Spisovná čeština a jazyková kultura IV.
Jiří Haller
[Články]
-
Poslední z článků, které se týkají jazykové správnosti v širším smyslu, je úvaha Jazyk spisovný a jazyk básnický od univ. docenta estetiky dr. Jana Mukařovského (123—156).[1] Zabývá se nejprve otázkou, je-li básník vázán normou spisovného jazyka, t. j. je-li jazyk básnický zvláštní druh jazyka spisovného, či je-li to útvar samostatný. Dr. Mukařovský soudí, že jazyk básnický není druhem jazyka spisovného, a to už proto, že má k disposici i jazykové útvary nespisovné, na př. rozličné vývojové fáze jazyka, dialekty, argot atd. »Úzká souvislost« mezi oběma těmi jazyky záleží »především v tom, že jazyk spisovný je pro básnictví pozadím, na kterém se odráží esteticky záměrná deformace jazykových složek díla, jinými slovy záměrné porušování spisovné normy« (str. 124). Čím pevněji je ustálena spisovná norma, tím rozmanitěji lze ji porušovati a tím víc je v jazyce možností pro básnictví. Mezi jazykovými složkami básnického díla je ovšem mnoho prvků nedeformovaných a právě na nich se odráží deformace složek ostatních. Teoretik spisovného jazyka může tedy pojmout do svého materiálu i díla básnická, musí však odlišiti složky deformované od složek nedeformovaných.
Ale jádro problému vidí dr. Mukařovský v rozdílnosti funkce obojího jazyka. »Funkce básnického jazyka záleží v maximální aktualisaci jazykového projevu. Aktualisace je opak automatisace, tedy odautomatisování nějakého aktu; čím více je akt automatisován, tím méně je jeho provádění provázeno vědomím, čím silněji je aktualisován, tím úplnější je jeho uvědomění. Objektivně vyjádřeno: automatisací se jev schematisuje, aktualisace znamená porušení schematu« (str. 127). V jazyce spisovném má aktualisace účel, obrátiti intensivněji zřetel čtenáře k věci; v jazyce básnickém se aktualisace stává samoúčelnou. Maximálnosti aktualisace nedosahuje básnický jazyk množstvím aktuali[139]sovaných složek, nýbrž důsledností a systematičností aktualisace. Jedna ze složek při tom stojí nejvýše a jí se řídí složky ostatní; je to dominanta. Vzájemné vztahy všech složek tvoří strukturu díla a mohou být rozličně utvářeny vzhledem k pozadí normy spisovného jazyka anebo tradičního estetického kánonu. Škoda, že při svém výkladu je dr. Mukařovský příliš skoupý na názorné příklady.
Porušování spisovné normy je tedy pro jazyk básnický nezbytné; »upírat dílu básnickému právo na porušení spisovné normy znamená negovat básnictví«.
Z úvah o jazyce nelze dále vyloučiti ani estetické hodnocení. Oblast estetického hodnocení daleko přesahuje hranice umění a zabírá téměř všechny výkony člověka, a proto nepochybně do ní náleží i jazyk. Dnešní puristé sice zavrhují estetické hodnocení v teorii, ale často se jím řídí v své praxi. Užívají-li termínů jadrný, dobrý výraz, papírový výraz, šeredný výraz a pod., už tím vkládají do svého rozlišování odstín estetického hodnocení. Stejně je estetický i postup, kterým se zamítá na př. přenesený význam slovesa přehnati (str. 136 n.). Estetické hodnocení má velký význam i pro vývoj spisovné normy. Bylo by proto třeba vědecky zkoumat a určit estetický kánon dnešního spisovného jazyka i prozkoumat vývoj tohoto kánonu v minulosti.
