Spisovná čeština a jazyková kultura I.

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

(Další část.)

»Pružná stabilita« proto zůstává i po výkladu právě uvedeném problémem. Mathesius se pokouší osvětliti tento pojem ještě negativně kritikou principu přímočaré pravidelnosti, který prý vládl dosavadní puristickou praxí. Tento princip, povýšený na kriterium jazykové správnosti, přímo odporuje požadavku pružné stability a v jeho jménu se prý jazyku násilím vtiskují leckdy tvary umělé anebo odumřelé, které s dnešního stanoviska jsou zbytečnými neologismy a jenom ruší stabilitu už vytvořenou. Avšak na důkaz této zhoubné přímočarosti uvádí Mathesius jen doklady pro kvantitu jistých slov, na př. kupadlo, zviřátko, draždidlo, pronasledovatel atd., a vedle nich tři příklady z tvarosloví (holmi, nemocmi, zapomněn). Jeho výtka přímočaré pravidelnosti se [51]tedy týká toliko stránky formální, nikoli podstaty jazyka.[1] Nejde nám o to, abychom hájili Pravidel čes. pravopisu, ale užíváme i této příležitosti, abychom ukázali, jak nepřípadně se v této publikaci vykládají fakta a posuzuje dosavadní práce o stabilisaci pravopisného usu. U slova kupadlo, které je hlavním argumentem Mathesiovým, je každému zřejmé, že Pravidla neměla v úmyslu zavádět jen tento tvar (vždyť se v úvodu na str. XIX uvádí tvar koupadlo výslovně jako správný), nýbrž že slovo koupadlo bylo zcela nahodile v ab. seznamu vynecháno. Vyvozovat z této čistě technické okolnosti hned dalekosáhlé závěry i o ideové stránce Pravidel je při nejmenším přepjaté, ale sotva je to správné. Ani k sjednocení ve způsobu psaní slov s příponou -tel, -dlo atd. nevedla neodůvodněná snaha po pouhé přímočaré pravidelnosti, jak tvrdí prof. Mathesius, nýbrž vedla k němu dobře odůvodněná snaha usnadnit pravopis všem bez rozdílu, nikoli jen příslušníkům pražským. Takovéto zjednodušení pravopisné konvence nikterak snad nezasahuje stabilitu jazyka, neboť způsob pravopisný je »věc jen konvenční a praktická« (Mathesius na str. 27), a právě s hlediska funkčního je zcela oprávněné; i prof. Mathesius výslovně požaduje, aby pravopis byl snadný a přehledný (str. 27). Tvary holmi, nemocmi nejsou oba stejně nezvyklé; tvar nemocmi je podle naší zkušenosti stále ještě běžnější v jazyce spisovném než novotvar nemocemi; ba je běžný i v jazyce lidovém (v podobě nemocma). Ale žádným způsolbem nelze tyto i-kmenové tvary přece považovat za doklad snahy po přímočaré pravidelnosti; vždyť se najde v Pravidlech množství původních i-kmenů, u kterých se schvalují i novotvary podle ja-kmenů (srov. na př. čeleď, čerň, červeň, čtvrt, káď, labuť, lať atd.), nepočítajíc ani ta jména, která jsou v Pravidlech uvedena už jen jako ja-kmeny. Ani tu se tedy Mathesiův důkaz o přímočaré pravidelnosti nezdařil. Možno-li tu něco vytýkat obecnému pojetí Pravidel, byla by to snad jistá konservativnost u některých i-kmenů, avšak nikoli snaha o přímočarou pravidelnost. Při tom se však nesmí zapomenout, že vnést nějaký pořádek do dnešního skloňování i-kmenů, rozrušeného působením [52]analogie, není vůbec snadné; dnes zatím nelze o něm vykládat jinak, než jak to učinil Ertl v svém zpracování Gebaurovy Mluvnice I (1926), 198 n.

A konečně tvar zapomněn nebyl utvořen gramatiky, nýbrž českými spisovateli; proto jej Pravidla pojala do svého seznamu slov, ale NŘ. (12, 1929, 145 n. a předtím často) jej vytýká jako zbytečný novotvar; v témž smyslu poučuje o tom i Gebaurova-Ertlova Mluvnice 1 (1926), 247. — Je vidět, že i tuto svou výtku doložil prof. Mathesius velmi vrátce, že fakta, jež uvádí, svědčí o něčem docela jiném než o »přímočaré pravidelnosti«. Mluvit dokonce o »rozkolísání pravopisného usu, vzniklém Pravidly českého pravopisu« (str. 23), je v naprostém odporu se skutečností.

