Časopis Naše řeč
en cz

Vznik a vývoj prvního českého jazykovědného pracoviště (K 60. výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého)

Jaroslav Machač

[Články]

(pdf)

-

Jubilejní rok akademického Ústavu pro jazyk český není pro jeho pracovníky podnětem k akcím oslavného rázu, tím méně pak zastávkou v práci. Připomenutí letošního dvojího ústavního výročí a ohlédnutí do minulosti, ke kořenům a tradicím, z kterých ústav vyrůstal, je jen příležitostí k osvětlení znalostí o jeho vývoji jakožto instituce nejen vědeckého a kulturního, ale i společenského a národního významu, i k posouzení cesty, kterou ušel za lepším a hlubším poznáním českého jazyka.

Čtvrtstoletí vlastní existence Ústavu pro jazyk český je jen kratším údobím v plynulé šedesátileté historii tohoto vědeckého pracoviště. Jeho předchůdkyní a zároveň i základem, z kterého se po r. 1946 organicky rozvinul v pracoviště pro komplexní výzkum češtiny, byla Kancelář Slovníku jazyka českého, založená v r. 1911.

Existence dnešní vědecko-výzkumné základny v ČSSR a zvláště téměř již dvacetiletá existence Československé akademie věd, která v sobě dichotomicky zahrnuje vedle sboru špičkových vědců — členů Akademie — síť vlastních vědeckých pracovišť pro základní výzkum v jednotlivých vědních oborech, zatlačila již do pozadí obraz o někdejší roztříštěnosti vědecké práce u nás. Nástin tohoto dřívějšího stavu, a to se zvláštním kritickým zřetelem k vývoji, poslání a činnosti někdejší České akademie věd a umění (dále ČA) podal ve své programové stati k založení nové Akademie Zdeněk Nejedlý[1] v r. 1952.

Naznačil i obtížnost podmínek pro vznik vědeckých děl předpokládajících kolektivní spolupráci v tehdejší době. V této souvislosti se právě jako o výjimce zmínil o „první vědecké dílně v ČA — kolektivu mladých pracovníků pro vypracování nového Slovníku jazyka českého“.

Ke vzniku tohoto pracoviště v r. 1911, v ČA v té době výjimeč[191]ného a ojedinělého, přispělo nepochybně mimo jiné i samo výjimečné postavení vědy o národním jazyce mezi vědními obory, související už s tím, že základní výzkum živého národního jazyka je nutně vázán na domácí prostředí. U malého národa, pro který je jazyk poslední jistotou v době existenčního ohrožení a naopak zas rozvoj jazyka významným příznakem národního a společenského vzestupu, vystupuje pak tato okolnost do popředí nejen z důvodů vědeckých, ale i společenských. Jazykový charakter první fáze národně obrozenského hnutí, významný společenský dosah působení Dobrovského, první velké osobnosti našich novodobých dějin vůbec, mimořádná úloha Jungmannova Slovníku pro naše národní společenství a jeho kulturní rozvoj nejsou po této stránce jen doklady ilustračními.

Vlastním podnětem k zřízení prvního našeho jazykovědného pracoviště byla myšlenka skupiny českých jazykovědců zpracovat nový slovník češtiny, odpovídající potřebám národní společnosti a její kulturní úrovni, které v obdivuhodně rychlém tempu rozvoje od obrození dosáhla. Vedle tohoto zřetele národně společenského a v souhlase s ním uplatnilo se tu i hledisko potřeb vědeckých: snaha přispět k hlubšímu poznání jazyka a obstát v soutěži při vytváření novodobých slovníků, zvláště slovanských. Ke zřízení pracoviště přispělo i pronikající poznání, že lexikografická práce, má-li vycházet z původního jazykového materiálu, neobejde se bez důkladné přípravné práce a že základní vědecký jednojazyčný slovník může vzniknout jen při účelné, kolektivně rozvržené dělbě práce. S takto veskrze moderně motivovaným posláním začala tedy slovníková Kancelář svou činnost.

