Slovník jazyka českého

Miloš Weingart

[Články]

(pdf)

-

Význam slovníku, který nazýváme naučným, zajisté každému dobře je znám z vlastní zkušenosti. Kdo čte a jen trochu duševně pracuje, neobejde se bez něho. A při tom, probírá-li se na př. svazky Ottova Slovníku naučného, všude znamená náš pokrok vědecký, jejž jsme učinili od doby, kdy vydáván byl Naučný slovník Kobrův neboli Riegrův.

A právě takovou důležitost, jakou pro vědění naše má encyklopaedie, pro sám jazyk má slovník slovní neboli lexikon, tedy sbírka všech slov a obratů našeho jazyka, s výkladem o jejich významu a životě, shromážděná z pokladů našeho písemnictví i [9]mluvy prostonárodní a bohatě opřená doklady z nich, které ukazují, kterak se kterých slov nebo obratův užívalo a užívá, po případě kterak se jich užívati nemá. Takový slovník je zároveň trvalý pomník, znázorňující, jakého stupně bohatství a vyspělosti jazyk národa kdy dosáhl, jak rozvita byla jeho věda a jak vzdělané byly široké vrstvy jeho.

I náš národ má hojnost takových slovníků, neboť již déle než po půl tisíciletí občas se projevuje úsilí sebrati české zásoby jazykové; ale kolik zájmů, kolik osvětových proudů se v snahách těch vystřídalo! Ve čtrnáctém a patnáctém věku byly to ryze praktické sbírky slov s překladem latinským, sestavené pro usnadnění přístupu ku vzdělanosti církevní, biblické. V šestnáctém století slovníky české zrcadlí lesk osvěty humanistické a vědecké snahy renaissanční. Vědecký čin jest čtyřjazyčné Lexicon symphonum Zikmunda Hrubého z Jelení (v Basileji r. 1537), již jakýsi zárodek novodobého jazykozpytu srovnávacího, kdežto záslužné slovníky plodného Daniele Adama z Veleslavína (zejména věcně sestavený Nomenclator a abecedně složená Sylva quadrilinguis z r. 1598) zastupují sběratelskou horlivost období Rudolfova. A v smutném století sedmnáctém požár Lešna r. 1656 stravuje látku k Thesauru linguae bohemicae (Pokladu jazyka českého), plodu čtyřicetiletého úsilí Jana Amosa Komenského.

Jako všecky tyto slovníky starší byly zpracovány buď na podkladě neb aspoň s pomocí latiny, tak od počátku našeho obrození vycházejí slovníky s překladem německým. Rozmanité osobnosti vystřídaly se v práci té: důkladný a svědomitý Tomsa, pilný, ač nehluboký Karel Ignác Thám, geniální Dobrovský, separatistický Slovák Bernolák, konservativní a pečlivý jeho krajan Palkovič a jiní menší, až všecky v tomto oboru předstihuje Josef Jungmann, v letech 1835—1839 po třicetileté námaze a s pomocí nezištných spolupracovníků vydávaje podle vzoru polského slovníku Lindova svůj pětidílný Slovník českoněmecký, dosud nejlepší dílo českého slovnikářství, skvělý památník vlasteneckého romantismu, který při nepatrných prostředcích se nelekal děl velikého pojetí. Sám původce díla si přál, aby další rozkvět českého jazyka byl takový, že by jeho Slovník záhy nedostačoval.

[10]To se naplnilo dnes, po osmdesáti letech houževnaté české práce osvětové. Dnes tedy národ potřebuje slovníku nového, většího, který by plně obsáhl všecko minulé i nynější bohatství našeho jazyka a který by vedle písemnictví staršího vyčerpal i naši nově rozkvetlou literaturu. O takový slovník se sice pokusil už František Kott a učinil si jej dílem životním; ale jakkoli neúmornou pílí svou se postavil po bok Jungmannovi, rozsahem svého sedmidílného slovníku pak jej i překonal, přece ani zdaleka ho nedosáhl hodnotou a spolehlivostí vědeckou.

A tu koncem století devatenáctého, kdy se, jak nyní vidíme, uzavíralo bohaté období osvětné, roste v zemích evropských snaha, aby také uplynulý rozvoj jazykový dovršilo shromáždění veškerého pokladu řeči mateřské. Akademie petrohradská a záhřebská a sbor učenců varšavských počínají vydávati velké slovníky své, akademie švédská koná přípravy k dílu podobnému, a pět akademií německých, berlínská, göttinská, lipská, mnichovská a vídeňská, spojuje se k vydávání nejúplnějšího slovníku latinského.

V této tedy době pokládá i Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění za svůj úkol, aby přikročila k práci podobné a ve skutek uvedla zmařený sen Komenského. Podnět k sestavení nového Pokladu jazyka českého dal r. 1905 univ. professor František Pastrnek, a třetí, filologická třída České akademie za tím účelem sestavila lexikagrafickou komisi, jejímiž členy jsou vedle jmenovaného prof. Vlček jako tajemník třídy, prof. Smetánka jako jednatel (t. č. v poli), prof. Zubatý jako jeho zástupce, prof. Dvořák jako generální sekretář Akademie, a pp. vládní rada Bílý, docent Hujer, professoři Jakubec, Janko a Polívka. Po prvních letech finančního nedostatku otevřela komise r. 1911, opatřena jsouc již stálými příjmy z fondů Akademie, kancelář, odkud upravuje veškeru sběratelskou činnost pro příští slovník (nyní v Praze-I., v ulici Bílkově č. 18). Práci kanceláře řídí komise na schůzích, jichž dosud se konalo téměř půl sta.

Z prvních úkolů komise bylo určiti plán slovníku a stanoviti postup práce. Za ideální cíl vytčeno sebrati česká slova všech dob z písemnictví i ze všech československých nářečí, vždy se stručným [11]výkladem etymologickým, hláskoslovným, tvaroslovným, syntaktickým a významovým, s hojnými doklady, spořádanými postupem časovým; pro přílišnou rozlehlost tohoto plánu určeno především sbírati látku pro slovník novočeský, od počátkův obrození až po dni naše. Methoda přípravných prací ustanovena jest podle zařízení Thesauru mnichovského a podle postupu akademie švédské.

Příště ostatek.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 1, s. 8-11

Předchozí Jaroslav Vlček: Několik slov o Blahoslavově Mluvnici české

Následující Jan Jakubec: Gebauer brusičem