Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

V letošním roce si připomínáme dvě významná výročí tohoto nejstaršího akademického pracoviště, které se trvale zapsalo do dějin novodobé české společnosti a rozvoje národní vědy. V květnu 1911 — tedy před sedmdesáti lety — vznikla při komisi lexikografické a dialektologické III. třídy (filologické) České akademie (ČA) Kancelář Slovníku jazyka českého (KSJČ) a v r. 1946 — tedy před třiceti pěti lety — byl zřízen v rámci tehdejší České akademie věd a umění (ČAVU) Ústav pro jazyk český (ÚJČ). Ústav navázal na pracovní zaměření zmíněné KSJČ a stal se tak jejím přímým pokračovatelem.[1] Na podzim r. 1952 byla založena Československá akademie věd (ČSAV) a ÚJČ byl ke dni 1. ledna 1953 začleněn do počtu jejích vědeckých pracovišť.[2] Za vydatné podpory tehdejšího předsedy ČSAV Z. Nejedlého se ÚJČ rozrostl do té míry, že se postupně stal hlavním bohemistickým a později také obecně lingvistickým pracovištěm v Československu.

V souvislosti s těmito výročími chceme poukázat na velký význam, jaký byl právě ve zmíněných třech časových obdobích připisován studiu jazyka českého. Tehdy se také vytvářely bezpečné předpoklady pro mnohostrannou činnost ÚJČ v současnosti, která zahrnuje /A/ studium základů marxistické jazykovědy a kritiku buržoazních teorií v jazykovědě, /B/ výzkum současného českého jazyka: a) systematický výzkum a popis spisovného jazyka v rovině zvukové, lexikální a gramatické (přitom se také používá exaktních, zvláště statistických metod), [2]b) výzkum teorie spisovného jazyka, jazykové kultury a jazykových stylů, c) výzkum nespisovných útvarů českého jazyka a d) výzkum vlastních jmen; /C/ výzkum vývoje českého jazyka, zvláště vývoje české slovní zásoby. K tomu přistupuje nezbytná činnost bibliografická a dokumentační a průběžné doplňování materiálových a archívních fondů.

Od založení ÚJČ (KSJČ) se ve vědeckovýzkumných plánech počítalo s plněním aktuálních úkolů, které vytyčovaly před českou jazykovědu v každém časovém období potřeby společenské jazykové praxe. Toto pracovní zaměření ÚJČ se zvláště významně projevilo v několikerém lexikografickém zpracování české slovní zásoby (připomeňme, že autorský kolektiv devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého z let 1935—1957[3] byl v květnu 1958 vyznamenán státní cenou Kl. Gottwalda) a v soustavné teoretické a z ní vycházející praktické péči o jazykovou kulturu. V široké veřejnosti je dobře známa jazyková poradna ÚJČ v Praze a na jeho brněnském pracovišti, dlouholeté vysílání Jazykového koutku Čs. rozhlasu (výběr z jazykových koutků vyšel knižně v několika svazcích), rozhlasové cykly přednášek o češtině, televizní pořady věnované českému jazyku a jazyková zákampí v různých domácích denících a časopisech. Pracovníci ÚJČ se významnou měrou autorsky podíleli na přípravě nových školních učebnic češtiny pro III. (a částečně i II.) stupeň škol, na posouzení učebních osnov češtiny a na zpracování (a ustálení) terminologie četných oborů našeho vědeckého i technického života a národního hospodářství.

Vědecká činnost ÚJČ (KSJČ) měla od samého počátku vyhraněně kolektivní povahu, vždy byla a je i v současnosti zaměřena především na přípravu rozsáhlých vědeckých děl, jejichž zpracování dnes již překračuje pracovní možnosti jednotlivce. Jejich prostřednictvím se realizují jednotlivé etapy základního výzkumu českého jazyka a zároveň se tak poskytují nová východiska pro stálý rozvoj jazykovědné bohemistiky doma i v zahraničí. Tuto skutečnost si dobře uvědomoval při zrodu nové ČSAV její první předseda Z. Nejedlý, když v programové stati z r. 1952 s osobním uznáním napsal, že „filolog Zubatý zřídil dokonce první vědeckou dílnu v ČA — kolektiv mladých pracovníků pro vypracování nového Slovníku jazyka českého“.[4] Současně [3]dodal, že takové pracoviště bylo v tehdejším vědeckém životě u nás výjimkou.

K takovému hodnocení českého vědeckého života v minulosti a KSJČ zvláště měl Z. Nejedlý plné oprávnění. Vždyť sám po několik let velmi blízce spolupracoval s KSJČ. Podílel se totiž na odborném zpracování lexikálního materiálu z oblasti hudební terminologie.

