Lístkové výpisky k českému slovníku

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Když se Česká akademie rozhodla vydávati příruční slovník současné češtiny spisovné, mohla tak učiniti s dobrým svědomím, neboť měla v kanceláři Slovníku jazyka českého bohaté a pečlivě připravené sbírky slovní, jež ji k tomuto úkolu plně opravňovaly. Poněvadž pak širší veřejnost nebyla dosud nikde podrobněji zpravena o těchto sbírkách, pokládáme za užitečné právě nyní, kdy začíná vycházeti první zpracování této látky v Příručním slovníku jazyka českého, podati vysvětlení o vzniku a povaze těchto sbírek, jakož i posouzení jejich hodnoty pro úkol normativního slovníku současné češtiny spisovné.

Sbírati se začalo roku 1911, ale přesné vytčení cíle a z něho vyplývající vypracování vhodného plánu stalo se skutkem až po několika letech. Definitivním úkolem bylo sbírati látku na historický slovník spisovného jazyka od r. 1770 až do doby nejnovější. Předním požadavkem, samozřejmým u každého slovníku a vlastně u každého sbírání látky vůbec, byla co možná největší úplnost. Ovšem, naprostá úplnost, to jest taková, aby se vyčerpala veškerá literatura a z ní všechna slova ve všech svých významech tolikrát, kolikrát se vyskytnou, je téměř nemožná. Předpokládejme, že knih vyšlých za období od 1770 do 1930 je 50.000 a že každá z nich má jen 100 str. o 30 ř. po 10 slovech. Tento materiál by vydal půl druhé miliardy lístků. Jak dlouho by se takový materiál sbíral, kolik peněz by stál a kolik místa by na jeho uschování bylo zapotřebí, nechceme už ani vypočítávati. Na štěstí však je možné spokojiti se materiálem značně omezeným, aniž se tím vážně ohrozí jeho úplnost. Je totiž na první pohled jasné, že se slova v témž významu nesčíslněkrát opakují a že tedy stačí k dosažení úplnosti, doloží-li se slovo v každém významu jen jednou. Při tom ovšem nesmíme zapomínati, že slovo musí býti doloženo dokladem řádným, [2]totiž takovým, aby z něho byl význam slova patrný beze vší pochybnosti. Tím se práce značně zvětší, neboť často je teprve každý desátý doklad v uvedeném smyslu vhodný. Vynechávat nevhodné doklady nelze, protože by se snadno mohlo státi, že by mnohé slovo nebylo doloženo vůbec. Potřeba řádného dokladu tedy žádá, aby se vypsalo každé slovo několikrát, tak aby pravděpodobnost, že bude řádně doloženo, byla co největší.

Běží-li pak o sbírání látky na slovník historický, zvětšují se obtíže shora uvedené dalším požadavkem, aby sebraná látka umožňovala stanoviti s největší možnou jistotou dobu vzniku a zániku každého slova. Cest, které by mohly vésti k zajištění materiálu úplného a chronologicky správného, je několik. Popíšeme cestu, kterou se bral Slovník jazyka českého.

Protože nebylo možné a také ani ne zcela potřebné excerpovati knihy všechny, bylo zapotřebí sestaviti seznam knih a spisů, které budou rozpisovány. S počátku bylo excerpováno bez zvláštního soupisu knih, neboť bylo možné sáhnouti do literatury a nabírati plnou hrstí knihy autorů, o kterých bylo jisté, že nebudou moci býti vynecháni. Tak byly vyčerpány spisy vynikajících autorů, na př. Čecha, Machara, Raise, Karáska a j. Teprve později byl pořízen kánon spisů méně významných, které byly vybrány z Jungmanna, Douchy, Arne Nováka a jiných bibliografických pomůcek, takže každý rok byl ještě zastoupen asi 10 až 15 knihami obsahu co možná rozmanitého (prózy i básní, spisů poučných, časopisů, spisů beletristických atd.). Tak se vyvinulo excerpování dvojí: podle autorů a podle let. U autorů se vypisovalo ze spisů jejich seřaděných v pořádku chronologickém a jednotlivá léta byla zastoupena 10 až 15 spisy od autorů méně významných a obsahu co možná rozmanitého. Podle let se vyexcerpovaly jen spisy od 1770 do 1878, další léta se zpracovávala jen podle autorů. U knih, které vyšly v několika vydáních, bylo vzato za základ vydání první, aby se vyhovělo zásadě historické, neboť musilo býti zjištěno datum prvního dokladu každého slova.

