Časopis Naše řeč
en cz

Cudná proti své vůli

J. N.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Restif de la Bretonne, Cudná proti své vůli. Přeložil Jaroslav Poch. V zimě r. 1928 vydalo nakladatelství Odeon, Jan Fromek, Praha-III, Chotkova ul. 11, jako 4. svazek knihovny Kosmopolis atd. Str. 122. Za Kč 13.50.[1]

Nechtěl bych tvrdit, že by překladem těchto povídek byla nějak obohacena naše překladová literatura, a nebudu asi daleko od pravdy s domněnkou, že hlavní pohnutkou k překladu tohoto [110]autora 18. stol. byla vyhlídka na dobrý odbyt, jakému se těší takovéto lehké literární zboží v dnešní době, pro vážnou literární tvorbu málo příznivé. Ale třeba uznati, že v těchto galantních historkách je proti jiným podobným povídkám téhož autora šetřeno míry i vkusu a že jim neschází ani vtip, který vyznačuje tento genre v literární francouzské tvorbě 17. a 18. stol.

Povídky Restifovy jsou psány lehce a francouzský originál nepůsobil jistě českému překladateli zvláštních obtíží. Jejich běžný konversační stil mu umožnil, že jeho překlad zůstal celkem čist od galicismů, k nimž svádívá dosti často překladatele dnešní chvatné ulpívání na formě autorů nadaných vyšším a osobitějším uměním slohovým. Některé stopy zanechala francouzská předloha v překladě Pochově přece; na př.: počínal si s takovou strojeností, že… 7 m. tak strojeně; jaká krásná slova! 24, jak šťastný osud! 41, jak úctyhodná koketnost! 42 a j. m. jaká to krásná slova!, jak šťastný to osud! a p.; byla jsem svobodná, ale už nejsem 28 m. ale už nejsem. Úbělové hrdlo plných tvarů 21 je překladatelský omyl m. úbělová ňadra (la gorge = 1. partie antérieure du cou, 2. seins de la femme). Někdy je těžko rozhodnouti, jde-li o nesprávnost způsobenou zněním francouzským či o germanismus nebo jinou chybu převzatou z dnešní nepřesné češtiny knižní. Na př.: chtěla bych s vámi sdíleti váš zármutek (partager?, teilen?) 20 m. snášeti; toto stanovisko sdílela také Rosalie 17 m. na témž stanovisku stála, téhož mínění byla a p. (srov. NŘ. 12, 96); jsem zoufalý milenec, který už dávno skrývá tu nejdivočejší vášeň k vám 67 m. nejdivočejší; byl mimořádně rozradostněn (ausserordentlich, extraordinairement?) 77 m. neobyčejně; nahé paže 82 m. holé (Bartoš dobře upozorňuje, že Čech užívá slova nahý jen o neoděném, nepokrytém lidském těle celém, kdežto něm. nackt, franc. nu má význam širší); její obdivovatelé zmizeli a její malý dvůr se omezil na několik přátel (se borner?, sich beschränken?) 86 m. z jejího dvora zbylo něk. přátel; pocítil, v jak hrozném stavu se nachází (se trouver?, sich befinden?) 92 m. je a p.

Po této stránce není tedy v překladě Pochově tak mnoho chyb, aspoň jistě ne tolik, kolik jich bylo shledáno v jiných překladech, o nichž NŘ. referovala. Kus zásluhy o to náleží arci, jak bylo řečeno, jistě spíš knize, z níž bylo překládáno, než zvláštní nějaké jistotě překladatelově v jeho vlastním jazyce, ve schopnosti rozlišovati přesně a s jistotou, co je české a co nečeské, co je správné a co nikoli. Neboť je-li možno odchylky právě vypočtené vykládati a při jisté shovívavosti snad i omlouvati vlivem originálu, není možno užíti tohoto výkladu pro mnohem větší počet jiných [111]nesprávností a nepřesností, které lze překladu vytknouti a které jsou zjevným svědectvím, že jistota překladatelova v ovládání vlastního jazyka není tak velká, jak by se podle dosavadního výčtu chyb mohlo zdáti.