K nejvýznamnějším kolektivním dílům, která vyšla v posledních desetiletích z ÚJČ, patří kromě již zmíněného Příručního slovníku jazyka českého (1935—1957) Slovník spisovného jazyka českého (I. 1958—IV. 1971), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978), ve spolupráci s báňskými odborníky Hornický slovník terminologický (1961), již zmíněné výbory z jazykových koutků v Čs. rozhlase (1949 a násl.), Tvoření slov v češtině (I. 1962 M. Dokulil, II. 1967 kolektiv), Pravidla českého pravopisu (1957 a násl.), Staročeský slovník (1968 a násl.), ve spolupráci s literárními historiky Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu (1957), Výbor z české literatury doby husitské (I. 1963, II. 1964), Větné vzorce v češtině (F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., v tisku) a další. K tomu se řadí četné kolektivní monotematické sborníky a soubory referátů z různých konferencí, na jejichž organizování a průběhu se podíleli pracovníci ústavu (nebo ústav byl jejich pořadatelem), jakož i různé popularizační a jazykově výchovné příručky, vyšlé z pera pracovníků ÚJČ nebo za jejich významné autorské spoluúčasti.

V současné době se připravují další kolektivní díla, s jejichž dokončením se počítá většinou během příští pětiletky. Z nich uveďme alespoň třídílnou Akademickou mluvnici češtiny, Slovník pomístních jmen v Čechách I, Sémantický frekvenční slovník současné češtiny, Český frazeologický slovník (ve spolupráci s filozofickou fakultou UK), Slovník cizích slov, Fonetika češtiny I, Český jazykový atlas, III. díl Tvoření slov v češtině a další díla. Postupně se dokončuje významná publikace o teoretických a praktických otázkách spisovné češtiny a její jazykové kultury, kterou nepochybně uvítá také naše širší veřejnost. Bude se pokračovat ve zpracování a vydávání Staročeského slovníku.

Na uvedené kolektivní práce navazují četné práce monografické a studie individuální, knižní i časopisecké, které znamenají přínos pro československou jazykovědu, zvláště na úseku teorie jazyka, mluvnického a kvantitativního popisu češtiny a české dialektologie. O těchto pracích (jejich výčet najde zájemce v příslušných bibliografiích) můžeme souborně říci, že rámcově zapadají do tematického zaměření [4]jednotlivých oddělení ústavu, jak je určuje státní plán základního vědeckého výzkumu na úseku českého jazyka.

ÚJČ (a do jisté míry také KSJČ) se stal ústředním vědeckým pracovištěm pro všestranný výzkum českého jazyka. S ohledem na své badatelské zaměření a nemalé již dosažené výsledky se stává v kontextu naší i světové vědy nezastupitelnou bohemistickou institucí. V posledních desetiletích k tomu přistoupily významné pracovní výsledky na úseku marxistické teorie a filozofie jazyka i kvantitativní lingvistiky, které si získaly mezinárodní ohlas a zasloužené uznání. Po řadu let se plodně rozvíjí konfrontační studium českého a slovenského jazyka (zvláště v plánu lexikálním) a spoluúčast pracovníků ÚJČ na rozsáhlých pracích zajišťovaných Jazykovedným ústavem Ľ. Štúra SAV v Bratislavě. Plodná spolupráce obou ústavů se postupně prohlubuje a dotýká se stále rostoucího okruhu jazykovědných otázek.

Již nejednou bylo zdůrazněno, že nezastupitelnost ÚJČ vyplývá především ze dvou skutečností. V ústavu se kolektivně zpracovávají na základě rozsáhlého jazykového materiálu, soustavně shromažďovaného po celá desetiletí, takové bohemistické práce, které by nemohly bez této materiálové základny nikde jinde vzniknout. Z jejich byť ukázkového výčtu (viz výše) zřejmě vyplývá, že měly a mají prvořadý společenský význam a odpovídají potřebám rozvoje domácí a světové lingvistiky.

V této souvislosti zde uvedeme, že lexikální kartotéka ÚJČ, zahrnující slovní zásobu češtiny od konce 18. století do současnosti (průběžně se doplňuje o nově vznikající slova nebo o nové významy již existujících slov), dnes obsahuje více než dvanáct miliónů excerpt. Kartotéka staročeského slovníku, zachycující slovní zásobu češtiny do r. 1500, obsahuje více než jeden milión excerpt. Kromě toho byl v oddělení dějin českého jazyka zřízen rozsáhlý archív fotokopií staročeských rukopisných památek. Průběžně se doplňuje rozsáhlá kartotéka pomístních jmen v Čechách a na Moravě, která nyní obsahuje téměř půl miliónu lístkových záznamů. Lexikální archív lidového jazyka, budovaný od r. 1953, má přibližně jeden milión dvě stě tisíc dokladů. Dále se shromažďuje nářeční materiál ze všech jazykových plánů pro zpracovávaný Český jazykový atlas. Naši dialektologové také prováděli výzkum jazyka českých starousedlíků v Polsku, Rumunsku, Jugoslávii a USA a shromáždili přitom rozsáhlý jazykový materiál (byl již částečně časopisecky publikován).

