Časopis Naše řeč
en cz

Spisovná čeština a jazyková kultura III.

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Třetí příspěvek je článek dr. Romana Jakobsona O dnešním brusičství českém (85—122). Dr. Jakobson se už napřed brání námitce, že jako cizinec není oprávněn zasahovat do problému správné češtiny: »Vím, že mluvím česky hůř než ti dnešní literáti, kteří dostali pětku od Naší řeči, ale při tom si myslím, že není pro věc bez prospěchu, podívá-li se na ni někdo ze strany (!), sine ira, někdo, kdo není zatížen prehistorií sporu a je odchovancem jiné slovanské kultury jazykové, jiné školy, jiného prostředí.« Předmětem jeho kritiky je brusičská činnost Naší řeči a z ní hlavně brusičská činnost jejího dnešního odpovědného redaktora.

Dr. Jakobson začíná svůj výklad důkazem, že »genetický jazykozpyt a purismus jsou pojmy neslučitelné« (91). Neboť co zná historický linguista, mladogramatik? »Řetěz jazykových změn. Konstatuje: tvar B nahradil tvar A. Položí-li se mu otázka, který tvar je lepší, nemá, co by odpověděl. Tvar A je starší, tvar B mladší, ale nic z toho nevyplývá pro hodnocení tvarů. Sama myšlenka hodnocení se mu příčí« (90). Aby se zprostil úkolu sám hodnotiti jazykové prvky, prohlásí jisté období v dějinách spisovného jazyka za dobu klasickou. »Všechny jazykové změny, které po té klasické době nastaly, prohlašují se za neplatné pro spisovnou řeč.«[1] Brusičství se vyznačuje třemi charakteristickými prvky: strachem z germanismů, strachem z novotvarů a strachem ze zbytečných jazykových útvarů. Historický jazykozpyt však neopravňuje k boji proti germanismům, neboť sám právě poučuje, že každý kulturní jazyk se vždy obohacoval přejímáním z jazyků jiných. A je-li »český spisovný jazyk více prosycen germanismy než jiné slovanské jazyky, souhlasí s tím i značně větší úloha německého světa v dějinách české kultury ve všech jejích projevech« (93). Většina germanismů [106]není dnes v češtině tělem cizorodým; dr. Jakobson se dovolává aforismu básníka F. Gellnera, že »často dobrý germanismus je už češtější než staročeská fráze« (94). Stejně neoprávněný jako boj proti germanismům je i boj brusičů proti jazykovým novotvarům. Český jazyk spisovný jich potřebuje víc než většina okolních kulturních jazyků, protože nezažil doby klasicismu, která v jiných jazycích vytvořila »až do pedantismu pečlivou stupnici jazykových stylů« (98). Bez této klasické tradice se nemohl ani český romantismus plně uplatnit v jazykovém vývoji, a další generace musily rozsáhlým stylistickým novotařením tento dvojí nedostatek dohánět. Není tedy s hlediska historického dobře možno odsuzovat novotvary v spisovném jazyce, a proto jsou brusiči na konec nuceni sahati k stanovisku funkčnímu, t. j. uvažovati také o nutnosti nebo zbytečnosti novotvarů.

Brusiči hřeší dále tím, že se snaží nahrazovat výraz, který pokládají za nesprávný, výrazem jiným. Proti této snaze staví dr. Jakobson thesi ženevské školy linguistické, podle níž neexistují v jazyce výrazy, které by byly svými funkcemi naprosto totožné; některou svou stránkou se liší od sebe vždycky. Prakticky se pak pokouší dr. Jakobson »ukázati na několika případech brusičské prakse Hallerovy, jak nedostatečné jsou jeho náhrady«. Jsou to vesměs výrazy, které dosud platná norma odmítala a které tedy i v referátech Naší řeči byly důsledně vytýkány (docíliti, sledovati cíl, za účelem, odstraniti, některé složeniny s bez- atd.). Jiné hříchy brusičské podle dr. Jakobsona jsou nepochopení jazykových funkcí a nedostatek smyslu pro stylistické rozvrstvení slov, zneuznání svéprávnosti jazyka básnického, zamítání stanoviska logického a estetického atd.