Najisto není možno užíti této omluvy pro zjevné germanismy, které se v překladě vyskytují. Na př. velmi důsledně zachovává překladatel formu »příliš krásná, než aby…« (28, 61, 67, 74, 75, 87), shodnou s něm. zu schön, als dass…, ačkoli korespondující forma francouzská (trop belle pour…) sama přímo navádí a ukazuje cestu k správnému výrazu českému »příliš krásná, aby…« Stejně nečeské jsou výrazy úctyplný (ehrfurchtsvoll) 27, 28 m. uctivý; vyvolávati představu (hervorrufen) 5 m. buditi, probouzeti; spolehnouti se (sich verlassen) 9, 74 m. spolehnouti; brzo nato (bald darauf) 55 m. potom; ctnost je neochvějná (unerschütterlich) 62 m. neoblomná; navázati styky s někým (anknüpfen), na př. už nedoufám, že s ní naváži opravdové styky 74 m. že se s ní doopravdy seznámím, spřátelím; všechny až na dvě (bis auf) 82 m. kromě dvou; neodvislost (Unabhängigkeit) 86 m. nezávislost (zavěsiti — záviseti, nikoli odvěsiti — odviseti); držeti se zpátky (sich zurückhalten), na př. chceš věděti, proč se držel tak zpátky? 120 m. proč byl tak chladný, zdrženlivý, upjatý a p., zvykati na koho (an j. gewöhnen) 21 m. zvykati, přivykati komu a p.

Není lepšího výcviku pro správné a přesné odhadování významu a platnosti jednotlivých slov a rčení jako právě práce překladatelská. Přes to právě naši překladatelé — snad příliš chvatná práce je svádí k takové ledabylosti — trpí lexikálni nepřesností víc než jiní pracovníci literární. Ani Poch v tom není výminkou a výrazů nevhodně nebo nesprávně užitých není v jeho překladě méně než odchylek jiných. Na př.: chce si nasazovat zdání ctnosti 17 m. nasazovati si masku n. buditi zdání; klidně jako obvykle 45 m. obyčejně; nepřikládal jsem váhy té věci 52 m. nekladl jsem na to váhu, nepřičítal jsem tomu významu (ale nepřikládati víry); vypukla hněvem 61 m. její hněv propukl (ale vypuknouti v pláč, v smích a p.); běžel těsně za mnou 79 m. běžel mi v patách; zamlouval se její představě 10 m. zamlouval (= líbil) se jí n. shodoval se s její představou, vyhovoval jí a p.; doznal, že… 53, 57 a j. m. uznal, přiznal se (že mu není dobře a p.); přišel na devátou hodinu 28 m. v devět n. snad: asi v devět, kolem deváté a p. (na devátou znamená určení: obeslati, objednati, povolati, smluviti se a p. na 9. hodinu); za ním šlo asi na padesát lidí 115 m. asi padesát n. na padesát; takový cit vůči vám 34 (a velmi často, na př. chování vůči mně, 28, záští vůči ženám 63 atd.), m. k vám a p.; [112]vaše zlost proti mně 31 m. na mne; tož se ožeňte 41 m. tak se ožeňte, ožeňte se tedy; buď doma či na procházce 112 m. nebo; R. zaslechla v předsíni Stoupancoura, pročež zkrátila hovor 31 m. a proto; připadalo by mi, že jsem nežila 121 m. zdálo by se mi, že…, bylo by mi, jako bych (ale spr. ovšem s podmětem: to mi připadá známé a p.); občas jsem vyšla z pokoje, protože se mi vždy zdálo, že u domu zastavil povoz, ale vždy jsem jen slyšela, že jede dále 43 m. po každé; shasla světlo 50 m. zhasila; přehodila jsem jen sukni 54 m. hodila jsem ji na sebe (ale přehodil jsem plášť, t. j. přes ramena); učiniti si zásnuby na první pohled 72 m. zasnoubiti se (v. NŘ. 11, 230); vaše urážlivá dovolenost 15, 18 m. smělost; někdo na mne sahal a tak dovoleně 65 m. směle, opovážlivě, nestoudně (dovolenost — co je dovoleno; u Durdíka na př. licentia poetica; říká se sice »co si to dovolujete?«, ale tón dodává této zvolací větě smyslu záporného, »to si nemáte dovolovat«); zápas ustal 81 m. přestal; když ji (starou pannu) někdo oslovil »slečno«, vzbudilo to jen překvapený úsměv (snad un sourire de surprise) 87 m. úsměv a překvapení, úsměv překvapení (překvapený = který byl překvapen); měl šťastný úspěch 87, tautologie m. měl úspěch n. šťastný výsledek; aby ho před nimi (poklesky) ušetřila 89 m. uchránila; zmíněnému pánovi 108 m. onomu, řečenému, jmenovanému a p.; vytyčila si cíl 112 m. vytkla; chce mě podpořiti 105 m. poskytnouti mi podpory. Přídavné jméno samotný, jehož význam je v češtině velmi přesně určen jeho etymologickou souvislostí s podst. jm. samota (samotný = kdo je o samotě), zaměňuje překladatel nejen s příd. jménem jediný, samojediný (jako se to děje v němč. s allein), na př. chci jen jeho samotného 51 (a j.), t. j. jen jeho a nikoho jiného, ale mate je i se zdůrazňovacím zájmenem sám, na př. hledal v šatech mého oděvu mne samotnou 53 m. mne samu (moi-même, mich selbst). Neznám zůstal překladateli také významový rozdíl mezi zájmeny který a jenž; a tak čteme v knize skoro napořád: pro takového (muže), jenž 12, takového člověka, jenž 18 a j., ženám, jež ještě nikdy neklesly 13, zacházet s někým jako s městem, jež bylo vzato útokem 17 a j., kde všude je na místě zájmeno který.