Pro hlubší a ucelené studium normy spisovného jazyka zvláště na [5]úseku tvarosloví a pro poznání vývojových tendencí současné češtiny byl shromážděn (především pomocí anketních dotazníků) rozsáhlý materiál, sloužící jako objektivní podklad pro práce kodifikačního rázu. Takto vznikl tvaroslovný archív, který se průběžně doplňuje. Obdobně se získává podkladový materiál pro studium skladby (z hlediska jazykové kultury), zvukové stránky jazyka (pro potřeby vypracování ortoepické normy) a posléze i pravopisu, aby bylo možné objektivně posoudit některé přežívající nedůslednosti.

K prvořadým úkolům ÚJČ patří — a to vyplývá z jeho postavení v naší společnosti — soustavná péče o kulturu spisovného jazyka, pojatou v nejširším slova smyslu.[5] Nejde přitom jen o autoritativní pokyny a doporučení týkající se klasicky pojaté jazykové správnosti, ale také o mnohostrannou výchovně vzdělávací a popularizační činnost, která směřuje k tomu, aby široká veřejnost náležitě chápala jak postavení a funkci národního jazyka v životě socialistické společnosti, tak úlohu kodifikace spisovné normy i její uplatnění v každodenním životě a v neposlední řadě aby si uměla účinně (nikoli jen slovně) vážit svého mateřského jazyka.

Do tohoto širokého okruhu teoretických a praktických otázek, které skutečně zajímají širokou veřejnost, také patří náš poměr k cizím slovům v neterminologické jazykové oblasti, které stále pronikají do běžně mluveného jazyka. Nechceme při jejich hodnocení stát na stanovisku, které zastávali někteří naši puristicky zaměření jazykovědci ještě ve 20. století, avšak nemůžeme souhlasit s tím, aby se tato slova stala součástí spisovné lexikální normy. Mám zde na mysli módní slova angloamerického původu, k vyjádření jejichž významu můžeme najít vžitá a běžně užívaná česká slova. Bezdůvodné užívání těchto módních slov především v psaném jazyce nemohou ospravedlnit ani zřetele obchodní, hlediska nesprávně pojaté tzv. účinné reklamy nebo snaha, aby tato slova užitá v českém jazykovém kontextu byla srozumitelná šíře než pouze v českém jazykovém prostředí. Jejich užívání je přinejmenším projevem neúcty vůči domácí kultuře, v níž jsme byli jako příslušníci českého národa od malička vychováváni.

Tuto skutečnost si dobře uvědomil např. J. Fučík, když ve fejetonu Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho brusičům (1938) rázně vystoupil proti užívání módních slov cizího původu. Ukázal, že jejich uživatelé se takto snaží dosáhnout „světovosti“ v pojmenování praco[6]viště nebo výrobku. Na druhé straně se však odmítavě postavil proti brusičům a oprávcům jazyka, kteří se snažili překládat nebo nahrazovat již vžitá slova cizího původu. Naopak soudil, že je třeba těmto novým (a oprávněně přejímaným) cizím slovům pomoci, aby zdomácněla v českém jazykovém prostředí a rozhojnila tak naši slovní zásobu. Z uváděných příkladů vyplývá, že mu šlo především o slova obsahující řecký nebo latinský základ.

Pracovníci ÚJČ soustavně spolupracují s našimi výrobními i nevýrobními organizacemi, a pokud jsou o to požádáni, poskytují odborné rady týkající se různých jazykových otázek. Je však žádoucí, aby se jejich doporučení v oblasti jazykové kultury respektovala, přestože nedodržení jazykové normy nevyvolává trestní postih jako u normy právní. Platnosti právní normy se blíží dobrozdání ÚJČ v otázkách tvaroslovné a pravopisné podoby osobních jmen (rodných jmen a příjmení). Orgány vnitřní správy se obracejí na ÚJČ v případech sporných nebo nejasných, kdy je třeba stanovit pro úřední zápis platnou podobu jména sloužící k občanskoprávní legalizaci osobnosti.[6] Také na tomto úseku jazykové kultury vykonali pověření pracovníci ÚJČ v posledních desetiletích velmi záslužnou a pro společnost prospěšnou práci, jejíž dosah si naše veřejnost ne vždy jasně uvědomuje.