Vedle starších publikovaných statí, opírajících se většinou i o osobní zkušenosti pisatelů, a proto zvlášť cenných[2], podávají podrobné svědectví o prvních krocích i dalším rozběhu činnosti této instituce i písemnosti různého druhu dochované a uložené v ÚJČ.[3]

[192]Návrh na „zahájení přípravných prací k sepsání a vydání soustavného Slovníku jazyka českého“ vypracoval prof. František Pastrnek a jako referent jej dne 6. února 1906 na schůzi III. třídy České akademie podal spolu s ostatními dvěma členy lexikografické a dialektologické komise — Františkem Š. Kottem (tehdy předsedou komise) a prof. Josefem Zubatým. Předložený návrh, v roce předcházejícím zevrubně projednaný v kruhu odborníků, obsahoval nejen v obecných rysech naznačenou koncepci slovníku, a to typu thesauru objímajícího celou slovní zásobu češtiny, ale i podrobný nástin „způsobu provedení a postupu práce“ s vytčením konkrétních úkolů pro přípravné období i s návrhy na jejich finanční zajištění formou subvencí.

K vlastní realizaci schváleného návrhu přistoupila pak lexikografická a dialektologická komise ČA, již za vedení F. Pastrnka, v r. 1911. Jejími členy byli tehdy vedle Pastrnka a Zubatého Fr. Bílý, V. Flajšhans, J. Havlík, J. Janko, J. Polívka a E. Smetánka, později O. Hujer (od r. 1915) a V. Ertl (od r. 1917). Tento sbor, scházející se v téměř pravidelných měsíčních lhůtách, nebyl v prvním období jen orgánem řídícím, ale i v pravém slova smyslu pracovním. Jeho členové se podíleli na vypracování koncepce práce, na zpracování a několikeré revizi excerpčních pravidel, směrnic pro výběr odborné terminologie atd.

Kancelář zahájila svou činnost v květnu 1911 v jediné místnosti Hlávkova paláce na Jungmannově třídě, s jediným interním sekretářem a s úkoly zprvu převážně organizačního rázu. Způsob externí, individuálně honorované spolupráce středoškolských profesorů a vysokoškolských studentů češtiny (přihlásilo se jich 83), přímo řízené lexikografickou komisí a organizované interním sekretářem Kanceláře, ukázal se však brzy jako nedostatečný. A tak k prvnímu sekretáři — byl jím (od posledního roku svých studií) František Trávníček — přibyli postupně další čtyři interní pracovníci z řad studentů a absolventů filosofické fakulty.

Vedle řadových individuálních spolupracovníků, jejichž excerpční úkoly lexikografická komise podrobně (a velmi přísně) posuzovala a jednotlivě schvalovala, brali postupně účast na přípravě slovníkového materiálu pro oblast odborné terminologie i přední odborníci z jednotlivých oborů vědních a praktických (podle dochované korespondence jmenujme z první doby namátkově alespoň Jaroslava Kva[193]pila, Zdeňka Nejedlého, pedagoga Otakara Kádnera) i odborné instituce (např. Matice technická, Právnická jednota aj.).

Po slibném rozběhu zasáhla do činnosti pracoviště válka a v druhém válečném roce se Kancelář dočasně zcela vyprázdnila, když její poslední člen Fr. Oberpfalcer odešel na frontu. Na výzvu prof. J. Zubatého nastoupil pak v Kanceláři na podzim r. 1915 Bohumil Vydra a Miloš Weingart, koncem roku pak (ještě jako student) Bohuslav Havránek, o rok později Alois Získal. V témž válečném roce nalézá pak komise řešení svízelné situace personální v žádosti k školským úřadům o poskytnutí placené dovolené několika středoškolským profesorům k částečné nebo i plné práci v Kanceláři Slovníku. Tato forma byla plně uvedena v život teprve po první válce a vědecké a odborné síly byly pro pracoviště takto získávány až do r. 1949.