Tím vším dr. Jakobson chce osvětliti »pseudovědeckost metod a cílů toho přímočarého purismu, jenž censuruje jazykovou zásobu spisovné češtiny, autoritativně škrtá četná slova a vazby této zásoby a tím spisovný jazyk nezbytně ochuzuje«. »Vymycování germanismů je spíš demonstrací než skutečným odněmčením jazyka. Je to tedy fakt jazykové politiky« a tuto politiku »nelze označiti za politiku nacionalistickou; přiléhavějším termínem by byl rasismus.« Jakobson se domnívá, že heslo boje proti germanismům bylo odůvodněno za Rakouska, ale není odůvodněno dnes, kdy »příznak germanisace je odbyt«. Ostatně je prý i české brusičství akce přejatá od Němců.

Svůj úkol si dr. Jakobson značně zjednodušil. Prohla[107]šuje napřed, že se jeho výtky nevztahují na celou Naši řeč, nýbrž toliko na její část brusičskou, tedy především na jazykové referáty (výslovně vyjímá »záslužné příspěvky k historickému a synchronickému studiu češtiny, zvlášť k české lexikografii«); že ani onu brusičskou část Naší řeči neposuzuje všecku, nýbrž že se zastavuje hlavně u prací mých, a zase přestává jen na mé činnosti brusičské, neboť »zajímavé příspěvky Hallerovy k vývoji jednotlivých slov a vazeb v češtině« leží mimo jeho thema. Už z tohoto omezení je vidět, že obraz českého brusičství, který dr. Jakobson podává, nemůže být věrný. Počíná si jako fotograf, který chce zobraziti celou společnost, ale objektiv zamíří toliko na jedinou osobu. Rysy té osoby ovšem vystoupí na nezřetelném pozadí velmi ostře, zvláště když se obratnou retuší ještě přiostří, avšak to nelze pokládat za věrný obraz. A můj brusičský portret přiostřuje dr. Jakobson způsobem opravdu velmi prostým. Kdekoli vybírá předmět své výtky z mého referátu, uvádí mě plným jménem, ale tam, kde vytýká něco jinému referentu, cituje zpravidla jen zcela obecně. Každá má obecněji stylisovaná věta se cejchuje jako doklad trestuhodné frázovitosti, ale na př. o článku Zubatého se s náležitou opatrností říká, že »emocionální hodnocení… v řeči Zubatého je prvkem subjektivním« atd. Z mých brusičských příspěvků vybral dr. Jakobson snad všechny výroky, které se vztahují k porušování normy a mají aspoň zdání brusičské neústupnosti, kdežto z článků Zubatého a Ertlových si vybírá toliko projevy liberálnější, i když se týkají jen některých věcí jednotlivých. Při tom velmi dovedně řadí mé výroky k sobě tak, aby jejich brusičská povaha, třebas jen zdánlivá, vynikla co nejvíce, kdežto výroky Zubatého a Ertlovy staví do takové souvislosti, že znějí liberálněji, než jak byly zamýšleny. Jako příklad této praxe budiž uvedeno aspoň moto, které dr. J. položil před svůj výklad; k citátu ze Zubatého by bylo třeba doplnit, že Zubatý uznával za správná jen ta synonyma, která nejsou v rozporu se spisovnou normou, a k citátu z Ertla, že Ertl omezil pojem »usu« na dobré autory, ale dr. Jakobson se dovolává obou těch výroků bez jakéhokoli omezení.[2] Najde [108]se tu dokonce i tak prostoduchý pokus, jako je na str. 120 poznámka o brusičství dr. J. H., kterého Zubatý v NŘ. přísně odsoudil; i takováto nahodilá shoda iniciálek dovede dr. Jakobsonovi posloužit! To všechno je snad zajímavá ukázka bravurní dialektiky, ale není to objektivní kritika. Není divu, že tímto způsobem dr. J. snadno došel k závěru že jsem výlupek všech brusičských nectností. K tomu třeba ještě připojiti, že jazykové referáty NŘ. posuzuje dr. J. jako výtvory vědecké, ačkoli je sám na str. 86 výslovně prohlašuje za činnost praktickou. Své výroky při tom stylisuje tak, že se zdá, jako bych si jazykové předpisy a zákazy vymýšlel sám (»Haller všechna ta slova šmahem zavrhuje« 102; »Slovo docíliti nahrazuje Haller slovesem dosahovati« 102; »Sloveso odstraniti odmítá Haller jako příliš nevýrazné« 108 atd. atd.). Velmi pečlivě se vyhýbá zjištění, že se při všech svých výtkách opírám o kodifikaci dosavadní normy spisovného jazyka, o níž dokonce i dr. Jakobson prohlašuje (arci jen v poznámce pod čarou), že »pokud platí, má býti důsledně zachována« (na str. 88).[3] Tato jednostrannost Jakobsonova má arci jednu velkou výhodu: dává úplnou volnost kritice purismu, a při tom docela stranou nechává puristickou činnost zesnulého J. Zubatého a V. Ertla, neboť proti nim vystupovat v otázkách spisovné češtiny by nebylo dost taktické a zavazovalo by k větším ohledům. Takto však se může [109]o nich mluvit dále jako o »geniálních umělcích na poli české filologie« a podobně a při tom se může dnešní purismus zatracovat. Všechny tyto průhledné rysy Jakobsonovy kritiky mi dávají právo, abych ji bez obšírného dokazování zatím odmítl. Dr. Jakobson by musil nejprve ukázat, co jsem vytýkal o své vlastní újmě, t. j. co z mých výtek není obsaženo buďto v českých normativních mluvnicích, nebo ve výkladech J. Zubatého a V. Ertla v NŘ.[4]

