Časopis Naše řeč
en cz

Sto let od narození Václava Ertla

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Loňského roku uplynulo sto let od narození Václava Ertla (*13. 4. 1875 v Dobříši, †12. 2. 1929 v Praze), předčasně zesnulého vynikajícího bohemisty, odpovědného redaktora Naší řeči a ředitele Kanceláře slovníku jazyka českého ČAVU. Jeho vědecké i organizační zásluhy ocenil při příležitosti dvacátého výročí jeho úmrtí Kvido Hodura (dnes již též zesnulý, o čtyři léta mladší jeho generační druh a spolupracovník) v Naší řeči (33, 1949, s. 47—49). Naše výroční připomenutí jeho památky nechce Hodurovu výstižnou a zasvěcenou charakteristiku opakovat. Spíše bych se rád zamyslil nad tím, co v Ertlově díle, nepříliš rozsáhlém, avšak myšlenkově neobyčejně bohatém a průkopnickém, má i dnes aktuální hodnotu.

Ertlovy práce byly v podstatě několikerého druhu: jednak je to jeho samostatné přepracování Gebauerovy dvoudílné školské Mluvnice české, jednak stati a jiné příspěvky (v Naší řeči, zčásti i jinde, též v denním tisku). Větší jeho stati představují buď všestranný rozbor a výklad nějakého důležitějšího jevu gramatického nebo lexikálního (např. českého slovosledu, nominativu a instrumentálu doplňkového), nebo mají ráz úvahy obecnějšího rázu (o vyučování mateřštině na našich školách, o jazykové správnosti apod.);[1] k nim se řadí i drobnější aktuální glosy o jednotlivých jazykových jevech a posudky (často dost rozsáhlé a obsahující leckdy pozoruhodné a netradiční myšlenky a postřehy), a to jak o pracích bohemistických, tak kritiky jazykové stránky děl literárních (a to nikoli jen beletristických).

Zmiňuji se tu výslovně o Ertlově stati „Ústav pro jazyk československý“ nejen proto, že velmi výstižně načrtává úkoly této budoucí instituce, ale zejména proto, že v ní autor — zřejmě na základě své dlouholeté redakční a poradenské zkušenosti — pozoruhodně charakterizuje postoje české veřejnosti k spisovnému jazyku. Tak např. potřebu vědecké instituce, která by vedle úkolů badatelských měla za úkol i „péči o praktické šíření a zdokonalování, vzdělávání mateřského jazyka“, zdůvodňuje tím, že „péče o ma[250]teřský jazyk není jen věcí úcty a lásky k jazyku, …, ale je především a hlavně úkolem vědeckým, nemá-li se zvrhnout v diletanské brusičství anebo v závodní stíhání cizích slov…“ (s. 97). Proti diletantství staví tedy Ertl zásady a metody vědecké a zajímavě o nich poznamenává: „Pracovní metoda není věc, která leží před každým nabíledni, nýbrž získává se z bohatého fondu vědního a zkušeností. Naše řeč za své pětileté trvání mohla by o tom vydati průkazné svědectví, že se nelze dopracovat jen tak přes noc pevných a bezpečných zásad, podle nichž lze dospěti k výsledkům trvalým a vědecky správným. Tato vědecká metoda pracovní je velmi cenný majetek, který je třeba chrániti, udržovati, rozmnožovati a zdokonalovati; k tomu je třeba trvalé instituce, v níž by tato tradice žila a štěpovala se z generace na generaci, ne pouhého spolkového výboru nebo komise, která se může dnes nebo zítra rozejíti a nesejíti nikdy víc“ (s. 98n.). Dále Ertl uvažuje o tom, že takováto instituce by měla být vybavena i jistou autoritou, a to nejen autoritou „imponující“ (dnes bychom tu mluvili asi o autoritě prestižní), nýbrž i „připuzující“, a uvádí i toto zdůvodnění: „Při naší národní povaze, klonící se k individualismu stůj co stůj, k umíněnosti až do malicherností, k „liberum veto“, kde to jen trochu jde, a při našich názorech, že o věcech jazykových může rozumovati a rozhodovati alespoň pro sebe každý, kdo se naučil česky mluvit, nestačí jen autorita imponující. U nás je třeba i autority připuzující, tj. autority, která, jsouc založena na pevných zásadách vědeckých, měla by zároveň i tolik moci, aby mohla staviti hrubé kažení jazyka, ať už pochází z lehkomyslnosti a z nevážnosti k mateřské řeči, anebo z neznalosti a nevědomosti na místech takových, kde by znalost jazyka měla být podstatnou součástí kvalifikace a vzdělání (s. 99).[2] Tuto dosti strohou formulaci (není jisté, kdo je jejím autorem, neboť článek Ertlův rozvádí a komentuje oficiální podání III. tř. České akademie věd a umění ministerstvu školství a národní osvěty) Ertl pak vhodně zmírňuje a zajímavě vysvětluje dodatkem na s. 101: „Rozumí [251]se samo sebou, že nám netane na mysli nějaká směšná instituce jazykové policie,[3] nýbrž takové zřízení, které by, opírajíc se o autoritu vědeckou i státní, mohlo pracovati preventivně, profylakticky proti šíření nynější zkázy jazykové, proti nekulturní nedbalosti v jazykové formě a pro povinnou úctu k řeči mateřské. Prostředků kladných našlo by se pro to dost, že by na záporné ani nebylo třeba pomýšleti“. (Odmyslíme-li si užití termínu „nynější jazyková zkáza“, upomínajícího na Zubatého názor o úpadku spisovného jazyka, odpovídají Ertlovy formulace kupodivu našemu dnešnímu přístupu.) Jinde (v rec. Mašínova Slovníku, NŘ 10, 1926, s. 28) uvádí ještě další myšlenky k tomuto tématu jazykové kultury,[4] jazykového vzdělávání: „Mám … o užitečnosti brusů ať takových či onakých mínění dosti skeptické, hlavně proto, že brusy odklizují jen zevní a dočasné příznaky jazykové nezdravoty, a ne nemoc samu, která se dá léčiti jen hlubším jazykovým vzděláním a praktickým pěstováním jazykového citu…“. (Podrobněji tuto myšlenku Ertl rozvedl v Časových úvahách, s. 63n.) To ovšem neznamená, že by Ertl byl proti jakýmkoli praktickým příručkám vůbec (srov. cit. čl., s. 187n.). Poučná je konečně i závěrečná věta Ertlovy stati, komentující neúspěch návrhu na zřízení jazykového ústavu: „Není dost peněz v republice československé na jazyk československý“.[5]