I za těchto skromných podmínek a za nepříznivých vnějších okolností bylo pro vedoucí osobnosti slovníkářského pracoviště samozřejmostí, že koncepci nového slovníku národního jazyka nevytvářeli v národní izolaci a bez kontaktu se zahraniční vědou. Z pověření komise podnikl prof. Zubatý studijní cestu do Mnichova, aby se seznámil s organizací a způsobem práce na známém Thesauru linguae latinae, prof. Janko podrobně informuje o zásadách práce na slovníku švédském, slovanská lexikografická pracoviště (v Bělehradě, Záhřebu, Krakově a Petrohradě) byla požádána o zaslání vlastních pracovních instrukcí atd. O slovníkářském projektu a postupu prací informují zároveň členové komise a Kanceláře i širší domácí veřejnost častými články v denním tisku i v kulturních a zábavných časopisech, připomínajíce národní a obecně kulturní význam chystaného díla.

Až do své habilitace řídil interní práci Kanceláře Miloš Weingart, poté ustanovila ČA na návrh komise prvním jejím ředitelem Václava Ertla. Stalo se tak v prvním poválečném roce 1919, spjatém pro pracoviště s nadějemi, že v samostatném státě nalezne pro své dílo samozřejmé porozumění a příznivé podmínky.

Od téže doby datují se také úvahy a zároveň i četná jednání o možnosti přebudování akademické Kanceláře v jazykovědný ústav vědecky řízený Akademií a po hospodářské stránce zajišťovaný v plném rozsahu státem.

Tato jednání o mnohostranněji zaměřený ústav (s oddělením lexikografickým, normativním a dialektologickým) vlekla se téměř po celé období první republiky, návrhy organizačního členění ústavu [194]a jeho statutu se podle situace vnitřní a zvláště podle vnějších okolností hospodářských měnily (finančně byla tehdy Kancelář zajišťována hlavně subvencí ministerstva školství, obou správních orgánů zemských, III. tř. ČA a podporou z nadace Hlávkových). Zřízení ústavu ohlásil již v známé své rektorské řeči prof. Zubatý v r. 1919.[4] Jeho naléhavou potřebu podrobně zdůvodnil v NŘ Václav Ertl[5], naznačil i nejzávažnější úkoly bohemistické v oblasti teoretické i praktické, vhodnou organizační strukturu ústavu a jeho vnější kompetence v praktické péči o spisovný jazyk. K uskutečnění návrhů na zřízení ústavu však v období předmnichovské republiky, tím spíše pak za války nedošlo.

Ani dialektologický výzkum, jehož potřeba a aktuálnost byla jak akademickou komisí, tak i III. tř. zdůrazňována, nepodařilo se za celé toto období organizovat v samostatném pracovišti. Stipendijní podpory na prázdninový terénní výzkum byly jedinou formou řešení a tento výzkum sám přinesl výsledky velmi různorodé. Syntetické dílo Havránkovo o českých nářečích a Vážného o nářečích slovenských vzniklo v 30. letech mimo Českou akademii (jako celá Čs. vlastivěda). Nepodařilo se vytvořit ani proponované pracoviště pro systematický výzkum nářečí moravských a slezských, jak o ně usiloval Fr. Trávníček na Moravě.

Institucionálně nebylo zajištěno ani studium spisovného jazyka a péče o něj. V Akademii pracovala pouze pravopisná komise (od r. 1919), jejíž složení však bylo velmi různorodé a nereprezentativní; časopis Naše řeč, vydávaný od r. 1917 III. tř. ČA, si uchovával po stránce redakční i obsahové postavení autonomní. V prvním období byl charakter Naší řeči, která byla programově „časopisem pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“, určován významnou badatelskou osobností J. Zubatého, poté pak V. Ertlem, v jehož osobě jako ředitele Kanceláře Slovníku a zároveň výkonného redaktora NŘ došlo dočasně k nejtěsnějšímu spojení mezi akademickým pracovištěm a tímto časopisem v době meziválečné. Po smrti Ertlově (1929) stal se postupně vedoucím činitelem v redakci Naší řeči J. Haller. K probojovávání nové koncepce jazykové kultury v souvislosti se vznikem nového teoretického centra moderně orientované jazykovědy v Pražském lingvistickém kroužku došlo mimo akademickou půdu a [195]akademické jazykovědné pracoviště navázalo na tuto novou linii české jazykovědy v plné šíři až po druhé světové válce.