Nejvíc je na štíru překladatel s českou gramatikou, a to někde i ve věcech velmi elementárních. Píše na př.: do náruče 16, 25 m. do náručí (n. do náruči); za několik týdnů 56 m. neděl; důvěra v sama sebe 24, pro vás i pro sebe sama 92, m. v sebe, pro sebe samého; některé prostředky se staví proti rozumu 60 m. stavějí. Nečiní rozdílu mezi mne a mě, na př. jak jste mne ponížil, že jste mne nutil stýkati se 96 (a č.) m. mě. Chybuje ve [113]známém školském pravidle o užívání zájmen zvratných a nezvratných, na př.: včera jste mne zachránil před sebou samou 34 m. přede mnou, a naopak: tak jsem ustupovala nátlaku mého manžela 46 m. svého; chci povědět o nejhroznější příhodě mého života 66 m. svého. Kondicionál přítomný si plete s kondicionálem minulým a píše na př.: kdyby byl měl mladou ženu, byl by tu vhodný okamžik 92 m. byl by tu býval; pohrdal zákony tolik, že by mu ani nestály za námahu, aby je přestupoval 13 m. že by mu byly nestály a p.; při tom však dovede napsati: kdybych tu byl býval byl 29 m. kdybych tu byl býval. Je-li zde nadbytek perfektivity, je zase nadbytek kondicionálnosti ve větě: byť by byla krásná 9 m. byť byla. Jak chvatné a ledabylé překlady ubíjejí v češtině smysl pro vidovou stránku slovesa, která je tak význačnou a krásnou předností slovanských jazyků, ukazují příklady: ten člověk to denně slyšel 88 m. slýchal; chci vás často vidět 116 m. vídat; je tedy nemoudré připoutati se tímto poutem 86 m. připoutávati se; paní B., jež se zrovna dooblékla 7 m. dooblékala a p.

