Časopis Naše řeč
en cz

Z dějin akademického slovníku jazyka českého

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Akademický Příruční slovník jazyka českého, vydávaný od r. 1935, byl ke konci r. 1957 ukončen. Obsáhl v 9 dílech na 10 827 stranách asi 250.000 slov české slovní zásoby a je prvním rozsáhlým ukončeným soudobým slovníkem slovanským. Kolektivu tvůrčích pracovníků, kteří se na přípravě tohoto velkého slovníkářského díla podíleli, byla udělena státní cena Klementa Gottwalda za r. 1958.

Historie akademického Příručního slovníku jazyka českého (dále zkracuji PS) je mladší než historie kanceláře Slovníku jazyka českého, založené r. 1911. Úkolem této kanceláře bylo vydati slovník soustřeďující naše slovní bohatství od r. 1770 do doby nejnovější. O starší době, až do r. 1770, se předpokládalo, že bude lexikálně zpracována v Gebauerově Staročeském slovníku, jehož dva díly byly vydány již v letech 1903 a 1904. Smetánkův sešit, pokračující v Gebauerovi a obsahující hesla staročeská až po slova netbalivost, netbánlivost, vyšel r. 1913. Slovník zamýšlený kanceláří Slovníku jazyka českého měl být historický, to jest měl zobrazovat všechny změny významové a zjišťovat u každého slova, kdy vzniklo, jak se jeho význam měnil a kdy zaniklo. Sbírky k tomuto účelu konané byly tedy zaměřeny historicky a byly mnohem bohatší a složitější, než by byly sbírky pro slovník současného jazyka.

Rozsáhlost těchto sbírek, které nadto měly ještě dosti daleko do svého ukončení, přiváděla redakci, jakož i celou filologickou veřejnost na myšlenku vydat aspoň část tohoto materiálu ve slovnících speciálních. Mluvilo se např. o slovníku doby obrozenské, který by postihoval slov[7]ní zásobu specificky obrozenskou, nebo o speciálních slovnících jednotlivých autorů, jaké se vydávají např. u Rusů (Puškinův), Angličanů (Shakespearův) nebo u Němců (Goethův) apod. Nejnaléhavěji se však pociťovala potřeba slovníku současné spisovné češtiny. A tak byl podán v lexikografické komisi návrh na přípravu PS, jehož 9 dílů, zabírajících celou abecedu od A do Ž, bylo na podzim r. 1957 odevzdáno veřejnosti.

Před r. 1932 byly přípravné práce na slovník historický 19. a 20. věku více než z poloviny ukončeny. Bylo tu již na pětapůl miliónu lístků, a třebaže byly sbírány za jiným účelem, mohly se stát základem pro PS, neboť materiál pro PS byl v nich vlastně obsažen a historický ráz materiálu byl navíc. Nešlo tedy o materiál celý, nýbrž jen o jeho úsek, třebaže úsek značně bohatý (asi 3,500.000 lístků), takže potřebná úplnost PS byla zajištěna. Tato úplnost byla podrobnou zkouškou ověřena, jak je to vypsáno v Předmluvě k I. dílu PS. Byla konstatována jen menší úplnost odborného názvosloví, ale to nebylo na závadu, protože podle prvotního plánu mělo být odborné názvosloví zpracováno podle heslových slov našich encyklopedií a Technického slovníku Teysslerova a Kotyškova a doplněno ze středoškolských učebnic příslušných oborů. Avšak touha po úplnějším zastoupení odborného názvosloví byla v širší veřejnosti tak mocná, že se redakce rozhodla jí vyhovět, třebaže už několik sešitů bylo vytištěno. Obrátila se s žádostí o pomoc k našim předním odborníkům. Získala tak ještě během vydávání I. dílu 14 spolupracovníků. Ti dostávali z redakce soupis hesel ze svého oboru a jejich úkolem bylo jednak doplnit tento soupis o hesla chybějící, jednak vypracovat hesla podle daných pokynů. Vedle těchto 14 pravidelných spolupracovníků bylo ještě asi dvacet vědeckých odborníků, kteří na žádost redakce ochotně poskytovali radu ze svých oborů. Během dalšího vycházení Slovníku byl tento sbor odborníků podle potřeby vyměňován a doplňován.