Básníci nejsou tvůrci spisovného jazyka, nejsou ani odpovědni za jeho stav. Přejde-li co z jazyka básnického do jazyka spisovného, je to přejetí stejné, jako když se na př. přejme do spisovného jazyka něco z jiného jazykového prostředí (z nářečí, slangu atd.), ale vždy se tak děje »mimo záměr básníkův«. Básnické neologismy jsou tvořeny za jiným účelem než novotvary spisovné, a proto je nelze oboje posuzovat podle stejného měřítka. Přes to však básnický jazyk působí na vývoj jazyka spisovného, ale v různých dobách různě. Na př. v době t. zv. klasicismu se jazyk básnický velmi blíží jazyku spisovnému, t. j. deformace jazykových prvků je velmi omezena. Čeština dobou klasicismu neprošla, ale přes to bylo ve vývoji češtiny období, kdy obojí jazyk téměř splýval, t. j. doba obrozenská. Tehdy nebylo takřka rozdílu mezi neologismy básnickými a spisovnými, a proto se také mohly básnické neologismy tak hojně ujímat. Ale ani v téže době nemusí být poměr jazyka básnického k spisovnému stejný u všech básníků. Někteří z nich téměř vůbec nedeformují jazykové složky svého díla (na př. Arbes), jiní deformují jen se zřetelem na thema, na př. za[140]barvují nespisovně svůj jazyk, aby charakterisovali osoby a prostředí (T. Nováková), jiní zase deformují jazykové složky samy o sobě (Vančura). Význam básnické deformace pro jazyk spisovný však záleží ještě v něčem jiném: často se totiž charakteristický rys jazyka, který dosud unikal pozornosti jako prvek úplně zautomatisovaný, objeví teprve v básnické aktualisaci, jíž byly dosavadní vztahy změněny, zpřevráceny a jazyk byl ukázán s nové stránky, předtím neviděné. Tak na př. symbolismus u nás odhalil jazykovému povědomí podstatu větného významu a dynamičnost větné konstrukce.
Jazykový kritik má právo posuzovat jazyk básnického díla, ale jeho kritika může být jenom estetická. Nesmí soudit básníka ve jménu spisovné normy a musí vzít na sebe osobní odpovědnost za každý svůj soud. Na vybranou má dvojí metodu: buď stojí na stanovisku struktury zamýšlené básníkem a žádá její důsledné uskutečnění, anebo se hlásí k struktuře jiné, a pak zároveň s dílem zavrhuje i strukturu, na které je dílo vybudováno. Ani »bezděčné« chyby jazykové v díle básnickém nesmí kritik posuzovat jako pouhé chyby, neboť i ony se mohou stát »faktem básnické struktury«.
Článek dr. Mukařovského je vedle výkladu prof. Havránka nejdůležitější a nejdůmyslnější příspěvek této publikace. Otvírá nový a velmi poučný pohled na básnické dílo, třebas je osvětluje toliko s jediné stránky. Dr. Mukařovský totiž naprosto důsledně uplatňuje své stanovisko estetické a vůbec, jak se zdá, neuznává při posuzování básnického díla hledisko jiné. Ale takovýmto výhradním monopolem estetiky by se proti jedné krajnosti, která se kárá, t. j. proti čistě jazykovému posuzování básnického díla, stavěla jen krajnost druhá. Každé umělecké dílo má dvojí stránku, technickou a uměleckou, a každá z těchto dvou stránek se řídí svými zákony. Oboje ty zákony musí umělec znát; nedovedeme si na př. představiti velkého hudebního skladatele, který by neznal nauky o harmonii. Je pravda, že leccos z toho, co náleží k technickému vzdělání, může umělec nahraditi intuicí, ale na to právě velcí umělci spoléhají nejméně. Geniální skladatel B. Smetana, veliký obnovitel (»deformátor«) české hudby, ze svého díla vyloučil skladby, které vytvořil před svým vyučením u Proksche, a to proto, že vznikly, jak sám se vyjádřil, »v čirých temnotách duchovního vzdělání hudebního«. Žádáme-li na slovesných umělcích, aby [141]znali jazyk, jehož užívají, není to přece požadavek přemrštěný; ve všech jiných oborech umělecké práce je obdobný požadavek naprosto samozřejmý, a věru nevíme, proč zrovna básník by měl být z této obecné povinnosti vyňat. Rozdíl mezi uměním slovesným a jinými obory je v tom, že slovesný umělec užívá materiálu společného nám všem, a proto kontrola, jak s ním hospodaří, musí být tím všestrannější. Dr. Mukařovský nečiní dobře, když právo takové kontroly upírá právě strážcům jazykové normy.