Kvido Hodura poukázal na to, že teprve až v Ertlových článcích publikovaných v denním listě (a přetištěných pak v Časových úvahách) se uplatnily jeho novější, samostatné názory na spisovný jazyk. Dodejme však, že — i když méně výrazně — se najdou i v jeho statích a recenzích v NŘ, ve svém celku nejen postojově, ale i formulačně se lišících od ostatních (necháme-li stranou příležitostné příspěvky Mathesiovy apod.). Tak např. chválí-li Ertl na jedné knize J. L. Fischera nejen „přesnost a jasnost výkladu“, nýbrž hlavně „lehkost a eleganci výrazu“, je to věc v Naší řeči jistě neobvyklá. V téže recenzi (NŘ 10, 1926, 42) se objevuje dokonce termín „standardní čeština“ („odchylky od standardní češtiny“), který teprve v posledních letech u nás soustavněji proniká. (Že nejde o jev náhodný, o tom svědčí to, že s oběma termíny se u Ertla setkáváme i jinde, např. v citované stati o jazykovém ústavu, s. 101, a v Časových úvahách, s. 63.) Pro celkovou orientaci Ertlovu je příznačné to, že proti „těžkému a šroubovanému slohu filozofů německých“ staví „stylistické tradice filozofické literatury francouzské“ (byl sám druhým oborem franštinář). — Jindy opět, v čl. o slovese postrádati (obsahujícím skvělou diferenční sémantickou analýzu sloves postrádat, pohřešovat, nemít) [252]argumentuje takto: „… chceme-li ho užívati důvodně a takřka racionálně, je třeba abychom ho užívali v tom odstínu, který si v něm novočeská praxe jazyková — byť nestará — vypěstovala, a hlavně abychom jím neplýtvali, když už ne pro jeho minulost, tedy aspoň proto, že je to přece jen slovo pouze papírové“ (NŘ 5, 1921, 139). — Hodný pozoru a dosud nepřekonaný je, podle mého soudu, Ertlův výklad o poměru přísudkového nominativu a instrumentálu (NŘ 6, 1922, 289n.). Autor se totiž vyhnul „logickému“ znásilňování faktů přirozeného jazyka a pracuje s dvěma, dnes velmi aktuálními metodologickými principy: principem „plynulé hranice mezi sférami obou pádů“ (312) a rekurováním k vyjadřovacímu záměru mluvčího; známá logickosémantická kritéria, jako „totožnost“, „trvalý znak“, „dočasná funkce“ interpretuje pak takto: „Zakládá-li se úsudek (A jest B) na znacích (podle mínění mluvící osoby) podstatných, trvalých…, je doplňkem zpravidla nominativ“ (303). „Ztotožňovati může mluvící osoba i takové představy, které sice nejsou totožné, ale o nichž chce posluchači vštípiti, že tak těsně souvisí, jako by byly totéž“ (304). „Nominativ bývá u těchto podst. jmen, když mluvící osoba nemyslí na to, aby vyjádřila, zač se něco toliko béře,…, nýbrž chce rovnou říci, že to tím jest (ztotožňuje)“ (307). „Ale i v těchto případech bývá leckdy nominativ, když mluvící na přechodnost stavu nemyslí“ (305). A o rok později (1923) v redakční poznámce k drobnosti V. Kebrleho (která zřejmě svým nevědeckým postojem Ertla vyprovokovala) vyjádřil Ertl své názory na povahu jazykové správnosti značně explicitně a jednoznačně: „… dnešní gramatik neposuzuje správnost a oprávněnost jazykových zjevů podle teorií, které si sám utvořil, nýbrž přisuzuje správnost a právo tomu tvaru, který se v jazyce přirozeným způsobem vyvinul a v něm se ustálil… Sebe krásnější a logicky dokonalejší teorie je bezcenná, není-li ve shodě se skutečným přirozeným vývojem jazyka… Existenční právo každému výrazu dává úzus, a nikoli shoda s vymudrovanými teorématy; úkolem teorie je toliko úzus zkoumati a vykládati“ (174—175).