Příruční slovník je dílo typicky kolektivní. Nelze uvést žádné jméno, které by mělo podobný vztah k Příručnímu slovníku, jako mělo např. jméno Jungmannovo k jeho Slovníku. Je to ostatně samozřejmé u díla pracujícího s tak ohromným materiálem, s jakým pracoval PS, který musil obsáhnout písemnictví české v době jeho stále rostoucího významu a rozvětvujícího se do nejrozmanitějších oborů ve století 19. [8]a 20. Jungmann — soudě podle seznamu zkratek (neúplného) — zpracoval asi 400 spisů. Pro Příruční slovník bylo vypsáno jen do roku 1934 216 autorů (časopisů), a to po nejméně 10 spisech od každého.

Nehledíme-li k organizování práce v době příprav, byla práce při vydávání PS zařízena takto: V čele stála lexikografická komise, jejíž členové byli zároveň vrchními redaktory PS. Zpočátku to byli profesoři Emil Smetánka, Oldřich Hujer a Miloš Weingart. Po smrti Weingartově (1939) a Hujerově (1942) vstoupili do redakce Bohuslav Havránek a Vladimír Šmilauer, po smrti Smetánkově (1949) Alois Získal.

Druhým orgánem byla kancelář Slovníku jazyka českého. Zpočátku (do r. 1919) byli v kanceláři zaměstnáni starší studenti nebo mladí doktoři filosofie. Mezi nimi byli postupně pozdější známí filologové, dnešní akademici Trávníček a Havránek, profesor Weingart, ředitel Ústavu pro jazyk český Alois Získal a známý polonista Bohumil Vydra. V této době bylo vyexcerpováno asi milión lístků — zprvu hlavně z autorů novějších (Rais, Čech, Machar) a teprve po r. 1919 došlo na autory starší —, byl vydán Návod k excerpci a r. 1917 vydána Pravidla excerpční. R. 1919 byl ustanoven ředitelem kanceláře Václav Ertl, který byl zároveň členem Akademie i lexikografické komise. Tím stoupl význam kanceláře, která se kromě toho iniciativností a horlivostí svého ředitele ve vedení Slovníku stále více uplatňovala. Tato okolnost byla jednotnému vedení na prospěch, zvláště když Ertl po důkladné revizi dosud sebraného materiálu pořídil soupis literatury, která měla být pro Slovník vyexcerpována, a podrobný plán, podle kterého byly spisy zadávány, a zdokonalil excerpční Pravidla (z r. 1917), zejména v excerpci významových odstínů, také u slov formálních (předložek a spojek). Mimoto byl Ertl hlavním redaktorem Naší řeči, jež se stala jakýmsi oficiálním časopisem redakční kanceláře chystaného Slovníku. V době, kdy se konaly přípravy k vydávání PS (1932 až 1935), byl však Ertl již mrtev (zemřel 12. února 1929). Jeho nástupce Kvido Hodura mohl zpočátku uplatňovat vliv kanceláře jen ve schůzích lexikografické komise, které se zpravidla konávaly jen jednou ročně. Teprve později se zlepšila situace pravidelnými, skoro denními návštěvami ředitele u prof. Hujera, takže bylo postaráno o vzájemné informování redakce a kanceláře. Teprve od roku 1949 se po[9]měr upravil tak, že ředitel kanceláře A. Získal se stal zároveň členem redakce PS.

Na zpracování rukopisu Příručního slovníku jazyka českého se vedle Kv. Hodury a Al. Získala postupně podíleli ještě další starší i mladší pracovníci, zejména prof. dr. J. Kurz, prof. dr. K. Horálek, prof. dr. Al. Jedlička, dr. J. Filipec, dr. R. Havel, dr. F. Havlová, dr. M. Helcl, dr. L. Janský, K. Kozlová, J. Kuchař, dr. H. Marešová, dr. K. Sochor, E. Vodrážková, dr. J. Zima, J. Získalová. Někteří z nich působí i dnes v Ústavu pro jazyk český, který vyrostl z původní kanceláře Slovníku jazyka českého, jiní působí na vysokých školách nebo v jiných ústavech. Ze zemřelých připomínáme zvláště prof. Jana Kubištu a prof. Přemysla Hájka.

