Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Už v článku o slovese vyvolati (NŘ. XIX, 1935, 18n.) jsem poznamenal, že podrobná revise slovního pokladu, který podnikla Česká akademie věd a umění svým Příručním slovníkem, nutně přinese mnoho nových poznatků a opraví lecco z dřívějšího učení o jazyce. Ze dvou sešitů, které dosud vyšly, vidíme, že základem, na němž je nový slovník budován, je v podstatě průměr spisovného usu dobrých českých autorů. To znamená, že se všude tam, kde se mluvnická theorie odchylovala od stavu, v kterém se dnešní jazyk spisovný octl, obnovuje shoda a tím se přirozeně vytváří norma živá, aby co nejlépe vyhovovala potřebám jazykové praxe. Hojně odchylek od dosavadní normy vzniklo tím, že se Příruční slovník vrací u odborných termínů cizích k původnímu pravopisu, t. j. že na rozdíl od Pravidel čes. pravopisu píše na př. allegro (m. alegro), anthologie (m. antologie), apenninský, Apenniny (m. apeninský, Apeniny), Assyrie, assyrský (m. Asyrie, asyrský) a pod.; cizí slova z jazyka neodborného se však píší dále pravopisem českým, na př. adekvátní, adresa, aféra, afiš, agresivní a pod.[1] V několika případech se projevila též snaha vyhověti kolísání usu zavedením dvou možných způsobů psaní, na př. při slovech à jour, ažúr, aranžmá, arrangement, při skloňování jmen anděl, archanděl (5. pád -e i -i), april, atelier, atlas, bacil atd. Touto kodifikací přestává být chybou v jazyce spisovném všechno to, co Příruční slovník proti normě dosud platné uvádí jako správné v heslech a ve výkladech k nim. Avšak takovou platnost nemají citáty z literatury — kromě heslových slov v nich —, a proto se na př. z toho, že se s. v. aforista v citátu z Čapka-Choda vyskytuje spojení »vyjma posedlého aforisty«, nesmí usuzovat už napřed, že by Příruční slovník dovoloval spojovati předložku vyjma s druhým pádem. V citátech se zde totiž zachovává doslovné znění textu autorova, nenormalisuje se, a proto není toto znění samo v svém celku pramenem poučení o pravopisné a jazykové správnosti. Neosvojíme si tedy zatím způsob psaní vypráhlé (s. v. achátový) m. vyprahlé, tylní kosti (s. v. abnormální) m. týlní kosti, přitom (s. v. absorbovati) m. při tom, v celku (s. v. arcikri[109]tik), m. celkem, ocitli (s. v. babylon) m. octli, bydleli (s. v. bába) m. bydlili a j. Do té doby, dokud nebudou příslušná hesla zpracována v Přír. slovníku, platí o takovýchto případech předpisy dosavadních Pravidel a normativních mluvnic.

Abychom svým čtenářům usnadnili orientaci ve změnách, které Příruční slovník přijímá do normy spisovného jazyka, budeme podávati pravidelné přehledy význačnějších hesel každého sešitu. Dnes začínáme prvním a druhým sešitem.

U hesla abbé připojuje Př. sl. poznámku, že je to slovo obyčejně nesklonné, někdy však že také mívá gen. akus. abbého, dat. abbému, lok. instr. abbému, plur. abbéové. Změna je v tom, že se zavádějí i tvary skloňované; posud bylo toto slovo pokládáno jen za nesklonné. Mohli bychom k tomu připojiti ještě poznámku, že se slovo abbé skloňuje zpravidla tehdy, když je výrazem holým, na př. řekl panu abbé (abbému), ale řekl abbému; bojím se pana abbé (abbého), ale bojím se abbého, a pod. Tvary abbéa, abbéovi nebyly do slovníku pojaty.

Věty se spojkou aby typu »Lehl, aby už s lože nevstal« prohlašovaly dosavadní normativní pomůcky za chybné a nedopouštěly výjimky od svého zákazu (srov. Gebauer-Ertl 2, 1926, 101; Gebauer-Trávníček 1930, 399); do tohoto zákazu dělá nyní Př. sl. průlom tím, že dovoluje užívati spojky aby i o ději prostě následném, kontrastujícím s dějem věty řídící, k vyjádření významu »zemříti, navždy odejít«. Avšak i tento úzce ohraničený usus omezuje Př. sl. toliko na sloh poetičtější. Proto pokládá Př. sl. za chybu, užije-li se spojky aby o ději prostě následném v případech jiných, na př.: Na tom místě i střecha jako prolomena propadá se níže, aby o kus dále za novým štítem ve staré výšce ležela dál.

Odborný výraz z jazyka obchodního a conto píše Př. sl. bez čárky na a; je to způsob jistě lepší, neboť v italštině (z ní tento výraz pochází) předložka a přízvukového znaménka nemá.