Ve své jubilejní vzpomínce jsem si záměrně všiml především podrobněji Ertlových názorů z Naší řeči. Ale nemohu neučinit alespoň krátkou zmínku o jeho díle nejrozsáhlejším, které jazykově vychovávalo (především na školách) vlastně celou jednu generaci:[6] o Ertlově zpracování Gebauerovy dvoudílné Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské. Zubatý v posmrtné vzpomínce na Ertla v Naší řeči (13, 1929, s. 49n.) vysoce hodnotí toto jeho dílo, zdůrazňuje, že jde vlastně už o práci samostatnou a že jen skromnost a úcta k velkému mistrovi vedly Ertla k tomu, že toto dílo uváděl stále pod jménem [253]Gebauerovým. Nechávám si pro jinou příležitost možnost ukázat, co z této mluvnice žije dosud v našem současném mluvnictví a co z ní by bylo možno vytěžit při práci na chystané velké mluvnici akademické. Ertlova kniha vyšla, jak víme, v mnoha vydáních a autor ji stále zdokonaloval, jak po stránce materiálové, tak koncepční, teoretické. (Bylo by zajisté vděčným úkolem provést podrobnější zjištění a zhodnocení jeho postupných úprav.) Zřejmě sledoval současné jazykovědné proudění ve světě a v souvislosti s tím pronikal u něho důležitý zřetel k stránce sémantické (i když, v dobovém duchu, v poněkud psychologizujícím rouše); tím je nám právě dnes blízký. Již V. Mathesius kladně ocenil (ale možná že i ne plně docenil) Ertlovo zpracování pořádku slov (zejména ovšem v známé stati z 2. roč. NŘ). Ale i v jiných oblastech se Ertl ukázal jako jazykový myslitel samostatný a jasný. Tak např. K. Horálek poukázal před časem na to, jak Ertl nově a objevně zavedl v Úvodu k Mluvnici (§2) pojem jazyka obecného[7] a podal na svou dobu výstižný výklad jeho vztahu k češtině spisovné, jakož i jeho charakteristiku. A F. Daneš upozornil na to, že jeho a Dokulilův „třírovinný přístup k syntaxi“ se může mimo jiné dovolávat Ertlova lišení podmětu a přísudku gramatického, logického a psychologického.[8] Je jen litovat, že nebyla Ertlovi dopřána možnost, aby řadu nových myšlenek a podnětů promyslil do důsledků a hlavně prakticky realizoval v celé Mluvnici; nepochybuji, že by tak byla vznikla gramatika češtiny opravdu nová a na svou dobu i teoreticko-metodologicky pozoruhodná nejen v rámci jazyků slovanských.

