Časopis Naše řeč
en cz

Akademický slovník

Redakce Příručního slovníku jazyka českého, Kancelář Slovníku jazyka českého

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto nadpisem uveřejnil prof. Trávníček v Lid. nov. 1. V. t. r. posudek prvních dvou svazků Příručního slovníku jazyka českého (= PS.). Nepochodil při tom PS. právě nejlépe, přes to, že referát uznává, že je akademický slovník dílo cenné a studnice bohatého poučení. Posudek pocházející od odborníka a nad to spolupracovníka Vášova Slovníku jazyka českého (pův. Fraseologického, kulturního a pravopisného slovníku jazyka českého) (= VT.), u něhož možno očekávati, že má jisté zkušenosti lexikografické a lexikologické, zaslouží si vždy pozornosti a mohl by nám zajisté sdělením svých pozorování o našem díle dáti cenné pokyny pro práci další, neboť víme, že naše práce není dokonalá, už proto ne, že nic na světě není dokonalé, a zejména už ne slovníky. Ale z posudku T. jsme získali velmi málo, ba skoro nic.

Nejvážnější výtka Trávníčkova je výtka neúplnosti: uvádí několik slov, kterých v PS. nenalezl. V několika prvních arších PS. se nemilým nedopatřením technickým stalo, že se některé heslo pro slovník připravené do slovníku nedostalo; to jsou skutečné mezery, o kterých víme a které v dodatcích doplníme. A zajisté — jako v každém slovníce živého jazyka — tu a tam unikl nám některý výraz, který by v slovníku býti měl; doplňky takové sbíráme a v závěrečném svazku jimi PS. doplníme (který slovník není bez doplňků?). Ale ze seznamu slov Trávníčkem pohřešovaných v našem slovníku vidíme, že máme v té věci názor docela jiný.

Především nám naprosto nejde o to, abychom shromáždili co nejvíce slov sebraných odkudkoliv. Máme bohatý a velmi promyšleně a pečlivě sbíraný materiál, takže ve věci úplnosti můžeme na něj dobře spolehnouti. Vyskytne-li se však přece [179]některé slovo v některém z dosavadních slovníků, které nemáme doloženo v svých sbírkách, počínáme si velmi opatrně, nežli se rozhodneme takové slovo pojmouti do PS. Nejde nám o velkovýrobu slov ani o snůšku zvláštností, nýbrž chceme podati věrný lexikální obraz současné spisovné češtiny, to jest slov ustálených a běžných v dnešním spisovném jazyce, ovšem leckdy s omezením na příslušné oblasti místní nebo vrstvy sociální. Dokonce i v názvosloví odborném, pro něž nemáme vlastních excerpt v plném rozsahu látky, přijímáme jen velmi opatrně a po pečlivém dotazování a ověřování do PS. slova doložená v rozličných slovnících.[1]

Avšak i tenkrát, když pracujeme se svým bohatým materiálem, nepřijímáme z něho šmahem všecko, co v něm nacházíme, nýbrž pořizujeme z něho jen výběr se stálým zřetelem k hlavnímu úkolu PS., podávati celkový lexikální obraz dnešního spisovného jazyka. Zejména pak vynecháváme: 1. Slova zastaralá[2]: brykyš (je doloženo jen u autorů archaisujících, Jiráska a Wintra), černosrstý (u Kollára), hanlivost (u Sobotky z 1868 a krom toho dva prastaré příklady), herkyně (nezvyklé a zastaralé, dolož. jako archaismus u Jiráska), křivokradí (jen jako archaismus u Jiráska). 2. Slova velmi málo doložená a podezřelá, nebo taková, jejichž existence není úplně jistá: cadrnatý (dol. u Chocholouška a Arbesa), choravěti (u Nerudy v divadelních referátech), choroběti (v Lumíru 1874 a u Ehrenbergra 1846), imprimovati (v Mod. revui a u Píši), ješiti (u Nerudy s významem nedosti [180]jasným), karakala (u Durycha v Bloudění), makama (u Nerudy). 3. Slova příliš omezená na některá nářečí: ďáselný (též ďaselný, dáselný — u Světlé a Raise), chrtiti (u M. Jahna), kouzeň (u Heritesa, Holečka a Baara) a kresa (spíš citát z polštiny než slovo nářeční). 4. Slova odvozená ze jmen vlastních kromě nejběžnějších, jako máchovský a p.

