Cesta k českému jednosvazkovému slovníku
Josef Filipec
[Články]
-
České slovníkářství, mající dávné a významné tradice, tvoří kvalitativně i kvantitativně důležitou složku české jazykovědy a plní kromě toho četné kulturní a společenské funkce. Víme, co znamenaly pro českou kulturu osobnosti, s jejichž jménem jsou spjaty významné lexikografické činy, jako byl např. ve 14. stol. mistr Bartoloměj z Chlumce (Claretus), v 16. stol. Daniel Adam z Veleslavína, v 17. stol. J. A. Komenský a v době českého národního obrození Josef Dobrovský a Josef Jungmann. Právě příklad těchto dvou velikánů české jazykovědy a kultury nejlépe předznamenává teoretickou i společenskou úlohu vědeckého slovníku a usilování o něj, příznačné u nás právě pro dvacáté století.
Na devítisvazkovém akademickém Příručním slovníku jazyka českého (1935—1957)[1], který je výsledkem téměř padesátiletého úsilí předních českých lingvistů i řadových lexikografů, se ukázalo, že výkladový slovník mateřského jazyka, založený na bohatém původním materiále, je základem nejen pro slovníky všech ostatních typů, jednojazyčné i dvojjazyčné, ale i základním dílem lingvistickým. V souvislosti s tímto dílem vznikla kromě jiných prací první a původní česká lexikografická teorie,[2] předstupeň lexikologie, bez níž není úplný žádný popis jazyka.
Na základě zkušeností získaných při práci na tomto slovníku bylo možno prohloubit popis a výklad současné české slovní zásoby v čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971)[3]. Tento [226]slovník velmi podrobně zachytil nejen současnou spisovnou slovní zásobu, ale i řidší slova krásné literatury, ve výběru pak slovní zásobu jiných útvarů národního jazyka (např. nářečí i slovní zásobu jazyka 19. stol.). Ve větší míře než Příruční slovník přihlédl k důležitým aspektům lexikálních jednotek, zvláště tvaroslovným a syntaktickým, a přestože byl zpracován po sešitech a abecedně, uplatnil se v něm zřetel k formálně lexikálním i sémantickým vztahům slov a ustálených slovních spojení (šlo zvláště o vztahy slovotvorné, vztahy synonym a antonym, o hierarchii variant ap.). Společenská úloha těchto slovníků a dlouholetá práce jejich autorů a redaktorů byla oceněna udělením nejvyšších vyznamenání, v prvním případě státní ceny Kl. Gottwalda za rok 1958, v druhém případě cenou ČSAV za rok 1972.
Brzy se však stalo zřejmým, že čtyřsvazkový, a tím více devítisvazkový slovník nemůže být vhodnou pomůckou pro běžné uživatele (kromě toho jsou dnes oba slovníky rozebrány a o jejich novém vydání se neuvažuje). Začalo se proto uvažovat o vypracování jednosvazkového slovníku tím spíše, že v cizině již slovníky tohoto typu dávno existují. Připomeňme si aspoň Ožegovův Slovník ruského jazyka, jednosvazkový Slovník jazyka polského (Mały Słownik języka polskiego), jednosvazkové slovníky francouzské, Duboisův kolektivní Slovník současné franštiny, Robertův Abecední a analogický slovník francouzský (tzv. Malý Robert) a jazykový slovník Laroussův, Oxfordský slovník (The Concise Oxford Dictionary), řadu jednosvazkových slovníků Websterových od velkého (Webster’s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged, Springfield, Mass., 1969 — přes 2700 stran velkého formátu) až po školní slovník (Webster’s Elementary Dictionary, tamže 1966), školní slovník Dudenův (Schüler-Duden) aj.