Na neobyčejnou bystrost, nekonvenčnost a pokrokovost Ertlova přístupu k jazykovému vyučování jsem měl možnost upozornit již dříve;[9] mnohé jeho myšlenky jsou aktuální i dnes a nové návrhy učebních osnov na ně v lecčems vědomě navazují. Rád bych tu však přece jen ocitoval jedno místo z Ertlova článku „Mateřský jazyk a škola střední“ (NŘ 1928, 68—100), a to nejen pro jeho věcnou správnost a stálou aktuálnost, ale především proto, že prozrazuje Ertlův neškolometský vztah ke škole a jemný smysl pro hodnoty jazyka: „Vždyť celé obory jazykového vzdělání, a právě obory nejzajímavější a daleko důležitější než tvarosloví a větosloví, např. celá lexikální stránka řeči, mohou býti pěstovány prakticky jen a jen při čtení… Ale i mnoho jiných vědomostí jazykových by mohlo a mělo býti čerpáno z čítankových textů a jejich reprodukcí a ke množství jiných poznatků by mohl býti brán z nich aspoň podnět (k tvoření slov, k obměňování stavby vět ap.). Tím nemíním arci žádné [254]„gramatické a lexikální rozbory některých článků“ … a varoval bych také před takovou pitvou třeba jen některých článků co nejdůrazněji. Na takové poučování, jaké mně tane na mysli, je třeba mysliti při každém článku, a není jistě takového textu v čítankách, z kterého by se nedalo vyloupnout po všech výkladech čtyři pět zrnek, nové slovo s novým tvarem, nové rčení, nová metafora, nové synonymum, nová větná konstrukce atd. — vyloupnout, osvítit, pečlivě a na pravé místo uložit a ve vhodné chvíli, při jiné příležitosti, zase vyjmout, užít, porovnat atd.; na to musí stačit svým jazykovým vzděláním a svou sčetlostí i průměrný učitel češtiny. Bude-li se střední škola dívat i z tohoto hlediska na úkoly četby, …, zužitkuje lépe čas na vzdělání v mateřštině vyměřený a najde zároveň i cestu, po které bude moci pokračovati v něm i v třídách vyšších“ (s. 80n.)

 

Závěrem se snad můžeme odvážit tvrzení, že ve Václavu Ertlovi našla naše jazykověda pracovníka s neobyčejně širokým rozhledem a hlubokými znalostmi, všestranně vzdělaného a moderně orientovaného; zanechal po sobě vynikající dílo, dodnes živé, a jenom předčasný jeho odchod způsobil, že mu zůstala jen úloha „magni parentis“ moderní české lingvistiky; činně se podílet na jejím plném rozvoji a dožít se též realizace slovníkářského díla, jemuž se tolik věnoval, už mu nebylo dopřáno. Jeho přítel a spolužák na příbramském gymnáziu i na univerzitě překladatel a básník Hanuš Jelínek napsal o něm ve svých pamětech tuto krásnou charakteristiku: „Málokdy setkal jsem se s člověkem tak všestranného nadání. Čehokoli se dotkl, dělal to znamenitě. Byl výtečný student, ač musil kondicemi pomáhat matce… Ertl byl pronikavá inteligence, stejně schopná soustavné práce vědecké jako širokého uměleckého chápání“.[10] A Ertlův učitel i spolupracovník Josef Zubatý vzpomínal na něj v nekrologu v Naší řeči takto: „Povahou byl náš zvěčnělý druh muž, na kterého nezapomeneme, kdo se s ním kdy sblížil. Zde vzpomeneme jen toho, že na rozdíl od způsobů dnes tak rozšířených věci, které se věnoval, sloužil především pro prospěch jí samé, nedbaje, bylo-li třeba, prospěchu svého“. Na tento nekrolog navázal ve své posmrtné vzpomínce na Ertla (v časopise Kmen 1929) Julius Fučík. Říká v ní o něm a o Naší řeči: „Byl její duší, jejím živým ústředím, z něhož vycházela největší část její ušlechtilé práce a jejího vlivu. Měl mnoho zásluh, ale ta, na niž nelze zapomenout, je spjata právě s Naší řečí — Ertlovi se podařilo vznítit obecný zájem o český jazyk, vyvolat touhu ve všech, kdož pracovali s českou řečí, aby nezůstali nic dlužni své mateřštině… Ertl zahodil profesorský výklad, zatratil byrokratismus a dal se vést živým lidovým jazykem i jeho štěpem.“

Pro to vše připomíná si redakční rada Naší řeči i celá bohemistická obec [255]sté výročí narození této výrazné osobnosti české vědy a kultury s úctou a vděčností.