Do okruhu péče o spisovný jazyk a jazykovou kulturu také patří otázky pravopisné a ortoepické, z nichž prvně zmíněné mají nejen stránku věcnou, ale také emotivní. Nebylo by správné, kdybychom neuvedli, že při projednávání návrhů jednotlivých pravopisných úprav se vedle souhlasu také naráží na nesouhlas těch, kteří jsou především citově vázáni na tradiční pravopisné zásady, jimž se naučili v mládí. Musíme si být vědomi toho, že jakákoliv změna v pravopisné soustavě, byť by byla sebedůkladněji zdůvodněna, nutně vyvolává velký ohlas v celé naší společnosti, a hlavně ve školách. Především školy oprávněně volají po odstranění některých pravopisných nedůsledností a řekněme i nejasností, které nebyly do důsledku nebo jednoznačně vyřešeny v rámci pravopisné úpravy v r. 1957 a v Pravidlech českého pravopisu vydaných v témže roce.

Proto nyní stojí před pravopisnou komisí naléhavý úkol vypracovat návrh dílčích úprav jednotlivostí ve smyslu záměrů pravopisné reformy z r. 1957, především odstranit některé nedůslednosti a zavést jednotné řešení do sporných případů (např. při psaní velkých písmen). V těchto [7]návrzích bude třeba přihlížet též k pravopisné soustavě slovenského jazyka a k práci slovenské pravopisné komise, v níž se důkladně zvažují některé otázky interpunkce, psaní velkých písmen atd.

V tomto smyslu se stává naléhavým úkolem přistoupit k přípravě nového vydání akademických Pravidel českého pravopisu. Dále je třeba, aby se odstranily některé rozdíly, zvláště v otázkách tvaroslovných, mezi Slovníkem spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978) a školním vydáním Pravidel (1958 a násl.). Protože tento slovník nemá schvalovací doložku ministerstva školství ČSR, pokládá se v případech rozdílných tvaroslovných údajů (a z hlediska kodifikace spisovné normy) za „správné“ to, co se uvádí ve školním vydání Pravidel. Tato skutečnost je zvláště důležitá pro školní praxi, v níž se setkáváme v tomto směru s nejasnostmi nebo pochybnostmi, jak v případech sporných postupovat.

Pro informaci čtenářů je třeba dodat, že Slovník spisovné češtiny z r. 1978 byl projednán a schválen pravopisnou komisí vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV. Komise stanovila, že všechny nové tvaroslovné jevy ve Slovníku (oproti Pravidlům) budou začleněny do nejbližšího vydání školních Pravidel českého pravopisu. Dílčí úpravy jednotlivostí totiž chápala jako další krok k uskutečnění záměrů reformy z r. 1957. Z různých důvodů však dosud nedošlo k vydání takto upravených školních Pravidel. Tím vznikl v některých jednotlivostech nesoulad mezi oběma kodifikačními pomůckami. Rozdíly, jak jsme již uvedli, se týkají téměř výlučně tvaroslovné normy a nedotýkají se pravopisu ve vlastním slova smyslu.

Na úseku ustálení ortoepické normy se vykonal v posledním období velký kus práce. Ortoepická komise ÚJČ zpracovala a vydala již v r. 1955 zásady a pravidla výslovnosti slov českých (2. vyd. vyšlo r. 1967). V r. 1978 k nim přibyla publikace věnovaná výslovnosti slov přejatých s výslovnostním slovníkem.[7] Obě publikace prošly diskusí v okruhu uživatelů mluvené formy spisovného jazyka. Na základě připomínek bude pak zpracována definitivní verze pravidel výslovnosti spisovné češtiny.

Nezastupitelná úloha ÚJČ se také projevuje v tom, že jeho pracovníci zajišťují český jazykový podíl v mezinárodních lingvistických atlasech a účastní se prací v jejich řídících, redakčních a pracovních [8]orgánech. Déle než dvacet let se podílíme na přípravách Slovanského jazykového atlasu, aktivně spolupracujeme s hlavní redakcí Karpatského jazykového atlasu a v posledních letech urychleně shromažďujeme český nářeční materiál pro Evropský jazykový atlas. V brzké době budeme zajišťovat potřebné české položky pro Slovanský onomastický atlas. Tíha této velmi namáhavé výzkumné práce v terénu a náročného vyhodnocování takto získaných zápisů podle jednotných dotazníků spočívá především na málo početných pracovnících dialektologického oddělení. Jejich úsilí však přináší nesporné výsledky, na které může být čs. vědecká společnost plným právem hrdá. Ve všech uvedených případech se český jazyk (většinou ve své tradiční místní nespisovné podobě) dostává do širších jazykových souvislostí a přináší mj. také svědectví o kulturní vyspělosti jeho uživatelů v minulosti i přítomnosti.

Péčí ÚJČ vycházejí tři významné vědecké časopisy: od r. 1951 Slovo a slovesnost (vydávaný od r. 1936), od r. 1949 Naše řeč (vydávaný od r. 1917) a od r. 1969 Zpravodaj Místopisné komise ČSAV (vydávaný od r. 1960). Každý z nich má svůj vyhraněný odborný profil. Pracovníci ÚJČ jsou členy redakcí dalších akademických a univerzitních časopisů a podílejí se na jejich vysoké ideové a odborné úrovni.