Po menším slovníku volal už před lety např. Vilém Mathesius při recenzi na konec také jednosvazkového Vášova—Trávníčkova Slovníku jazyka českého. Píše: „Takového malého slovníku (tj. asi 1000 stran malého formátu) je nám velmi zapotřebí, neboť naše kultura jazyková bude jedině tehdy upevněna, když český slovník bude zaveden do škol středního typu a všichni naši vzdělanější lidé si ho navyknou užívat. To ovšem není možné bez malého, ale obsažného slovníku, který by vycházel za levnou cenu ve velikých nákladech. Mohl by dobře nahradit i Pravidla českého pravopisu“.[4] Také V. Ertl byl přesvědčen o nutnosti takového slovníku. K praktickému hledisku — dát nejširším vrstvám uživatelů jednosvazkový slovník — přistoupila i hlediska teoretická. [227]Slovník spisovného jazyka českého obsáhl nejen slovní zásobu spisovnou, ale i její rozsáhlou periférii,[5] méně potřebnou průměrnému uživateli při aktivním dorozumívání. Šlo tedy o to, vytvořit spíše slovník homogenního funkčního systému současné spisovné slovní zásoby. Při realizaci tohoto díla, které bude mít titul Slovník spisovné češtiny pro školu i veřejnost, bylo třeba usilovat o prohloubení vztahu lexikografie s lexikologickou teorií a o uplatnění celostního hlediska lexikologicko-gramatického, jak to odpovídá současným trendům světové lingvistiky a také hlavnímu bohemistickému úkolu, jímž je akademická mluvnice češtiny.[6]
Vedení Ústavu pro jazyk český již před čtyřmi léty zhodnotilo tuto situaci tím, že pověřilo redakcí a recenzováním slovníku vedoucí oddělení, která se zabývají výzkumem současné češtiny (oddělení lexikologie a lexikografie — J. Filipec, oddělení gramatiky — F. Daneš, oddělení jazykové kultury, terminologie a stylistiky — J. Kuchař, recenzent slovníku). Slovník byl realizován řadou promyšlených kroků, které zajistilo uvedené oddělení lexikologie a lexikografie. Vědeckým redaktorem slovníku byl jmenován prof. V. Šmilauer. Péče o všestranné propracování slovníku je předpokladem toho, aby i uživatelé vytěžili z něho pro svou práci maximum informací.
Pro každý typ slovníku je třeba zajistit materiálovou excerpční základnu. V souvislosti s vývojem české národní společnosti, s rozvojem ekonomické základny a všech životních úseků se vyvíjí v jazyce především a nejrychleji jeho slovní zásoba. Jak ukazuje např. každodenní excerpce Rudého práva, vznikají tvořením nových odvozenin a přejímáním cizích slov nová slova a nové odborné názvy, nové významy existujících slovních tvarů, nová užití existujících lexikálních jednotek v nových spojeních, vznikají přenesená pojmenování, mění se stylistická charakteristika slov, jejich gramatické vlastnosti (vazby, tvary, slovnědruhové a jiné kategoriální charakteristiky), a co je zvlášť významné, přehodnocují se významové vztahy slov a přeskupuje se jejich postavení v dílčích systémech. Tyto nenáhlé, kvantitativní změny postupně přecházejí v kvalitativní, a proto je třeba, aby každá generace měla svůj slovník jako jazykový výraz svých životních vztahů. I když bereme s rezervou Matorého učení, poněkud aprioristicky určující pro jisté období klíčová slova,[7] musíme připustit, že slova jako [228]revoluce na rozdíl od evoluce, slova protiklad a rozpor, proletariát ve vztahu k buržoazii aj., slova pán, lid, výzkum, boj, práce, pracující, mír, hnutí mají v jazyku v souhlasu s dnešními skutečnostmi zcela jiné postavení, ba i jiný obsah než např. před druhou světovou válkou, a v důsledku toho jsou pak i jejich strukturní vztahy k jiným slovům proti dřívějšku změněné. A tyto vztahy musí právě dnešní slovník ozřejmit.
V dnešní době, kdy jsme dovršili třicet let mírového budování našeho života po druhé světové válce, je třeba dát do rukou našich spoluobčanů slovník jazyka současné socialistické epochy.