Že má spisovná čeština pro doplněk adjektivní k disposici v mnohých případech dvojí tvar, neurčitý (hoden) a určitý (hodný), toho překladatel valně nedbá, ač je to nezřídka i důležitý prostředek výrazový; není třeba býti ani filologem, aby si člověk uvědomil, že je v tom jistý rozdíl významový, řeknu-li komu »jste velmi laskav« či »jste velmi laskavý«. V překlade Pechově však bývá často: řekl jí, že je hodná zbožňování 20 m. hodna; byla jsem smutná tímto zdržením 42 m. smutna; jste šťastný, že jste u ní našel známky vlídnosti 74 m. šťasten a p. Dokonce bývá také: R. tím byla rozzuřená 19 m. rozzuřena (= rozzuřila se); byl překvapen, že je tak výstředně oblečená 121 m. oblečena a p.; a naopak, kde by se našel důvod k užití tvaru určitého, bývá zrovna tvar jmenný, na př. měly otce, který byl velmi laskavý a velmi zaměstnán 99 (kde jde o vlastnost trvalou a tvary koordinované). Stejně málo citu má překladatel pro rozdíl mezi doplňkovým nominativem a instrumentálem; na př.: nejsem rozmarnou 47 m. rozmarná; zůstávala jsem nerozhodnou 44 m. nerozhodná; necítila se šťastnou 86 m. šťastna (v. Gebauer-Ertl II, 191); připadala mi krásnou 82 m. krásná; jak úctyhodná koketnost! je vlastně ctností 42 m. je to vlastně ctnost; a zase naopak: ukázal se takový, jaký byl 13 m. takovým. A konečně ani mezi doplňkem a příslovečným určením není šetřeno rozdílu náležitého; čteme na př., že dáma vypadala poděšeně 79 n. svěže a mile 86 a p. m. poděšena, svěží a milá, a naopak: společnost váženého muže, jakým jste vy 23 m. jako jste vy.

[114]I při konversačním tónu povídek snaží se překladatel zachovávati takové vlastnosti knižního jazyka, jichž se obyčejně hovorová (a leckdy už i spisovná) čeština zhostila; na př. záporového genitivu šetří tak pilně (lépe by bylo říci tak mechanicky), že by z něho měli brusiči let osmdesátých vskutku radost. Ale u jiných spisovných vazeb tak úzkostlivý nebývá; na př.: nechme ta dobrodružství (= nemluvme už o nich) 50 m. těch dobrodružství; co si ode mne přejete? 74 m. čeho; co je k tomu potřebí 19 m. čeho; co se dozvěděla 91 m. čeho; dcerky neposlouchaly vychovatelku, nýbrž ona je 99 m. vychovatelky, jich; zakusit stejné zatmění 52 m. stejného, a naopak: jaké mohla najíti útěchy? 89 m. jakou… útěchu. Tak bývá i s jinými vazbami, na př.: muž, který se mi přiblíží 52 m. ke mně; dostál slovu 55 m. v slově (n. zůstal mu věren, splnil je a p.); aniž se toho všiml 122 m. si; spokojil se s tím 47 m. tím; byla jsem tím smutna 42 m. proto, nad tím (n. tím zarmoucena).

Ale jsou v překladě i jiné syntaktické zvláštnosti, které nenáleží k jeho přednostem. Na př. její srdce podlehlo dvojímu kouzlu mládí a lásky 87 m. dvojímu kouzlu, kouzlu mládí a lásky; jeho způsoby i celé chování bylo galantní 42 m. byly; bála se, že její muž zabředne do některé z hanebných vášní, které činí z člověka zvíře: opilství, hra atd. 89 m. do opilství, do hry atd. (anebo: jako jsou opilství, hra atd.). Poněkud kuriosního milence měla paní R.: mělť krásné oči, pěkné obočí a jemnou, pěkně stavěnou nohu 10. Velmi zamotaná věta vznikla nemotorným užitím výrazu jeden druhý o dvou manželích, kteří se nemilovali: »můžeme říci, že se ani jeden ani druhý neměli rádi 6«. Máme-li této větě rozuměti tak, jak je stilisována (a ne ve smyslu ze souvislosti zjevném), nemůže znamenati nic jiného, než že ani jeden ani druhý z manželů netrpěl sebeláskou.

