauk 1885, str. 6, pozn.).
[13] V posmrtné vzpomínce Hallerově (NŘ. 15, 1931, str. 97) uvádějí se jeho obvyklá slova: »Jen přijďte, vždyť víte, že vám všechno půjčím, vždyť je to tady i pro vás.«
Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 5, s. 129-139
Předchozí Zobati
Následující Josef Rossowski: Purismus v polštině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1