I přes nevelké finanční prostředky byla zajištěna plynulost v získávání excerpčního materiálu ze všech funkčních oblastí (z odborných publikací, zvláště též popularizačních, z publicistiky, z krásné literatury a z běžně mluveného jazyka). Dřívější excerpční zásady byly nahrazeny novými.[8] Excerpce, dříve zaměřená hlavně na krásnou literaturu, byla doplněna novými hledisky. Za prvé soustředila se především na texty odborné, zvláště odborně popularizační, a publicistické, které jsou pro běžné uživatele jazyka nejdůležitější, dále pak na vrstvu hovorovou, zachycenou v stylizované podobě v dialogických úsecích prózy a v dramatech. Nepodařilo se bohužel v dostatečné míře zachytit nestylizovaný hovor běžného života. Za druhé byla na můj návrh excerpce podle let a podle autorů, obvyklá dříve,[9] doplněna zřetelem k tematickým okruhům v slovní zásobě podle popisovaných situací a podle prostředí, tak aby byly zachyceny i lexikální prvky, které nemají velkou frekvenci, ale jsou v jistých případech nepostradatelné.
Pro jednosvazkový slovník je nejdůležitější otázka výběru excerpčního materiálu, výběru heslových slov, významů, příkladů aj. V tom bylo právě uplatněno rozlišení centra a periférie.[10] Do jednosvazkového slovníku byly pojaty především jednotky patřící k centru systému, bezpříznakové, ale vedle toho i vrstevní jednotky spisovně příznakové (hovorové, expresívní, knižní, poněkud zastaralé), patřící do přechodné oblasti mezi centrem a periférií, kdežto slova obecné češtiny (a slangová) byla až na zcela běžná pominuta. Mezi přípravné práce týkající se výběru heslových slov (lexémů s běžnými významy) pat[229]řilo na můj podnět vypracování hesláře, který byl dobrou školou jednak pro jednotnost kolektivního přístupu k výběru, jednak jako svědectví rozsahu běžně užívané spisovné slovní zásoby.[11] Heslář byl pořízen na základě kolektivních porad vždy třemi lexikografy s krajově odlišným jazykovým povědomím. Potvrdila se správnost teoretického zjištění, že mezi oblastí kolektivní shody, co do slovníku zařadit (centrum) a co z něho vyloučit, je široká oblast přechodná, charakterizovaná statistickým rozložením počtu přijetí a odmítnutí jisté lexikální jednotky. Obdobně tomu bylo při určování stylového příznaku (např. z 15 tázaných osob určilo dané slovo 7 jako hovorové, 6 jako obecné expresívní, 2 jako slangové ap.). Je to důsledek toho, že individuální slovníky vykazují značné rozdíly podle krajové příslušnosti, zájmové činnosti, věku, znalostí slov z četby ap. Slovník však musí být průnikem toho, co je společné všem nebo většině. Ukázalo se také, že zkoumané jednotky musí být zapojeny do kontextu a situace, v nichž jsou jednoznačně interpretovatelné.
Z této práce vzešla myšlenka dvou jednosvazkových slovníků, většího, předběžně nazývaného „slovník lexikálního standardu“, který by obsáhl současnou, běžně užívanou slovní zásobu spisovnou i nespisovnou,[12] a menšího, Slovníku spisovné češtiny, kterého se týká tento příspěvek a který byl vypracován na základě rukopisu uvedeného většího slovníku.
Abecední slovník, jehož cílem je popis lexikálních jednotek, výklad jejich významu a naznačení formálních i významových vztahů, musí dnes nutně přihlížet i k hledisku onomaziologickému a snažit se určit každou jednotku vzhledem k dílčím systémům, jejichž je součástí. Proto také nezpracovávali autoři rukopis slovníku jen izolovaně a mechanicky podle abecedního pořadí hesel, ale i podle dílčích celků (systémů). To se týkalo mimo jiné pomocných druhů slov, které byly pro relativně uzavřený počet lexikálních jednotek zadány jednotlivým specialistům vcelku. Primární předložky zpracovala Z. Sochová, sekundární (v souvislosti s připravenou teoretickou prací) L. Kroupová, spojky a částice F. Havlová, predikativa V. Červená, [230]zájmena a zájmenná příslovce N. Svozilová, číslovky J. Machač, citoslovce předběžně zpracoval J. Zima. Slovní druhy pojmenovací povahy byly zpracovány kolektivně ve větších, souvislých úsecích, kromě toho však byly zredigovány jednotlivými specialisty takto: slovesa se zřetelem k valenci, vazbám, vidovým souvztažnostem i specifičnostem zredigovala Z. Sochová, přídavná jména a příslovce V. Červená a slovotvorně motivovaná substantiva V. Mejstřík. Domnívám se, že právě tento typ kolektivní práce spojené s individuální iniciativou a odpovědností jednotlivých pracovníků je přínosný a perspektivní a znamená i prohloubení dosavadních metod týmové práce.