Velmi důležitým činitelem Slovníku, na jehož součinnost nelze zapomínat, byl početný sbor externích spolupracovníků, excerptorů. — Hned v r. 1911 po založení kanceláře se přihlásilo 90 spolupracovníků, většinou středoškolských češtinářů, a po prvním pětiletí, jak píše Weingart ve svém spisku Slovník jazyka českého (1916), bylo excerptorů již 125. Tento počet se udržoval až do počátku vycházení PS. Excerptoři se vyměňovali, ale počet asi 125 zůstával stálý. Je pravda, že zpravidla bylo třeba přihlížet k odbornému vzdělání těchto spolupracovníků, ale nebylo lze ani zapotřebí vyhýbat se excerptorům nefilologům. Jedním z nejpilnějších byl inženýr chemie Václav Čapek, emeritní ředitel cukrovaru (měl z cukrovaru velmi slabou penzi!). Excerpoval ne, jak by se podle jeho povolání zdálo, spisy chemické, nýbrž mimo jiné zvláště překlady z angličtiny. Uměl dobře anglicky a připojoval k výpiskům z překladů ze Shakespeara spolehlivé ekvivalenty z anglického originálu. Také Fr. Maštera, úředník železniční a invalida, odevzdával platné práce excerpční. Velmi užitečným a pilným excerptorem byl i úředník Zemědělské rady Josef Soukup a sekční šéf ministerstva financí JUDr. Jaroslav Holeyšovský. Přesto nejspolehlivější kádr pracovníků byl z řad středoškolských češtinářů, dosti často penzistů. Zvláště vynikl dr. V. Mostecký, F. Poledne a A. Kulhánek, z penzistů pak dva bývalí ředitelé, Fr. Ruth, ředitel gymnasia v Hradci Králové, a Fr. Pich, ředitel gymnasia v Táboře. Z členů kanceláře hojně excerpovali Přemysl Hájek, Jiří Haller a zejména A. Získal (vyexcerpoval přes 300.000 lístků). Z řad učitelů škol měš[10]ťanských se znamenitě osvědčila V. Mošová, zprvu učitelka v Kyjově, pak ředitelka měšťanské školy v Brně.

Velikost jednotlivých úkolů byla rozmanitá. Byly úkoly malé, zvláště u začátečníků, o několika stech lístků, ale průměrná velikost byla asi 5000 lístků. Byly však úkoly mnohem větší, obsahující 10 až 15 tisíc lístků. Největší jednotlivý úkol byl přes 30 000 lístků (Získal). — Poučování excerptorů se dálo u pražských excerptorů ústně, u venkovských (pocházeli z Čech, Moravy, Slezska i z Hlučínska a Slovenska) písemně. Posudek práce pořizovala kancelář a týkal se hlavně přesnosti opisu a úplnosti hesel i odstínů. Nevyhovující úkoly byly vraceny k opravě a doplnění. Nejsnazší byly úkoly, kde kancelář sama zatrhala slova mající být excerpována. Nejobtížnější úkoly byly pracovány na základě příručních slovníků, jež obsahovaly slova ve sbírkách kanceláře už dostatečně doložená, a která tedy excerptor už nevypisoval. Podrobnější popis této excerpční metody je v Naší řeči 1935 v článku Lístkové výpisky Slovníku jazyka českého.