Že tato zdrželivost v užívání slov zastaralých a nářečních neznamená ani úplné vylučování archaismů, ani úplné potlačování jazyka mluveného, nářečí, mluvy hovorové, slangů a p., je patrné z toho, že na př. na str. 621—630 PS. ze 234 hesel je 29 výrazů (= víc než 12%) buď vzatých z řeči mluvené neb archaistických. Také seznam pramenů obsahuje množství jmen spisovatelů podávajících lidový jazyk mluvený z nejrozmanitějších končin českých a z nejrozmanitějších vrstev sociálních; jsou to Baar, Benešová, Bezruč, Böhnel, Buzková, Čapek-Chod, Erben, Hais-Týnecký, Hašek, Herben, Herrmann, Heyduk, Holeček, Hruška, Jahoda, Jahn (M.), Jakubec, Jirásek, John, Kopta, Krupička, Křelina, Kulda, Merhaut, Mrštíkové, Němcová, Nor, Nováková, Nový, Olbracht, Pecháčková, Pittnerová, Preissová, Rón, Sumín, Sušil, Světlá, Šmilovský, Těsnohlídek, Uher, Voskovec a Werich, Zvěřina, Žák a j. Už z toho je snad dost jasné, že naprosto nelze PS. vytýkati nedostatek látky ze spisovatelů těžících z nářečí, a lze se prohlédnutím několika sešitů PS. snadno přesvědčiti o tom, co látky tohoto druhu PS. obsahuje, a že požadavku, jehož se Trávníček dovolává, je uspokojující měrou vyhověno. V zásadě ovšem jazyk mluvený, stejně jako jazyk dob minulých, není vůbec předmětem zájmu PS. sám o sobě, nýbrž jen do té míry, jak proniká do současného jazyka spisovného. Při tom je arci na bíle dni, že názor o tom, zda to neb ono slovo proniklo do spisovné češtiny čili nic, je značnou měrou subjektivní.

Na druhé straně vytýká Trávníček, že je do PS. pojato „množství slov čistě odborných, která náleží do slovníku naučného nebo do speciálních slovníků odborných“. To je nesprávný názor o slovníku spisovného jazyka. Odborný jazyk patří přece nesporně do současného jazyka spisovného a zejména v poslední době jeho pronikání do obecného jazyka, způsobované přednáškovou, novinovou i rozhlasovou popularisací všech oborů vědních, učinilo z něho nerozlučnou část jazyka spisovného. Také tato okolnost byla ostatní částí tisku uznána a naopak, když jsme s počátku — v souhlase se svým původním plánem — nepřinášeli dosti látky odborné, bylo nám to s mnohých [181]stran vytýkáno. Sporné by mohlo býti jen, do jaké až míry má býti odborné názvosloví obsaženo v slovníku současné spisovné mluvy. Ale dojista nelze zahrnování odborného názvosloví do PS. nazývati rozptylováním a pokládati je za snižování hodnoty díla.

Další výtka Trávníčkova tvrdí, že u některých hesel chybějí prý v PS. některé významy. Tak je tomu prý na př. u slova detekce. VT. cituje toto slovo ve spojení „vášeň detekce“ s významem detektivní vášeň a dokládá je jménem Karla Čapka. I my známe ne jeden, ale dva doklady z Karla Čapka na tento výraz (jeden je z Povětroně: vášeň detekce, a druhý z Obyčejného života: objektivní detekce — oba doklady vyšly také v Lidových novinách, a přes to jsme výraz ten vynechali, pokládajíce jej za příliš individuální a ojedinělý. Zato uvádíme slovo detekce s významem dobře známým každému posluchači rozhlasu: zachycování elektromagnetických vln. Tento ustálený a obecně známý význam chybí bohužel zase v slovníku VT. U slova drcek nám chybí lidový význam drdol, protože jsme pro něj neměli literárního příkladu. Zato máme význam spinadlo, neboť jej máme doložen dvěma doklady z Němcové a jedním z Baara.