Třeba však zaznamenat, že zvlášť v prvních letech po první světové válce oživily se pracovní kontakty akademických institucí s praxí při vytváření odborné terminologie. Zatímco předtím vyžadovala slovníková Kancelář spíše sama pomoc od odborníků a odborných institucí při práci na terminologické složce slovníku, vzniká v souvislosti s obnovením státu v řadě oborů naléhavá potřeba spolupráce jazykovědců. Tak jsou z rozhodnutí lexikografické komise do komise pro vojenské názvosloví delegováni E. Smetánka a V. Flajšhans, spolupracuje se na názvosloví železničním, poštovním atd.

Práce na vlastním úkolu lexikografické Kanceláře pokračovala v období meziválečném přes značné potíže poměrně rychlým tempem vpřed. Pracovníci Kanceláře neomezovali se již jen na shromažďování a kontrolování lexikálního materiálu, ale prováděli i vlastní přípravné práce lexikografické. Srovnáním se staršími slovníky (Jungmannovým a Kottovým) bylo sondami ověřováno bohatství a hustota dosavadní excerpce (1923) a v souvislosti se zamýšleným úkolem určovat nejstarší doložení slov byly průběžně prováděny i zkoušky spolehlivosti dosavadního materiálu z tohoto hlediska.[6] V těchto pracích projevovala se cílevědomost nového Ertlova vedení. V archívu ÚJČ je uchován 69stránkový rukopis Ertlova nástupního referátu z r. 1919, který svědčí o tom, s jak promyšleným pracovním programem se první ředitel Kanceláře ujímal své funkce. V době jeho nástupu čítal excerpovaný fond 800 000 lístků, do r. 1929 se víc než zečtyřnásobil; ale nebyl to jen kvantitativní růst. Zhodnocením dosavadní excerpce byla vytčena bílá místa z novočeské literární produkce, excerpcí dosud nepostižená, a to jak z hlediska časového, tak i autorského, stylového, žánrového atd. Pro regulaci excerpce byla pak zavedena metoda „filtrační“, která pomocí tzv. sít bránila zbytečné kumulaci materiálu.

V době Ertlova vedení pracovali v Kanceláři B. Havránek a Al. Získal a od r. 1921 Kv. Hodura, externě spolupracovalo kolem stovky pracovníků. Vedle odborných pracovních diskusí na pracovišti pokračovalo se i v studiu zahraničních zkušeností a cizích slovníkářských děl i v přímých pracovních kontaktech; k podrobnému seznámení zvláště s lexikografickým pracovištěm v Záhřebu využil studijní [196]cesty do Jugoslávie (o prázdninách 1923) B. Havránek. Na přelomu 20. a 30. let zaznamenala pak Kancelář i první zahraniční návštěvy; byli to prof. Endzelin (z Rigy), prof. Belić (z Bělehradu) a prof. Sommerfelt (z Osla).

V té době došlo k pronikavějším změnám v personálním obsazení Kanceláře. Po smrti prof. Ertla (1929) ujal se jejího řízení Kvido Hodura, k universitnímu působení v Brně odešel B. Havránek a pro práci v Kanceláři byla na žádost Akademie poskytnuta ministerstvem školství dovolená několika pracovníkům novým. Byli to: V. Machek (do r. 1931), J. Haller (od r. 1930 uvolněn plně pro redakci NŘ), Fr. Oberpfalcer, P. Hájek, J. M. Kořínek (1931—36); od r. 1935 J. Kurz, od r. 1936 L. Janský, J. Kubišta, od r. 1939 V. Polák a K. Sochor. Z Bílkovy ul. 18, kde Kancelář působila od r. 1916, přestěhovala se v r. 1931 do osmi pracoven v Letenské ul. 5. Personální rozšíření Kanceláře i její nové umístění bylo výsledkem příznivější hospodářské situace pracoviště. Avšak obecná hospodářská krize projevila se v snížené dotaci hned léta následující a v úsporných opatřeních s tím souvisejících. Přesto se však dosažený početní stav podařilo i za této situace udržet a několik spolupracovníků získat v tzv. akci na podporu nezaměstnané inteligence. Byl mezi nimi mj. i ing. Ed. Prandstetter, který se pak po léta v různé formě významně podílel na zpracovávání odborné terminologie technické.

