Z prehistorie a historie Ústavu pro jazyk český ČSAV

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

Sedmdesáté výročí založení Ústavu pro jazyk český, popř. jeho předchůdkyně Kanceláře Slovníku jazyka českého, které bylo připomenuto jubilejním článkem Jana Petra v Naší řeči (1981, č. 1), bylo také podnětem k slavnostnímu shromáždění ústavu a jeho složek, konanému 4. května 1981 v budově prezídia ČSAV za účasti zástupců vyšších orgánů. První část programu byla uvedena slavnostním projevem ředitele ústavu J. Petra, druhá část byla vzpomínková. Můj projev se týkal jednak významných okamžiků z ústavní prehistorie a historie, jednak období, kdy bylo pracoviště ústavu v Karlově ulici.

K jubilejní vzpomínkové slavnosti se sešla celá velká ústavní rodina, ti, kteří dosud v ústavu pracují, i ti, kteří v něm dříve pracovali a odešli do důchodu nebo pokračují v práci na jiných pracovištích. Ti, kdo dnes v ústavu pracují, patří k dvěma generacím, generaci zhruba třicátníků a generaci padesátníků, ale s ústavem dosud spolupracují i starší pracovníci a chtěl bych jménem všech přítomných pozdravit ty nejvěrnější z nich a zároveň služebně starší pamětníky, než jsem já. Jsou to Vlasta Krsková, která spolupracuje s ústavem v plné svěžesti 43 let, a Karel Sochor, známý těm, kdo jsou v kontaktu s jazykovou poradnou ústavu, a hlavně v kruzích publicistů i všech, kdo pracují s odborným jazykem, s terminologií nejrůznějších oborů, především v technice, hornictví a zemědělství. Nejen jim, ale i většině pracovníků ústavu je vlastní věrnost kolektivu a hlavně věrnost národnímu jazyku, který je i v období budování vyspělé socialistické společnosti stále třeba pěstovat a štípit stejně jako nejvzácnější statky národní kultury a pečlivě sledovat jeho vývoj.

Cítíme-li se v slavnostních okamžicích jako ústavní rodina, nemůžeme nevzpomenout i těch, kdo už tu s námi sice nejsou fyzicky, ale s jejichž jmény se stále potkáváme na dílech, která denně bereme do rukou, s těmi, kteří spoluutvářeli i náš odborný růst a spoluurčovali náplň naší práce. Jsou to hlavně B. Havránek, třetí ředitel ústavu, A. Získal, V. Vážný, J. Bělič, L. Janský, M. Helcl a F. Váhala. Jejich památka je pro nás, jejich pokračovatele, stále živá a jsme rádi, že jsou v našem kruhu i někteří z jejich blízkých.

[226]A právě od svých starších spolupracovníků a předchůdců jsme se dovídali mnoho zajímavého jak o jejich učitelích, tak o ústavní prehistorii a rané historii. Domnívám se, že je třeba vyzvednout některé charakteristické momenty z této minulosti, protože stále platí zásada, že historie je pro vnímavé lidi učitelka života. A je třeba si připomenout, že ústav nevznikl ani snadno, ani rychle a že se na budování jeho základů a na stavbě jeho zdí podílely tři generace.