Trávníček vyslovuje dále nesouhlas s tím, aby se slova běžná a s ustálenými významy dokládala citáty z literatury. Ani tento názor nemůžeme pokládati za správný. Soudíme totiž, a zkušenost nás čím dále tím více přesvědčuje o správnosti našeho názoru, že žádný výraz nemůže být vysvětlen úplně, t. j. jak co do obsahu, tak i co do rozsahu užívání, bez příslušného citátu. Je pravda, že některý příklad nevysvětluje význam slova úplně (ačkoli pochybujeme, že se najde příklad, který by neříkal o významu slova docela nic a byl tedy slovnikářsky úplně zbytečný), ale ani takový příklad není bezcenný, protože alespoň prokazuje existenci slova v dnešním jazyce, a tuto okolnost nelze přece s hlediska vědeckého podceňovat. Jistě však nelze zbytečnými nazvati příklady na hesla almara (z Mrštíka) a bačkora (z Němcové). Doklad Mrštíkův dobře vysvětluje i obsah pojmu (skříň, v které jsou uschovány šaty) i jeho rozsah (kanafasové modračky ukazují na vesnické prostředí). Kdybychom k definici slova almara užili jen slova skříň, třebas označeného zkratkou lid., setřeli bychom tím intimní domáckou a selskou náladu vyzařující z tohoto slova. Ani další dva příklady z Jiráska nejsou zbytečné, neboť pěkně ukazují, že v almaře vedle šatů bývá na př. knížka nebo chléb. Totéž platí i o dokladě z Boženy Němcové na slovo [182]bačkora, z něhož jasně vysvítá domácí prostředí a příslušná k němu nálada, do níž se slovo bačkora zasazuje. Toto zobrazování prostředí a jeho přiměřené nálady náleží k nejdůležitějším a nejjemnějším úkolům lexikografickým a nejlepším prostředkem jsou právě hojné a vhodné citáty. Konečně, kdo četl nebo slyšel až hymnické chvály PS., založené namnoze na bohatství našich dokladových citátů, pochopí snad, jak toto bohatství jímá čtenáře. Pouhé drobečky a úlomky citátů udělaly by z PS. slovníkový suchopár.

Z ojedinělých omylů, které Trávníček slovníku našemu vytýká (celkem 6), je několik drobností úplně samozřejmých (na př. genitiv krcálka, který nebyl zvlášť vytčen, jde-li o mužskou osobu, a p.), jiné jsou spíše omyly Trávníčkovy než naše. Na př. Trávníček myslí, že Nerudovo lamentací je rodu středního a nikoli ženského, jako je udáno v PS. („abych podobné lamentací přisvědčil“). Některé příklady z našeho materiálu ukazovaly sice na rod střední, ale nebyly dosti zřetelné. Zato zřetelné femininum bylo v 5 dokladech (Borový, Čech, Koubek, Lumír, Neruda) a v jednom dokladě z Nerudy bylo femininum. velmi pravděpodobné: „vaše srdcelomná lamentací mnou pohnula“. Proto se rozhodl PS. pro rod ženský a pro označení archaistické.

Výtku o neúplném nebo nepřesném označování výslovnosti cizích slov Trávníček nedokládá, nemusili bychom se jí tedy zabývati. Domníváme se však, že tu jde o omyl hojně šířený soukromě i v tisku, jako by se slova cizího původu musila v češtině vyslovovati tak, jako se vyslovují v jazyce, z něhož jsou přejata. PS. však zaznamenává ujatou a ustálenou výslovnost cizího slova v češtině, a nikoli výslovnost obvyklou v jazyce původním, neboť pokládá slovo původem cizí, ale do češtiny přejaté, již za nerozdílnou součást českého slovního pokladu, vyjadřovanou i po stránce fonetické prostředky výhradně českými. Slovo ententa má v PS. udanou výslovnost antánta a nikoli ãtãt, slovo convoi vysl. konvoa a ne kõvoa a p.