ÚJČ (a jeho předchůdkyně KSJČ) byl vždy bytostně spjat s děním v českém národě a řadil se k jeho významným národním institucím. To vyplývá ze skutečnosti, že předmětem jeho zkoumání je čeština, která má jako každý jiný národní jazyk kromě dalších funkcí také funkci národně reprezentativní.[8] Vztah jazyka ke společnosti, která jej užívá, je v marxistické filozofii jazyka označen jako mnohostranný, dialekticky na sebe vázaný a podmíněný bytím obou členů tohoto vztahu. Tuto skutečnost si intuitivně uvědomovali naši předchůdci a dali jí v minulosti nejednou výraz ve svém úsilí o praktické rozvíjení a teoretické zpracování češtiny jakožto našeho mateřského a národního jazyka. Příklady nacházíme v době ohrožení naší národní existence i v době velkého politického a hospodářského vzestupu českého národa. V obou případech je zvýšený zájem o český jazyk příznakový. V prvním případě má ráz obranný, manifestující existenci jeho nositelů, v druhém dokumentující v jazykové úrovni pronikavé změny probíhající ve společnosti a přinášející podněty k jeho dalšímu, především lexikálnímu obohacování.

[9]Založení KSJČ v r. 1911 bylo podmíněno úsilím sepsat a vydat soustavný slovník češtiny, který by shrnul bohatství rozvinutého národního jazyka v době, kdy se očekával brzký pád rakousko-uherské monarchie a utvoření samostatného československého státu. Slovník mohl být základem pro budoucí uplatnění češtiny ve všech oblastech státní správy nového státu, rozvíjejícího se národního školství, písemnictví a vědy. Práce v KSJČ pokračovaly i během první světové války,[9] rozhojňovala se kartotéka excerpovaného materiálu a v jednotlivostech zdokonalovala koncepce budoucího slovníku. V r. 1919 se stal prvním ředitelem KSJČ V. Ertl, který vynaložil nemalé úsilí na to, aby se toto pracoviště stalo jazykovědným ústavem řízeným ČAVU a finančně zabezpečovaným ze státních prostředků.[10] Tehdejší jeho návrhy směřovaly k vytvoření tří oddělení: vedle již činného lexikografického se počítalo se zřízením dalších dvou oddělení — normativního a dialektologického.

Vlastenecky smýšlející kruhy českého národa pociťovaly potřebu vytvořit za první republiky bohemistický vědecký ústav, avšak tato snaha narážela na nepochopení kosmopolitně orientované vládnoucí buržoazie, která v souladu s dosaženým stupněm vývoje kapitalismu ve světě již neměla pochopení pro věci čistě národní povahy, zvláště když jí nemohly přinést pro její politické a podnikatelské cíle žádný bezprostřední prospěch. Proto také veškerá jednání o zřízení bohemistického ústavu za první republiky nepřinesla žádný výsledek a V. Ertl (ve své stati cit. sub 10) mohl na závěr uvést, že „není dost peněz v republice československé na jazyk československý“. Přesto však přípravné práce na budoucím slovníku pokračovaly dále a v r. 1929 fond excerpt dosáhl více než tří miliónů lístků.

Po Ertlově smrti v r. 1929 se stal ředitelem KSJČ Kv. Hodura. Za jeho vedení získala KSJČ vhodnější prostorové vybavení a zahájilo se autorské psaní slovníku. V r. 1935 začal vycházet po sešitech Příruční slovník jazyka českého. Byl to jednojazyčný výkladový slovník velkého typu, zachycující v plném rozsahu významovou stránku jednotlivých slov, přinášející citáty a bohatou dokumentaci o užití jednotlivých slov a jejich významů. Jeho zpracování bylo na vysoké úrovni, stalo se chloubou české lexikografie a lexikologie.

Po odchodu Kv. Hodury do důchodu se stal v r. 1939 novým ředitelem A. Získal, který nesl po celou dobu nacistické okupace tíhu odpo[10]vědnosti za zachování KSJČ. S pomocí českých úředníků na ministerstvu školství se mu podařilo odvrátit záměr nacistických úřadů zastavit vydávání slovníku a jeho vytištěnou část dát do starého papíru. Slovník nadále po celou dobu nacistické okupace vycházel (ovšem pod přísným dozorem cenzury) a svou existencí manifestoval bytí českého národa a jeho naději na opětné osvobození. KSJČ se v té době stala pracovištěm řady mladých bohemistů, kteří nemohli pokračovat ve vysokoškolském studiu nebo působit na vysokých školách. Přechodně zde našli zaměstnání také někteří pracovníci nefilologických oborů a pokračovali ve své vlastní odborné práci.