Po této poněkud osobní odbočce, k níž jsem byl donucen zvláštním způsobem Jakobsonovy kritiky a za niž se čtenářům omlouvám, si všimneme některých výtek jednotlivých. Bylo by marné rozbírat na tomto místě Jakobsonovu obranu několika slov, která NŘ. odmítá a která by on rád uvedl do spisovné normy. To je věc tvůrců nové normy, nikoli věc autora jazykových referátů a jeho kritika, takže, i kdybychom se dr. Jakobson a já o všech těch slovech dohodli, neplynulo by z toho ještě nic pro jazykovou normu. A dohoda tu jistě není věc snadná; vždyť se o jednotlivých slovech nedovedou shodnout ani sami autoři »Spisovné češtiny«, a přece jsou příslušníky téhož linguistického směru. Tak dr. Jakobson na str. 111 dokazuje oprávněnost a užitečnost slova řada ve smyslu ‚množství‘, na př. řada chyb, celá řada učenců a pod., a pokládá je za »nezbytné pro spisovný jazyk«, ale totéž slovo prohlašuje prof. M. Weingart v ČMF. XVIII, 1932, 118 za germanismus »nesporný a zbytečný tam, kde ani metaforicky o řadě nemůže býti řeči i kde se nabízí několik obratů domácích«.[5] Stejně těžká je i dohoda o metodě, jak jednotlivé případy posuzovat; na př. pokus, ukázat nečeskost výrazu listovati na rozdílu českého a německého pojetí, nazval dr. Jakobson na str. 94 velmi nezdařilým, ale prof. Mathesius v dopise napsal o těchto poznámkách o rozdílné povaze českých a německých výrazů, že je [110]četl s velkou radostí a že je považuje za velmi důležité. Proto není nic divného, že ani my nesouhlasíme se vším, co dr. Jakobson o jednotlivých českých slovech vykládá, ale k tomu, bude-li třeba, vrátí se NŘ. jindy.

Dr. Jakobson na několika místech vytýká Naší řeči nedostatek funkčního pojetí v jazykových kritikách, ale na jiném místě konstatuje naopak, že »nakonec (!) brusiči jsou nuceni sahati k stanovisku funkčnímu«. Patrně tedy není dr. Jakobson spokojen toliko s mírou tohoto funkčního stanoviska v dnešním brusičství. Avšak v té věci právě nelze dosud dohlédnouti konců, ke kterým úsilí PLK. směřuje v praxi; to by se mohlo ukázat teprve z prvního čistě funkčního referátu jazykového, a ten, jak jsme už dříve řekli, očekáváme od některého z autorů »Spisovné češtiny«. Stanovisko funkční se uplatňovalo v pojetí jazyka do jisté míry i v normě dosavadní, jak svědčí třebas i Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká na mnoha místech (srov. na př. výklad o významových změnách, o slovese pnouti atd.); nelze než raditi k obezřelosti, bude-li v příští kodifikaci spisovné normy platnost funkčního stanoviska rozšiřována. Tu stojí za úvahu, co napsal prof. Weingart, jeden ze dvou redaktorů »Spisovné češtiny«, v ČMF. XVIII, 1932, 259, že totiž obojí omezení, jež se v thesích PLK. doporučuje, t. j. omezení funkční a časové, »by mohlo vésti k jisté isolovanosti jazykových projevů individuí jen takto vyškolených, k isolovanosti, která by časem mohla odváděti spisovný jazyk od ostatních druhů českého jazyka dále, než je to žádoucí v zájmu universálnosti a životnosti spisovného jazyka«. K tomu jen znovu připomínáme, že tou metodou, kterou dr. Jakobson dokazuje správnost slova docíliti, bezvýsledný, bezúspěšný a j., bylo by lze dokázati o každém novotvaru a o každé odchylce od spisovné normy, že jsou oprávněny, zvláště když se these o tom, že neexistují v jazyce výrazy svými funkcemi naprosto totožné, rozšíří tak, jak to učinil dr. Jakobson na str. 101, t. j. i na výrazy odmítané platnou normou jako nesprávné.[6]