Privilegované postavení básníka k jazyku odůvodňuje dr. Mukařovský tím, že by básnictví bez záměrného a soustavného porušování jazykové normy nebylo možné. Tu záleží na tom, co se tím porušováním (deformací) míní. Dr. Mukařovský, soudíc podle některých jeho výroků, do něho zahrnuje nejen to, co bychom mohli nazvati osobitými stylistickými zvláštnostmi a výsadami básníků, nýbrž i vyložené jazykové chyby. Avšak tomuto pojetí jazykové praxe básnické odporuje zkušenost. K vytvoření dokonalého básnického díla není třeba porušovat normu jazykovými chybami. Dr. Mukařovský uvádí jako typ básníka deformujícího samoúčelně Vl. Vančuru; a přece je Vančura jeden z těch několika dnešních spisovatelů, jejichž díla vynikají jazykovou čistotou. Ani případ Nezvalův by nebylo možno dobře vysvětliti, kdyby these dr. Mukařovského platila v plném rozsahu: Nezval totiž v svých verších má jazyk mnohem lepší než v próze,[2] a sotva asi v nich deformuje méně než v dílech prozaických. Tyto příklady ukazují naprosto nepochybně, že mezi možností básnicky tvořit a jazykovými chybami není přímé příčinné souvislosti. Všechno, co dr. Mukařovský vyhrazuje pro básníka (t. maximálnost, samoúčelnost aktualisace atd.), dá se velmi dobře srovnat s jazykovou normou; ale ovšem musí básník tuto normu znát. Básník, který se v svém umění nedovede obejít bez zřejmých chyb proti spisovné normě, by neměl býti brán za průměr obecně platný; je jistě velmi příznačné, že se protest proti této části výkladů dr. Mukařovského ozval i z řad básníků samých.[3]
Zdá se, že se dr. Mukařovský neobíral podrobněji rozdílem mezi zvláštnostmi, kterými se jazyk básníka liší od obecné normy, a mezi jazykovými chybami, kterými se [142]ovšem od obecné normy odlišuje kdokoli, nejen básník; zdá se to aspoň podle toho, že mluví-li o jazykových odchylkách, míní tím někdy to, jindy ono. Ale ten rozdíl je příliš velký, aby mohl být přehlížen, a NŘ. ho vždycky v svých výkladech, zvláště i v referátech, pečlivě dbala. Právo na osobité užívání jazyka (t. j. to, co Bally nazývá stylem) nikdo v NŘ. básníkům nebral a nebere; pozorný čtenář najde dokonce i v referátech, které se dnes pro své »školometské brusičství« atd. odsuzují nejpříkřeji, že se odchylky, které neodporují normě anebo jejímu duchu, toliko zaznamenávají, ale nekárají. Avšak to všechno ještě neznamená, že by jazyková chyba básníka nebyla chybou. I v hranicích platné normy spisovné je tolik možností k aktualisaci i k nezbytné deformaci výrazu, že žádný básník by se nemusil utíkat k jazykovým chybám, aby svůj slovní výraz osvěžil. Dr. Mukařovský ovšem ukazuje na čtyřech příkladech z referátu o Nezvalově románu, že se vytýkáním jazykových chyb omezuje právo básníka, aby užil takového výrazového prostředku, který jeho uměleckému záměru nejlépe vyhovuje. Nemůžeme s ním ani v této věci souhlasit, ale řekněme, že má pravdu: jak však by bylo možno tím zvláštním právem básníka vysvětlit a odůvodnit, že Nezval píše také na př. vyrozumněl, připoměl, napjetí, nahražována, koštěné, v rukách a nohách, od něj, z nějž, do nějž, vyhražený, unešena, smísený, že si plete rekurs a revers, zhášeti a zhasínati, že píše byl cítit pach karbolky, bylo zužitkováno výkalů, takovou bývá někdy láska atd. atd.? Je také takovéhoto porušování jazykové normy básníku nezbytně třeba, anebo je prostě znamením nedokonalé znalosti jazyka a jeho mluvnice?