Je tomu už více než 75 let, co Lexikografická a dialektologická komise předložila 27. 10. 1905 Třetí třídě České akademie pro vědy, slovesnost a umění návrh na přípravné práce k vydávání Slovníku jazyka českého, přednesený 19. 3. 1905 Fr. Pastrnkem. Ovšem realizace těchto plánů nebyla snadná. Bylo třeba sestavit excerpční pravidla pro externí spolupracovníky, tzv. „pravidla pro výpisy“, jak to připomněla v prvním čísle Naší řeči (1981) V. Červená, a hlavně bylo třeba zajistit peníze. To všechno se podařilo od r. 1911. Třetí třída České akademie obdržela z nadace Hlávkových 5 000 korun, stejně tak v r. 1912 a od r. 1913 zaručilo podporu v této výši tehdejší ministerstvo kultu ve Vídni. Podle zprávy ve Věstníku České akademie z r. 1912 přihlásilo se k práci 90 spolupracovníků z řad středoškolských profesorů a vysokoškolských studentů. Tyto práce organizovala právě Kancelář Slovníku jazyka českého, umístěná v domě pražské obce v Bílkově ulici č. 18. Její práce ovšem nebyly převahou administrativní, jak by se zdálo z názvu. Týkaly se zadávání excerpce, jejího schvalování, revize a ukládání do krabic, později do větších ocelovek. Pro zajímavost uvádím, že excerpce byla rozvržena v tři typy: úplnou s vyloučením opakování, částečnou a paběrkování, přičemž za lístek excerpce úplné, pořizované tehdy veskrze perem, se platilo před r. 1918 4 haléře, za lístek excerpce částečné 5 haléřů a při méně snadných textech 6, později 8 haléřů. Po první světové válce to bylo 30 haléřů. Protože se tyto práce stále rozrůstaly — průměrný roční přírůstek byl tehdy 160 000 excerpčních lístků, nestačil brzy k zajištění chodu Kanceláře její sekretář — prvním byl Fr. Trávníček, po válce profesor brněnské univerzity — a postupně v ní pracovali čtyři interní pracovníci, vesměs suplující profesoři středních škol. Do této činnosti neblaze zasáhla první světová válka, ale přesto se podařilo J. Zubatému, hlavní lingvistické osobnosti té doby, chod kanceláře udržet. R. 1915 v ní začali pracovat polonista a dialektolog B. Vydra, slavista a bohemista M. Weingart, který chod Kanceláře řídil, B. Havránek a od r. 1916 A. Získal. Od r. 1919 měla Kancelář prvního ředitele v osobě význačného [227]bohemisty V. Ertla a podle zprávy z r. 1920 měla tři stálé síly, jednu na plnou dovolenou od pedagogických povinností pro práci v Kanceláři a dvě na dovolenou poloviční.

Skutečnost, že se úsilí tehdejších lingvistů soustředilo právě na slovník, mělo své dobré důvody jazykovědné, kulturní, národní a historické. Podle svědectví tehdejšího předsedy 10členné lexikografické komise (na návrh V. Mathesia byla totiž od dřívější Lexikografické a dialektologické komise oddělena komise dialektologická) Fr. Pastrnka ve Věstníku České akademie z r. 1918 byl Kottův slovník neúplný a neplnil vědecké cíle tak jako tehdejší zahraniční slovníky. Koncepce nově připravovaného slovníku doznávala změn. Původní představa historického thesauru byla vystřídána plánem slovníku novočeské slovní zásoby a nakonec zásluhou moderní české jazykovědy a zvláště V. Mathesia převládlo v poválečném období zaměření na současný jazyk. Zasloužil se o to i růst lexikálního archívu, který v r. 1918 obsahoval asi milión lístků a v němž převládl materiál z beletrie, z „dobrých autorů“ 19. a 20. stol. Tento základ byl po válce rychle rozhojňován, tak např. za rok 1920 se vyexcerpovalo 140 000 lístků, v r. 1922 čtvrt miliónu, v r. 1930 téměř půl miliónu lístků a jejich celkový počet dosáhl čtyř miliónů. Po celou dobu zápasila Kancelář s finančními potížemi, zvláště když se neměla vlastní práce na rukopise slovníku příliš odkládat. Poznání tohoto materiálu pomáhalo překonávat nezdravý purismus a obavu z germanismů, kontextové zapojení slov obohacovalo i poznání jejich vazeb, syntaktických a stylových aspektů. Tak se stával lexikální archív postupně velkým učitelem lingvistů, kteří ústavem v letech dvacátých a třicátých procházeli a účastnili se přehodnocování názorů v české lingvistice; svědectvím o tom je sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, vydaný v r. 1932. Odrazem těchto názorů byla i první česká a slovanská lexikografická teorie hodná toho názvu, formulovaná v r. 1938 v Slově a slovesnosti A. Získalem.