Chtěl bych připomenout, že s KSJČ byli spjati téměř všichni naši lingvisté bohemisté, že v ní buď interně pracovali nebo s ní externě spolupracovali. Namátkově zde uveďme např. F. Trávníčka, B. Vydru, M. Weingarta, F. Oberpfalcera-Jílka, B. Havránka, V. Ertla, J. Hallera, E. Smetánku, V. Machka, J. M. Kořínka, Al. Získala, Kv. Hoduru, J. Kurze, O. Hujera, K. Horálka, Al. Jedličku, F. Ryšánka, V. Šmilauera a další, kteří jako např. J. Zubatý, F. Pastrnek a J. Polívka poskytovali v řídících akademických funkcích činnosti KSJČ účinnou pomoc.

Hned v prvních měsících po osvobození ožila myšlenka zřídit bohemistický ústav. Byla potvrzena již 30. června 1945 lexikografickou komisí III. třídy ČAVU a schválena plénem III. třídy dne 25. července 1945, poté správní komisí akademie dne 6. února 1946. ÚJČ tedy vznikl v r. 1946 přebudováním a rozšířením KSJČ. Akademickým referentem (tj. vědeckým vedoucím) nově zřízeného ÚJČ byl jmenován B. Havránek, řízením ústavu byl pověřen Al. Získal. K trvalým zásluhám B. Havránka o rozvoj naší vědy patří to, že na základě vlastní koncepce a promyšleného badatelského programu dovedl vybudovat ÚJČ do té podoby, v jaké jej přibližně známe v současnosti, a že dokázal pro ústav najít a získat vhodné vědecké a odborné pracovníky. Z ústavu dokázal vytvořit národně reprezentativní instituci, ústřední vědecké pracoviště zaměřené na komplexní výzkum českého jazyk a na mnohostranné působení směřující k pěstování a zvyšování jazykové kultury v českém národě. Postupem času se mu podařilo vytvořit z ÚJČ ústav, který rozhodujícím způsobem ovlivňoval celou českou jazykovědu a který se stal uznávaným partnerem obdobných lingvistických pracovišť v zahraničí. Od samého počátku cílevědomě dbal o to, aby mezinárodní styky ÚJČ byly zaměřeny především na sovětské lingvistické ústavy a jazykovědné instituce v zemích socialistického tábora.

Své působení v ÚJČ B. Havránek ještě prohloubil poté, co se stal [11]v r. 1952 jeho ředitelem (externím; interním krátce před odchodem do důchodu). Z prostředků, které poskytla na jeho vybudování nově zřízená ČSAV, akademie nového typu, dovedl vytvořit takovou lingvistickou instituci, která svou obsahovou náplní, pracovním programem a perspektivním zaměřením odpovídala potřebám rozvíjející se socialistické společnosti. Po druhé světové válce, v r. 1953 založil brněnské pracoviště ÚJČ, zajišťující pro moravskou oblast dialektologický a onomastický výzkum a teorii i praxi jazykové kultury. V jeho vedení se vystřídali profesoři filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně A. Kellner (1953), F. Trávníček (1953—1961) a A. Lamprecht (1961—dosud).

B. Havránek dovedl práci v ústavu nejen řídit, ale také vytyčovat její dlouhodobé perspektivy, pověřovat nadané jednotlivce i celé kolektivy náročnými úkoly a vychovávat mladé vědecké pracovníky. Také jeho přičiněním se ÚJČ stal hlavním školicím pracovištěm pro mladé bohemisty.

V jeho záměrech také pokračovali Havránkovi nástupci ve funkci ředitelů, F. Daneš (1965—1970), M. Dokulil (1970—1972), K. Horálek (1972—1978) a autor této stati (1978—dosud). Každý z nich vnesl do činnosti ústavu další vědeckovýzkumné podněty a prohloubil některé úseky jeho činnosti. Tak např. K. Horálek vytyčil úkol kolektivně (ve spolupráci s pracovníky českých vysokých škol) vypracovat velkou Akademickou mluvnici českého jazyka. V dnešní době je tento úkol v ÚJČ prioritní; má být autorsky ukončen koncem r. 1982. V posledních desetiletích se značně rozvinula práce na úseku matematické lingvistiky, významných výsledků se také dosáhlo v oblasti teorie jazyka a marxisticky koncipované filozofie jazyka. Sledují se také moderní směry ve světové lingvistice.

V ÚJČ jsou možnosti ještě více než dosud prohloubit při rozvíjení teorie jazyka ideologickou složku. Chceme cílevědomě usilovat o to, abychom na základě již dosažených výsledků[11] a současného stavu marxistické filozofie jazyka rozvíjeli ideologicky vyhraněnou jazykovědu a tím se ještě účinněji než dosud podíleli na boji proti buržoazní ideologii v jazykovědě. Na tomto úseku se ÚJČ začlenil do příslušné položky státního plánu pro příští pětiletku a vytyčil si zcela konkrétní [12]cíle. Zvláště prospěšná při tom bude spolupráce s našimi slovenskými partnery.