Ale ani výklad, kterým dr. Mukařovský dokazuje, že Nezval oněch čtyř chybných výrazů užil záměrně, nepřesvědčuje; to potvrzuje také Arne Novák v Lumíru 59, 1933, 265. O výraze »vyjádřiti něco přehnanou mimikou« dr. Mukařovský říká, že nelze v něm slovo přehnaný nahraditi synonymy přemrštěný, přepjatý, neboť »mají významový odstín chtěnosti, afektace, avšak o tu zde vůbec nejde. Blaženka přehání svá gesta proto, aby jim dodala sdělovací výraznosti; gesta jsou zde náhradou slov. Kromě toho jsou tato přehnaná gesta projevem vzrušení, protože Blaženka přináší neočekávanou zprávu o konci války; vzrušená gesta však nelze nazvat přemrštěnými, tím méně přepjatými.« Proti tomu výkladu lze míti námitky; především nejsou gesta náhradou slov jenom zde, nýbrž i kdykoliv jindy; a kdo svým [143]gestům dává nad obyčej velký důraz, přepíná je, a jsou tedy jeho gesta přepjatá nebo přemrštěná, ať jsou vzrušená čili nic. Dr. Mukařovský tu patrně omezuje význam příd. jména přepjatý a přemrštěný jen na ten odstín, který má na př. ve spojení přepjatý člověk, t. j. ‚nepřirozený, strojený‘.[4] A činí to možná jen proto, aby vyvrátil velmi pravděpodobnou domněnku, že Nezval nezná ani školní mluvnici; neboť i v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 141 vytýká se slovo přehnaný za chybný germanismus.[5] Ještě menší váhu má námitka dr. Mukařovského proti nahrazení slova záležitost slovem věc (slovo věc je prý ve spojení vyřizovati si věci neurčitější než slovo záležitost!) a slova prvotřídní slovem výtečný, velmi dobrý (o tom praví, že je to citát z promluvy starého krejčího; P. Váša v LN. 23/10 1932 správně ukázal na to, že starý krejčí by toho slova nikdy neužil). Sloveso míjeti ve spojení »automobily míjející podél domů« se odůvodňuje trojnásobným opakováním hlásky m (automobily — míjející — domů); ať už je tu náhoda či úmysl, uznáváme možnost takovéto námitky. Ale Nezval má sloveso míjeti v oblibě zcela zvláštní a užívá ho tak často, že se to musí státi každému čtenáři nápadným; omluvil by onen jediný případ také všechny ostatní?[6]
Termín deformace a jeho český překlad porušování tedy nevyjadřuje správně, v čem záleží pravá podstata jazykové [144]praxe básnické. Daleko lépe vyhovuje výraz přetváření (přetvoření) básnického jazyka (užil ho K. Oliva v své Teorii literatury pro obchodní akademie, Praha 1932, str. 4, 7 a j.).