Rozhovory i korespondence byly důležitým pojítkem mezi redakcí a excerptory a pomáhaly vytvářet ze všech spolupracovníků kolektiv co možná jednotný. Škoda jen, že přílišná fluktuace ve sboru excerptorů tuto práci značně ztěžovala. Nejdůležitější prací excerptorů bylo odstiňování významové, a to i u slov formálních, jako předložek a spojek. Chyby byly dvojí: jednak se odstiňovalo málo — to byla chyba závažnější, protože se jí mohl pro slovník ztratit důležitý výraz nebo odstín —, jednak se odstiňovalo přespříliš, kde vlastně šlo o totéž slovo, ne o významový odstín, (sníh bílý, sníh špinavý — není zvláštní odstín slova sníh). Tato chyba byla méně nebezpečná, ale i tomu se muselo zabraňovat z důvodů úsporných. (V slovníkovém slangu se říkalo podobné chybě „průjem“.) Nebyla by bývala na škodu občasná konference všech spolupracovníků, kde by se shrnovaly zkušenosti z dosavadní práce a kde by i excerptoři sami mohli přednášet názory a zkušenosti vyplývající z jejich práce. Nedělo se tak jednak z důvodů finančních, jednak proto, že slovník byl vlastně první větší kolektivní podnik u nás a že v té věci nebylo dosud dost zkušeností.

Veliká a technicky obtížná byla práce se sjednocováním abeced. Sbírky slovníkové byly totiž ponechány v tolika abecedních uspořádáních, kolik bylo odevzdáno úkolů. Začít zpracovávat tento materiál [11]pro PS nebylo možno, dokud z těchto abeced — bylo jich více než tisíc — nebyla vytvořena abeceda jediná. Tímto opatřením se silně ztížila práce o speciálním slovníku jednotlivých autorů, ale nebylo pomoci: k vydání PS bylo nutno sloučiti těchto tisíc abeced v jedinou. Tuto práci konali zpočátku posluchači profesorů Smetánky a Weingarta, kterým to bylo uloženo jako seminární penzum. Jeden člen kanceláře byl pověřen vedením těchto posluchačů. Teprve později byl počet členů kanceláře přiměřeně rozmnožen, takže několik členů kanceláře se mohlo věnovati této namáhavé práci a nebylo nutno počítat s pomocí externí.

Úvahy o vlastnostech budoucího PS se konaly hlavně od r. 1932 do r. 1935. Hlavní nesnáz byla v tom, že nebylo vzhledem k speciální povaze PS ani domácího ani cizího vzoru. Z bohaté lexikografické literatury polské by se byl svým zaměřením nejspíše hodil Michala Arcta Słownik ilustrowany języka polskiego (třetí vydání z r. 1929), jenže byl pro naši potřebu příliš stručný. Tak byla redakce většinou odkázána na vlastní síly. Nebudu se zmiňovat o formálních věcech, jako tiskové úpravě apod., a dotknu se jen věcí týkajících se obsahové části slovníku.

Od začátku až do konce zůstala redakce věrna původnímu programu o spisovném charakteru PS a o omezení na dobu současnou, tj. asi od r. 1870. Přesto se až dosud často setkáváme s výtkou, že v PS chybějí slova historická, dnes už v jazyce nežijící ani v podobě archaismu, nebo slova výhradně nářeční a neobsazená v projevech spisovných ani jako nářečně zabarvený jazykový prostředek.

Mluvnické údaje (tvaroslovné i skladebné) byly v duchu tradice uváděny od samého počátku. Vlastní jména byla zásadně vynechávána a dokládána jen tehdy, měla-li význam přenesený (Adamovo jablko, viděti Abraháma, jidáš ‚zrádce‘ atp.). Přídavná jména přivlastňovací nebyla pokládána za slova zvláštní a byla uváděna pod týmž heslem jako slovo základní. Také zvratná slovesa nebyla uváděna zpravidla zvlášť. Podstatná jména slovesná se uváděla jen tenkrát, byl-li pošinut význam (jít do učení, vysoké učení, čtení universitní, psaní ‚dopis‘ atp.). V tom myslím nedošlo během vydávání k zvláštním změnám. O důkladné proměně slovníku v tradování terminologie odborné promluveno už výše. Zde jen připomínáme, že PS [12]se podařilo v nebývalé dotud úplnosti poprvé soustavněji (nesoustavně je to už u Kotta) zobrazit názvosloví odborné.