Autorské zpracování textu bylo kromě toho redigováno dalšími specialisty. To platí především o morfologických údajích, jejichž propracování bylo svěřeno L. Kroupové[13] (na základě konfrontace údajů v jednotlivých gramatikách, Havránkově—Jedličkově České mluvnici, Šmilauerově Nauce o českém jazyku a pro syntax v jeho Novočeské skladbě, v Kopečného Základech české skladby a Bauerově—Greplově Skladbě spisovné češtiny), o výslovnosti (její úpravu zajistila v intencích kodifikačního návrhu ortoepické komise, nazvaného Výslovnost slov přejatých a připraveného do tisku fonetickou laboratoří ústavu za vedení M. Romportla, L. Švestková) a o pravopisu. Materiál k třem uvedeným citlivým aspektům lexikálních jednotek, totiž k pravopisu, výslovnosti a k tvarům byl též předložen spojené pravopisně morfologické komisi (předsedou komise byl V. Křístek, v otázkách morfologie M. Dokulil), která na čtyřech zasedáních předložené materiály velmi odpovědně probrala a posoudila. Koncepci zpracování pravopisu a výslovnosti předložil J. Filipec, psaní předpon s- a z- Z. Sochová, zpracování morfologie L. Kroupová, úpravu místních a obyvatelských jmen E. Pokorná. Cílem těchto porad nebyla a nemohla být např. změna pravopisných a jiných zásad, nýbrž jejich účelná úprava vhodná pro populární slovník, se zřetelem k vývojovým tendencím v pravopisu, výslovnosti a tvarech a odstraňující nejednotnost. Tak např. dublety a varianty uváděné v Pravidlech a SSJČ bylo třeba diferencovat vzhledem k frekvenci, sémantické závažnosti a stylistické hodnotě a rozhodnout se pro ty, které jsou dominující a perspektivní. Proto byly mnohé z nich pominuty, některé nově vzniklé naopak uvedeny. Pochopitelně se při tom přihlíželo vedle psané formy jazyka také k jeho formě mluvené, [231]ovšem v rámci spisovnosti. Zásada výběrovosti je podstatná pro normativní charakter Slovníku spisovné češtiny.
K dalším speciálním úkolům patří informace o původu slov, které v poslední instanci kontroluje, upravuje a doplňuje V. Šmilauer, pořízení souboru základní frazeologie a jejího jednotného zpracování v celém slovníku (zajišťuje J. Machač)[14], seskupení heslových slov do slovotvorných hnízd se zřetelem k jejich sémantickým vztahům (V. Mejstřík)[15] a jednotné zpracování terminologie (B. Poštolková a M. Hovorková).
Zvláště posledně jmenovaný úkol je pro slovník tohoto typu důležitý, týká se výběrů termínů, jejich označování a výkladu. Při dnešní společenské závažnosti odborného stylu a při vědecké i odborné orientaci našeho života je potřeba přihlížet k odborným pojmenováním nesporná. Na druhé straně nemůže jednosvazkový slovník obsáhnout termíny úzce speciální, např. ani všechny termíny středoškolských učebnic, zvláště učebnic pro odborné školy; to nebylo v možnostech ani slovníku čtyřsvazkového. Úkolem slovníku spisovného jazyka není nahrazovat odborné slovníky ani slovníky uměleckých textů s mnoha zcela individuálními slovy a výrazy. Slovník našeho typu je slovníkem průměrného uživatele spisovného jazyka, a proto neuvádí všechny individuální, místní, dobové, stylové ani jiné odchylky a zvláštnosti.