Ani výklad dr. Mukařovského, že jazyk básnický není druhem jazyka spisovného, nepřesvědčuje. Že může básník v svém díle užít i prvků nespisovných, na př. z nářečí, slangu a pod., není ještě důkazem nespisovnosti jazyka básnického vůbec; do oblasti spisovného jazyka nepatří jen ony prvky, citáty z jiného jazykového prostředí. Ale stejně jsou pouhými citáty i ve funkčním jazyce básnickém. Užije-li spisovatel v dialogu svého románu nářečí, nelze proto přece tvrdit, že by ono nářečí náleželo do jeho básnického jazyka anebo že proto už jeho jazyk přestává být jazykem spisovným. To by potom na př. i hudební skladba, v které je užito i jiných prostředků než hudebních (třebas v Čajkovského předehře »1812«), nebyla také hudbou. Výjimečný případ, že básník napíše celé dílo v nářečí nespisovném anebo že některý básník píše jen nespisovně, nemůžeme pokládat za průměr a posuzovat podle něho jazyk básnický vůbec. Máme naopak za to, že i básnický jazyk je druhem jazyka spisovného a že básník je za svůj jazyk stejně odpověden jako kterýkoli jiný člověk. Jeho výsada nezáleží v porušování jazykové normy, nýbrž ve způsobu, jakým jazykového materiálu normou přijatého užívá. Má mnohem víc volnosti než osoba píšící bez estetických záměrů, ale byť byla autonomie básnického jazyka sebe větší, je z ní vyloučena zjevná neumělost a neznalost i následek těchto dvou nedostatků — jazykové chyby. Výhody básnického tvoření jazykového záleží v jiných věcech než v dělání chyb: záleží v neomezeném výběru výrazů a v bohatství jejich kombinací, v rozvíjení skrytých možností vyjadřovacích, které jsou otevřeny především jazykovému umění básníka, v odhalování neznámých stránek jazyka a jeho charakteristických rysů, které dosud unikaly pozornosti jakožto prvky zautomatisované (Mukařovský 146), atd. Básník má možnost dokonce i nově tvořit slova (třebas snad ne tak velikou, jakou měl M. Z. Polák, jehož se dr. Mukařovský dovolává: takový básník by dnes asi sotva obstál). Ale to všechno básníkovi nikterak nedává právo, aby rušil normu. Básník, který dokonale zná jazykovou normu, není jí ani omezován a její zachovávání mu nemůže působit potíže; výrazy, které norma odmítla, prostě pro něho neexistují. Tím nemůže vzniknout mezera v jeho vyjadřovacích prostředcích, zná-li ovšem dostatečně vše[145]chny legální možnosti svého jazyka; a těch je tolik, že celé generace básnické nestačí je vyčerpat a že každá nová generace objevuje v jazyce prostředky zcela nové. Je básník tedy omezen toliko měrou svého vyjadřovacího umění. Nedovede-li se vyhnouti na př. germanismu, normou odmítnutému, svědčí to spíše o chudobě jeho vlastního slovníku než o nezbytnosti zaviněné nedostatečností jazyka.
Pravda je, že ne všechny básnické aktualisace přecházejí do spisovného kolektiva. Ale z toho neplyne, že by poměr jazyka básnického k jazyku spisovnému byl jiný než poměr ostatních složek, neboť pochod při přejímání výrazů z jiných oblastí jazyka je zcela obdobný. Ani estetická záměrnost básnických novotvarů není důvodem k tomu, aby byly tvořeny »se značným násilím na jazyce po stránce tvarové i významové« (142). Všechny zvláštní funkce básnického jazyka se dají srovnat s jazykovou normou tak, aby netrpěl násilí ani básník, ani jazyk. Básník, který to nedovede, není básníkem dokonalým.