Od nedořešeného problému »pružné stability« přechází prof. Mathesius k výkladu o prostředcích, které by k ní vedly. Místo domnělé »historické čistoty jazyka«, které u nás nikdo nezastával, a místo přímočaré pravidelnosti, kterou neocenil spravedlivě, staví jako základ stabilisace v jazyce dnešní usus spisovné češtiny, t. j. jazykovou praxi dobrých českých autorů, jak se jeví v průměru české literatury za poslední půlstoletí, a to literatury v nejširším slova smyslu, krásné i naukové«. Princip sám není nový (u nás jej vyslovil už také V. Ertl), toliko přesné vymezení časové k němu prof. Mathesius přidává, ale s tím právě sotva lze souhlasit, jak správně pověděl P. Váša v Lid. novinách 23. X. 1932. Je to vymezení celkem libovolné[2] a příliš úzké z mnoha příčin, ale především proto, že by zbytečně vedlo k přerušení i té slabé jazykové tradice, která nás spojuje s minulostí. Prof. Mathesius se ovšem domnívá, že jediná možná tradice je dána »neporušeným vývojem nové spisovné češtiny od dob obrozenských« (str. 25). Je patrně přesvědčen, že mezi češtinou obrozenskou a češtinou starší není žádné souvislosti, že nová čeština je jazyk naveskrz umělý. To ovšem není možné už proto, že se naši buditelé učili psát na starých českých knihách a že jádro českého jazyka nebylo nikdy zničeno úplně. Toto důležité období v historii našeho jazyka není dosud vědecky zpracováno, ale už samo čtení knih z oné doby ukazuje naprosto jistě, že souvislost nové češtiny s jazykem starších období nebyla pře[53]rvána úplně a že pouto, které dnešní češtinu spojuje s minulostí, »s jazykem Pasionálu a se Životy Otců«, jak se vyjadřuje prof. M. na str. 25, není toliko teoretické. Že k úplnému přetržení toho pouta v jisté době nebylo daleko a že jen zvláštní a uvědomělé snaze našich buditelů se podařilo odvrátit užuž hrozící zánik českého jazyka, to není ještě popřením spojitosti doby nové s dobou starší. Tradice našeho jazykového vývoje je tedy starší, než jak udává prof. Mathesius, a proto by bylo zbytečným ochuzováním, přijmout ono příliš úzké časové vymezení.

Ale tato věc se nevyřeší pouhou diskusí, nýbrž toliko podrobným vědeckým zjištěním. Pro nás nyní důležitější je Mathesiovo rozlišování mezi germanismy vžitými a významově odstíněnými a germanismy zbytečnými, jen sporadicky se vyskytujícími. Do první kategorie klade na př. slova nápadný, přehnaný, těžkopádný, odstraniti a pod., do druhé odviseti a zapříčiniti. »Obě kategorie«, praví na str. 25, »jsou zcela zřetelně rozdílné, a kdo má vypěstěný cit pro jazyk, nebude většinou na rozpacích při jejich rozlišování.« Ale tak jednoduché a snadné to rozlišování není; můžeme znovu jen konstatovati, že prof. Mathesius zase došel až k jádru problému, ale neřešil jej. Kdyby opravdu byly obě ty kategorie germanismů tak zřetelné, nebylo by možno se o ně přít, a kdyby stačil k rozhodování o jazykové správnosti »cit pro jazyk«, nebylo by třeba vší té práce, kterou sám prof. Mathesius bohemistům předpisuje. Příklady, které Mathesius uvádí, spíše matou, než aby ukazovaly cestu. Proč na př. sloveso odviseti pokládá za zbytečné a za sporadicky se vyskytující? Je přece i s mnohými svými odvozeninami už tak vžité, že se najde i u nejlepších českých autorů (na př. u Tyla, Němcové, Jiráska, Holečka, Herbena, Čapka-Choda), a jeho historii lze sledovati v celých stech dokladů od počátku 19. století (na př. už r. 1821 v Kroku I, 2, 102 píše J. S. Presl, že »zpytatel mnohem svobodnější a neodvislejší jest«, a r. 1822 t. 3, 125 čteme, že »stupeň zahřání neodvisí od tvaru nádoby, nýbrž od srovnání obou povrchů a jejich tloušťky«) až po Nezvala,[3] tedy přes 100 let. Není-li toto slovo vžité, není vžité ani jediné ze všech ostatních, která Mathesius cituje. Ale i jinak by bylo se stanoviska funkčního možno slovesa odviseti hájit, a to právě tou metodou, kterou se obhajuje [54]na př. sloveso docíliti na str. 102 n., adj. bezvýsledný na str. 103 n. a přehnaný na str. 151 n., neboť významové odstínění se najde mezi dvěma synonymními slovy vždycky; »v jazyce neexistují výrazy, které by byly svými funkcemi naprosto totožné« (Jakobson na str. 101). A konečně by bylo lze v slovech odviseti, odvislý atd. vidět i evropeismus, srov. něm. abhängen, franc. dépendre, angl. to depend atd. A přece má prof. Mathesius pravdu, že je to chybný a neomluvitelný germanismus, ne však proto, že je to slovo řídké (to není pravda, jak jsme viděli), ani proto, že je zbytečné (to podle učení PLK. nelze u slov tak vžitých dokázat, srov. Jakobson 100 n.). Jeho k tomuto poznání přivedl jazykový cit, nás znalost původu tohoto slova.[4] Pochybujeme, že metoda Mathesiova je vědečtější. To všechno platí stejnou měrou i o slovese zapříčiniti (kromě jeho stáří).