Tyto okolnosti umožnily v r. 1932 zahájit vlastní lexikografickou práci. Došlo však k závažné změně v koncepci chystaného díla. Bylo totiž rozhodnuto vydat před zpracováním původně zamýšleného rozsáhlého lexikografického díla, objímajícího 150 let vývoje české slovní zásoby, slovník příruční v rozsahu asi 5—6 tisíc stran, orientovaný na současný jazyk. Interními redaktory byli určeni Kv. Hodura a Al. Získal, hlavní redakce byla ustavena ve složení E. Smetánka, O. Hujer, M. Weingart. Tento Příruční slovník jazyka českého (PS) začal vycházet podle záměru autorů a redakce v r. 1935, při stém výročí slovníku Jungmannova, a to v tempu velmi rychlém: v r. 1935 vyšlo 15 sešitů, v roce následujícím 19 (v celkovém rozsahu 1088 stran).

Avšak již samo vymezení cíle PS, jak je podáno v předmluvě k I. dílu, nasvědčovalo tomu, že půjde o dílo náročné i rozsahem. Podle ní PS „chce především předvésti v plné úplnosti nynější slovní zásobu jazyka“ vedle úkolů dalších — normativních, stylistických atd. K rozhodnutí zvětšit původně stanovený rozsah — při zachování [197]stejného způsobu zpracování — a tak vlastně dostát úkolu vytčenému v předmluvě, došlo v průběhu práce na I. a II. díle a přispěly k němu nejzávažněji tyto dvě okolnosti: jednak shromážděné bohatství materiálu, reprezentujícího skutečně slovní zásobu nové češtiny v relativní úplnosti (excerpce průběžně pokračovala vedle prací lexikografických), jednak to, že naléhavou potřebu příručního slovníku v té době již plnil (v I. vyd. dvousvazkový) Slovník Vášův-Trávníčkův. Tak se stalo, že k prvním dvěma dílům PS (A—J, K—M) přistoupilo sedm dílů dalších (a k nim přibude ještě připravovaný svazek Dodatků, které mj. vyrovnají i naznačenou disproporci v samém začátku díla).

Tak se vyhranil charakter Příručního slovníku jakožto jednojazyčného výkladového slovníku velkého typu, kladoucí důraz na plné vystižení významové stránky slov detailním členěním jejich významů[7] a slovníku citátového s bohatou dokumentací dokládající užívání jednotlivých slov a významů.[8] Bohatství materiálu v slovníku shromážděného i zpracovaného vedlo k lepšímu poznání soudobé, zvláště lexikální normy spisovné češtiny a slovník si tak postupně získával autoritativní vliv v otázkách jazykové kultury. Přispíval tím k oslabení vlivu brusičství a v leckterém ohledu byla jím brusičská praxe antikvována.[9]

Rozvoje práce na Příručním slovníku i pracoviště samého dotkly se vážně okupace země a léta válečná. Kancelář za války pracovala s novým vedením: po odchodu prof. Kv. Hodury do penze stal se novým jejím ředitelem v r. 1939 Alois Získal, jeden z prvních jejích interních pracovníků. Existence pracoviště i vydávaného díla byla v době okupace několikrát ohrožena. Hrozil dokonce i plán dát vytištěnou část slovníku, skladovanou ve Státním (tehdy Školním) nakladatelství, do stoupy. S porozuměním českých úředníků na ministerstvu školství podařilo se však hrozbu odvrátit. Naopak Kancelář se po zavření českých vysokých škol stala útočištěm řady studentů (i nelingvistů) a do stálého pracovního poměru přibyli i vysokoškolští asistenti: K. Horálek, na krátkou dobu K. Krejčí a St. [198]Petíra, filosof L. Rieger, botanik V. Jirásek, z tiskového odboru min. vnitra J. B. Čapek a několik nových pomocných sil ze zmíněné již stipendijní akce na podporu nezaměstnané inteligence. Stav stálých pracovníků „s dovolenou pro slovník“ se během války jen málo obměňoval, v r. 1940 nastoupil (po roční spolupráci externí) Al. Jedlička a v r. 1941 R. Havel.