Dr. Mukařovský má za to, že básnický jazyk lze posuzovat toliko s hlediska estetického. Řekli jsme už, že pokládáme tento názor za jednostranný. Básník, stejně jako kdokoli jiný, kdo užívá jazyka, je podroben také jazykové kritice. Jazykový kritik pak má právo upozorňovat na takové odchylky od spisovné normy, které pokládá za chyby, na př. na užívání nečeských a platnou normou zamítnutých výrazů, na neumělost ve vyjadřování, na chyby tvaroslovné, pravopisné atd. Toho práva se jazykový kritik nemůže vzdát. Že se v tom neshodne s estetikem, který v hájení spisovné normy vidí překážku básnické práce, není nic divného. Jak je ono estetické hledisko dr. Mukařovského úzké, ukazují i příklady, na kterých je demonstruje. Hájí na př. Nezvalovo nadměrné užívání relativních vět poukazem na filmovou techniku, na t. zv. prolnutí, »zastřený přechod od thematu k thematu, thematický přesun, který se ve filmu děje tak, že část obrazu potrvá a odvrátí divákovu pozornost od proměny částí ostatních; touto proměnou se přesune thema a vlivem nového thematu nabude pak nového významu i ta část obrazu, která proměnu přetrvala.« Nelze zajisté nic namítat proti tomu, chce-li básník takového účinu dosáhnout slovy. Ale musí to umět. Nezval si však při tom počínal tak primitivně, že na konec z jeho prolnutí vznikly do zlatova vypečené koroptve, jež lé[146]taly v celých hejnech. Účin je ovšem komický. Jestliže to dr. Mukařovský nevidí, svědčí to jen o příliš jednostranném zaměření jeho pozornosti. Stejně mu při analyse uniklo, že Nezvalova katachrése »vdechovat vadnoucí listí« je něco docela jiného než Nerudova zkratka »vrata zimně pozamčena«. Nezvalův obraz vybavuje především představu komickou (»vdechovat listí«) a tím ruší zamýšlený estetický účin (zvukovou shodou hlásek se sotva zachrání), kdežto výraz Nerudův je básnickou obdobou typu »býti jarně oblečen«, kterého se užívá i v jazyce hovorovém, a není v něm tedy nic násilného jako v obraze Nezvalově. Ale jak jsme pravili: názor na takovéto věci může býti různý podle hlediska, s kterého se posuzují; není však správné, když estetik prohlašuje, že jen jeho názor je oprávněn. Nelze souhlasiti s tím, aby se měla i neobratnost a improvisátorská nepromyšlenost v jazyce básníkově chránit pláštíkem estetické záměrnosti. Děje-li se tak přece, narůstá tím jazykovému kritiku jen nová povinnost: chránit spisovný jazyk také proti příliš jednostranným teoriím estetickým.
Na konec zbývá připojit jen dvě drobné poznámky. Právo básníka na jazykové chyby obhajuje dr. Mukařovský také poukazem na Poláka Conrada, který píše anglicky a dopouští se vlivem svého mateřského jazyka polonismů. Je arci možno posuzovat tento zjev kladně, ale jen v čistě vědecké studii, která jazykové jevy toliko zjišťuje, nikoli v jazykovém referátě pojatém se stanoviska jazykové normy. Bylo by ostatně třeba, aby dr. Mukařovský k tomu ještě připojil dodatek, kolik anglických spisovatelů mělo odvahu Conrada v jeho zvláštnostech následovat. Je totiž něco jiného, dopouští-li se chyb proti duchu jazyka cizinec, jehož mateřský jazyk je jiný než ten, kterým se vyjadřuje, anebo dopouští-li se jich spisovatel v svém jazyce mateřském. Co bychom mohli pochopit u Němce píšícího česky, nebudeme promíjet spisovateli vyrostlému z půdy čistě české. Dr. Mukařovský tu mohl sáhnouti dokonce pro příklad domácí: také u nás jsou spisovatelé dvojjazyční a také jejich čeština má zvláštní ráz, někdy hodně nečeský, zvláště v stavbě vět. Bohužel nemáme dosud takového rozboru této češtiny, jaký mají Angličané o jazyce Conradově; ale dojde k němu jednou, a pak se bude moci také ukázati, co je v přínosu dvojjazyčných spisovatelů kladného. Charakteristické pro naše české poměry je to, že se některé z jazykových rysů, působených dvojjazyčností, šíří i k méně pevným spisovatelům jednoja[147]zyčným, především k těm, kteří i jinak projevují slabší znalost spisovné normy.