Také normativnost PS zůstala celkem v mezích původního programu. Heslové slovo bylo psáno pravopisem podle platných Pravidel a připojovány poznámky odmítavé úplně nebo částečně (nespr., lépe atd.) nebo poznámky podávající stylovou nebo vrstvovou charakteristiku slov (jam., ob. atd.). Odmítavé poznámky časem mizely a byly nahrazeny přesnější charakteristikou.

Citáty jsou psány věrně podle autora, nikoli podle edičních zásad České akademie, jako to činí dnešní právě vycházející třídílný Slovník spisovného jazyka českého. Podobný návrh vyskytl se již před počátkem vycházení PS, ale byl redakcí zamítnut jednak pro nestálost tehdejší pravopisné kodifikace, jednak ze snahy o vědecky přesnou reprodukci autorova citátu. V množství citátů se zpočátku projevovala střídmost a úspornost — později, když bylo jasné, že rozměry PS budou mnohem větší, než se původně předpokládalo, byl PS v citátech štědřejší, zvláště když se ukázalo, že citáty jsou výborným prostředkem ke konkrétnějšímu zobrazení významu. Mnohovýznamnost slov byla od počátku zobrazována logickým tříděním významů, přičemž se zásadně nedbalo etymologie. K vysvětlení významu bylo užíváno opisu, nikoli logické definice, která je většinou nemožná. Z ostatních prostředků hodně se užívalo synonym i antonym. Odborné výrazy byly zpočátku provázeny citátem, později bylo od toho upuštěno pro významovou jednoznačnost slov odborných. U přírodovědeckých termínů např. stačí termín latinský, aby byl význam definován.

Důležitým lexikálním prostředkem jsou údaje zařazující slovo do rozličných stylistických vrstev. Užívání zkratek jako ob., lid., hovor., dial., fam., vulg. apod. bylo v té pravidelnosti, jaká byla uskutečňována v PS, opravdovou novinkou, třebaže se tu může mluvit o postupném zdokonalování, způsobeném přibývající zkušeností lexikografickou. Připomínáme, že poznámky o příslušnosti slov ke stylistickým vrstvám nejsou založeny jen na subjektivním dojmu redaktorově, nýbrž vyplývají z rozsáhlého materiálu, ovšem kriticky posouzeného. Uvádí-li PS jen jeden příklad a nemá přitom poznámku zř. (nebo *), znamená to, že v materiále jsou ještě jiné doklady, v PS neuvedené. Podobně zkratka arch. se připojuje ke slovům, jejichž archaičnost je dána [13]nejen dojmem redaktorovým, nýbrž i svědectvím materiálu. Tento názor počítá ovšem s úplností materiálu aspoň přibližnou.

Zkratka přen. byla zpočátku přisuzována i metaforám lexikalizovaným, teprve později, asi od r. 1936, se zkratka přen. omezuje jen na metafory básnické. Zkratkou ob. se zpočátku označovala slova oné vrstvy obyvatelstva, která neužívá k svému dorozumění jazyka spisovného. Později se přidává ke slovům z mluvené řeči obecné charakteru celonárodního.

Bohaté sbírky lexikálních výpisů v PS jsou založeny na dílech českého písemnictví od let 1770 až do doby nejnovější. Spisů vydaných V tomto údobí je takové množství, že nebylo naprosto možné je vyexcerpovat všechny. Zpočátku nebylo zapotřebí zvláštního soupisu, protože bylo snadno vybrat spisy, které při excerpci nemohou být vynechány. Později však bylo nutno tento soupis pořídit. Bibliografické pomůcky, jichž bylo k tomu použito, byly: Jungmannova „Historie literatury české“ pro spisy až do r. 1848, Frant. Douchy „Knihopisný slovník“ pro spisy až do r. 1863, Urbánkův „Věstník bibliografický“ pro léta 1869—1872, 1880—1884, „Přehledné dějiny české literatury“ od Arna Nováka aj.

