Jos. Zubatý a slovník jazyka českého

Quido Hodura

[In Memoriam]

(pdf)

-

Nikoli poslední mezi sirotky po zemřelém Josefu Zubatém, velikém mistru české filologie, je Slovník jazyka českého. Od roku 1920, kdy byla rozdělena lexikografická a dialektologická komise, tedy po celých téměř jedenáct let, byl Zubatý předsedou lexikografické komise, jejímž úkolem bylo říditi přípravné práce k vydání velkého českého Thesauru. Naše řeč byla sice mnohem bližší jeho srdci, ale na tu Slovník nemohl dobře žárlit, už proto ne, že prospěch Naší řeči byl často prospěchem Slovníku. Velmi mnohé z článků v Naší řeči otištěných byly úplně nebo aspoň zčásti závislé na materiále slovníkovém a práce pro Naši řeč byla tedy a dosud bývá užitečnou kontrolou tohoto materiálu. Avšak zásluhy Josefa Zubatého o Slovník jsou přes to veliké, a to nejen tím, že přímo pomáhal radou i skutkem, nýbrž i tím, že věnoval Slovníku, který často potřeboval podpory u činitelů úředních, veškerou váhu své autority učenecké a později i presidentské.

Ještě dříve, nežli byla zřízena kancelář Slovníku jazyka českého, měl Zubatý možnost poznati způsob přípravné práce pro slovník polský o své příležitostné návštěvě v Krakově. O této zkušenosti Zubatého nejsou, bohužel, žádné písemné zprávy, ale je jisto, že jí užil při poradách o slovníku českém, který se právě v té době chystal. Zato se zachovala podrobná, vlastní rukou Zubatého psaná zpráva o jeho cestě do Mnichova, kterou konal v květnu 1911 na vyzvání lexikografické komise, aby tam poznal osobním názorem způsob, jakým se konají práce v největším díle lexikografickém, v Thesauru jazyka latinského. Tato zpráva se skládá ze dvou částí, z nichž první vykládá zevrubně o zajímavém způsobu, jakým se prameny »rozlístkovávají«, jak jsou upraveny jednotlivé lístky, jak se lístky uschovávají, jaký je honorář za excerpování, jaké jsou náklady a příjmy atd. Druhá [93]část obsahuje úvahu, jak by bylo možno napodobiti způsob mnichovský u nás. Rozdíly, které nedovolují užíti týchž metod, zakládají se hlavně v tom, že literatura česká, třebas jen století XIX., je mnohem rozsáhlejší než literatura latinská a že latina je jazyk mrtvý, který se už dále nevyvíjí, kdežto čeština je jazyk živý, stále se měnící. Doporučuje tedy Zubatý podrobně vyexcerpovati jenom část literatury, ale s velkým důrazem upozorňuje, že je třeba co nejvíce omeziti míru subjektivnosti při excerpování a práci excerpční co nejvíce zmechanisovati. To je pokyn, který se v budoucnosti ukázal velmi cenný. Soustavně ho využil později Ertl, učiniv vynechávání slov při excerpci závislým ne na subjektivním rozhodování excerptorově, nýbrž na přesné kontrole příručními slovníky, které obsahovaly slova pro Slovník nepotřebná, protože už jsou doložena, a to z doby starší, než je spis excerpovaný. Jiná rada, kterou zde Zubatý dává a která se rovněž osvědčila v Slovníku, se týká datování dokladů rokem prvního vydání. Důsledně prováděti se však začala tato zásada až r. 1919.

Protokoly o schůzích komise, při kterých Zubatý velmi zřídka chyběl, jsou plné jeho zásahů do jednání o slovníku. Zajímavé jest, že jeho rady a návrhy nejsou vždy jen učené a že pro vysokou vědu nezapomínal na nejběžnější potřeby denního života. Obstaral na př. dodání velmi praktických, patentních krabic, do nichž se lístky ukládaly, objednával regály na tyto krabice, navrhoval opatřiti schůdky k regálům atd. Ani administrativní stránku nezanedbával. Navrhoval pořídit inventář nábytku, soupis půjčených knih, lístkový katalog do knihovny, založit seznam excerptorů a j. V jednom protokole je dokonce zaznamenán návrh Zubatého, aby se do kanceláře koupilo umyvadlo, konvice na vodu, dva ručníky a mýdlo.

Z přemnohých jeho návštěv u úřadů uvedu jen poslední z minulého roku, jejímž jsem byl svědkem. Když na počátku 1930 byla ohrožena velká část subvence na Slovník, bylo třeba zakročit u prof. Srdínka a ministra Dérera. Zakročení u známého svého prof. Srdínka provedl pan president telefonicky, ale ministra školství navštívil osobně. Obě přímluvy měly úspěch, subvence byla zachráněna. Jistě tu působila všeobecná oblíbenost Zubatého a jeho presidentská důstojnost, ale jeho projev u pana ministra byl při vší stručnosti a formální střízlivosti, Zubatému běžné, tak důrazný a plný upřímného přesvědčení o spravedlnosti tlumočeného požadavku, že sotva bylo možno odolati.

Ale to vše, třebas mělo veliký význam pro Slovník, nebylo daleko věc hlavní. Hlavní byla bezpečnost a jistota, kterou Zubatý [94]sugestivně šířil kolem sebe a která plynula z rozsáhlého a hlubokého vědění. V jeho blízkosti nebylo strachu, nebylo nedůvěry. To jistě dobře ocenil V. Ertl, který by se byl jistě, nebýt Zubatého, přese všecku osobní svou rozhodnost mnohdy zakolísal, když se mu pod rukama rozrůstal Slovník do ohromných rozměrů. Ale pouhé vědomí, že Zubatý poradí, rozptylovalo již všechny obavy.

Ze všeho nejkrásnější však byl citový vztah, který byl mezi ním a všemi členy kanceláře. Když přišel do kanceláře, zřídka se ptal sám od sebe na Slovník. To nebyl nedostatek zájmu — že ho má dost, dokázal jindy často —, nýbrž jemnocit snad docela bezděčný, kterým dokazoval, že nám úplně důvěřuje. Pro Zubatého se nehodil název představený, ba ani učitel. Byl otec, otec vždy laskavý a nikdy přísný, neboť on přísnosti nepotřeboval: zlo zapuzoval pouhým svým čistým zjevem.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 4, s. 92-94

Předchozí František Oberpfalcer: Za profesorem Josefem Zubatým

Následující F. O.: Janáčkův zápis hlasu prof. J. Zubatého