Co se cizích slov týče, Trávníček těžce nese, že PS. nestanoví původ cizích slov a nerozlišuje jich od slov domácích. Především je tu třeba poznamenati, že to není žádné zvláštní usnadňování úkolu, jak Trávníček myslí, neboť připsat etymologii podle vyzkoušených a osvědčených pomůcek domácích i cizojazyčných není většinou nic zvlášť těžkého. Ale redakce [183]PS. stojí na stanovisku, že pro dnešní význam slova je otázka původu úplně bezvýznamná. Kromě toho nechápeme, proč by se měl uváděti původ jen u slov cizích, když se neuvádí u slov domácích.

Ze všech výtek nejméně oprávněna jest asi ta, že PS. velmi nevhodně odtrhuje od základních slov jako samostatná hesla odvozeniny a složeniny. V tom naopak PS. vidí jednu z hlavních svých předností; byla ostatně uznána také ve veřejné kritice (Vodák). Úkolem lexikografovým jest přece popsati význam všech slov a každé slovo je po stránce významové samostatnou jednotkou přese všechnu významovou příbuznost slov náležících k sobě etymologicky. Často bývají slova etymologicky k sobě nenáležitá významem příbuznější než slova hlásící se etymologicky do téže skupiny. Ale i z důvodů čistě praktických, zvláště pro rychlou orientaci, doporučuje se způsob odděleného probírání slov odvozených od slov základních. Hledá-li na př. někdo slovo oddati se u VT., kde je většinou (ne vždy) provedeno souhrnné lexikální popisování celých etymologických skupin, nenajde toto slovo samostatně vůbec (ani odkaz) a teprve pod heslem dáti najde o něm několik poznámek. Jak daleko jsou od sebe významem slova dáti a oddati se!

Nemůžeme na konec nechati bez poznámky tvrzení Trávníčkovo, že v některých případech „těžil akademický slovník ze slovníku Vášova-Trávníčkova, ač jej vůbec nikdy ani nepřipomíná“. Předně bychom jej vůbec ani citovati nemohli, i kdybychom skutečně z něho těžili, protože zásadně uvádíme jen autory svých citátů, kdežto z filologických slovníků (na př. z Jungmanna, Kotta, Bartoše, Hrušky) nic necitujeme, a za druhé je toto tvrzení samo nesprávné. T. dokládá toto své tvrzení několika případy, v nichž se výklad heslového slova (a jen takových výkladů by se ovšem mohlo ono „těžení“ týkat), jak jej podává PS., více nebo méně shoduje s výkladem slovníku VT. Jak by se neshodovaly výklady ty, když jde o osvětlení daného slova synonymy aneb opisy, k nimž oba slovníky mají k disposici v podstatě týž materiál? Jak je možno jinak opsati slovo hledati než slovy „snažiti se nalézti“, nebo sloveso mařiti jinak než slovy „přiváděti na zmar“? Vykládá-li PS. slovo milý výrazy „milovaný, drahý, příjemný, přívětivý; o něčem, o čem již byla řeč“ a VT. výrazy „milovaný, vážený, příjemný, přívětivý, vítaný; ukazuje v důvěrné řeči k tomu, o čem se mluvilo“, musí být výklad první dělán podle druhého?

[184]Za příklad tohoto těžení PS. z VT. uvádí Trávníček také výklad slova horda. Slovo to vykládá:

PS.: tatarský tábor; jm. středověkých tatarských států na stepích jihoruských. Zlatá horda, Bílá horda. (Příklad z Tomka.) D kmen n. skupina nájezdných kočovníků, zvl. tatarských. (Příklady z Erbena, Podlipské a Klicpery.) D vůbec neukázněný plenící dav, tlupa surových pronásledovatelů, smečka, cháska. (Příklady z Rittersberka, Havlasy a Kratochvíla.)

VT.: z mongol. orda = knížecí stan, tábor, potom panství: Zlatá h. = mongolská říše na Volze v 13. stol.; přenes. h. = neukázněný, sveřepý zástup: zlí hosté Tataré, Orda divoká (Čelakovský); h. lupičů a pod.