[1] Podstatná část jich vyšla v posmrtně vydaném souboru Časové úvahy o naší mateřštině r. 1929 v řadě „Sbírka přednášek a rozprav“; bohužel editor (M. Hýsek) nezařadil do něho významnou stať Ústav pro jazyk československý z Naší řeči 6, 1922, s. 97—112. Nové vydání rozšířeného souboru Ertlových úvah připravuji z pověření Jazykovědného sdružení pro nakladatelství Academia.

[2] Na téže stránce pak dodává: „Je-li kde dobrovolné podřizování autoritě na místě, je to právě ve věci pravopisu. A přece jsme byli při předposledním vydání Pravidel (1913) svědky toho, že si dokonce jedna část naší vědecké obce postavila hlavu a této úpravy (ne opravy) pravopisu neuznala, ačkoli tato Pravidla z r. 1913 nic podstatného v pravopise neměnila, nýbrž jen stabilizovala podle potřeb časových to, k čemu se již v pravopise z r. 1904 jevil sklon…“. A na následující stránce trefně poznamenává: „A tak věci chodí u nás; mění-li se pravopis (třeba jen o tečku nad i), revoluce zprava, nemění-li se pravopis, revoluce zleva, a nekázeň a malichernost na všech stranách“. K pravopisu se Ertl vrací znovu na s. 108, kde mimo jiné říká: „V té věci ovšem je nejlepší zásadou quieta non movere, nehýbati tím, co se už usadilo, ale k drobnějším opravám, jichž si vyžádá doba anebo poměry, dochází ve všech soustavách pravopisných a bude k nim čas od času docházeti i u nás. Příčiny k tomu bývají buď v jazyce samém (např. ve změnách výslovnosti…), nebo ve změněných poměrech kulturních (např. v úpadku klasického vzdělání), nebo i v poměrech zevních; dnes např. zmatek způsobovaný dvojím různým pravopisem v českých a slovenských článcích našich čítanek přímo volá po úpravě českého a slovenského pravopisu na týchž zásadách“.

[3] Poznamenejme k tomu, že v dopisech dnešnímu ÚJČ se takovéto směšné návrhy dodnes objevují!

[4] Ertl sám, pokud jsem mohl zjistit, termínu „jazyková kultura“ neužíval. Objevuje se však v Ertlově zdrcující kritice knihy A. Hlavinky Moderní kultura jazyka českého v témž roč. NŘ, s. 61.

[5] Označení „jazyk československý“ (existující ve dvojím znění, českém a slovenském) bylo, jak známo, tehdy úředním termínem zavedeným ústavou. V Úvodu k Mluvnici české mluví Ertl i o „spisovném jazyce slovenském“.

[6] Uvědomme si, že srovnatelná díla (nová Šmilauerova Skladba, Trávníčkova Mluvnice a Havránkova—Jedličkova Česká mluvnice) se objevila až po druhé světové válce. Už před válkou však vyšly nové středoškolské cvičebnice zpracované pod vedením B. Havránka, jejichž koncepce byla v souhlase s linií Ertlovou. Akad. Havránek nejednou připomněl, že Kancelář slovníku jazyka českého byla pod vedením Ertlovým výborným diskusním prostředím, kde se formovaly nové jazykovědné směry.

[7] Z Ertlových výkladů není však jasné, do jaké míry měl na mysli obecnou češtinu v dnešním chápání a do jaké míry tzv. češtinu hovorovou.

[8] Srov. F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 24. — Ertl celou věc ovšem jen naznačil v petitové poznámce na konci § 464; poznámka je sice psána velmi jasně a pregnantně, objevuje se však až v pozdějších vydáních Mluvnice a do jejích vlastních výkladů tato myšlenka plně nepronikla. — Také lišení výpovědi a věty a výpovědí větných a nevětných nachází zřejmou obdobu v Ertlově distinkci „výrok — věta“ a „věta — výrok větné platnosti“ (§ 465).

[9] Viz Fr. Daneš, Jazyková kultura a škola, Věstník ČSAV 1967, č. 2, s. 151—160.

[10] H. Jelínek, Zahučaly lesy. Kniha vzpomínek, Praha 1947. (Za upozornění na tento pramen děkuji dr. A. Stichovi.) Ertl se zajímal především o umění výtvarné, kdežto J. Zubatý, jak známo, o hudbu.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 249-255

Předchozí Miloslav Sedláček: Do Záhřeba, nebo do Záhřebu? (Příspěvek k tvarosloví vlastních zeměpisných jmen)

Následující Jaroslav Porák: Sborník k osmdesátinám akad. B. Havránka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1