Dr. Mukařovský vytýká dnešnímu vedení NŘ. také tón jazykových referátů a jejich nevěcnost. K výtce nevěcnosti nepodal dr. Mukařovský dokladů dost přesvědčivých, jak jsme ukázali už výše; výtka týkající se tónu dnešních kritik v NŘ. je zajímavá ukázka způsobu, jak se proti dnešní NŘ. bojuje, ale nikoli důkaz o změně ducha ve vedení NŘ. Dr. Mukařovský totiž z několika set stránek věnovaných posudkům literárních děl vybral několik opravdu velmi mírných řádek z 2. ročníku a s nimi měří tón, jímž byl v NŘ. posouzen jazykově velmi špatný Nezvalův román Kronika z konce tisíciletí. Tón jistě přísný, ale patrně i zasloužený; sám prof. Weingart, třebas také soudí nepřívětivě o »společenské úrovni« dnešní NŘ., dovolává se jednoho z přísných výroků onoho referátu bez poznámky v ČMF. XVIII, 1932, 115. Ale takový důkaz, o jaký se tu dr. Mukařovský pokouší, by se dal velmi snadno provést i obráceně; záleží jen na tom, kam se sáhne pro doklady. Stojí snad za poznámku, že jiní čtenáři si zase libovali vzrůst věcnosti a úbytek peprného kazatelství v posledních referátech NŘ.; je vidět, že ani zde nelze vyhověti všem.
Tím by v podstatě bylo učiněno zadost povinnosti, odpověděti na publikaci PLK. »Spisovná čeština a jazyková kultura«. Čtenáři, kteří sledují práci Naší řeči bez předsudků, dovedou jistě sami posouditi nejlépe, je-li naše práce poctivá a prospěšná. Netvrdíme, že jsme byli vždy a ve všem neomylní, a rádi také skutečné své chyby uznáme, neboť nejde o nás, nýbrž o prospěch našeho jazyka. Ale výtku, že kazíme stabilitu spisovné češtiny tím, když hájíme platné normy, odmítáme s klidným svědomím; jsme naopak přesvědčeni, že se tato stabilita porušuje tím, když se do jazykových otázek vnáší neklid teoriemi dosud nedefinitivními a v praxi nevyzkoušenými.
[1] O článku univ. prof. dr. M. Weingarta »Zvuková kultura českého jazyka« se pokusíme opatřit svým čtenářům zprávu od fonetického odborníka.
[2] Tak soudí i prof. M. Weingart v ČMF. 18, 1932, 115 a v Rozpravách Aventina 7, 1932, 250.
[3] Nejdůrazněji jej vyslovil St. K. Neumann v Přítomnosti IX, 1932, 832 n. a K. Čapek v LN. 4. XII. 1932.
[4] Podobně zužuje dr. M. význam slov při svém výkladu o bezděčném estetisování brusičů, když užívají slov jadrný, papírový výraz a pod. Jistě záleží na tom, co chce těmi slovy vyjádřiti pisatel; brusič, jehož pozornost směřuje především k stránce jazykové správnosti, jimi vystihuje tuto stránku. Spojení »jadrný výraz« mu neznamená nic jiného než »jazykově správný výraz«, spojení »šeredný výraz« pak znamená tolik co »výraz nesprávný«, spojení »papírový výraz« má význam »výraz knižní, neživý« a pod. Zdá se, že právě při této výtce nedbal dr. M. funkčního rozlišení jazyka, na něž jinak při kritice NŘ. klade takový důraz.
[5] Zároveň se tu ovšem opakuje zjev, na který jsme několikrát upozornili už dříve, že totiž výtky proti dnešní kodifikované a závazné normě obrací dr. M. proti autoru referátu; to jest asi tak logické, jako kdyby voják střehoucí vojenský objekt byl činěn odpovědným za jeho architektonické nedostatky.
[6] Dr. Mukařovský si kritiku referátu o Nezvalovi značně ulehčil, když z celé hromady výtek vybral jenom nepatrnou ukázku a ostatní odbyl pouhým tvrzením: »Kdybychom však provedli celkový rozbor všech (t. výtek), nezměnil by se podstatně obraz, který jsme se pokusili nastínit.« Ale jeho přísný soud o onom referátu by měl průkaznou moc teprve tenkrát, kdyby byl tímto způsobem probral a vysvětlil všechny výtky, na př. i ty, které jsme uvedli výše; je naopak zcela pravděpodobné, že by se potom obraz změnil velmi podstatně.
Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 5, s. 138-147
Předchozí Vladimír Šmilauer: Studentské přezdívky z Bratislavy
Následující jh. (= Jiří Haller): Případný
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1