Po celou dobu trvání první buržoazní republiky se objevovaly snahy přebudovat Kancelář v ústav hospodářsky dotovaný státem, ale tyto snahy se nepodařilo realizovat. Už v r. 1921 se shodly lexikografická komise a Třetí třída České akademie na tom, aby bylo požádáno ministerstvo školství a národní osvěty o převzetí Kanceláře do státní správy a v r. 1923 byla odpověď na tuto žádost urgována. Ministerstvo si vyžádalo předložení organizačních zásad budoucího ústavu, ale podle zprávy z r. 1924 bylo ochotno zajistit ústav při České akademii, nikoli jako státní. Přitom se agenda Kanceláře stále rozšiřovala, [228]netýkala se jen slovní zásoby, ale i aktuálních otázek, např. spolupráce s Naší řečí, otázek souvisících se soužitím češtiny a slovenštiny v jednom státě aj. Už v r. 1922 se jednalo o pomoci Matici slovenské, která se rozhodla zahájit přípravy k vydávání vědeckého slovníku spisovné slovenštiny, a sledovaly se výsledky frekvenčního výzkumu češtiny podnikané Státním ústavem těsnopisným, v r. 1930 se jednalo o podnětech k sblížení češtiny se slovenštinou, o posílení fonetického charakteru (tzv. „zjednodušení“) českého pravopisu ap.

V období předválečného kapitalismu a často hlučně zdůrazňovaného národovectví a tím méně v období válečném se tedy nenašel kapitálek pro věc podle některých tak samozřejmou, jako je právě jazyk, ačkoli tu ještě byly zkušenosti z boje o něj za bývalé monarchie a ačkoli trval boj o jeho „očistu“, vedený redakcí časopisu Naše řeč v letech dvacátých i třicátých. A tak byli vědečtí a odborní pracovníci z řad středoškolských profesorů v doznívání zastaralé praxe získáváni až do r. 1949 tím, že jim ministerstvo školství udělovalo na každoroční žádost placenou dovolenou pro práci v Kanceláři a později v ústavu. Tento stav se změnil pozdějším začleněním ústavu do ČSAV v období, kdy si nová společenská situace vynutila výchovu nových vědeckých kádrů. Je ovšem třeba připomenout, že pedagogická praxe nebyla pracovníkům ústavu na škodu, učitelské zkušenosti jim prospívaly při převádění poznatků do praxe, při popularizaci jazykovědy a při spoluautorství na učebnicích češtiny pro různé stupně a typy škol.

Založení ústavu po temnu nacistické okupace bylo i potvrzením faktu každým zvláště v době válek i v době národního ohrožení cítěného, že národní jazyk je za všech okolností citlivým a význačným, charakteristickým rysem národa, kulturním dědictvím, za které bojovaly generace, orgánem, který zachycuje celý rozvětvený život národní společnosti ve všech oborech její činnosti a ve všech etapách jejího vývoje, a že příslušníci současné generace jsou odpovědni těm, kdo po nich přijdou, za to, v jakém stavu jim toto kulturní dědictví odevzdají. Toto povědomí plně potvrdila marxistická teorie národnostní otázky, viděné v širších internacionálních souvislostech. Poznání úlohy národního jazyka posílily i trpké zkušenosti pomnichovských let, kdy německá cenzura vymycovala v Příručním slovníku citáty z pokrokových autorů — v mnohých případech se ovšem podařilo tuto cenzuru obelstít —, z let, kdy byli mladí pracovníci ústavu totálně nasazeni, dvě pracovnice pro protifašistickou činnost vězněny a kdy bylo třeba v době náletů lexikální archív v r. 1944 přestěhovat do Mníšku.