Mezi spojkami ačkoli, ačkoliv nečiní Př. slovník rozdílu. Dosud jsme se leckdy setkávali s mylným míněním, že spojky ačkoli třeba užívat před souhláskou, spojky ačkoliv před samohláskou; k tomuto mínění vedl nesprávný názor o hiátu v češtině. Př. sl. tedy potvrzuje, že se takováto snaha o rozlišení obou těch útvarů v jazyce spisovném nikterak neprojevuje.

S. v. ad acta je uvedeno jen znění s c, nikoli s k (ad akta); ale nalézáme toto znění s. v. akt, a to svědčí o tom, že je Př. sl. nezavrhuje.

[110]Citoslovce adie se píše též cizím pravopisem adieu nebo adio, avšak též adié, adjé, adió a pod.

U hesla adresovati je za nesprávnou vytčena vazba adresovati na někoho; je tedy do spisovné normy přijata toliko vazba adresovati komu.

V plur. slova akta (úřední spisy) se uvádí genitiv dvojí: akt nebo aktů. Dosud se pokládal u tohoto pomnožného jména za správný jen genitiv akt. Vazbu státi akt uvádí Př. slovník jako vulgární; vazba spisovná je státi aktem.

Pravopis zeměpisného jména Albánie se nyní shoduje se psaním Albánec, albánský atd.; dosud se podle Pravidel psalo Albanie.

U spojky ale čteme poznámku, že stává obyčejně na prvním místě věty, někdy také na místech dalších. Podobně poučovala o postavení spojky ale NŘ. IX, 1925, 30n., t. j. že se ustálil v jazyce spisovném způsob klásti spojku ale na začátek věty, avšak protože se v ní cítí spojka souznačná se spojkami však, pak, které mohou býti vkládány do věty, že se z toho vyvíjí zvláště v řeči lidové právo vkládati i spojku ale dovnitř věty. K tomu připojujeme, že se ale vkládá do věty často zvláště tehdy, má-li význam citoslovce (na př. je to ale parno!), anebo má-li dialektický význam »asi« (ve vých. Čechách, na př. bylo nás tam ale osm). Stojí-li uprostřed věty s významem spojky odporovací, vždycky působí dojmem lidovým, a proto ji dobrý stylista nebude klást dovnitř věty tam, kde se chce vyjadřovat čistě spisovně, na př. v odborném pojednání, v slohu jednacím a pod.

V hudebních termínech allegro, allegretto se podle jejich původu zavádí dvojí ll proti dosavadnímu jednomu. Dvojí ll se píše také v odborných termínech allochthon, allochromasie, allopath, allotropie, alluviální, alluvium a j.

Podst. jméno aloe je jako neutrum nesklonné, avšak mívá i rod ženský a skloňuje se podle vzoru duše. Dvojí rod má i pomnožné jméno alotria (v rodě středním, podle vzoru moře), alotrie (v rodě ženském, podle vzoru duše).

U jména anděl a dále potom i u složeného jména archanděl se činí živému usu ústupek v tom, že se proti dosavadním předpisům dovoluje v 5. pádě novotvar anděli, archanděli vedle původnějšího tvaru anděle, archanděle.

Francouzské slovo engagement se nyní pro češtinu přepisuje českým pravopisem angažmá; dříve se takto psalo jen sloveso angažovati.

Výraz Ancikrist (v Pravidlech čes. pravopisu není ani uveden) je lidovou formou slova Antikrist; ve významech pře[111]nesených (zlý člověk, nezbedné dítě a pod.) se píše malým a: ancikrist.

Vedle názvu angličtina se připouští nyní i tvar angličina; to je ve shodě s tím, co napsala o těchto dvou tvarech NŘ. I, 98n. a VII, 155.

U hesla antedatovati (opatřiti listinu datem dřívějším, než jest den jejího napsání) je poznamenáno, že je nesprávné užívati v tomto významu tvaru antidatovati. Stejně nesprávné je říkati antidiluviální místo antediluviální (pocházející z doby starší než diluviální), třebas to v Přír. slovníku není výslovně poznamenáno. Je v něm však zvláště uvedeno, že předpona anti- vyjadřuje opak, protiklad, tedy nikoli pojetí časové.

Slovo antena píše Př. sl. s krátkým e ve shodě s normativním Slovníkem elektrotechnickým (o něm viz NŘ. XVII, 1933, 23n., 55n.).

U jména april se dopouští skloňování aprile (jako v Pravidlech) i aprila.