Ze zkušenosti se slovesem odviseti však je zřetelně vidět, že by průměr literatury za posledních padesát let byl příliš nejistým základem pro stabilisaci spisovného usu.[5] Takových slov pochybných je mnoho a najít v té dosavadní rozkolísanosti usu pevnou jistotu je velmi nesnadné. Spoléhat na subjektivní hodnocení, jaké navrhuje prof. Mathesius, přece nelze. Nevidíme jiné pomoci, než to, co dosud činila Naše řeč: sledovati také historii jazyka a jen ve shodě s ní uplatňovati hledisko funkční. Jinak hrozí nebezpečí anarchie a libovůle v posuzování jazykové správnosti. Nikdo se nebude bránit ani třebas germanismu, je-li opravdu vžitý a potřebný, ale nesmějí se vymýšlet teorie omlouvající kdejaký jazykový prohřešek a poškozující při tom jazyk sám.

Prof. Mathesius jmenuje mezi předními požadavky stabilisace stanovení jazykové normy. Ta norma je dnes už kodifikována a doklady z nejnovějších spisovatelů doložena v Gebaurově-Ertlově Mluvnici. Zachovávat normu spisov[55]ného jazyka je i podle Mathesia základní požadavek jazykové praxe (viz str. 18, 26), a dr. Jakobson prohlašuje dokonce velmi jasně, že »pokud norma platí, má býti důsledně zachována« (str. 88). »Naše řeč« tak od počátku činí i ve formě svých příspěvků i v jazykových referátech, v nichž upozorňuje na případy, kde byla norma dosud platná porušena. Přiznáváme se, že nedovedeme vůbec pochopiti, proč je právě dnešní »Naše řeč« za to od PLK. kaceřována.

Úhrn našich námitek proti výkladům prof. Mathesia je tedy asi takový: Základní pojem pružné stability zůstal problémem i po Mathesiově rozboru. Dosavadní nesnadné a nikterak obecně přijímané metody jazykové kritiky by se ještě zhoršily přijetím jeho nepřesného a neúplného výkladu o rozdílu germanismů vžitých a nevžitých. Poměr vytříbenosti a správnosti jazykové nebyl vyložen dost určitě, takže Mathesiovo pojetí věci tak závažné zatím nelze přijmout. Dosavadní puristická činnost, jmenovitě činnost »Naší řeči«, byla posouzena nesprávně, a proto nebyl také náležitě objasněn poměr metody zvané historické k metodě funkční, a tím byl vnesen do jazykových sporů nový zmatek.

(Příště dále)

---

[1] Na doklad přímočaré pravidelnosti uvádí prof. Mathesius také slova houštička a mištička, ale tato výtka není přesná. Tvar houstička se v Pravidlech vůbec nezakazuje, u tvaru mištička se pak jen podotýká »lépe než mistička«, tedy ani tvar mistička se z jazyka nevylučuje tak naprosto, jak tvrdí Mathesius. Tvar mištička není mrtvý, jak se Mathesiovi zdá; mnohým lidem je zcela běžný a je znám i z podřipského, tedy středočeského nářečí.

[2] K. Čapek v Lid. novinách 4. XII, 1932 napsal, že i čeština devadesátých let už nám připadá skoro antikvovaná; co tedy vedlo PLK. k určení těch padesáti let?

[3] I v thesích Pražského ling. kroužku, vydaných k I. sjezdu slov. filologů v Praze r. 1929, se vyskytuje slovo neodvislý (sekce II, č. 3, str. 7).

[4] Nemožnost Mathesiova názoru o jazykovém citu ukazují i hojné příklady praktické; uvedeme aspoň jeden zvlášť pozoruhodný. O. Fischer v LN. 3. dubna 1931 vypravoval, že se o nesprávnosti výrazu odviseti od něčeho dověděl od prof. Jaroslava Vlčka, do té doby psal odviseti bez rozpaků; jeho jazykový cit mu tedy nepověděl o hodnotě toho výrazu nic, teprve náležité poučení. A přece nelze pochybovat, že u českého básníka a spisovatele by mohl být jazykový cit vyvinut zvláště silně. Ale ani Praž. ling. kroužku nic nepomohl jazykový cit jeho členů, když se mohlo v jeho publikaci (citované v pozn. 13) octnout toto »zbytečné a jen sporadicky se vyskytující« slovo.

[5] Že usus nerozhoduje o normě spisovného jazyka sám, soudí i prof. Havránek, viz na př. str. 34, 39 a j.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 2, s. 50-55

Předchozí Jaroslav Přikryl: Píšeme správně křestní jména cizinců?

Následující Jiří Haller: Elektrotechnický slovník