[229]Projevem tohoto uvědomění a jednorázovým povzbuzením pro činnost ústavu byla okolnost, že spolu s Kruhem přátel českého jazyka obdržel po osvobození od tehdejší vlády mecenášský příspěvek milión korun. Všechny tyto nitky přispěly k tomu, že 6. února 1946 schválila správní komise České akademie přebudování Kanceláře v ústav, který měl kromě lexikografického oddělení, bývalé Kanceláře, ještě oddělení další. A tady přechází historie do osobních vzpomínek.

Do ústavu jsem nastoupil především na žádost svého brněnského vysokoškolského učitele, profesora B. Havránka, v září 1947. Předtím jsem působil osm let jako středoškolský profesor na bývalé obchodní akademii v Chocni. Profesor Havránek upozorňoval každého z nás, že se sluší, aby vědecký pracovník pracoval až 16 hodin denně, a že je třeba zbavit se školských pouček: správné — nesprávné, nikoli — nýbrž a nic mezi tím. Ústav byl tehdy už šest let umístěn v Karlově ulici č. 26, v budově, kde je dnes Akademie múzických umění. Tehdejší vchod z chodby lítacími dveřmi je dnes zazděn a nahrazen přímým vchodem zvenčí a vrátnicí. Kancelář začínala, jak už bylo uvedeno, v Bílkově ulici a od 1. 4. 1930 byla v Letenské ulici č. 5, tedy proti dnešní hlavní budově ústavu. V Karlově ulici zaujímal ústav třetí patro nad Pedagogickou knihovnou. Místnosti tvořily jakousi hranatou podkovu s hlavní frontou do Karlovy ulice a s postranními rameny sahajícími dovnitř nad zasklenou vnitřní dvoranu, v níž byla a dosud jsou skladiště.

Dovoluji si pozvat vás teď na malou procházku „Karlovkou“. Na jednom konci podkovy byla místnost pro jazykovou poradnu a zároveň péči o normu a gramatiku, kde pracoval Al. Jedlička a F. Váhala a kam docházel zprvu na půl úvazku, F. Daneš. Od podzimu 1946 měl tento úsek na starosti Jazykový koutek Československého rozhlasu, jehož relace byly tehdy u veřejnosti velmi oblíbeny a běžely denně před zprávami v 7 hodin ráno. Tento bumbrlíček byl ovšem stále hladový a to vyvolalo často vrásky na čele F. Váhaly, který se po habilitaci Al. Jedličky na Vys. šk. pedagogické a po jeho odchodu z ústavu o koutek staral, své klienty obcházel a urgoval. Jeho situace se zlepšila přílivem nových sil v r. 1948, k nimž patřil M. Dokulil, J. Zima, K. Kozlová, H. Marešová a později K. Hausenblas, S. Utěšený a J. Kuchař. Zvláště M. Dokulil se stále nedosyceným jazykovým koutkem velmi cítil a nepovažoval za nemožné předložit mu, třeba i z vlastní dílny, jeden koutek denně. Ovšem situace lexikografů, mezi něž jsem patřil i já, byla méně nadějná: oni jediní měli tehdy pracovní normu, [230]která znamenala zpracovat za měsíc nejméně 4 krabice, tj. asi 8 000 excerpčních lístků původního materiálu pro Příruční slovník jazyka českého. Pracovalo se tehdy velmi výkonně od osmi do třinácti hodin, a kdo nestačil za tu dobu své penzum zpracovat, musel ovšem pracovat i odpoledne. Zbývající čas byl věnován dalšímu studiu. Pamatuji se, že jsem v té době vyrobil i jeden silvestrovský koutek ve verších, tepající tehdy aktuální jazykové zmetky, např. nanášet problémy, najíždět na plnění plánu, různá dobová klišé, zbytečné užívání cizích slov aj.