[111]Také nekritické mínění, že brusiči měří dnešní jazyk některým minulým obdobím, které ve vývoji jazyka prohlásili za klasické, tu dr. Jakobson opakuje, třebas s jistými rozpaky. Jeho výklad, jako by NŘ. byla proti všem novotvarům a jako by každý nový výraz prohlašovala za zbytečný, je bez podstaty; dr. Jakobsonovi se však hodí k důkazu, že »konfiskační prakse« Naší řeči svou umíněností »poškozuje stabilitu spisovné řeči a působí jazykový zmatek« (116 n.).

Jakobsonovo učení o germanismech v češtině sotva asi bude přijato obecně. Germanismům se čeština ani před válkou nebránila ze strachu před postupnou germanisací (té se bránila docela jinak!), nýbrž proto, že se chtěla, jako každý jiný kulturní jazyk, zbavit zbytečných cizích prvků. Toto úsilí se patrně nezastaví ani po ujištění dr. Jakobsona, »že přízrak germanisace je odbyt«. Politická svoboda národa není ještě důvodem, aby se nebránilo zbytečným cizím prvkům vnikat do jazyka; to je věc nikoli »rasismu«, jak to nazývá dr. Jakobson, ale věc svědomí. Proto také mohly i u národů už svobodných a netísněných politickou nadvládou cizího jazyka nově vzniknout puristické časopisy s týmž cílem, za kterým jde NŘ.[7] Že vznikla NŘ. už za války, a to podle příkladu z ciziny, je okolnost čistě vnější a nic neznamená pro význam purismu samého.

Nemůžeme přijmout ani Jakobsonův výklad o tom, že brusičství nelze srovnat s učením mladogramatické školy jazykové. Patrně se dr. Jakobson domnívá, že bez funkční linguistiky není vůbec možno najít a kodifikovat normu spisovného jazyka, neboť stejně jako prof. Havránek i on stanovení normy a brusičství pokládá za činnost jednu. Ale v tom proti němu svědčí prostě skutečnost sama: takovou »mladogramatickou« normu už máme, a naopak normy sestavené s hlediska funkčního dosud není. Úkol brusičství pak, jak jej vykonávaly jazykové referáty NŘ., zůstane v podstatě stejný, ať je norma jakákoli, t. j. zjišťovati odchylky od ní. Mezi brusičstvím a linguistickou teorií tedy [112]nemůže být takový rozpor, jak dr. Jakobson vykládá. K tomuto svému názoru mohl dospěti jen proto, že stejně jako i jiní spoluautoři »Spisovné češtiny« teoretické badání o jazyce, které přijímá jazyková fakta taková, jaká jsou, a ve všech vidí stejně zajímavý a stejně poučný materiál k studiu, nerozlišuje od praktického hodnocení jazykových projevů, které musí především počítat s platnou normou spisovnou a s její znalostí.[8] Toto rozlišení je však nutné; i kdyby zvítězilo funkční nazírání na jazyk obecně, musil by se vždycky hodnotit každý jazykový zjev se zřetelem na normu jinak než při zkoumání teoretickém, neohlížejícím se na správnost a nesprávnost. Jiná praxe by byla popřením jazykové normy.


[1] Nelze však dobře pochopit, proč dr. J. tuto větu vyslovil; v zápětí ji totiž sám vyvrací slovy: »V čisté formě se takový případ vůbec nevyskytuje, je fikcí a v českých poměrech nelze ani částečně se k němu přibližovati« (str. 91).