Na základě koncepce ÚJČ, schválené v r. 1980, má ústav v současné době tuto vědeckoorganizační strukturu a jí odpovídající pracovní zaměření jednotlivých oddělení (uvádím v doslovném znění podle příslušného dokumentu):

1. Oddělení gramatiky bude zajišťovat soustavný výzkum gramatického a sémantického systému češtiny včetně syntaxe textu a v souvislosti s tím řešit obecné otázky teorie jazyka. Výsledky výzkumné činnosti budou uplatňovány zejména v Akademické mluvnici češtiny a v dalších gramatikách se speciálním posláním.

2. Oddělení lexikologie a lexikografie má v programu výzkum současné slovní zásoby češtiny, zahrnující vypracování české lexikologie s konfrontačním a obecně lingvistickým zaměřením a teorie české jednojazyčné lexikografie jakožto zobecňující zhodnocení dosavadní práce na základních českých slovnících současného jazyka, a přípravu různých speciálních slovníků, zejména Slovníku cizích slov.

3. Oddělení matematické lingvistiky a fonetiky má v programu mnohostranný kvantitativní výzkum současné spisovné češtiny, zaměřený zvláště na zjišťování statistických zákonitostí jazykových jevů a jejich vztahů v oblasti slovní zásoby a gramatiky, tvořící nezbytný předpoklad pro studium češtiny z hlediska dialektického vztahu kvantity a kvality a pro vypracování Sémantického frekvenčního slovníku; dále bude zajišťovat všestranný fonetický a fonologický rozbor zvukových prostředků češtiny a jejich soustavy, zaměřený především na komplexní popis zvukové stránky češtiny a přípravu Fonetiky češtiny, dále na zjišťování ortoepické normy a její kodifikaci, na otázky percepce řeči a aplikaci výsledků při řešení mluveného vstupu a výstupu samočinných počítačů.

4. Oddělení jazykové kultury, stylistiky a terminologie bude rozvíjet a propracovávat teorii jazykové kultury a s ní souvisících funkčních problémů jazykovědné stylistiky, a to s navázáním na pokrokové tradice naší jazykovědné školy a s využitím moderních sociolingvistických metod a poznatků současného bádání v oblasti teorie komunikace, s cílem získat pevné teoretické podklady pro vědecké řízení současného spisovného jazyka i pro ovlivňování komunikace, zvláště v oblasti odborné a publicistické (zejména hromadných sdělovacích prostředků), a pro přípravu práce Teoretické otázky spisovné češtiny a její jazykové kultury. Bude zajišťovat soustavnou činnost v oblasti jazykové kultury, [13]tj. činnost jazykově výchovnou a jazykově kritickou, poradenskou a konzultační i soustavnou péči o normalizaci odborného názvosloví.

5. Dialektologické oddělení má v programu výzkum ostatních (nespisovných) útvarů českého jazyka; jednak bude zpracovávat soustavný terénní výzkum českých nářečí s cílem podat jejich souborný obraz v Českém jazykové atlase a české části Slovanského jazykového atlasu, jednak bude pokračovat ve výzkumu mladších vrstev lidové mluvy v jejich krajových obměnách, zvláště v tzv. obecné češtině a moravských obecných dialektech, a sledovat současný vývojový pohyb v městské mluvě a v nově konsolidovaných oblastech pohraničních, především v aspektu sociálně stratifikačním.

6. Onomastické oddělení bude zajišťovat výzkum a popis stavu, systematiky a vývoje vlastních jmen osobních, místních a pomístních, zejména s cílem přípravy Slovníku pomístních jmen v Čechách. V souvislosti s tím bude za pomoci sociolingvistických metod zjišťovat zákonitosti fungování vlastních jmen (zvláště osobních) jako odrazu vývoje sociální a územní struktury i jejich společenský a kulturně historický význam, a to se zaměřením na aplikaci výsledků ve společenské praxi. Bude zajišťovat kodifikační, konzultační a poradenskou činnost v oblasti osobních jmen (zvl. s přihlédnutím k matričním potřebám) a zeměpisného názvosloví.

7. Oddělení pro dějiny českého jazyka má v programu soustavný výzkum slovní zásoby staré češtiny v souvislosti s vývojem společnosti i myšlení a její lexikografický popis v Staročeském slovníku. Průběžně bude zkoumat ostatní složky jazyka v historickém vývoji, relevantní pro tento popis, vytvářet předpoklady pro výzkum nedostatečně probádaných období ve vývoji českého jazyka (zejména 16.—18. století) a prohlubovat obecné lingvistické poznatky v oboru historické jazykovědy a rozvoje teorie lexikografického popisu v historických slovnících.