Vedle jazykové poradny, kde byl tehdy kromě ředitelny jediný telefon, byla menší místnost, v níž pracovali na rukopisu Příručního slovníku manželé Havlovi a po odchodu R. Havla do Ústavu pro českou literaturu M. Dokulil, později i V. Kondrová. Na frontální straně, vedoucí do Karlovy ulice, zasedali ve dvou menších místnostech tehdy už zkušení pracovníci, K. Sochor, který se zabýval vedle vlastní lexikografie i terminologií, a L. Janský, s nímž jsem potom po léta spolupracoval, a to na dodatcích Příručního slovníku, které však nikdy nespatřily světlo světa, pak na řízení lexikální excerpce, až jsme konečně vplynuli do interní redakce čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého, jehož koncepci začal po roce 1950 připravovat M. Helcl.

Dále byla rozlehlá místnost, v níž pracovala V. Krsková a obvykle tři pomocné síly, zabývající se revizí kopií rukopisu Příručního slovníku a řazením nově odevzdaných excerpčních lístků, které byly pro autorské zpracování zařazovány do jednotné hlavní abecedy. Mezi těmito pracovníky byl i svérázný Karel Peške, velký ctitel a fanoušek SK Slávie. Touto průchodní místností se z chodby vcházelo do velké místnosti lexikografické, v níž zasedal M. Helcl, M. Štěrbová a já, po odchodu M. Štěrbové na brněnské pracoviště staroslověnského slovníku i J. Zima a E. Vodrážková.

Poslední dvě velké místnosti na frontální straně patřily nově budovanému oddělení dialektologickému a oddělení pro vývoj jazyka, staročeskému. Obě oddělení tvořila „spojené království“ a každému kraloval nejdříve jen jeden pracovník. Dialektologii reprezentoval od r. 1946 Jaroslav Voráč, který po Běličově brzkém odchodu z ústavu na olomouckou univerzitu spolu s prof. V. Vážným připravovali nářeční dotazníky, z nichž byly excerpovány relevantní nářeční jevy a ukládány na mapy pro budoucí nářeční atlas. Vedoucí oddělení byl v této pionýrské době dočasně i vlastním podřízeným. Do dialektologického [231]oddělení docházel přechodně jako student např. i nynější ředitel Kabinetu cizích jazyků ČSAV K. Pech, z pozdějších pracovníků oddělení P. Jančák, Z. Sochová a jistou dobu tu spolupracovala i doc. V. Mazlová, která však předčasně zemřela.

Poslední místnost na průčelní straně patřila oddělení staročeskému. Ze starší generace přicházeli občas do ústavu Gebauerův žák profesor Fr. Ryšánek, rázovitý a sveřepý Moravan, který měl stálé potyčky s prof. Fr. Šimkem a o němž se říkalo, že dovede mluvit staročesky a má staročeské jazykové povědomí, zdvořilý prof. V. Vážný, který položil základy slovenské dialektologie v pojetí jazykového zeměpisu, prof. Vysoké školy pedagogické Kvido Hodura, přítel Z. Nejedlého, překladatel Gogola a znalec stylistiky, spoluredaktor Příručního slovníku prof. V. Šmilauer, asistent St. Petíra, který pracoval na korekturách Příručního slovníku, přicházeli i mladší studenti, jako M. Nedvědová aj., a docházeli tam i přispěvatelé Naší řeči, různí zájemci o jazyk a jazykový materiál atd.

Druhou stranu podkovy ústavních místností tvořila chodba s materiálem uloženým v ocelovkách a na jejím konci nad dvoranou byla šerá pracovna, v níž zakotvily Karla Kozlová a Hana Marešová. V centru podkovy mezi vnitřní chodbou a dvorem byla ředitelna a knihovna. Tu pracoval ředitel dr. Alois Získal, zároveň redaktor Příručního slovníku, Jaroslava Zámišová, pozdější paní Získalová, a od r. 1950 první sekretářka ústavu, nynější osobní referentka Madlenka Šindelková. Tato skutečnost zároveň dotvrdila, že se ústav z malých poměrů stal opravdovou institucí. V době mého nástupu pracovalo v ústavu 16 sil, které tvořily odborový úsek s důvěrníkem, kterým byl M. Helcl a po něm F. Váhala. Ti také pečovali o naši odborářskou aktivitu.