Přes personální rozšíření Kanceláře (pro některé pracovníky bylo to však pouze krycí zaměstnání a pokračovali v úkolech jiných) postupovala práce na PS a zvlášť jeho vydávání značně pomaleji. Bylo to způsobeno zejména německou cenzurou, která svými zásahy práci velmi ztěžovala. Cenzurní zásahy postihovaly nejvíc část dokladovou. Řada autorů nesměla být citována (např. K. Čapek, V. Vančura, I. Olbracht, M. Majerová, K. Poláček, F. Langer, Z. Nejedlý, O. Fischer aj.), a proto se v slovníku uváděly zkratky krycí (Zeman pro Olbrachta, Bartošová pro M. Majerovou, užívalo se názvů nakladatelství pro citáty z Vančury, Langra atp.). Cenzurou byly však pozastavovány nejen citáty z těchto zakázaných autorů a doklady připomínající čs. stát, ale i citáty, jejichž nežádoucí aktuální interpretaci mohla objevit právě jen nacistická cenzura (tak třebas vypadl citát ze Šaldy obsahující spojení „špinavé pomyje novinářského verbalismu“ podezřelý byl každý citát, v němž se objevila slova jako svoboda, poroba, otrok ap., pozastaven byl i citát z Brandla o vůdci pandurů ležícím v kapucínské kryptě a příznačné vztahovačnosti nacistické cenzury vadilo i spojení zvěrstva vojáků). Plynulou práci na Slovníku ztěžovalo i to, že lexikální archív musel být pro nebezpečí leteckých útoků na Prahu v r. 1944 přestěhován na venkov (do Mníšku pod Brdy), i to, že někteří pracovníci Kanceláře byli „totálně nasazeni“ (Polák, Peške, Nosek). Dva pracovníci byli za války vězněni (N. Kálalová, doc. R. Vacková). Sama Kancelář přestěhovala se v r. 1941 do Karlovy ulice 26.

K práci v lexikografické komisi byli během války povoláni další významní jazykovědci, a to Fr. Ryšánek (1940), B. Havránek (1941), V. Machek a Vl. Šmilauer (1942), jakož i ředitel Kanceláře A. Získal (1942). Po smrti prof. Weingarta (1938) zůstali hl. redaktory O. Hujer a E. Smetánka, po smrti prof. Hujera (1942) byla pak redakce doplněna; tvořili ji pak E. Smetánka, B. Havránek a Vl. Šmilauer. Oba poslední dovedli spolu s A. Získalem (od r. 1949, po smrti prof. Smetánky) PS až k závěru.

Myšlenka na přebudování slovníkové Kanceláře v komplexní ústav [199]zabývající se výzkumem mateřského jazyka a zároveň i péčí o jeho kulturu, tato myšlenka stará čtvrt století, ožila v době okupace, tak jako v této době zesílilo i obecné vědomí významu národního jazyka. Ve změněných společenských podmínkách po osvobození podařilo se tuto myšlenku uvést brzo v život. Na své 98. schůzi dne 30. června 1945 usnáší se lexikografická komise III. třídy ČA, soudíc, že „Kancelář Slovníku jazyka českého je typem ústavu, jaké zřizovati při Akademii pokládá se nyní za účelné“, aby tato kancelář „ve vhodnou dobu byla přeměněna v ústav,“ jehož úkoly by byly rozšířeny „o zkoumání dialektů místních i sociálních a o všechny otázky týkající se spisovného jazyka“. Tento návrh byl schválen plénem III. třídy dne 25. července 1945 a správní komisí ČA dne 6. února 1946. Akademickým referentem nového Ústavu pro jazyk český byl ustanoven řádný člen ČA prof Bohuslav Havránek, interním jeho řízením pověřen dosavadní ředitel Kanceláře Al. Získal.

Tím se skončilo údobí činnosti Kanceláře Slovníku jazyka českého a otevřela se cesta k budování ústavu, o nějž do té doby marně usilovalo několik generací předchozích, i když si jeho potřebu už léta uvědomovala i širší veřejnost.

