Časopis Naše řeč
en cz

Dvacet let Naší řeči

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

R. 1917, kdy vycházel první ročník Naší řeči, počal se porad redakční rady účastniti prof. Václav Ertl jako hospitant. Rok potom se stal členem redakční rady a od 8. čísla třetího ročníku byl odpovědným redaktorem. Vedle Zubatého měl na ráz Naší řeči nejmocnější vliv, neboť byl povaha velmi osobitě vyhraněná a od začátku projevoval pevnou vůli, aby se v novém časopise vydatně uplatnil. Avšak srovnáme-li Ertla se Zubatým, jsme až překvapeni, v kolika věcech se tito dva hlavní spolupracovníci Naší řeči shodovali přes to, že jejich osobní charakter byl tak rozdílný.

Především se Ertl se Zubatým sdílel o kritický názor na dřívější brusy. Brusům nedůvěřoval proto, že nebývaly vždycky založeny na skutečné znalosti jazyka a jeho historie, nýbrž že často jazyk mistrovaly jen „z hlavy“ (IV, 55). Vytýkal jim také vrátkost tradice a zásad, podle nichž o jazyce rozhodovaly. „Historie novočeského mluvnictví“, píše Ertl v Časových úvahách o naší mateřštině (str. 11), vydaných po jeho smrti r. 1929 M. Hýskem,[1] „odhalí jednou velmi pestrý obraz zásad a hesel, z nichž teoretikové čerpali odvahu i právo diktovati pravidla spisovnému jazyku. Jednou to byla mylná teorie (kosť), jindy libozvučnost (jesti), dnes logika (dlouhá chvíle nespr., chvíle je krátká), zítra zase víra, že řeč nesnese nic zbytečného. Někteří regulovali spisovný jazyk podle jiných slovanských řečí, zvl. ruštiny (slovosled), jiní (Žák, Trnka, Hlavinka atd.) podle nářečí východních, »zachovalejších, lahodnějších« atd.; jedněm bylo v spisovné řeči měřítkem správnosti jen to, co říká »náš lid«, druzí napravovali »pokažené« formy i výrazy novočeské podle spisovatelů staročeských [34]atd.“ Takovéto neodpovědné, třebas sebe lépe míněné brusičství mělo ovšem zlé následky, neboť samo sebe zdiskreditovalo, pozbylo důvěry i autority a vedlo „k jakémusi jazykovému nihilismu let devadesátých projevujícímu se v zásadě, že všecko je správné, čemu je rozumět a co si jazyk vytvořil“ (t. 47). Svým přemrštěným a neodborným úsilím o jazykovou čistotu ochuzovali brusiči český jazyk o jemné výrazové prostředky a tak „promarňovali jeho bohatství, nechápajíce jeho cenu“. To je nejčastější a nejvážnější výtka, kterou Ertl adresuje brusům. A tato zkušenost s brusy ho dále vede k přesvědčení, že dnešní obrana jazykové čistoty má úkol dvojí: „nejen ho (jazyka) hájiti proti znešvařování, plnícímu jeho pokladnici výrazy nesprávnými a nečeskými, nýbrž brániti ho také proti ochuzování, omezujícímu bohatství a výběr jeho výrazových prostředků“ (NŘ. 2, 1920, 164). Proto také v článcích Ertlových, stejně jako v článcích Zubatého, shledáváme víc věcí, v kterých s brusy nesouhlasí, než toho, v čem jim dává za pravdu.

Se Zubatým souhlasil Ertl i v jeho názoru na chatrnost jazykového vzdělání současníků a v kritice nízké úrovně současné spisovné češtiny. V NŘ. 12, 1928, 56 n. podal tuto chmurnou charakteristiku nového jazyka: „Šetří se správných forem, ale nesprávně se jich užívá; hovoří se vybranými slovy, ale komolí se jejich význam a stírají se neumělou rukou rozdíly, jimiž si jazykový vývoj rozlišil své výrazové prostředky; tvoří se nová slova bez nejmenší znalosti vlastních zásad tvořivosti, namnoze jen otrockým napodobením slov cizojazyčných; myslí se cizími kategoriemi a schematy, která se jen vyplňují českými slovy a tvary, a vytvořuje se tak jazyk přímo ustrojený k překládání do cizí řeči. To nejsou fráze; jedenáct ročníků Naší řeči je mi svědkem bohužel až příliš výmluvným“. I příčiny tohoto neutěšeného stavu hledal Ertl v souhlasu se Zubatým především v nedostatku české tradice spisovné; její krátkost, efemernost a přílišná knižnost „nutí novou produkci literární pohybovati se stále jen v začarovaném kruhu současného písemnictví a ztěžuje jí vybřísti vlastní silou z těch nedostatků, které v současném písemnictví mohla způsobiti nedostatečnost vzdělání školního“ (XII, 50). „Nemajíce delší literární tradice,“ píše t. 53, „nemáme ani tradice jazykové, z níž by náš jazykový cit čerpal posilu proti neumělým novotám jednotlivců, kteří stálým a intensivním stykem (s cizím jazykem) pozbývají schopnosti česky myslit, vyjadřujíce jen českými slovy německá a j. výrazová schemata,“ atd. Jazyková tradice se musí vědomě a uměle udržovat, a k tomu je povolána především škola. České školy bohužel neplní své povinnosti k našemu mateřskému jazyku ani zdaleka tak, jak by měly a mohly; také v tomto názoru se Ertl úplně shoduje se Zubatým. Dnešní péči českých škol o české [35]jazykové vzdělání mládeže pokládal Ertl za naprosto nedostatečnou a příčiny jejích neúspěchů probral velmi podrobně v obsáhlém článku Mateřský jazyk a střední škola v NŘ. 12, 1928, 49 n., 73 n. (otištěn též v Čas. úvahách o naší mateřštině 1929, 68-100).

Stejně jako Zubatý hledal Ertl jednu z příčin, proč se u nás každý jazykový zlozvyk tak rychle šíří, také v napodobovacím pudu; praví na př. v Čas. úvahách 61: „NŘ. byla založena na to, aby učinila přítrž rostoucí zkáze spisovné češtiny a aby obnovila správný jazykový cit, který by už sám vytvořil z inteligence hráz proti přívalu ignorance a ledabylosti. Proto se úsilí NŘ. obracelo především k šíření, prohlubování a upevňování znalosti přesného jazyka jako k úkolu nejnaléhavějšímu, tím naléhavějšímu, čím větší je síla bezděčné napodobivosti v řeči vůbec a čím menší jest u nás síla tradice, brzdící tuto napodobivost na cestách k nesprávnostem.“

Se Zubatým se Ertl shodoval konečně i v nechuti k rozličným strojeným a nečeským zvláštnostem knižního jazyka. V Čas. úvahách 37 se o tom vyslovil takto: „Druhým důvodem, proč se u nás mnohé germanismy usazují v jazyce bez protestu a odporu k jazykovému citu, bývá snaha vyjadřovati se vybraně, jazykem literárním. Při chatrné znalosti spisovného jazyka u nás jeví se tato snaha namnoze jen v úsilí vyjadřovati se jinak, než se mluví obyčejně. Říká-li se v obyčejném hovoru »to není možné«, pokládá příslušník lepší společnosti za uhlazenější říci »to je vyloučeno, to je nemyslitelno« a pod. Jsou to fráze, které nějaký uštvaný novinář nebo nedbalý překladatel vytvořil doslovným překladem z němčiny a které — místo aby zarážely svou strojeností a nezvyklostí — staly se součástí našeho společenského slovníku, protože zní jinak než správnější, ale »všední« výraz »to je nemožné«.“

Ve všem tom byl tedy Ertl věrným obrazem Zubatého, ne-li dokonce jeho napodobitelem. Také v methodě, kterou Ertl řešil otázky jazykové správnosti, vidíme zřetelnou shodu se Zubatým. I on hledal rozhodnutí o správnosti nebo nesprávnosti sporného výrazu v jazyce starém a lidovém, obecném nebo v nářečích československých (na př. při výrazu mám čas II, 232 n., držeti slovo a pod. II, 164 n.), nebo se aspoň, jako Zubatý, snažil prokázati shodu (nebo neshodu) spisovného jazyka s jazykem starým nebo s jazykem lidovým (na př. při výrazu je to k jídlu, k dostání[2] XI, 228, vyznati se v čem XI, 49 nn.), nebo zdůrazňoval nepřetržitost a spontánnost vývoje, tedy [36]shodu s jazykovou tradicí (na př. u výrazu podléhati, podlehnouti čemu III, 261). Při většině svých výkladů přihlížel též k obdobným zjevům v jazycích slovanských i jiných. A tak vlastně i v Ertlově činnosti v NŘ. shledáváme onu nedůvěru k současnému usu spisovnému a k jazykovému vzdělání současníků, která tak výrazně charakterisuje českou jazykovou theorii Jungmannem počínajíc a Zubatým končíc. Ale u Ertla se počíná další vývoj tím, že Ertl tuto nedůvěru překonává a od dob Durdíkových po prvé aspoň v theorii prohlašuje za kriterium jazykové správnosti současný jazyk dobrých autorů.

Myšlenka „dobrého autora“ uzrávala v Ertlovi dlouho. Občas se dovolával usu novočeských spisovatelů, kteří dbají jazykové čistoty (na př. při výkladu o slovese postrádati v NŘ. 5, 1921, 136 a dále), už v prvních letech své činnosti v NŘ., ale teprve r. 1927, tedy na samém konci svého života, rozvinul a odůvodnil tento svůj názor v samostatném článku Dobrý autor (v Nár. listech, nyní v Časových úvahách 42—58). Podle této Ertlovy theorie je třeba hledati poučení o současném spisovném jazyce (a především poučení o správnosti nebo nesprávnosti výrazů) v dílech současných dobrých autorů, hlavně autorů klasických, nikoli v literárních dílech dob dávno minulých. „Dobrého autora“ vymezuje Ertl negativně: „Jako zachovalý občan je ten, kdo se nikdy nedostal do konfliktu s trestním zákoníkem, tak dobrý spisovatel se stanoviska jazykové správnosti je ten, kdo nikdy neporušil nebo porušuje co nejméně normy odvozené z autora absolutně dobrého, t. j. z praxe co největšího počtu vynikajících spisovatelů jisté doby“ (Čas. úvahy 60). Absolutně dobrý autor neexistuje jako skutečný jedinec, ale jeho pojem si utvoříme z průměrného jazykového usu jednotlivých, relativně dobrých autorů. Správné je tedy v spisovném jazyce to, „v čem se největší počet vynikajících spisovatelů (pokud jde o jazyk spisovný) shoduje, a nesprávné to, čím jednotlivec nebo jednotlivci z jakékoli příčiny tuto shodu ruší“ (t. 53). K tomu Ertl poznamenává, že toto pojetí jazykové normy vyhovuje především kolektivní povaze jazyka, neboť se v ní potom nemůže uplatniti jakýkoli vliv individuálních názorů na jazyk, jako tomu často bývalo v jazykové theorii dřívější.

Svým učením o dobrém autoru zastavil Ertl nadobro působnost starších method jazykového bádání, které poučení o současném jazyce hledaly jen v jazyce starém. Tím ovšem Ertl nikterak nemínil, že by historické studium jazyka bylo naprosto bez významu pro porozumění jeho současnému stavu. Praví výslovně (Čas. úvahy 48 n.): „Usuzovati z tohoto poměru jazyka staršího k jazyku dnešnímu, že znalost [staré] řeči je pro dnešní praxi spisovnou bez významu a že hledati měřítko správnosti u dobrých spisovatelů minulých věků [37]vůbec nelze, byl by však úsudek ukvapený. Naopak, jazyková teorie vším právem se dovolává v mnohých případech praxe starší, hájíc na př. výrazy, jejichž přesnost a správnost je z jakýchkoli příčin brána v pochybnost (na př. musím jíti, nemá se co báti, jeden den za druhým), vyzdvihujíc ze zapomenutí a zdůrazňujíc výrazy, které se z nedostatečné znalosti spisovného jazyka vytlačují jinými, méně správnými (na vlastní pěst m. spr. na vlastní vrub), anebo aspoň upozorňujíc na takové případy, kde neumělost nebo nedbalost ochuzuje jazyk proti jeho úkolům o cenný výrazový prostředek, jímž starší spisovatelé dovedli vládnouti lépe a účelněji než doba naše (cosi — něco, dal se do pláče — rozplakal se, současník — vrstevník atd.).“ Privilegium starého jazyka ruší Ertl jen tam, kde se jím porušuje vyhraněný ráz jazyka nového, neboť „nahrazovati a korigovati výrazy sebe nesprávnější výrazovými prostředky správnějšími z jazyka staršího, ale dnes neužívanými (na př. dosazovati za germanismus »míti smůlu« stč. »propéci pánvičku« a p.) není právem normativní jazykovědy a nevede to také zpravidla k žádnému cíli“ (t. 49).

Ertl neměl bohužel dosti času, aby svou theorii domyslil do všech důsledků a aby ji v praxi také podrobněji vyzkoušel.[3] Ale její odraz se už za Ertla projevil zřejmě i v Naší řeči, hlavně v posledních ročnících z těch, jež Ertl ještě redigoval. Na rozdíl od článků Zubatého přibývá ve výkladech Ertlových citátů z novočeských spisů a případů, kde se o významu a správnosti nebo nesprávnosti výrazů usuzuje především podle usu dobrých autorů (na př. v článcích o slovech různý a rozličný XI, 145 n., 170 n., vyhlídka XII, 177 n., leč a leda XII, 218 atd.).

Ale tak tomu bylo jen v článcích theoretických (v první části sešitů NŘ.), v kterých si Ertl obíral za předmět zkoumání jednotlivý zjev a mohl podrobně sledovati jeho historii a jeho rozšíření v době nové. Ani jemu však nebylo technicky možné podniknouti tuto pracnou analysu jazykového materiálu tam, kde měl rozhodovati o oprávněnosti celých skupin slov najednou nebo pronášeti soud o jazykové stránce souvislých textů, na př. v školní mluvnici a v referátech otiskovaných v NŘ. Na tak velkou práci nestačí čas a síly jednotlivce, a tak ani Ertl, ačkoliv jako ředitel kanceláře Slovníku jaz. českého měl po ruce celý poklad výpisků z novočeských autorů, nemohl v takovýchto případech rozhodovati o správnosti nebo nesprávnosti slov a jejich vazeb podle zvláštního samostatného zkoumání, nýbrž musil čerpati poučení z pomůcek už hotových, hlavně [38]z matičního Brusu. To mělo ovšem za následek, že se Ertlova puristická praxe často rozcházela s jeho theorií dobrého autora. Jeví se to i v Ertlově zpracování Gebaurovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské (poslední vydání z r. 1926). Tuto mluvnici Ertl přepracoval podle svého nového pojetí spisovné normy tak, že původní Gebaurovy příklady ze starého jazyka nahradil příklady z novočeských spisovatelů a mimo to i velkou většinu mluvnických výkladů změnil od základu, aby podávaly obraz skutečného současného usu spisovného. Ale na četných místech, a to především v poznámkách o jazykové správnosti, které připojuje k příslušným mluvnickým výkladům, drží se stále ještě starších zákazů brusičských. R. 1926, kdy vyšlo poslední vydání Gebaurovy-Ertlovy Mluvnice české, nebyl sice článek o dobrém autoru ještě uveřejněn, ale theorii v něm rozvinutou uplatňoval Ertl, jak jsme viděli, už dlouho před tím v theoretických článcích Naší řeči. Je tedy zřejmé, že se už v této mluvnici často projevuje mezi Ertlovou theorii a praxí rozpor, ovšem rozpor způsobený povahou předmětu a okolnostmi, o nichž jsme mluvili.

Uvedeme k tomu aspoň několik ukázek z mluvnice Gebaurovy-Ertlovy. Na př. v I. dílu na str. 141 a dalších se uvádějí slova, v kterých se cizí vliv projevuje tím, „že se nepřesným užitím slova domácího za překlad podobného slova cizího vtiskuje slovu domácímu význam nový, nevlastní a chybný,“ a mezi takovými chybnými germanismy čteme na př. též výraz otevřeně mluviti. Ale už 2. vydání matičního Brusu o tomto výrazu prohlásilo, že to „není germanismus, nýbrž výraz přenesený, jazykům latinskému, českému i německému společný“, a doložilo jej dokonce příklady z bible Kralické, z Komenského, ze Skály a z Veleslavína. Je to výraz dnes jistě běžný v jazyce literárním i hovorovém (sám jej znám z nář. středočeského, na př. já ti to řeknu docela vodevřeně a pod.), a přece jej Ertl vytkl za chybný. Působilo v tom na něj patrně 3. vyd. matičního Brusu, neboť ono znova uvalilo na tento výraz podezření nesprávnosti (po matičním Brusu pak tuto výtku opakovala ještě i NŘ. v svém prvním ročníku). Za takový nesprávný germanismus vytýká Ertl v své mluvnici také rčení počítati s něčí pomocí, s prodělkem, ačkoli se s ním shledáváme i u dobrých spisovatelů i v jazyce lidovém; zde je rozpor Ertlovy praxe a theorie dokonce ještě nápadnější tím, že Ertl sám téhož r. 1926 v NŘ. (X, 275) uznal tuto vazbu za správnou tam, „kde jde skutečně o kalkulaci“, na př. „velitel při útoku nepočítal s pomocí dělostřelectva“. Stejně tu vytýká Ertl i slovo prostředky ve významu „pomůcky“, ačkoli by podle theorie dobrého autora zcela jistě obstálo. Mimo to má slovo prostředek tento význam už odedávna (Jungmann [39]uvádí z Rosy doklad na význam „statek, jmění“) a podobný pochod významový je znám i z jiných jazyků (srov. pol. jest bez środków do życia „je bez peněz, bez důchodů“, franc. avoir des moyens „býti zámožný“, moyens de guerre „peníze na válku“, angl. means atd.). To ukazuje, že metaforický význam „pomůcky peněžní a pod.“ nemusil ani u českého slova prostředky vzniknouti vlivem němčiny. A tak bychom se mohli pozastaviti i nad mnohými jinými výtkami, které nesouhlasí s theorií dobrého autora, na př. sled myšlenek (ale nečesky utvořeného slova slovosled užívá Ertl sám), to je smůla (E. navrhuje místo toho „to je svízel, neštěstí“), vyjíti s platem, se sousedem, vystaviti koho ztrátě, nebezpečí, vyvolati dojem, skandál a pod. (o naprosto nepochybném rozšíření tohoto významu v nové spisovné češtině viz v NŘ. 19, 1935, 13 n.), řízný (Gebauer-Ertl 1, 1926, 168), těžkopádný, přemíra (toto slovo vytýká Ertl v 1. díle mluvnice na str. 168 za vadný germanismus a doporučuje za ně slovo „nesmírnost“, ale t. 95 uvádí slovo přemíra bez poznámky spolu se slovy přeškoda, přeběda, přechvála jako vzorný příklad na tvoření slov složených s předponou pře-) atd.[4]

Nechceme tvrditi, že to — aspoň ve většině případů — nejsou germanismy. Ale germanismus sám o sobě, jak Ertl často opakoval, není chybou; chybou se stává teprve tehdy, když se jím ten, kdo ho užije, zbytečně odlišuje od spisovného průměru. A tu tedy, kdyby byl mohl Ertl při všech výrazech, které na oněch místech mluvnice vytýká, užíti methody dobrého autora, jistě by byl musil mnohé z nich vypustiti. Podobné příklady najdeme i v II. díle Gebaurovy-Ertlovy Mluvnice české a také v Ertlových referátech jazykových. [40]V poslední době vytýkal na př. ještě vazby omeziti se nač (XI, 44, XII, 110), vyvolávati představu (XII, 11), všechny až na dvě (XII, 111), říditi své jednání podle správného rozpoznání (XI, 14), přiměřené zaměstnání, práce přiměřená duševním a tělesným vlastnostem (XI, 44), podléhati dozoru (t. j. býti podroben, XI, 109), do náruče m. do náruči, do náručí (XI, 232), naslouchal hře na housle (XI, 233), bezvýsledný m. marný (XI, 233) atd., tedy vesměs výrazy, které jsou v dnešním jazyce velmi rozšířeny. U některých z nich se od doby Ertlovy už také opravdu ukázalo, že jsou i podle theorie dobrého autora zcela bezzávadné, na př. až na ve významu vylučovacím (v. Přír. slovník s. v. ), říditi své jednání podle něčeho (NŘ. 14, 1930, 175 n.), vyvolávati představu (NŘ. 19, 1935, 13 n.), bezvýsledný (Přír. slovník s. v.) atd.[5] Zdůrazňujeme zvláště, že tyto rozpory mezi theoretickou a praktickou činností Ertlovou nepřipomínáme ovšem proto, abychom se dotkli světlé památky tohoto zasloužilého pracovníka; ale jsme k tomu přinuceni skutečností, že se vyskytly a stále ještě vyskytují pokusy tuto dvojí stránku Ertlovy činnosti neupřímně zastírat a z agitačních důvodů stavěti proti sobě theorii Ertlovu a praxi jeho následovníků. O tom ostatně musíme promluviti ještě později.

Zubatý a Ertl byli tedy páteř Naší řeči. K nim se po celé trvání NŘ. druží i prof. Emil Smetánka, ze zakladatelů NŘ. jediný, který v jejím čele stojí podnes jako spolehlivá záruka, že v jejím vedení nenastanou náhlé převraty a přemety, nýbrž že se NŘ. ve shodě se svým úkolem bude vždycky podrobovati spíše skutečným potřebám jazyka a těch, kdo ho užívají, než rozličným módním, ale nevyzkoušeným heslům a nevykvašeným theoriím.

Charakteristiku činnosti Zubatého a Ertlovy v NŘ. bychom měli nyní doplniti ještě zprávou o ostatních spolupracovnících a zvláště také zprávou o článcích, které se přímo obíraly problémem jazykové správnosti, na př. o důležitém článku Jos. Janka „Může-li spisovný jazyk ustrnouti?“ (NŘ. 5, 1921, 289 n.), V. Flajšhanse „Jazykové desatero“ (NŘ. 1, 1917, 264 n.) a j. Ale brání nám v tom bohužel meze našeho článku, a proto přestaneme jen na typické ukázce toho, že i brusičská činnost jiných spolupracovníků NŘ. měla zcela [41]podobný ráz jako činnost Zubatého a Ertlova. Tak na př. v III. ročníku NŘ. (72 n.) v článku o lékařském slovníku vykládal Bohuslav Havránek, že „čeština vědeckých spisů není nikterak utěšená“ (t. 55 mluví o „ubohosti současného jazyka odborného“), a za jednu z hlavních příčin pokládá okolnost, že se odborný jazyk „tvoří uměle dokonce ještě za vlivů jazyků cizích, někdy až nepřátelských“, u nás hlavně za vlivu němčiny. „Tato věc doléhá na nás tíže než na velké národy a má tedy tuto bolest náš vědecký jazyk na víc. Je proto povinností i učence i filologa, aby si toho byli plně vědomi a navzájem si pomáhali odstraňovati tuto překážku. Vliv němčiny pronikl již hlouběji, než aby zmizel, odstraní-li se pouze vláda německé vědecké literatury.“ Havránek tu volá po nápravě jazyka ve vědeckých příručkách, neboť z nich se žák učí svému vědeckému oboru a zároveň i jeho jazyku; takové příručky „přinášejí nejvíce dobra i zla, nejrychleji šíří nevhodné názvy a hrozné vazby, a zase nejlépe mohou pomáhati k nápravě a čistotě jazyka“, a proto je nutno, „aby i jejich autoři byli si vědomi svých povinností nejen k vědě, ale i k jazyku“. V témž duchu mluví Havránek o „spoustě nečeských slov v lékařské literatuře“, o tom, že české názvy „zbytečně otrocky napodobují cizí vzor“, že „stejně otrocky jsou napodobena nesčetná složená slova mezinárodního odborného slovníka“ atd. Známou nám už nedůvěru k současnému usu projevují i některé výtky Havránkovy. Na př. místo slova chudokrevný, ač je sám označuje za „příliš snad vžilé“, doporučuje Havránek slovo „nedokrevný“, nebo za slovo barvoslepost nabízí výrazy „nevidomost barev, slepota na barvy“ (slova chudokrevný a barvoslepost zaznamenal už Kott a Přír. slovník je obě nyní přijal bez námitky) a j. Ve „všeobecné stránce jazykové“ se vytýkají také „nedostatky a chyby dnes obecně rozšířené“, atd. I zřetel k jazyku lidovému tu Havránek zdůrazňuje a upozorňuje, že „jsou v lidovém jazyku názvy a obraty pro výrazné vnější příznaky chorobné a pro subjektivní příznaky, pro bolestné pocity tělesné“ a z nich že „možno lehce těžiti i v odborném spise, aniž ublížíme přesnosti vědecké“. I s methodou historickou se ve výkladech Havránkových setkáváme, na př. v článku o slovech topivo a palivo (II, 161); závěr tohoto článku je přímým ohlasem názorů Zubatého a Ertlových: „Avšak palivo jest slovo oprávněné historicky a dosud živé, a i kdybychom mu proto nedali přednost, přece je musíme alespoň považovati za rovnocenné. Ovládlo-li dnes v úředním a novinářském slohu topivo, stalo se to jen z pohodlnosti jazykové, která uniformuje jazyk.“ Také v III, 56 Havránek zdůrazňuje, „že v otázkách očisty jazykové naprosto nestačíme s dobrou snahou, ale že je třeba dbáti skutečného vývoje jazykového a znáti jej“, atd.

[42]Tímto vylíčením činnosti Naší řeči za Zubatého a Ertla je náš úkol vlastně skončen, neboť NŘ. i po smrti obou svých vůdců pokračovala podle jejich zásad a v jejich duchu. Stále ještě trvá platnost akademického usnesení, které jsme už dříve citovali, aby hlavním pramenem poučení pro jazyk spisovný byl Naší řeči jazyk starý a jazyk lidový, a jeho závaznost pro pokračovatele Zubatého a Ertlovy byla potvrzena ještě důrazným připomenutím, s nímž Zubatý odevzdal redakci Naší řeči svému nástupci: aby se na její dosavadní linii nic neměnilo. Protože se však ozvaly hlasy, že se NŘ. za vedení svého nynějšího odp. redaktora svémocně vrátila k nechvalným a překonaným už methodám starobrusičským, jsme nuceni dotknouti se aspoň stručně i tohoto posledního období.

Ertl i Zubatý zemřeli brzo za sebou (r. 1929 a 1931) a jejich smrtí ztratila NŘ. takřka naráz své dva nejhorlivější a nejlepší přispěvatele. Nahradit je oba úplně nemohl u nás nikdo a mezeru, která byla jejich odchodem způsobena v řadě spolupracovníků Naší řeči, pociťujeme těžce podnes. Přes to se však nová redakce i po smrti Ertlově a Zubatého vynasnažovala poctivě, aby přes tuto svou nesnadnou situaci zachovala jejich tradici neporušenou a pokračovala v ní přirozeným vývojem. Proto NŘ. dále zase přinášela a přináší výklady, v kterých očišťuje rozličné české výrazy od neodůvodněných výtek brusičských (na př. v článku o slovese kolísati, kolísati se XVI, 263 n., o předložkách mimo a kromě XVII, 292 n., o bud. čase bude se hodit XVIII, 142 n., o výraze vyvolati dojem a pod. XIX, 13 n., a j.). Poučení o vývoji a usu zkoumaných výrazů hledala NŘ. i nyní v starší češtině a v jazyce lidovém, opírala se též o srovnávání s jinými jazyky, zvláště slovanskými, ale hlavně a především čerpala v posledních ročnících své doklady z nového jazyka spisovného, dokonce z něho čerpala ještě více než za Ertla. Na novém jazyce jsou z převážné části založeny na př. výklady právě citované a vedle nich i článek o novočeské vokalisaci předložek (XVIII, 173 n., 178 n.), o českém slovese (XVII, 97 n., 225 n., 257 n.), o postavení přívlastku (XVI, 137 n., 168 n.) atd. Mimo to obsahují poslední ročníky Naší řeči hojně článků zcela nebrusičských, pojednávajících o rozličných theoretických i praktických otázkách jazyka a slohu; někdy se dokonce stává, že tato vzdělávací stránka značně převažuje stránku tříbicí, puristickou.

V tom ve všem tedy nynější redakce věrně zachovává a dále rozvíjí tradici Zubatého a Ertlovu a v tom je také základní rozdíl mezi činností Naší řeči a starších brusů. Kde brusy dříve správnost nebo nesprávnost výrazu prostě předpisovaly, často jen od oka a podle osobního vkusu svých autorů, tam NŘ. jazykové jevy podrobně a veřejně rozbírá a snaží se zkoumáním veškerého přístupného mate[43]riálu jazykového dojíti k poznání co možná objektivnímu a spolehlivému. A jako dříve, tak i nyní dochází při tomto svém zkoumání často k názoru opačnému než brusy a očišťuje z podezření nesprávnosti výrazy vytýkané dosud za chybné. Touto svou činností prokázala NŘ. spisovnému jazyku jistě dobrou službu a také historická methoda, které se v ní NŘ. přidržovala, byla nepochybně užitečná a plodná.

Ale NŘ. se neodchýlila od pevné své dřívější tradice ani v druhém oboru své působnosti, v činnosti speciálně brusičské, která je obsažena hlavně v jazykových referátech o literárních dílech novočeských, v rubrice Návštěvou u novin a zčásti také v oddíle Drobnosti. Tu se NŘ. starala o jednotnost a pořádek v současné jazykové praxi, a proto byla tato část její činnosti nazvána — nikoli nepřípadně — jazykovou policií. Cíl jazykových kritik byl a je tedy čistě praktický; naznačil to už Ertl (XII, 109) v poznámce k referátu o Pochově překladu z Restifa de la Bretonne: „Hlavní účel svých referátů vidí redakce v poučení, kterého může svým čtenářům, ať starým či novým, při tom poskytnouti.“ Tedy nikoli ve vědeckém rozboru individuálních výrazových prostředků autorových, nýbrž v prostém srovnání jazykové stránky posuzovaného díla s platnými jazykovými normami. A právě tuto methodu si čtenáři Naší řeči zvláště oblíbili, neboť se při čtení jazykových referátů pohodlně naučí mnohým věcem anebo si v paměti osvěží vědomosti už pozapomenuté. Pověděli jsme už a také náležitě doložili, že ani Ertl, ačkoliv je právem pokládán za průkopníka nového názoru na spisovnou normu, nemohl v jazykových referátech podnikati zvláštní podrobné zkoumání slovního pokladu podle theorie dobrého autora, nýbrž že musil při svých úsudcích spoléhati především na hotové už normativní pomůcky, především na matiční Brus. Je pak opravdu těžko pochopiti kritiky Naší řeči, kteří nynější redakci obvinili ze starobrusičského zpátečnictví, ačkoli si nikdy nepočínala ani nemohla počínati jinak než Ertl.[6] Nedovedli (či nechtěli?) tito kritikové dokonce ani rozpoznati, že po Ertlovi není Naší řeči brusičskou pomůckou už ani matiční Brus, že autoři jazykových referátů přestávali jen na výtkách obsažených v dřívějších ročnících Naší řeči a v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české z r. 1926 a že seznam výtek od doby Ertlovy a Zubatého nebyl rozmnožen ani o jedinou výtku novou, jež by pocházela ze starších brusů. Spravedlivá a dobře poučená kritika by tedy mohla i v této stránce konstatovati v posledních ročnících na[44]opak pokrok proti dřívějšímu stavu. Pokus dokázati, že NŘ. po smrti Zubatého upadla znova do starých brusičských method, ztroskotal se ostatně úplně a byl slovo za slovem vyvrácen v NŘ. 17, 1933, 210 n. V tom, že se i dnes ještě takové naprosto neodůvodněné a pravdě odporující tvrzení může opakovat (na př. v novém spise B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého), nelze ovšem ani zdaleka spatřovati důkaz pravdivosti.

Toto zpytování svědomí Naší řeči po dvacíti letech jejího života bychom chětli zakončiti stručnou bilancí jejího působení. Platí o praktických úspěších NŘ. i dnes ještě skeptický úsudek Zubatého, který jsme citovali na začátku? Zkušenost ukazuje zřejmě, že nikoli. Pisatel tohoto článku za své, třebas ne příliš dlouhé paměti sám zažil velkou změnu v nazírání naší veřejnosti na spisovný jazyk a na potřebu jeho čistoty: lhostejnost a nešetrnost k němu, která bývala ještě před patnácti a desíti lety pravidlem, byla už z velké části vystřídána opravdovým zájmem o jazykovou správnost a snahou naučit se dobře česky. Doklady toho je vidět na všech stranách. Připomínáme zde aspoň akci Národní rady československé, jejímž účelem je starati se o povznesení jazykové úrovně v tisku a ve veřejném životě. K ní se druží i jiné korporace, na př. Československá společnost normalisační, Elektrotechnický svaz československý, Elektrické podniky hl. města Prahy, Syndikát čs. novinářů, Reklamní klub a j., které se úsilně starají o jazykovou stránku svých písemností nebo poskytují pořádáním přednášek a kursů svým členům a zaměstnancům příležitost, aby se zdokonalili ve znalosti spisovné češtiny. Podobná snaha se vyskytla dokonce i v oboru soukromého obchodního podnikání; tak na př. Česká uhelná společnost uspořádala na svůj náklad pro své úředníky celý kurs českého jazyka. A právě v těchto dnech pořádá také Svaz československých důstojníků pro své členstvo rozsáhlý seminář o češtině. K tomu připočtěme i péči vládních orgánů o jazykovou čistotu důležitých úředních publikací, zvláště československých zákonů. Ve Směrnicích pro jednotnou legislativní techniku, jež r. 1933 vydalo ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisace správy, hned v prvních větách prvního paragrafu se důrazně připomíná: „Návrhy zákonů a vládních nařízení buďtež stylisovány srozumitelně, přesně a co možná stručně. V osnovách zákonů a vládních nařízení budiž pečlivě dbáno správnosti jazyka. Zejména také je třeba vyhýbati se cizím výrazům, ačli nejde o cizí slova, která v státním jazyce již zdomácněla a mají přesně vyhraněný smysl nebo která by jen stěží bylo lze nahraditi stejně výstižným výrazem domácím. Osnovy větších a důležitých zákonů a vládních nařízení buďtež po stránce jazykové správnosti zpravidla přezkoumávány jazykovým odborníkem.“ Můžeme dále připomenouti, [45]že se zájem o spisovný jazyk projevuje i v českých denních listech a v revuích nabádavými poznámkami o správnosti nebo nesprávnosti rozličných výrazů a články o otázkách dnešní češtiny. K nim se v poslední době snaží připojit i československý rozhlas svými ranními poznámkami o jazykové správnosti; je to sice velmi málo, co jimi rozhlas poskytuje české jazykové kultuře, ale kvitujeme zatím aspoň jeho dobrou vůli. Živý zájem o mateřský jazyk se projevuje i v poznámkách, kterými posluchači provázejí činnost rozhlasu a které pravidelně otiskuje časopis Svět mluví (vyd. V. Práger) v rubrice „Posluchači vzkazují Radiojournalu…“

A tak bychom mohli vypočísti ještě i mnohé jiné doklady dnešního zájmu o český jazyk, zájmu dříve nebývalého. Náleží mezi ně i stále rostoucí snahy spisovatelů uměleckých i odborných, aby jejich díla byla dokonalá též po stránce jazykové; kdo z nich sami nedůvěřují dost své znalosti češtiny, vyžadují si zvláštní jazykové revise. Také nakladatelé se starají, aby knihy, které vydávají, byly psány dobře česky; mnozí z nich mají i zvláštní jazykové poradce. Obchodní firmy žádají o jazykovou revisi své korespondence a reklamních tiskopisů, stoupá ustavičně počet dotazů o věcech jazykových atd. Těch žádostí o jazykové revise a informace o jazykových problémech je tolik, že Společnost pro slovanský jazykozpyt spolu s Naší řečí mohla přikročiti k organisování zvláštní jazykové poradny, v níž se má veškerá tato praktická činnost revisní a informační soustřediti.[7]

A můžeme konečně i říci, že se výsledky tohoto obnoveného zájmu o náš jazyk projevují v lepší úrovni jazykové praxe. Srovnáme-li na př. překlady z cizích jazyků, jež vyšly brzo po válce, s překlady dnešními, vidíme zcela zřetelné pokroky v péči překladatelů o dobrý jazyk. Nenajdeme v nových překladech zpravidla už takových nehorázností, s jakými jsme se často setkávali před lety (na př.: „Ubíraje se tam přímo, bylo mu nyní jeti jinou cestou.“ „Pověděl jí o záchvatu utrpěném jejím otcem.“ „Lodník vyšel ze dveří na levém boku. Se srdcem v ústech se rozhodla projíti těmiž“ atd.), ba máme dnes už skutečné mistry překladatele, jejichž jazyk se čistotou a výrazností blíží nebo dokonce vyrovnává jazyku našich nejlepších spisovatelů původních. Velké zlepšení jazykové stránky lze pozorovat i v novinách, v projevech úředních, v odborné terminologii, v praktických písemnostech obchodních a kancelářských atd.

Doklady tohoto jazykového uvědomění jsou tedy velmi četné a zcela nepochybné. Nechceme být neskromní, ale přece jen se hlá[46]síme k právu, přičísti velký kus zásluhy o toto neobyčejné vzkříšení zájmu o náš mateřský jazyk také vytrvalé a důsledné práci, kterou Naše řeč už dvacet let koná. Víme ovšem, že nebyla sama. Vždyť část té zásluhy náleží i jejímu čtenářstvu za to, že se k ní vždycky obracelo s důvěrou a zůstalo jí věrné i po prudké kampani, která byla proti ní rozpoutána před několika lety. Zásluha náleží i jiným časopisům a spisům, jež nabádaly k péči o správný jazyk; jmenujeme aspoň Pravopisného rádce, přílohu to časopisu Typografie, a hlavně Naší úřední češtinu, která tolik vykonala pro očistu úřední češtiny a jejíhož zániku dosud želíme (bude však brzy nahrazena časopisem podobným). Víme také, že největšími buditeli jazykového citu jsou spisovatelé, kteří svými spisy šíří dobrý jazyk a lásku k němu budí i veřejnými projevy; uveďme tu z autorů dosud činných aspoň Petra Bezruče, St. K. Neumanna, Fráňu Šrámka, Karla Čapka, Marii Majerovou, Ivana Olbrachta, Josefa Horu, Karla Tomana, Jindřicha Hořejšího, Jaroslava Seiferta, A. M. Píšu, Vladislava Vančuru, Karla Nového, Emila Vachka, Jana Morávka, Egona Hostovského, Jana Čepa, Františka Křelinu — a ještě bychom mohli značně rozšířit řadu spisovatelů, kteří se velmi přiblížili Ertlovu ideálu dobrého autora. Úspěch snah o očistu dnešní češtiny byl podporován zajisté i mocným vzplanutím národního cítění v posledních letech a snad i jinými příznivými okolnostmi vnějšími. Ale to všechno nemůže umenšiti naše uspokojení ze skutečnosti, že se úsilí Naší řeči konečně setkává s porozuměním a se spontánním ohlasem ve všech vrstvách našeho národa. Proto s klidným svědomím přehlížíme práci už vykonanou a s dobrou nadějí jdeme do let příštích. Stále ještě je velké dílo před námi; naší hlavní snahou v dalším desítiletí bude, aby se zlepšilo jazykové vzdělání v našem národě a aby nikoli odborné revise, nýbrž ono samo bylo zárukou dobré jazykové úrovně spisů psaných česky. V tom ovšem více než kdokoliv jiný mohou a musí vykonati české školy. Na nich je, aby onen zájem proměnily v nepomíjející národní vlastnost a aby z něho vytěžily co možná trvalý prospěch našeho jazyka mateřského.


[1] Jsou to články uveřejňované v Národních listech 1927—1928 a k nim je připojena ještě stať „Mateřský jazyk a střední škola“ z Naší řeči 12, 1928, 49 n. a 73 n.

[2] V tomto článku se výrazy typu „je to k jídlu“ obhajují poukazem na jejich stáří, zato se však nehájí výraz „to je k dostání“, protože nemá starých dokladů a že v českém jazyce spisovném je na vymření, aspoň u spisovatelů jazyka dbalejších.

[3] Kritické poznámky k ní viz v LF. 57, 1930, 555 n. a v ČMF. XVII, 1931, 367 n.

[4] Už při zběžném prohlédnutí části lístkového materiálu v Slovníku jaz. českého jsem shledal tyto doklady: otevřeně mluviti a pod. doloženo už u K. Tháma (1813), dále u Palackého, Světlé, Krásnohorské, Holečka, Staška, Klostermanna, Heyduka, Zeyera, Heritesa, Raise, Vrchlického, Al. a V. Mrštíka, Štecha, F. X. Svobody, R. Svobodové, Matějky, Merhauta, Baara, Karáska, Mahena, Tilschové, Durycha; počítati s čím, s kým (nebo nač, na koho) u Hálka, Podlipské, Světlé, Staška, Raise, Šimáčka, Holečka, Herrmanna, Jiráska, Vrchlického, F. X. Svobody, R. Svobodové, V. Mrštíka, Baara, Herbena, Dyka, K. Čapka; prostředky (ve významu „peněžní pomůcky“) u Tyla, Havlíčka, Němcové, Nerudy, Krásnohorské, Staška, Holečka, Šimáčka, Hladíka, R. Svobodové, Herrmanna, Olbrachta, K. Čapka; sled myšlenek a pod. u Krásnohorské, Vrchlického, R. Svobodové, Čapka-Choda, Durycha, Vančury; mám smůlu a pod. u Hladíka, Herrmanna, Herbena, Dyka, Mahena; vyjíti s platem n. se sousedem a pod. u Havlíčka, Němcové, Nerudy, Světlé, Raise, Jiráska, T. Novákové, Hladíka, Herrmanna, A. a V. Mrštíka, Machara, Tilschové; vystaviti ztrátě, nebezpečí a pod. u Havlíčka, Němcové, Holečka, Herrmanna, Karáska, Machara; přemíra u Staška, Šimáčka, Čapka-Choda, R. Svobodové. A. Mrštíka, Dyka, K. Čapka, Olbrachta atd.

[5] K jiným slovům zde uvedeným se v lístkovém pokladu Slovníku najdou na př. tyto doklady: omeziti se nač doloženo už r. 1829 v ČČM., dále u Rittersberga r. 1858, u Golla, R. E. Jamota, Vrchlického, Holečka, Raise, F. X. Svobody, Matějky, V. Mrštíka, Štecha, Čapka-Choda, Flajšhanse, Machara, B. Benešové, M. Majerové, Durycha; přiměřeně n. přiměřený u Havlíčka, Němcové, Nerudy, Světlé, Hálka, Krásnohorské, Čecha, Staška, Holečka, F. X. Svobody, Herrmanna, R. Svobodové, Herbena, K. Čapka, atd.

[6] Bylo by zbytečné rozpřádati v našem jubilejním článku i tuto kapitolu; čtenář o všem tom najde poučení v 17. roč. NŘ. na str. 50 n., 77 n., 105 n., 138 n. a j.

[7] Zřízení takové jazykové poradny se připravuje i v Plzni, jak ohlásil Jindřich Najman v Českém deníku 17. 1. 1937.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 2-3, s. 33-46

Předchozí Redakční oznámení

Následující K. Paul: P. J. Šafařík a Jungmannův slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1