Poválečné období bylo charakterizováno velkým pracovním nadšením, budovatelským úsilím a politickým kvasem. Sledovali jsme např. z bezprostřední blízkosti události v únoru 1948, které zasáhly i do dalšího vývoje slovní zásoby a jazykovědy, do ekonomického, politického, filozofického a dalšího odborného názvosloví a do publicistiky v nejširším smyslu.

Při výběru pracovníků se přihlíželo mimo jiné i k jejich původní regionální příslušnosti, zvláště i k zastoupení Moravy. Např. J. Voráč reprezentoval jihozápadní Čechy — těm také věnoval svou dvojdílnou nářeční monografii, E. Vodrážková jižní Čechy, F. Havlová a M. Dokulil Českomoravskou vrchovinu, F. Váhala Valašsko, já střed Moravy, L. Janský byl podle slov J. Běliče ztělesněním obecné češtiny a praž[232]ské mluvy. A. Získal při redakci rukopisu Příručního slovníku často dělal něco jako malý sociologický průzkum v ústavním terénu a zjišťoval, kdo příslušné slovo zná a jak by je hodnotil. Dospíval při tom k různým příznačným apodiktickým zjištěním, např. „Aha, tak mladí to už neznají“ nebo „Hm, tak na Moravě to už dnes nežije“.

V roce 1952 se ústav přestěhoval z Karlovy ulice do Letenské ulice č. 4 a od 1. ledna 1953 byl začleněn do ČSAV. Toto začlenění znamenalo další a novou etapu jeho historie spojenou především s přímým řízením ústavu akad. B. Havránkem. Podrobněji se o této události základního významu zmínil již ve výše zmíněném článku J. Petr. Uvedu zde jen tolik, že došlo k užším kontaktům jednotlivých oddělení, zvláště těch, která se zabývají současným jazykem, tj. oddělení gramatiky, lexikologie a lexikografie a jazykové kultury, změnil se styl práce, která byla orientována i kolektivně i individuálně, k plnění týmových úkolů i na hledání nových cest a metod základního výzkumu i lingvistické teorie, na zapojení bohemistiky do širšího rámce slavistického a na mezinárodní kontakty a spolupráci. Příznačná byla slova K. Hodury řečená na adresu jazykově zeměpisného dialektologického výzkumu, že o takových věcech se starším badatelům ani nesnilo. Do ústavu přicházeli mladší pracovníci, kteří hned na počátku své vědecké dráhy mohli přejímat výsledky poznání nahromaděného celoživotním usilováním badatelů starších a sami podstatným způsobem přispívali k teoretickému prohloubení výzkumu.

Končím-li své vzpomínání, chtěl bych zdůraznit, že jeho účelem nebylo jen oživení kousku minulosti, viděné vždy ex post trochu idylicky, ale i povzbuzení pro dnešní a snad i budoucí naše usilování, pro práci s předmětem společensky tak závažným a univerzálním, potřebným pro všechny obory lidské činnosti, jako je právě jazyk. I když je dnes samozřejmé a aktuální zkoumat češtinu i matematickými metodami, vyvíjet hlasové ovládání strojů, hledat možnosti mechanizace a technického zajištění např. excerpčních prací aj., zůstává čeština přesto naším jazykem mateřským. A práce na jejím výzkumu, ačkoli znamená časté vysedávání po nocích a po nedělích při trpělivém a detailním popisu materiálu a jeho interpretaci, při psaní příspěvků žádaných doma i v cizině a vždy stíhajících redakční uzávěrky, tato práce je a musí být nejen zaměstnáním, ale především posláním, a dokonce i zamilováním.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 225-232

Předchozí Eva Macháčková: Za výkladními skříněmi je mnoho tabel

Následující Jana Hoffmannová: K nespisovným prvkům ve dvou českých překladech Šukšinovy Červené kaliny