Malý kaleidoskop chyb by se dal sestaviti ze způsobů, jak překladatel užívá známého typu vedlejších vět začínajících spojkou aniž. Celé jeho vědění o těchto větách záleží, jak se zdá, v tom čistě mechanickém pravidle, že je se třeba vyhýbati v takových větách kondicionálu. Ale to je příliš málo vzhledem k tomu, že ani to není vždycky pravda a že ani to překladatel věrně nezachovává. Tak čteme na př. větu s aniž v čele periody, kam ji neumístí nikdo, kdo je si vědom, že aniž = a ani: aniž jste se dopustila viny, obšťastnila jste lidi 67 m. nedopustivši se a p. Věta s aniž mívá v překladě sloveso záporné, ač spojka aniž sama popírá obsah věty; na př.: nebylo možno dívati se na ni, aniž člověk nepocítil touhu 5 m. pocítil; nemohl jsem volati, aniž jsem při tom nemusil polknouti vodu 76; nemohl prý se na mne dí[115]vati, aniž by mne nemiloval 44. Ale mimo chybný zápor mají tyto věty i tu chybu, že se sem smyslem ani nehodí a že by každý obratnější spisovatel jistě spíše napsal: nebylo možno se na ni dívati, aby člověk nepocítil touhu (a nepocítiti); nemohl jsem volati, abych při tom nemusil polknouti vodu a p. Ve větě »chtěl přivésti Rosalii k poslednímu stupni porážky, aniž jí (té porážky) využil« 14, vynechal překladatel sice podle pravidla mechanicky kondicionální by, ale zapomněl, že obsah souvětí celého je myšlený, tedy futurální, že tedy ve větě s aniž nemůže býti perfektum značící děj skutečně zběhlý a že, byl-li by kde na místě kondicionál, bylo by to zde. Pravidla o záporu, jež překladatel porušil několikrát ve větách s aniž, utrpěla úraz i na jiných místech; na př.: osud zabránil, aby došel jiného mínění 63 m. aby nedošel; oba lokajové nebyli doma 19 m. ani jeden z obou, ani jeden, ani druhý lokaj.

Jinou takovou stránkou české skladby, s níž překladatel také leckdy a ne vítězně zápasí, jsou přechodníkové vazby. Především si zase jako při větách s aniž není vědom toho, že děj, který existuje jen v naší představě, je s mluvnického stanoviska budoucí a že jej tedy nelze v přechodníkové vazbě vyjádřiti přechodníkem minulým (v. Gebauer-Ertl II, 254); na př.: mám umříti vaším chladem nebo raději vaší rukou, dosáhnuv, po čem toužím? 67 m. dosáhna (= až dosáhnu). Dále zapomíná, že ze dvou dějů minulých lze krátit přechodníkem jen ten děj, který předcházel, a ne ten, který následoval; na př. běžela o tom (že vinníci přišli) zpravit hraběte a svého manžela, poprosivši jich, aby byli svědky toho, co se bude dít 31 m. a poprosila jich (neboť běžela, a když přiběhla, poprosila). A konečně asi netuší náš překladatel, jak už z tohoto příkladu je vidět, že přechodník může vyjadřovati jen děj podřízený, průvodní, ne však rovnocenný a dokonce ne závažnější. Proto není vůbec přechodník na místě ve větě: chci si zasloužit tak velikého štěstí, zůstávaje oporou vaší ctnosti 25, neboť smysl věty není: chci si toho štěstí zasloužit a zůstati při tom…, nýbrž: chci si ho zasloužit tím, že zůstanu. Snad je to galicismus, ale české to není.

Pro úplnost ještě poznamenáváme, že ani pravopis překladu není bezvadný. Najisto to není ve shodě s Pravidly, píše-li překladatel: nakonec 11 m. na konec, vtipkař 12 m. vtipkář, prosvitávati 21 m. prosvítávati, odedneška 24 m. ode dneška (srov. pro dnešek, na dnešek, s dneškem a p.), chimeričnost 33 m. chiméričnost (ale graciéznost 8), nadobyčej 78 m. nad obyčej, zdostatek 119 m. s dostatek; dělí-li se skromnost a p.

[116]Poch není zajisté nejhorší překladatel z těch, o nichž NŘ. referovala; ale jistě by mu nebylo na škodu, kdyby se lépe obeznámil s Gebaurovou školní mluvnicí a s Pravidly. Je to upřímně míněno; když nic jiného, mohl se uvarovati dobrých tří čtvrtin těchto výtek.


[1] Naše řeč referuje jako jiné časopisy zpravidla jen o knihách, které se redakci k tomu cíli zasílají. Hlavní účel svých referátů vidí redakce v poučení, kterého může svým čtenářům, ať starým či novým, při tom poskytnouti. R.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 5, s. 109-116

Předchozí Václav Machek: Přízvuková shoda v rýmech

Následující Z našich časopisů