Zvýšení úrovně vzdělání a důraz na odborný styl se projevily mimo jiné přechodem mnoha termínů do běžné spisovné slovní zásoby (determinologizace), a tedy rozšířením jejích hranic. Slovník proto uvádí mnohá pojmenování bez odborné charakteristiky.
Kvalita každého slovníku roste s kvalitou jeho pramenů, v tomto případě dobrých terminologických slovníků a rozsáhlé sítě externích spolupracovníků, znalců odborných úseků, ale i potřeb slovníku. Jejich pomoc je nepostradatelná při výkladu pojmového významu termínů, i když způsob výkladu je jiný z hlediska odborníka a jiný z hlediska lexikografa, autora výkladového slovníku. Např. botanik a zoolog identifikuje pojmenování rostlin a živočichů latinskými názvy, lexikograf s ohledem na uživatele českým výkladem, a to se zřetelem k těm [232]vlastnostem předmětů, které jsou důležité pro významové souvislosti definovaných slov (např. barva u slov chrpa, pomněnka, protože jsou chrpové, pomněnkové, tedy modré oči, jindy zase je to tvar, vůně aj.; botanickou a zoologickou terminologii upravuje pro SSČ K. Kozlová). Autoři SSČ si vytkli za cíl naznačit slovotvorné a významové vztahy slov. Sem patří i uvádění synonym, antonym, rozlišení polysémie a homonymie různého typu a stupně. To zároveň znamená dalekosáhlé hloubkové propracování slovníku jako celku, vzájemné porovnávání heslových slov v jejich jednotlivých významech, v dílčích systémech a strukturních vztazích. Taková důsledná práce, založená na vnitrojazykové konfrontaci a sledující zároveň cíle kontrolní, nebyla a nemohla být podniknuta v žádném českém slovníku v takovém rozsahu, protože každý dosud vycházel po částech. Celostní hledisko se uplatňuje i při výkladech významu.[16] Slova tvořící dílčí autonomní celek (např. pojmenování ptáků, obydlí, pohybů, vlastností aj.) se uvedou na základní člen a každé z nich se identifikuje pomocí specifického diferencujícího příznaku včetně příznaků pragmatické povahy, jak to odpovídá požadavkům současné sémantiky.[17] Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že slovník spojuje denotativní sémantiku, zakládající se na zjištění vztahu lexému k pojmenované skutečnosti (přitom se využívá i současných encyklopedických slovníků), se strukturní sémantikou (zřetelem k složkám významu pojatého jako mikrostruktura a k významovým strukturním vztahům).
Slovník spisovné češtiny chce sloužit také škole a chce být vedle školní mluvnice základní pomůckou pro vyučování českému jazyku ve vyšších třídách základních škol a na středních školách. Autorský kolektiv je ve styku se zástupci ministerstva školství a Výzkumného ústavu pedagogického, jakož i s pedagogy praktiky. Již před začátkem celé práce byla uspořádána menší anketa, v níž se profesoři češtiny na gymnáziích, vysokoškolští pedagogové a zástupci krajského pedagogického sboru v Praze vyslovili k deseti otázkám. Ukázku slovníku (písmeno o) přečtli dva zkušení pedagogové, B. Sedláček, a H. Hajduchová, a jejich dílčí i zásadní připomínky byly v únosné míře zužitkovány. Pro učitele češtiny bude také vydán Metodický průvodce [233]k práci se slovníkem a k jeho využití. Proto s ním také počítá nová koncepce vyučování češtině. Podle učebních osnov mají se žáci za vedení učitelů češtiny naučit se slovníkem pracovat. Slovník totiž obsahuje množství informací a každý uživatel se musí nejprve seznámit s metodou jeho zpracování a s možnostmi jeho využití. Aby slovník nekladl na uživatele příliš velké nároky, bylo rozhodnuto zpracovat jej tradiční metodou a zaměřit ne na kvantitu, na velký počet heslových slov na úkor příkladových spojení a vět,[18] nýbrž na charakteristiku jednotlivých významů lexikálních jednotek pomocí příkladů a frazeologie. Slovník má upevnit jednotné jazykové znalosti žáků, přispět k rozvoji jejich aktivní slovní zásoby, vypěstovat vnímavost pro významové a stylové rozdíly a vzbudit zájem o jazykovou kulturu. Má být průvodcem žáků, i když přejdou ze školy do života.