Masarykův slovník: orda (z mongol.), vl. knížecí stan, tábor, 1. jm. mongol. panství, založeného potomky Džengizchánovými v XIII. stol.… 2. v přeneseném smyslu neukázněné n. i zločinné zástupy (h. loupežnická), poněvadž ob. mongolské (tatarské) hordy byli pověstni (sic!) svými nájezdy do z. kulturních zemí.

Larousse (a pod. Dictionnaire de l’Académie française): (du mongol ordoû, camp et cour du roi). Tribu nomade de Tartarie: la Horde d’or régna longtemps sur toute la Russie méridionale. Peuplade errante. Troupe indisciplinée, malfaisante: une horde de brigands.

Shoda je tu ve dvou slovech: tábor a neukázněný. V tom vidět závislost výkladu jednoho na druhém, to je už hotový solipsismus! Pak ovšem by se mohlo říci, že také Larousse a Masarykův Slovník naučný těžili z VT.

Shrneme-li vše, nemůžeme být, bohužel, vděčni za tuto kritiku, ledaže bychom poděkovali za příležitost vysloviti se veřejně o některých důležitých zásadách slovnikářské práce a zabrániti tak leckterému nedorozumění, plynoucímu z neznalosti naší práce a vyskytujícímu se dosti zhusta v jisté části naší veřejnosti. O mnohých oborech lexikografie (na př. o výběru hesel, významu citátů) hlásají se v Trávníčkově kritice názory většinou nesprávné, a o jiných velmi důležitých stránkách slovníkové praxe, jako o významovém třídění nebo zařaďování slov do zeměpisného nebo sociálního prostředí, není v ní ani zmínky.

[185]Lidové noviny, list blízký nakladateli, který vydával VT. a ke kterému také měli a mají velmi blízký poměr oba autoři tohoto slovníku, vítaly se zřejmou nelibostí PS. ještě dřív, než začal vycházeti. Pouhý reklamní letáček stál jim tehdy za podrobné a hodně nevlídné rozbírání; dokonce i barevné vypravení tohoto letáčku vyvolalo jejich rozhořčenou kritiku. Trávníčkův rozbor je již věcnější a nachází tu a tam slova blahovolného uznání, ale i on je celkem nepřátelsky naladěn proti PS. a snaží se jen zastříti osobní zaujetí důvody věcnými, většinou však, jak bylo ukázáno, neoprávněnými.

Redakce Příručního slovníku jazyka českého.

Kancelář Slovníku jazyka českého.


[1] Jaké nebezpečí hrozí slovnikáři, který se neopírá o dosti hojný materiál, při užívání některých slovníků nezaložených vždy na ověřené skutečnosti (takovým slovníkem je na př. Herzrův-Prachův Česko-německý slovník), toho poučným příkladem jest heslo navodič = induktor u VT. Slovo navodič je v tomto významu doloženo jen u Herzra-Pracha (návodič) a leda snad v některé zastaralé učebnici. Avšak podrobným šetřením lze zjistit, že se obecně užívá jen názvu induktor a že slovo navodič neznají: Ottův Slovník naučný (ani jeho Dodatky), Masarykův Slovník naučný, Technický slovník Teysslerův-Kotyškův, Technický slovník Jindrův, Sichrovského Slovníček elektrotechnický ani Elektrotechnický slovník Elektrotechnického svazu čs., který má v názvosloví povahu normativní. Také ústními dotazy jsme zjistili, že slovo to neznají fysikální ústav prof. Dolejška, ústav prof. Žáčka ani šéfredaktor Elektrotechnického obzoru svazu ing. Ptáček. Zařaděním slova navodič do slovníku se do jazyka spisovného, usilujícího namáhavě o ustálenost, která je nezbytnou a přirozenou podmínkou vyspělé kultury jazykové, uvádí zmatek, a to vinou činitele, který má být právě pomocníkem a strážcem této ustálenosti.

[2] Uvádíme příklady, jež Trávníček v PS. pohřešuje.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 6, s. 178-185

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující František S. Jaroš: Návštěvou u novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1