Metody excerpční, jak se vyvíjely po prvních letech zkušebních, závisely na míře úplnosti, do jaké bylo třeba vypisovati zadávané spisy. Nejúplnější metodou se excerpovaly spisy vynikajících autorů, jako na př. Čelakovského, Máchy, Erbena, Němcové, Hálka, Nerudy, Čecha, Raise, Vrchlického, Jiráska a j. U těchto autorů se vypsalo každé slovo v každém významu, avšak nikoliv po každé, kdykoliv se vyskytlo, nýbrž jen jednou (jen na zkoušku v Čechově Lešetínském [3]kováři, pak v Máchově Máji byla vypsána všechna slova po každé). Excerptor si musil zakládati slovník ze slov již vypsaných, aby mohl podle něho při další práci kontrolovati, co už vypsal a co nikoliv, a neopakoval slov již doložených. Aby pojem úplnosti byl co možná nejméně subjektivní, bylo nutné vypěstovati u spolupracovníků smysl pro významové odstíny. U slov t. zv. věcných bylo třeba zdůrazňovati hledisko čistě významové, aby se zabránilo přílišnému odstiňování podle pouhého spojení syntaktického. Rovněž u slov formálních, jako spojek, předložek a zájmen, bylo třeba uplatňovati při odstiňování hledisko semantické. Na př. předložky nesměly býti rozlišovány jen podle pádů, s kterými se spojují, nýbrž podle stránky významové, spojky zase nesměly býti tříděny podle vzájemného poměru spojovaných vět atp. Po této stránce možno říci, že Slovník dosáhl veliké dokonalosti.

Na zabezpečení historické přesnosti bylo u excerpcí autorských zavedeno tak zvané vedení archaismů a slov dnes vyšlých z užívání. Tato slova byla vypisována tak, aby byla doložena pro každý rok, neboť jen tak bylo možné zachytit přesný letopočet, kdy slovo zaniklo. U autorů, jejichž literární činnost zabírá období příliš dlouhé, byly obavy, aby nebyl dokládán slovní materiál z období počáteční nehotovosti na újmu období vrcholné zralosti. Aby se tomu zabránilo, byla činnost těchto spisovatelů (na př. Vrchlického a Jiráska) rozdělena na několik období a každé z těchto období bylo excerpováno samostatně, nezávisle na období předešlém.

Vypisování »zvláštností«, jejichž výběr byl ponechán excerptorům, bylo pěstováno s počátku trvání kanceláře hojněji. Později se k němu sahalo zřídka, a to hlavně jen u autorů novějších, kde je pojem zvláštnosti objektivně zřetelnější, protože je známější usus normální. Opatrné a řídké užívání této metody bylo diktováno také snahou podati slovní obraz jazyka co možná obecného, normálního a zabrániti tomu, aby se neskresloval obraz jazyka běžného přílišným uplatňováním zvláštností a individuálních podivnůstek.

Literatura zařaděná do »let« byla excerpována se »síty«, to jest s příručními slovníky, obsahujícími slova a významové odstíny, které už neměly býti v uložených spisech vypisovány. Tím bylo dosaženo značné úspory bez újmy potřebné úplnosti, neboť slova obsažená v oněch slovnících byla vybrána ze spisů již vyexcerpovaných. Aby se nestala chyba proti chronologii, zvoleny za základ těchto slovníků [4]spisy starší, než byly spisy určené k prosívání. Tak spisy z let 1770—1807 byly prosívány slovníkem založeným na spisech z r. 1770, spisy z 1808—1828 slovníkem z Krameriova Přítele lidu (1806, 1807), spisy z 1829—1854 slovníkem z Klicpery (1828), spisy z 1855—1878 procházely sítem z Babičky (1885) a spisy z 1878 a další se excerpovaly se slovníkem založeným hlavně na Nerudových Povídkách malostranských (1878). Slovníky z roku 1770 a 1807 měly po 5000 hesel, slovníky z 1828 a 1855 po 10.000 hesel a slovník z 1878 měl hesel dokonce přes 20.000. Při sestavování těchto slovníků bylo pečlivě dbáno, aby neobsahovaly slov zvláštních nebo dnes již neobvyklých, jež musila býti z příčin historických dále vypisována. Aby se co nejvíce ušetřilo těmito síty, bylo při posledním slovníku (založeném hlavně na Nerudových Malostranských povídkách) přibráno ještě několik spisů s obsahem co možná rozmanitým tak, aby byl zastoupen přibližně stejnou měrou jazyk vesnický jako městský, jazyk obecný jako literární. Úspornost slovníku z Babičky byla však přes to, že je to dílo téměř výhradně z života vesnického, značná, neboť jazyk Babičky je přes tuto jednostrannost prostředí velmi bohatý a rozmanitý. Důležitá je dále okolnost, že se tato síta nekryjí, takže mnohá slova, obsažená v jednom z těchto sít a nedokládaná v období jednom, nejsou obsažena v sítě druhém a dokládají se tedy v období excerpovaném s tímto sítem. Kromě toho je tu potřebná reserva excerpcí konaných bez sít, excerpcí autorských, které jsou úměrně rozestřeny po časové délce všech období.