Kromě úvodu, v němž najdou uživatelé poučení o zpracování slovníku a další informace, přinese slovník, připustí-li to rozsah, i některé přílohy: seznam zkratek a značek důležitých pojmenování (M. Churavý) a seznam místních jmen i jmen států, obyvatelských jmen ap., v nichž se často chybuje (zpracovala E. Pokorná). Kromě těchto praktických cílů bude slovník vhodným minimálním základem teoretického výzkumu současné spisovné slovní zásoby a přesvědčivým obrazem toho, jak se život naší národní společnosti v posledních třiceti letech promítl do jazyka.
[1] J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, 211—224.
[2] A. Získal, Příspěvky k lexikografické teorii i praxi, SaS 4, 1938, 19—27, 149 až 160, 212—222.
[3] M. Helcl, Nový Slovník spisovné češtiny, NŘ 41, 1958, 45n. — I. Poldauf, K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého, SaS 32, 1971, 258—267.
[5] J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, TLP 2, 1966, 257—275.
[6] K. Horálek, Sémantika a gramatika, SaS 36, 1975, 81—83.
[7] G. Matoré, La méthode en lexicologie, 1953, s. 69n., 116.
[8] Zajistila to excerpční komise oddělení lexikologie a lexikografie ve složení V. Červená (nyní vedoucí excerpce), F. Havlová, B. Poštolková, Z. Sochová a J. Filipec (předseda).
[9] F. Havlová, Rozsah slovníku, excerpce, její prameny a citace, Lexikograf. sb., Bratislava 1953, s. 186.
[10] Srov. práci cit. v pozn. 5.
[11] Odtud vyšel článek Z. Sochové, zaměřený na lexik. standard a problematiku dvojjazyčného slovníku, K otázce univerzálního heslového standardu jako podkladu pro dvojjazyčné slovníky, sb. Slovo a slovník, Bratislava 1973, 193—200.
[12] J. Machač — Z. Sochová, K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu, SaS 29, 1968, 167—173. Pojem standardu se objevil už před prací Dostálovou z r. 1963, citovanou v tomto článku, na lexikografické konferenci v Bratislavě, srov. můj diskusní příspěvek k ref. F. Havlové, uvedený v pozn. 9, s. 198.
[13] L. Kroupová, Podíl morfologie na struktuře slovníku, sb. Slovo a slovník, Bratislava 1973, s. 219—229.
[14] J. Machač, K lexikologické problematice slovních spojení, SaS 28, 1967, 134 až 149.
[15] V. Mejstřík, K možnostem využití nauky o tvoření slov při zpracování jednojazyčného výkladového slovníku, SaS 32, 1971, 318—325; — L. Kroupová — V. Mejstřík, K sdružování slov v heslové odstavce ve výkladovém slovníku, Jaz. aktuality 10, 1973, č. 2, 62—68; — J. Filipec, K otázce konverze a přechodu slovních druhů v dnešní češtině, SaS 33, 1972, 122—129; zde i o slovnědruhové homonymii.
[16] J. Filipec, K otázce sémantického popisu lexikálních jednotek, SaS 34, 1973, 78—84; — Lexikografický kolektiv, K výkladovým postupům v jednojazyčné lexikografii, SaS 36, 1975, 84—91.
[17] J. Filipec, Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System, TLP 3, 1968, 105—118.
[18] Touto cestou šel např. jednosvazkový Příruční výkladový slovník maďarský, srov. ref. Š. Horvátha, Jaz. aktuality 10, 1973, č. 3—4, 175—177.
Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 225-233
Předchozí JK (= Jaroslav Kuchař): Mezistátní — mezinárodní
Následující Miroslav Komárek: Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky, nebo písmena?
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1