8. Pracoviště ÚJČ v Brně bude na moravském terénu zajišťovat jednak výzkum českého nářečí i nových vývojových vrstev interdialektických a výzkum vlastních jmen zeměpisných i osobních, jednak poradenskou službu a praktickou péči o spisovný jazyk (především pro brněnskou veřejnost).

9. Útvar vědeckých informací bude na úseku dokumentačním průběžně sledovat a registrovat současnou českou, popř. československou jazykovědnou produkci a v návaznosti na aktuální pracovní úkoly ÚJČ ji zpracovávat jednak ve formě kartoték, jednak v ucelených kritic[14]kých bibliografiích; kromě toho bude zajišťovat pravidelné informace o české, popř. československé jazykovědě pro cizinu, a to trvalou spoluprací na mezinárodních lingvistických bibliografiích. — Knihovna bude obstarávat pro centrální knižní fond i pro jednotlivá oddělení ÚJČ potřebnou literaturu a svými běžnými službami napomáhat plnění ústavních úkolů.

Stručné historicky zaměřené poznámky měly ukázat, jak se vyvíjelo akademické bohemistické pracoviště ze skromných počátků až do jeho současného stavu, jaké aktuální úkoly stojí před jeho současnými pracovníky. Pokusil jsem se poukázat na jeho funkci a postavení v naší socialistické společnosti, ozřejmit, v čem spočívá jeho jedinečnost a nezastupitelnost v kontextu české i světové vědy. V několika případech jsem uvedl zásluhy jednotlivců o budování a rozvíjení ÚJČ, avšak tato složka stati není vědomě úplná a vyčerpávající. Čeká se totiž na systematický výzkum zaměřený šíře než pouze na toto jediné pracoviště a ve vztahu k univerzitním bohemistickým pracovištím, především na Univerzitě Karlově a Univerzitě J. E. Purkyně v Brně.

Závěrem bych chtěl uvést, že současného stavu ÚJČ bylo možné dosáhnout jen díky porozumění, jaké projevily a nadále projevují řídící orgány pro potřeby komplexního studia českého jazyka. Vždyť právě ony přisuzují tak velký význam zkoumání jazyka vůbec (jako společenského jevu sui generis) a národního jazyka zvláště (jako nejvýznamnějšího atributu národa) právě v období budování vyspělé socialistické společnosti v Československé socialistické republice. Proto je třeba, aby kolektiv pracovníků ÚJČ také v budoucnosti plnil své významné společenské poslání a z vyhraněných marxisticko-leninských ideologických pozic se podílel na řešení těch výzkumných úkolů, které před společenskovědní pracoviště ČSAV postavila naše socialistická společnost.

---

[1] U příležitosti 25letého trvání ÚJČ a 60. výročí založení KSJČ vyšla brožura 25 let Ústavu pro jazyk český, Praha 1971, kromě toho tomuto významnému výročí bylo věnováno v časopise NŘ 54, 1971, č. 4 několik souborných statí (jejich autory jsou F. Daneš, M. Dokulil, J. Kuchař a J. Machač) a uveřejněn výběr z knižních publikací ÚJČ z let 1946—1971 (Z. Tyl). Na tyto stati ve zmíněném čísle NŘ navazují posudky o dokončeném Slovníku spisovného jazyka českého (V. Křístek, V. Mejstřík) a jubilejní článek k osmdesátinám dlouholetého ředitele ústavu Al. Získala (J. Filipec).

[2] B. Havránek, Dvojí jubileum Ústavu pro jazyk český ČSAV — pětadvacetileté a šedesátileté, Věstník ČSAV 80, 1971, s. 311—324.

[3] J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, s. 211—224.

[4] Z. Nejedlý, Vybudujeme Československou akademii věd, Praha 1952, s. 17.

[5] Srov. např. sb. Kultura českého jazyka, Praha 1969; sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979.

[6] Cennou a užitečnou publikaci pro tyto účely zpracovala M. Knappová, Jak se bude jmenovat? Praha 1978.

[7] Výslovnost spisovné češtiny I. Zásady a pravidla — Výslovnost slov českých, Praha 1955, 2. vyd. 1967; Výslovnost spisovné češtiny. Výslovnost slov přejatých. Výslovnostní slovník, Praha 1978.

[8] K. Horálek, Filozofie jazyka, Praha 1967, s. 125.

[9] M. Weingart, Slovník jazyka českého, NŘ 1, 1917, s. 44—46.

[10] V. Ertl, Ústav pro jazyk československý, NŘ 6, 1922, s. 97—112.

[11] Sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962; sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974; sb. K marxistické metodologii v jazykovědě, Praha 1980, a některé další knižní a časopisecké studie.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 1, s. 1-14

Předchozí Knihy a časopisy zaslané redakci

Následující Vlasta Červená: O lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV