Časopis Naše řeč
en cz

K smrti, k jídlu, k pláči, k dostání a pod.

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Od převratu, kdy se naše styky se Slovenskem staly mnohem těsnějšími a širšími než předtím a kdy znalost slovenštiny mezi Čechy a češtiny mezi Slováky nabyla rozsahu nikdy nebývalého, stalo se oblíbeným tématem srovnávati spis. češtinu se slovenštinou a vyvozovati z tohoto srovnávání rozličné závěry. Nejčastější a nejrozšířenější závěr bývá pronášen dvojí formou: u českých lidí formou obdivu nad krásou, lahodou a zachovalostí spisovné slovenštiny, u slovenských spisovatelů formou, které užil posledně v Lidových novinách (20. října t. r.) slovenský dopisovatel podepsaný jako předložka na. Ten napsal nám Čechům tuto epištolku:

»Vy, milí bratia Česi, radi sa chlubíte vyspelosťou svojej reči. Možno, že je bohatšia na technické výrazy, ako slovenská, i gramatiku máte spracovanejšiu, ale germanizmami sa hemží — na posmech!

Spomeniem z nich najprotivnejší a najčastejší. Vaši žurnalisti, vaši sudcovia a úradníci, ba i vaši spisovatelia píšu takto: odsúdili ho k smrti (zum Tode), alebo k pokute, k trestu atď. miesto: na smrť, na pokutu, na trest. Píšete: klesol k zemi, miesto na zem; v hostincoch spytujete sa: Co máte k jídlu (snáď k jedení?) miesto: na jedenie; kniha je k dostání u spisovatele, miesto: knihu dostať u spisovateľa; úradník predostiera spisy ku schváleniu, miesto na schválenie; v Prahe na električke máte místa k sezení a k stání, u nás sú miesta na sedenie a na státie; vy posielate zlých ľudí [218]k čertu, my v čerty a do čerta, u vás je všeličo k smíchu, čo je u nás proste smiešne, alebo do smiechu, slovom: vaše germanizmy sú u vás k zoufání a u nás do zúfania. O tých idiotických bastardoch nemecko-českých ani nehovorím, keď niečo není k mání, alebo keď niekto nebyl k vidění. My vravíme neni ho alebo niet ho, a nebolo ho videť. A čo je u vás k pláči, to je u nás do plaču. A keď budú páni žurnalisti vyhovárať svoje germanizmy rýchlou prácou — neverte im. To sú na nič žurnalisti, alebo aby som ich jazykom hovoril: jsou k ničemu. Odsúďte, prosím, tie vaše germanizmy na smrť!«

Není naším úmyslem dokazovati, že v spisovné češtině není germanismů — popírali bychom sami sebe — ani že spisovná slovenština je od germanismů a jiných -ismů úplně čistá. Jde nám jen o to, aby se z takových závěrů nezahošťovala v našich lidech nevážnost k vlastní spisovné řeči, jejíž vysoká hodnota záleží v něčem zcela jiném, než je naprostá neporušenost cizími prvky (jak špatným jazykem by byla na př. spis. angličina!); proto chceme poukázati jen na dvě věci, z nichž by vysvitlo, jak relativní platnost mají takovéto závěry a jak nespravedlivé bývá hodnocení na nich založené. Poučení, které při tom bude možno vyvoditi pro praxi jazykovou, bude nádavkem.

Pronikání cizomluvů (ať jsou to germanismy či rusismy či cokoliv jiného toho způsobu) jest najisto zjev nedobrý a škodlivý. Bráníme se jim; ne proto, že se jimi porušuje svéráz jazyka, jak soudívali naši romantičtí linguisté, ani proto, že jsou to výrazy přejaté z ciziny, zvl. od Němců, nýbrž proto, že to jsou chyby, odchylky od spisovné tradice, vznikající z neumělosti jednotlivců a ohrožující jednotu a tím i účel řeči. O tom bylo už často psáno. Ale pronikání cizomluvů je zjev přirozený a neubrání se mu dokonale žádný jazyk. Naopak: čím více se pociťuje potřeba zvýšiti kulturní úroveň národa a hodnotu jeho literatury, tím příznivější jsou podmínky ke vnikání cizomluvů; neporušenost cizími vlivy je výsadou nářečí, isolovaného od světa a omezeného v svých prostředcích na úzký okruh pojmů denního života. Cizomluvy v spisovném jazyce jsou z největší části vedlejším produktem styků domácí literatury s literaturami cizími, a teprve kultura dostatečně nasycená, soběstačná a z vlastních fondů samostatně už tvořící může jich býti uchráněna. Proto příznivou půdou pro vnikání cizomluvů nebývá, jak se leckdy myslí, doba úpadku, nýbrž naopak doba rašení a příprav k rozmachu kulturnímu. Stačí si všimnouti jen na př. předgoethovského Německa nebo předrenesanční Anglie, u nás období veleslavínského nebo padesátých let minulého století.

[219]Vnikání cizomluvů, na př. germanismů, do spis. řeči není tedy samo o sobě ještě nic katastrofálního ani ponižujícího, leda by byla ponížením potřeba a snaha učit se od jiného; v každém jazyce se najdou jednotlivci, jejichž jazykový cit není dost pevný anebo ochabne příliš častým a hojným stykem s literaturou cizojazyčnou. Nebezpečí a úraz nastává teprve tím, jestliže se ochablost jazykového citu stává obecnou, jinými slovy, jestliže se v celku lidí píšících týmž spis. jazykem neprojeví odpor proti takovým rušivým odchylkám jednotlivců, které byly způsobeny vlivem jazyka cizího. A po té stránce není možno vytýkati českému spis. jazyku, že by se byl nebránil — teoreticky i prakticky — proti přílivu cizomluvů, a budoucí historik českého spis. jazyka bude míti příležitost konstatovati zevrubně, jakého množství germanismů, nanesených přechodně do spis. řeči generacemi vyrostlými pod vlivem německé literatury, jazyk spisovný se zbavil a dosud zbavuje. Tímto chorobným procesem jazykové nákazy, který prožívá více méně každý spis. jazyk při stycích s vyšší kulturou jiného národa (co je na př. latinismů ve všech starších spis. jazycích evropských!), spisovná slovenština nebyla nucena projíti; naopak, uvědomíme-li si správně, že dnešní slovenština, jakožto řeč spisovná, t. j. jako souhrn výrazových prostředků, jimiž se povznáší nad úroveň pouhého nářečí sloužícího jen všedním potřebám, je v podstatě (skladbou, slovníkem i způsobem jazykového myšlení) jen individuálně odlišenou obměnou dnešní spis. řeči české (tak jako je na př. jazyk Husův anebo bude jazyk příštích století její obměnou dobově odlišenou), — můžeme tvrditi, že oné nákazy zůstane spis. slovenština už uchráněna i do budoucnosti. Ranami, které utrpěla spis. čeština v zápasu o zvýšení úrovně celé naší, tedy i slovenské literatury a z nichž se buď už vyhojila anebo snaží se vyhojiti, chránila i spisovnou slovenštinu. Kdyby spis. slovenština, jsou isolována úplně od styků s českým písemnictvím, měla podniknouti sama, jako kdysi my, zápas Jungmannů, Tylů, Nerudů a jiných tvůrců novočeského písemnictví a jazyka s literaturou německou, francouzskou a j., podlehla by zrovna tak jako čeština jejich nedobrým vlivům jazykovým, ba co víc, podlehla by jim mnohem hlouběji a tíže, protože nemá opory ve vlastní, staré spisovné tradici, která sílila právě naše Jungmanny, Havlíčky, Máchy a j. v zápase proti cizotě tam, kde nestačila řeč lidová. Můžeme tedy říci (třeba by byl závěr sám o sobě zněl na první pohled poněkud paradoxně) s dobrým právem: Jako dítě děkuje za své jasné mládí vráskám a jizvám v tváři otcově, tak děkuje slovenština za čistotu svého spisovného jazyka do značné míry našim germanismům. [220]»Na posmech« jsou otcovy vrásky jen dítěti nevděčnému a nezvedenému.

Druhá věc, která zeslabuje a ruší podstatnost a spravedlivost takových závěrů, k jakému došel slovenský dopisovatel Lidových novin, jest jednak ta okolnost, že se srovnává s dobrou slovenštinou (spisovnou, neboť o tu jde) špatná čeština a že se praxe ledabylých nebo nedoučených spisovatelů a pisatelů zaměňuje s pojmem spisovné řeči vůbec, jejíž kanon se odvozuje v každém národě z děl dobrých autorů — dnes bohudík i u nás dosti hojných —, jednak ta okolnost, že takové závěry pronášívají lidé, kteří o věcech jazykových jsou velmi málo poučeni a k takovým úsudkům pramálo oprávněni. Z nich je i karatel našich germanismů v Lid. novinách. Podle svého výkladu o nečeském užívání předložky k ve spisovné češtině náleží k oněm brusičům, u nás bohudík již vymírajícím, v jejichž očích rostly germanismy jako houby po dešti, protože větřili germanismus v každém páru souznačných výrazů, z nichž jeden se shodoval zněním s výrazem německým. I o tom bylo už psáno v Naší řeči. Na takových základech jsou postaveny i všechny výtky, které činí náš přítel ze Slovenska spisovné češtině pro nečeské užívání předložky k, stavěje jí za vzor spisovnou praxi slovenskou.

Podívejme se na ty výtky zblízka. Píšeme prý my Čechové (i naši spisovatelé) po německu odsuzovati k smrti, míti co k jídlu, předkládati ke schválení, místa k sezení, to je k smíchu, k pláči, k zoufání, k dostání, k mání,[1] k ničemu, padl k zemi, jdi k čertu atd., kdežto Slováci správně: na smrť, na jedenie, na schválenie, na sedenie, do smiechu, do zúfania, do pláču, na nič, to je dostať, na zem, do čerta (v čerty) a p.

Některé z těchto slovenských výrazů, které se nám nabízejí jako lepší náhrada za výrazy české, můžeme hned zpředu vyloučiti a pěkně se za ně poděkovati. Jsou to výrazy, kde místo české předložky k užívá slovenština předl. do: iď do čerta, to je do smiechu, do plaču, do zúfania. To jsou v dnešní slovenštině zjevné polonismy. Polština, jak známo, rozšířila významovou oblast předložky do do oblastí i jiných předložek, zejména do oblasti pův. slovanské předložky k’ (chodź do mnie = pojď ke mně); odtud v polštině: idź do czarta, do dyabla, do kata (= jdi k čertu, k ďasu, rus. podi k čortu a p.), pióro do pisania (= pero [221]ke psaní), stworzony do pracy (= k práci), sposobny do wszego (= ke všemu), ładna do kochania (= k pomilování), być do śmiechu (= k smíchu) atd. Tyto polonismy jsou proti duchu slovenštiny (a československého jazyka vůbec), neboť i Slováci (jako my) říkají: isť ku pánovi (ne do pána), spôsobný ku všetkému (ne do všetkého) a p.[2] A dále: i v češtině jsou sice výrazy býti do smíchu, býti do pláče, ale každý Čech dobře cítí, že je rozdíl, řekne-li »bylo mi do smíchu«, anebo když řekne »to mi bylo k smíchu« a p. Tento rozdíl se polonismy výše uvedenými stírá, a jsou tedy výrazy slovenské to je do smiechu a p. (= to je k smíchu) nejen porušením ducha jazyka, nýbrž dokonce i jeho ochuzením. V té věci tedy s našimi bratry na Slovensku měniti nebudeme.

Může tedy jíti leda o výrazy, kde čeština užívá předložky k, slovenština předložky na. Jsou to valnou většinou výrazy významu cílového, účelového: odsuzovati k smrti, míti co k jídlu, předkládati ke schválení a p. Náš slovenský karatel myslí, že užíváni předložky k v češtině je tu napodobením německých vazeb s zu (zum Tode verurteilen, zur Genehmigung vorlegen a p.), a že tedy jde vesměs o germanismy. Je to opakováno po Czambelovi, který napsal (v Rukoväti 1902, s. 185), že Čechové říkají »po německy«: k rozkazu (m. na rozkaz), k potěšení (m. na potěšení) a p. V tom je především jen půl pravdy. Nejen Slováci, nýbrž i my Čechové vyjadřujeme cíl a účel předložkou na; i my říkáme: padnouti na zem, dáti na vychování, odsouditi na smrt, místo na seděni, býti na posměch, to je na nic (nanicovaté) atd., ale užíváme arci zase v obdobných případech jiných předložky k a vážíme si toho bohatství a té rozmanitosti v řeči. A naopak: nejen my Čechové, nýbrž i Slováci vyjadřují cíl a účel tou »německou« předložkou ku; i oni říkají: pohodlný k čítaniu, příhodný k streľbe (zum Lesen, zum Schießen geeignet), schopný k nečomu, spôsobny k nečomu (zu etwas fä[222]hig, tauglich a p.), i oni říkají jako my »stalo se to k vôli učiteľovi« (ač jim Czambel zapověděl psáti »stalo se to k rozkazu, k žiadosti otca« a p.), a nikdo je pro to nekárá z germanismů, ba dokonce ani z čechismů. Že to nejsou rčení data nedávného, nýbrž že tu bývala předložka k od původu, toho svědectvím jsou nejen výrazy jdi do čerta, to je do smiechu, které před polonisováním musily zníti k čertu, k smiechu (neboť pol. do = slc. k), nýbrž i příd. jméno ničomný = čes. ničemný, jehož původ nelze vyložiti jinak než z účelového výrazu (je) k ničemu (srov. pol. nikczeinny, niczemny), který náš karatel osudným omylem pokládá za český germanismus.

Co z toho plyne? Že se cíl a účel vyjadřuje jak v češtině, tak v slovenštině (tedy v celém jazyce československém) i předložkou na i předložkou k tam, kde Němec klade jednostejné zu. Je-li tedy germanismem české k smrti (odsouditi), k jídlu (míti), ke schválení (předkládati), (místa) k sezení, (býti) k smíchu, k zoufalství atd., musí býti týmž právem germanismem i slovenské (i české) na smrť, na jedenie, na schválenie, na sedenie atd., protože obě dvě předložky, k i na, jsou překladem německého zu. Je-li germanismus »užívati nože k jídlu«, bylo by naivností domnívati se, že germanismem to býti přestane, napíšeme-li »užívati nože na jedení«, když celý způsob vyjadřování je nečeský (m. jísti nožem) a když i toto na je stejně zase jen překlad něm. zu, jako bylo dřívější k.[3] Nezbývalo by tedy v našem případě nic jiného než vyhýbati se výrazům s předl. k právě tak jako výrazům s předl. na a psáti na př.: odsouditi hrdla (m. na smrt, k smrti), jaké máte pokrmy (m. co máte k jídlu, na jedenie) — předkládati spisy, aby byly schváleny (ke schváleni, na schválenie) — místa sedací (m. k sedění, na sedenie) — to je směšné (m. k smíchu, na smiech) atd.; nepochybuji, že za několik let, až tento článek upadne v zapomenutí, najde se u nás anebo na Slovensku brusič, který tuto očistu bude hlásati.

Ale to jsou všecko liché strachy. Předložky k (tak jako na) i něm. zu se ve významu cílovém a účelovém užívá stejným právem v němčině jako v češtině odedávna, a nejen v češtině, nýbrž i v jiných jazycích slovanských a indoevropských (lat. ad, řec. pros atd.); význam ten se vyvinul zcela přirozeně z hmotného, místního významu těchto předložek, znamenajících směr k ně[223]čemu[4] (na př.: sednouti si k jídlu = a) k chlebu, b) abych jedl). Tak jako říkáme dnes k smrti odsouditi, tak bylo už v stč.: »pak-li mě chceš odsúditi k věčnému zatracení« Lvov. 40b, tak je i rus. »prisudiť kogo k ssylkě« (k vyhnanství), srbochorv. »osuditi k mukam« (lat. »damnare ad mortem«), a vedle toho pak arci: »na smrt odsúditi« Hrad. 88b a j. Jako se dnes tážeme »co máte k jídlu?«, tak bylo i stč.: »nenie dobré chléb synovský vŕci psóm k jiedlu« Hus Post. 46 b; »dejž i vám chléb k jedení« 2 Kor. 9, 10; »musějí s sebú vodu k pití nésti« Mil. 21a (»sěno k píci dobytčiej« Mus. Deut. 11, 15 a p.), pol. »macie-li co ku jedzeniu«, rus. »čto u vás k obědu?« a p. Jako dnes předkládáme (dáváme) spisy ke schválení, určujeme (máme) místa k sedění a p., tak také se říkalo: »lidem ostavil knihy k utěšení« Mand. B. 1a; »nedal vám Hospodin srdce k srozumění a očí k vidění a uší k slyšení« 5. Mojž. 29, 4; »ktož má uši k slyšení« Mat. 176a (pol. »kto ma uszy ku sluchaniu«); »miesto ku pohřebení« Pernšt. Jer. 19, 11; k větší cti a chvále boží (pol. ku większej chwale božej), ku pomoci, k užitku, ke škodě, k hrůze, k paměti, ku příkladu (pol. ku potrzebie, rus. ko vredu, srboch. k plaći, lat. ad honorem atd.), a pod. (jako dosud v slovenštině): »ktož k rozhněvání snadný jest, bude i k hřešení zchopnější« Praž. Přísl. 29, 22; »umělý ku púštění« Apat. Fr. 45b (k vojně, k válkám, k moři a p.); »potřebný k spasení« Vikl. 190a; »mocný k škození, nemocný k spomožení« Modl. (1525) 41b; (s významem vztahovým) »těžký k věření« Mand. A. 157 a, »k srozumění« Vel.; »(žena statečná) nesnadná jest k nalezení« Br. na Př. 31, 10; »lehký k nesení« a p. (pol. »trudny k wypisaniu«, rus. »udobnyj k uspolněniu«, srbch. »koristan k životu«, lat. »aptus ad dicendum« a p.). Z významu cílového a účelového se vyvíjí snadno význam shody, normy a p.; ten je pak ve výrazech (učiniti něco někomu) k vůli (= aby to byla jeho vůle, tedy podle jeho vůle), na př.: »aby byl živ k vóli manželky« Hus E. 3, 198; »k prosbě sv. Veroniky« Modl. 176; »ku poručení (pánovu)« Štít. Vyš. 13a; »k rozkazu Hospodinovu« 4. Mojž. 9, 20 a č. (pol. »k woli boskiej, [224]k mysli«, rus. »kstati«, lat. »ad voluntatem« atd.). Rozumí se samo sebou, že v témž významu a nezřídka v týchž rčeních užíváme v češtině odedávna, jak pověděno, i předložky na, říkajíce: k čemu to (pol. k czemu, rus. k čemu) i nač to (pol. nacz, rus. načto), ku pomoci i na pomoc, ke škodě i na škodu (ale zpravidla jen na ujmu, na úkor), na rozkaz i k rozkazu (ale jen k vůli) atd. Čtenářům Naší řeči tím nepovídáme nic nového; o správnosti těchto výrazů jednak u nás dosud nikdo nepochyboval, jednak bylo o výrazech, o nichž vznikla pochybnost vinou brusičů (ku příkladu, k rozkazu a p.), v NŘ. už vykládáno (2, 304). Účelem tohoto odstavečku bylo jen ukázati, že se Czambel a po něm i jiní brusiči slovenští mýlí, zakazují-li užívati v slovenštině výrazů ku potěšeniu, k užitku, ku čítaniu, ku sláve, k rozkazu a p. s tím lichým odůvodněním, že jsou to (vedle výrazů na potěšenie, na užitok a p.) germanismy.[5] Je-li kde zvykem užívati i v slovenštině v takových výrazech předložky ku, je to zvyk starý a správný a nutiti se mermomocí do předložky na (z planého strachu před germanismem) bylo by stejné násilí na jazyce, jako kdybychom se my nutili říkati dnes naopak k ujmě, k úkoru a p.

Germanismy vidí dopisovatel Lid. novin (co vím, samostatně, nezávisle na Czamblovi) i v další skupině výrazů abstraktních s předložkou k, jako (to je) k smíchu, k pláči, k zoufání, za něž by raději viděl i v češtině (jako v slovenštině): to je do smiechu n. směšné, do plaču, do zúfania a p. Že výrazy s předložkou do jsou v slovenštině cizomluvy a proti duchu slovenštiny a že předpokládají i v slovenštině původnější výrazy ku smiechu, ku plaču a p. shodné s češtinou, bylo pověděno o něco výše. Důsledkem z toho plynoucím pro našeho slovenského karatele mělo by býti ovšem, aby opravil svou výtku v ten smysl, že výrazy k pláči, k smíchu, k zoufání jsou v češtině germanismy zjevné, v slovenštině skryté (pod polonismy).

Ale výrazy (to je) k pláči, k smíchu, k zlosti, k zoufání a p., i když se shodují s něm. (das ist) zum Weinen, zum Lachen, zum Verzweifeln a p., podezřívají se z původu něm. neprávem, neboť jejich původ je docela legální, domácí. Výrazy (to je) k pláči, (vypadáš) k smíchu a p. jsou původem výrazy téhož významu jako výrazy (učinil to) ke cti a chvále boží, o nichž byla řeč výše, s tím toliko rozdílem, že za okolností daných podmětem a vý[225]znamem slovesa přísudkového může se to, co bylo pojato jako účel, měniti v představu výsledku. Znamenalo-li »ty jsi stvořen (Bůh tě stvořil) k pláči«. = abys plakal, znamená »to je k pláči (pův. to je k tomu, aby se plakalo), ty vypadáš k pláči« = to je takové, ty vypadáš tak, že by člověk plakal. Tak i jiné výrazy podobné. Jako se říkalo: »nechať je zřejmé milosrdenství tvé ku potěšení mému« (Žalm 119, 76), tak a s týmž významem předložky k se říkalo: »rozmnoží ku podivení Hospodin rány tvé« (5. Mojž. 28, 59) = aby se lidé tomu divili, ale zároveň = rozmnoží je tak, že se tomu budou diviti; pod. »což bylo mnohým k nemalému podivení« Červ. (Kott 2, 636) = takové, že se tomu mnozí divili a p. Proto se takovýchto výrazů, kde je předložka k spojena s podstatným jménem významu dějového, užívá a užívalo k vyjádření míry. Na př.: »vzdělali tu oltář veliký ku podivení«, Jos. 22, 10 (ku podivení veliký, na podiv); »smutnáť je duše má až k smrti« Mat. 26, 38 (a pod.: k smrti nemocen = na smrt, nadsázkou: k smrti rád a p.); »nemoc ta není k smrti« Jan 11, 4; (»ležela k smrti«, záp.-mor. — »na smrt«, vých.-mor. Bart. Sl. 135). Zejména často se užívá v tomto smyslu podst. jména slovesného tvaru nesení a je možno při tom rozlišovati několik typů. Podle výrazů »to je k pláči, k smíchu, ku podivu« a p. tvoří se nové výrazy (často nadsázkové) jako »to je k zoufání, k zbláznění, k popukání (t. j. smíchy), k prasknutí, k chcípnutí«. Jsou-li analogické výrazy v němčině, není to ještě důvodem, abychom je pokládali za germanismy, vidíme-li, jak se vyvíjely z výrazů toho podezření prostých (ostatně pod. franc: c’était à en mourir, c’est à devenir enragé a p.). Výraz veliký ku podivení (smutný k smrti) stává se základem typu: vzácný k pohledání, krásný k pomilování, dusný k zalknutí (k udušení) nebo záporně: těžký k neunesení, divný k neuvěření, změněný k nepoznání, dlouhý k nepřečkání, mnoho k nespočtení. Protože výraz základní (příd. jméno, příslovce) bývá často svým významem obsažen ve výrazu udávajícím míru (na př. výraz nepřečkání už sám o sobě vyjadřuje délku, neuvěření podivnost a p.), stává se zbytečným (samozřejmým) a bývá vynecháván; tím se pak z těchto výrazů příslovečných stávají zase buď výrazy doplňkové, na př.: bylo tam k zalknutí, bylo jich k nespočtení, to je k neuvěření, k nepřečkání, k nevydržení, on je k nepoznání, ti dva jsou k nerozeznání, nebo přívlastkové: zabil muže egyptského, muže ku podivení 2. Sam. 23, 21, člověk k pohledání, děvče k pomilování, holka k zulíbání, k nakousnutí a p. Tyto typy se nedají rozmnožovati libovolně, nýbrž jsou omezeny na určité výrazy ustálené; jsou to však výrazy lidové a správné, třebas ne staré. Že jsou [226]výrazy tohoto způsobu (ovšem snad jen se souznačnou předložkou na) i v lidové slovenštině, tomu nasvědčují Czamblovy příklady »ten človek je na nevystátie (k nevystání, k nesnesení), to je nic na strpenie« (= není k vydržení) a p. O tom, že výrazy tohoto způsobu pokládají brusiči za nesprávné neprávem, zmínili jsme se už 10, 23 v referátě o Mašínovi.

Za germanismy by bylo tedy možno pokládati leda výrazy poslední skupiny, t. j. typ »kniha je k dostání, to není nikde k vidění«. Za výrazy původu německého je prohlásil už Palacký (»na místě dosavadního: »již ho neviděti, nebylo vás slyšeti« atd. psáti budeme: »již není k vidění, nebyl ste k slyšení«, jelikož to doslovněji zní »er ist nicht mehr zu sehen, Sie waren nicht zu hören« ČČM. 1873, 113), ač předtím těchto výrazů sám užíval (nebude k dozkoumání Krok 1821, 133; nebylo k dostání ČČM. 1829, 3, 44; nebyl k spatření t. 1828, 3, 116 a j.). Od té doby se pokládá tento výrazový typ obecně za germanismus a také Naše řeč jej nejednou kárala, nabízejíc za něj jako formu správnější typ kniha se dostane (lze ji dostati), to není (nelze, není možno) nikde vidět. S míněním, že typ kniha je k dostání je nesprávný anebo aspoň méně správný, lze souhlasiti, třeba ne z toho důvodu, který se proti němu uvádí. V českém jazyce spisovném je na vymření (aspoň u spisovatelů jazyka dbalejších); žije jen v jazyce obecném, a co vím, vyskytují se některé výrazy toho typu po Čechách i mimo řeč městskou v jazyce lidovém. Starého původu ani tato rčení nejsou; nejstarší doklad, který znám, je z r. 1773, a to právě ze Slovenska: Wiegandova Hospodářská ruční knížka, přeložená »na slovenský jazyk« a vydaná v Prešpurce, má na titulním listě poznámku (která se od té doby pak stěhuje z knihy do knihy) »vytištěná a k dostání u Františka Augustina Patzko«. Že by byly výrazy toho způsobu jako kniha je k dostání vznikly, jak se obecně za to má, pouhým mechanickým překladem německých výrazů typu »das Buch ist zu haben (zu bekommen)«, tedy týmž způsobem, jakým brusiči (neprávem) vydávají rčení to je k zoufání za překlad německého »das ist zum Verzweifeln«, nezdá se dosti podobno pravdě. České k dostání neodpovídá německému zu bekommen, protože v tomto výraze necítí nikdo dnes nic víc než pouhý infinitiv;[6] a jako nikdo, byť uměl česky sebe hůře, nepřeloží něm. (er scheint) zu schlafen slovy (zdá se) k spaní (nýbrž spát), tak také je těžko se [227]smířit s domněnkou, že čes. (je) k dostání vzniklo překladem německého (ist) zu bekommen a že v tomto německém výraze je třeba hledati východiště pro výklad výrazu českého.

Je tedy třeba se ohlédnouti po výkladě možnějším, po předloze a východišti formálně bližším. Tento formální vzor je snad možno viděti ve výrazech, které jsme obhajovali výše a jimiž se vyjadřuje určení, schopnost, vhodnost, způsobilost k nějakému výkonu: chléb k jedení, ten chléb je k jedení, k jídlu; voda k pití, ta voda je k pití; kniha ke čtení, ta kniha je ke čtení, pero ke psaní a p. Je-li sloveso, z něhož je utvořeno podstatné jméno dějové (jedení, pití a p.) toho významu, že podmět věty může býti pojat za předmět slovesného děje (na př. jísti chléb, píti vodu, čísti knihu, ne však psáti perem), přiblíží se povrchnímu pozorovateli věty typu ta voda je k pití dosti blízko svým významem typu »ta kniha je k dostání, ke koupení« (= tu knihu lze dostat), neboť voda, která je k pití (t. j. určena), je ovšem eo ipso voda, kterou lze píti, »kniha, která je ke čtení« je tím samým kniha, kterou možno čísti atd. Tyto dva české typy jsou si formálně mnohem bližší než čes. je k dostání s něm. ist zu bekommen, a připustíme-li, že význam typu ta voda je k pití, původně cílový, mohl se oslabiti způsobem právě vylíčeným, t. j. směrem k pouhé možnosti,[7] není překážky, proč bychom se nemohli domnívati, že východištěm tvaru (ta kniha) je k dostání byl tvar (ta voda) je k pití. Ke vznikání takových výrazů mohly přispívati i výrazy jako: jsou k nerozeznání = nejsou k rozeznání (= není je možno, lze rozeznati), to je k nepřečkání = ten průvod nebyl k přečkání (= nebylo jej lze přečkati) a p., o nichž byla řeč výše a podle nichž zase vznikaly výrazy nové, jako to není k zahození, ten chléb není k ukousnutí, to seno není k usušení, ta žena není k zaplacení (slov. to je nie na strpenie) a p. Působení němčiny při vzniku typu (kniha) je k dostání bylo by pak lze viděti leda v tom, že německé schema x ist zu… mohlo jednotlivce myslící po německu (t. j. stavějící v mysli věty toho významu podle německého schematu) sváděti právě k tomu, aby českého typu voda je k pití užili i k překladu německého typu das Buch ist zu bekommen a zapomínali při tom na významový rozdíl, který je mezi oběma těmito typy, českým a německým. Tímto způsobem se tedy objevily snad někdy v druhé pol. 18. století v češti[228]ně vedle sebe dva typy: a) ta voda je (není) k pití, to je k nepřečkání (to není k ukousnutí), b) ta kniha je k dostání. V prvním typu má předložkový výraz v doplňku významu příčinný, účelový nebo výsledkový (k tomu, aby se pila — že to člověk nepřečká, neukousne), v druhém typu význam pouhé možnosti (= může se dostati). První typ pokládám za správný (už z toho důvodu, co o něm bylo pověděno výše), třebaže se našim brusičům také nelíbil, druhý za méně správný, ale z jiné příčiny než proto, že bych jej pokládal za pouhou napodobeninu souznačného typu německého. V prvním typu má doplněk vyjádřený předložkou k (na) s podst. jménem slovesným význam kvalifikující, vyjadřuje vlastnost (jaká je voda?, jaký byl průvod? jaký je chléb? — je k pití, byl k nepřečkání, není k ukousnutí), a proto je tu na místě výraz jmenný; v druhém typu (kniha je k dostání) nejde však o vlastnost té knihy, nýbrž o fakt, dostat, koupit, a proto je tu na místě výraz slovesný, nikoli jmenný, ta kniha se dostane, tu knihu lze dostat a p. To platí stejně o tomto výraze kladném jako o záporném. Výrazy prvého typu vyjadřují tedy víc než pouhý děj, a proto bez jistého porušení významu není je možno nahrazovati tou formou, kterou jsme uznali za správnější a češtější pro typ druhý: výrazem ten chléb neukousneš, ten chléb nelze ukousnout vyjadřujeme jen faktum, jehož příčiny mohou býti nahodilé (nemáš zuby, špatně jej držíš, bochník je na tebe příliš veliký a p.), výraz ten chléb není k ukousnutí vyjadřuje však, že příčina je trvalá, obecně platná, protože je to vlastnost toho chleba; je tedy výraz tohoto způsobu mnohem důraznější než výraz první. Výraz ta kniha je k dostání pokládáme tedy za méně správný proto, že se neshoduje se způsobem, jakým čeština představy toho způsobu dosud vyjadřuje (tedy z téhož důvodu, z jakého říkáme raději »víko dokonale přiléhá« než »přiléhání víka je dokonalé«), a proto, že se jím stírá formální rozdíl, který má čeština mezi výrazy ta kniha se dostane a ta voda je k pití, významem odlišnými; viděti ve výraze je k dostání germanismus, k tomu není příčiny.[8]

Z těchto výkladů tedy především vysvítá, že rčení s předložkou k, která se slovenskému dopisovateli Lid. novin zdála českými germanismy, jsou skoro vesměs výrazy správné, že za germanismus není třeba pokládati z nich ani jediný a že správná česká rčení v témže znění anebo ve znění nepodstatně změněném jsou [229]anebo bývala i v slovenštině. Dále je z toho vidět, že brusiči slovenští nejsou o nic lepší než jejich čeští kolegové a že i oni mají své úsudky a odsudky, zvláště větří-li germanismy, hotovy velmi brzo. Jejich poměr k jazyku je studený a mechanický, ti jako oni soudí jen po povrchu a vlastního citu nemají. Slovenský brusič, který nám vyčetl s radostí publikána celý růženec hříšných germanismů, zakončil své napomenutí větou »Odsúďte (milí bratia Česi), prosím, tie vaše germanizmy na smrť«, netuše, že pointoval své kázání proti germanismům jedním z nejhrubších germanismů, jakých se může Čech nebo Slovák dopustit. V onom ukvapeném a lichém pronásledování rčení správných a poctivých pro podezření nebo obvinění z germanismu není náš karatel ani na Slovensku sám. Z Czamblovy Rukoväti by se dala snésti hromádka výrazů, které se ze stejně lichých důvodů odsuzují za germanismy, ač jimi nejsou, a naopak by se dalo z ní vybrati dosti výrazů, které se doporučují za výrazy správnější, ač jsou to výrazy nesprávné a neslovenské. Doufáme, že za dobrou vůli, kterou snad měl při svém pokárání slovenský dopisovatel Lid. novin, odsloužíme se svým bratřím na Slovensku nejlépe, dáme-li jim výstrahu před takovými ukvapenými a nepovolanými brusiči, kteří, jak i z tohoto článečku bylo vidět, svému jazyku často spíše škodí a jej ochuzují, než aby mu prospívali. Budou-li i naši milí bratři na Slovensku státi o to, aby kritika řeči a jejích prostředků byla v rukou vědeckých a nikoli diletantských, jako se o to snažíme u nás, dospějí bohdá ještě k třetímu závěru, k němuž by tento článek jen jako ukázka chtěl dáti podnět. Že totiž ne všecko, čím se liší slovenština od češtiny, je v slovenštině zlato a v češtině smeť »na posmech«. Jsme lidé chybující, své chyby má čeština i slovenština, a proto leckdy může tomu být s tím zlatem i naopak. Hleďme tedy viděti bratr u bratra raději přednosti než nedostatky; a budeme-li se na poměr spisovné češtiny a slovenštiny dívati skutečně kriticky a vědecky, najdeme těch předností i v spisovné češtině velmi mnoho, ba neskonale víc, než se při dnešním romanticky povrchním srovnávání na obou stranách myslívá. Nezavírejme oči před svými chybami, ale buďme si také dobře toho vědomi, že se tisíciletá kultura našeho spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto velebných varhanách, které jen čekají stále připraveny na své mistry, nedá vyvážiti ani nejdokonalejší »rýdzosťou«.

[1] Výraz »zde jsou kyselé okurky k mání« četl slovenský brusič snad někdy před padesáti lety na některém pražském hokynářském krámě. Ale hokynářská čeština není spisovná čeština a i dnešní hokynář by se za výraz to je k mání jistě styděl — kdyby jej vůbec znal.

[2] Z polštiny proniká (podle Bart. Sl. dial. 58) předložka do v platnosti k, ale jen ve významu čistě místním též do nářečí lašského (na př. idě do kupca, do Pavlička, do nas, do Michnuv a p.) a odtud v ojedinělých výrazech i hlouběji do Moravy; na př.: di do čérta (na Zlinsku), išiel do Tomšů a p. (na Horňácích) a p. Toho způsobu je asi také výraz »jděte do kupcóv« Mat. 25, 9 v evangeliáři Vídeňském, který má stopy nářečí východního (nejde-li tu o pojetí takové, jako je v čes. šel do Židů, do Jirchářů a p.), ne však výraz »šed do Řekóv« Pulk. 117a (podle výkladu Gebaurova v Sl. stč. = k Řekům), kde jde o výraz téhož způsobu, jako je dnešní »šel do Němec« (v lat. Pulk. je také »Graeciam intraverat«). Výrazy s předl. do ve významu přeneseném (jako je pol. być do śmiechu, slov. byť do smiechu a p.) Bartoš z nářečí moravských neuvádí.

[3] Je to asi něco podobného, jako když Czambel doporučuje za české (vulgární) »ten člověk je k nevystání« slovenské »ten človek je na nevystátie«, nevěda, že germanismus není v předložce k, nýbrž v nečeském (německém) užití slovesa vystáti (vystáti může Čech a Slovan leda důlek, ne však člověka).

[4] Tento hmotný, místní význam je v obou rčeních: jdi k čertu a padati k zemi, které slovenský brusič pokládá za nespr. Že výraz jdi k čertu je i pro slovenštinu správnější než jdi do čerta, bylo pověděno už výše. Stejně správný je i výraz padl k zemi, vedle výrazu padl na zem, jehož užívá čeština jako slovenština; je tu jen rozdíl v pojetí: padnouti k zemi je tvar dokonavý k padati k zemi, které znamená pohyb k jistému cíli (jako běžeti k lesu, jíti k otci), a to nejen u nás, nýbrž i v slovenštině; padnouti na zem je tvar dokonavý k padati na zem, které znamená směr pohybu na nějakou plochu (jako klásti na stůl). Výraz padnouti k zemi je v češtině od pradávna; na př. (velbloud) učiní lom, k zemi spadna (Alexandreis B 94).

[5] Jak libovolné a zmatené jsou nápady brusičů v těchto věcech, je viděti z toho, že se NŘ. 2, 293 musila zase naopak ujímati v češtině výrazů na něčí rozkaz, přání, návrh, protože v nich brusiči viděli překlad něm. výrazů auf Befehl, Wunsch, Antrag, které se podle nich prý mají vyjadřovati v češtině správně výrazy k rozkazu, přání atd.

[6] Větším právem by mohli brusiči viděti napodobení němčiny na př. v moravském »okna sú umývať«, kde jde o totéž (cílové) užití infinitivu a touž vazbu jako v něm.

[7] Stejným způsobem se ustálil význam souznačného výrazu býti na prodej, slov. na predaj (který se — mimochodem — nepokládá za germanismus, ač by se dal stejně podezřívati ze styku s něm. ist zu verkaufen); je na prodej, = pův. »je určen k prodeji«, znamená nám dnes prostě totéž co »je prodejný, ist zu verkaufen, verkäuflich«.

[8] Skutečný a nepochybný germanismus je arci výraz »to je k mání«, který žije dnes už jen jako karikatura výrazová; ne však pro svou formu, nýbrž pro nečeské užití slovesa míti.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 10, s. 217-229

Předchozí Vyznati se v čem

Následující V. Marek (= Václav Ertl): Radosti a dny, II.