Cíl Příručního slovníku, majícího podat obraz slovní zásoby současného spisovného jazyka, omezil výběr spisů na dobu od r. 1870. Z doby před r. 1870 přihlížel PS ke klasikům dodnes čteným, jako jsou Havlíčkovy básně, Erbenova Kytice, Němcové Babička a povídky, Čelakovského Ohlasy aj., doplňoval z nich výrazy dosud běžné a nahrazoval jimi méně vhodné doklady z autorů méně známých. Z překladů jsou zastoupeny jenom překlady vynikající a zařazeny jsou pod jmény překladatelů (Jungmann, Sládek, Vrchlický); jenom u marxistické literatury byla učiněna výjimka, protože jména Marx, Lenin aj. citát ihned charakterizují, i když překladatele ani neznáme. Článek „Lístkové výpisky k českému slovníku“ z počátku roku 1935 uvádí 216 spisovatelů (a časopisů) zastoupených v PS. Mnozí z těchto spisovatelů jsou doloženi desítkami, ba i stovkami tisíců lístků (Jirásek, Vrchlický aj.). Přitom si třeba uvědomit, že při výběru spisů bylo uplatňováno především hledisko slovníkářské, jak je který autor lexikálně bohatý, jak je látkově rozmanitý, jak se v něm obráží jazyk rozličných vrstev jazykových a rozličného stáří. Výtka, že v PS chybí [14]některý autor, není vlastně dost správná. Správně lze slovníku vytýkat jen chybějící výrazy a významové odstíny — ovšem i to v rámci plánu příslušného slovníku. Jeden z četných lexikografických paradoxů je, že často nejběžnější výrazy mívají nouzi o — doklad. Takovým výrazům jsme podomácku říkali „mrkev“ (výraz tuším Havránkův). Všimněme si, jak už pouhým výběrem autorských jmen je leckdy dána vrstevní rozmanitost slovní zásoby. Zkratky Třeb(ízský)., Jir(ásek)., Win(ter). apod. zaručují často starobylost slova, jména jako Němcová, Nováková, Herben, Baar, Mrštíkové, M. Jahn apod. ukazují na jeho lidovost. Nutno také poznamenat, že soupis 216 autorů pochází z r. 1934 a že mimo jiné došlo pak k výpisům z denního tisku, který obyčejně nejlépe zachycuje výrazy nově vzniklé a v běžné mluvě nejčastěji se vyskytující. V denním tisku je také zastoupena terminologie politická a ekonomická. Později se pořizovaly také soustavné výpisky z marxistické literatury (a to ovšem i přeložené) a materiál byl stále doplňován podle možnosti excerpty z názvosloví odborného a nejnovější literatury beletristické. Dnešní sbírky mají už přes devět miliónů lístků.[1]

V politických názorech redakce vždy zdůrazňovala pokrokovost (např. vždy uplatňovanou proti fašismu). Rychle postupující rozmach socialismu se ovšem plně obrazil až v posledních svazcích, vydaných po r. 1945.

Dějiny akademického Příručního slovníku jazyka českého jsou v podstatě ukončeny. Dílu i jeho tvůrcům se dostalo nejvyššího veřejného uznání jako dílu základního významu vědeckého i národně kulturního. Je radostné, že z bohatých zkušeností slovníkářských získaných při práci na Příručním slovníku i z jeho trvalých hodnot těží už a vyrůstá nové slovníkářské dílo, právě vycházející trojsvazkový Slovník spisovného jazyka českého.[2]


[1] Co se týče slovního bohatství literárních děl, není jistě bez zajímavosti zkušenost, že próza jest mnohem bohatší než verše a z prózy že námětová rozmanitost sbírek povídkových (Hálek, Němcová, Rais) přináší mnohem více materiálu než romány s jedním námětem.

[2] Z literatury o slovníku uvádím závažnou studii A. Získala Příspěvky k lexikografické teorii a praxi, Slovo a slovesnost 4, 1939, s. 19n., 149n. a 212n. Tato studie vyrostla z redakční praxe autorovy v PS.

Posudek I. a II. dílu PS vyšel od Fr. Trávníčka v Lidových novinách z 1. 5. 1939. Replika je v Naší řeči 22, 1939, s. 178n.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 6-14

Předchozí Alois Jedlička: Kvido Hodura osmdesátiletý

Následující Milan Jelínek: Předložková a spojková platnost výrazů se jménem „rozdíl“ („na rozdíl od čeho“ aj.)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1