[2] S citáty zachází dr. Jakobson vůbec velmi libovolně. Tak na př. cituje na str. 97 z článku J. Jakubce »Gebauer brusičem« (NŘ. I, 1917, 11 n.) výrok, který zdánlivě svědčí pro germanismy, ale zapomíná dodat k tomu, že sám Gebauer tento názor s postupem svého badání o českém jazyce měnil, až jej změnil úplně, a že jeho definitivní názor o germanismech podle onoho Jakubcova článku zněl: »Kdo vám to slovo (t. germanismus předati, proti jiným chybám celkem nevinný) řekne, naplite mu do očí. Jinak si už od neustálého prznění naší řeči nepomůžeme.« A dr. Jakobson neuvedl ani pointu onoho článku Jakubcova, která zní: »Chápal jsem, jaká láska k našemu jazyku je v těch příkrých slovech, jak hluboké pronikání v povahu jeho. Zněla mi v mysli, když jsem bral pero do ruky; nebyl bych se už znal k mínění mistrovu, vyslovenému před deseti lety. Ano, nutno se bát, když bereme pero do ruky, abychom nešířili germanismů, nutno se vzdáti myšlenkového pohodlí a uvažovati co nejvíce, píšeme-li v duchu jazyka mateřského.« Takovýmhle citováním lze ovšem dokazovat všechno na světě; ale ukazuje to zároveň velmi jasně nevybíravost v prostředcích.

[3] Malou znalost české normy spisovné projevil ostatně dr. Jakobson jazykovými výtkami, které mi adresuje na str. 119. Ani jediný ze »zřejmých germanismů«, které vytýká v mých článcích, není v normě nyní platné pokládán za chybu, nehledíc ani k tomu, že německý původ některých z nich existuje patrně jen v Jakobsonově fantasii. Vytýká-li mi passivum ve větě »je tedy jejich české vyjadřování ustavičně vydáváno vlivu němčiny«, nerozumí asi rozdílu ve výraze »někdo je vydáván nebezpečí« a »někdo se vydává v nebezpečí«. Nechci dr. Jakobsonovi toto dětinství oplácet, ale ujišťuji ho ve vší vážnosti, že bych mohl naopak z jeho článku i z článků jeho spolubojovníků poříditi slušnou sbírku opravdových chyb proti dnešní normě, která přece i podle dr. J. má být zachovávána.

[4] Pokus o něco takového se činí tvrzením, že jsem brusičské zásady Zubatého přepjal do přímočarosti. K tomu poznamenávám jen tolik, že oba mé referáty, které hlavně se staly kamenem úrazu, t. o Külpovi a o Nezvalově Kronice, byly v NŘ. otištěny J. Zubatým a prošly jeho redakční censurou. Pochybuji, že by v nich byl nechal výtky, které by byl pokládal za upřílišené brušičství. Mám dokonce v dobré paměti vzkaz Zubatého, i dnes ještě zaručený hodnověrným svědkem, že se mu onen můj první pokus o jazykový referát velmi líbil.

[5] Dr. Jakobson o výrazech se slovem řada říká, že už sama okolnost, »že je zde užito podstatného jména a nikoli adverbia nebo jména přídavného, vzbuzuje představu, že předměty, na něž se toto slovo vztahuje, tvoří jisté seskupení, zvláštní jednotu, celek«.

[6] Dnešnímu vedení Naší íeči se mimo jiné také vytýká, že nehledí dost ke thesím PLK. předloženým už r. 1929 I. sjezdu slovanských filologů v Praze; to, co lze vysvětliti v dřívějších ročnících NŘ. tím, že »kritiky a projevy z r. 1917 a z let nejblíže příštích byly napsány v jiném vědeckém kontextu«, nelze omluviti v ročníku 1930 a v letech dalších (Mukařovský 149). K tomu podotýkáme, že dnešnímu odpovědnému redaktoru NŘ. byla svěřena jeho funkce s tím výslovným pokynem prof. J. Zubatého, aby vedl NŘ. v témž duchu, v kterém byla vedena předtím. Nebráníme se vědeckému pokroku, ale vyhýbáme se nejistému experimentování a nové teorie přijímáme tím opatrněji, čím jsou revolučnější. Zachováváme tak jen hlavní příkaz normy: její stabilitu.

[7] Na př. z národů slovanských u Srbocharvátů, Bělorusů a Ukrajinců, předtím už u Poláků a Bulharů; o jejich péči o správný a čistý jazyk podáme čtenářům zprávu v příštích číslech NŘ. V poslední době, jak je známo, vydávají si i Slováci puristický časopis.

[8] V tomto smyslu třeba také rozumět, když se v úvodu dovolávají oba redaktoři »Spisovné češtiny« prof. Zubatého a hlásí se za jeho pokračovatele. V linguistickém badání teoretickém ano, to nebylo ani třeba zdůrazňovat, ale nikoli v oboru praktické péče o jazykovou správnost. V tom jdou proti prof. Zubatému.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 4, s. 105-112

Předchozí Stanislav Petřík: Poznámky k pravopisné stránce paus

Následující V. Kvasnička: Píšeme správně křestní jména cizinců?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1