Trvalým výsledkem činnosti malé slovníkové Kanceláře zůstane provždy devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, v novém ústavu dokončený i edičně v r. 1957 a po právu v roce následujícím vyznamenaný státní cenou Klementa Gottwalda jako dílo zcela mimořádného významu. Moderní česká lexikografie jím dosáhla na úseku jednojazyčných slovníků světové úrovně, reprezentované do té doby hlavně slovníky velkých národů. Shromážděním a zpracováním materiálu, zvláště po stránce významové a stylistické, vykonal tu autorský kolektiv PS po Jungmannovi práci základní povahy. V domácím i slovanském prostředí stal se tak Příruční slovník materiálovým východiskem řady prací speciálních, zvláště v oboru vlastní lexikologie a při výzkumu a soustavném popise tvoření slov v češtině, byl oporou a pomocí při práci na slovnících dvojjazyčných a stal se předpokladem pro další rozvoj české lexikografické teorie, uplatněné nejnověji v dokončeném již čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého.[10] Svou péčí o odborné názvosloví přivedl též mnoho odborníků trvale k soustavné práci na tomto důležitém úseku, významném pro společenskou praxi.

[200]Trvalým výsledkem činnosti slovníkové Kanceláře zůstane i základní lexikální archív ÚJČ, který při soustavném doplňování dosáhl nejen ojedinělého rozsahu ve srovnání s obdobnými kartotékami slovní zásoby jiných jazyků v cizině, ale uchoval si v tomto směru i ojedinělou koncepční jednotu a reprezentativnost. Jeho přednosti oceňují uživatelé domácí i zahraniční.

S úctou k dílu vykonanému v podmínkách málo příznivých, k velkorysosti jeho koncepce i k smyslu pro obecné kulturní hodnoty národa a jeho potřeby hlásí se dnešní Ústav pro jazyk český ČSAV, moderní badatelské pracoviště pro všestranný výzkum národního jazyka, k zakladatelům a tvůrčím osobnostem prvního našeho bohemistického pracoviště.


[1] Zd. Nejedlý, Vybudujeme Československou akademii věd, Knihovnička Varu, Praha 1952, 32 s.

[2] K nejcennějším (a při tom dostupným) článkům tohoto druhu patří stať Hodurova v NŘ 19, 1935, 1—6, o budování lexikálního archívu a Havránkův článek k založení ČSAV v NŘ 36, 1953, 19—27.

[3] Vedle protokolů o schůzích lexikografické komise, v úplnosti dochovaných, obsahuje archív ÚJČ (uspořádaný pisatelem článku) i další doklady o budování a vývoji koncepce pracoviště, první korespondenci Kanceláře, zprávy o prvních mezinárodních kontaktech, spisy personální, písemnosti hospodářského rázu, novinové výstřižky aj. — K tomuto materiálu a jeho zpracování přihlédl vedle vlastních zkušeností akad. B. Havránek v obsáhlém letošním jubilejním článku pro Věstník ČSAV. Ukázky z něho přinesla i jubilejní výstava ÚJČ v červnu t. r. (v Malé galerii Čs. spisovatele).

[4] Srov. NŘ 4, 1920, 9.

[5] Srov. NŘ 6, 1922, 97—112.

[6] Podrobně se obdobím této přípravné práce zabývá čl. Hodurův cit. v pozn. 2.

[7] Užitá teorie lexikografická je vyložena v řadě studií Al. Získala, Příspěvky k lexikografické teorii i praxi, SaS 4, 1938, 19—27, 149—160, 212—222.

[8] Všestranné zhodnocení PS přinesl čl. J. Filipce uveřejněný při dokončení slovníku v SaS 19, 1958, 211—224.

[9] Srov. Boh. Havránek, Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, SaS 10, 1947/48, 22—23.

[10] Srov. souhrnnou recenzi V. Křístka v tomto čísle NŘ, s. 233n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 190-200

Předchozí 25 let Ústavu pro jazyk český ČSAV, 60 let od založení Kanceláře slovníku jazyka českého

Následující František Daneš, Miloš Dokulil: Čtvrt století Ústavu pro jazyk český

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1