Křestní jméno Arne (Arno) uvádí Př. sl. jako nesklonné; zdá se však, že o něm platí totéž, co jsme poznamenali při slově abbé, t. j. že nesklonné bývá zvláště ve spojení s jiným jménem, na př. Arne Nováka, Arno Dvořáka, Arne Novákovi a pod., avšak stojí-li samo o sobě, že se zpravidla skloňuje, na př. vážím si Arna, jdu k Arnovi, jdu s Arnem a pod. Slovo aroma se zase naopak podle Př. sl. skloňuje vždycky; tvary nesklonné (na př. bolí mě hlava od toho aroma a pod.), které ještě dovolují Pravidla čes. pravopisu, se tu vůbec neuvádějí.

Jména Árpádovci, Árpád píše Př. sl. tak, jako se píší v maďarštině, t. j. s čárkovaným počátečním á. Ruské slovo aršin, o jehož pravopisu v češtině také nebylo dosud jistoty, se tu píše s krátkým i.

Zeměpisný název Assyrie a jeho odvozeniny assyrský, assyriologie a pod. se píší rovněž podle původu se dvěma s; Pravidla je dosud psala s jedním s. Tak je tomu také dále při slově Attika, attický, atticismus a pod. (dosud Atika atd.).

U slova astma se uvádí rod střední s tvary astmatu atd. i rod ženský s tvary astmy (podle vzoru žena) atd. Tvary neskloněné nejsou do Př. sl. pojaty.

Slovo atelier lze buď nechávat nesklonné, anebo skloňovat je podle vzoru hrad.

U slova atlas se různý význam pojí s různým skloňováním. Vlastní jméno mythického obra řeckého Atlas se skloňuje Atlanta, Atlantovi atd., jméno severoafrického horstva má [112]tvary Atlas, Atlasu atd.; obecné jméno atlas se skloňuje atlasu, atlasem atd., znamená-li v lékařské terminologii první obratel krční nebo v stavitelské terminologii podporu v podobě hřmotné mužské postavy nebo konečně druh látky; znamená-li knihu obsahující mapy a pod., skloňuje se buď atlas, atlantu, nebo atlas, atlasu.

Zvláště třeba poznamenati, že hybridní slova jako autodoprava, autopotřeba, autodílna a pod. Př. sl. do normy spisovného jazyka nepřijal. Zaznamenává jen složeniny cizí, jako autodrom, autokolona, autostrada a pod.

Při příslovci a spojce až se uvádí spojení až na s významem »kromě, vyjma, vyjmouc« jako správné, tedy proti učení dosavadnímu (v. Gebauer-Ertl 2, 1926, 204). Význam »kromě, vyjma, vyjmouc« je doložen příklady z Havlíčka, Kosmáka, Raise, Herrmanna, Šrámka a Dyka, tedy z autorů opravdu dobrých.

Slova Bábel a bábel se píší s dlouhým á (v Pravidlech s krátkým).

U slova bacil se uvádí genitiv bacila i bacilu.

Sloveso bádati a odvozeniny bádací, bádavý, bádavě, bádavost píše Př. sl. s dlouhým á a psaní badati atd., které dosud platilo za normativní a pro něž také svědčí valná většina příkladů, které Př. sl. k těmto heslům připojuje, uvádí už jako archaistické; slovo badatel a jeho odvozeniny badatelka, badatelský, badatelsky se píše ovšem i zde krátkým a.

Název známých průvodců pro cestovatele baedeker píše Př. sl. s malým b, ježto dnes už je to jméno obecné. Příd. jméno zní baedekrovský.

K tomuto přehledu ještě připojujeme, že u některých jmen s příponou -ita, -ista uvádí Př. sl. v 1. pádu mn. č. vedle přípony -é také příponu -i, na př. u jména anarchista, akcesista. U jména arivista je zaznamenána jen přípona i. Cizí přídavná jména s příponou -ní (absolutní a pod.) mají u sebe ještě druhotvary s příponou -ný (absolutný a pod.), s doklady zpravidla z Masaryka, ze Šaldy, z Karáska a Holečka.

V některých věcech se i sám text slovníku, t. j. text výkladů a poznámek, liší od dosavadního způsobu. Píše se tu na př. praesens (m. présens), mythický (m. mytický), methoda (m. metoda). To všechno ukazuje už napřed k tomu, že se také v chystané nové úpravě Pravidel čes. pravopisu uplatní tendence psáti cizí názvy odborné co možná pravopisem původním.

O dalších sešitech Příručního slovníku podáme čtenářům zprávu postupně podle toho, jak budou vycházet.

---

[1] Odchylky Příručního slovníka od dosavadního způsobu psaní kodifikovaného Pravidly čes. pravopisu opírají se o rozhodnutí pravopisné komise, kterou na podnět své IV. (umělecké) třídy zvolila Česká akademie z členů IV. a III. (filologické) třídy k pořízení nového vydání řečených Pravidel.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 108-112

Předchozí Josef Bečka: Těsné a volné vazby větné

Následující Pozor na každý krok!