Máme-li si učiniti správné ponětí o hodnotě tohoto materiálu pro Příruční slovník jazyka českého, musíme si především uvědomiti, že se v Příručním slovníku uplatní jen část materiálu, zhruba asi od r. 1870 do 1934. K starším dílům možno a nutno míti zřetel jen tenkrát, jde-li o díla klasická, dnes ještě živá a hojně čtená, ba obecně známá, jako jsou na př. básně Havlíčkovy, Erbenova Kytice, Němcové Babička, Máchův Máj a p., ovšem jen jde-li o slova a odstíny, jejichž běžnost trvá od té doby až na naše časy. Arci tato část materiálu není nikterak nepatrná, neboť obsahuje, zhruba počítajíc, asi 3,500.000 lístků, tedy více než polovinu (asi 7/11) veškeré látky (5,500.000 lístků).

O pestrosti a mnohostrannosti látky, které se užije pro Příruční slovník, si učiníme představu, jestliže uvedeme jména autorů zastoupených v tomto materiálu. Jsou to: Arbes, Baar, Beneš-Třebízský, Benešová, Bezruč, Borecký, Bouška, Bozděch, Březina, Čapkové, Čapek-Chod, Čárek, Čech, Čelakovský, O. Červinka, Dohnal, Dörfl, Durdík, Du[5]rych, Dvořák, Dyk, Ehrenberger, Erben, Goll, Hálek, Havlasa, Havlíček, Herben, Herites, Herrmann, Heyduk, Hilbert, Hladík, Hlaváček, Holeček, Holý, Hora, Hostinský, Jakubec, Jelínek, Jeřábek, Jesenská, Jirásek, Jungmann, Kalousek, Kaminský, Karásek, Klášterský, Klicpera, Klostermann, Knösl, Kolar, Kollár, Kopta, Kosmák, Krajník, Krásnohorská, Křička, Kronbauer, Kučera, Kunětická, Kvapilové, Laichter, Leger, Lier, Lužická, Mahen, Mácha, Machar, Maria, Masaryk, Matějka, Mayer, Medek, Merhaut, Mrštíkové, Mužík, Nebeský, Nečásek, Z. Nejedlý, Němcová, Neruda, Neumann, Nezval, Nor, Novák, Nováková, Novotný, Olbracht, Opolský, Palacký, Pekař, Peroutka, Petrů, Pfleger, Podlipská, Pravda, Preissová, Procházka (A. a F. S.), Pujmanová, Quis, Rais, Rezek, Rieger, Rokyta, Seifert, Sezima, Schulz, Sládek, Sladkovský, Sova, Stankovský, Stašek, Stroupežnický, Sušil, Světlá, Svoboda, Svobodová, V. Šafařík, Šalda, Šamberk, Šimáček, Šlejhar, Šmilovský, Šrámek, Štech, Štolba, Štulc, Šubert, Šusta, Táborský, Theer, Tilschová, Tomek, Tyl, Uher, Urbánek, Vachek, Vančura, Vlček (Jar. a Václav), Vrba, Vrchlický, Vymazal, Winter, Wojkowicz, Wolker, Zákrejs, Zelený, Zeyer.

Kromě těchto autorů jsou větší nebo menší měrou vyčerpány noviny a časopisy: Athenaeum, Čas, Časopis českého musea, Červen, Host, Kmen, Krok, Květy, Literární listy, Literární noviny, Lumír, Moderní revue, Naše doba, Novina, Osvěta, Paleček, Přítomnost, Rozpravy Aventina, Ruch, Smetana, Světozor, Tvorba, Volné směry, Zlatá Praha.

Obraz hodnoty materiálu by nebyl úplný, kdybychom se aspoň stručně nezmínili o formální stránce excerpt. Této stránky bylo velmi pečlivě dbáno již od samých počátků přípravných prací a úprava i spolehlivost lístků může býti pokládána z valné většiny za bezvadnou a vzornou. Správně napsaná hesla, vhodná spojení větná, přesné určení pramene a hlavně s filologickou akribií opsaný a dostatečně zřetelný citát usnadňují velmi práci redakční, takže jen v případech zcela řídkých je třeba doklady ověřovat.

Pokládáme svou zprávu o slovníkovém materiále za jakýsi úvod k vydání Příručního slovníku, a proto se nezmiňujeme o mnohých zajímavých podrobnostech, které se nám ještě derou do pera, ale které by už nepřispěly ničím k osvětlení poměru Přír. slovníku k tomuto materiálu. Myslíme, že se nám podařilo alespoň poněkud prokázati, jak vynikající měrou jest vhodný tento materiál pro svůj úkol. Redakce Slovníku se při práci denně přesvědčuje o bohatství a výjimečné kráse těchto sbírek, jimž podobné bychom marně [6]hledali v dosavadních dějinách české lexikografie. Snad nebudeme pro tuto chválu viněni z neskromnosti, neboť jsme si vědomi, že vedle vůdců a jejich pomocníků, kteří řídili tyto sbírky, nemalý díl zásluh o vynikající hodnotu tohoto materiálu náleží četnému sboru schopných exceptorů.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 1, s. 1-6

Předchozí Zájmeno svůj

Následující Ferdinand Strejček: České názvosloví společenských zábav